Dôkazy celosvetovej potopy

V knize Genesis čteme, počínaje 6. kapitolou, o největší přírodní katastrofě, jaká kdy postihla Zemi – o potopě celé Země za dnů Noeho. Všichni lidé i všechna suchozemská zvířata, vyjma těch, které Bůh vybral, aby je zachránil v arše Noemově, byla zničena vodami potopy zaplavivšími celou Zemi. Potopa byla seslána jako Boží trest, „…všichni lidé totiž na zemi byli porušili své mravy…“ „Naplnili zemi zločiny, proto je zničím i se zemí.“

Biblická zpráva mluví jasně o velké potopě, která zcela zaplavila celou Zemi. Někteří autoři soudí, že potopa celého světa, jak ji podává Bible, je v rozporu s poznatky geologie a archeologie, a trvají na tom, že potopa byla záplavou omezenou pouze na určitou oblast, nanejvýš na tehdy známy svět. Většina kritiků Bible odbyla cely tento příběh jako pouhou legendu. Avšak necháme-li mluvit Bibli samu za sebe, pak nepředpojatý čtenář jistě porozumí, že pisatel tu vypráví o potopě, která postihla celý svět. Vždyť čteme-li následující pasáže, nelze jim a-ni jinak rozumět:

Hle, já uvedu vody potopy, na zemi, abych zahubil každé tělo, ve kterém jest dech života pod nebem; všecko, co jest na zemi, bude zničeno.“ (Genesis 6, 17)

„….vyhladím z povrchu země všecky bytosti, které jsem učinil.“ (Genesis 7, 4)

„Tak se vody na zemi rozmohly, že přikryty byly všecky vysoké hory pod celým nebem. O patnáct loket byla voda výše než hory, které pokrývala.“ (Genesis 7, 19-20)

„Každou bytost, která byla na souši, Bůh vyhladi; od člověka až po dobytek, jak plazivci, tak nebesští ptáci byli se země vyhlazeni; jediný Noe zůstal, a ti, kdož byli s ním v arše.“ (Genesis 7, 23)

„Uničím s vámi smlouvu, že nikdy již nebude vyhubeno veškero živočišstvo vodami potopy, poněvadž nebude budoucně potopa pustošící zemi.„ (Genesis 9, 11)

Jednu nebo dvě takovéto pasáže bychom snad mohli přejít jako symbolické či jako ukázku přehánění hebrejské literatury, avšak jestliže se na četných dalších místech Písma znovu a znovu zdůrazňuje všeobecný charakter potopy a zkázy, která ji doprovázela, pak by bylo jistě nerozumné snažit se vtisknout tomuto líčení jiný význam, než jaký chtěl autor sdělit, a tím bezpochyby byla katastrofální potopa, která jako trest Boží postihla celý svět.

Je docela pravděpodobné, že při tehdejší dlouhověkosti, jak ji popisuje Bible, se musela světová populace tak rozrůst, že v té době (podle Ussherovy chronologie více než 1600 let po stvoření Adama) by vlastně musela být větší část světa již osídlena. Jestliže tedy mělo být lidstvo zničeno, musela potopa nutně zasáhnout celý svět.

A dále, jestliže byly všechny hory, byť i jen v nejbližším okolí, zatopeny – a to se týká evidentně i pohoří Ararat, kde archa nakonec přistála a jehož jeden vrchol přesahuje 4800 metrů nad mořem – bylo by jistě zcela nemožné, aby hladina potopy nedosáhla stejné výšky i v jiných oblastech Země, trvala-li aspoň 150 dní, jak uvádí biblický záznam.

Avšak co je ještě důležitější: kdyby byla potopa pouze lokální událostí, byl by celý biblický příběh o potopě plný zjevných rozporů. Pečlivé a důkladné přípravy pro zachování života v korábu by byly zcela zbytečné a neopodstatněné. Bůh by přece mohl Noeho upozornit na hrozící nebezpečí a říci mu, aby se odstěhoval jinam, do oblasti, kam už potopa nedosáhne -což by bylo snadnější a rychlejší než postavení a vybavení archy.

Totéž platí pro zvířata, která, jak praví Bible, Bůh přiměí k tomu, aby sama vešla do archy; zvláště ptáci by mohli klidně odletět na suchou zemi. A konečně Boží slib, že tak zhoubná potopa již nikdy zemi nepostihne (Genesis 9,11), by se ukázal jako falešný, neboť od té doby došlo k mnoha záplavám přinejmenším tak velkým jako ta, kterou si představují zastánci teorie místní potopy. Charakter potopy, jak vyplývá z biblického líčení, byl takový, že vody se valily jak shora, tak zdola.

Takováto obrovská katastrofa musela podstatně změnit geografické a stratigrafické poměry zemského povrchu, takže dnes je již naprosto nemožné geologicky zjistit, jaké byly tyto poměry v dobách před potopou. Jestliže tedy k světové vodní katastrofě, jak to popisuje Bible, skutečně došlo, pak všechny fosilní nálezy ztrácejí jako důkazy evoluce na ceně. A jak jsme viděli, právě ony jsou jediným důkazem, o který se může opřít evoluční teorie a její interpretace historie světa.

Navzdory přesvědčivým etnologickým, filologickým, archeologickým a geologickým důkazům, že k všeobecné potopě skutečně došlo, evoluční vědci dogmaticky trvají na tom, že biblický příběh o potopě je čistě legendární. Vyznáním většiny geologů za posledních více než sto let je takzvaný uniformitarismus. Tato teorie „předpokládá předpoklad“, že vznik a vývoj všech jevů, které můžeme pozorovat v přírodě, ať živé či neživé, lze vysvětlit čistě na základě přírodních zákonů a procesů.

Aplikujeme-li to na geologii, znamená to, že všechny hory, řeky, velké stratigrafické formace, jedním slovem všechny útvary zemského povrchu, je možno vysvětlit jako výsledek pomalých procesů sedimentace, eroze, smršťování, radioaktivity a jiných účinků přírodních sil působících téměř nekonečně dlouhou dobu.

Tato teorie se nezakládá ani tak na objektivních důkazech jako spíše na myšlenkové racionalizaci – pokládá se za nevědecké odvolávat se na události, které nemají přirozený charakter, jako na stvoření či potopu, když jevy, které pozorujeme, lze vysvětlit v souladu s přírodními zákony.

Popularita uniformltarismu se datuje od vystoupení sira Charlese Lyella, tedy již hezkou řádku let předtím, než se objevila Darwinova práce, která byla Lyellovou hluboce ovlivněna. Tento přístup však není nijak nový; v té či oné formě se s ním setkáváme již od starověku. Přestože s renesancí se obnovuje zájem o vědu, v geologii až do Lyella a Darwina převládala teorie potopy.

Tento názor, který nevycházel z nějakého filosofického postoje či víry, ale zakládal se na tisících faktických pozorování, zastávalo mnoho znamenitých badatelů. Je pravda, že někteří z nich vysvětlovali některé z těchto jevů poněkud bizarním způsobem, mnoha jejich spisům však nelze upřít zdravou logiku.

Páteří uniformitaristického pojetí geologie je geologická časová stupnice, o které jsme se již zmínili. Byla vypracována již dávno, hlavně podle uspořádání fosilií, jak bylo pozorováno v malém koutu západní Evropy a ve státě New York. Předpokládá se pět velkvch ér:

1. Prahory, které se často člení na dvě periody, archaikum a proterozoikum (starohory), o nichž se předpokládá, že představují dobu před vznikem jakýchkoli forem života na Zemi. Jsou charakterizovány horninami, které obsahují málo fosilií či vůbec žádné, a předpokládá se, že představují nejstarší horniny vůbec.
2. Prvohory neboli paleozoikum, které se vyznačují horninami obsahujícími fosilie nejnižších forem života, zejména bezobratlých, ryb, hmyzu, obojživelníků. Člení se dále na několik větších útvarů podle forem života nalezených v horninách. Těmito útvary jsou: kambrium, ordovik, silur, devon, karbon a perm čili dyas. Každý útvar se pochopitelně člení ještě dále.
3. Druhohory čili mezozoikum, o nichž se předpokládá, že jsou érou plazů, a dělíme je na tři základní útvary: trias, juru a křídu.
4. Třetihory (terciér) neboli kaenozoikum, známé také jako éra savců. Dělí se na dva útvary – paleogén a neogén. Paleogén dělíme na tři oddělení (epochy): paleocén, eocén a oligocén, a mladší neogén dělíme na miocén a pliocén.
5. Poslední érou jsou čtvrtohory (kvartér), které nazýváme také antropozoikum, neboť se předpokládá, že v starším útvaru čvrtohor, diluviu (lépe plistocénu), se objevil člověk (i když mnoho paleontologů nyní tvrdí, že se musel objevit již mnohem dříve, ve třetihorách – mnoho koster a předmětů pravých lidí se totiž našlo pravděpodobně již ve třetihorních útvarech) Mladší čtvrtohory, holocén (nesprávně aluvium) trvají doposud a často jsou nazývány věkem člověka.

