Nezabiješ – A čo potrat?

Tento článek zohledňuje jak věroučnou, tak vědeckou pozici v pohledu na přikázání „nezabiješ„. Je to v podstatě apologetika před uvedením léku Postinor, který je od listopadu loňského roku v lékárnách k volnému prodeji, bez lékařského předpisu.

Levonorgestrel a šesté přikázání

1. Gramaticko historická exegeze

Šesté přikázání najdeme v Starém zákoně na dvou místech, v Ex 20,13 a Dt 5,17. Hebrejský výraz לא תדצח (ló tircach) se skládá ze záporného příkazu ve druhé osobě singuláru sloveso דצח (rasach), což odpovídá zápornému imperfektu. Tento tvar se vyskytuje i v dalších přikázáních, kde je použit záporný imperativ, kromě infinitivu v čtvrtém a imperativu v pátém přikázání.

Rasach znamená zabití osobního protivníka a je považováno za svévolný a nezákonný čin, který porušuje společenské normy a nadřazuje jednotlivce nad Zákon dané komunity. Tento výraz je v Bibli použit celkem 46krát, přičemž 45krát jde o zabití nepřítele. Rasach se nevztahuje na zabíjení v boji, sebeobraně nebo trestu smrti podle Hospodinova příkazu.

Podle doslovného překladu by tedy šesté přikázání bylo správně interpretováno jako „nezavraždíš“ nebo „nebudeš vraždit“, protože rasach označuje zabití, které je v protikladu k zákonům a prospěchu společnosti. Tímto způsobem bylo chráněno života člena Božího lidu proti nezákonným, svévolným a bezprávným zásahům.

Většina biblických překladů však nerozlišuje mezi zabitím a vraždou, což může vést k různým výkladům. Pouze u některých českých překladů, jako Šrámkovy a Hegerovy, je použito slovo vražda, stejně jako u překladu Svědků Jehovových.

Rasach, tedy vražda, jako úmyslné, úkladné a bezdůvodné zabití člověka, bylo Hospodinem zakázáno již v knize Genesis 9,6. Bůh zakázal prolít krev člověka, neboť člověk byl stvořen k obrazu Božímu. I když tento obraz byl porušen, člověk jej stále nese, i když podléhá pokušení ke zlému. Kdo vztáhne ruku na člověka, vztahuje ji proti Božímu obrazu a porušuje řád Boha samotného. Dokonce i bratrovrah Kain byl před zabitím ochráněn Bohem.

Tato vražda byla ovšem po činu odplácena a krev byla prolita jako trest za zabití. Tento princip „zabití jako vražda“ a „zabití jako odplata“ nacházíme i v knize Numeri (Nu) 35,9, kde bylo ustanoveno, že nejbližší příbuzný měl povinnost potrestat toho, kdo zabil. Vražda, tedy úmyslné zabití, byla přísně trestána. Rozlišení mezi úmyslným a neúmyslným zabitím mělo v Bibli velký význam. Osoba, která zabila neúmyslně, mohla utéci do útočiště v některém z měst azylu a uniknout krevnímu mstitelovi (Nu 35,27).

Podle Staré smlouvy mohli nevinní viníci nalézt azyl jen na základě svědeckých důkazů. Kdo byl prohlášen za nevinného, byl po smrti velekněze propuštěn, zatímco vrah byl předán krevnímu mstiteli a musel zemřít. Trest smrti byl nařízen i za jiné těžké zločiny jako rouhání, modlářství, okultismus, násilí vůči rodičům, těžké sexuální přestupky a vraždu. Trest smrti měl být vykonán okamžitě, aby viník nezemřel v tělesném utrpení, ale s upřeným srdcem k Stvořiteli, jak ukazuje příběh o Achanovi (Joz 7, 19-26).

Pokud výše trestu naznačuje míru přestupku, pak Hospodin dává lidskému životu nejvyšší cenu, což činí život pro člověka darem největší hodnoty. Tento čin měl za účel ochranu člověka, výstrahu a výchovu celého společenství. Hospodin tedy chránil život před vraždou, vyjadřoval respekt k Jeho stvoření a zabezpečoval mír v souladu se Zákonem.

Hebrejská gramatika totiž důsledně nerozlišuje časy, ale silně akcentuje vidy, což otevírá prostor pro různý výklad. Šesté přikázání lze chápat nejen jako přítomnost, ale také jako budoucí zaslíbení, kdy Hospodin zaslibuje dispenzi, v níž již člověk nebude vraždit. Tímto způsobem přikázání neznamená pouze zákaz, ale i eschatologické zaslíbení: „nebudeš (již) zabíjet“.

