Ozeáš a Goméra

Proč Bůh řekl Ozeášovi, aby se oženil se smilnicí? Co tím sledoval? Jak těžkou a bolestnou zkušeností měl tento Boží prorok ve svém manželství projít a proč? Jak se zachoval tváří v tvář opakované nevěře a zradě? Co nám to říká o Božím postoji k lidem, kteří ho stále znovu a znovu zrazují, k lidem, kteří jsou vůči jeho lásce vlažní? Kde jsou hranice Boží lásky? Jakou to v nás vyvolává reakci?

Asi 750 let před narozením zaslíbeného Mesiáše zažívalo Severní království období nebývalé prosperity a pokoje. Mohlo za to vděčit především vojenským úspěchům krále Jarobeáma II., syna Jóašova, díky kterým proudily do královské pokladnice daně od okolních podrobených národů a přinášely zemi bohatství.

Z ekonomického hlediska se zdálo být všechno v nejlepším pořádku. Jak to tak ale bývá, ruku v ruce s prosperitou přišel morální a duchovní úpadek. Čím více byla srdce Izraelců přitahována majetkem, zábavou a různými rozkošemi, tím více se vzdalovala Bohu a tím více se rozmáhal hřích. Lidé byli sobečtí, chamtiví, utlačovali slabé a chudé, rozbujela se prostituce, na každodenním pořádku byly krádeže, opilství, různé zvrácenosti, docházelo k násilí i k vraždám. Ještěže doba, ve které žijeme my, je úplně jiná, že?

To, co Boha nejvíce rmoutilo, byla modloslužba, spojená s mnoha ohavnostmi, která tvořila nedílnou součást života všech společenských vrstev v Severním království. Celé to začalo asi o 180 let dříve, krátce po rozdělení Izraele na dvě království, kdy první král, který vládl severním deseti kmenům, král, který se shodou okolností jmenoval také Jarobeám, nechtěl z politických důvodů dovolit, aby jeho lid i nadále chodil obětovat do jeruzalémského chrámu.

Bál se totiž, že by se postupem času mohlo deset severních kmenů vrátit k judskému králi Rechabeámovi, čímž by došlo ke znovusjednocení Izraele a on by pravděpodobně přišel o život. Jarobeám I. se tomu rozhodl zamezit způsobem, který byl možná z politického hlediska moudrý, ale z duchovního hlediska vedl ke katastrofě.

1 Královská 12:28-31 Král se poradil a dal udělat dva zlaté býčky a řekl lidu: „Už jste se dost nachodili do Jeruzaléma. Zde jsou tvoji bohové, Izraeli, kteří tě vyvedli z egyptské země!“ Jednoho býčka postavil v Bét-elu a druhého dal do Danu. To svádělo lid k hříchu. Lid chodíval za jedním z nich až do Danu. Jarobeám udělal též domy na posvátných návrších a nadělal ze spodiny lidu kněze, kteří nepocházeli z Léviovců.

Hned zpočátku existence Severního království vedl tehdejší král Izrael k modloslužbě, jejíž součástí se postupně staly mnohé ohavnosti, včetně kultické prostituce i lidských obětí. Asi 180 let po rozdělení království Bůh zhodnotil situaci v severním Izraeli těmito slovy:

„Země jen smilní a smilní, odvrací se od Hospodina.“ (Oz 1,2)

Bůh se samozřejmě snažil na svůj lid zapůsobit, snažil se je oslovit, získat si jejich pozornost. Chtěl si opět získat jejich srdce a přivést je z cesty záhuby zpět na cestu života. Proto za vlády Jarobeáma II. povolal proroka Ámose, který několik let přinášel lidu Hospodinova varovná slova. Srdce lidu však zůstala zatvrzelá. Bůh to ale nevzdává a o několik let později posílá dalšího proroka, Ozeáše. A právě příběhu Ozeáše bych se chtěl v dnešním kázání věnovat.

A protože neoddělitelnou součástí Ozeášova příběhu je jeho vztah se ženou jménem Gomera, chci dnes mluvit také o ní. Jejich společný příběh začíná hned na počátku Ozeášova působení jako Božího proroka. První slova, která Bůh k Ozeášovi promlouvá, totiž zní: „Ožeň se.“

Bůh svému prorokovi dokonce říká, jakou ženu si má vzít. Není to úžasné? Co může být lepšího, než když nám našeho životního partnera pomůže vybrat sám Bůh, který nás oba zná a který pro nás chce to nejlepší? Obávám se ale, že valná většina lidí na Ozeášovu svatbu nepohlížela s nadšením a to kvůli ženě, kterou si vzal. Určitě se o této události mluvilo po celém městě, možná i po celém království, ale jaké to byly řeči?

