Porovnanie náboženských systémov

Název	Vznik	Zakladatel	Božstvo	Spisy
judaismus	cca 1800 př. Kr.	Abrahám	Jahve	Zákon, Proroci, Spisy
hinduismus	cca 1500 př. Kr.	—	Bráhma	védy
buddhismus	560 př. Kr.	Buddha		Tripitaka (3 koše)
křesťanství	4	Ježíš Kristus	Jahve	Bible
korán	570 po Kr.	Mohamed	Alláh	Korán

Islám

Od poloviny 70. let došlo v Evropě k oživení islámu paradoxně v důsledku toho, že byl zastaven nábor pracovních sil zejména ze zemí Středního a Blízkého východu, ovšem z humanitárních důvodů si tito přistěhovalci mohli do svých nových domovů přizvat své rodinné příslušníky. Zároveň se tehdy jednotlivé islámské komunity začaly výrazně profilovat. Tato profilace prakticky trvá dodnes, není však třeba se obávat nějakého většího vlivu islámu na Evropu.

V zemích EU žije více než 10 milionů muslimů a v různých islámských komunitách existují rozličné tendene, ale naprostá většina muslimů má zájem na spořádaném životě, na práci v nové vlasti…

Ježíš v koránu

Podle islámu seslal Bůh proroky, aby kázali o boží jednotě a varovali lidi před posledním soudem. Někteří proroci mají vyšší postavení než ostatní, především Adam, Noe, Abrahám, Mojžíš, Ježíš a Mohamed. Podle koránu se Marii narodil Ježíš, ale nezemřel. Místo něho zemřel někdo jiný a Ježíše povolal Bůh k sobě. Smrt totiž znamená prohru a prorok si nemůže dovolit prohrávat. Věřit, že Ježíš je Bůh, by bylo velkým hříchem, protože by šlo o „uznávání společníků Boha“ (více bohů).

Korán

„Korán vpisuje islám do abrahámovské tradice, ale důrazně trvá na tom, že židé a křesťané překroutili zjevení, které jim bylo zprostředkováno proroky. Řada súr opakuje biblická témata, Marii jako Ježíšovu matku a Ježíše jako jednoho z velkých proroků, který konal zázraky. Popírá se však jeho božství a odmítá se základní křesťanské dogma o Ježíši jako synu božím. Přívlastek božský náleží jen koránu, který je v důsledku toho vysoce uctíván.“ Islám, Z. Müller, NS Svoboda, Praha 1997, s. 20

Věrouka a zákon

Věrouka islámu spočívá na několika málo principech…Základním principem islámu je striktní monoteismus… Muslim věří v proroky, kteří postupně přinášeli zvěst… Muslim věří v existenci andělů…Závazná je dále víra v poslední soud, který je zevrubně popsán v súře „Příběh“.

V ten strašlivý den předstoupí stvořené bytosti nahé před Boha, plné úzkosti a strachu. Každá z těch bytostí ponese v ruce svou účetní knihu skutků, které budou váženy. Pak přejdou most úzký jako vlas natažený mezi Rájem (Džanna, zahrada) a Peklem (Nár, oheň). Tehdy bude Muhammad zasahovat ve prospěch hříšníků a do pekla vstoupí jen ti, kteří budou odsouzeni k potrestání věčným ohněm. Ráj pak odpovídá tomu, o čem snil každý z pouštních Arabů: zahrada, prameny vody…“ Islám, Z. Müller, NS Svoboda, Praha 1997, s. 23.24

V soudný den budou tedy všichni vzkříšeni k životu. Stanou před Bohem, aby byli souzeni a uvrženi do pekla, nebo posláni do ráje, podle toho, zda jejich skutky byly především dobré či zlé. Teologové a právnici vypracovali zákon (Šaria).

