Prečo existuje toľko cirkví?

„Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova.“ (Zj 12,17)

Proč existuje tolik křesťanských církví? Jaký je mezi nimi rozdíl? Na čem zakládají svá učení? Drží se Bible a jejích pravd? Slouží všechny stejnému Bohu? Je možné zajistit si spasení díky církevní příslušnosti? Je vůbec důležité patřit k církvi? A jak je možné poznat, která z nich je ta pravá?

Křesťanské církve. Proč je jich tolik? Je to způsobeno rivalitou náboženských vůdců? Jejich touhou po moci? Proč se křesťané rozdělili na katolíky, evangelíky, baptisty, svědky Jehovovy, pravoslavné, adventisty, starokatolíky, české bratry, metodisty a mnohé další?

Nenapsal snad apoštol Pavel v listu Efezským 4,4-6 „jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech…“? Nevyzývá snad Ježíš Kristus své následovníky k jednotě? Proč to rozdělení? A kterou z mnoha křesťanských církví bych si měl vybrat? V čem se jejich učení liší? Má Bůh dnes ještě nějaký svůj lid?

Podobné otázky se asi honí hlavou mnoha lidem, kteří s křesťanstvím přišli do styku. Mnoho lidí nechápe, proč existuje takové množství různých denominací, když se hlásí ke stejnému Bohu a k Ježíši Kristu. Mnoho lidí se v těchto společenstvích a jejich učení jen těžko orientuje. Proč je jich tedy tolik?

Lidé často pokládají výmysly, které se tvrdí nebo trvají dlouhou dobu, za pravdu. Uveďme si příklad. Asi 350 let před naším letopočtem řecký filosof Aristoteles určil, že pavouk má šest noh. Dalších šest století tomu všichni věřili. Bylo jasným „vědeckým faktem“, že pavouk má šest noh. Nikdo se neobtěžoval tím, aby si je spočítal. Konečně, kdo by si dovolil namítat něco proti velkému Aristotelovi?

Vynikající biolog a přírodovědec Lamarck však časem objevil novou skutečnost. Nepřijal slepě celá staletí tradovanou „pravdu“, ale nohy pavouka pečlivě spočítal. A hádejte, kolik jich napočítal – přesně osm! Výmysl, který byl po staletí pokládán za pravdu, padl. A to jen díky tomu, že Lamarck si dal tu práci a ověřil si skutečnost.

Podobně se svobodně smýšlející Polák Koperník postavil proti „pravdě“, které věřili „vědci“ jeho doby. Prohlásil, že „Slunce, ne Země, je středem sluneční soustavy“. Církevní hodnostáři namítali: „Tak to nemůže být! Nemůžeš měnit Boží nebesa!“ Koperník však neměnil nebesa. Prostě objevoval pravdu a odhaloval výmysly. Lidé po celou historii věřili polopravdám, lžím i naprostým nesmyslům. Když jde o přijetí „vědeckých“ výmyslů, není to pro člověka (většinou) tak závažné.

Ale přijetí náboženských výmyslů má důsledky, které v jistém smyslu rozhodují o životě a smrti. Jinými slovy, v náboženské oblasti má schopnost rozlišovat skutečnost od představ a lež od pravdy zásadní význam pro věčnost.

Jak ovšem poznáme, které náboženské učení je lidský výmysl a které ne? Jak můžeme rozeznat Boží pravdu od náboženské představy? Co je naší skutečnou autoritou?

Pro věřícího člověka by odpověď měla být zřejmá. Konečnou autoritou je bezpochyby Bůh. A Bible je jeho psaným slovem. Obsahuje neměnné, věčné pravdy. Studujeme-li Boží slovo, odhalíme náboženské výmysly, kterým lidé věřili po celá staletí. Pak už je na nás, přijmeme-li pravdu, nebo zůstaneme v bludu…

Je možné, že i některé církve zastávají nebiblické učení? Odkud do křesťanství proniklo?