Jak se asi o prorokově svatbě, respektive o ženě, se kterou spojil svůj život, mluvilo za Ozeášovými zády? A co asi Ozeášovi řekli ti, kteří měli odvahu promluvit si s ním z očí do očí? Co mu řekli jeho příbuzní nebo jeho přátelé?

„Ozeáši, to nemyslíš vážně. Chápu, že ses chtěl oženit. Chápu, že sis chtěl najít atraktivní ženu. Ale tohle? To sis opravdu musel vzít zrovna Gomeru? Byl jsi vůbec střízlivý? Nebo ses snad úplně zbláznil? Copak nevíš, co je to za ženu? Copak nevíš, jakou má pověst? Vždyť jsi Boží prorok! Vždyť jsi svatý muž! Jak sis ji mohl vzít? Vždyť svatba s takovou ženou by poskvrnila každého muže. A ty jsi prorok! Jak ses mohl oženit s prostitutkou? Jak sis mohl vzít ženu oddanou smilstvu? Myslíš si snad, že ji předěláš, že od teď bude spořádanou manželkou, že ti bude věrná? Vždyť ses tím totálně znemožnil! Vždyť sis svatbou s ní zničil život! Co tě to popadlo?“

Ozeáš svému příteli pohlédl zpříma do očí.

„Bůh ke mně promluvil. Řekl mi: ‚Jdi, vezmi si ženu smilstva a měj děti smilstva, protože země strašlivě smilní a odvrací se od Hospodina.‘ Proto jsem si vzal Gomeru. Nevím, snad tím chce Bůh svému lidu něco ukázat.“ (Oz 1,2 CSP)

Ozeášův přítel jen zakroutil hlavou a beze slova odešel. Pro Ozeáše to určitě byla velká událost, když k němu Bůh poprvé promluvil a oznámil mu, že si ho vyvolil za proroka.

„Ozeáši, můj lid se ode mě odvrací. Stále víc a víc propadá modloslužbě a dopouští se hrozných ohavností. Proto jsem si tě vyvolil za proroka. Budeš k mému lidu volat a předávat mu poselství, které ode mě obdržíš. Pokud toto povolání přijmeš, mám pro tebe první úkol: Jdi a vezmi si ženu oddanou smilstvu a měj děti smilstva, protože země strašlivě smilní a odvrací se od Hospodina.“

„Pane, nevím, jestli ti dobře rozumím. Ty opravdu chceš, abych si vzal smilnici? Mám se oženit s prostitutkou?“

„Ano. Přesně to chci.“

Kdybych byl Ozeáš, asi bych Bohu navrhl jiný přístup. „Nestačilo by, kdybys mi popsal, jaké to je mít za ženu smilnici, jaké to je milovat ženu, která je nevěrná? Určitě bych to pochopil a vysvětlil lidem, jak se cítíš, když se od tebe odvrací k Baalovi a jiným bohům.“ Problém s Izraelem však byl, že na řeč proroků příliš nereagoval. Nemilovali opravdově Boha ani jeho slovo, modloslužba pro ně byla přitažlivější než uctívání Hospodina. Když se však objevil prorok, lidé se zajímali o jeho skutky. Prorokova slova možná pouštěli jedním uchem tam a druhým ven, ale když se prorok začal chovat zvláštně, mluvili o tom všichni.

I když vztah lidu k Hospodinu nebyl nejvřelejší, jeho proroci pořád do určité míry patřili mezi celebrity, i když většinou nemilované. Proto tedy Bůh často prostřednictvím symbolických prorokových činů, někdy i prostřednictvím jeho osobního života, názorně ukazoval lidem to, co nechtěli slyšet. To byl i případ proroka Ozeáše. Bůh použil Ozeáše, jeho ženu Gomeru a děti, které se v jejich manželství narodily, jako obraz jeho vztahu s Izraelem. Prostřednictvím této rodiny chtěl Bůh ukázat svou lásku k lidu, který jej opustil.

Z biblického textu není úplně zřejmé, jestli Gomera už před svatbou střídala muže, jestli případně prodávala svoje tělo. Někteří vykladači se domnívají, že ji Bůh mohl označit za ženu smilstva už z toho důvodu, že pocházela ze Severního království, které se vůči Bohu provinilo strašlivým smilstvem, tedy modloslužbou, zavržením Hospodina a uctíváním Baala a dalších bohů ze dřeva a kamene.