„… byl utvořen pevný kodex chování, závazný pro všechny muslimy. Šaria zachycuje každý detail lidského života, od zapovězení zločinu až po používání párátka a od správy státu až po nejintimnější záležitosti v oblasti rodinného života s takovou podrobností, jako žádný jiný systém na světě. Je to °věda o všech věcech, lidských i božských° a rozděluje veškeré konání na to, co je povinné nebo nařízené, co je chvályhodné, či doporučené, co je dovolené či k zákazům a příkazům neutrální, co je odporné či nevhodné a co je zakázané. Pro muslima není rozdílu mezi osobním a obecným, náboženským a světským, posvátným a rouhavým, duchovním a materiálním. Právě proto je pro obyvatele Západu tak těžké pochopit islámský a arabský svět a vážit si ho, ale stejně tak pro Araby není snadné pochopit Západ. Muslimové věří především ve Stvořitele, jehož vůle je všeobjímající. Člověk se jeho tvořivé činnosti účastní tím, že ho zastupuje na zemi.“ Víry a vyznání, M. Langleyová, Slovart 1993, s. 64.

Lidské konání se tedy hodnotí podle pěti kategorií: přípustné, doporučení, závazné, odpudivé a zakázané.

Ženy v islámu

V řadě muslimských zemí se k ženám chová jinak než k mužům. Ženy chodí zahalené a nenavštěvují mešity. Od konce 70. let se v souvislosti s reislamizací a voláním po obnově platnosti šaríy v muslimských zemích dostává ženská otázka v pojetí islámu znovu na pořad diskuzí… O současném islámu, o islamismu, o snaze o návrat ke zdrojům a k integritě viz citovanou publikaci: Islám, Z. Müller, NS Svoboda Praha 1997

Džihád

Džihád neboli svatá válka znamená doslova boj. Na jedné straně korán vyzývá své věřící, aby „bojovali ve jménu Božím“ proti těm, kteří bojují proti nim, ale zakazuje jim vyvolávat agresivitu. Ale na druhé straně jim doporučuje zabít ty, kteří „uznávají víc bohů“ (čímž popírají jednotu Boha).

Muslimské vyznání

„Vy, kteří věříte, věřte v Boha a v jeho Posla a v Písmo, které seslal po svém Poslu, a v Písmo, které seslal už dříve. Kdo neuvěřil v Boha a v Jeho anděle a v Jeho Písma a v Jeho posly a konečně v soudný den – ten bude navždy ztracený (bude věčně bloudit).“ Korán IV, 135

Selhání křesťanství

– Když mluvíme např. o chápání stavu člověka po smrti, o způsobu záchrany – spasení, nesmíme zapomenout, že většina křesťanů už dávno opustila biblické učení o těchto bodech. Učení o nesmrtelnosti duše, o různých zásluhách při dosahování spasení jsou dnes ve většině křesťanských společenství zrovna tak nebiblické jako v nekřesťanských náboženstvích.

Alláh – jediný Bůh islámu
Islám – odevzdání se; druhé největší světové náboženství, téměř 1 miliarda vyznavačů
Kismet – osud určený Alláhem
Korán – svatý text se 114 súrami (kapitolami), který předal Mohamedovi archanděl Gabriel
Mekka – město v Saúdské Arábii, nejposvátnější islámské poutní místo na světě
Mešita – místo bohoslužby, znamená „místo pokory“; uvnitř nejsou lavice, jen modlitební rohože
Minaret – věž mešity
Muslim – vyznavač islámu
Ramadán – devátý měsíc islámského kalendáře; v kterém měl Mohamed obdržet zjevení

Hinduismus

je snad nejsložitější ze všech náboženství světa. Zvažuje se dokonce, že to není jedno náboženství, ale že jde o jakousi koalici náboženských systémů. Naproti tomu je nutno uznat, že se v hindiusmu vyskytují jisté společné základní rysy a tendence.

Hinduismus je souborné označení obsáhlého komplexu náboženských a filozofických praktik a zvyklostí asi 800 milionů lidí, žijících převážně (asi 95 %) v Indii a Nepálu, menšiny též v Bangladeši, Pákistánu a na Srí Lance, ale i v některých jiných částech Asie, v Africe, Latinské Americe a v poslední době v určité míře i v Evropě a Spojených státech.

Kritériem příslušnosti k hinduismu je uznání autoritativnosti védské tradice. Hinduismus nabízí obecně tři cesty k vysvobození z koloběhu znovuzrození. Jsou to:

– filozofie a poznání,
– dodržování náboženských rituálů
– zbožnost.

