Boli stvorené nebezpečné zvieratá?

Vím, že zlo na světě je velmi silným argumentem proti Bohu; to nechci zakrývat, protože chci být poctivý a upřímný ve svém myšlení. Hledám vysvětlení a odmítám taková, kdy si sám budu něco namlouvat či nalhávat. Je důležité si uvědomit, že to, co člověka napadne na první pohled, nemusí být vždy pravda. Tím narážím na svou předchozí větu, že zlo je silným argumentem proti Bohu.

Na první pohled to tak vypadá, ale je úkolem hlubšího rozboru zvážit, zda existence zla ve světě nutně prokazuje, že:

1. Bůh neexistuje: Tento názor, že „kdyby byl Bůh, nebylo by zlo; zlo však existuje, a proto Bůh neexistuje“, je velmi běžný. Tento argument je často spojený s ateistickými evolucionisty, kteří tvrdí, že Darwinova evoluční teorie nevyžaduje Boha a vše se stalo samo, což se pokouší prokázat. Tento pohled se zakládá na ateismu a odmítání teistického vysvětlení světa.

2. Existance zla nepopírá Boha: Existuje také názor, že Bůh může existovat, i když zlo ve světě přetrvává. Někteří tvrdí, že zabíjení, boj o život, a potoky krve nejsou skutečným zlem, ale součástí tvůrčích metod Boha. Tento pohled podporuje teistický evoluční názor, kde Bůh a evoluce koexistují a je přijímáno, že procesy, které mohou být považovány za zlé, jsou vlastně součástí vyššího plánu. Tento pohled je silně ovlivněn vírou v Bibli a zahrnuje elementy tradičního darwinismu, který se slučuje s náboženským pohledem na stvoření.

První bod – Bůh neexistuje

 Argumenty proti existenci Boha a filozofické úvahy o přírodě a evoluci

Všichni věřící lidé (už po tisíce let) odmítají myšlenku, že zlo ve světě nutně prokazuje neexistenci Boha. Tento postoj je podporován přírodovědeckými, biblickými a filozofickými důvody. Kreacionismus se zaměřuje na přírodovědecké důvody, které vyvracejí ateistické a evoluční názory. Filozofická úvaha, která podporuje existenci Boha, je následující:

Když dojde k tragické nehodě, například když se srazí vlaky a lidé zahynou nebo jsou zmrzačeni, nevyvozujeme, že železnici nikdo inteligentní nesestrojil. Spíše se ptáme, proč k této katastrofě došlo, a hledáme chybu v systému. Tento přístup aplikujeme na všechny lidské výrobky, které selžou, či vedou k nějakému zlu, například v případě zneužití inteligence.

Stejně tak, když dochází k válkám nebo jiným zločinům, neodmítáme, že inteligentní bytosti mohou tyto události způsobit. Proč tedy tuto úvahu neaplikovat na přírodu? Proč z existence zla v přírodě okamžitě vyvozovat, že přírodu nikdo inteligentní nevytvořil, jak tvrdí ateističtí evolucionisté, a že se tedy musela udělat sama?

Charles Darwin, který ztratil víru v Boha po smrti své dcery, začal zpochybňovat existenci Boha (agnosticismus). Zároveň hledal alternativní teorii, jak vysvětlit existenci složité živé přírody bez potřeby inteligentního tvůrce. Evoluční teorie měla prokázat, že vše se vyvinulo samo, což ateisté později aplikovali na celý vesmír. Boj mezi organizmy, smrt, prolévání krve a utrpení se staly silnými argumenty proti existenci Boha.

Je opravdu tragikomické, že Charles Darwin, který kvůli smrti, bolesti a krveprolévání v přírodě opustil víru v Boha, svojí teorií evoluce právě nejvíce přispěl k krveprolévání v historii. Masové rozšíření evoluční teorie bylo silným argumentem pro zdůvodnění obrovského vraždění ve 20. století a i dnes se stále používá k ospravedlnění násilí. Je prokázáno, že darwinismus byl pilířem nacismu a komunismu, které měly devastující důsledky pro lidskou civilizaci.

Dalším vážným důsledkem darwinistické ideologie jsou potraty, které jsou dodnes obhajovány pomocí rekapitulační teorie. Tato mylná darwinistická tvrzení tvrdí, že v rané fázi vývoje plod není plně člověk, a tudíž není problém ho zničit. Tento přístup podporuje kulturu, která vnímá život jako něco méně hodnotného, což má dopady na morálku společnosti.

Současný ateistický marasmus, který se projevuje miliony sebevražd, rozvrácenými manželstvími a zoufalstvím vyplývajícím z ateismu, je přímým důsledkem Darwinovy evoluční teorie. Je to důsledek mylné evoluční dějepravy, která tvrdí, že na jedné planetě kamení ožilo, přeměnilo se na člověka a přírodu díky jednoduchým fyzikálním procesům, jako je vystavení slunci a vodě. Z přírodovědeckého hlediska je tento pohled naprosto nesmyslný.

Větší nesmysl lidstvo nikdy nevymyslelo. A co je horší, evoluční teorie se stala masově přijatým a dokonce povinným výukovým materiálem na školách. Všechny pohádky, pohanská náboženství a mytologie nabízejí rozumnější a přírodovědecky obhajitelnější pohledy na minulost než evoluční dějeprava, která tvrdí, že všechno na světě vzniklo „samo od sebe“.

V pohádkách a mytologiích vystupují síly a bytosti, které mají alespoň nejnutnější potřebnou informaci (know-how) k tvůrčím aktům a zázrakům. Naproti tomu v evoluční pohádce se všechny tyto zázraky konají díky dlouhému času a hmotné shodě okolností – mrtvá hmota ožívá, slepé začíná vidět, hluché slyšet, beznohé chodit, těžší než vzduch létat, nemyslící myslet. A to vše bez potřeby inteligence, jak tvrdí evolucionisté.

Je to tragédie, ironie i hanba lidského myšlení, že tento ateistický přírodovědecký nesmysl převzali i mnozí věřící lidé. Tento bod ukazuje, jak hluboký vliv má evoluční teorie na mysl lidí, kteří by měli být otevřeni alternativním pohledům na původ života a vesmíru.

