19. Duch Svätý

Než Kristus opustil tuto zemi, aby odešel k Otci, zaslíbil svým následovníkům, že nezůstanou sami, protože s nimi bude stále prostřednictvím Ducha svatého (Mt 28,18-20; J 14,16). Tento slib ukazuje na důležitost Ducha svatého v životě věřících. Duch svatý je ztělesněním Boží přítomnosti, který působí v srdcích věřících a posiluje je v jejich víře. Kdo je Duch svatý, jaké je jeho poslání a jak působí v životě křesťanů? Duch svatý přináší potěšení, posvěcení a moc pro službu. V tomto článku se podíváme na jeho role, jak vede a učí věřící, a jaký vliv má na každodenní život v Kristu.

a. Osoba Ducha svatého – Mt 28,18-20; J 14,16; J 16,7; 2 K 13,13

Největším darem, který nám Bůh věnoval, je Ježíš Kristus. V něm nám dal sám sebe a celé nebe. Když Kristus žil na této zemi, zaslíbil, že svému lidu pošle Ducha svatého (J 16,7). Duch svatý, který pochází od Otce a Syna (J 14,16.26; 15,26; 16,7; Sk 2,33), sestoupil o letnicích na první křesťany (Sk 1,12-14; 2,1-4), aby už jednou provždy zůstal se svým lidem (J 14,16; Sk 2,39). Je dán navždy církvi novozákonní doby a zůstává s ní dodnes. Duch svatý touží po tom, aby v církvi mohl působit ve stále větší míře. Přeje si, aby zkušenost letnic byla i naší zkušeností a aby přerůstala v plnější naplnění Duchem svatým v našem životě.

Duch svatý jako třetí božská osoba je Božím darem všem věřícím. Je to cenný dar, který nám Otec se Synem poskytli. V daru Ducha svatého jsou nám dány všechny nebeské poklady. V něm dostáváme všechny ostatní dary. Bůh nám nemůže darovat nic lepšího. Učedníci si byli vědomi toho, že Duch svatý je nezištný Boží dar. Apoštol Petr ve svém prvním kázání volá posluchače k pokání a vyzývá je, aby se dali pokřtít na důkaz svého obrácení.

Výsledkem opravdového společenství s Bohem je přijetí Ducha svatého při křtu (Sk 2,38). Duch svatý je osoba, nikoli jen síla nebo vliv, protože Písmo nás učí, že Duchu svatému je možno lhát (Sk 5,3.4.9 ukazují, že lhát Duchu svatému znamená lhát Bohu), že ho lze zarmoutit (Ef 4,30), odporovat mu (Sk 7,51), rouhat se proti němu (Mt 12,31.32) nebo se mu vysmívat (Žd 10,29).

Duch svatý jako osoba učí (J 14,26), přesvědčuje (J 16,8), oslavuje Krista (J 16,14), zvěstuje pravdu (J 16,14.15), vede (Ř 8,14), proměňuje nás k Božímu obrazu (2 K 3,18), mluví (Sk 13,2; 1 Tm 4,1; Žd 3,7; Zj 2,7), slyší (J 16,13), dává sílu (Sk 1,8), inspiroval pisatele Písma (2 Pt 1,21; 2 Tm 3,16). Jsme vyzýváni, abychom pěstovali společenství s Duchem svatým (2 K 13,13).

Otec, Syn a Duch svatý jsou si rovni (Mt 28,19), přičemž každý z nich zastává v plánu spasení jinou funkci a plní jiný úkol. Pokud pokládáme Ducha svatého za pouhou sílu, budeme neustále přemýšlet, jak ji získat a použít pro sebe. Považujeme-li Ducha svatého za osobu, budeme spíše přemýšlet, jak může Duch svatý použít nás. Nejde o to, abychom Duchem disponovali, ale abychom se jím dali vést (Ř 8,14) a byli mu stále víc a víc k dispozici (Sk 2,38; 3,19.20; 4,31; 5,32). Čím více se mu poddáváme, tím pohotověji a účinněji nás může používat.