V tomto výkladu si však Beneš uvědomuje, že přikázání má za cíl rovněž konstatovat člověku jeho stav „tady a nyní“, kdy Hospodinův služebník již nemusí zabíjet a je osvobozen od činu vraždy. Tento výklad je také podporován rabínskou tradicí, která spojuje první a šesté přikázání. Podle Mekhilty tato přikázání ukazují, že ten, kdo ctí Hospodina, již nevraždí, což je vyjádřeno i v kritickém anglickém textu.

Většina českých překladů šestého přikázání používá indikativ, s výjimkou Bible 21, která používá imperativ a je nejmladším českým biblickým překladem. Autor překladu zdůrazňuje, že slovesné kategorie, které hebrejština umožňuje, se musí často určovat podle kontextu. Proto se v Desateru přikázání používá termín „přikázání“ (micvot) a nikoliv „oznámení“ či „zaslíbení“.

I přesto, že některé výrazy mohou být diskutabilní či neobvyklé, Heller uvádí, že zákazy vyjádřené indikativem se záporkou „lo“ (= ne) jsou v hebrejském textu možné. Matoušova citace tohoto verše v Novém Zákoně, kde použil zápor druhé osoby indikativu aktiva futura singuláru (Οὐ φονεύσεις), potvrzuje tuto možnost.

Pro plné pochopení biblického textu nestačí mechanický překlad. Text musí být promýšlen nejen v lingvistických souvislostech, ale i z pohledu hebrejského myšlení, které dává těmto výrokům konkrétní sémantický význam. Hebrejské myšlení není pouze čtení textu, ale i schopnost myšlet hebrejsky, což je nezbytné pro hlubší pochopení Starého Zákona.

Překlad biblického textu zahrnuje nejen přesnost v časové souslednosti, ale i dává důraz na dějovost a bezprostřednost prožívaného, která je častěji nadřazena nežlineárním pojetím času. S trochou licence bychom se mohli obrátit na Petrova slova ohledně parusie, která poukazují na Boží perspektivu, v níž „den“ je jako tisíc let a „tisíc let“ je jako den.

Bůh v Písmu není představen pouze jako ten, který „byl, jest a bude“, ale jako ten, který „byl, jest a který přichází“. Bůh Hebrejů je tedy nejen Bohem metafyzickým, ale především Bohem jednajícím, který nadčasově vstupuje do přítomnosti. Není jen předmětem zkoumání, ale především předmětem vztahu a poslušnosti. Jeho přikázání jsou zaměřena na vedení k Bohu a nejsou pouze projevem zákazu, ale mohou nabývat konkrétní podoby zaslíbení, která skrze poslušnost přinášejí požehnání.

Bible není jen strohým Zákonem, který ukazuje na přečin. Slova v Písmu jdou až ke kořenům a jednají s příčinou vraždy, lidskými motivy a pohnutkami. Již v knize Přísloví se můžeme dočíst, že „krvežíznivci nenávidí bezúhonného“ (Př 29,10 E), což lze vidět i jako odrazový můstek pro pozdější Kristovu interpretaci vraždy v kázání na hoře.

2. Novosmluvní interpreatce

2.1 Biblická reflexe

V Novém Zákoně Ježíš dále plněji odkryl podstatu vraždy, když řekl, že vražda vychází z lidského srdce a že každý hřích má tedy kořen v postoji lidského nitra (Mt 5, 19-21). Jan na tato slova navazuje a doslova říká:

„Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah – a víte, že žádný vrah nemá podíl na věčném životě.“ (1J 3,15 E)

Vražda má tedy kořen v lidském srdci a často se projevuje nejprve nenávistí. Jak uvádí Jess:

„Vražda je víc než jen čin; zahrnuje ničivý proces, který pramení ze stavu mysli. V tom smyslu se může člověk stát vrahem, i když neprolil ničí krev. Čin vraždy je zplozen v ničivém procesu, který se nejdřív vyvine v srdci. Ježíš řekl: že „Protože ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.“10

Oproti lidu starosmluvního Izraele však již církev není pověřena vykonáním hrdelního trestu, ale je maximálně povolána vést hříšníka k uznání viny a případně se oddělit od každého, kdo se vědomě, svévolně a bez pokání dopouští hříchu. Boží milost pak převyšuje soud. Pokud člověk lituje svého hříchu, uvědomuje si ho a kaje se, Bůh i v dobách platnosti hrdelního trestu, který byl vykonáván skrze Boží lid, dokázal darovat vrahovi milost. Tak nezemřel David, ačkoliv kryl své cizoložství úkladnou vraždou. Trest byl ovšem vykonán v jiné formě. Bůh tak, jako již mnohokráte v dějinách spásy svého lidu, odpustil vinu, ale bez trestu neponechal (Jr 30,11).

