Boží zákon – Podstata Dekalógu

Velké zásady Božího zákona jsou vyjádřeny v Desateru a Ježíš Kristus je představil svým životem. Vyjadřují Boží lásku, vůli a úmysly týkající se lidského chování a vztahů; jsou závazné pro všechny lidi v každé době. Tyto příkazy jsou základem Boží smlouvy s jeho lidem i měřítkem Božího soudu. Působením Ducha svatého odhalují hřích a probouzejí vědomí potřeby Spasitele. Spasení je pouze z milosti, ne ze skutků, ale ovocem spasení je poslušnost přikázání.

Tato poslušnost rozvíjí křesťanský charakter a dává vnitřní uspokojení. Je projevem naší lásky k Pánu a našeho zájmu o spolubližní. Poslušnost víry dokazuje Kristovu moc proměnit život a umocňuje křesťanské svědectví.

Boží zákon

Všechny oči upřeně sledovaly horu Sínaj. Její vrchol pokrýval hustý oblak, který, jak se stmívalo, postupoval stále níže, až zahalil celou horu do tajemného neznáma. Tmou pronikl blesk a hrom pomalu dozníval v ozvěně. „Celá hora Sínaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. Kouř z ní stoupal jako z hutě a celá hora se silně chvěla. Zvuk polnice víc a více sílil. (Ex 19,18.19) Toto velkolepé zjevení Boží přítomnosti bylo tak působivé, že se celý Izrael třásl.

Náhle ustal zvuk hromu a polnice a vše se ponořilo do posvátného ticha. Poté Bůh promluvil z hustého oblaku, který ho obklopoval, když stál na hoře. Pohnut hlubokou láskou ke svému lidu vyslovil Deset přikázání. Mojžíš řekl:

„Hospodin přišel ze Sínaje… přišel s desetitisíci svatými, po jeho pravici jim z ohně vzešel zákon. Ano, lidská pokolení jsou mu milá. Všichni svatí jsou v tvé ruce, přivinuli se k tvým nohám, budou se učit z tvých řečí. (Dt 33,2.3)

Když na Sínaji dal Bůh zákon, zjevil se nejen jako vznešená a svrchovaná autorita vesmíru, ale také jako Vykupitel svého lidu (Ex 20,2). Protože je Spasitelem, vyzývá nejen Izrael, ale všechny lidi (Kaz 12,13), aby poslouchali deset stručných, srozumitelných a závazných pravidel, která ukazují na úctu lidí k Bohu a k jejich bližním. Bůh řekl:

„Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.
Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.
Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
Nezabiješ.
Nesesmilníš.
Nepokradeš.
Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.
Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ (Ex 20,3-17)

Podstata zákona

Deset přikázání je výrazem Božího charakteru; je to zákon, který je morální, duchovní a srozumitelný, obsahující všeobecně platné principy. Představuje charakter Zákonodárce. Písmo spatřuje v Božím zákoně vlastnosti samotného Boha. Stejně jako Bůh, tak i „zákon Hospodinův je dokonalý“ a „Hospodinovo svědectví je pravdivé“ (Ž 19,8). „Zákon je svatý, spravedlivý a dobrý“ (Ř 7,12). „Všechna tvá přikázání jsou pravda“ a mají pevný základ (Ž 119,151.152).

• Morální zákon

Deset přikázání vyjadřuje způsob, jakým Bůh jedná s lidmi. Popisují náš vztah ke Stvořiteli a Vykupiteli a naše povinnosti k bližním. Písmo říká, že porušení Božího zákona je hřích (1J 3,4).