Druhý bod – Bůh existuje a miluje zabíjení

Bůh existuje, ale zabíjení, boj a prolévání krve nejsou považovány za zlo. Naopak, Bůh je používá jako metody tvoření. Tato myšlenka je však odmítnuta intelektuálně poctivými lidmi, kteří nechtějí sobě ani druhým nalhávat. Tito lidé odmítají mrzačit výsledky přírodních věd, vybírat si pouze to, co se jim hodí, aby se zavděčili ateistům, evolucionistům a materialistům. Tímto způsobem také zamlčují jasné zprávy z Bible.

Dnes je tragikomické, jak velké množství věřících, v strachu před evolucionistickou teorií, ustoupilo ateistům a jejich fantastické teorii o vzniku světa bez Boha. Někteří věřící tuto teorii násilně kombinovali se svou vírou v Boha a dokonce i s Biblí. Je opravdu šílené tvrdit, že Bůh tvořil evolucí, že miluje zabíjení, boj o život a krev, nebo že smrt lidí předcházela jejich hříchu. Někteří tvrdí, že tuto myšlenku potvrzuje Bible, což je absurdní a zcela překroucené.

Celý Starý a Nový zákon jednohlasně prokazují, že zabíjení, utrpení a potoky krve jsou důsledkem pádu člověka, lidského hříchu a odklonu od Božích zákonů. Tento vzpoura proti Bohu je příčinou všeho zla, které existuje. Je naprosto absurdní pokoušet se sloučit tuto ateistickou teorii s Biblí, což popírá samotnou podstatu víry v Boha Stvořitele.

Démoni rozhodně nejsou bytosti, které by nemohly tvořit. Samotné tvrzení autora, že démoni nemohou vytvářet, je mylné. Pokud mohou lidé, stvoření k Božímu obrazu, vytvářet zlé věci (např. zbraně), pak je logické, že i démoni, jako duchovní bytosti, mají schopnost tvoření. Tvrzení, že démoni nemohou tvořit, postrádá logiku. To neznamená, že démoni stvořili krvavou přírodu, ale možnost tvoření z jejich strany stále existuje, bez ohledu na to, co Bible naznačuje.

Pokud bychom přijali, že Jediný Bůh nese titul Stvořitel, museli bychom popřít lidskou činnost, kde i lidé jsou považováni za stvořitele, stvořeni k obrazu Božímu. Autor se pokouší obhájit své tvrzení pomocí 18. kapitoly 1. Královské, kde démoni nedokázali zapálit oheň pod obětmi Bálovi. Zapomíná však na to, že egyptští čarodějové, kteří jsou ve skutečnosti také považováni za démony, dokázali napodobit některé zázraky, které vykonal Mojžíš, například proměnit hůl v hada.

Takže už zde vidíme, že autor svůj výklad opírá o nepoctivé důkazy ve prospěch svého názoru, který není v souladu s biblickým učením. A co by to bylo za anděly nebo démony, kdyby nemohli tvořit? To je přece zjevný nesmysl. V Bibli máme zmínky o duchovních bytostech, které spolu vedou války. Pokud by démoni nemohli tvořit, jeho tvrzení by vedlo k dalším nesmyslným závěrům.

Pokud za to tedy nejsou zodpovědní démoni, pak zbývají pouze dvě možnosti: (1) nebezpečné druhy stvořil Bůh nebo (2) Bůh nad světem nemá kontrolu.

Kreacionisté sice nenabízejí mnoho podrobných vysvětlení, odkud se vzaly zabíječské praktiky a příslušné designy v přírodě, ale přinejmenším těch rámcových možností je více, než autor uvádí. Kreacionisté často používají vysvětlení, že po hříchu Adamově Bůh proklel zemi, a po potopě (což autor nezmiňuje) se velmi změnily podmínky života pro všechny tvory. Po potopě se podmínky změnily k horšímu a Bůh povolil jedení masa.

Tento proces zahrnuje vznik trní a bodláčí, bolesti při rození dětí a těžkou práci před potopou. Po potopě došlo k zesílení radiace, což vedlo k většímu počtu mutací, protože záření vzrostlo následkem kondenzace nebo vypršení ochranné vodní vrstvy kolem Země. Toto je pouze stručné vysvětlení, jak mohl vzniknout hadí jed. Často jsou neblahé věci v současné přírodě vysvětlitelné pouze modifikací existujícího designu, jak je tomu například u trnů nebo masožravosti po potopě. Na webu kreacionismus.cz je o tomto tématu mnoho článků.

Dnes je také známo, že dobře nažraná zvířata se navzájem neloví. To platí například o velkých světových akváriích, kde dravé ryby žijí spolu s mírumilovnými. Když se lidé divili, jak je to možné, chovatelé odpověděli: „My všechny ryby dostatečně krmíme, a proto se nepožírají“. Po potopě se dosažitelnost potravy velmi zhoršila, což byl pravděpodobně jeden z důvodů vzniku potravních řetězců a vymírání druhů, což vedlo ke zvýšenému boji mezi zvířaty a zhoršeným podmínkám pro život, jako je nevlídné podnebí a silnější záření.

Bůh a zodpovědnost za zlo: Kreacionismus a zlo v přírodě

Bůh podle některých výkladů přijímá zodpovědnost za zlo, což je téma, které může být pro mnoho čtenářů velmi zajímavé, ale zároveň je to nepravdivé tvrzení. Nemohu souhlasit s názorem, že boj, zabíjení a prolévání krve byly Bohem přímo stvořeny v šestidenním stvořitelském týdnu a existovaly buď v rajské zahradě, nebo dokonce přímo v ní. To by totiž znamenalo, že Bůh stvořil zlo, což je v rozporu s biblickým učením. Bible totiž zdůrazňuje, že Bůh je dobrý a že v něm není zlo, že je Bohem míru a pokoje (šalom), ne války, boje a krveprolévání, které je v Bibli považováno za zlo.

Kreacionisté a podobné skupiny vysvětlují zlo, včetně zabíjení a prolévání krve, ve spojitosti se svobodnou vůlí tvorů a jejím zneužitím. Tento proces začal už s ďáblem, ještě před vznikem člověka. Bůh je samozřejmě i stvořitelem ďábla (původně anděla světla), tedy i zla, které ďábel koná. Na druhé straně však Bůh není otcem tohoto zla a není jeho prvním zdrojem.

