Pohľady a interpretácie pekla

Biblický pohled na peklo: Tradiční obraz vs. moderní interpretace

Stále více evangelikálních teologů opouští tradiční představu pekla jako věčného trápení a stále častěji se přiklání k biblickému pojetí velkého trestu. Peklo je podle biblického učení místo, které existuje, ale otázkou zůstává, jaký bude jeho charakter. Je peklo místem, kde zatvrzelí hříšníci hoří po celé věky a neustále pociťují mučení v pekelném ohni? Nebo jde o spravedlivý trest, kde Bůh zničí hříšníky a hřích jednou provždy?

Církve po dlouhá léta učily, že peklo je místem věčného trápení. Kazatelé varovali své posluchače před věčnými ohni a pekelnými blesky. Tento obraz pekla byl pevně zakotven v tradičním teologickém učení. Dnes už takové kázání pravděpodobně neuslyšíte, ani od fundamentalistických kazatelů, kteří teoreticky stále mohou věřit v tento obraz pekla. Tento trend není způsoben nedostatkem poctivosti při hlásání nepopulárního učení, ale spíše těžkostí uvěřit v učení, které představuje paradox – jak může být Bůh lásky a zároveň dovolit, aby hříšníci trpěli věčně v pekelném ohni?

Tento teologický paradox přivedl odborníky k novému zkoumání biblického učení o pekle a konečném trestu. Klíčovou otázkou je, zda pekelný oheň neustále trápí hříšníky, nebo je zničí jednou provždy. Biblické studie nabízejí různé interpretace, a dvě z těchto moderních pohledů zasluhují zmínku, protože se pokoušejí představit peklo humánněji a s ohledem na Boží spravedlnost.

Tato metaforická interpretace pekla souhlasí s pohledem, že peklo je místem věčného trápení, avšak namísto fyzického utrpení jde o duševní utrpení. Oheň zde není chápán doslovně, ale jako obraz, a bolest pramení spíše z oddělení od Boha než z fyzického mučení. Billy Graham, známý kazatel, vyslovil tento názor, když řekl:

„Často jsem se ptal sám sebe, zda není peklem to, když naše srdce touží po Bohu, aby s ním mohlo být, oheň, který nemůžeme nikdy uhasit.“

Tato interpretace Billyho Grahama připadají mnohým velmi důmyslná, ale ignoruje skutečnost, že biblický popis ohně nezmiňuje plameny v srdcích lidí, ale popisuje místo, kde jsou zlí zničeni. Další teolog, William Crockett, podporuje také tento metaforický pohled:

„Peklo tedy nemusí být popisováno jako pekelné plameny, podobné těm, které šlehaly z rozpálené Nebúkadnesarovy pece. Můžeme pouze říct, že vzbouřenci budou vyhnáni z Boží přítomnosti, bez jakékoliv naděje na návrat. Budou vyhnáni jako Adam s Evou, avšak tentokrát do ‚věčné noci‘, kde nikdy nebude radost ani naděje.“

Problémem tohoto pojetí pekla je to, že se snaží nahrazovat fyzické trápení duševním utrpením. Otázkou však zůstává, zda je věčná duševní trýzeň opravdu humánnější než fyzické mučení. A i kdyby to byla pravda, zmírnění bolesti v pekle skutečně nezmění podstatu pekla, protože zůstává místem nekonečného trápení. Nemůžeme problém vyřešit tím, že peklo učiníme humánnějším, nebo že nabídneme přijatelnější tradiční koncepci, která by se mohla jevit jako mírnější a více snesitelná pro hříšníky. Řešení spočívá v pochopení pravé podstaty konečného trestu, který bude, jak za chvíli uvidíme, totálním zničením, nikoliv věčným trápením.

Univerzalistické pojetí pekla

Na druhou, radikálnější revizi učení o pekle měli vliv univerzalisté, kteří omezují peklo na dočasnou situaci odstupňovaných trestů, které nakonec vedou k spáse a věčnému životu. Univerzalisté věří, že Bůh přivede každou lidskou bytost ke spáse, aby nikdo nebyl odsouzen k záhubě nebo věčnému trápení až do konečného soudu. Tato představa univerzální spásy se mnohým může jevit přitažlivá, protože každý, kdo zažil Boží lásku, touží vidět svět zachráněný.