• Duchovní zákon

„Zákon je duchovní“ (Ř 7,14). Proto ho mohou zachovávat pouze ti, kdo se zaměřují na duchovní věci a nesou ovoce Ducha (J 15,4; Ga 5,22.23). Boží Duch nás zmocňuje konat Boží vůli (Sk 1,8; Ž 51,12-14). Zůstáváme-li v Kristu, získáváme moc potřebnou k tomu, abychom nesli ovoce jeho slávy (J 15,5). Lidské zákony se zaměřují pouze na zjevné činy, ale Desatero se dotýká i našich nejtajnějších myšlenek a citů, jako je žárlivost, závist, smyslnost nebo ctižádost. Ježíš v kázání na hoře zdůrazňoval tuto duchovní dimenzi zákona (Mt 5,21.22.27.28; Mk 7,21-23).

• Pozitivní zákon

Desatero není jen seznam zákazů; obsahuje hluboké principy, které zahrnují i věci, které bychom dělat měli. Například šesté přikázání „nezabiješ“ má pozitivní stránku – „budeš chránit život“. Je Boží vůlí, aby jeho následovníci podporovali blaho a štěstí všech, kteří se dostávají do sféry jejich vlivu. Evangelium, jako dobrá zpráva o spasení a věčném životě v Ježíši Kristu, staví na pozitivních principech Desatera.

• Jednoduchý zákon

Deset přikázání, i když jsou stručná, obsahují hluboký smysl. Jsou snadno zapamatovatelná, a přesto popisují každý hřích. Boží zákon je srozumitelný všem – i nejslabší mysl ho může pochopit a přizpůsobit podle něj svůj život.

• Zákon zásad

Deset přikázání je souhrnem správných zásad platných pro všechny lidi v každé době. Písmo říká: „Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí“ (Kaz 12,13).

Deset přikázání: Základní principy lásky a morálky

Deset slov nebo Deset přikázání (Ex 34,28) má dvě části, jak naznačují dvě kamenné desky, na které Bůh psal (Dt 4,13). První čtyři přikázání stanovují zásady naší úcty k Bohu, zatímco dalších šest přikázání stanovuje naše povinnosti vůči lidem.

Toto rozdělení na dvě části vychází z dvou základních principů lásky, na kterých je postaveno Boží království: „‘Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‚ a miluj ‚svého bližního jako sám sebe’“ (L 10,27; srov. Dt 6,4.5; Lv 19,18). Ti, kdo žijí podle těchto principů, budou v plné shodě s Desaterem, protože přikázání pouze podrobněji vyjadřují tyto zásady.

Význam jednotlivých přikázání

1. První přikázání: Učí výlučné službě jedinému pravému Bohu.
2. Druhé přikázání: Zakazuje modloslužbu.
3. Třetí přikázání: Zapovídá neúctu a přísahu, včetně dovolávání se Božího jména.
4. Čtvrté přikázání: Vyzývá k zachovávání soboty a označuje pravého Boha jako Stvořitele nebe a země.
5. Páté přikázání: Požaduje úctu dětí k rodičům, kteří předávají Boží vůli dalším generacím (Dt 4,6-9; 6,1-7).
6. Šesté přikázání: Chrání život jako něco posvátného.
7. Sedmé přikázání: Nabádá k čistotě a chrání manželství.
8. Osmé přikázání: Brání majetek.
9. Deváté přikázání: Hájí pravdu a odsuzuje vědomou lež.
10. Desáté přikázání: Zakazuje touhu po majetku jiných a míří k jádru lidských vztahů.

• Jedinečný zákon

Deset přikázání je výjimečné tím, že jsou to jediná slova, která Bůh promluvil tak, aby je slyšel celý národ (Dt 5,22). Tento Boží zákon nebyl svěřen jen zapomětlivé lidské mysli, ale byl vyryt Božím prstem na dvě kamenné desky, které byly uchovány v schráně smlouvy (Ex 31,18; Dt 10,2). Aby Izrael mohl tato přikázání snadněji uplatňovat, dal jim Bůh další zákony, které podrobně upravovaly jejich vztahy k Bohu i k sobě navzájem.

Dodatečné zákony zahrnovaly:

• Občanské zákony, zaměřené na společenské záležitosti Izraele.
• Ceremoniální zákony, týkající se obřadů ve svatyni.