Skrze obrácení se ke Kristu dnes dochází k odpuštění každý, kdo o odpuštění upřímně žádá. Tak nalézá odpuštění lotr na kříži i pronásledovatel církve Saul. Příčinou je skutečnost, že za každý hřích člověka platil Ježíš, Boží Syn, který se stal člověkem a nabídl sám svůj život jako výkupné Bohu, aby splatil každý lidský trest a vymazal každou lidskou vinu.

„Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas.“ (1Tm 2,5 E)

Zajímavý je z tohoto úhlu pohled na Kristovu smrt. Z hlediska člověka se zde jednalo o promyšlený a úkladný zločin rasach. Židé vydali Krista na smrt podle jejich pokrouceného výkladu Zákona Římanům, protože sami nemohli vykonat hrdelní trest. Rozmluva členů Velerady dokazuje, že kněží velmi dobře věděli, že se skrze Krista projevuje pravý Bůh, i když lze pochybovat o tom, že chápali Kristovo božství ve smyslu novozákonních věřících. Neměli totiž Ducha Božího, který zkoumá hlubiny Boží a který zjevuje Mesiáše.

Přesto, jak dosvědčil Nikodém, člen Velerady, věděli zcela jasně, že Bůh skrze Krista koná zázraky (J 3,1) a byli dále očitými svědky Lazarova vzkříšení (J 12,9-11). Jejich vydání Krista k exekuci Říma proto nelze nazvat jinak, než politickou a promyšlenou vraždou rasach a znamenalo vědomé porušení přikázání „ló tircach„. Proto Petr proti Veleradě jasně svědčí „vy jste ho zabili“ (Sk 5,30 E). Zatímco prostí židé, kteří si jako národ žádali Kristovu popravu, byli po těchto slovech Petrem usvědčeni (Sk 2,41), členové Velerady zůstali zatvrzelí, protože se vědomě vzepřeli pravdě (Sk 5,40).

Člověk, který hřeší naprosto uvědoměle, pak nemůže být v srdci usvědčen, neboť jedná vědomě. Může být maximálně veřejně konfrontován, což se členům Velerady opakovaně stalo. Protože o svém hříchu ví, usvědčující moc plynoucí ze slova vyzývajícího k pokání je neúčinná. Při vědomí mnoha výkladů a náhledů na danou problematiku, bychom snad v této souvislosti mohli nahlížet i na Kristova slova o neodpustitelném hříchu.

Vždyť ten, kdo usvědčuje z hříchu a činí zázraky, Duch svatý, je zde vědomě ignorován, zapírán, či ztotožňován s nepřítelem. Tím pádem i milost k pokání a spáse, která je jeho působností nabízena, se stává neúčinnou, neboť je vědomě popírána spolu s jejím původcem. K podobnému výkladu se kloní například Ketcherside.

Když se na Kristovu smrt podíváme Božím pohledem, jak nám jej ukazuje Písmo v ebedských písních proroka Izajáše, nalezneme zde, že Ježíš podstoupil spravedlivý, zástupný trest smrti. Prorok doslova píše, že byl proklán pro naše nepravosti a trestání snášel pro náš pokoj (Iz 53,5). Tím, že Kristus, pohledem Nového Zákona, zemřel za nás, ztotožnil se s naším hříchem (2 K 5,21) a prolil za nás svoji krev, podstoupil vlastně spravedlivý, zákonný trest smrti.

Nesmíme zde ovšem zapomenout, že přesto „spravedlivý zemřel za nespravedlivé“ (1 Pe 3,18 E). Spravedlivý tak nesl spravedlivý trest. Spravedlnost trestu se ovšem vztahuje ne vůči němu, ale vůči nám, resp. vůči pokolení Adama, jehož přirozenost, ovšem bez hříchu, na sebe Kristus vzal.

Existuje jistě celá řada teorií smíření, nacházející svůj rámce v systematické teologii, zvláště pak v soteriologii. Žádná však nedokáže zcela vysvětlit, jak je možné a co vlastně do hloubky znamená, že spravedlivý zemřel za nespravedlivé. Musíme si uvědomit, že kříž byl vraždou v Božích očích ze strany člověka, ale zároveň spravedlivým a usmiřujícím aktem ve prospěch člověka. Aniž bychom zabředli do filozofických spekulací, tuto pravdu jednoduše shrnul apoštol Petr ve svém kázání, kde říká:

„Ale dárce života zamordovali jste, kteréhož Bůh vzkřísil z mrtvých; čehož my svědkové jsme. A skrze víru ve jméno jeho, tohoto, kteréhož vy vidíte a znáte, utvrdilo, jest jméno jeho a víra, kteráž jest skrze něho, dala jemu celé zdraví toto před obličejem všech vás. Ale nyní, bratří, vím, a že jste to z nevědomí učinili, jako i knížata vaše. Bůh pak to, což předzvěstoval skrze ústa všech proroků, že měl Kristus trpěti, tak jest naplnil.“ (Sk 3,15-18 K)

Příchodem a smrtí Krista vstoupilo Boží království do jiné dimenze. Ježíš mluví o tom, že jeho království není z tohoto světa, protože jeho služebníci za něj nebojují. Jaký je to rozdíl například od válečníka, krále Davida, jehož synem se Kristus nestydí nazývat, a za jehož život bojovat bylo poctou (2 S 18,3). Proto i fyzické tresty, zvláště pak trest hrdelní, není možné v církvi – natož ve jménu církve směrem ke společnosti – vykonávat. To však neznamená, že by tento trest ze světa zcela vymizel.

I Nový Zákon zná těžké tresty, které mají svůj původ v Bohu. Církev soudí toliko hřích uprostřed svého společenství a to duchovně, ovšem každý křesťan zároveň spadá pod světskou exekutivu, která má rovněž svůj původ v Bohu. Apoštol Pavel píše v epištole Římanům, že vlády jsou dány k trestání zločinců z Božího pověření. Doslova:

„Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.“

Karl Barth tuto perikopu nazval „politickou bohoslužbou„, neboť vládci se zde nazývají „Božími služebníky“ (Ř 13,1-4). Je pro ně použito substantiva leiturgos, kterého Septuaginta používá k popisu kněze a chrámového služebníka. Z toho důvodu se má proto, v souladu se svým svědomím, křesťan této moci podřizovat.

S vědomím toho, že mezi křesťany není jednotný názor v tom, zda je Bohem společnosti uděleno právo hrdelního trestu, můžeme nalézt, že apoštol Pavel se nezdráhal podstoupit trest smrti, pokud by byl shledán viníkem (Sk 25,11). Ani to ovšem není shledáno jako finální argument v polemice o této problematice. Můžeme zde proto jen konstatovat, že zatímco mezi konzervativními křesťany, zejména v USA, je trest smrti obhajován právě s poukazem na Bibli, liberální a modernistické kruhy (ale nejen ony) – hlavně v Evropě – trest smrti poukazem na Bibli, resp. nevratnost v případě jurisdikčního omylu, odmítají.

2.2. Historická reflexe

V této souvislosti je často diskutované spojení šestého přikázání se spojením „nenese meč nadarmo“ (Ř 13,4 E). Meč byl v době psaní epištoly nástrojem hrdelního trestu, jímž byl později – jistě neprávem – podle tradice sťat i autor této epištoly. Ačkoliv se dnes nejen teologové, ale i politici přou o to, zda tato pasáž opravňuje společnost k tomu, zda má právo vykonávat hrdelní trest, či nikoliv, je možné zde učinit krátký, historický exkurz. Prolínají se v něm náboženské i sekulární důvody, které v době středověku zřejmě nebylo vždy možné jednoznačně oddělit.

V historii se můžeme setkat s různým náhledem a aplikací šestého přikázání v souvislosti s trestem smrti. A to jak v církvi, tak v sekulární jurisdikci. V antice byl trest smrti obecně přijímán, krom jeho krátkého zákazu v 1. století v Římě a v Číně v 8. století.

Pokud bychom si chtěli učinit obraz o tom, jak na trest smrti nahlíželi křesťané prvních století v době předkonstantinovské, můžeme se dostat do značných potíží. Megivern, který se snažil o rekonstrukci názorů významných církevních spisovatelů té doby, shledal citelný nedostatek autentických textů. Navíc si uvědomuje, že názor těchto křesťanů mohl být polarizovaný skutečností, že tito se často sami stávali předmětem uplatnění hrdelního trestu.

Například Cyprian zřejmě nezpochybňoval samotný institut trestu, ale uvědomoval si jeho zneužití garniturou své doby. Origenes taktéž zjevně nezpochybňoval relevanci trestu smrti, nicméně nabádal křesťany, aby se nikterak neúčastnili na jeho vykonávání. Hippolytus se v této otázce patrně nezdá být zcela jednoznačný.

Samotná církev prvních tří století si ovšem byla jasně vědoma, že jí samotné nepřísluší právo hrdelního trestu a až do Konstantinova ediktu z roku 313 využívala jen duchovní kázně, jejímž nejvyšším stupněm byla exkomunikace. Teprve poté, jak dokládá Cekota, byla přes odpor církevních otců (např. Augustin), vydána řada zákonů a dekretů proti kacířství.