Ať tomu však bylo jakkoliv, zdá se, že alespoň zpočátku prorokovo manželství fungovalo více méně normálně. Bůh Ozeášovi a Gomeře požehnal a narodil se jim syn, kterému dali na Boží pokyn jméno Jizreel. Toto jméno mělo prorocký význam. Mělo lidem ukázat na přicházející Boží soud, který postihne aktuálně vládnoucí královskou dynastii pro krveprolití, kterého se kdysi v Jizreelu dopustil Jehú a získal tak pro sebe trůn.

Jehú byl Bohem povolán, aby skoncoval s modloslužbou v zemi, ale toto Boží povolání nenaplnil zcela. Skoncoval sice s bezbožným králem Achabem a s uctíváním Baala, ale neodvrátil se od hříchů Jarobeáma I., neřídil se podle Hospodinova zákona a pokračoval v uctívání zlatých býčků v Bét-elu a v Danu. Jméno Ozeášova prvorozeného syna tedy mělo lidu připomínat jeho nevěru a ukazovat na Boží soud, který bude jejím důsledkem.

Po narození Jizreele nastala u Gomery změna. Najednou se cítila nešťastná, nenaplněná. Její muž stále se zápalem prorokuje k Izraeli, snaží se přivést národ od modloslužby zpět k Bohu, ale Gomera se o jeho službu zajímá stále méně a méně. Možná ji dokonce začíná odmítat, nesnášet.

Možná mu ji začíná mít za zlé. Možná mu vyčítá, že více myslí na svá kázání než na ni, možná mu vyčítá, že by měl více času věnovat řemeslu a vydělávat více peněz, aby mohla nakoupit některé z těch krásných věcí, které si tak ráda prohlíží na trhu, aby si mohla pořídit nové šaty z jemné látky, nějaké šperky a možná i ochutnat něco z vyhlášených lahůdek.

Gomera nesdílí Ozeášovu lásku k Bohu a stále častěji se věnuje svým zájmům, chodí za zábavou a tráví mimo domov čím dál víc času. Bible nám neposkytuje detaily toho, co se přesně stalo, ale zdá se, že Gomeřino srdce už není u manžela a jejich syna. Pokud nebyl Ozeáš slepý, určitě viděl, že se něco děje. Přes den s těžkým srdcem provolával k Izraeli, v noci možná nemohl spát a trápil se obavami o upadající vztah s jeho ženou, snad i obavami z její možné nevěry.

Jeho podezření se potvrdilo, když Gomera podruhé otěhotněla. Zatímco u prvorozeného syna můžeme v Písmu číst, že jeho otcem je Ozeáš, u druhého dítěte už toto ujištění chybí. Podle všeho holčička, která se jeho ženě narodila, nebyla jeho. Na Boží popud dostala jméno Lórucháma, to je „Nemilovaná“. I toto jméno mělo svůj prorocký význam týkající se odtržení se Izraele od Boží lásky, ale ukazovalo také na pocity, které mohl Ozeáš přirozeně cítit k dítěti, které jeho žena počala se svým milencem.

Zanedlouho Gomera počala znovu a tentokrát to byl opět syn. Ani v tomto případě nám Bible neříká, že by jeho otcem byl Ozeáš. Takže podle všeho šlo opět o dítě pocházející ze smilstva. Bůh řekl Ozeášovi, aby chlapce pojmenoval Lóami, to je „Ne-můj-lid“. Opět je tu prorocký význam vůči Izraeli, ale také jasná indikace toho, že ani Lóami není Ozeášův syn.

Lórucháma a Lóami nebyli Ozeášovy děti. Byly to děti jiného muže. Je dokonce možné, že každé mělo jiného otce. Tyto děti byly pro proroka stálou připomínkou, že jeho žena dala před svým manželem přednost jiným mužům. Kdykoliv tyto děti viděl, a viděl je každý den, připomínaly mu, že mu jeho žena byla nevěrná.