Tyto zákony byly oznámeny prostřednictvím Mojžíše a zapsány do knihy zákona, která byla uložena „po straně schrány smlouvy“ (Dt 31,25.26). Na rozdíl od Desatera, které bylo uchováno uvnitř schrány smlouvy, byly tyto dodatečné zákony označovány jako „kniha Mojžíšova zákona“ (Neh 8,1) nebo „Mojžíšův zákon“ (Joz 8,31; 2Pa 25,4; 2Kr 23,25; 2Pa 23,18).

Smysl zákona

„Ze zákona pochází poznání hříchu“ (Ř 3,20), protože „hřích je porušení zákona“ (1J 3,4).

Pavel říká:

„Hřích bych nepoznal, kdyby nebylo zákona“ (Ř 7,7).

Zákon přesvědčuje hříšníky o jejich hříchu a pomáhá jim uvědomit si, že musí nést rozsudek Božího hněvu a čeká je trest věčné smrti. Zákon v nich vyvolává pocit naprosté bezmocnosti.

• Působení zákona při obrácení

Boží zákon je nástrojem, který Duch svatý používá k tomu, aby nás přivedl k obrácení:

„Zákon Hospodinův jest dokonalý, občerstvující duši“ (Ž 19,8, kral.; v anglické verzi doslovně „obrací duši“).

Když si uvědomíme svůj pravý charakter, pochopíme, že jsme hříšní, že nás čeká smrt a že nemáme naději. Tehdy přiznáme, že potřebujeme Spasitele. Dobrá zpráva evangelia pak dostává skutečný význam.

• Zákon ukazuje na Krista

Kristus je jediný, kdo nám může pomoci uniknout z naší zoufalé situace. Pavel hovoří o morálním a ceremoniálním zákonu jako o pěstounovi (dozorci), který nás vede k Kristu, abychom byli ospravedlněni z víry (Ga 3,24).

Ačkoliv zákon odhaluje náš hřích, nikdy nás nemůže zachránit. Stejně jako je voda prostředkem k umytí špinavé tváře, Boží morální zákon je zrcadlem, které ukazuje, že potřebujeme očistění. Jdeme k pramenu k obmytí hříchu a nečistoty (Za 13,1) a jsme očištěni krví Beránkovou (Zj 7,14). Musíme se pohlédnout na Krista …

„a když se Kristus zjeví… na kříži Golgoty, jak umírá pod tíhou hříchů celého světa, Duch svatý nám ukazuje Boží postoj k těm, kdo činí pokání“ (12).

Tento pohled naplňuje naši naději a ve víře vztahujeme ruce k Spasiteli, který nám dává dar věčného života (J 3,16).

• Poskytuje pravou svobodu

Kristus řekl, že „každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu“ (J 8,34). Když přestoupíme Boží zákon, ztrácíme svobodu, ale poslušnost Desatera nám pravou svobodu vrací. Život v mezích Božího zákona přináší svobodu od hříchu a také od všeho, co hřích doprovází – neustálé obavy, výčitky svědomí, prohlubující se vina a lítost. To vše člověku bere životní sílu. Ale žalmista říká:

„Volně budu chodit, na tvá ustanovení se dotazuji“ (Ž 119,45).

Jakub mluví o Desateru jako o „královském zákonu, dokonalém zákonu svobody“ (Jk 2,8; 1,25).

• Svoboda v Kristu

Abychom mohli přijmout tuto svobodu, Ježíš nás zve, abychom k němu přišli s naším břemenem hříchu. Místo toho nám nabízí jho, které netlačí (Mt 11,29.30). Jho je nástrojem služby. Pokud se břemeno rozdělí, je jho snazší nosit. Kristus nabízí, že se do jha zapojí spolu s námi. Tento zákon lásky, zjevený v ráji, zvěstovaný na Sínaji a vepsaný do srdce, spojuje člověka s Boží vůlí (13).