Hinduismus je chápán jako způsob života. Je to stezka povinností, po níž je dáno člověku kráčet ve společnosti řízené bohem. Základní jednotkou společnosti je rodina. Proto i život jedince je v každém období poznamenán rodinným obřadem. Narození, uvedení do dospělosti, sňatek, smrt – vše má svůj rituál stejně jako každodenní uctívání bohů anebo každoroční svátky.

V tomto náboženství najdeme trpělivou kázeň a soustředění při meditaci a náboženských obřadech i hlubokou víru a úplnou oddanost k bezpočetným lidovým božstvům. Být dnes hinduistou znamená věřit ve smysl hindustického životního stylu a naplňovat ho podle svého nejlepšího svědomí a schopností.

Buddhismus

Buddhismus v moderním světě. Přibližně 300 milionů lidí na zeměkouli dnes praktikuje buddhismus, čtvrté nejrozšířenější náboženství světa. Buddhismus má však mnohem větší vliv, než ukazuje počet jeho přívrženců. Od doby, co Siddhártha Guatama známý jako Buddha vyhlásil své prosté učení před zhruba 2500 lety, se buddhismus ze své vlasti Indie rozšířil po celé Asii. Mimo Indie významně ovlivnil Čínu, Japonsko, Koreu, Thajsko, Tibet a jiné asijské země a jejich národy.

Dnes je buddhismus většinovým náboženstvím v Japonsku, Tibetu, Laosu, Myanmaru (Barmě), Singapuru, Šrí Lance, Tchaj-wanu, Thajsku, Kambodži a Vietnamu. Přestože Čína, nejlidnatější stát světa, je oficiálně atheistická, velmi početná část jejího obyvatelstva vyznává buddhistickou víru. Buddhismus získal v minulém století obdivovatele a přívržence i v Evropě a ve Spojených státech.
(Většina obyvatel Havaje jsou buddhisté.)

Co je buddhismus?

Je to cesta k duchovnímu prozření. Klade důraz na osobní meditační praxi jako prostředek k dosažení vnitřní svobody a k odstranění prožívání skutečnosti zkresleného subjektivním viděním. Východisko ze strastiplné pomíjivosti jevového světa Buddha formuloval v tzv. čtyřech vznešených pravdách. Návodem k zániku strasti je osmidílná cesta.

Za příčinu strastí stanovil Buddha lidské touhy a tužby všeho druhu. Proto jeho „léčení“, tedy řešení problému, spočívalo ve vyloučení všech tužeb „správným myšlením a správným jednáním“. Toho lze dosáhnout sledováním „ušlechtilé osmidílné stezky“.

Kdo správně sleduje osmidílnou stezku, dospěje časem k nirváně („vyvanutí“ – vyvane zášť, chtíč a blud, trojí kořen zla). Nirvána je ztráta „ega“ neboli vlastní osobnosti, což je podmínka, která zakončuje klopotu strastí a trápení, když lidské bytosti putují ze života do života. – Nirvána připomíná také „nekonečné rozpětí“ – přeměnu v součást všehomíra. Nirvány dosáhl Siddhártha, když se stal Buddhou. Buddhismus se liší od jiných velkých náboženství ve významných bodech. Vůbec neuvažuje o nějaké Nejvyšší bytosti, protože Buddha byl agnostik.

Buddhismus nemá žádné jediné krédo. Nezná nic takového jako přikázání: „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou.“ Výzva a přitažlivost buddhismu spočívá pouze v poselství jeho zakladatele a v jeho přizpůsobivosti k rozdílným kulturám a filosofiím.

Buddhovo mlčení k metafyzickým otázkám vedlo po jeho smrti k formování řady škol a značná nezávislost původního buddhismu na vnějškových dogmatech usnadnila jeho šíření v mimoindickém kulturním prostředí.
(Z knihy: Buddhismus, Madhu Bazaz Wanguová, Praha 1996)

Čtyři vznešené pravdy buddhismu

1. Vznešená pravda o utrpení. Každá omezená existence je charakterizována utrpením.
2. Vznešená pravda o původu utrpení. Utrpení způsobuje žádostivost nebo touha.
3. Vznešená pravda o zániku utrpení. Ovládnout touhu znamená skončit utrpení.
4. Vznešená pravda o cestě k zániku utrpení. Touhu je možno ovládnout následováním osmidílné stezky, po níž kráčel Buddha.