Většina učebnic má své čtenáře přivést k názoru, že toto uspořádání vrstev – nejen geologických ér, ale i útvarů, oddělení či dokonce stupňů /etáží/ – zůstává zachováno a můžeme je pozorovat všude po celé Zemi; je nedotknutelné a nelze o něm pochybovat. Tuto myšlenku – v poněkud odlišné formě – rozvinul nejprve německý profesor Werner, který učil, že stratigrafické.nánosy se vyskytují vždy ve stejném vertikálním uspořádání podle své minerální a litologické povahy – žuly, vápence, břidlice, pískovce atd.

Tato teorie byla označována jako „teorie cibulových slupek“ a dlouho ji široce zastávali materialističtí geologové. Minerální nebo litologická povaha hornin se nyní považuje za nahodilou, přičemž věk a chronologickou polohu určují nakonec obsažené fosilie.

Hned by mělo být jasné, že jde o argumentaci kruhem. Sestavení geologických časových stupňů nutně předpokládá evoluci; horniny obsahující jednodušší fosilie se označují jako staré a horniny obsahující složitější a specializovanější formy se označují jako mladé. A takto sestavené paleontologické stupně se pak považují za důkaz evoluce.

Tuto metodu určování hornin nelze přeceňovat. Při určování stáří hornin se téměř nepřihlíží k fyzikálním vlastnostem horniny, ba ani k její stratigrafické poloze. Celá věc závisí téměř výlučně na fosiliich v hornině obsažených a obvykle o ní rozhodují pracovníci laboratoří, kteří vlastní místo nálezu a jeho geologickou polohu snad ani nikdy neviděli.

I když takovýto postup skrývá mnohá úskalí, zdá se, že alespoň v Severní Americe a v Evropě odpovídala tato klasifikace skutečným poměrům. Nicméně stále jsou zde problémy s tím, jak tyto závěry uvést v soulad s geologickými poměry v jiných částech světa. Zdá se, že obecně je časový sled ukládání vrstev geologickou časovou stupnicí, jak byla sestavena, poměrně dobře reprezentován.

To, v čem se liší běžně přijímaná geologie od geologie potopy, není relativní čas ukládání různých horninových vrstev, nýbrž celkový čas, který během ukládání těchto vrstev skutečně u-plynul. Nejprve však bude vhodné si ukázat, že obecně uznávaný stratigrafický řád a celý systém není zdaleka tak jistý a nedotknutelný a že je zde mnoho výjimek a anomálií, které nelze jen tak vysvětlit.

Za prvé celková hloubka všech vrstev obsahujících fosilie se předpokládá asi 160 kilometrů. Avšak největší dosud zjištěná hloubka výskytu fosilií byla 3-5 kilometrů. Zatím nebylo při žádném výzkumu odhaleno více než dvě nebo tři souvislé geologické formace. Nikde na světě se dosud nepodařilo odhalit kompletní geologický sloupec, ani zčásti úplň“ /jak jej předpokládá současná geologie/ a je otázka, zda vůbec takovýto geologický profil existuje.

Byl sestaven pouze na základě takzvaného principu superpozice /tj. Předpokladu, že nižší vrstvy musejí být nutně starší než vrstvy vyšší/ podle nánosů na různých místech po celém světě.

Zjistilo se také, že mnoho různých formací, které se velmi lišily svým geologickým věkem, bylo nalezeno přímo na nejstarších horninách. V Americe bylo pozorováno mnoho případů, že i ty nejmladší čtvrtohorní horniny spočívají přímo na prahorách, přičemž všechny časové mezičlánky chybějí.

Totéž se dá říci snad o každé význačnější formaci. Ve skutečnosti často najdeme nejstarší horniny /tj. Neobsahující žádné fosilie/ na samém povrchu a z fyzikálního hlediska se jeví jako horniny mladé, tj. Měkké a ne-stmelené. Naproti tomu mladé horniny mohou být stejně krystalické a metamorfované jako horniny nejstarší, a často také jsou.

V geologii se také všeobecně uznává, že kterákoli formace obsahující fosilie nuže ležet přímo na kterékoli jiné formaci, ječ má v sestaveném sledu místo pod ní, a že vůbec nelze očekávat, že daná formace musí ležet přímo na té, která ji z hlediska geologického věku bezprostředně předchází. Jestliže nějaké mezistupně scházejí, předpokládá se, že v tomto období došlo místo usazování k erozi. Tyto chybějící periody však často nejsou fyzikálně vůbec zjistitelné a jsou odvozeny pouze na základě toho, že jisté druhy fosllií se v těchto místech nenacházejí. Taková souvrství se nazývají diskordance neboli diastémy – jestliže podloží se jeví z obou stran jako normálně uložené, bez deformací.

Často dochází k tomu, že dvě podloží jsou paralelně a nic nenasvědčuje tomu, že by mezi nanesením jedné a druhé vrstvy uplynula nějaká větší doba nebo že by mezi nimi došlo k erozi. Na diskordance se v takovýchto případech usuzuje pouze na základě obsažených fosilií. Nebýt apriorních představ o evolučním sledu fosilií, nebylo by žádného důvodu tvrdit, že mezi uložením takovýchto podloží musela uplynout velká časová mezera. Nejde zde o nějaký ojedinělý jev; takovýchto příkladů bychom mohli uvést mnoho.

Co však překvapuje ještě více, geologům je dnes známo mnoho případů souvrství, která k sobě podle geologické stupnice časově naprosto nepatří, a je zde přitom zcela plynulé a nepřetržité ukládání vrstvy na vrstvu během usazování obou souvrství, tj. Dokonalá konkordance /opak diskordance/. Nacházíme tedy rozsáhlé areály, kde „staré“ fosilie spočívají zcela přirozeně na horninách obsahujících „mladé“ fosilie. Někdy jsou takovéto inverze zcela evidentně způsobeny normálním vrásněním a lámáním hornin zemské kůry, o nichž máme nesčetná svědectví. Často však naprosto chybí jakékoli fyzikální indicie, že by se určitá podloží mohla dostat do své polohy jinak než přirozeným ukládáním.

To však nelze připustit, poněvadž by to nutně dokazovalo, že „mladší“ fosilie jsou, alespoň pokud jde o dobu ukládání, starší než „staré“, což by ovšem nutně vyžadovalo vzdát se představy organické evoluce. Abychom se něčemu takovému vyhnuli, máme tu znamenitou teorii horizontálních přesmyků, podle níž byly velké masy hornin odděleny ze své původní formace a jakýmsi způsobem vyzdviženy a přesunuty na sousední areály; ihned následovaly věky povrchové eroze, která odstranila horní vrstvy – a nakonec zbyly jen staré horniny ležící na mladých, které se octly pod nimi.

Jestliže k takovým věcem na naší planetě skutečně došlo, pak se to muselo stát působením sil daleko větších, než jaké byly v tomto věku kdy zaznamenány. S největší pravděpodobností nebudeme mít nikdy empirické ani experimentální důkazy pro toto vysvětlení, což je ovšem v naprostém rozporu s tak okázale proklamovaným dogmatem uniformitarismu. Geologové se zde odvolávají na takzvané geotektonické hypotézy o stěhování pevnin a o rozšiřování dna oceánu.

Obě tyto hypotézy vycházejí z rozdílných předpokladů a jde do značné míry o nepotvrzené dohady. Avšak i kdybychom je přijali k vysvětlení oněch sil, zůstává velmi pochybné, že by tyto síly mohly vést k tak složitým přesunům. I taková autorita jako William Bowie, dlouholetý ředitel amerického Ústavu pro výzkum geodézie a mapování, jedna z největších kapacit v tektonice a otázkách rovnováhy zemských ker, považoval takovéto horizontální přesouvání „z technického hlediska za absurdní“.