Avšak naše ocenění univerzalistických snah o vyvýšení triumpfu Boží lásky a o zpochybnění nebiblické koncepce věčného utrpení nám nesmí zakrýt skutečnost, že tato doktrína zkresluje biblické učení. Učení o univerzální spáse nemůže být pravdivé pouze proto, že by věčné utrpení nebylo spravedlivé. To, že Boží plán spasení má univerzální rozsah, nesmí vytlačit pravdu, že ti, kteří odmítnou tuto příležitost spásy, budou ztraceni.

I když metaforické a univerzalistické pojetí pekla je dobře míněnou snahou o zmírnění konceptu věčného trápení, nebere v úvahu konkrétní biblické údaje a zkresluje pravdu o závěrečném trestu pro hříšníky. K rozumnému řešení tradičního pojetí pekla se nedostaneme tím, že zcela eliminujeme stupeň bolesti v pekle, ale pouze tím, že přijmeme peklo takové, jaké ve skutečnosti je: jako závěrečný trest a definitivní zničení zlých. Jak říká Bible:

„a bude po svévolníkovi“ (Žalm 37,10; ČEP), neboť jeho „koncem je zahynutí“ (Fil 3,19).

Pojetí pekla jako zničení

Víra v závěrečné zničení hříšníků vychází ze čtyř výrazných biblických myšlenek:

• 1) smrt jako odplata za hřích;
• 2) biblické výrazy týkající se zničení hříšníků;
• 3) morální důsledky věčného trápení;
• 4) vesmírné důsledky večného trápení.

Smrt jako odplata za hřích je prvně naznačena v biblickém principu, že trestem za hřích je smrt:

„Duše, která hřeší, ta umře“ (Ez 18,4.20); „Mzdou hříchu je smrt“ (Řím 6,23).

Tato smrt není první smrtí, kterou zakoušejí všichni jako důsledek Adamova hříchu, ale druhou smrtí (Zj 20,14; 21,8). Jde o konečnou a nezvratnou smrt, kterou zakusí zatvrzelí hříšníci. To znamená, že konečnou mzdou hříchu není věčné trápení, ale definitivní smrt. Bible učí, že smrt je zánik života. Kdybychom neměli jistotu vzkříšení (1Kor 15,18), byla by smrt koncem naší existence. Avšak díky vzkříšení není smrt koncem života, ale pouze dočasným spánkem. Hříšníci, kteří zakusí druhou smrt, už nebudou vzkříšeni, protože budou stráveni „hořícím jezerem“ (Zj 20,14). To bude konečné zničení.

Biblické výrazy týkající se zničení hříšníků. Druhým důvodem pro víru ve zničení hříšníků při závěrečném soudu jsou výrazy, které Bible používá k popisu konce zlých. Podle Basila Atkinsona Bible používá více než 25 podstatných jmen a sloves, aby popsala tento konec. Mnohé žalmy popisují závěrečné zničení hříšníků velmi tvrdými obrazy (Žalm 1,3-6; 2,9-12; 11,1-7; 34,9-23; 58,7-11; 69,23-29; 145,17.20).

Například v Žalmu 37 čteme, že svévolníci „uvadnou rychle jako tráva“ (v.2); „budou vymýceni… a bude po svévolníkovi“ (v.9-10); „zhynou… vytratí se v dýmu“ (v.20); „vzpurní budou do jednoho vyhlazeni“ (v.38). Žalm 1 dává do protikladu cestu spravedlivých a svévolníků, o kterých říká, že „na soudu… neobstojí“ (v.5); „jsou jako plevy hnané větrem“ (v.4); „cesta svévolníků vede do záhuby“ (v.6). V Žalmu 145 David prohlašuje:

„Všechny, kdo ho milují, Hospodin ochraňuje, ale všechny svévolníky vyhlazuje“ (v.20).

Tato ukázka citátů, které mluví o konečném zničení svévolníků, je v úplném souladu s učením zbytku Písma. Proroci často předpovídají konečné zničení zlých v kontextu eschatologického dne Hospodinova. Izajáš provolává, že „zkáza nevěrných a hříšníků však bude stejná, zajdou ti, kdo opustili Hospodina“ (Iz 1,28). S podobným popisem se můžeme setkat také u Sofonjáše (1,15.17.18) a Ozeáše (13,3).

Poslední strana Starého zákona představuje propastný rozdíl mezi osudem věřících a nevěřících. Těm, kteří se bojí Hospodina, „vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích“ (Mal 3,20). Ale těm, kteří nevěří, den Hospodinův „sežehne… Nezůstane po nich kořen ani větev.“ (Mal 3,19). Stejně tak i Nový zákon používá pro popis konce svévolníků výrazy a obrazy, které ukazují na úplné zničení.