Z tohoto pohledu vyplývá, že Bůh svým tvorům, duchovním bytostem, andělům, ďáblům i lidem, daroval nejen schopnost tvořit, ale i vysokou autonomii, což znamená, že se mohou stát zdroji a autory něčeho, čeho Bůh není, protože je Bohem lásky. Bůh není otcem zla, jak ukazuje Ježíš, který říká: „Vy jste z ďábla… váš otec je ďábel“. Bible rozlišuje mezi těmi, kdo jsou zrození z ďábla, a těmi, kdo jsou zrození z Boha – což je velmi důležité. Boží „tvoření zla“ nebo zodpovědnost za zlo je možné chápat pouze „technicky“.

Tento koncept je podobný tomu, jak konstruktér letadla může být zodpovědný za pád letadla, ve kterém explodovala trhavina. Pokud by nikdo nesestrojil letadlo a neexistovaly by trhaviny (například Nobel je autorem dynamitu), nikdy by k takovému zlu, jakým je pád letadla následkem exploze, nedošlo. Odvozeně se dá říci, že konstruktéři letadel a trhavin nesou odpovědnost za zlo, kterým je pád letadla výbuchem, ale ani konstruktér letadla, ani konstruktér trhaviny nejsou přímými aktéry tohoto smrtonosného kombinace. Za tím stojí „zlá mysl“ někoho jiného, a tento někdo je pravým „otcem“ tohoto zla, toto zlo je jeho dítětem.

Svoboda a zlo: Technický pohled na odpovědnost a Boží záměr

Je užitečné si uvědomit, že svoboda, která umožňuje zlo, bolest a krveprolévání, souvisí s láskou. Nemohl bych někoho milovat, kdybych ho musel milovat. Láska je svobodný akt, a můžeme říct, že jako ve fyzice platí zákon o nezničitelnosti hmoty a energie (první termodynamický zákon „zachování“), tak v duchovním světě platí zákon o nezničitelnosti lásky. A protože bez svobody by láska nebyla možná, je logickým protipólem svobodné lásky i potenciální možnost nenávisti či zla, se všemi jeho projevy.

Tento koncept souvisí i s jinými mravními hodnotami, které k lásce patří, jako jsou spravedlnost, poctivost, pravdomluvnost atd. Jak by mohl být někdo nazván poctivým, kdyby nemohl ukrást či zpronevěřit? Jak by mohl muž milovat svoji ženu, kdyby ji zároveň nemohl i nenávidět? Jak bych mohl být nazván pravdomluvným, kdybych nemohl lhát, prostě by to technicky nešlo? Tedy kdyby člověk neměl svobodu jak k nelhaní, tak ke lhaní, k poctivosti i nepoctivosti, k lásce i nenávisti, nemohl by být charakterní ani bezcharakterní.

Toto jsou důležité aspekty pro pochopení, proč Bůh dovolil existenci zla nebo opaku lásky. Ne proto, že by zlo chtěl, ne proto, že by za zlo nepovažoval utrpení, bolest, prolévání krve a násilí, ale proto, že zlo bylo, je a navždy zůstane v potenci všech svobodných bytostí.

I Bůh může lhát, být nespravedlivý či nechovat se v souladu s láskou (nikdo vyšší nad ním mu to neznemožňuje) – ale nikdy takový nebyl, ani není a nebude. V tom je naše jistota. Můžeme tedy říct, že Bůh takový být nemůže, ale správně to chápat – nemůže, protože nechce. A stejně tak to bylo, je i bude se všemi jeho dětmi. Nechce, aby byli zlí, ale svobodu jim k tomu dává.

Boží děti a Boží zákon lásky: Cesta k životu bez zla

V tom je celý zápas dějin, který popisuje Bible: aby Boží děti, zrozené z Boha, tedy Boží lidé, chtěli svobodně žít dle Božího zákona (lásky), protože je to dobrý životní postoj. Aby svobodně chtěli milovat svého Otce a poznali, že je to ten nejlepší životní postoj. Mezi takovými nebude žádné zlo, ani boj o život, lhaní, krádeže, závist, nenávist, zabíjení, či krveprolévání. K takovému životu však vede pouze Kristův charakter.

Bůh neodstranil satana ihned, ale nechal ho v určité omezené míře působit. Důvody k tomu řeší Bible na mnoha svých stránkách a už jsem je zde naznačil; nejsou vždy ty samé (jiné jsou příčiny Jobova utrpení a jiný byl důvod slepoty, kterou byl postižen chlapec, kterého Ježíš uzdravuje u Jana 9). Darwinova teorie je sice příčinou mnohého zla ve světě, zabíjení a krveprolévání (např. eugeniky a zvěrstev s ní spojených), včetně plynových komor, komunistického řádění či zmrzačení lidí následkem evolučně pojaté medicíny, ale samozřejmě to neznamená, že každý, kdo tuto lživou teorii vyznává, chce úmyslně jednat zle.

A naopak: ne každý, kdo se hlásí ke Kristu, nutně má jeho lásku a je jeho skutečným následovníkem, jak víme z dějin a jak nám Kristovi nepřátelé stále předhazují. Přihlášení se k nějaké myšlence či teorii ještě není její realizace, to Ježíš jasně učí např. v podobenství o dvou stavitelích domů nebo v podobenství o rozsévači. Autor píše:

V Gn 3 se říká pouze to, že země bude plodit trní a bodláčí. Nenacházíme zde žádnou zmínku o stvoření zcela nových druhů jako jsou žraloci či lvi, kteří jsou přímo navrženi k zabíjení, a to nezmiňujeme takové druhy jako larvy a parazity, kteří způsobují utrpení,…

Kreacionisté si nemyslí, že příroda je plná zvířat „přímo navržených k zabíjení“. Naopak, údajný vrchol evoluce, člověk, je prakticky bezbranný, jeho chrup je typicky chrup býložravce, stejně tak mnoho zvířat se silnými zuby a tesáky nemuselo mít tyto orgány původně pro zabíjení, ale prostě jen k likvidaci biomasy, i tvrdých dřevin, něco jako panda, anebo mršin, pokud připustíme možnost (to nevíme!), že v ráji existovala „přirozená smrt zvířat“ (ne zabíjením!).