„Podle zákona z roku 407 byl blud veřejným zločinem, neboť to, co se dělo proti náboženství, bylo na škodu všem. Blud byl považován za crimen lesae maiestatis, totiž za nebezpečí vůči jednotě a klidu říše. Proto byl trestán nejtěžšími tresty – vyhnanstvím, deportací a také smrtí.“15

Tento trend poté, v různé intenzitě, přetrval až do novověku a na území ČR byl uplatněn například v 1621 popravou 27 českých pánů evangelického vyznání po bitvě na Bílé hoře. A tak zatímco ve čtvrtém století se trestu smrti chápe spíše panovník a církevní důvody snad používá i jako záminky, později, zejména se vznikem inkvizice Konstitucí papeže Lucia III. z roku 1184, je tomu naopak.

Výkladem i promýšlením kontextu 13. kapitoly listu Římanům se ve středověku zabýval i Jan ze Salisbury, který je nazván otcem politické filozofie. Jan popisuje princip vlády světského panovníka, který je ustanoven samotným Bohem, jemuž se všichni musí podřizovat. Vyvozuje zde, že pokud je úřad panovníka úřadem Božím, pak se poslušnost vůči úřadu neváže k osobě, ale právě k tomuto úřadu. Jan proto rozlišoval mezi dvěma „těly krále“.

Jedno tělo představovalo „vládce jako člověka“ a druhé „vládce jako úřad“. Úřad se měl uskutečňovat podle morálního a vrozeného zákona, který je nadosobní a kterému byl poddán i vládnoucí král, jenž jej měl zároveň jako člověk ztělesňovat. Tato teorie o „dvou tělech krále“ způsobila, že král jako občan mohl být trestán ve jménu krále jako vládce.

Ačkoliv v mnoha kontinentálních zemích docházelo k popravám panovníků, jednalo se obvykle o královraždy, resp. o násilné vzpoury. Naproti tomu v Anglii, kde se Janovu učení dostalo obecného přijetí, mohl být v roce 1649 soudní cestou popraven král Karel I. za velezradu. Byl sťat jakožto soukromá osoba ve jménu krále.

Královo „občanské tělo“ bylo zabito, aniž by byla ohrožena obec a „tělo krále“ jakožto úřadu. Anglická revoluce tak mohla být v podstatě konzervativní, neboť byla zamýšlena jako obnova starých práv. V Anglii proto bylo možné se vůli krále, byla-li v rozporu se zákony, vzepřít. Tím bylo zde i historicky odlišeno zabití od vraždy. S obsáhlejším zpochybňováním trestu smrti došlo až s příchodem osvícenství a myšlenkami Velké francouzské revoluce. Našeho historického území se tato skutečnost poprvé dotkla v souvislosti s josefínskými reformami v 18. století.

3. Současná diskuse v médiích

V současné mediální scéně bývá přikázání „nezabiješ“, resp. nezavraždíš, diskutováno zejména ve třech rovinách. V prvním případě se jedná o trest smrti, v druhém případě jde o potrat a třetím případem je eutanazie. V současných sporech, aniž by to obě soupeřící strany vždy exaktně definovaly, zastávají odlišný gramatický náhled na danou problematiku. Jinými slovy, zatímco jedni danou věc vidí jako vraždu, druzí ji chápou jako zabití. Je to vidět již ve výrazových prostředcích, které používají.

Ti, kteří souhlasí s trestem smrti, jej vidí jako legální trest usmrcením, druhá strana se často dovolává přikázání „nezabiješ“. Odpůrci potratu mluví o vraždě, zatímco jeho stoupenci mluví o přerušeném těhotenství. Taktéž stoupenci eutanazie raději mluví o usmrcení na žádost než asistované sebevraždě. Každý si přitom dobře uvědomuje, že zabití je něco úplně jiného než vražda. Nejde zde o rozdíl biologický a často ani filozofický nebo právní, ale o rozdíl spíše etický.

3. 1 Trest smrti

Stoupenci trestu smrti nacházíme jak v sekulární společnosti, tak v řadách křesťanů. Jejich argumentace obvykle používá následující argumenty: Trest má být varováním pro další eventuální zločince a definitivně vede k odstranění recidivy. Zároveň jde o adekvátní odplatu za život, který je ceněn tak vysoko, že odpovídá i výši trestu.