Když jsme jhem spojeni s Kristem, on nese těžké břemeno, a poslušnost se stává radostí. Dává nám možnost zvítězit tam, kde to předtím bylo nemožné. Zákon vepsaný v našich srdcích se stává potěšením. Jsme svobodní, protože chceme jednat tak, jak přikazuje.

• Svoboda od hříchu

Pokud je zákon prezentován bez Kristovy zachraňující moci, neexistuje pravá svoboda bez hříchu. Ale Boží milost, která neodstraní platnost zákona, dává osvobozující moc od hříchu, protože „kde je Duch Páně, tam je svoboda“ (2K 3,17).

• Zamezení zlu a požehnání

Svět je zaplaven zločinností, násilím, nemorálností a zlem, což je důsledek přehlížení Desatera. Kde je Boží zákon přijímán, brání hříchu, podporuje správné činy a stává se prostředkem pro budování spravedlnosti. Národy, které začlenily principy Desatera do svých zákonů, zakusily velké požehnání.

Naopak, opuštění těchto zásad vede k úpadku. Ve starozákonní době Bůh často požehnal národům a jednotlivcům podle jejich poslušnosti Božímu zákonu. Bible říká, že „spravedlnost vyvyšuje národy“ (Př 14,34) a „spravedlnost upevňuje trůn“ (Př 16,12). Ty, kdo odmítají poslouchat Boží přikázání, postihnou pohromy (Ž 89,31.32).

„Hospodinovo prokletí spočívá na domě svévolníka, jako požehnání na obydlí spravedlivých“ (Př 3,33; srov. Lv 26; Dt 28).

Tato zásada platí i dnes (14).

Zákon před Sínajem

Deset přikázání morálního zákona je výrazem Božího charakteru, a proto jsou jeho principy absolutní, neměnné a mají pro lidstvo trvalou platnost. Křesťané po staletí neochvějně trvali na tom, že Boží zákon je věčný a potvrzovali jeho trvalou platnost.

Zákon existoval již dlouho před tím, než Bůh dal Izraeli Desatero. Pokud by tomu tak nebylo, hřích by neexistoval před vydáním zákona na hoře Sínaj, protože „hřích je porušení zákona“ (1J 3,4). Lucifer a jeho andělé, kteří zhřešili, jsou důkazem toho, že Boží zákon existoval ještě před stvořením (2Pt 2,4).

Když Bůh stvořil Adama a Evu ke svému obrazu, vložil do jejich mysli morální zásady zákona, což pro ně znamenalo, že bylo přirozené konat jeho vůli. Jejich přestoupení vedlo k příchodu hříchu do lidské rodiny (Ř 5,12). Později Bůh řekl o Abrahamovi:

„Uposlechl mého hlasu a dbal na to, co jsem mu svěřil: na má přikázání, nařízení a zákony.“ (Gn 26,5)

Mojžíš učil Boží nařízením a řádům ještě před Sínajem (Ex 16; 18,16). Studium knihy Genesis ukazuje, že Desatero bylo známo dlouho před Sínajem. Z této biblické knihy je jasně patrné, že si lidé, i před vydáním Desatera, uvědomovali své špatné jednání. To, že byl morální zákon všeobecně znám, ukazuje, že se Bůh postaral o to, aby lidé Desatero znali.

Zákon na Sínaji

Během dlouhého období egyptského otroctví žili Izraelité uprostřed národa, který neuctíval pravého Boha (Ex 5,2), v prostředí modloslužby a zkaženosti. Důsledkem toho bylo, že téměř přestali chápat Boží svatost, čistotu a morální zásady. Jejich otroctví jim téměř znemožňovalo sloužit Bohu. Bůh odpověděl na jejich zoufalé volání o pomoc, rozpomenul se na smlouvu s Abrahamem a rozhodl se vysvobodit svůj lid „z tavicí pece“ (Dt 4,20) a přivedl jej do jiné země,

„aby dbali na jeho nařízení a zachovávali jeho zákony“ (Ž 105,45).