Je to jako s lodí, jejíž námořníci napínají plachty proti větru. Jestliže vítr vane, ale oni nenapnou žádnou plachtu nebo rozvinou jen malou, loď se bude pohybovat kupředu velice pomalu nebo se bude dokonce jen na místě zmítat v rozbouřených vlnách. Když však roztáhnou všechny plachty, vítr se do nich opře a loď rychle popluje k cíli. Tak podobně máme i my otevírat dokořán své nitro (roztáhnout své plachty) působení Ducha svatého. Když mluvíme o Duchu svatém, neměli bychom se v prvé řadě zaměřit na jeho moc, ale na jeho vedení.

b. Dílo Ducha svatého – J 16,8-11.13.14; J 15,26; J 14,16.17.26; Ř 8,14.26.27; Sk 1,8; Ef 4,30

Dílo a působení Ducha svatého je mnohonásobné a všestranné, stejně jako je bohatý a pestrý život věřících. Duch svatý má klíčovou roli v našich životech a jeho činnost je zaměřena na následující oblasti:

1. Duch svatý zpřítomňuje dílo Pána Ježíše, které pro nás vykonal během svého pobytu na zemi. Aktualizuje Boží spasitelné dílo v našem životě dnes, přináší Ježíšovo vítězství a uskutečňuje Kristovo dílo v našich životech.
2. Duch svatý obviňuje z hříchu (J 16,8), usvědčuje nás z hříchu a ukazuje na Boží spravedlnost, soud a naši ztracenost, čímž vzbuzuje odpor vůči hříchu.
3. Ujišťuje nás o odpuštění – Duch svatý nám přináší jistotu, že naše viny jsou odpuštěny, a dává nám radost a pokoj (Ř 8,15-17).
4. Duch svatý nás vede ke Kristu a ukazuje nám, že potřebujeme Jeho spravedlnost (J 16,8-11; 15,26). Pomáhá nám prohlubovat přátelství s Kristem.
5. Duch svatý nás uvádí do pravdy (J 16,13; 14,17) a učí nás správně chápat Písmo, osvěcuje naši mysl a jedná v souladu se svatým Písmem.
6. Duch svatý nám ukazuje hodnotu v Božích očích a učí nás správnému sebehodnocení a vztahu k sobě (1 J 3,1; Mk 12,31).
7. Zvěstuje nám budoucí věci (J 16,13), odhaluje nám budoucnost světa a lidstva.
8. Duch svatý nás potěšuje a povzbuzuje, pomáhá nám v slabostech a předkládá naše modlitby Bohu (Ř 8,15,26-27).
9. Duch svatý je naším průvodcem a vede nás ve víře (Ř 8,14).
10. Uschopňuje nás k svědecké službě a dává nám odvahu stát se svědky v každé situaci (Sk 1,8; Mt 10,19-20).
11. Přivádí k pokání a způsobuje naše znovuzrození (J 3,5-8; Sk 9,17), proměňuje náš charakter a posvěcuje nás.
12. Duch svatý buduje církev (1 K 12,4-7; Ef 4,12-13), posiluje věřící a pomáhá v šíření Božího království.

c. Předpoklady přijetí Ducha svatého – J 7,39; Sk 2,32.33; Sk 1,14; Sk 2,38; L 11,13

Předpoklady pro přijetí Ducha svatého jsou jasně definovány v Bibli a zahrnují několik klíčových kroků, které jsou nezbytné pro to, aby mohl Duch svatý působit v životě věřícího:

1. Kristovo pozemské dílo spasení: Prvním předpokladem pro přijetí Ducha svatého je Kristovo spasitelné dílo na Golgotě. Díky Jeho vítězství a oslavení je možné přijmout dar Ducha svatého (Sk 2,32-33; J 7,39).
2. Obrácení a pokání: Druhou podmínkou je obrácení. Duch svatý působí na člověka, aby litoval svých hříchů, činil pokání a odevzdal svůj život Bohu. Tato vnitřní proměna se potvrzuje křtem (Mk 16,16), čímž se stáváme otevřenými pro vedení Ducha svatého.
3. Jednomyslnost a harmonický život: Třetí podmínkou pro přijetí Ducha svatého je život v souladu se zjevenou Boží vůlí a v harmonii s ostatními lidmi. To bylo příkladem prvokřesťanské církve o letnicích, kde se věřící shromáždili v modlitbách na jednom místě (Sk 1,14; 5,32).
4. Prosba a modlitba za dar Ducha svatého: Čtvrtým předpokladem je modlitba za dar Ducha svatého (L 11,13). Bůh touží obdarovat své věřící Duchem svatým, ale očekává, že si tuto potřebu uvědomíme a budeme o ni upřímně žádat. Modlitba vyjadřuje naši touhu po Jeho vedení a síle.

d. Život podle Ducha – Ř 8,1.2.4.5.9; 1 K 2,14

Naplnění Duchem svatým a život podle Ducha je klíčovým aspektem křesťanského života. Bible nás vyzývá, abychom byli naplněni Duchem svatým a žili podle Ducha (J 14,17; Ř 8,14; L 1,35; Ř 8,1). Život podle těla, což znamená sobecký, soběstředný způsob života zaměřený na vlastní touhy a žádosti, je v protikladu k životu podle Ducha. Život podle Ducha se soustředí na Boha, trvalé hodnoty a prospěch druhých (1 K 2,11-12).