Zásady

Pro všechny buddhisty je přísně zakázáno:

– zabíjet a způsobovat utrpení jakýmkoliv bytostem,
– brát si, co není dáno,
– dopouštět se sexuální nemorálnosti (sexuální vztahy mimo manželství),
– lhát,
– užívat všechny typy drog, včetně alkoholu, protože zatemňují mysl.

Projevy existence

– Utrpení. Zrození je utrpením, stárnutí je utrpením, smrt je utrpením, nářek, bolest, smutek a zoufalství jsou utrpením.
– Pomíjivost. Ve světě převtělování vše vzniká, mění se a zaniká, všechno se z jednoho okamžiku k druhému ztrácí a rozpadává.
– Ne já. Neexistuje žádné trvalé a neměnné ego, které by tvořilo základ (podstatu) osobnosti.

Brahma – v hinduismu transcendentní božský zdroj a současně nejvnitřnější podstata vší skutečnosti totožná s vnitřní podstatou jedince
Braha – personifikace brahmy, stvořitel
Nirvána – vyvanutí (zášti, chtíče a bludu), nekonečné rozpětí
Tantra – název příruček nebo učebnic, které popisují a vysvětlují různé techniky k dosažení procitnutí
Tripitaka ( tři koše ) – první zapsané budhistické texty zaznamenané na palmové listy krátce po roce 43 př.n.l. na Šrí Lance. Obsahují koš kázně, koš rozprav a koš metafyziky.
Véda ( „vědění“ ) – souhrnný název pro posvátná písma hinduismu

Některá hnutí vycházející z hinduismu

Haré Krša – Mezinárodní společnost pro uvědomování si Kršny Hnutí čerpá z indické bhaktické tradice, jež zdůraznuje oddanou lásku a službu Bohu. Rozvinuta bengálským mystikem Šrí ăaitanjou (1486-1533). Tento oddaný uctívač Kršny propagoval sborové zpívání božích jmen, které v jeho případě vrcholilo extatickým transem a sjednocením s bohem. Na Západ proniklo v roce 1966, kdy indický guru Prabhupáda založil v New Yorku Mezinárodní společnost pro uvědomování si Kršny. Společnosti určil sedm základních cílů:

1. systematicky propagovat duchovní poznání v celé společnosti a vychovávat všechny lidi podle pravidel duchovního života, aby se zabránilo nerovnováze životních hodnot a dosáhlo skutečné jednoty a míru ve světě,
2. propagovat si uvědomování si Kršny,
3. sbližovat členy organizace a vést je ke Kršnovi, nejvyšší bytosti, a tak v nich a v celém lidstvu rozvíjet ideu, že každá duše je kvalitativní částečkou boha (Kršny),
4. učit a podporovat sankírtanové hnutí, tj. sborové zpívání svatých jmen Boha,
5. vybudovat poutní místa k oslavě Šrí Kršny pro duchovní prospěch členů a celé společnosti,
6. sdružovat členy za účelem jednoduššího a přirozenějšího způsobu života,
7. tisknout a rozdávat periodické publikace, časopisy, knihy a jinou literaturu s ohledem na výše zmíněné body.

Podle indické tradice žijeme v dnešní době v temném věku hádek, poklesků a všeobecného úpadku. V tomto období lidé žijí krátkou dobu a nezajímají se o boha a duchovní život, proto Prabhupáda zdůrazňoval, že nejúčinnějším a také nejjednodušším způsobem, jak dosáhnout dokonalosti a přiblížit se Bohu, je opěvování jeho jmen. Zaměření mysli k Bohu opakovanou zpěvnou recitací jeho jmen se nazývá džapa a Prabhupáda stanovil, aby všichni členové hnutí bez výjimky „džapovali na růženci minimálně šestnáct kol denně“.