A dodnes to tak je, že mnoho býložravců se silnými zuby a tesáky neloví žádná zvířata. Samozřejmě určité mechanizmy pro zabíjení existují, je ale otázka, zda neměly původně jiný účel, i když tuto možnost autor vehementně popírá (viz dále) a tvrdí, že by to vyžadovalo masivní nové stvoření. Myslím, že značně přehání z neznalosti, kterou on naopak podsouvá svým oponentům. Autor píše:

Někteří ale tvrdí, že některé druhy, které známe dnes jako masožravé, kruté či s omezenou inteligencí, byly součástí stvoření popsaného v Gn 1, ale po pádu lidí došlo k jejich mírnému „pokřivení“ či transformaci, a tím získaly svoji současnou podobu a chování. Jak již bylo naznačeno výše, tento názor pouze ukazuje značnou neznalost o míře specializace tělních plánů masožravců a parazitů. Změnit tasemnici z nějaké přátelské a neparazitní formy do jejího nám dnes známého tvaru, je podobné, jako bychom chtěli předělat Oldsmobil na tepelně naváděnou raketu. Umíme si vůbec představit tasemnici, která není parazitem?

Autor není biolog stejně jako já, ale jsem přesvědčen, že zde značně nadsazuje a přehání. Určitě existují zabíječské mechanizmy v přírodě, které jde obtížně vysvětlit nějakou snadnou modifikací či pokřivením, ale nadsazené vidím tvrzení, že těchto věcí a organizmů jsou milióny či dokonce většina a že k tomu účelu byly stvořeny.

Parazitizmus sám o sobě není vždy zlem a bolestivou či krvavou záležitostí. (V jistém smyslu jsme všichni na něčem či někom parazité, a tak tomu bylo už v ráji, i když neexistovaly potravní řetězce, a jsme nejen parazité na ostatním stvoření, ale jsme všichni parazité na Bohu, našem stvořiteli.) U mnoha živočichů se ukazuje, že skutečně došlo po potopě k posunu v užívání řady orgánů od „neškodného, nebolestivého“ ke „škodlivému a bolestivému“ – viz příloha zde pod textem.

Pokud jsem to nepřehlédl, autor se nezamýšlí nad jasnou zprávou Bible, že v ráji a při stvoření neexistovala masožravost, ale všichni tvorové byli vegetariány, ani nad faktem, že masožravost Bůh povoluje až po potopě, tedy asi 1700 let po stvoření.  Ani nezmiňuje tak důležité verše z Izajáše 11:

„Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost. Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře.“

Z těchto veršů Bible (a z mnoha dalších) jasně vidíme, že boj mezi zvířaty a krveprolévání považuje Bible za jasné zlo, které nebylo a opět jednou nebude mít místo v Božím prostoru. Tato místa z Bible zcela negují to, co autor článku tvrdí; on to však ignoruje, a proto jeho výklad nepovažuji za fundovaný, ale vysoce tendenční.

Ještě je tu jedna věc, a ta mi připadá velmi pravděpodobná, a o tuto možnost autor ani nezavadil, asi též proto, že není biolog a nepřišlo mu to na mysl. Každý dobrý konstruktér, i ten lidský, tím spíše ten „Božský“, počítá ve svých konstrukčních řešeních se spoustou možných a představitelných eventualit a „možných i nemožných“ situací (u Boha tím spíše, že vše předvídat umí), do kterých se jeho výrobek může dostat, a těmto situacím svůj design i konstrukční řešení (svůj plán výrobku i jeho provedení) přizpůsobuje.

Nikdo nenavrhne a nepostaví most, na který mají zákaz všechna vozidla nad deset tun, tak, že když tam vjede jedenáctitunové vozidlo, most spadne. Každý most je nutně „redundantní“ – je předimenzován. Mnoho elektricky poháněných vozidel má i elektrické brzdy, ale žádný konstruktér by si nedovolil navrhnout je tak, aby při výpadku elektřiny brzdy prostě přestaly fungovat.

A z genomu živých organizmů je jasně patrné, že je tam mnohem více zakódovaných možností realizace fenotypu, než se kdy vůbec uplatní, možná i v celé historii života na Zemi. Tyto kódy „navíc“, které se nikdy neuplatní, pak hloupým evolucionistům dávají mandát k tvrzení, že je to tam zbytečné, že je to redundantní, a jak jinak tedy, je to pozůstatek a jasný důkaz evoluce – to tvrdí evolucionisté od Darwina už 150 let a pořád jen ustupují, jak se vždy časem přijde na další a další funkci něčeho, o čem předtím neměli ani potuchy, ať už ve fenotypu (obrácená sítnice, appendix, meniskus, mandle atd.) nebo v genomu (junk geny, introny, retroviry aj.).

Evoluce vs. Boží design: Genetický program a pestrosti přírody jako důkaz předvídavosti

Ano, genetický program je silně redundantní, ale ne díky evoluci, ale díky obrovským schopnostem a předvídavosti jeho stvořitele, programátora. Je stejně nadbytečný, asi jako jsou nadbytečné lékárničky v autech (auto přece není zdravotnické zařízení, k čemu je tam lékárnička, řekl by „moudrý“ evolucionista) nebo hasicí přístroje či hever. Jinými slovy, genetická informace nese spoustu možností pro spoustu možných a neobvyklých situací, aby tvor mohl přežít i v extrémních či měnících se podmínkách.

Proto může mít rovníková liška řidší srst než liška polární, ale Bůh nestvořil v ráji dvě různé lišky. Nemohu mít v kůži či vlasech hodně i málo melaninu zároveň, nemohu mít modré oči a zároveň hnědé i zelené, nemohu mít dlouhé nohy a zároveň krátké nohy, husté vlasy i zároveň řídké vlasy – ale mohu si pro tyto alternativy nést v genech programy a předat je dalším generacím.