Orientace na tělesné nebo duchovní hodnoty vypovídá o našem vnitřním nasměrování. Pokud žijeme podle těla, naše srdce a mysl jsou orientovány na tělesné věci, které nejsou trvalé a nepřinášejí duchovní růst. Tělesný člověk se nevyvíjí, nezraje a není motivován trvalými změnami. Naopak, život podle Ducha nás vede k vnitřní proměně, růstu v Kristu a ke službě druhým.

Duchovní boj a síla Ducha svatého: Náš boj v tomto světě není namířen proti lidem nebo hmotným věcem, ale proti duchovním silám zla. K vítězství nad těmito silami potřebujeme nadpřirozenou moc Ducha svatého a Jeho výzbroj. Jen tak můžeme čelit zlu, satanu a hříchu a nést dobré ovoce v životě (Ef 6,12-16; J 15,1-5). Bez Ducha svatého nemáme sílu žít jako nové stvoření v Kristu, ale s Jeho pomocí můžeme překonat všechno a být vítězi.

II. Výkladové poznámky

Kristus byl při křtu zmocněn Duchem svatým, aby vykonal veřejnou službu, kterou měl vykonat (Mt 3,13-17). Křest vodou je spojen s křtem Duchem svatým a je příkladem ideálního modelu, který by měl platit v životě každého věřícího. Křest Duchem svatým je zmocněním k laskavé, nezištné a obětavé službě, takové, jakou konal Kristus na této zemi. Vkládání rukou je aktem, kterým církev pověřuje jednotlivce k určitému specifickému úkolu v Boží službě (Sk 13,2-3).

Hřích proti Duchu svatému je teologický termín, který označuje rouhání proti Duchu svatému, jež nastává tehdy, když Boží dílo označujeme za satanské (Mk 3,28-30). Tento hřích není jednorázovým činem, ale trvalým setrváváním ve vědomém hříchu, kdy víme, že máme činit pokání, ale odmítáme Ducha svatého v našem životě. Tento postoj se mění v hřích proti Duchu svatému, který nemůže být odpuštěn.

Rouhání proti Duchu svatému je nepřekonatelný hřích, pokud Duch svatý není považován za osobu (Mt 12,31-32). Kristus učí, že každý hřích proti Otci nebo Synu může být odpuštěn, ale rouhání proti Duchu svatému není odpustitelné, protože neexistuje jiný způsob, jak přijmout spasení. Duch svatý hraje klíčovou roli v uskutečňování Božího plánu spasení v životě věřících, přičemž Otec připravuje, Syn naplňuje a Duch svatý uskutečňuje.

Raný a pozdní déšť v Bibli odkazuje na podzimní a jarní déšť, které byly symbolické pro různé etapy Božího působení ve světě. Raný déšť přicházel na podzim, aby připravil zem na úrodu, a pozní déšť přišel na jaře, aby způsobil dozrání úrody (Oz 6,3; Jl 2,23; Jr 5,24).

Přijetí Ducha svatého není automatické („ex opere operato“), ale vyžaduje pokorné proseby víry po prožitém pokání (Sk 2,38; 15,8-9; L 11,13). Křest je viditelným projevem obrácení člověka, který vyznává, že Ježíš Kristus je jediným Pánem jeho života. Při křtu jsou na toho, kdo uzavírá smlouvu s Bohem, vkládány ruce, což symbolizuje přijetí Ducha svatého a duchovních darů.