Pozvolný úpadek církve

Raná křesťanská církev neprožívala jednoduché časy. Kristovi následovníci byli krutě pronásledováni římskými císaři, byl jim zabavován majetek, byli vyháněni ze svých domovů, byli bičováni, vězněni, mnozí zpečetili svou víru vlastní krví. Byli pobíjeni urození i otroci, bohatí i chudí, vzdělaní i prostí. Mnozí z nich byli v amfiteátrech předhozeni dravé zvěři, zaživa upáleni nebo ukřižováni. Jejich mučednická smrt byla často hlavním bodem zábavy při veřejných slavnostech.

První křesťané byli pronásledováni jako lovná zvěř, byli nuceni se skrývat na nehostinných a pustých místech. I za nejkrutějšího pronásledování si však Kristovi následovníci uchovali čistou víru. Drželi se Ježíšových slov a zaslíbení. Z prostředku šlehajících plamenů stoupaly k nebesům oslavné písně.

Satan se marně snažil zničit Kristovu církev násilím. Pronásledování přineslo vězení a smrt obrovským zástupům křesťanů, na jejich místa se však vzápětí stavěli další a další. Násilí nepřineslo konec křesťanství, ale paradoxně jeho rozmach. Satan se proto rozhodl, že bude proti Boží vládě bojovat účinněji – tím, že svůj prapor vztyčí přímo uprostřed křesťanské církve. Kdyby se mu podařilo oklamat Kristovy následovníky a vést je k odpadnutí od Božích pravd, jistě by ztratili i svou sílu, odhodlanost a vytrvalost a stali by se snadnou kořistí.

Padlý cherub se tedy snažil získat lstí to, co se mu nepodařilo získat silou. Pronásledování skončilo a místo něho se objevila mnohem efektivnější satanova zbraň. Zbraň, která se mu osvědčila už v ráji – mistrně namíchaný koktejl pravdy a lží. Pohané byli vedeni, aby částečně přijali křesťanskou víru, zatímco odmítali některé její základní důrazy. Udělali určité ústupky a navrhovali křesťanům, aby také v něčem ustoupili.

Většina křesťanů nakonec přistoupila na to, že sleví ze svých zásad. Tak došlo ke spojení mezi křesťanstvím a pohanstvím. Ctitelé model tvrdili, že se obrátili ke křesťanství a spojili se s církví, ve skutečnosti však stále tíhli k modlářskému uctívání předmětů. Zaměnili pouze objekty svého uctívání za obrazy Pána Ježíše, nebo dokonce Marie a svatých. Tímto způsobem proniklo modlářství do církve.

Nesprávné učení, projevy pověrčivosti a pohanské obřady se staly součástí víry a bohoslužby křesťanů. Když se Kristovi následovníci spojili s uctívači model, začalo se křesťanství kazit, církev ztratila svou čistotu i sílu.

Ne všichni křesťané však tomuto klamu podlehli. Mnozí i nadále důvěřovali Bohu a jeho slovu a nedali se svést k odpadnutí od pravdy. V každé době měl Bůh své věrné, kteří se drželi pravdy zjevené v Písmu.

Spojení církve se státem

Když 28. října roku 312 n.l. vyšlo slunce, Konstantin a jeho armáda přešla přes Mulvínský most řeku Tiber a porazila vojska Maxentia. Západ patřil Konstantinovi. Stal se z něj „Pontifex Maximus“, což je pohanský titul pro hlavu římské říše. Konstantin věřil, že tohoto vítězství dosáhl ve jménu Ježíše Krista. Brzy na to, v roce 313, vydal „Milánský edikt“, ve kterém se vyhlašuje, že do této doby pronásledovaná a ničená křesťanská sekta obdržela plný pokoj a výsady říše. Křesťanství se stalo státním náboženstvím Říma.

Na první pohled se zdá, že to byla pro Boží lid radostná událost. Když se však podíváme zpět 17 stoletími historie, uvědomíme si, že to, co se ve skutečnosti stalo, byla jen nová taktika nepřítele. Kdykoliv se totiž moc církve a státu spojí dohromady, stává se toto spojení tragickým kompromisem s krvavými pouty. William L. Gilde napsal v časopise Katolický svět:

„Církev přijala pohanskou filosofii a učinila z ní ochranu víry proti pohanství. Vzala pohanský římský pantheon, chrám všech bohů a zasvětila ho všem mučedníkům. A tak je tomu dodnes. Vzala pohanskou neděli a učinila z ní křesťanskou neděli. Vzala pohanské velikonoce (Ištar) a učinila z nich svátek, který oslavujeme dodnes.“