To je též důvod a pravá příčina pestrosti přírody, což nezpůsobila evoluce, jak ukázal už Gregor Mendel. Na rozdíl od Darwina, který byl nečestným výrobcem příběhů a nevědeckých spekulací, Mendel byl pečlivý vědec, experimentátor a matematik. Oba byli současníky, ale z Mendelovy práce zůstává a platí dodnes všechno, z Darwinových argumentů na podporu evoluční teorie nezůstalo vůbec nic – vše se pokrokem vědy ukázalo jako omyl nebo jalovost.

Mendel nám dodnes platně vysvětluje, proč Bůh na počátku vůbec nemusel tvořit nějakou obrovskou pestrost přírody, jakou nám ukazují zkameněliny a současnost – protože ji stvořil v latentní podobě, tuto pestrost naprogramoval v genech tak, že učinil genetickou výbavu každého tvora velmi bohatou, schopnou vytvářet v dalších generacích milióny odchylek a variací (na to později nalétli darwinisté se svým evolučním nesmyslem). Například nemusel tvořit všechny současné rody a druhy a rasy psů, lišek, vlků, kojotů či šakalů, protože tyto fenotypové variace lze vyselektovat ze stvořeného genomu/genofondu, v případě těchto psovitých možná z jednoho či dvou párů původně stvořených typů či druhů prvního vlka (baramin čili stvořený druh, anglicky kind, ne species).

Proto také Noe mohl snadno vzít zástupce všeho původně stvořeného na loď, jejíž kapacita k tomu bohatě stačila, protože nebral především obrovské množství fenotypů (kusů zvířat), ale jejich velmi bohaté genotypy, které u divokých zvířat jsou mnohem bohatší než u již diferencovaných druhů či ras! To nemá nic společného s evolucí.

Takže si lze dobře představit, že Bůh prostě počítal s tím, že dojde ke hříchu, pádu a prokletí a potopě, že bude třeba zkrátit věk člověka (to se stalo po potopě), a že bude po potopě nutné dát tvorstvu k jídlu maso a k tomu potřebné vybavení střev a enzymů atd. – a tím pádem už v genetické informaci všechny potřebné alternativy pro tuto budoucí změněnou situaci zakódoval, spolu s možností být součástí potravního řetězce a mít k tomu i potřebné fenotypové vybavení.

Ke spuštění všech těchto mechanizmů došlo pak až po pádu či po potopě (dle zkamenělin víme, že masožravost zvířat byla už i před potopou). To je vysvětlení, kterému já osobně přikládám vůbec největší váhu, ale pokud vím, pan David Snoke tuto možnost vůbec nezvážil. Navíc zvěst Bible velmi důkladně zmrzačil.

Dodatky

Společná evoluce nebo plán?

Když se podíváme na úžasné vztahy, které v přírodě panují mezi živočichy a rostlinami, je těžké si představit, že by takový soulad mohl vzniknout jen pomocí strategií a protistrategií společné evoluce. Řada rostlin může být opylena pouze zvláště k tomu uzpůsobenými druhy hmyzu, které se naopak živí tím, co jim příslušné rostliny nabízí. Evolucionisté tyto vztahy vysvětlují tím, že se dané systémy vyvíjely společně. Co by se ale stalo, kdyby prospěšné mutace nebyly synchronizovány? Pak by dané druhy nepřežily.

Pakliže zvážíme, že takových vztahů ve světě existují milióny, je pravděpodobnost, že by se všechny objevily jen náhodou, zcela zanedbatelná. Rostliny rodu Protea a obecně rostliny západní oblasti Jižní Afriky zvané fynbos (nejrozmanitější skupina rostlin na světě) zahrnují tisíce druhů, přičemž každý druh je opylován vysoce specifickým druhem hmyzu, který žije jen na těch druzích rostlin, kterým je přizpůsobený. Tato vysoce specifická symetrická uspořádání jasně hovoří o plánu.

Dalšími příklady jsou vysoce specifické druhy vos, které opylují různé druhy fíkovníků. Hypotéza společného vývoje rostlin a hmyzu se potýká i s dalšími vážnými potížemi. Zkamenělé lesy v Arizoně ukrývají něco, co vypadá jako včelí hnízda, ale tato hnízda vznikla o více než 100 miliónů let dříve, než mělo dojít k evoluci kvetoucích rostlin, jež včelám umožňují přežít.

Společná evoluce látek v rostlinách, které je chrání proti býložravcům, představuje další problém, protože různí býložravci by si museli vyvinout protistrategie, které by jim umožnily tyto potravní zdroje využívat i nadále. Evolucionisté si představují soustavné využívání strategií a protistrategií mezi rostlinami a živočichy. Některé rostliny produkují toxické látky, s nimiž si někteří živočichové poradí a jiní ne. Rostliny také produkují druhotné sloučeniny, které je chrání před přílišným spásáním.

Tyto sloučeniny (jako například taniny) mají nejvyšší koncentraci v povrchových pletivech (v mladých listech a pupenech) a živočichové mají sklon se jim vyhýbat, čímž je zajištěn růst rostlin. Rostliny také zvyšují koncentraci těchto sloučenin i ve starších listech, k čemuž dochází tehdy, jsou-li listy polámány, například při okusování. Zlomené listy uvolňují feromony, které vyvolávají zvýšení koncentrace odpudivých látek ve zdravých listech, a to dokonce i na blízkých stromech.

Obecně se dá říci, že tato schopnost zabraňuje přílišnému spásání vegetace na daném místě, neboť živočichům rostliny s vyšším obsahem těchto látek tolik nechutnají, takže se přesunou do oblastí, kde jsou hladiny nižší.

Místo toho, abychom předpokládali, že se takovéto jemně vyvážené strategies vyvíjely po milióny let, zdá se logické předpokládat, že tento systém je výsledkem dokonale promyšleného plánu. Za prvé, vůči určitým chemickým sloučeninám jsou přizpůsobeni jen určití živočichové, kteří si vybírají jako svůj zdroj potravy právě rostliny, jež je obsahují, čímž je zajištěno rovnovážné využívání široké škály zdrojů potravy (například živočichové se specializací na určitou potravu, jako třeba koala, kterého „přitahují“ eukalyptové oleje, jimž se ostatní druhy vyhýbají).