Pokud člověk, který opakovaně páchá těžké zločiny, je vězněn, pak už neexistuje žádná další možnost, jak jej trestat v případě napadení, či zabití spoluvězně, či dozorce. A v případě odnětí svobody na doživotí, není již možné pachatele nijak postihnout mimo nějakých kázeňských opatření v rámci jeho vazby. Zločinec může po případném propuštění čin zopakovat nebo uprchnout. Bývá rovněž poukázáno na to, že vězeň často žije na náklady společnosti, kterou ohrožuje.

Mezi odpůrce trestu smrti patří většina katolických teologů a současná legislativa Evropské Unie. Nejzávažnější námitkou proti trestu smrti je možnost justičního omylu a poprava nevinného. V této souvislosti zde bývá kritizována jeho nevratnost. Uvádí se, že jde vlastně o justiční vraždu, kde je vykonavatelem stát. Z hlediska etického je trest smrti chápán jako zlo, jako nemorální akt exekutivy vůči principu života.

Odpůrci trestu smrti z řad křesťanů se zde dovolávají šestého přikázání, s tím, že života nemůže zbavovat někdo, kdo jej sám neudělil. Někdy bývá tato argumentace doplněna o křesťanské neodplácení zlem a nutnosti odpuštění. Tyto argumenty potažmo ukazují, že sekulární exekutiva podléhá stejnému právu, které je závazné pro Boží lid, neboť Nový Zákon trest smrti v církvi vskutku nezná a odporuje mu. Provinilec může být exkomunikován, nikoliv ukrácen na životě.

Toto implikuje i postoj angažovanosti křesťana a společnosti. Separatisté, resp. stoupenci odluky církve a státu, rekrutující se zejména mezi americkými evangelikály, trest smrti vidí ve společnosti jako legitimní nástroj. Naproti tomu evangelikálové, usilující o obrodu společnosti vnesením křesťanských principů na základě vynutitelné legislativy, často s trestem smrti nesouhlasí. Jejich stanovisko sdílí i katolická teologie.

3. 2 Eutanazie

Eutanázie, řecký termín (eu – dobře, thanatos – smrt), představuje pomoc umírajícímu v překonání tělesné a psychické bolesti a úzkosti. Tento termín poprvé použil anglický filozof Francis Bacon. Dnes je eutanázie v moderním smyslu vnímána jako zkrácení neodvratného utrpení nemocného prostřednictvím asistované dobrovolné smrti. Pro stoupence eutanazie jde o akt milosrdenství, zatímco odpůrci mluví o asistované vraždě. V poslední době je toto téma mediálně žhavé, a z obou stran existují petice pro a proti uzákonění eutanazie.

Dle Světové lékařské asociace (WMA – World Medical Association) je eutanázie „vědomé a úmyslné provedení činu s jasným záměrem ukončit život jiného člověka za následujících podmínek: subjektem je kompetentní informovaná osoba s nevyléčitelnou chorobou, která dobrovolně požádala, aby její život byl ukončen; jednající ví o stavu této osoby a jejím přání zemřít a páchá tento skutek s prvořadým úmyslem ukončit život této osoby; a skutek je proveden se soucitem a bez osobního zisku.“

Odpůrci eutanazie, zejména z řad sekulární společnosti, poukazují na rizika zneužití, zatímco křesťané vidí eutanazii jako přímé porušení šestého přikázání. Mezi potenciální zneužití eutanazie patří zneužívání mezi generacemi, kdy děti žádají rodiče o souhlas, protože odmítají o ně pečovat. Dále se varuje před zneužitím ze strany státu, který by ušetřil na zdravotních výdajích na udržování těžce nemocných při životě apod. Hnutí pro život sestavilo katastrofický scénář, který se podobá událostem při nástupu nacismu.

Tento scénář zahrnuje: „Zabití v krajních případech tzv. ‚nesnesitelného‘ fyzického utrpení – první krok a prolomení bariéry. Umožnění zabití při psychickém utrpení. Argumentace bude znít: ‚Psychické utrpení je horší než fyzické‘. Usmrcení na žádost – postačí prohlášení o ‚únavě ze života‘ – argumentace bude znít stejně jako u potratů – ‚Proč bych se v tak intimní věci měl svěřovat do rukou nějaké komise? Je to můj život, mé rozhodnutí.'“

V současném Holandsku je možné, že soudy budou tolerovat případy usmrcení pacientů bez jejich žádosti o eutanazii a lékaři nebudou trestáni. To zahrnuje i usmrcení tělesně postižených novorozenců nebo těch, kteří nebyli schopni přežít v rámci prenatální diagnostiky. Dále je diskutováno umožnění usmrcení mentálně postižených lidí a zvažování povinných prohlídek a omezené pomoci ve stáří a nemoci, což by mělo zajišťovat úspory ve zdravotním a důchodovém systému. Existují obavy, že by to mohlo vést k eliminaci politicky nekorektních lidí a že by lékaři mohli začít sloužit státní ideologii.