V tomto článku se nechci příliš rozepisovat o papežství, které mělo v odpadnutí církve klíčovou úlohu. Jistě se k tomu dostaneme jindy. Kdokoliv bude s otevřenou myslí porovnávat falešná papežská učení s Biblí, musí odhalit pravdu. Kdokoli nahlédne do historie a uvidí, jak po dlouhá staletí Vatikán pronásledoval věrný Boží lid, musí poznat, jakému pánu tato mocnost slouží.

Snahy o reformaci církve

V desetiletích a staletích, jež následovala po prvním křesťanském císaři, stále přibývalo lidí, kteří volali po reformě a pravdě. Tito lidé byli systematicky umlčováni a vyhlazováni. Pronásledování, které kdysi církev prožívala, se stalo jejím nástrojem pro umlčování hlasů těch, kteří poukazovali na její odpadnutí. Proto bývá období středověku nazýváno dobou temna.

Jak jste možná četli ve článku o malém rohu z Daniele 7. kapitoly nebo v knize Zjevení, biblická proroctví hovoří o 1260 letech papežské nadvlády, kdy bude světlo Písma téměř úplně zastíněno. Ve středověku se Bible dostala na seznam zakázaných knih a stala se výhradně vlastnictvím církevní hierarchie. Bible byla přikována ke stěnám knihoven a velmi zřídka byla čtena, dokonce i duchovními.

Obyvatelstvo bylo udržováno v nevědomosti a v zajetí pověr. Neznalost Bible tak přispěla k rozmachu papežství, které na celá staletí zbrzdilo rozvoj evropské civilizace.

I v dobách největšího temna se však našly skupiny křesťanů, kteří znali Písmo, drželi se jeho pravd a v opisech šířili Boží slovo mezi lidmi. K těmto skupinám patřili především Valdenští a Albigenští. Víra, kterou po staletí uchovávali a šířili se podstatně lišila od falešných nauk Říma. Jejich učení vycházelo z Bible, z pravé křesťanské věrouky. Tito chudí zemědělci, kteří žili v ústraní a odloučení od světa, nedospěli k pravdě vlastním zápasem s bludy odpadlé církve. Neobjevili nějakou novou víru. Jejich víra byla dědictvím po předcích.

Samozřejmě, že už samotná existence lidí, kteří si uchovali víru první církve, trvale svědčila o odpadlictví Říma a proto vyvolávala rozhořčenou nenávist a pronásledování. Kdyby Řím dovolil, aby světlo pravdy nerušeně zářilo, hrozilo, že by se lidé zaměřili jen na Boha a to by mohlo podkopat nadvládu papežství a ohrozit jeho zájmy. Tak začalo strašné křížové tažení proti tomuto Božímu lidu, který našel své útočiště v horách.

Jakmile Řím rozhodl, že nenáviděnou sektu Valdenských vyhladí, vydal papež bulu, která je označila za kacíře a vynesla nad nimi rozsudek smrti. Papež nařídil, aby „tato zhoubná a ohavná sekta škůdců byla rozdrcena jako klubko jedovatých hadů, odmítnou-li se podřídit.“ (Wylie, sv. 16, kap. 1)

Pronásledování tohoto lidu, které trvalo po mnoho staletí, snášeli tito bohabojní lidé s trpělivostí a neochvějností, která oslavovala jejich Vykupitele. Navzdory křížovým tažením a přes nelidské pronásledování, jemuž byli vystavováni, vysílali stále své misionáře a šířili vzácnou pravdu.

Tak Valdenští nesli svědectví o Bohu už několik staletí před narozením Luthera. Rozptýleni do mnoha zemí zasévali semeno reformace, které vzklíčilo v době Viklefa, rozrostlo se do šířky a do hloubky v době Luthera a bude hlásáno až do konce světa lidmi, kteří jsou stejně jako oni ochotni trpět „pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo“ (Zj 1,9).