Ježíš přirovnává úplné zničení hříšníků ke koukolu, který je svázán do snopů, aby byl spálen (Mat 13,30.40), ke špatné rybě, která je vyhozena (Mat 13,48), ke špatné rostlině, která je vykořeněna (Mat 15,13), k neplodným stromům, které jsou vytnuty (Luk 13,7), k uschlým ratolestem, které jsou spáleny (Jan 15,6), k nevěrným vinařům, kteří jsou zahubeni (Luk 20,16), k špatnému služebníku, který je vyhnán (Mat 24,51), k předpotopním lidem, kteří byli zahubeni potopou (Luk 17,27), k obyvatelům Sodomy a Gomory, kteří byli zahubeni ohněm (Luk 17,29), a nakonec ke vzbouřeným služebníkům, kteří byli při příchodu svého pána zabiti (Luk 19,14.27).

Peklo a konečné zničení: Věčný oheň a jeho význam v biblickém kontextu

Všechny tyto ilustrace popisují obrazným způsobem konečné zničení hříšníků. Rozdíl mezi osudem spasených a ztracených je rozdílem mezi životem a zničením. Ti, kteří citují Ježíšova slova o pekle nebo pekelném ohni (gehenna, Mat 5,22.29.30; 18,8.9; 23,15.33; Mar 9,43.44.46-48), aby tím podpořili svoji víru ve věčné trápení, neberou v úvahu jednu důležitou věc. John Stott poznamenává:

„Tento oheň je označen jako ‘věčný’ a ‘neuhasitelný’, ale bylo by podivné, kdyby nedovedl zničit to, co je do něj uvrženo. My počítáme s opakem: bude to navždy zničeno, ne navždy trápeno. Vždyť se mluví o dýmu (důkaz, že oheň vykonal své dílo), který vystupuje ‘na věky věků’ (Zj 14,11; srov. 19,3).“

Kristův výrok o gehenně nenaznačuje, že by peklo bylo místem trápení bez konce. To, co je věčné a neuhasitelné, není trest, ale oheň, který, stejně jako v případě Sodomy a Gomory, zcela a úplně zničí bezbožné, jednou pro vždy. Ježíšův výrok, podle nějž bezbožní „půjdou do věčného trestu, ale spravedliví do věčného života“ (Mat 25,46), je obecně pokládán za důkaz toho, že bezbožníci budou věčně trpět. Tento výklad ale ignoruje rozdíl mezi věčným trestem a věčným trestáním.

Řecké slovo aionios („věčný“) znamená doslovně „ten, který trvá navěky“ a často odkazuje spíše na trvalost výsledku, než na průběh děje. Například Juda 7 říká, že Sodoma a Gomora byly vystaveny „trestu věčného [aionios] ohně“. Je evidentní, že oheň, který zničil tato dvě města, není věčný ve svém trvání, ale ve svém věčném důsledku. Další příklad můžeme najít v 2Tes 1,9, kde Pavel, když hovoří o těch, kteří se vzepřeli evangeliu, říká:

„Jejich trestem bude věčná záhuba daleko od Pána a slávy jeho moci.“

Je evidentní, že zničení bezbožných nemůže trvat věčně, neboť je těžké si představit způsob věčného ničení bez následků. Zničení bezbožných není věčné proto, že by proces jejich ničení neustále pokračoval, ale protože jeho výsledky jsou trvalé. Nemůžeme se vyhnout slovníku, který používá v souvislosti se zničením kniha Zjevení. Zde představuje prostředek, kterým Bůh zvítězí nad zlem, které stálo proti němu a jeho lidu.