Kristus žije v našich srdcích prostřednictvím Ducha svatého. Verš „Kristus ve vás, ta naděje slávy“ (Ko 1,27 – kral. překlad) popisuje lidský prožitek víry. Kristus v srdci žije podobně jako naše nejbližší osoby – naše rodina. To znamená, že v životních rozhodnutích, která se jich týkají, je zohledňujeme. Kristova přítomnost znamená: „Nikdy vás neopustím, nezanechám, vždy budu s vámi.“

Spasení není založeno na Kristu plus Duchu svatém, jakoby Kristův život, smrt a přímluva nebyly pro naše spasení dostatečné. Duch svatý nepřichází dokončit to, co Kristus začal. Otec je zdrojem spasení, Syn jeho prostředníkem, a Duch svatý jeho uskutečňovatelem. Kristus je dnes na nebi po Boží pravici a Duch svatý vede církev zde na zemi. V tomto smyslu je správné označit Ducha svatého za zástupce Krista na zemi.

Duch svatý nepřichází nahradit vzkříšeného Krista, ale přináší Krista věřícím. Kristovo dílo a dílo Ducha svatého jsou úzce propojena. Duch nikdy nevyvyšuje sebe, ale oslavuje Krista a přibližuje jej. Duch svatý není zaměřen na věřícího, ale jeho činnost je kristocentrická, což znamená, že křesťané žijící podle Ducha a naplnění Duchem svatým odrážejí tuto orientaci na Krista. Duch svatý není pouze Kristovým zástupcem na zemi, ale přichází, aby uskutečnil to, co Kristus vydobyl během svého života.

Při vtělení to byl Duch, který přivedl Boha k nám, aby s námi přebýval. O letnicích a při nanebevstoupení Duch přivádí Boha Ježíše Krista k věřícímu člověku. To zahrnuje Ježíšovu dvojí korunovaci: (1) na trůnu v nebi a (2) v lidském srdci skrze Ducha svatého.

V Novém zákoně je úloha Ducha svatého a Krista zaměnitelná. Například v Římanům 8,9-11 se říká, že v nás je Duch svatý, zatímco v Římanům 8,10 je řečeno, že je to Kristus, který v nás přebývá. V 1. Korintským 6,15 se praví, že naše těla jsou Kristovými údy, a v verši 19 se říká, že naše tělo je chrámem Ducha svatého. Kolosenským 2,6 nás vyzývá:

„Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána“ a Galatským 5,16 radí: „Žijte Duchem.“

III. Praktický dopad

1. Život v Duchu svatém přináší harmonii a vnitřní vyrovnanost, což vede k lepšímu a spokojenějšímu životu.
2. S člověkem naplněným Duchem se dobře žije, protože Duch svatý z něj dělá laskavého a nového člověka.
3. Člověk vedený Duchem získává sílu k účinné svědecké službě o Pánu Ježíši a stává se jeho svědkem.
4. Duch svatý mění lidská srdce a spojuje nás vzájemně láskou. Vytváříme jedno společenství a rodinu, kde mají lidé opravdový zájem o druhé a mají je ze srdce rádi.

Jako věřící často nedoceňujeme dar Ducha svatého a jeho působení tak, jak bychom měli. Možná ani opravdově netoužíme po přítomnosti Ducha svatého, po tom, aby nás proměnil, dal nám novou životní orientaci, nový smysl života a nové zájmy, a uschopnil nás k nezištné službě lásky. Je čas to změnit!

Hlbší náhľad

Bůh, věčný Duch, spolupůsobil s Otcem a Synem při stvoření, vtělení a vykoupení. Inspiroval pisatele Bible a naplňoval Kristův život mocí. Duch svatý zve a přesvědčuje lidi. Ty, kteří ho poslechnou, obnovuje a proměňuje k Božímu obrazu. Poslán Otcem a Synem, aby byl vždy s Božími dětmi, obdarovává církev duchovními dary, zmocňuje ji k vydávání svědectví o Kristu a v souladu s Písmem ji uvádí do veškeré pravdy.

Duch Svatý

Ukřižování Ježíše jeho následovníky zmátlo, sklíčilo a vyděsilo; ale zmrtvýchvstání přineslo do jejich života nové světlo. Když Kristus zlomil okovy smrti, v jejich srdcích znovu zasvitlo království Boží. V jejich nitru se rozhořelo neuhasitelné nadšení. Zmizely rozdíly, které dříve vytvářely mezi učedníky bariéry. Jednota křesťanů rostla každý den, kdy trávili čas na modlitbách.