Po jejich vysvobození je Bůh vedl k hoře Sínaj, aby jim dal morální zákon, který je normou Boží vlády. Dal jim také ceremoniální zákony, které je měly učit tomu, že cesta ke spasení vede skrze smírnou oběť Spasitele. Na Sínaji pak Bůh vydal zákon přímo, jasným a jednoduchým způsobem …

… „kvůli proviněním“ (Ga 3,19), „tak skrze přikázání ukázal hřích celou hloubku své hříšnosti“ (Ř 7,13).

Pouze tím, že se Boží morální zákon dostal do samého středu jejich pozornosti, si mohli Izraelci začít uvědomovat svá přestoupení, mohli poznat svoji bezmocnost a pochopit potřebu spasení.

Zákon před Kristovým návratem

• 3. Boží soudy a zákon

Zákon a evangelium

Spasení je dar milosti na základě víry, ne na základě skutků zákona (Ef 2,8).

„Žádné skutky zákona, žádné úsilí jakkoli chvályhodné ani žádné dobré činy – ať je jich mnoho nebo málo, ať jsou spojeny s obětí nebo ne – nemohou žádným způsobem ospravedlnit hříšníka“ (Tt 3,5; Ř 3,20).

V celém Písmu existuje dokonalá shoda mezi zákonem a evangeliem, navzájem se potvrzují.

• Zákon a evangelium před Sínajem

Když Adam s Evou zhřešili, poznali, co je to vina, strach a strádání (Gn 3,10). Bůh neodpověděl na jejich potřebu tím, že by zrušil zákon, který je odsoudil; místo toho jim nabídl evangelium, které je znovu uvede do společenství a k poslušnosti Boha. Toto evangelium tvoří zaslíbení vykoupení semene ženy skrze Spasitele, který jednou přijde a zvítězí nad zlem (Gn 3,15).

Obětní systém, jež Bůh ustanovil, učil Izrael důležité pravdě o smíření: odpuštění je možné obdržet pouze prostřednictvím vylití krve – prostřednictvím smrti Spasitele. Obdrželi odpuštění hříchů skrze víru, protože uvěřili, že zvířecí oběť představuje Spasitelovu smírnou smrt, kterou pro ně podstoupí. Byli spaseni milostí. Toto zaslíbení bylo středem Boží věčné smlouvy milosti, kterou Bůh nabídl lidstvu (Gn 12,1-3; 15,4.5; 17,1-9). Bylo úzce spojeno s poslušností Božího zákona (Gn 18,18.19; 26,4.5).

Zárukou Boží smlouvy byl Boží Syn, jenž byl středem evangelia – Beránkem ‚zabitým od stvoření světa‘ (Zj 13,8, kral.). Boží milost působí od chvíle, kdy Adam s Evou zhřešili. David řekl:

„Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kdo se ho bojí… s těmi, kteří dodržují jeho smlouvu, kteří pamatují na jeho ustanovení a plní je.“ (Ž 103,17.18)

• Zákon a evangelium na Sínaji

Existuje úzký vztah mezi Desaterem a evangeliem. Například úvodní část Desatera se zmiňuje o Bohu jako o Vykupiteli (Ex 20,2). A po té, co Bůh vyhlásil Deset přikázání, Bůh nařídil Izraelitům, aby vybudovali oltář a přinesli oběti, které by zjevovaly jeho zachraňující milost. Na hoře Sínaj dal Bůh Mojžíšovi velkou část ceremoniálního zákona; ta se týkala stavby svatyně, kde by přebýval Bůh se svým lidem, kde by se s nimi setkával, aby jim uděloval požehnání a odpouštěl jejich hříchy (Ex 24,12-31,18).

Toto rozšíření jednoduchého systému obětí, který již existoval před Sínajem, symbolizovalo Kristovu prostřednickou službu pro vykoupení hříšníků a obhájení autority a svatosti Božího zákona.