Růženec, který příslušníci hnutí nosí v látkovém pytlíku zavěšeném na krku nebo na zápěstí, má 108 menších a jednu větší kuličku. „Džapovat jedno kolo“ tedy znamená pronést sto osmkrát mahámantru, která zni:

“ Haré Kršna, Haré Kršna,
Kršna Kršna, Haré Haré,
Haré Ráma, Haré Ráma,
Ráma Ráma, Haré Haré. „

Členové striktně dodržují čtyři hlavní zásady:

1. nejíst maso, ryby, vejce, žádné produkty ze zabitých zvířat, cibuli a česnek,
2. nepožívat omamné látky jakéhokoliv druhu, včetně alkoholu, tabáku, kávy, čaje, kakaa a všech drog,
3. neoddávat se zakázanému sexu (= jakýkoliv pohlavní styk, kromě toho, který má muž se svou manželkou pouze jednou za měsíc a jehož účelem je početí dětí, které rodiče vychovávají jako oddané Kršny),
4. nehrát hazardní hry, zvláště o peníze, a nespekulovat.

Denní rytmus života členů hnutí ve střediscích je pravidelný a jasně určený (pravidelná recitace mahámantry, tance, péče o chrámová božstva a památku Prabhupády, studium posvátných textů). Všechny činnosti, včetně fyzické práce, jsou chápány jako oddaná služba Kršnovi. Hnutí má střediska v řadě zemí světa. V České republice je hlavním střediskem Centrum pro védská studia v Praze. Populární je ekologická farma Kršnův Dvůr. Existuje i několik dalších malých středisek a tři vegetariánské restaurace v Praze a Brně.

Ánanda Marga ( Cesta blaženosti )

Hnutí založil v Indii  Ánandamurti v roce 1955, který se již v 6 letech stal uznávaným jogínem a v šesti letech začal přijímat své stoupence. Jeho následovníci ho považují za inkarnaci boha a velkého gurua, který přichází na zem jednou za tisíc let. Nauka hnutí vychází z hinduismu a především z jógy.

Počáteční fáze duchovní cesty se zakládá na dodržování klasických etických příkazú a zákazú jógy (neubližování, opravdovosti, pohlavní zdrženlivosti…). Další fázi je meditace, různé způsoby očišťování, studium jógické filozofie, práce pro veřejný prospěch. V našich podmínkách hnutí působí pod názvem Československá neo-humanistická společnost.

Transcendentální meditace

V roce 1976 vytvořil indický jogín Maháriši Světovou vládu Věku osvícení, která má představovat nenáboženskou politickou organizaci Věku osvícení, jehož začátek určil Maháriši na rok 1975. S působením TM je spojena řada nejrůznějších organizací po celém světě. Také v České republice byl učiněn pokus o rozšíření Mahárišiho nauky a praxe, avšak zatím bez větších úspěchů.

Některá hnutí vycházející z buddhismu

Pronikání buddhismu do západní kultury má přinejmenším stopadesátiletou historii a je spojeno se zájmem o jógu.Významnou roli v raných fázích popularizace buddhistických idejí na Západě sehrála Theosofická společnost. Hlavní vzestup zájmu o buddhismus však nastal teprve v druhé polovině 20. století, kdy v Evropě a Severní Americe začíná působit celá plejáda skupin, které svým učením a praxí vycházejí z nejrůznějších buddhistických tradic.

Zen

Počátek šíření zenového buddhismu je spojen se Světovým parlamentem náboženství, který proběhl v roce 1893 v Chicagu a na němž pronesl svou řeč též mistr Soyen Shaku. Od té doby působilo ve Spojených státech několik význačných učitelů zenu, kteří připravovali půdu pro masovou popularizaci zenu, ke které došlo v 60. letech. Pro české dějiny zenu bylo důležité varšavské centrum. V roce 1991 navštívil Českolsovensko i zakladatel školy.