Nicméně příkladů tohoto jevu existují desítky. Ve všech velkých světových pohořích, která jsou dostatečně prozkoumána /a nejdůkladněji byla prozkoumána právě horská pásma/ byly objeveny rozsáhlé oblasti těchto převrácených vrstev. Rozsáhlé oblasti v Montaně a Albertě zahrnující celý Národní ledovcový park obsahují fosilie prvohor či ještě starší překrývající kosti dinosaurů a jiné fosilie křídového útvaru.

Tento region je předělem nejen povodí Atlantského a Tichého oceánu, ale také Hudsonova a Mexického zálivu. A tak se nejvyšší oblast Severní Ameriky skládá z vrstvy prekambrického vápence spočívajícího zcela přirozeně na křídovém podloží. V Tennessee a Georgii najdeme velký „pře-smyk“ zabírající stovky kilometrů, který obsahuje kambricke nánosy spočívající zcela přirozeně na karbonu.

Velký bannocký přesmyk ve státě Utah a přesmyk hory Heart Mountain ve Wyomingu spolu s dalšími příklady ve Skalnatých horách jsou dalšími ukázkami toho, jak obrovské masy hornin musely být vyzdviženy a pak přesunuty na sousední areály, aniž by zanechaly na takzvaném přesmykovém dislokačním švu nebo kdekoli jinde nejmenší stopu o svých neuvěřitelných cestách. V tomto převráceném seskupení je velká část švýcarsko-alpského regionu.

Totéž platí o Skotské vysočině a horách v Indii. Jedna z těchto dislokací v severní Číně byla sledována více než 800 kilometrů. Podobná oblast o rozloze 220 000 km‘ je známa ve Skandinávii. Mohli bychom uvést ještě další příklady ze všech části světa.

Avšak i kdybychom považovali geologickou časovou stupnici, co se týče relativní polohy různých vrstev, za správnou, pak teorie potopy. Vysvětluje ukládání těchto vrstev stejně uspokojivě jako teorie dlouhých věků, ne-li ještě lépe. Je nepochybné, že i v předpotopních dobách žilo mnoho nejrůznějších forem živočichů a rostlin. Tak jako dnes, nežili všichni tito živočichové a rostliny ve stejném prostředí, ale každý druh žil v prostředí, pro něž byl zvlášť uspůsoben.

Nelze tedy očekávat, že i taková katastrofa, jakou popisuje Bible, mohla všechny formy dokonale promísit a roznést je rovnoměrně po celé Zemi. Spíše bychom čekali, že zničí určitá společenství forem žijících ve stejném prostředí. Proudy vod by unášely celá tato společenství, až by je nakonec jako celek někde pohřbily. To ovšem nelze pokládat za nějaké skálopevné pravidlo, i když globálně to platí. A tak dvě nebo tři vrstvy mohly být naneseny téměř současně, i kdyby – vzhledem k tomu, že pocházejí z různých zdrojů, směrů transportu a byly nakonec naplaveny na různá místa – obsahovaly zcela odlišné skupiny budoucích fosilií.

Na druhé straně evoluční geologie učí, alespoň implicitně, že v určité historické době žilo pouze jediné společenství organismů, a že tedy těchto organismů lze použít k rozlišení každé horninové vrstvy, která se během tohoto věku utvořila. Tato domněnka se může zakládat jen a jen na předpokladech evoluce, neboť v současném světě, o němž se tvrdí, že je „klíčem k minulosti“, nic takového neplatí.

Biblická potopa měla charakter jak tektonický, tak atmosférický. Obrovské masy vod se valily z nebe po čtyřicet dní a nocí. Současně „se protrhly všechny studnice propasti veliké“, což bylo s největší pravděpodobností provázeno velkými podzemními a podmořskými seismickými poruchami, které vyvolaly ohromné vlny a vyvrhly ohromná množství juvenilní vody. Mocné víry hydrodynamických proudů a sil pak naplnily ono poslání, které jim dal Bůh – zničit a očistit svět.

Takováto potopa by nepochybně nejprve zasáhla a pohřbila hloubky oceánů a teprve později tvorstvo mělčích vod. Vody a rozvířené sedimenty by pak zaplavily obojživelníky a tvorstvo pobřežních oblastí. Nad nimi by pak byli pohřbeni tvorové močálů a bažin a různí živočichové říčních úvalů a nížin, zejména plazi. Vyšší savci by obyčejně byli schopni do jisté míry před stoupajícími vodami ustupovat, avšak i oni by byli nakonec zatopeni a pohřbeni v sedimentech.

Nakonec by byl vodami dostižen a pohlcen člověk, hlavní cíl-potopy. Pak tu jistě v různých výškách bylo i mnoho vnitrozemských moří a vodních cest. Pohřbení tvorstva v těchto vnitrozemských pánvích by pak vysvětlovalo existenci mořských vrstev v naplaveninách ve vyšších polohách. Tak zřejmě docházelo k utváření právě takových vrstev a v právě takovém sledu, jak se to snaží interpretovat geologická věková stupnice.

Tyto vrstvy by snad v mnoha případech byly později vodami ustupující potopy přeformovány a znovu usazeny; to mohlo probíhat i v následujících staletích. V tomto polotvárném stavu v době potopy a brzy po ní tyto vrstvy zřejmě podléhaly nejrůznějším deformacím v důsledku velkých sil vyvolaných hydrostatickými a hydrodynamickými tlaky vod a novým uspořádáním geografických poměrů. To by mohlo zčásti vysvětlit existenci velkých přesmyků a vrás v sedimentárních horninách zemské kůry.

Dalším faktorem, který napomáhal k ukládání vrstev v pořadí, v jakém je nacházíme, by mohlo být to, že při proudění vody docházelo k jakémusi „třídění“, při kterém se vyčleňovaly částice stejné velikosti a tvaru, ať už organického či anorganického původu, do jakýchsi velkých shluků. I rychlost usazování těchto částic mohla být alespoň zčásti ovlivněna jejich měrnou hmotností. Mořské organismy, které mají obvykle větší měrnou hmotnost, by tedy měly tendenci u-sazovat se nejdříve, pak by následovali obojživelníci, savci apod.

To je ovšem jen velmi hrubý nástin toho, co se z hlediska geologické aktivitv asi dělo při potopě, k další geologické činnosti na povrchu zemském docházelo, když vody ustupovaly a objevovala se země. Abnormální geologické a meteorologické podmínky převládaly snad ještě po staletí, než se opět vytvořila rovnováha mezi zemskou kůrou a atmosférou.

Zdá se tedy, že teorie potopy dává dostatečný prostor k vysvětlení oněch nesčetných sporných otázek, na které geologie hledá odpověd. Kritika se vždy týkala hlavně aspektu času. Těch několik geologů, kteří se teorií potopy vážně zabývali a pak ji zamítli, tvrdí, že nesmírné sedimenty horninových vrstev s bohatstvím fosilií nelze vysvětlit pouze nějakou velkou katastrofou, nýbrž že k jejich zformování bylo zapotřebí celých věků.

Jak již vyplývá ze samotné podstaty věci, toto tvrzení nelze dokázat. Zakládá se na pojetí uniformitarismu, které – jakkoli logické se snad jeví – nemůže obstát, jestliže k potopě skutečně došlo.

V knize tohoto rozsahu není pochopitelně možno podat vyčerpávající výklad všech geologických stadií z hlediska geologie potopy, a vysvětlit tak všechny geologické jevy a formace, které se zdají z tohoto hlediska na první pohled nevysvětlitelné. Odkazujeme však čtenáře na publikaci „The Genesis Flood“, na níž se autor podílel, a kde čtenář najde důkazy, o které se opírá geologie potopy, a souhrnné pojednání o nejdůležitějších problémech a otázkách s tím souvisejících.

Ve skutečnosti není ortodoxní geologie svým pojetím o mnoho uniformitarističtější než geologie potopy, je-li vůbec. Hlavním heslem uniformitaristického pojetí geologie je, že „současné je klíčem k minulému“. Nemusíme však zacházet ve studiu historické geologie, jak je dnes interpretována, příliš daleko, a uvidíme, že uniformitarismus vlastně není příliš vhodným označením pro to, co měli jeho stoupenci na mysli. Předpokládá se, že současné geologické pochody jako eroze, usazování, sopečná, pevninotvorná a horotvorná činnost zemské kůry, zalednění atd. Mohou vysvětlit všechny stratigrafické a geofyzické jevy.