Co musel Ozeáš prožívat? Zrada jeho ženy mu přinesla bolest. Určitě vnímal vědoucí pohledy sousedů, možná zažil i posměch. Zdálo se, že o Gomeřiných eskapádách věděli úplně všichni. Jak má Ozeáš hlásat Boží slovo, jak má burcovat lid k návratu k Hospodinu, když nedokáže udržet na uzdě vlastní ženu? Přesto v Božím jménu provolával k lidu i nadále. Mluvil s ještě větším zápalem a s ještě větší naléhavostí než dříve, protože teď, když sám bolestně prožíval nevěru své ženy, lépe rozuměl Boží bolesti nad modloslužbou Izraele.

Ozeáš své manželce její provinění odpustil, chtěl dát jejich vztahu novou šanci. Prosil Gomeru, aby přestala se svým hříšným jednáním, aby mu byla věrnou ženou a dobrou matkou dětem. Snažil se ji zahrnout láskou, ale ona stále utíkala za svými milenci, kteří ji zahrnovali dárky, které měla tolik ráda. Pak přišla poslední a nejtěžší rána.

Ozeáš měl za sebou další náročný den. Opět volal k Izraeli, opět jim přinášel Boží slovo, opět se je snažil přivést k Bohu – a lid opět nechtěl slyšet. Když přišel domů, jeho žena tam nebyla, přivítaly ho pouze osamocené děti. Postaral se o ně, nakrmil je a čekal na svou ženu. Nastal večer a Gomera stále nikde. Nebyla doma celou noc. Ráno se na ni Ozeáš vyptával sousedů, jestli neví, kam šla a jeden z nich mu řekl, že jej Gomera opustila nadobro. Prý si našla někoho lepšího, prý konečně poznala svou osudovou lásku. Někoho, kdo se jí bude více věnovat, někoho, kdo ji zahrne přepychem a bohatstvím. Ke svému muži se už nevrátí.

V Ozeášovi se všechno sevřelo. Zaplavil ho zármutek s dosud nepoznanou intenzitou. Cítil přímo fyzickou bolest. Vrátil se domů k dětem, obejmul je a rozplakal se. Svou nevěrnou ženu stále miloval, přes všechno, čím se proti němu provinila. Bolelo ho srdce. Nejen proto, že ho zradila, ale také proto, že věděl, že si zvolila cestu, která jí nepřinese nic dobrého. Přátelé mu možná říkali:

„Buď rád, že ses jí zbavil. Teď už můžeš mít klid. Možná získáš zpět i svou ztracenou důstojnost. Nechej té nevěrnici doručit rozlukový lístek a skoncuj s ní jednou provždy.“

Ale Ozeáš to cítil jinak. Přesto, že ho opakovaně zraňovala, přesto, že opustila jej i děti, přesto, jaký život žila, Ozeáš ji stále miloval. Z celého svého srdce toužil po tom, aby se jeho žena vrátila domů.

Gomeřino jednání, její nevěra vůči manželovi, jsou obrazem duchovního stavu tehdejšího Izraele. Lid opustil Boha svých otců a obrátil se ke kenaanským bůžkům, klaněl se dřevu a kameni, uctíval zlaté býčky. Dopouštěli se duchovního smilstva. Jak to mohli udělat, když toho pro ně Bůh tolik vykonal, jak mohli zradit svého milujícího Stvořitele?

Co my? Může se i nám stát, že porušíme první přikázání desatera? Můžeme se i my dopustit modloslužby? Asi se neklaníme kameni a dřevu, asi nechodíme za zlatými býčky, ale nemáme něco, nebo někoho, koho stavíme na první místo, před Boha? Nestává se nám někdy, že se odvracíme od našeho Stvořitele, že se neřídíme jeho slovem? Nepředstíráme někdy, že neznáme Boží pohled na určitou záležitost a nejednáme svéhlavě?

Možná se nám zdá, že jsme Bohu věrní, ale jak charakterizoval Ježíš církev v době konce? Jak popsal stav Laodiceje? Podle Ježíše církev v době konce, v naší době, žije v sebeklamu. Myslí si, že je bohatá, že má velké poznání a všeho dostatek, ale ve skutečnosti je ubohá, bědná, nuzná, slepá a nahá. Její největší problém pak spočívá v tom, že je vlažná ve vztahu k Bohu. Možná si řeknete, že vlažnost je lepší než nevěra.

Ale stačí Bohu, když náš vztah k němu bude vlažný, když to bude formální vztah, kdy naoko vypadá všechno v pořádku? Co když tento vlažný vztah hraničí s nezájmem? Co když si Boha moc nevšímáme, nezapojujeme jej příliš do svého života, netrávíme s ním příliš času?