Za druhé, tím, že rostliny koncentrují odpudivé látky v citlivých částech svého těla, zajišťují si i stálý růst a rozmnožování. A za třetí tím, že se tyto hladiny zvyšují v místech, která jsou nejčastěji spásána, až poté, co je živočichové spásat začali (jako například v situaci, kdy starší listy produkují feromony, jež vedou ke zvýšení koncentrace odpuzujících látek), zabraňují příliš silnému spásání. Je to geniálně fungující systém, který jasně vypovídá o existenci projektu. Kdyby se jednalo jen o strategii odpuzující býložravce, pak by si rostliny vyvinuly natolik účinnou toxickou obranu, že by býložravce zabily a zabránily tak jakékoli další konzumaci svých tkání.

Důkazy proměny

Viděli jsme, že genom je obdařen obrovským potenciálem pro vznik variací a že díky různé exprese genů je možná ještě vyšší míra variace. Je proto možné, aby se objevily výrazné změny ve formě i struktuře jen díky tomu, že se změní způsob, jakým se určité geny projevují, nebo změnou jejich vývojové exprese, případně aktivací nebo deaktivací genů v genomu. Když se změní podmínky prostředí, rostliny a živočichové jsou schopni se přizpůsobit tím, že geny a jejich kontrolní mechanismy aktivují různým způsobem, což jim umožní přežít.

Pro překonání překážek není nutné čekat na výskyt nějaké příznivé mutace. Organismy jsou již v jistém smyslu v rámci své genetické výbavy předem připraveny se se změnami vypořádat. Někteří živočichové jsou navíc schopni zvládnout i drastické změny, pokud jsou předem vybaveni nástroji, které jim umožní vstoupit do úplně nových adaptačních zón, jako například při přechodu od býložravého způsobu života k masožravému.

Rostliny

Podle podání v knize Genesis byla po pádu země prokleta, a rostliny i živočichové se změnili. Některé rostliny měly plodit jen trní a dá se předpokládat, že změny v ročních obdobích daly vzniknout opadávání listí na stromech, které se tak vypořádávaly s novými podmínkami. Plevel není nic jiného než rostliny, které silně soupeří s kultivovanými formami. Není zvláštní, že většina rostlin, které člověku slouží jako zdroj potravy, potřebuje velkou péči, aby vydala plody? Když je ponecháme svému osudu, rychle jsou vytlačeny jinými druhy, které jsou v konkurenci schopnější.

Kdyby všechny tyto rostliny existovaly již dlouho před příchodem člověka, proč je ještě máme? Zdá se, že dostatečné zásobení potravinami je zajištěno jen díky tvrdé a intenzivní lidské práci a bez jeho potu by nebylo možné udržet přežití rostlin nutných k obživě. Podle knihy Genesis musel člověk pracovat již před pádem – musel rostliny prořezávat a udržovat – a o to více námahy ho to stálo po pádu.

Bůh řekl, že se objeví trní a hloží. Trny jsou vlastně jen modifikovanými kmeny nebo větvemi, u nichž došlo ke změně procesu růstu (jiná exprese vývojových genů) a ostny jsou modifikovanými listy, u nichž došlo k témuž procesu. Neobjevila se žádná nová informace, jen se změnil stávající vzorec. Podle Bible rostliny původně získávaly vláhu ze zvýšené hladiny podzemních vod a z ranní rosy.

Podobné podmínky jsou dnes často napodobovány ve sklenících, protože se zjistilo, že závlaha pouze u kořenových systémů brání vzniku plísní na listech; zavlažování pomocí postřikovačů, kdy se voda dostává jen na listy, nemusí rostlinám vždy prospívat. Naopak závlaha pomocí jemné aerosolové mlhy má pozitivní vliv a rostliny jsou schopny svými listy absorbovat i mikroživiny.

Brzy zrána jsou na listech za určitých podmínek otevřené průduchy, a to rostlinám umožňuje příjem vody a živin. Je velice zajímavé, že vliv na schopnost rostlin pohlcovat vláhu a živiny skrze listy má dokonce i hudba – jemná klasická hudba nebo zpěv ptáků absorpci vody zvyšují. Je možné, že krása přírody byla naplánována tak, aby vytvořila onu fantastickou harmonii přírody, a že v mnoha případech vidíme jen zlomek původní dokonalosti?

Paraziti a jedovatí živočichové

Jisté organismy se mohou změnit v nebezpečné čistě tím, že jsou přemístěny do jiného prostředí, na něž nejsou zvyklé. Například baktérie mají žít na velice specifických místech trávicího traktu. Když se dostanou jinam, mohou způsobit obrovské potíže a napáchat veliké škody, protože u nich dojde k fyziologickým změnám, jež mohou vyvolat produkci škodlivých látek (například produktů metabolismu nebo bílkovin) s negativními účinky (mohou např. způsobovat průjem).

Organismy vyvolávající nemoci mohly vzniknout například takto: baktérie mohly mít původně vysoce specifické úlohy při podpoře různých pochodů v těle a okolním prostředí, stejně jako to stále činí nespočet prospěšných bakterií, a je možné, že byly pouze prospěšné. Změny u baktérií, které se již ocitly mimo své původní prostředí, mohou být velice rychlé a pokračovat dlouhodobě, protože mechanismy pro genovou modifikaci prostřednictvím přenosu plazmidů (malých kruhových molekul DNA schopných sebereplikace, obsahujících doplňující genetické informace) v nich již jsou.

Totéž se dá říci o všech organismech, z nichž se nakonec stali paraziti. Změna prostředí s radikální změnou místa, kde má organismus žít, ho může dovést k tomu, že začne využívat nové (a odlišné) zdroje potravy, což může dát podnět ke vzniku parazitismu a masožravosti. Tak je možné, že se jednobuněčné organismy, které měly řadě živočichů pomáhat, změnily v nebezpečné patogeny, a houby, jež měly napomáhat rozkladu rostlinného odpadu (nezapomínejme, že rostliny byly stvořeny jako zdroj potravy a obživy), mohly začít parazitovat na živých organismech.