Avšak máme-li považovat projevy těchto procesů, jak probíhají v současné době, za typické a obecně platné, pak je jasné, že takovéto ohromné stratigrafické a geofyzické jevy nemohou ani vyvolat.

V posledních letech i mnozí geologové poznali omezenost důsledného uniformitarismu, jak byl zastáván prakticky všemi geology od dob Lyella. Poznali, že má-li být mnoho geologických jevu přijatelně vysvětleno, jsou nutné značné extrapolace od současných geologických procesů. Kdy v historii byl například zaznamenán tak obrovský výlev vulkanické lávy, aby vytvořil formaci rozkládající se po celém severozápadním Tichomoří či na mnoha jiných částech světa?

Bylo snad někdy někde pozorováno, že by se hora zvedla proti obrovským silám gravitace a tření? A co ohromné horninové zlomy, o nichž se předpokládá, že daly vznik mohutnému Východoafrickému příkopu, mohutné terase ve východní části pohoří Sierry Nevady či terase, která utvořila Velkého Tetona, nebo tisícům dalších útvarů neméně obdivuhodných? Spekulativní geologická historie je plná erozí, rozsáhlých parovin, avšak kde najdeme něco takového v současném světě?

A jak vysvětlit v duchu uniformitarismu ohromná ledovcové příkrovy stovky metrů silné, které prý v minulosti mnohokrát pokrývaly Evropu a Severní Ameriku, na základě současných pozorování? A co uhelná ložiska, která prý vznikla za milióny let střídavého zaplavování a vynořování rašelinných slatin, v cyklech opakujících se na stejném místě asi padesátkrát nebo stokrát, a to navzdory tomu, že bylo nalezeno mnoho zkamenělých kmenů stromů rozkládajících se přes několik uhelných slojí, z nichž každá se prý utvořila za jeden takový cyklus, a navzdory tomu, že se laboratorně, zuhelňováním za zvýšené teploty, podařilo vyrobit látku podobnou antracitu v několika minutách, přičemž většinu potřebného tepla poskytoval samotný celulózový materiál?

Kdo kdy sledoval hloubení obrovských kaňonů do tvrdé horniny do hloubky stovek metrů či nanášení ohromných kvant prachu o velikosti částic 0,1 -0,01 mm stovky metrů vysoko na velikých plochách periglaciálními větry nebo formování ohromných holocenních /tj. Již současných/ plošin o rozloze stovek kilometrů čtverečních a hlubokých stovky metrů nějakou souvěkou řekou?

S jistotou lze říci, že takovéto a mnohé jiné děje, jimiž se zabývá historická geologie, není možno adekvátně popsat ani vysvětlit analogiemi ze současnosti. V mnoha případech se nelze odvolat ani na obvyklý argument ohromných věků času. Současné sopky by nikdy nemohly vytvořit vulkanické formace mnohých částí světa, nemluvě o hlubokých vulkanických vyvřelinách, které zformovaly ohromné žilné stěny, mohutné batolity atd.; nic takového člověk nepoznal v procesu tvoření.

Z mírných pohybů zemské kůry, jak je pozorujeme, a to ani těch, které doprovázejí velká zemětřesení, nelze v žádném případě regulérně extrapolovat, že by mohly uvést v činnost ony gigantické a nesmírně složité pohyby, které se musely na Zemi udát někdy v minulosti. Pokud jde o eroze hlubokých úžlabí v tvrdé hornině normálním působením říčního toku nebo eroze rozsáhlých parovin v blízkosti hladiny moře normálním působením říčního proudu, nejenže se zde nemůžeme opřít o žádné pozorování, ale zdá se, že je to vyloučeno i z hlediska základních zákonů proudové mechaniky.

Je nutno uznat, že k výkladu oněch gigantských dějů minulosti nejsou současné jevy prostě přiměřené. To rovněž uznává teorie potopy. Zastává pouze jednu jedinou obrovskou přírodní revoluci v podstatě diluviálního charakteru, nutně doprovázenou také velkými vulkanickými a tektonickými pohyby, která daleko překračuje vše, co se na Zemi předtím i potom odehrálo,“ a po níž snad také následovalo zalednění velkého rozsahu.

Takzvaná uniformitaristická teorie se myšlence obrovské geologické katastrofy otevřeně posmívá, i když sama se musí uchylovat k mnoha geologickým příhodám a jevům, které daleko překračují rámec všeho, co kdy bylo v tomto věku pozorováno. Jak je vidět, teorie potopy odpovídá základnímu schématu uniformitarismu stejně dobře jako teorie, která si tento název přisvojila, ba v mnoha ohledech ještě lépe. Navíc se může opřít o skutečné památky a ústní podání, což o interpolacích současné historické geologie vůbec nelze říci.

Autor zde zajisté nemá v úmyslu popírat schopnosti ani motivy současných geologů. Většina z nich jsou schopní a upřímní lidé, usilovně, obětavě a čestně se věnující vědeckému studiu pro vědu samu. Autor se vážně zabýval geologií a pracoval v tomto oboru na vysoké škole; přitom poznal některé vynikající odborníky a pracoval pod jejich vedením. Většina z nich se hlásí k uniformitaristické teorii nikoli pro své náboženské zaměření, nýbrž proto, že ji skutečně považují za nejvědečtější metodu poznání geologie.

Je však velmi pravděpodobné, že dlouholetá vědecká průprava v duchu uniformitarismu spolu s převládajícím geologickým názorem jim zabránila, aby vůbec o diluviální teorii a jejích přednostech uvažovali.

Většina výsledků geologického výzkumu za posledních sto let bude jistě platit, a to bez ohledu na to, která teorie je správná. Ani jediného pozitivního poznatku, ani jedné užitečné metody geologie se nemusíme vzdát, přijmeme-li teorii potopy. Museli bychom obětovat pouze evoluční implikace a časový aspekt, avšak ani jedno ani druhé není pro vlastní geologický výzkum nejdůležitější. Pokud jde o evoluční dedukce, pochybným charakterem celého pojetí progresivní evoluce jsme se již zabývali.

Přísně vzato, vycházíme-li ze skutečnosti, že důkazy ve prospěch evoluce jsou důkazy geologické a že veškeré biologické změny lze daleko věrohodněj i interpretovat jako důkazy o zhoršování, znamená to, že celá koncepce evoluční geologie je nanejvýš pochybná. Druhou zásadní otázkou geologie, kterou je nutno přehodnotit, je problém času tvoření vrstev. I čas představuje velmi pochybný článek ortodoxní geologie. O metodách měření geologického času a jejich spolehlivosti pojednáme ještě v této kapitole.

Je to právě geologie, kde najdeme nejpřesvědčivější důkazy potopy. Snad nejnápadnějším je existence obrovských hřbitovů fosilií po celém světě. Uvážíme-li vzhled těchto fosilií a způsob, jakým jsou téměř bez výjimky uchovány, vše nasvědčuje tomu, že byly pohřbeny náhle; dnes však nic takového nepozorujeme. Je známo, že ryby těch několika druhů, které hynou přirozenou smrtí bývají brzy celé nebo zčásti pozřeny jinými živočichy.

V žádném případě se neusa-zují na dně oceánu ani řeky, ale plují po vodě, dokud se nerozloží nebo nejsou pozřeny jinými organismy. Současná ryba uložená celá v sedimentu, který se normálně ukládá, by byla vskutku unikátním exemplářem. Uhyne-li suchozemský živočich, jeho zbytky se rychle rozkládají. To jasně dokládá i skutečnost, že je prakticky nemožné najít kosti současných zvířat v procesu fosilizace.

Jak tedy vyložit předvěké fosilní usazeniny na základě uniformitarismu? Rozsah a hojnost těchto usazenin jsou jedním z divů geologie. Tato skutečnost je natolik známa, že jistě není zapotřebí se o tom šířit. Byly nalezeny nánosy fosilních ryb sahající na kilometry v každém směru, které obsahovaly ryby pohřbené v celých hejnech po miliónech. Vše nasvědčuje tomu, že tyto ryby byly pohřbeny zaživa, a to velmi náhle. Totéž platí o druhohorních usazeninách Skalnatých hor, Black Hills a mnoha dalších.