Jednoho nezapomenutelného dne chválili Boha, a najednou je obklopil hukot podobající se silnému vichru. Na hlavy každého z nich sestoupily ohnivé plameny, jako kdyby se žár v jejich srdcích stal viditelným. Duch svatý sestoupil na ně jako nespoutaný oheň. Naplněni Duchem svatým nemohli potlačit novou horlivou lásku a radost v Ježíši. Veřejně a s nadšením začali hlásat dobrou zprávu o spasení. Zástupy místních občanů, spolu s poutníky z mnoha národů se shromáždili u budovy, protože jejich pozornost přitáhl nezvyklý zvuk. Když slyšeli mocná svědectví o Božích předivných činech z úst prostých Galilejců, byli zmateni a naplněni úžasem. Někteří říkali:

„Tomu nerozumíme. Co to znamená?“

Jiní se snažili celou věc přejít slovy:

„Jsou opilí!“ „Tak to není!“

zvolal Petr do hluku davu.

„Vždyť je teprve devět hodin ráno. Co jste slyšeli nebo viděli, se děje, protože zmrtvýchvstalý Ježíš Kristus byl povýšen na pravici Boží a dává nám nyní Ducha svatého.“ (Sk 2)

Kdo je Duch svatý?

Bible jasně zjevuje, že Duch svatý je osoba, nikoli neosobní síla. Výroky jako „toto je rozhodnutí Ducha svatého i naše…“ (Sk 15,28) ukazují, že první věřící považovali Ducha svatého za osobu. Kristus o něm také mluvil jako o další osobě, když řekl:

„On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne“ (J 16,14).

Když Písmo hovoří o trojjediném Bohu, zmiňuje Ducha svatého jako osobu (Mt 28,19; 2 K 13,13). Duch svatý je osobnost, která se trápí (Gn 6,3), učí (L 12,12), obviňuje (J 16,8, kral.), vede církev (Sk 13,2), pomáhá a přimlouvá se (Ř 8,26), inspiruje (2 Pt 1,21) a posvěcuje (1 Pt 1,2). Tuto činnost nemůže vykonávat pouhá síla, vliv nebo Boží vlastnost – to může činit pouze osoba.

Duch svatý je pravý Bůh

Duch svatý a Trojice

Bůh Duch svatý byl od věčnosti třetí osobou Trojice. Otec, Syn a Duch svatý jsou existenčně svébytní, ale existuje v Trojici určité rozdělení funkcí (viz kapitola 2). Pravdě o Bohu – Duchu svatém nejlépe porozumíme prostřednictvím Ježíše. Když Duch svatý přichází k věřícím, přichází jako Duch Kristův, nepřichází ve své vlastní síle nebo z vlastního pověření. Jeho činnost v dějinách je soustředěna na Kristovo poslání záchrany.

Duch svatý působil při Kristově narození (L 1,35), při křtu potvrdil počátek jeho veřejného působení (Mt 3,16-17) a přinesl lidstvu požehnání Kristovy smírné oběti a zmrtvýchvstání (Ř 8,11). Zdá se, že Duch svatý plní v Trojici funkci vykonavatele. Když Otec dal světu svého Syna (J 3,16), byl Syn počat z Ducha svatého (Mt 1,18-20). Duch svatý přišel naplnit a uskutečnit jejich plán.

Aktivní účast Ducha svatého na stvoření je patrná z jeho přítomnosti ve stvořitelském díle (Gn 1,2). Původ a zachování života závisí na jeho působení; jeho odchod znamená smrt. Písmo praví, že kdyby Bůh svého Ducha i dech jen pro sebe stáhl, tu by všechno tvorstvo rázem vyhynulo, člověk by se obrátil v prach (Jb 34,14-15; srov. 33,4). Stopy stvořitelského působení Ducha svatého můžeme vidět v jeho díle nového stvoření v každém člověku, který se otevírá Bohu. Bůh koná své dílo v jednotlivcích skrze Ducha Stvořitele. A tak ve vtělení, stvoření i novém stvoření Duch svatý přichází naplnit Boží záměr.

Zaslíbený Duch

Božím úmyslem bylo, abychom se stali místem, kde by přebýval Duch svatý (viz 1 K 3,16). Hřích Adama a Evy je oddělil od ráje i od trvalé přítomnosti Ducha svatého. Toto oddělení se stále prohlubuje. Rozsah zla před potopou vedl Boha k prohlášení:

„Můj Duch se nebude s člověkem věčně zaneprazdňovat.“ (Gn 6,3)

Ve starozákonních dobách Duch svatý zmocňoval jednotlivce k vykonávání zvláštních úkolů (Nu 24,2; Sd 6,34; 1 S 10,6). Občas působil v „lidech“ (Ex 31,3; Iz 63,11). Bezpochyby si skutečně věřící lidé vždycky uvědomují přítomnost Ducha svatého, ale proroctví předpovídalo vylití Ducha svatého na každé tělo (Jl 3,1) – dobu, kdy se mohutný projev Ducha svatého stane počátkem nového věku. Přestože svět zůstával v rukou uchvatitele, nemohlo nastat vylití plnosti Ducha svatého. Dříve než k tomu mohlo dojít, musel Kristus vykonat svou pozemskou službu a přinést smírnou oběť.