Místem, kde přebýval Bůh v pozemské svatyni svatých, bylo místo nad příkrovem. Ten byl uložen na schráně s Deseti přikázáními. Každý prvek svatyňové služby představoval Spasitele. Krvácející oběti ukazovaly na jeho smírnou smrt, která lidstvo vykoupí z odsouzení zákona (kapitola 4 a 9). Zatímco Desatero bylo uloženo do schrány, ceremoniální a občanské zákony nechal Bůh zapsat do knihy zákona. Ta byla uložena po straně schrány smlouvy, jako svědek proti lidu (Dt 31,26).

Kdykoli Izraelité zhřešili, tento svědek odsoudil jejich jednání a přesně stanovil způsob, jak dosáhnout smíření s Bohem. Od Sínaje až do Kristovy smrti, nalézali ti, kteří přestoupili Desatero, naději, odpuštění a očištění na základě víry v evangelium, jak bylo znázorněno svatyňovou službou podle ceremoniálního zákona.

Zákon a evangelium po ukřižování

1. Ceremoniální zákon

Mnozí křesťané si povšimli, že Písmo svědčí o tom, že i když Kristova smrt zrušila ceremoniální zákon, potvrdila trvalou platnost morálního zákona. Tento text se zaměřuje na důkazy pro toto tvrzení.

Když Kristus zemřel, naplnil prorockou symboliku obětního systému. Předobraz se naplnil ve skutečnosti a skončila platnost ceremoniálního zákona. Prorok Daniel předpověděl, že smrt Mesiáše zastaví obětní hod i oběť přídavnou (Dn 9,27; viz kapitola 4). Při Ježíšově smrti se chrámová opona nadpřirozeným způsobem roztrhla vpůli odshora až dolů (Mt 27,51), což naznačovalo konec duchovního významu chrámových obřadů.

Ačkoli ceremoniální zákon plnil před Kristovou smrtí velice důležitou roli, v mnoha ohledech nepostačoval a byl pouze stínem budoucího dobra (Žd 10,1, kral.). Měl pouze dočasný smysl a byl Božímu lidu dán jen do té doby, než nastane náprava (Žd 9,10; Ga 3,19) – až do doby, kdy Kristus zemřel jako pravý Beránek Boží. Kristovou smrtí skončila pravomoc ceremoniálního zákona. Jeho smírná oběť nabídla odpuštění za hříchy.

Tento čin vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž (Ko 2,14; srov. Dt 31,26). Již tedy nebylo nutné konat přesně předepsané obřady, které v žádném případě nemohly odstranit hřích nebo očistit svědomí (Žd 10,4; 9,9.14).

Již nebylo třeba trápit se nad ceremoniálními zákony s jejich komplikovanými požadavky ohledně obětí pokrmů a nápojů, slavení nejrůznějších svátků (Velikonoce, Letnice, atd.), novoluní nebo ceremoniálních sobot (Ko 2,16; srov. Žd 9,10), které byly pouze stínem budoucích věcí (Ko 2,17).

Po Ježíšově smrti se již věřící nemusí zabývat stíny, jež byly pouze odrazem skutečnosti v Kristu. Nyní mohou přímo přistoupit k samotnému Spasiteli, protože skutečnost je Kristus (Ko 2,17). Podle židovského výkladu se ceremoniální zákon stal zdí, která je oddělovala od ostatních národů. Stal se velkou překážkou pro jejich poslání osvítit svět Boží slávou.

Kristova smrt odstranila tento zákon ustanovení a předpisů, tím, že zbořila zeď, která rozdělovala židy a pohany, aby z nich vytvořila novou rodinu věřících, jež Kristus svou smrtí na kříži usmířil… v jednom těle (Ef 2,14-16).