Úžasné naplaveniny slonů na Sibiři, hrochů na Sicílii, koní ve Francii a jinde v Evropě, nemluvě o lasturách a ulitách mořských organismů tvořících pravděpodobně většinu sedimentárních nánosů Země, to vše ukazuje na ohromnou světovou katastrofu, při které „onen první svět vodou jsa zatopen, zahynul.“ Jinak nelze vysvětlit náhlé vyhynutí dinosaurů a velkých savců, kteří obvývali svět v minulosti. Jistě nebyli v existenčním boji o přežití vytlačeni tvory daleko slabšími.

Měli bychom si blíže všimnout usazenin slonů či mamutů na Sibiři. V rozlehlých pustinách Sibiře jsou pohřbeny doslova milióny těchto zvířat. Někteří badatelé uvádějí, že zejména na některých ostrovech na severu je země tvořena téměř výlučně mamutími kostmi. Pokud víme, nejméně od roku 900 n. l. Poskytoval pravidelný obchod s fosilní slonovinou živobytí místnímu obyvatelstvu. V severnějších oblastech Sibiře, kde je země stále zmrzlá, byla tato zvířata zachována celá, dokonce i s neporušenou kůží a srstí.

Z nahromadění krve v cévách takto konzervovaných zvířat vědci vyvozují, že zvířata musela uhynout utopením, přestože sloni jsou velmi zdatnými a vytrvalými plavci. V jejich předža-ludcích byly nalezeny zbytky posledního žrádla – orobinec /Typha elephantina/ a jiné rostliny, které jsou dnes v této oblasti zcela neznámé. To, co jsme řekli o mamutech, platí také o mnoha dalších zvířatech, jejichž fosilie byly úžasným způsobem konzervovány na Sibiři, i když ne v takovém rozsahu jako mamuti.

To se týká zvláště nosorožců, kteří jsou na Sibiři stejně neobvyklí jako slon. Je jisté, že tato zvířata žila na území s mírným podnebím umožňujícím hojnost vegetace. Pro výživu stád zvířat, jaká tam tehdy žila, byla hojná vegetace nezbytně nutná. Avšak dnes tu není po takovém podnebí či vegetaci ani známky. Stejně tak je jisté, že tato zvířata zahynula v důsledku ohromné katastrofy, při níž došlo k náhlé a převratné změně klimatu.

Žádné postupné pronikání doby ledové ani žádná jiná hypotéza evoluční geologie nejsou s to vysvětlit tyto senzační nálezy. Sibiřské mumie jsou zvlášť názornou ilustrací toho, co jednoznačně odhalila paleontologie – že totiž v určité době v minulosti bylo po celé Zemi mírné klima. Zbytky korálových útesů vytvořených mořskými živočichy, kteří mohou žít jen v teplých vodách, byly nalezeny tak daleko na severu, že dnes máme za to, že leží i pod samotnými póly.

Zkameněliny tropických živočichů byly nalezeny ve velkých množstvích nejen na Sibiři, ale i v Grónsku, na Aljašce a prakticky všude po celém světě. Podobně byly v polárních oblastech nalezeny ve velkém množství i zkameněliny kapradí a jiných rostlin tropického a mírného pásma. Dokonce i v té nejchladnější oblasti Země – na velkém kontinentu Antarktidě – byly nalezeny rozsáhlé uhelné sloje zasahující téměř pod samotný Jižní pól.

Geologové také soudí, že v historii Země byla jedna nebo více period, kdy rozsáhlé oblasti Země byly překryty obrovskými ledovcovými příkrovy. Otázka vzniku této ledové doby či ledových věků nebyla zatím vysvětlena, a tvoří jednu z největších záhad geologie. Je zde dobrý důvod pro předpoklad, že právě působením vody lze nejlépe vysvětlit to, z čeho se usuzuje na existenci těchto ledových dob, zejména starších. Od ostatních se liší pouze till z posledního zalednění, který snad skutečně ukazuje na pravé glaciální podmínky.

Zdá se, že teorie uniformity zde nemůže poskytnout odpověď. Mírné klima, které bylo po celém světě před potopou, a zalednění, jež následovalo po potopě, však velmi dobře zapadají do pojetí diluviální geologie /geologie potopy/.

Jiným geologickým důkazem potopy je existence výše položených pobřežních pásů a teras, které ukazují, jak vysoko kdysi sahala voda. Tato zvýšená pobřeží a terasy se nacházejí po celém světě, často stovky či dokonce tisíce metrů nad dnešní hladinou vody. Nacházíme je podél pobřeží, na úbočích říčních údolí a při břehu velkých vnitrozemských pánví, vskutku po celém světě. Geologové předložili k výkladu těchto teras celou řadu hypotéz, ovšem proti -většině z nich lze vznést vážné námitky.

Snad nejlogičtějším vysvětlením zde je /aspoň pro většinu těchto teras/, že byly utvářeny vodami potopy, snad mnoho let, přitom, jak souš vystupovala a vody ustupovaly. Řekami tehdy protékalo daleko větší množství vod a oceány měly daleko vyšší hladinu než dnes. Tato fakta je možno jistě daleko lépe pochopit z hlediska přírodních podmínek po potopě.

A konečně sama skutečnost, že většina sedimentárních hornin země – a to se týká i vrcholů nejvyšších pohoří – byla zřejmě uložena pod proudícími vodami, silně svědčí pro potopu, třebaže právě na tomto účinku vod staví evoluční geologie. Pokud jde o objasnění fyzikálních příčin a charakteru potopy, snad se budeme muset jednou provždy spokojit jen s určitými dohady. Záznam Genesis o stvoření a potopě nám však nabízí některé velmi zajímavé možnosti, kterých si nyní blíže všimneme.

V Genesis 2 se praví, že v době před potopou nebyl žádný déšt, alespoň ne takový, jak jej známe dnes. Později se Bible zmiňuje výslovně o duze jako o znamení, které dal Bůh Noemovi po potopě; to by ukazovalo na to, že pokud byla před potopou v atmosféře obsažena voda, pak pouze ve formě páry, a nemohla tedy vytvořit duhu.

Z výroku Genesis 1, že vody, které byly nad oblohou /nebeskou klenbou/, se při stvoření oddělily od vod, které byly pod oblohou, bychom mohli soudit, že v době před potopou obklopovala Zemi nad atmosférou obrovská sféra vodní páry. Slovo přeložené jako „obloha“ zde znamená doslova „rozpínání“, a zdá se, že popisuje atmosféru nebo aspoň troposféru /což je část atmosféry, kde dochází ke konvekčním proudům, bouřím, kde se tvoří oblaka atd./.

O velmi neobvyklých atmosférických a klimatických podmínkách by svědčila i mimořádná dlouhověkost předpotopních obyvatel Země. Že zde byly zcela neobvyklé atmosférické a klimatické podmínky, lze soudit i z biblického záznamu o velikém dešti trvajícím čtyřičet dní a čtyřicet nocí jako o jedné z příčin potopy. Již jsme se zmínili o tom, že Bible jasně praví, že potopa měla celosvětový charakter, a z tohoto hlediska nutno také hledat její fyzikální příčinu.

Pouze místní bouřka, byť jakkoli silná, by nikdy nemohla způsobit biblickou potopu. Je jisté, že za dnešních atmosférických a meteorologických podmínek by k celosvětové bouři trvající čtyřicet dní nemohlo nikdy dojít. Dnes je v atmosféře jen tolik vodních par, že by vody mohly zaplavit zemi jen do výšky několika centimetrů. Avšak dosti vody k zaplavení celé pevniny – až do výšky 3 km, uvažujeme-li vyrovnanou zemskou topografii – je ve světových oceánech.

Lze si představit, že velká část vod vyplňujících dnešní oceány tvořila před potopou obrovský baldachýn páry obklopující Zemi. Tento baldachýn snad zaujímal prostor stratosféry a ionosféry /ionosféra představuje velkou sféru nad stratosférou, která obsahuje nesmírné množství atomů a molekul v ionizovaném stavu, kde dochází k mnoha pozoruhodným elektrickým jevům/ či snad dokonce hranice těchto sfér značně přesahoval. Dokonce si lze představit, že značná část těchto vodních par byla ve formě disociovaného kyslíku a vodíku.

O horních vrstvách atmosféry toho zatím mnoho neznáme, a to ani o současné, a je jistě možné, že v minulosti převládaly zcela odlišné atmosférické poměry, jak to také naznačuje Bible. V době potopy muselo tedy dojít k tomu, že tento obrovský baldachýn páry nějakým způsobem kondenzoval a klesl k zemi. Písmo neříká, co bylo bezprostřední příčinou kondenzace tohoto baldachýnu, ani tu nenajdeme nic, co by nám pomohlo zjistit, jak k tomu došlo.