Parazitující červi vykazují značnou míru degenerace orgánů a tasemnice a hlísti dnes již nejsou ničím víc než pouhými reprodukujícími se organismy.

Korýš kořenohlavec (Sacculina) parazitující na krabech nemá trávicí trakt, ale jeho larva má stále volně plovoucí formu (nauplius). Namísto toho, aby dospěla v normálního korýše, změní se ve svém krabím hostiteli v hromadu vláken. Ztráta orgánů není nezbytně výsledkem mutací, může se jednat o pouhou deaktivaci systémů, které nejsou v nových podmínkách zapotřebí. Nejedná se o důkaz evoluce, ale naopak spíše jejího opaku.

Jak se hmyz a další organismy přizpůsobili novým způsobům parazitismu a obrany

Také hmyz si mohl najít různé nové obranné mechanismy a způsoby parazitismu. Komáři mají ústní ústrojí připomínající lékařskou jehlu, jehož pomocí sají samičky krev hostitele. Komáří samečci ovšem totéž ústní ústrojí používají k sání rostlinných šťáv. Je možné, že rostlinné nektary již neposkytují dostatek energie, které samička potřebuje pro zajištění dozrávání vajíček, a že stejné ústrojí, které kdysi sloužilo k sání rostlinných nektarů, může být stejně účinně použito k sání krve?

Včelí žihadlo je pro změnu změněné ústrojí pro kladení vajíček (kladélko). Rozmanitost a přizpůsobivost včelího genomu je jasně vidět na tom, že ze včelího vajíčka se vyvine dělnice nebo královna podle toho, čím je krmeno. Kdyby královna uhynula, mohou se i dělnice změnit v královnu, pokud budou dostávat jinou potravu, která zjevně aktivuje latentní genové systémy, které umožní, aby se z dělnice neschopné reprodukce stala královna schopná klást vajíčka.

Různé sekrety, které jsou spojeny s kladením vajíček, se mohly klidně změnit v jed, který je do těla vstříknut při bodnutí včelou.

Jed není, obecně vzato, ničím víc než modifikací normálních sekretů. Jed jedovatých ryb je produkován ve žlázách, které obvykle vytvářejí ochranný sliz pokrývající tělo ryby. Ostny, jimiž se jed dostává do těla jiného živočicha, vznikly změnou paprsků ploutve. Není také vyloučeno, že jed hadů a pavouků je pouze modifikací trávicích proteinů. Čím se hadi a pavouci živili původně, je otázka spíše spekulativního charakteru. Určité druhy pavouků z čeledi křižákovitých se živí pylem zachyceným v jejich sítích a je docela dobře možné, že k původní stravě pavouků patřila i větrem přenášená semena.

Přizpůsobivost masožravců: Jak strava ovlivňuje trávicí trakt a zuby u zvířat

Masožravci zabíjejí a požírají jiné živočichy. Masožraví savci jsou do této skupiny zařazováni na základě síly zubů. Masožravec je vybaven „zbraněmi“ potřebnými k lovu a zabíjení jiných živočichů, ale tyto „zbraně“ nemusely původně vůbec plnit tento účel. To, že živočich má určité orgány uzpůsobené jistým způsobem, může vést k tomu, že se nakonec stane masožravcem, ale původně tomu tak být nemuselo a orgán mohl sloužit k jinému účelu.

Pandy jsou například řazeny mezi masožravé živočichy na základě síly zubů, ale přitom se živí bambusem. Stejný typ zubů může zabíjet a trhat maso, ale jako v případě pand k tomuto účelu vůbec nemusel být „navržen“. Totéž je možné říci o celé čeledi medvědovitých (Ursidae): většina druhů v této čeledi se živí převážně rostlinnou potravou (lesní plody a bobule), je však pravda, že si rádi dají i rybu a příležitostně se chovají jako masožravci. Stejně tak dobře se ovšem cítí na otevřených pláních a hledají potravu spolu s bizona.

Tato změna ve stravě byla způsobena zvýšením konkurence mezi živočichy živícími se rostlinnou potravou. Pěnkavy se krví jiných ptáků živí v obdobích dlouhého sucha. Klovou zobákem ke kořenům per, dokud oběti nezačne téct krev, kterou pak pijí. Další pěnkavky čekají, až se první nasytí, a pak pokračují. Jedná se o změnu potravy a chování, k níž vedla změna prostředí – nebylo zapotřebí miliónů let vývoje.

Agresivita je vlastnost, jež potenciálně existuje u všech živočichů. Na počátku však přítomna být nemusela. Z divokých druhů psovitých šelem, z nichž byl domestikací vyšlechtěn domácí pes, se vyvinuly spousty ras krotkých, přátelských a milujících psů všech možných tvarů a velikostí. Selektivní šlechtění však může z téhož genofondu vypěstovat i naprosto zuřivé zabijáky. Agresivita tedy má genetický základ a výběrem je možné ji rychle zmírnit. Schopnost bránit se se nemusí vůbec projevit, pokud se neobjeví potřeba sebeobrany.

Ruský vědec Dmitrij Beljajev a další, kdo studovali proces domestikace lišek, zjistili, že změny chování je možné pomocí záměrné selekce dosáhnout dosti rychle. Z řady různých lišek byly vybrány ty, které na přítomnost lidí nereagovaly strachem, ostatní byly vyřazeny. Kolem šesté generace již lišky vykazovaly podobné vlastnosti jako domácí psi: kňučely, aby přitáhly pozornost, a olizovaly pečovatele. Toto chování se rozšířilo na jedno mládě ze šesti v desáté generaci a na 3 mláďata ze 4 ve třicáté generaci.

Změny v chování byly doprovázeny anatomickými změnami a snížením sekrece hormonů jako je adrenalin a podobné (hormony vyvolávající touhu bojovat nebo utéct) a zvýšením hladiny serotoninu. Serotonin je důležitá chemická látka (jeden z monoaminů podílející se na přenosu nervových vzruchů, regulaci prahu bolesti a tonusu svalů) nezbytná pro řádné fungování mozku – je známo, že vysoce agresivní lidé a schizofrenici v léčebnách mívají nízkou hladinu serotoninu, a je potřeba tento stav srovnat. Rozvoj agrese a strachu z lidí proto nemusel trvat milióny let, ale k této změně mohlo dojít velice rychle.