2. Desatero a kříž

I když Kristova smrt ukončila pravomoc ceremoniálního zákona, potvrdila platnost Deseti přikázání. Kristus odstranil prokletí zákona, a tak věřící osvobodil z jeho odsouzení. Nezamýšlel však zrušit zákon proto, aby nám dal svobodu porušovat jeho principy. Písmo na mnoha místech svědčí o trvalé platnosti zákona a vyvrací takový názor. Kalvín výstižně prohlásil, že se nesmíme domnívat, že nás Kristův příchod osvobodil od autority zákona; ten je věčným pravidlem zbožného a svatého života, a proto musí být neměnitelný stejně jako Boží spravedlnost.

Pavel popisuje vztah mezi poslušností a evangeliem o spasení z milosti. Vyzývá věřící ke svatému životu:

„Propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti. Hřích už nad vámi nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí.“ (Ř 6,13.14)

Křesťané tedy nezachovávají zákon proto, aby obdrželi spasení – ti, kteří se o toto pokouší, jenom zjistí, že jsou ještě většími otroky hříchu. Pokud je člověk pod zákonem, zůstává také pod vládou hříchu, protože zákon člověka nemůže zachránit ani před odsouzením ani před mocí hříchu. Ale ti, kdo jsou pod milostí, jsou nejenom osvobozeni od odsouzení (Ř 8,1), ale přijímají také moc zvítězit (Ř 6,4). Tak nad nimi již nepanuje hřích. A Pavel dodává:

Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří. (Ř 10,4)

Každý, kdo věří v Krista, si uvědomuje, že Kristus je koncem zákona jako prostředku k získání spravedlnosti. Sami o sobě jsme hříšníky, ale v Ježíši Kristu jsme spravedliví skrze jeho připočtenou spravedlnost.

Být pod milostí však nedává věřícímu možnost dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost. (Ř 6,1) Milost spíše dává moc, která umožňuje poslušnost a vítězství nad hříchem. Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši (kteří se neřídíme vůlí těla, ale vůlí Ducha) (Ř 8,1). Kristova smrt zákon zvelebila a potvrdila jeho všeobecnou pravomoc.

Pokud by bylo možné Desatero přikázání změnit, nemusel by Kristus zemřít. Ale protože je tento zákon absolutní a neměnitelný, byla potřebná smrt, aby byl podstoupen trest, který ukládá zákon. Kristus tento požadavek zcela splnil svou smrtí na kříži a zpřístupnil tak věčný život všem, kdo přijmou jeho velkolepou oběť.

Poslušnost zákona

Lidé nemohou získat spasení na základě dobrých skutků. Ovocem spasení v Kristu je poslušnost. Bůh osvobodil svůj lid z trestu a prokletí hříchu skrze svou úžasnou milost, která se především projevila na kříži. Kristus obětoval svůj život, aby jim nabídl dar věčného života. Boží láska vzbuzuje v kajícím hříšníku odpověď, která se projevuje laskavou poslušností skrze moc bohatě udělené milosti.

Věřící, kteří pochopí, že si Kristus zákona cení, a kteří porozumí, že z poslušnosti plyne požehnání, budou mít silnou motivaci pro život podobající se Kristu. Kristus a zákon: Kristus si velmi vážil Desatera přikázání. Jako onen velký JÁ JSEM vyhlásil ze Sínaje morální zákon svého Otce (J 8,58; Ex 3,14; viz kapitola 4). Součástí Kristova poslání na zemi bylo vyvýšit a zvelebit zákon (Iz 42,21). Úryvek ze Žalmů, který Nový zákon vztahuje na Krista, zcela jasně ukazuje na jeho vztah k zákonu:

„Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“ (Ž 40,9; srov. Žd 10,5.7)

Jeho evangelium vzbuzuje víru, která stále potvrzovala platnost Desatera přikázání. Pavel řekl:

„To tedy vírou rušíme zákon? Naprosto ne! Naopak, zákon potvrzujeme.“ (Ř 3,31)

Kristus tedy nepřišel pouze lidi vykoupit, ale také obhájit autoritu Božího zákona, představit lidem jeho vznešenost a slávu a dát jim příklad vztahu k němu. Křesťané, jako jeho následovníci, jsou povoláni k tomu, aby ve svém životě vyvyšovali Boží zákon. Kristus tím, že žil životem laskavé poslušnosti, zdůraznil, že by i jeho následovníci měli zachovávat přikázání. Na otázku, jak může člověk získat věčný život, Kristus řekl:

„Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!“ (Mt 19,17)

Varoval také před nedodržováním tohoto principu:

„Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ Těm, kteří porušují zákon, nebude dovoleno vstoupit (Mt 7,21-23).