Dá se snad uvažovat o možných fyzikálních příčinách o průchodu Země chvostem komety či rojem meteoritů, o rozsáhlých sopečných erupcích, o posunu zemské osy atd. Jsou to však jen spekulace. Jistě není nerozumné předpokládat, že zde šlo o přímý zásah samého Boha – vždyt z Bible víme, jak velice mu na této věci záleželo /Genesis 6,17/.

Existoval skutečně tento baldachýn páry? Jisté je, že v tom případě by musely nastat právě takové fyzikální poměry, o nichž geologie soudí, že převládaly před potopou, jak to také naznačuje Písmo. Pro obyvatele tehdejší Země byl tento baldachýn pravděpodobně neviditelný, avšak zachycoval a filtroval by velkou část krátkovlnného záření, které dnes dopadá na Zemi, včetně ultrafialových a rentgenových paprsků a záhadného pronikavého kosmického záření.

Právě tento filtrační účinek neviditelného obalu vodních par, které jsou i dnes v atmosféře v důsledku vypařování vod zemského povrchu, vlastně umožňuje život na Zemi: kdyby ultrafialové a kosmické záření dopadalo na Zemi v plné síle a nebylo filtrováno vodními parami, rychle by zničilo veškerý život na Zemi. To znamená, že předpotopní „vody nad oblohou“ by umožňovaly zdravější životní prostředí, než jaké máme na povrchu Země dnes.

Navíc by tento baldachýn páry pravděpodobně tlumil extrémní výkyvy teplot, což by vedlo k teplotně vyrovnanému klimatu /pravděpodobně subtropickému/ po celé Zemi. O tomto jevu jsme se již zmínili v souvislosti s geologickými objevy v polárních oblastech, které přinesly mnoho důkazů o tom, že zde kdysi převládaly teplé klimatické podmínky. Toto stejnoměrné klima by spolu s pravděpodobně zcela odlišným jemnějším uspořádáním topografických poměrů vedlo k značně odlišným meteorologickým poměrům.

Silné větry, prudké bouře atd. By byly prakticky vyloučeny, poněvadž tyto vznikají na základě teplotních rozdílů. A snad by ani nemohl vzniknout déšť, alespoň tak, jak jej známe dnes, i když by i zde docházelo k neustálé výměně vody transpirací a vypařováním z povrchu do vzduchu a zpět na zem v noci ve formě rosy a mžení. Pro tento závěr také svědčí tvrzení Genesis 2, 5-6: „… nebo ještě byl nedštil Hospodin na zemi, … aniž pára vystupovala ze země, aby svlažovala všechen svršek.“

A stejně tak nemohla být známa ani duha, uvážíme-li, že ve vzduchu nebyla, až na průsvitnou vodní páru, žádná voda. A právě když se poprvé objevila duha, bylo to krásné a výmluvné znamení Božího slibu Noemovi, že již neuvede více na zemi vody potopy.

Písmo také mluví o „vodách nad oblohou“ a o tom, jak se při potopě „otevřely studnice propasti veliké“. Z toho se dá soudit, že pod zemí byly ohromné rezervoáry vod pod tlakem. Tyto „studnice“ v některých místech vyvěraly buď na povrch nebo vytékaly v podzemí a udržovaly tak vodní hladinu řek a podzemní vody, a tím i hojnou vegetaci.

Zdůrazňujeme, že jde pouze o hypotézy; Písmo nic takového výslovně neuvádí. Nicméně známá fakta z geologie a meteorologie i různé biblické výpovědi týkající se předpotopních jevů jsou v nápadné shodě s teorií, kterou jsme zde nastínili, či s nějakou její modifikací.

Genesis barvitě popisuje, že „se otevřely průduchy nebeské“ a současně se „protrhly všecky studnice propasti veliké“, což znamenalo nesmírný příval a vzedmutí „vod, které byly pode vším nebem“. Nyní si snad dokážeme alespoň zčásti představit, jaká ohromná a ničivá katastrofa to byla. Nepochybně ani na čtverečním metru zemského povrchu nezůstal kámen na kameni.

Všichni tvorové, s výjimkou vodních živočichů a rostlin a tvorů, které Bůh zachoval v arše Noemově, museli zahynout náhlou a násilnou smrtí, přičemž mnoho z nich bylo zaživa pohřbeno do rozvířených sedimentů a sutin. Když o rok později Noe se svou rodinou vyšel z korábu, spatřili naprosto jiný svět. Nebyl tu již baldachýn. Páry, který filtroval a rozptyloval sluneční paprsky, a na nebi se objevila duha jako Boží znamení, že již nikdy nebude seslán na zem soud potopy /a ani to nebylo možné, když tu již nebylo „vod nad oblohou“/.

Jak jsme viděli v předchozí kapitole, moderní genetický výzkum prokázal, že odchylky od genetického kódu jsou způsobeny hlavně genovými mutacemi. Tento výzkum také prokázal, že tyto změny jsou téměř vždy zhoršením a že výskyt těchto odchylek se řídí zákonitostmi pravděpodobnosti. Zdá se, že jsou způsobeny určitým destrukčním médiem, zejména krátkovlnným zářením pronikajícím do chromozómů zárodečných buněk.

Četnost mutací u určitého druhu tedy závisí na intenzitě, s jakou tyto paprsky pronikají do zárodečných buněk, což je opět závislé na intenzitě radiace v určitém prostředí. V prostředí antediluviálního světa /světa před potopou/, jak jsme je zobrazili, by měla být radiace daleko nižší, než je tomu dnes. To znamená, že mutací muselo být méně. Byly tu ty nejpříznivější podmínky pro nerušené plození velkých, zdatných a dlouhověkých jedinců všech druhů tvorstva. A jak jsme viděli, právě tomu nasvědčují fosilní nálezy.

Podle Bible mnoho lidí dosahovalo věku přes 900 let. Když pak v době potopy došlo k vysrážení baldachýnu páry, četnost mutací se zvýšila, velikost a vitalita průměrných jedinců se snížila, mnoho druhů vyhynulo a délka života se zkracovala. Tyto tendence jsou patrné i dnes, i když moderní lékařské vědě se daří u člověka tento trend do značné míry zastírat.

Je nasnadě, že došlo-li k potopě, pak musela zanechat stopy nejen v horninách, ale musela se také zachovat v historii a tradicích lidstva. A každý student etnologie ví, že tomu tak také je. Prakticky každá země a etnická skupina má svůj příběh o potopě, mnohokrát až překvapivě podobný příběhu Bible, a to i v takových|detailech, jakými jsou vyslání holubice a krkavce, aby pátrali po suché zemi, a obětování božstvu, když vody opadly.

Tyto podobnosti však zase nejsou takové, abychom se mohli domnívat, že líčení Genesis nějak proniklo ke všem národům rozptýleným po celé Zemi. všechny tyto příběhy /s výjimkou Genesis/ byly zkresleny všelijakými všemožnými a fantastickými představami. Přesto všechny zřejmě vzešly ze stejného původního zdroje. Poněvadž se předávaly ústním podáním, nic jiného ani nemůžeme očekávat.

S příběhy o potopě se setkáváme v tak od sebe vzdálených a rozdílných zemích jako jsou Čína, Babylón, Wales, Rusko, Indie, Amerika /prakticky u všech indiánských kmenů/, Havajské ostrovy, Skandinávie, Sumatra, Peru, Polynésie a vlastně v každé oblasti světa, vyjma určitých částí Afriky. Geologové, kteří dogmaticky tvrdí, že potopa celého světa je pouhou legendou, jakoby naprosto ignorovali tento pádný etnologický důkaz.

Kromě toho samy národy a různé populace světa přinášejí přesvědčivá svědectví o společném rodovém původu z doby a místa, které přibližně odpovídají biblickému záznamu. Archeologické nálezy nepochybně ukazují na nějaké místo v oblasti východního pobřeží Středozemního moře jako na kolébku civilizace. Historie národů z jiných částí světa, ať už podložená záznamy či jinak věrohodně zachovaná, vždy buď ukazuje na migraci z této oblasti nebo se ztrácí v době, o níž víme, že Chaldea a jiné východní národy byly na pokročilém stupni civilizace.