Jan Křtitel ukazoval na Kristovu službu jako na službu Ducha svatého, když řekl: „Já vás křtím vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.“ (Mt 3,11) Evangelia však nemluví o tom, že by Ježíš křtil Duchem svatým. Jen několik hodin před svou smrtí Ježíš svým učedníkům zaslíbil:

„Já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy.“ (J 14,16.17)

Obdrželi zaslíbený křest Duchem svatým u kříže? V pátek při ukřižování se neukázala žádná holubice, ale jen temnota a blesky! Teprve po svém zmrtvýchvstání dechl Ježíš Ducha na své učedníky (J 20,22). Řekl:

„Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ (L 24, 49)

Tuto moc měli přijmout, až Duch svatý na ně sestoupí a učiní je svědky až na sám konec země. (Sk 1,8) Jan píše:

„Dosud totiž Duch svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.“ (J 7,39)

Otcovo přijetí Kristovy oběti bylo předpokladem pro vylití Ducha svatého. Nový věk nastal až tehdy, když náš vítězný Pán usedl na nebeský trůn. Teprve potom mohl seslat Ducha svatého v jeho plnosti. Petr říká, že když byl vyvýšen na pravicí Boží, seslal Ducha svatého (Sk 2,33) na své učedníky, kteří se v toužebném očekávání této události všichni svorně a vytrvale modlili (Sk 1,5.14). O letnicích, padesát dní po ukřižování na Golgotě, nastal nový věk s plnou mocí přítomnosti Ducha svatého. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vítr, a naplnil celý dům… všichni byli naplněni Duchem svatým. (Sk 2,2-4)

Poslání Ježíše a Ducha svatého byla na sobě zcela závislá. Plnost Ducha svatého se nemohla projevit, dokud Ježíš nesplnil své poslání. A naopak Ježíš byl počat z Ducha svatého (Mt 1,18-21), pokřtěn Duchem svatým (Mk 1,9-10), veden Duchem svatým (L 4,1), skrze Ducha svatého také konal zázraky (Mt 12,24-32), obětoval se na Golgátě mocí Ducha svatého (Žd 9,14-15) a byl Duchem svatým také vzkříšen (Ř 8,11). Ježíš byl prvním člověkem, který zakusil plnost Ducha svatého. Úžasnou pravdou je, že náš Pán je ochoten vylít svého Ducha svatého na všechny, kteří po něm upřímně touží.

Poslání Ducha svatého

Večer před Ježíšovou smrtí učedníky velice zarmoutila Kristova slova o blízkém odchodu. On je však hned také ujistil, že přijmou Ducha svatého jako jeho osobního zástupce. Nezůstanou sirotky (J 14, 18). Původ poslání Ducha svatého je ve Novém zákoně představen jedinečným způsobem. Je jmenován Duchem Ježíšovým (Sk 16,7), Duchem jeho Syna (Gal 4,6), Duchem Božím (Ř 8,9), Duchem Kristovým (Ř 8,9; 1 Pt 1,11) a Duchem Ježíše Krista (Fp 1,19).

Kdo však poslal Ducha svatého – Ježíš Kristus nebo Bůh Otec? Když Kristus odhalil původ poslání Ducha svatého ve ztraceném světě, zmínil se o dvou zdrojích. Především mluví o Otci:

„Já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce.“ (J 14,16; 15,26 – „od Otce“)

Křest Duchem svatým nazval „zaslíbením Otcovým“ (Sk 1,4). Na druhém místě se zmiňuje o sobě:

„Pošlu ho (Ducha) k vám.“ (J 16,7)

Takto Duch svatý vychází od Otce i Syna. Jeho poslání ve světě. Uznat, že Kristus je Pánem, můžeme jedině pod vlivem Ducha svatého.