Samotný Kristus zákon naplnil, ne tím, že by ho zrušil, ale životem poslušnosti.

„Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.“ (Mt 5,18)

Kristus silně zdůrazňoval, že nesmíme ztratit ze zřetele hlavní cíl zákona: milovat Hospodina, svého Boha celým srdcem, duší a myslí a svého bližního jako sám sebe (Mt 22,37.38). Nicméně, Kristus chce, aby se jeho následovníci navzájem nemilovali tak, jak si svět představuje lásku – sobecky nebo sentimentálně.

Aby Kristus vysvětlil, o jaké lásce mluví, dal nové přikázání (J 13,34). Toto nové přikázání nemělo nahradit Desatero přikázání, ale mělo věřícím dát příklad, co znamená pravá nesobecká láska, taková láska, které svět nikdy před tím nebyl svědkem. V tomto smyslu může být jeho přikázání označeno jako nové. Přikázal jim, aby se nejen milovali navzájem, ale aby se „milovali navzájem, jako jsem já miloval je“ (J 15,12). Přesně řečeno, máme zde jednoduše další důkaz, že Kristus vyvyšoval zákony svého Otce.

Poslušnost odhaluje takovou lásku

Ježíš řekl:

„Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.“ (J 14,15) „Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“ (J 15,10)

Podobně, pokud milujeme Boží lid, milujeme Boha a zachováváme jeho přikázání. (1J 2,3) Pouze, když zůstaneme v Kristu, můžeme být upřímně poslušní.

„Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně… Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.“ (J 15,4.5)

Zůstat v Kristu znamená, že musíme být s ním ukřižováni a prožít to, o čem píše apoštol Pavel:

„Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ (Ga 2,20)

Na těch, kdo takto žijí, může Kristus splnit své zaslíbení nové smlouvy:

„Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“ (Žd 8,10)

Požehnání poslušnosti

Poslušnost v křesťanském životě a její požehnání: Poslušnost rozvíjí křesťanský charakter, vytváří pocit pohody a způsobuje, že věřící rostou jako novorozené děti a jsou proměňováni k Jeho obrazu (viz 1Pt 2,2; 2K 3,18). Tato proměna z hříšníka na Boží dítě působivě svědčí o Kristově moci. Písmo ty, kteří chodí v zákoně Hospodinově, prohlašuje za blahoslavené (Ž 119,1, kral.). Takový člověk nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci (Ž 1,1).

Poslušnost přináší mnoho požehnání:

1. prozíravost a moudrost (Ž 119,98.99);
2. pokoj (Ž 119,165; Iz 48,18);
3. spravedlnost (Dt 6,25; Iz 48,18);
4. čistý a mravný život (Př 7,1-5);
5. poznání pravdy (J 7,17);
6. ochranu před nemocí (Ex 15,26);
7. dlouhý život (Př 3,1.2; 4,10.22);
8. ujištění o vyslyšení modlitby (1J 3,22; srov. Ž 66,19).

Bůh nás vyzývá k poslušnosti, ale zaslibuje také bohatá požehnání (Lv 26,3-10; Dt 28,1-12). Když odpovíme kladně, stáváme se Jeho zvláštním vlastnictvím… královstvím kněží, pronárodem svatým (Ex 19,5.6; srov. 1Pt 2,5.9), budeme vyvýšeni nad všechny pronárody země, budeme hlavou a ne chvostem (Dt 28,1.13).

Súvisiace videá a dokumenty

( Biblické lekcie k dispozícii – STIAHNUŤ )