Proměna živočichů ve stroje na zabíjení – viděno z pohledu kreacionismu – je tedy ve své podstatě adaptací, která ukazuje spíše na úpadek než na evoluční pokrok. Z hlediska evolucionismu je masožravost pokročilou vývojovou vlastností, která na pole evoluce přinesla tlak na přežití, což vedlo k dalšímu pokroku prostřednictvím přírodního výběru, a to jak u kořisti, tak u dravce. V jistém smyslu přináší neustálý boj o přežití strategie a protistrategie, ale ke změnám musí dojít prostřednictvím mutací, jež jsou dílem náhody – a to je vysoce nepravděpodobné.

Když se na to podíváme z opačné strany, můžeme říci, že masožravost je smutným důsledkem, toho, že do systému vstoupila smrt a násilí. Tento bod asi nejlépe ilustrují slavné pirani – ryby proslulé tím, že mají zuby ostré jako břitvy a jsou schopny ohlodat živočicha, který se ke své smůle ocitne ve vodě, až na kost. Existují však důkazy svědčící pro to, že předkové piraní se živili rostlinami.

Mnoho druhů jihoamerických ryb pacú (Pieractus a Colossoma), které jsou blízkými příbuznými piraní, své silné čelisti a ostré zuby používá k tomu, aby trhaly podvodní rostliny a plody, které spadnou do vody. Tyto dvě skupiny si jsou morfologicky velice podobné a za povšimnutí stojí i skutečnost, že pirani se živí i rostlinným materiálem. Mladé ryby (stejně jako mnoho druhů pelagických ryb) se živí převážně rostlinnou stravou. Vědce velice překvapilo, že z genetického hlediska není mezi vegetariánskými druhy ryb a zuřivými piraňami žádný výrazný rozdíl. Některé druhy se navíc navzájem kříží a prolínají. Je zajímavé, že ryba pacú, která se svým vzhledem nejvíce podobá pirani, Pygocentrus denticulate, se živí rostlinnou stravou.

Ani pirani nejsou tak zuřiví dravci, jak se mnozí domnívají – obvykle jen odkousnou část těla jiného živočicha, nepožírají ho úplně. Je možné si představit, že tentýž scénář, který je zjevný u piraň, může platit pro všechny masožravé ryby včetně žraloků (třída paryby), kteří také mají býložravé příbuzné. Úprava ústrojí sloužícího k obživě může být tedy také připsána na vrub modifikaci nebo úplné nepřítomnosti genetické exprese a lze ji považovat za sekundární, nikoli za primární jev.

Skazený svet a cholera

Kreační model získává stále pevnější obrysy, jak přicházejí analýzy z různých vědních oborů na základě mnohem slibnější, ne-darwinistické perspektivy.

Kreační vědci zastávají názor, že patogenní bakterie a parazité dneška byli ve skutečnosti k užitku či alespoň neutrální ve světě před Pádem. Zamysleme se nad občas škodlivou, ale jinak prospěšnou bakterií Escherichia coli (vyslovuje se: ešerišia koli). Tento komplexní organismus (viz Back to Genesis, č. 146) pomáhá se syntézou vitamínů a dokonce působí preventivně proti nemocem.

Existuje též nitkovitý červ zvaný Strongyloides stercoralis, jenž se vyskytuje jako volně žijící stadium i jako stadium parazitické. Jinými slovy, tento červ přináší užitek v přírodě mimo lidský svět, ale může též nakazit lidi s fatálními důsledky. Kreační vědci jsou toho názoru, že infekce parazity a bakterie, jež jsou příčinou nemocí, byly výsledkem Pádu a univerzálního prokletí.

Bakterie Vibrio cholerae způsobuje lidskou střevní nemoc cholera. Infekce je smrtelná a jejím původcem je toxin, který bakterie vylučuje. Nemohl mít – před Pádem – tento toxin jinou funkci? Velmi podobný toxin produkuje Vibrio fischeri, zvláštní světélkující symbiotická bakterie přítomná v havajském hlavonožci z řádu krakatic (1). Krakatice využívá světélkujících vlastností bakterie, a její pomocí se vyhýbá predátorům v čiré vodě, kde se živí. Ačkoli jsou krakatice dobrými lovci, jsou též dobrým soustem pro velké noční dravce.

Viděno z hloubky, temná krakatice by byla normálně zřetelně vidět proti měsíčnímu světlu, a tak by tvořila snadný cíl pro dravce. Břišní strana krakatice však obsahuje světélkující orgán obsahující V. fischeri, obklopený inkoustovým vakem, jenž se chová do značné míry jako clona kamery. Světlo z bakterie s odrazovým reflektorem je vyzařováno dolů tak, že splývá s měsíčním světlem a uvádí krakatici do „neviditelného módu“.

Když potom bakteriím vytráví, vyloučí toxin podobný toxinu cholery, jenž ale krakatici neotráví, nýbrž ji informuje, že bakterie jsou hladové a potřebují jídlo – a to jim pak krakatice opatří.

A skutečně, jak se vyjádřil jeden evolucionista, „Možná, že když studujeme patogenezi cholery, studujeme aspekt normální komunikace, jež se zvrhla“ (2). Kreacionisté by řekli, že tohle je důsledek Božího prokletí. To nás přivádí ke kreační teorii navržené biologem Joem Francisem. Nahlíží na svět virů a mikrobů z perspektivy Stvoření.

„Mikrobi byli stvořeni jako organický substrát; spojovací článek mezi velkými organismy a chemicky sice bohatým, ale netečným fyzikálním prostředím. Viry a bakterie zajišťují substrát, na němž mohou mnohobuněční tvorové prospívat a růst…“ (3).

A opravdu, mnoho bakteriálních buněk komunikuje a funguje jako symbiotická společenstva (4), a stále objevujeme další příklady těchto prospěšných vztahů. Není tedy nijak vyloučeno, že patogeneze je odchylkou od původního záměru Tvůrce. Příkladem nám jsou mikrobi V. fischeri a V. cholerae.

Súvisiace videá a dokumenty

( Biblické lekcie k dispozícii – STIAHNUŤ )