Kritici eutanazie v tomto kontextu varují před nestandardním způsobem získávání souhlasu, přičemž psychiatři tvrdí, že pokušení k sebevraždě bývá často projevem těžké deprese, která je většinou léčitelná. Podpořený pacient může tento pocit rychle překonat. V tomto směru panuje mezi abrahámovskými náboženstvími a církvemi shoda, že eutanazie je zlo již v samé podstatě, což může vést k jejímu zneužívání. Historie nám ukázala příklady, jako byly Sparťané, kteří zabíjeli neduživé novorozence, nebo nacismus v Německu.

Zajímavá je studie Remmelinga, která byla provedena v Holandsku, kde je eutanazie legální. Podle této studie bylo v Holandsku každoročně usmrceno tisíc lidí bez jejich přání o eutanazii. Lékaři falšovali úmrtní listy, aby se tyto úmrtí jevily jako přirozená smrt, čímž se vyhnuli právním následkům.

3. 3 Potrat

Potrat (nebo moderně umělé přerušení těhotenství) je jedním z nejvíce diskutovaných témat ve vztahu k křesťanskému pohledu na přikázání „nezabiješ“. Tento problém není považován za chvályhodný ani stoupenci, ani odpůrci potratů. Diskuze se zaměřuje na dvě klíčové otázky: zda je lidský zárodek člověkem již od početí a zda má žena právo dát přednost svým vlastním preferencím před životem druhého člověka, který je na ní bytostně závislý.

Stoupenci potratů často argumentují, že lidský zárodek, vznikající po splynutí vajíčka a spermie, ještě není plně vyvinutý člověk, protože nemá diferencovaný krevní oběh a mozkovou tkáň. Z tohoto pohledu není schopen si uvědomit svou vlastní existenci. V kontextu uzákonění potratů se často objevují mezní situace, jako je ohrožení života matky, znásilnění nebo stavy zárodku, které by vedly k neslučitelnosti s životem nebo by omezily kvalitu jeho života. K těmto argumentům mohou být přidány také ekonomické důvody.

Na druhé straně odpůrci potratů, zejména z řad věřících, uvádějí zásadní námitek. Věřící tvrdí, že člověk je člověkem již od svého početí. Věří, že z každého lidského zárodku se vyvine člověk, bez ohledu na jeho vývojovou fázi. Hendikepovaní nebo zmrzačení lidé mají v společnosti právo na důstojný život, a proto není důvod jim toto právo odebrat v žádném vývojovém stádiu.

3. 4 Hormonální antikoncepce

Hormonální kontracepce má primární účinek v zabránění početí. Tento proces je realizován několika mechanismy, které brání ovulaci (uvolnění vajíčka z vaječníku) a fertilizaci (zábrana oplodnění, například zvýšením viskózity viscerálního hlenu). Mezi potenciální účinky patří i postfertilizační účinek, kdy dochází k zabránění nidace (zahnízdění) již oplodněného vajíčka (blastocysty), což vede k jeho zániku.

Debata o statistické významnosti tohoto účinku probíhá mezi odborníky, přičemž u různých preparátů se účinky liší. Přesto i příbalové letáky těchto preparátů počítají s tímto mechanismem, byť je pro laika popsán často složitými termíny, jako je znesnadnění implantace nebo změna endometria.

Spory se vyskytují mezi odborníky, teology i laickou veřejností ohledně otázky, od kdy lze lidský zárodek považovat za lidské individuum. Pro křesťanskou ortodoxii, stejně jako u argumentů proti potratu, je tímto předělem početí nebo fertilizace, tedy splynutí vajíčka se spermií. Sekulární věda se implicitně shoduje s tímto pohledem, když uznává zákonnou ochranu vajíček některých dravých ptáků, z nichž se po vylíhnutí vyvine živý opeřenec. Likvidace zárodku v tomto případě znamená ztrátu potenciálního dospělého jedince v budoucnosti.

3. 5 Nouzová a abortivní antikoncepce

Postkoitální antikoncepce, známá také jako abortivní pilulka, představuje specifický případ hormonální antikoncepce, u kterého se explicitně očekává postfertilizační účinek. Tento účinek je klíčovým znakem některých přípravků, jako je mifepriston, známý pod názvem RU 486, vyvinutý francouzskou firmou Roussel Uclaf. Dalšími známými látkami jsou levonorgestrel, obsažený například v přípravcích ESCAPELLE a POSTINOR-2 od maďarské firmy Gedeon Richter.