Jan v knize Zjevení popisuje, jak jsou ďábel, šelma, falešný prorok, smrt, říše mrtvých a všichni bezbožní uvrženi do ohnivého jezera, což je „druhá smrt“ (Zj 21,8; srov. 20,14; 2,11; 20,6). Židé používali výraz „druhá smrt“ k popisu konečné a nevratné smrti. Tento termín se objevuje i v Targúmu, což je aramejský přepis Starého zákona. Například v Izajáš 65,5-6 Targúm říká:

„Jejich trest bude v gehenně, kde oheň hoří po celý den. Hle, je to přede mnou zapsáno: ‚Nedostane se jim oddechu za života, ale budou potrestáni za svá předstoupení a jejich těla půjdou do druhé smrti.‘“

Pro spasené je vzkříšení odměnou za druhý, hodnotnější život, zatímco pro zatracené je to odplata druhé, definitivní smrti. Tak jako už pro vykoupené neexistuje smrt (Zj 21,4), tak pro odsouzené už neexistuje život (Zj 21,8). Druhá smrt je tedy smrtí konečnou a nevratnou. Vykládat tento výraz jinak, tedy jako věčné vědomé trápení nebo odloučení od Boha, znamená popírat biblickou definici, která představuje smrt jako zánik života.

Morální důsledky věčného trápení

Třetím důvodem pro víru v definitivní zničení bezbožných jsou morální důsledky učení o věčném trápení. Představa, že Bůh bez rozpaků mučí hříšníky po celou věčnost, je neslučitelná s biblickým zjevením Boha jako nekonečné lásky. Bůh, který svým stvořením určil nekonečné mučení, bez ohledu na závažnost jejich hříchů, nemůže být tím milujícím Otcem, kterého nám představil Ježíš Kristus. Má snad Bůh dvě tváře? Je na jedné straně nekonečně milosrdný, ale současně nenasytně krutý? Může tak milovat hříšníky, že pošle svého Syna, aby je zachránil, a zároveň tak nenávidět zatvrzelé hříšníky, že jim určí kruté trápení bez konce? Můžeme oprávněně chválit Boha za jeho dobrotu, jestliže trápí hříšníky po celou věčnost?

Morální cítění, které Bůh dal do našich myslí, nemůže akceptovat krutého Boha, který bez přestání trápí hříšníky. Boží spravedlnost nemůže vyžadovat věčný trest věčného trápení pro hříšníky, kteří jsou omezeni v čase. Navíc, věčné trápení by bylo v rozporu s biblickou vizí spravedlnosti, protože by existoval nepoměr mezi hříchy spáchanými během života a trestem za ně v průběhu věčnosti. John Stott se ptá:

„Nebyl by to enormní nepoměr mezi hříchy, vědomě spáchanými v čase, a vědomým trápení prožívaným celou věčnost? Nechci tím snižovat závažnost hříchu jakožto vzpoury proti Bohu, ale ptám se, zda je ´věčné a vědomé trápení´ slučitelné s tím, jak nám Bible představuje Boží spravedlnost.“

Vesmírné důsledky věčného trápení

Čtvrtým a posledním důvodem pro víru ve zničení bezbožných je skutečnost, že věčné trápení předpokládá věčný vesmírný dualismus. Koncept nebe a pekla, štěstí a bolesti, dobro a zlo, které paralelně existují navždy, je v zásadním rozporu s prorockou vizí nové země, kde:

„už nebude ani žalu, ani nářku, ani bolesti… – neboť co bylo, pominulo“ (Zj 21,4).

Je těžké si představit, jak by se mohla zapomenout na nářek a bolest, kdyby agonie a trýzeň byly věčnou součástí nového řádu věcí. Přítomnost milionů trpících lidí by narušovala pokoj a štěstí nového světa. Nové stvoření by bylo nedokonalé již od prvního dne, protože hříšníci by zůstali věčnou realitou Božího vesmíru. Záměrem plánu spasení je konečné odstranění přítomnosti hříchu a hříšníků z tohoto světa. Jedině až budou hříšníci, satan a démoni zcela stráveni v ohnivém jezeře a zahynou druhou smrtí, můžeme říci, že Kristův plán vykoupení je dokončen.

Věčné trápení by i nadále vrhalo stín na nové stvoření, bráníc v plné radosti a pokojné existence. Naše doba potřebuje naučit se bázeň Boží, a to je jeden z důvodů, proč kázat o soudu a věčném zničení. Musíme varovat ty, kteří odmítnou Kristovy principy života a jeho opatření pro spásu, že zakusí strašný soud a jejich „trestem bude věčná záhuba“ (2Tes 1,9). Důraz na rozdíl mezi věčným životem a trvalým zničením je klíčový. Jakmile kazatelé správně pochopí biblické učení o posledním soudu, budou schopni mluvit s jistotou, protože mohou kázat o této pravdě beze strachu, že budou líčit Boha jako monstrum.

Súvisiace videá a dokumenty

( Biblické lekcie k dispozícii – STIAHNUŤ )