Reformace propuká, církve vznikají

Klíčem pro reformaci (nápravu) církve byla vždy Bible, tedy kniha, která přináší Boží zjevení světu. Prvním reformátorem byl již ve 14. století Jan Viklef. Jeho rozhodný nesouhlas s Římem se už nikdy nepodařilo zcela umlčet. Po Viklefovi následovali další, mezi nimi například Jan Hus. Také on veřejně odsuzoval zkaženost církve a všeobecný úpadek. Nechtěl založit novou církev, volal jen po nápravě. Také on, stejně jako všichni ostatní reformátoři, byl terčem papežských útoků. Všichni víme, že svou věrnost Bohu nakonec zaplatil životem na hořící hranici.

Jedním z nejvýznamnějších reformátorů se stal mladý mnich jménem Martin Luther, když 31. října roku 1517 přibil na dveře kostela svých 95 tezí kritizujících nebiblické tradice církve. Ani jeho záměrem nebylo vytvořit novou církev. On svou církev miloval. Věnoval jí celý svůj život.

Když však bylo jeho srdce osvobozeno objevem evangelia v Bibli, která byla připoutána řetězem ke zdi kláštera, nemohl se zdržet zvěstování dobré zprávy o milosti a pokoji skrze víru ve spasení prostřednictvím Ježíše Krista. Objevil úžasnou věc. Boží přátelství si nemusíme zasloužit. Bůh je nabízí s otevřenou náručí.

Tisíce lidí toužilo po světle biblických pravd a po Bohu. Proto začali následovat učení tohoto německého profesora a kazatele. Jenže – víte, co udělali Lutherovi následovníci, když jejich učitel zemřel? Postavili ohradu a řekli, že to, co bylo dobré pro Luthera, je dobré i pro ně. Budou se jmenovat lutheráni a budou žít uprostřed této ohrady. Tak vznikla Lutherská církev. Nepokračovala dál v reformaci, kterou Martin Luther započal. Zůstala stát na místě…

Po nějakém čase se objevil mladý 26letý muž jménem Jan Kalvín. Také on miloval svou církev a neměl v úmyslu zakládat novou. Doslechl se o Martinu Lutherovi a jeho učení. Když v Ženevě studoval Písmo, nalezl více biblických pravd než Luther a všechny je sepsal do knihy „Instituce křesťanského náboženství“. Odkryl dlouho zapomínané pravdy Božího slova, které byly zaneseny rostoucí vrstvou prachu doby temna a středověku.

Kalvín zemřel a také jeho následovníci postavili kolem jeho učení zeď. Budeme se držet Kalvína, říkali. Tak se z nich stali kalvinisté a vytvořili reformovanou (presbyteriánskou) církev. Nebyli však ochotní jít dále, než šel Kalvín.

Mým cílem není popisovat v tomto článku dějiny reformace, ale snad chápete, kam mířím. Přicházeli další reformátoři a objevovali nové pravdy. Jejich následovníci se však zpravidla „zasekli“ na poznání svého učitele a dál odmítali jít. S nadsázkou se dá říci, že každý objevený střípek pravdy vedl k založení další křesťanské církve. Kongregacionalisté se odtrhli od kalvinistů , Baptisté vznikli z jednoho křídla anglických kongregacionalistů, když oživili pravdu o křtu ponořením.

John Smyth opustil anglikánskou církev a započal cesty poutníků do Nového světa, kde chtěli žít v náboženské svobodě. John Wesley se dozvěděl od Moravských bratří o duchovním růstu a dospělosti v Kristu a stal se kazatelem církve metodistické…

Stručně řečeno, reformovaným církvím chyběl postoj, který zastávali puritáni, kteří byli nuceni se oddělit od anglikánské církve a uprchnout do Nového světa. Zavázali se slavnostním slibem, že budou jako svobodný Boží lid „společně chodit po všech Božích cestách, které znají nebo v budoucnu poznají“ (J. Brown, Otcové Poutníci, str. 74). Projevili tak pravého ducha reformace, hlavní zásadu protestantismu.