V současné době se snaží rozvíjet učení a praxi této školy skupiny v Praze a v Kladně, na Slovensku bylo vytvořeno zenové centrum v Bratislavě. Z vyučujícího dopisu zenového mistra Seung Sahna (Praha: Ogme 1991):

Zen je dosažení prázdné mysli a jejím použití… Jestliže správně medituješ, Tvá mysl „nevím“ zesílí a ty dokážeš správně vidět svět kolem sebe: vše, co uvidíš, uslyšíš, ucítíš, vše, čeho se dotkneš, bude pravdou, ne-myšlením… Až dosáhneš stavu, kde není jméno ani forma, pak zjistíš, že jméno je jen jméno a forma je jen forma. Dosažení stavu, kde není jméno ani forma, znamená, že zrcadlo Tvé mysli bude čisté a nehybné. Mnohé barvy se objeví a zmizí, bez jakýchkoliv problémů. Jestliže se tedy něčeho držíš, něco vytváříš, k něčemu jsi připoután, pak zrcadlo Tvé mysli je nečisté a neodráží jasně. Tato mysl je dokonale svobodná, bez překážek. Musíš tedy odhodit zkoumání „já, můj, mně“. Nic nedrž, na ničem nelpi, jen pokračuj „nevím“. Tahle mysl „nevím“ Tě zbaví jakékoliv nemoci. Chceš zbavit všechny lidi utrpení. Je to možné. Mysl „nevím“ je velká láska, velký soucit, velká cesta bódhisattvy… Doufám, že budeš stále pokračovat „nevím“, vyčistíš svou karmu, dosáhneš osvícení a zachráníš všechny bytosti před utrpením.

Angažovaný buddhismus

Základním principem je integrace duchovního života se sociálně zaměřenou angažovaností – tradiční buddhistická etika aplikovaná na podmínky dnešního světa:

– zákaz ubližování = také odmítání zbrojení z daní jedince,
– nebrat, co nebylo dáno = odmítnutí vykořišťování zemí třetího světa vysoce industrializovanými zeměmi prostřednictvím mezinárodního bankovního a ekonomického systému.,
– odmítnutí nepřístojného sexuálního chování = dnes také odpor vůči mužské dominaci a vykořisťování žen,
– odpor vůči lhaní = odpor vůči politick? demagogii…

V České republice se zatím žádná skupina sociálně a ekologicky angažovaného buddhismu nezformovala, avšak určité ideály tohoto hnutí jsou blízké některým ekologickým aktivitám.

Čtyři vznešené pravdy

1. Země se svými četnými obyvateli trpí. Poddání se megastroji k tomuto utrpení přispívá.
2. Utrpení Země vyvstává ze způsobu našich životů. Sobecké žití, které vnímá svět jako příležitost k naplnění osobních tužeb, přispívá k utrpení všech bytostí a celé planety.
3. Utrpení Země skončí, až skončí sobectví, strach a agrese. Všechny naše instituce – politické, ekonomické, sociální i náboženské – vyžadují revoluční změnu.
4. Když své srdce a mysl soustředíme na všechny aspekty každodenního života, získáme kolektivní vhled a moudrost k překonání utrpení, ať vyvstává kdekoli a v jakékoliv podobě.
(Ch. Tittmuss, The Green Buddha, Devon: Insight Books 1995)

Světová náboženství se dělí do dvou odlišných skupin: na západní prorockou tradici a na východní spasitelskou nebo mystickou tradici.

Západní tradice

Vychází ze semitské rodiny. Patří do ní židovské náboženství, křesťanské náboženství, islám a jejich odnože. Tradice proroků – zdůrazňuje, že zjevení Boha lidem mají svůj původ mimo lidského ducha. „Kladný postoj k světu“ uznává za výchozí, základní vlastnost dobrotu a usiluje o vykoupení nebo proměnu tohoto hříšného světa.

Východní tradice

Vychází z indické rodiny. Zahrnuje hinsuismus, buddhismus a jejich odnože. Mystická tradice zdůrazňuje, že lidstvo nachází boha uvnitř svého ducha. „Záporný postoj k světu“ uznává absolutní duchovní povahu reality a pokouší se osvobodit duši z věčného koloběhu znovuzrození a převtělování, jemuž se podrobuje na tomto světě.