„Nikdo nemůže říci ‚Ježíš je Pán‘, leč v Duchu svatém.“ (1 K 12,3)

Je nám dáno ujištění, že skrze Ducha svatého Kristus, který je „pravým světlem“, osvěcuje „každého člověka přicházejícího na svět“ (J 1,9). Jeho posláním je „přesvědčit svět o hříchu, spravedlnosti a soudu“ (J 16,8).

Za prvé, Duch svatý v nás probouzí hluboké přesvědčení o hříchu, zvláště o hříchu nepřijetí Krista (Jan 16,9); za druhé, Duch svatý všechny vybízí k přijetí Kristovy spravedlnosti. Za třetí, Duch svatý nás před soudem varuje tím, že v hříchem zatemnělé mysli, probouzí poznání nutnosti pokání a obrácení. Jestliže jsme činili pokání, můžeme být znovuzrozeni skrze křest vodou a Duchem svatým (J 3,5). Protože v nás přebývá Duch Kristův, začneme pak žít novým životem

Většina textů o Duchu svatém se týká jeho vztahu k Božímu lidu. Jeho posvěcující vliv vede k poslušnosti (1 Pt 1,2), ale nikdo nemůže prožívat trvalou přítomnost Ducha svatého bez splnění určitých podmínek. Petr prohlásil, že Bůh dal Ducha těm, kteří ho poslouchají (Sk 5,32). Proto jsou věřící varováni, aby neodporovali Duchu svatému, nezarmucovali ho a neuhašovali Ducha svatého (Sk 7,51; Ef 4,30; 1 Te 5,19).

Co Duch koná pro věřící?

• Pomáhá věřícím

V úvodu své promluvy o Duchu svatém Kristus nazývá Ducha svatého „jiným Přímluvcem“ (J 14,16). Řecké slovo „Paraklétos“ se překládá termíny jako „Pomocník“, „Utěšitel“, „Rádce“ a může také znamenat „Prostředník“ nebo „Obhájce“. Tento druhý Paraklétos, o němž se zmiňuje Písmo, je samotný Kristus. Je naším Obhájcem a Přímluvcem před Otcem.

„Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.“ (1 J 2,1)

Kristus jako Přímluvce, Prostředník a Pomocník nás představuje Bohu a zjevuje nám Boha. Podobně nás Duch svatý vede ke Kristu a zjevuje nám Kristovu milost. To také vysvětluje, proč je Duch svatý nazýván „Duchem milosti“ (Žd 10,29). Jedním z jeho největších darů je udělení Kristovy spásné milosti lidem (1 K 15,10; 2 K 6,1).

• Přináší Kristovu pravdu

Kristus nazýval Ducha svatého „Duchem pravdy“ (J 14,17; 15,26; 16,13). K jeho působení patří také připomínání všeho, co nám Ježíš řekl (J 14,26) a uvedení do „veškeré pravdy“ (J 16,13). Jeho poselství svědčí o Ježíši Kristu (J 15,26). Ježíš řekl:

„Nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mě.“ (J 16,13.14)

• Zpřítomňuje Krista

Duch svatý nepřináší jen poselství o Kristu, ale Krista také zpřítomňuje. Ježíš řekl:

„Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce (Duch svatý – J 14,16.17) k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ (J 16,7)

Ježíš, omezen svým lidstvím, nebyl všudypřítomný. Bylo proto užitečné, že odešel. Skrze Ducha svatého může být Kristus stále všude. Ježíš řekl: „Já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy.“ Ujišťuje učedníky:

„(Duch svatý) s vámi zůstává a ve vás bude. Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám.“ (J 14,17.18)

„Duch svatý je Kristův zástupce, nemá lidský zjev a je na něm nezávislý. Při vtělení Duch svatý zpřítomnil Krista v člověku – v Marii. O letnicích Duch svatý zpřítomnil vítězného Krista světu. Kristova zaslíbení „nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu“ (Žd 13,5) a „já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28,20)

… se uskutečňují skrze Ducha svatého. Z tohoto důvodu Nový zákon nazývá Ducha svatého „Duchem Ježíše Krista“, což je termín, který nebyl nikdy použit ve Starém zákoně (Fp 1,19). Jako Otec a Syn si prostřednictvím Ducha činí příbytek u věřících (J 14,23), tak mohou i věřící přebývat v Kristu jedině skrze Ducha svatého.