Puritánský kazatel John Robinson ve svém proslovu na rozloučenou s vystěhovalci řekl:

„Nenalézám slov, jimiž bych dostatečně vyjádřil své politování nad stavem reformovaných církví, které dospěly ve svém náboženském vývoji do určitého stavu, a nepostupují dále, než kam se dostali reformátoři. Luteráni se nemohou dostat dále, než kam dospěl Luther… …a kalvinisté, jak víte, ustrnuli tam, kam je dovedl velký Boží muž, který ovšem nepoznal všechno. To je bída, nad kterou je třeba naříkat, vždyť reformátoři ve své době hořeli a šířili světlo, nepoznali však dokonale celou Boží pravdu. Kdyby byli dnes naživu, přijali by právě tak ochotně další poznání, jak ochotně přijali první světlo.“ (D. Neal, Dějiny puritánů, díl 1, str. 269)

„Pamatujte na svůj církevní slib, kterým jste se zavázali, že budete chodit po všech cestách Páně, které znáte nebo v budoucnu poznáte. Pamatujte na svůj slib a smlouvu s Bohem i mezi sebou navzájem, že přijmete každé světlo a každou pravdu, která vysvitne z psaného Božího slova. Zapřísahám vás však, kdykoli budete přijímat nějakou pravdu, porovnávejte ji a poměřujte s ostatními pravdami Písma, dříve než ji přijmete. Vždyť není možné, aby křesťanský svět vyšel tak brzy z tak husté protikřesťanské temnoty a aby náhle dospěl k naprosto dokonalé znalosti.“ (Martyn, díl 5, str. 70.71)

Žel i u puritánů se jejich velké ideály časem rozplynuly. Ale to je jiný příběh. Samozřejmě, že do tohoto procesu obnovy neustále zasahoval Vatikán se svými mocenskými ambicemi, na reformaci odpověděl protireformací, bojoval proti „kacířům“ držícím se Božího slova a snažil se přivést „zbloudilé děti zpět do lůna matky církve“. Nemusím snad zdůrazňovat, kolik nevinné krve bylo přitom prolito…

Velké zklamání

Počátkem 19. století objevil americký farmář William Miller (baptista) úžasná biblická proroctví o době konce a druhém Kristově příchodu. Při studiu Daniele 8,14dospěl k názoru, že se Kristus brzy vrátí na Zem. 13 let studoval tato proroctví, aniž by o tom někomu řekl. Teprve po přímé Boží výzvě začal kázat důležité poselství: Ježíš Kristus se brzy vrátí!

Vzniklo velké mezidenominační adventní hnutí (advent = příchod Ježíše Krista), které nakonec přijalo názor, že datum Kristova návratu je 22. říjen 1844. Lidé zkoumali biblická proroctví jako nikdy předtím a po tisících se k tomuto hnutí přidávali. Je jasné, jak velké bylo jejich zklamání, když se 22. října 1844 nestalo vůbec nic. Ježíš nepřišel…

Po tomto velkém zklamání spousta lidí adventní hnutí opustila. Zbylá skupinka baptistů, metodistů, lutheránů, presbyteriánů, kongregacionalistů a dalších se spojila dohromady, aby opět zkoumali Písmo. Při výkladu proroctví udělali chybu, ale kde? Při důkladném studiu Božího slova poznali, že datum, ke kterému došli bylo správné. Zmýlili se při stanovení události, která se měla odehrát. Rok 1844 nebyl rokem druhého příchodu Ježíše Krista na Zemi. Tento rok byl počátkem jiné zásadní události – nebeského „Dne smíření“, tedy počátkem předadventního soudu.

Tito studenti Bible pocházeli z různých církví a přinesli tak s sebou bohatství pravd objevených reformátory. Proto i v jejich skupinkách hořel reformační oheň. Poctivým studiem Písma objevovali nové pravdy a přijali je do svých životů. Samozřejmě, že to nebylo jednoduché a nedosáhli toho přes noc. Ale během let prostřednictvím vlivu reformace, která začala o tři století dříve, tato skupina věřících, kteří studovali Boží slovo, znovu objevila biblickou pravdu o soudu poslední doby, který podle proroctví začal v roce 1844.

Znovu objevili biblickou pravdu, která byla skryta, zahalena a zapomenuta během doby temna, tu úžasnou pravdu Starého i Nového zákona o sedmém dni – sobotě. Objevili pravdu o Ježíšově díle v nebeské svatyni… Velká reformace tak neskončila Martinem Lutherem, Janem Kalvínem a Johnem Wesleyem, ale pokračovala prostřednictvím tohoto mezidenominačního hnutí, které se později začalo nazývat Církev adventistů sedmého dne.