Předpokládáme-li, že současné lidstvo vzešlo ze dvou lidí, zjišťujeme, že to byli spíše Noe a jeho žena než například dawnský muž a jeho družka. Odhaduje se, že v roce 1800 bylo na světě 850 miliónů lidí. Nyní jsou to asi tři miliardy. Můžeme říci, že za posledních sto let se lidská populace přibližně zdvojnásobila. Není důvodu předpokládat, že se v jiných obdobích světové historie tato rychlost populačního růstu /tj. Zdvojnásobení populace za sto let/ nějak podstatně lišila.

V roce 1650 bylo na Zemi přibližně 400 miliónů lidí. To znamená, že v současné době při této rychlosti populačního růstu přibývá obyvatel mnohem více. Nuže, byla-li původní populace tvořena dvěma lidmi, můžeme logaritmicky vypočítat, že k dosažení současného počtu obyvatel se musel počet lidí na Zemi zdvojnásobit třicetkrát. Jestliže původní pár žil například před 500 000 lety, což je značně méně, než činí průměrný evoluční odhad, pak průměrný interval zdvojnásobení počtu lidí by činil 16 667 let, což je absurdní.

Směšný by se tedy jevil názor, že dnešní lidé pocházejí kupříkladu z dawnského člověka a jeho družky. Jestliže na druhé straně všichni lidé pocházejí z Noeho a jeho ženy, kteří podle některých biblických chronologů museli žít před 4 500 lety, pak průměrný interval zdvojnásobení populace činí 150 let, což je zcela přijatelné.

Zastavme se ještě nad jiným aspektem příběhu o potopě. Často se setkáváme s pochybnostmi, zda je vůbec možné, aby se do Noemovy archy vešlo po dvou jedincích ze všech druhů zvířat. Ovšem měli bychom si uvědomit, že Noe měl za úkol obstarat po dvou zvířatech z každého „pokolení“ /a po sedmi jedincích z tzv. Čistých zvířat, určených k obětování/. Jak jsme se již zmínili, biblický pojem „pokolení“ není zřejmě tak úzce vymezen jako náš pojem „druh“, a je jisté, že původních „pokolení“ nebylo tolik /podle Genesis 2, 20 byl Adam schopen dát jim všem jména za necelý den/.

Rozumí se, že do archy byla vzata pouze suchozemská zvířata a velkých suchozemských zvířat není tak mnoho. Většinu savců, ptáků a plazů bylo možno umístit v klecích, a ty postavit do řad. Rozměry archy jsou udány v loktech, které tehdy měli asi 46 cm. Je-li tomu tak, můžeme snadno vypočítat, že archa měla kapacitu takových 43 500 metrů krychlových, což odpovídá kapacitě přes 500 železničních vagónů pro dopravu dobytka.

Rozměry korábu byly ideální jak z hlediska skladování, tak z hlediska stability v rozbouřených vodách potopy. Geografické rozšíření zvířeny bylo před potopou patrně zcela odlišná. Noé však v každém případě nemusel zvířata shánět a přivádět ke korábu; Bible praví, že Bůh sám je přiměl, aby vešla k Noemovi do korábu, jako by instinktivně tušila blížící se katastrofu.

Môžu sekvoje datovať biblickú potopu?

Sekvoje patří k rostlinným druhům, které vzbuzují obdiv. Jejich věk může napovědět, co se dělo na naší planetě před několika tisíci lety.

V Kalifornii, téměř až úplně na západě, stojí nádherné pomníky minulosti – sekvoje. Tyto pomníky byly sazenicemi, když Noe ulehl k odpočinku, malé stromky, když byla opuštěna Babylonská věž, statní mladí obři, když David skolil Goliáše. A v čase, kdy byl pokácen strom, ze kterého byl zhotoven kříž pro Ježíše, tam daleko na pobřeží a v horách Kalifornie ty samé sekvoje, které můžeme vidět dnes, pozvedaly své větve jakoby k modlitbě. A jsou tady dosud i o dva tisíce let později.

Životní příběh obrovských sekvojí předkládá několik zajímavých otázek, na které zatím nejsme schopni odpovědět. 1) Jak jsou přesně staré? 2) Proč nenacházíme žijící exempláře o mnoho starší než přibližně 3200 let? 3) Proč se vyskytují pouze v horách Kalifornie?

Když budeme zkoumat práce předních dendrochronologů, zjistíme, že životnost sekvojí přesahuje 3200 let, i když mnohé autority v tomto oboru odhadují jejich stáří na mnohem více. Richard J. Hartesveldt říká, že stáří kolem 4 tisíc let je nejstarší údaj založený na počítání letokruhů, které pravidelně přibývají každý rok.

I když existuje několik záznamů, že za určitých okolností mohou být letokruhy postrádány, datování na základě letokruhů představuje přesnější metodu, než ostatní datovací metody. Lze říci, že obří sekvoje rostoucí v Sieře Nevadě v Kalifornii jsou jedny z nejstarších žijících organismů na Zemi.

Dlouhověkost sekvojí

Dlouhověkost obřích sekvojí je dána několika faktory – jsou velice odolné proti hmyzu a chorobám a především jsou velice odolné proti lesním požárům. Jejich odolnost proti ohni je dána především silnou a odolnou kůrou, která je špatný vodič tepla a svými vlastnostmi spíše připomíná azbest. Kůra dostatečně chrání dřevo před velkým žárem, a navíc jedinečným chemickým složením kůry vznikají plyny, které oheň dusí, a kůra je tak při krátkodobém působení plamenů zcela nehořlavá.

Dřevo je měkké a vykazuje vlastnosti podobné houbám v tom, že dokáže absorbovat vodu. A pokud strom zahyne, není to důsledek stáří, ale téměř vždy důsledek nemoci, nebo vnějšího zásahu, třeba blesku. Jestliže tedy sekvoje jsou tak odolné proti vnějším vlivů a neumírají stářím, proč nacházíme pouze stromy se stářím 3200 let a nižším? Přitom víme ze zkamenělin, že existovaly společně s mnoha druhy z období triasu.

Co se mohlo stát před více než třemi tisíci lety, že byl život sekvojí přerušen? Došlo k nějaké katastrofické události, vedoucí k náhlému zastavení života těchto obrů a pak k jejich znovuobjevení?

Dozrávání semen

Obří sekvoje se rozmnožují pouze semeny. Ta jsou uložena v počtu asi 30 v pohárku tvaru vejce, který je velice tvrdý a odolný a dozrává nejdříve po dvou letech, kdy vyschne a poskytne semena. Pohárek ale může být zelený a zůstat na stromě až 21 let. Podmínky pro růst stromu ze semena zůstávají zachovány po dobu řady let. Semena jsou často uvolňována teprve poté, co sekvoj prošla lesním požárem a pohárky se teplem rozevřely. Pak jsou do půdy plné potřebných živin z popela vypuštěna semena a ta mohou začít růst.

Bylo nalezeno mnoho semen ve zkamenělinách, která byla odnesena záplavami. Podmínky po záplavách jsou naopak velice výhodné jak pro vývoj semene, tak především úžasného kořenového systému. V koncepci Bible je tady zdůvodnění pro náhlé vymizení stromů a řady druhů jako například velkých ještěrů katastrofální celosvětovou potopou.

Na závěr této kapitoly je třeba se ještě krátce zastavit nad otázkou věku Země. Čteme-li pozorně Bibli, dojdeme k tomu, že naše Země je stará pouze několik tisíc let. Geologové naproti tomu odhadují věk Země na několik miliard let. Otázka geologického datování je velmi důležitá, a to jak pro odhad stáří Země, tak pro stanovení absolutního data uložení různých formací. Je to však otázka velmi komplikovaná, a v rámci této práce o ní nelze adekvátně pojednat.

Určování věku Země bylo nejčastěji založeno na rychlosti ochlazování Země, rychlosti ukládání sedimentů při ústí řek ve srovnání se sedimentárními nánosy zemského povrchu, na rychlosti eroze zemského povrchu, na množství soli a jiných chemických látek v oceánu a na radioaktivitě. Vědci dnes uznávají, že žádné z těchto metod /snad s výjimkou radioaktivity/ nelze vůbec důvěřovat, a co se týče výpočtu stáří Země, jsou tyto metody prakticky bezcenné.