• Vede činnost církve

Duch svatý zpřítomňuje Krista, je na zemi jeho pravým zástupcem. Duch svatý je trvalou autoritou ve věcech víry a učení; způsob, jakým vede církev, je v plném souladu s Biblí. „Výrazným rysem protestantismu – bez něhož by protestantismus neexistoval, je, že Duch svatý je pravým zástupcem nebo nástupcem Krista na zemi. Být závislým na organizaci, vůdcích nebo moudrosti lidí znamená postavit lidské na místo Božího. Duch svatý se účastnil správy apoštolské církve.

Skrze modlitbu a půst ji vedl při volbě misionářů (Sk 13,1-4). Ti, co byli zvoleni, byli známí svou otevřeností pro působení Ducha svatého. Kniha Skutků je popisuje jako „naplněné Duchem svatým“ (Sk 13,9.52). To on vedl jejich činnost (Sk 16,6.7). Pavel připomínal starším církve, že byli na své místo ustanoveni Duchem svatým (Sk 20,8). Duch svatý hrál důležitou roli při řešení vážných problémů, které ohrožovaly jednotu církve. Písmo uvádí rozhodnutí prvního církevního koncilu slovy:

„Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše…“ (Sk 15,28)

• Dává církvi zvláštní dary

Duch svatý udělil Božímu lidu zvláštní dary. Ve starozákonních dobách „Duch Hospodinův“ sestoupil na jednotlivce a dával jim mimořádnou moc vést a vysvobozovat Izraele (Sd 3,10; 6,34; 11,29 atd.) a schopnost prorokovat (Nu 11, 17.25.26; 2 S 23,2). Duch sestoupil na Saule a Davida, když byli pomazáni za vůdce Božího lidu (1 S 10,6.10; 16,13). Některé lidi Duch svatý uschopnil vykonat jedinečné umělecké dílo (Ex 28,3; 31,3; 35,30-35).

V době prvotní církve Kristus uděloval církvi své dary prostřednictvím Ducha svatého. Duch svatý rozděloval tyto duchovní dary věřícím podle svého uvážení a pro užitek celé církve (Sk 2,38; 1 K 12,7-11). Dával zvláštní moc potřebnou k hlásání evangelia až do končin země (Sk 1,8; viz kapitola 16).

• Naplňuje srdce věřících

Pavlova otázka učedníkům v Efezu „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého? (Sk 19,2) je velmi důležitou otázkou pro každého věřícího. Když Pavel obdržel zápornou odpověď, vložil na tyto učedníky ruce a oni přijali křest Ducha svatého (Sk 19,6). Tato událost ukazuje, že přesvědčení o hříchu, které působí Duch svatý, a život naplněný Duchem jsou dvě odlišné zkušenosti.

Ježíš zdůraznil nezbytnost narození z vody a z Ducha (J 3,5). Těsně před svým nanebevstoupením přikázal, aby noví věřící byli pokřtěni „ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19). V souladu s tímto příkazem Petr kázal, že „dar Ducha svatého je třeba přijmout při křtu“ (Sk 2,38). I Pavel potvrzuje důležitost křtu Duchem svatým (viz kapitola 14) a naléhavě vyzývá, aby věřící „byli naplněni Duchem“ (Ef 5,19).

Naplnění Duchem svatým nás přetvořuje k Božímu obrazu a dílo posvěcení, které začalo při znovuzrození, dále pokračuje. Bůh nás podle svého milosrdenství zachránil „obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele (Tt 3,5.6).

Nepřítomnost Ducha činí službu evangelia bezmocnou. Můžeme být vzdělaní, mít talent, výmluvnost i všechny přirozené nebo získané dovednosti, ale bez přítomnosti Ducha Božího nelze nikoho oslovit a žádný hříšník nebude získán pro Krista. Na druhé straně, jsou-li spojeni s Kristem, vlastní-li dary Ducha, pak nejchudší a nejnevzdělanější z jeho učedníků budou mít sílu, která bude působit na srdce. Bůh je učiní nástrojem pro působení nejmocnější autority ve vesmíru.

Duch svatý je životně důležitý. Všechny změny, které v nás Kristus působí, se dějí působením Ducha svatého. Jako věřící bychom si měli stále uvědomovat, že bez Ducha nedokážeme vykonat nic (J 15,5). Dnes Duch svatý zaměřuje naši pozornost na největší dar lásky, který Bůh poskytuje ve svém Synu. Naléhá, abychom neodporovali jeho výzvám, ale přijali jediný způsob, jak se smířit se svým milujícím a dobrotivým Otcem.

Súvisiace videá a dokumenty

( Biblické lekcie k dispozícii – STIAHNUŤ )