Etnická náboženství

V Africe, Severní a Jižní Americe a v Austrálii žije asi 250 milionů lidí patřících k „tradičním“, „primitivním“ nebo „kmenovým“ společenstvím, s jazykem bez písemných záznamů. Pro ně je náboženství zároveň synonymem veškeré kultury, nebo, jak to vyjádřil jeden africký autor: Celý život je pro ně náboženstvím.

Etnická náboženství jsou náboženství přírodních národů, nemají tedy žádné posvátné knihy ani spisy. Mnohá z těchto společenství se po staletí bránila pronikajícím světovým náboženstvím jako je hinduismus, buddhismus, křesťanství a islám. Jiná do určité míry vstřebala nová náboženství, ale v rozhodující míře zůstala věrná víře svých předků. To vedlo ke vzniku smíšených náboženství (synkretismu) jako je křesťanství v Mexiku, hinduismus v Bali, některá nezávislá duchovní společenství v Africe aj.

Mezi tradiční společenství patří ostrované z Papuy-Nové Guineje a Indonézie, horské kmenové národy v Indii, Číně a jihovýchodní asii, zbytky amerických Indiánů v Severní Americe, Eskymáci, Indiáni z údolí řek, hor a názorních plošin Jiží a Střední Ameriky a především víc než osm set etnických skupin, žijících v Africe.

Rituály

Pro většinu příslušníků přírodních národů, obzvláště v Africe, je život rozčleněn sérií rituálů. Každé stadium života, každý životní zlom je provázen speciálním obřadem: narození, dospělost, sňatek, smrt. Také každé neštěstí (nemoc, neplodnost…) se vyznačuje svým vlastním rituálem.

Víra

Náboženské představy přírodních národů jsou velmi rozmanité. Mnoho záleží také na typu životního prostředí. Ale i přes jednotlivé odlišnosti existuje několik prvků, které se objevují všude – týkají se především kontaktů s duchy a posmrtného života. Pohled na několik afrických kmenů nám poskytne přehled, jak se tyto představy uplatňují.

V ugandské Akole věří ve stvořitele Ruhangu. Ruhanga je zosobnělý, ale přitom vzdálený. Je podstatou řádu, a proto je dobrý, ale není ochoten přímo zasahovat do záležitostí lidí. Tato představa se často opakuje v afrických náboženstvích, jak ukazuje mýtus ze západní Afriky:

„Byla jednou jedna žena, která měla tak dlouhatánskou palici na drcení obilí, že zasáhla koncem předlouhé tyče boha, který žil až nahoře na nebesích. Jednoho dne ho trefila přímo do oka, a to takovou silou, že se Bůh urazil, odešel, a už se nikdy nevrátil.“

Rodoví duchové a duchové zemřelých jsou ugandským Nkorům mnohem bližší než Ruhanga. Strážní duchové každého rodu v kmeni jsou údajně potomky legendárních panovnických dynastií, případně i samotného Ruhangy.

Alespoň jeden příslušník každého rodu musí být speciálně zasvěcen, aby se stal jakýmsi knězem své skupiny, zodpovědným za konání obětí a zasvěcení budoucích členů do rodových kultů. Kult plní významnou úlohu také při sdružování celého kmene k zabezpečení setby a sklizně. Jinak, dokud rodoví duchové nezačnou působit nesnáze, nejsou předmětem příliš velkého zájmu. Naproti tomu duchové zemřelých a předkové vyžadují mnohem více pozornosti a také se jim jí dostává.

O nich se pak očekává trestání zlých skutků a odměnění dobrých. Proto musí být věnována řádná péče hrobům příbuzných, ale i všech, kdo žijí v jejich domácnosti. Nedbalost přináší odplatu. Stejně jako u mnoha jiných národů se duchové zemřelých stávají strážci morálky.

U dalších východoafrických národů, jako jsou Masajové a Nandiové, je pozornost zaměřena spíše na Nejvyšší bytost než na duchy. U národů západní Afriky bývá dokonalá bytost často doprovázena zástupy dalších božstev, duchy lidí i přírody. Na světě je stále mnoho lidí, zvláště žen, kteří neumějí číst. Tím je ztížen přístup k biblické zvěsti.