Zatímco mifepriston lze užívat i v pokročilém stádiu gravidity, levonorgestrel je obvykle indikován do 72 hodin po pohlavním styku (post coitum). I když byl u levonorgestrelu původně očekáván postfertilizační účinek, existují studie, které tento mechanismus zpochybňují a naznačují, že jeho účinek je prefertilizační, spočívající v zabránění ovulace. Tento rozdíl v interpretaci je podrobně rozebrán v přehledové práci, kterou publikoval Skočovský. Nicméně příbalový leták výrobce přípravků, jako je Escapelle, výslovně uvádí, že přípravek „může také vyvolat změny endometria, které znesnadní implantaci„, což je charakteristický postfertilizační účinek, jenž zabraňuje uhnízdění oplodněného vajíčka.

Do 28. listopadu 2011 bylo možné levonorgestrel v ČR získat pouze na lékařský předpis, avšak od té doby je k dispozici bez receptu. I když se církev obvykle vyjadřuje k těmto otázkám citlivě, v současnosti se spíše zaměřuje na církevní restituce. Někteří lékárníci v ČR se však začali angažovat v petici, která by jim umožnila uplatnit výhradu svědomí při dispenzaci těchto přípravků.

4. Závěr

Závěr úvahy o přikázání „nezabiješ“ ukazuje, že jeho primárním účelem je dobro člověka, rodiny a celé společnosti. Teoretikové práva souhlasí, že jedině dějinná zkušenost slouží jako měřítko správnosti jednotlivých zákonů. Teprve pravidlo, ověřené praxe, se stává jedním z pramenů práva.

V Izraelském kontextu je nejspolehlivějším pramenem práva Bůh a jeho Slovo. On, všemohoucí a vševědoucí, je jediný, kdo může dávat zákony, které nemusí být historicky prověřeny, ale přesto historie spolehlivě potvrzuje jejich správnost a oprávněnost. Bůh chrání lidský život a v případě vraždy je hrdelní trest jen důkazem toho, jak vysoce Bůh cení lidský život.

Tato úvaha zahrnuje všechny klíčové pojmy, které souvisejí s právem, historickou zkušeností, Bohoslovím a etickými otázkami kolem ochrany lidského života. Na závěr bych rád citoval stanovisko Apoštolské církve v ČR, které jsem formuloval se svým kolegou právníkem, a které představuje mé osobní přesvědčení o třech diskutovaných tématech: trest smrti, eutanazie a potraty.

„Stoupenci potratů obvykle dále hlasitě protestují proti trestu smrti a domáhají se práva na eutanazii. Zapomínají však na to, že jak trest smrti těžkých zločinců, tak zákaz vraždy nenarozených dětí, či nemocných nebo starých lidí je zde především proto, aby chránil lidský život. Ten je podle starého pojetí lidských práv nezadatelný, a proto život člověku nelze beztrestně vzít a člověk se jej ani nemůže svévolně vzdát.

Aby stoupenci potratů, eutanazie a zákazu trestu smrti otupili tuto jasnou hranu práva lidského jedince na život, mění jasnou terminologii. Potrat je nazván přerušením těhotenství (jako kdyby v daném těhotenství bylo možné pokračovat), sebevražda je nahrazena pro mnohé nesrozumitelným pojmem eutanazie (jen aby zde nebyl obsažen termín vražda). Trest smrti zase bývá přirovnáván k násilnému činu s úmyslným přehlížením skutečnosti, že života je zbavován notoricky nepolepšitelný vrah.

Jinými slovy: zatímco v prvních dvou případech je vražděno nevinné dítě, nevinný stařec či nemocný jedinec – tedy ti, kteří by se měli těšit zvláštní ochraně, život masového vraha je v tomto pojetí ušetřen.“

Věřím, že je povinností Kristovy církve informovat křesťanskou obec a širší sekulární společnost o důsledcích eutanazie, potratů a hormonální antikoncepce. Zvláštní odpovědnost v tomto směru nesou pastýři církve, kteří mají odpovědnost za správu informací a za ochranu morálních hodnot. Podobně jako Ezechiel, i oni mohou nést odpovědnost za „prolitou krev“ (Ez 3, 20).

V těchto případech se domnívám, že duchovní pracovníci jsou povoláni jako strážci (dohlížitelé – episkopos). Stamps je přesvědčen, že apoštol Pavel, při svém loučení s efeskými, vyjadřoval sémantickou a duchovní analogii s Ezechielem (Ez 34, 10), který volal pastýře k odpovědnosti za život svých ovcí, pokud ti řádně nestřeží stádo.

Súvisiace videá a dokumenty

( Biblické lekcie k dispozícii – STIAHNUŤ )