Jak poznat tu správnou církev?

To je velmi důležitá otázka. V dnešní době je nepřeberné množství možností, které se nabízejí člověku, který hledá pravdu. Jsou spousty skupin, církví i sekt, které se vydávají za stoupence skutečné pravdy. Naštěstí máme k dispozici určité indicie, které nám mohou při hledání pomoci. Bůh nás nenechává napospas kdejakému učení a dává nám určité klíče k poznání jeho pravého lidu. Než se pustíme do zkoumání těchto klíčů, chci vás upozornit na dvě důležité skutečnosti:

1. Pokud hledáte dokonalou církev plnou bezchybných mužů a žen, pravděpodobně neuspějete. Církev tvoří lidé. Hříšní lidé. Přesto je však společenství se stejně věřícími lidmi (i když nedokonalými) důležité.
2. Členství v jakékoliv církvi vám nezaručí spasení. Spasení je záležitostí osobního rozhodnutí přijmout Ježíše Krista a dovolit mu stát se Pánem mého srdce. Bible hovoří o tom, že Boží lid vyjde ze všech církví. Důležitý je osobní vztah s Kristem, ochota žít podle poznaných pravd, ochota zachovávat Boží přikázání.

Jak by tedy měla vypadat ta pravá církev? Bůh nám poskytl dvě velmi jednoduchá, velmi jasná vodítka, která nás mohou v našem hledání pravdy vést. První rada je zapsána u proroka Izajáše 8,20:

K zákonu a svědectví! Což oni neříkají takové slovo, že mu z něho nevzejde jitřní záře?

Existuje neomylná metoda, pomocí které každý může zjistit, která církev je pravou Boží církví. Pevným standardem, kterým by všechna učení, všechny doktríny, náboženství a církve měly být posuzovány je Bible. V našem hledání pravé Boží církve musíme zhodnotit každý kult, sektu, církev právě tímto jasným měřítkem. Pokud učí něco v rozporu s Biblí, prorok Izajáš říká, že jim „nevzejde jitřní záře“

Ano, mohou mít část světla, ale co je dobrého na světle, které je smícháno s temnotou? Co je dobrého na pravdě smíchané se lží? Kdyby vám dal lékárník lahvičku s léky a řekl vám, že obsahuje hodně správných pilulek, ale také některé, které vám uškodí, co byste mu řekli? Že to nevadí, hlavně když jsou alespoň některé pilulky neškodné? Samozřejmě, že ne. Vrátili byste mu lahvičku a žádali byste, aby do ní dal pouze dobré léky. Princip „selského“ rozumu, který nám Bůh dává, říká: Nespokojujte se s polopravdami. Hledejte, dokud nenaleznete úplnou pravdu.

To nás vede k druhému jasnému a neomylnému měřítku, které ukazuje na pravou Boží církev. Můžeme ho najít v biblické knize, kterou dal Bůh především pro poslední dobu – ve Zjevení Jana. Tam můžeme číst:

Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova. (Zj 12,17)

Drak je identifikován ve verši 9 – je to „ten dávný had, zvaný ďábel a satan“. Žena, na kterou se drak hněvá je symbolem církve (viz například 2.Kor 11,2, kde Pavel připodobňuje církev k nevěstě Kristově). Je zde tedy satan (drak), který rozpoutal válku proti ženě (církvi) a snaží se zničit společenství věřících, kteří jsou věrni Kristovu učení (ostatní potomstvo).

Ve Zjevení 12,17 Bůh dává rozpoznávací znaky, které budou charakterizovat pravý Boží lid poslední doby. Jaké jsou tedy tyto rozpoznávací znaky? Budou zachovávat Boží přikázání a budou se držet svědectví Ježíšova. Aby nikdo nemohl mylně vykládat to, co měl Bůh na mysli, je to znovu zopakováno ve Zjevení 14,12:

Zde se ukáže vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši.