K tomuto doznání by jistě nedošlo, nebýt toho, že odhady získané na základě těchto metod se nakonec vždy ukázaly jako příliš nízké, chceme-li chápat dnešní organický svět jako výsledek evoluce. Kupříkladu snad nejlepší a nejspolehlivější z těchto metod byla metoda založená na množství soli v moři. Množství soli v moři je vcelku dobře známo a stejně tak známe i rychlost, s jakou světové řeky ukládají sůl do moře. Vycházelo se z toho, že tato rychlost byla vždy stejná a že původně v moři vůbec žádná sůl nebyla.

Na základě těchto předpokladů, které ovšem jsou zcela nepodložené, byl věk Země odhadnut na nejvýše sto miliónů let. Poněvadž je nanejvýš pravděpodobné, že moře od samého počátku obsahovalo velké množství soli a že řeky byly kdysi mnohem mohutnější a eroze působila daleko rychleji než dnes, považujeme tento odhad za příliš vysoký. Evolučním geologům je však příliš nízký, a proto tuto metodu odložili.

Jediná metoda, která evolucionistům dosud vyhovuje, je metoda radioaktivní. Je známo, že kovy o vysoké atomové hmotě jako thorium a uran se neustále štěpí na rádium a nakonec na izotop olova. Předpokládá se, že rychlost tohoto rozkladu je konstantní. To znamená, že najdeme-li horninu obsahující uran, thorium nebo rádium a olovo, pak relativní množství těchto dvou kovů se bere jako index stáří těchto hornin.

Nemáme však spolehlivý způsob, jak stanovit kolik uranu a thoria se mohlo ze zkoumané horniny vyloučit. Jde o běžný jev – a většina ložisek radioaktivních minerálií byla vyřazena z chronologického datování právě proto, že se má za to, že k tomu zde došlo. Nemůžeme také nijak zjistit, kolik olova nacházejícího se v hornině pochází z radioaktivního uranu, a kolik se do horniny dostalo odjinud.

Je vlastně v naprostém rozporu s celkovým tónem historické geologie tvrdit, že by ložisko radioaktivního kovu mohlo zůstat po stamilióny let nedotčeno všemožnými účinky tellurických pohybů, vulkanické činnosti, spodních vodních proudů, chemického působení atd., abychom je dnes objevili blízko zemského povrchu. Jestliže však některý z těchto účinků na ně po tuto nepředstavitelně dlouhou dobu působil, pak zřejmě nebude velmi spolehlivým měřítkem času.

Chceme-li, aby odhad stáří měl vůbec nějaký význam, museli bychom znát přesně původní množství kovu a stejně tak přesné množství látky vytvořené radioaktivním rozpadem během celé této doby. Avšak mělo by již být jasné, že nejenže je naprosto nemožné vědět, že zde nikdy žádné destrukční účinky nebyly, nýbrž zdá se, že jich naopak muselo být mnoho.

Dále by mělo být jasné, že nikdy nebude spolehlivě prokázáno, že rychlost rozpadu se během těchto nesmírných časových údobí nikdy nezměnila. A jestliže se změnila, pak dokud nebudeme přesně vědět, jak tato změna probíhala, bude nějaké spolehlivé datování zcela vyloučeno. Jistě, je známo, že rychlost rozpadu se nedá měnit extrémními teplotami ani tlakem, ani žádným jiným umělým zásahem. Avšak to samo ještě nedokazuje, že její změnu nemohl přivodit jiný, dosud neprozkoumaný faktor.

V období před potopou vládly na zemi naprosto odlišné fyzikální poměry. Ohromné atmosférické a geofyzikální změny v roce potopy jistě mohly ovlivnit rychlost i intenzitu všech geofyzikálních pochodů včetně radioaktivního rozpadu. Pokud jde o povahu radioaktivního rozpadu a jeho příčiny, máme se stále ještě mnoho co učit, a to i z toho, jak probíhá dnes. Vlastně již víme, že určité typy radioaktivního rozpadu je možno značně urychlit, což je základem atomové bomby. Dále máme závažné důkazy, že rychlost radioaktivního rozpadu může být ovlivňována kosmickým zářením a snad i jinými vlivy, které nelze simulovat v laboratořích.

Vzhledem k těmto a mnoha dalším potížím spojeným s radioaktivní metodou, které bychom tu mohli jmenovat, ani nepřekvapuje, že výsledky získané touto metodou jsou tak nejednotné a nesoustavné. Je zcela běžné, že vzorky ze stejné lokality dávají diametrálně odlišné výsledky. Ze stovek chronologických datací získaných touto metodou je na celém světě sotva dvanáct, které jsou považovány za dostatečně spolehlivé a které solidně zapadají do uznávané geologické časové stupnice. Většina těchto datací byla z toho či onoho důvodu zamítnuta, často jen proto, že byla v rozporu s geologickou časovou klasifikací vypracovanou již na základě obsažených fosilií.

Vezmeme-li v úvahu všechny tyto okolnosti, byla a je tato metoda odhadu geologického stáří /stejně jako metody předcházející/ značně přeceňována a na ní vytvořená nadstavba geologických, astronomických a filosofických interpretací zachází příliš daleko.

To znamená, že zatím nemáme žádný skutečně vědecký důkaz o tom, že Země je velmi stará; opravdu objektivní geologie by nijak neutrpěla, kdyby místo pojetí uniformitarismu přijala hypotézu potopy.

Existuje řada přirozených chronometrů, které jsou mnohem spolehlivější a které vedou k daleko kratším odhadům. Patří sem například množství hélia v atmosféře, množství materiálu pocházejícího z meteorů spadlých na Zem a množství juvenilní vody z vulkánů či horkých pramenů. všechny tyto metody ukazují, že ve srovnání s odhady evolucionistů je Země velmi mladá.

Diskusi na toto téma bychom mohli ještě hodně rozšířit, ale úhrnem je možno zodpovědně konstatovat, že není žádného pravého důkazu, že Země je velmi stará. všechny běžně používané metody měření času se zakládají na teorii uniformity a zcela přehlížejí možnost stvoření na počátku a důsledky potopy, k níž došlo za Noeho. Z hlediska vědeckého můžeme trvat na tradičním stanovisku, že Země není starší než několik tisíc let.

V 2. epištole Petrově 3, 3-6 je zaznamenáno pozoruhodné proroctví o naší době:

„V posledních dnech přijdou se svým posměchem posměvači žijící, jak jim to kážou jejich špatné žádosti, a budou říkat: ´Kdepak je ten jeho slibovaný příchod? Otcové už zemřeli, a přesto od té doby všechno zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření!´ Úmyslně nechtějí vědět, že nebesa byla již dávno učiněna slovem Božím, i země upevněna z vody a na vodě; proto i tehdejší svět zanikl, byv zatopen vodou.“

Toto proroctví prostým způsobem ukazuje na soudobou doktrínu biologické uniformity. Všimněte si, že tato doktrína učí, že „všechno zůstává tak nikoliv o d konce stvoření, nýbrž od počátku stvoření,“ zdůrazňujíc, že stvoření samo nutno připsat přírodním zákonům a dějům, které probíhají dosud. A je to právě toto pojetí, které je základem evoluční teorie. Všimněte si také, že zdánlivě vědecký základ tohoto uniformitaristického principu by musel být postaven na svévolném popření dvou velkých historických faktů – stvoření a potopy.

Alespoň v těchto dvou zásadně důležitých periodách v historii Země by tento princip uniformity samozřejmě nemohl fungovat. Stvoření bylo uskutečněno naprosto jinými prostředky, než jaké Bůh používá nyní, aby milostivě držel tento svět, a jedině tyto prostředky můžeme dnes zkoumat. Potopa také znamenala katastrofický zásah do běhu normálních přírodních procesů.

Proto jakákoliv aplikace principu uniformity založeného na měření současných procesů nemůže jít v žádném případě dále než přinejlepším do doby potopy. Z toho vyplývá, že poznat historii před potopou se zcela vymyká možnostem geologie; geologie zde nedává žádnou záruku, zde je třeba zjevení.

Toto proroctví také ukazuje, jaké ovoce toto neospravedlnitelné užití principu uniformity dnes přináší – vyústilo v evoluční teorii, a tak dnes rozšířené popírání nadpřirozena, zejména odmítnutí blízkého příchodu Pána Ježíše Krista a nastávajícího soudu.

Z knihy “ Bible a současná věda“ – Henry M. Morris

Súvisiace videá a dokumenty

( Biblické lekcie k dispozícii – STIAHNUŤ )