Jak tedy můžeme poznat, kdo patří k Božímu lidu na konci času? Podle Bible to jsou ti, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši. A jaká že jsou Boží přikázání?

Boží přikázání jsou jeho dokonalým zákonem, který je obsažen v deseti přikázáních – v Desateru. Kolik z těchto deseti přikázání má pravý Boží lid na konci času zachovávat? Samozřejmě, že všechna.

Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. (Jk 2,10)

To zahrnuje jak druhé přikázání o neklanění se obrazům a sochám, tak i čtvrté přikázání, které říká „Pamatuj na sobotní den, aby ti byl svatý.“ (Ex 20,8 – Nová Bible kralická)

(Viz. Útok na desatero Božích přikázání)

Čím ještě se má Boží lid poslední doby vyznačovat? Bude se držet Ježíšova svědectví a bude věrný Ježíši (bude mít víru v Ježíše). Nejenže pravé společenství na konci času bude zachovávat všechna Boží přikázání, ale bude také lidem, který bude důvěřovat Ježíši a svědčit o celé pravdě, kterou Ježíš Kristus na Zemi učil. Ať už se jedná o věci populární nebo ne.

– Bude to lid, který věří tomu, že se Ježíš účastnil stvoření nebe a Země a že by bez něj nebylo nic z toho, co existuje. A bude o tom také svědčit.

– Bude to lid, který věří, že pouze Ježíš je Pánem spasení, že zemřel za hříchy světa a vstal z mrtvých, aby byl naším živým Pánem A bude o tom také svědčit.

– Bude to lid, který věří v křest ponořením, ve stejný křest, kterým byl pokřtěn Ježíš při svém pobytu na této Zemi. A bude o tom také svědčit.

– Bude to lid, který věří Ježíšovu svědectví o tom, že je Pánem soboty, a proto bude usilovat, aby mu byl věrný i v zachovávání jeho sobotního dne. A i o tom vydá svědectví.

– Bude to lid, který věří v to, co Ježíš učil o smrti – že se jedná o nevědomý spánek, v němž člověk očekává vzkříšení, které nastane při druhém příchodu Ježíše Krista. (Viz. Smrt… Co bude potom?) A bude o tom také svědčit.

Protože se bude držet Ježíšova svědectví, bude to lid, který bude šířit naději, že se Kristus brzo vrátí, aby skončil s lidskou bídou a beznadějí. Je na Zemi takové společenství pravdy a víry, které je věrné pouze Ježíši Kristu, jeho Písmu a zachovává všech deset Božích přikázání? Věřím, že ano. Kniha Zjevení neoznačuje toto společenství jako denominaci nebo církev, ale jednoduše mluví o této skupině jako o „ostatním jejím potomstvu“, jako o lidech věrných Bohu a jeho Slovu.

(Samozřejmě netvrdím, že lidé, kteří neznají biblické pravdy o křtu, o sobotě nebo o čemkoliv jiném, nemají šanci na spasení. Soud je v Božích rukou a můžeme si být jistí, že bude soudit spravedlivě. Náš Stvořitel vidí do našich srdcí, zná naše myšlenky a postoje a bude nás soudit na základě poznání, které máme. Nevím, kdo bude a kdo nebude spasen, nejsem Bůh. Jsem ale přesvědčen, že pravý Boží lid se bude držet poznaných biblických pravd – bude se řídit učením Písma a ne učením lidí.)

Zkrátka – pravý Boží lid by měl zaujímat postoje, ke kterým vyzýval puritánský kazatel John Robinson:

• odhodlání chodit po všech cestách Páně, které zná nebo v budoucnu pozná
• odhodlání přijmout každé světlo a každou pravdu, která vysvitne z psaného Božího slova
• porovnávat a poměřovat nové učení s ostatními pravdami Písma, dříve než je přijme

Mistr Jan Hus napsal:

„Od začátku svého studia jsem si učinil zásadu, že kdykoli poznám mínění správnější, ihned upustím od svého méně správného a pokorně a radostně přijmu názor, odůvodněný lépe. To, co víme, je zcela nepatrným zlomkem toho, co nevíme.“

Pokud hledáte tu pravou církev, porovnávejte její učení s biblickým. Nedržte se polopravd, hledejte pravdu.