Jak dopadá manželství, když je vztah mezi manžely vlažný, když mezi nimi panuje lhostejnost, když si každý žije svým životem, který je jen málo závislý na životě partnera? Co když vyznávají různé hodnoty, mají různé zájmy, různé přátele a velkou většinu času tráví odděleně? Co když mají jen málo společného? Jak může takové manželství dopadnout? A jak může dopadnout takový vztah s Bohem? Ježíš k tomu říká následující:

„Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst.“ (Zj 3,16 CSP)

Když se zamýšlíme nad tímto tématem, vezměme v úvahu, že v současnosti na Zemi žije skoro 7,5 miliardy lidí, z toho asi 2,3 miliardy křesťanů. Téměř třetinu lidstva tedy tvoří křesťané, což je dost významná část. A jak to na našem světě vypadá? Pořád se někde válčí, více než 800 milionů lidí (cca 11 % světové populace) trpí chronickým hladem a přitom se každoročně celosvětově vyhodí nebo znehodnotí až třetina vyprodukovaného jídla (cca 1,3 miliard tun – viz http://www.fao.org/save-food/resources/keyfindings/en/ ).

Na naší planetě vládne násilí, nespravedlnost, utlačování slabých a chudých, obchod s lidmi, časté je zneužívání dětí, mnozí jsou otroky závislosti na omamných látkách nebo na pornografii. Lidé jsou lhostejní k utrpení druhých, jsou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, rouhají se Bohu, neposlouchají rodiče, jsou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, mají raději rozkoš než Boha, tváří se jako zbožní, ale svým jednáním to popírají. (viz 2Tim 3,1-5)

Jak je to možné, když se téměř třetina lidí na světě hlásí ke Kristu? Nesvědčí to náhodou o povrchním, formálním náboženství, u kterého chybí opravdový vztah s Ježíšem a s naším nebeským Otcem? Jak je možné, že stále více křesťanů popírá Boha jako Stvořitele? Jak je možné, že lidé věří více chabě podložené vědecké teorii o původu světa a života než tomu, co nám o tom sdělil Bůh? Jak je možné, že stále více křesťanů přijímá jako samozřejmost to, co Bůh označil za ohavnost?

Stále drsnější prosazování absurdní a zvrácené genderové politiky, která se snaží převrátit skutečnost, že jsme byli stvořeni jako muži a ženy, svazky homosexuálů postavené na roveň manželství, interrupce, jako nezadatelné právo každé ženy nechat zabít své nenarozené dítě, ale i uctívání sama sebe, poblázněnost hromaděním majetku, utápění se v bezuzdné zábavě…

Opravdu si myslíte, že je většina křesťanů v dnešní době věrná Bohu, že ho miluje z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly a že své bližní milují jako sama sebe? Proč to potom na světě nevypadá jinak? Nesvědčí to, co kolem sebe vidíme, spíše o lehkovážnosti ve vztahu k Bohu, o vlažnosti, před kterou varoval Ježíš? Je v tomto ohledu mezi dnešními křesťany a Izraelci žijícími v Severním království za vlády Jarobeáma II. až takový rozdíl?

Jak si však řekneme dále, ani duchovní smilstvo Izraele v Severním království, ani naše vlažnost ve vztahu k Bohu nemůže změnit fakt, že nás Bůh miluje nezměrnou láskou. Bůh svou lásku k nám nikdy nevzdá, nikdy nás nepřestane milovat a po celou dobu milosti nepřestane usilovat o naši záchranu, o to, abychom mohli mít věčný život v jeho blízkosti.

Vraťme se k opuštěnému, trápícímu se Ozeášovi. Nevíme, kolik dní bloudil jako tělo bez duše a nemohl přestat myslet na svou ženu, která od něj utekla, kolik bezesných nocí strávil na lůžku, jehož polovina zůstala prázdná, než k němu opět promluvil Bůh.

Ozeáš 3:1 CSP Znovu jdi a miluj ženu, milenku jiného, cizoložnici, jako Hospodin miluje syny Izraele, ačkoliv se obracejí k jiným bohům a milují hrozinkové koláče.

„Běž a znovu ji miluj, znovu ji přijmi za svou ženu.“

„Znovu?“

„Ano. Běž, najdi ji, znovu ji přijmi a miluj ji. Tak jako já miluji syny Izraele, ačkoliv mě ustavičně zraňují tím, že smilní s jinými bohy.“

Ozeáš byl úžasný muž a tak Boha poslechl a šel. Vydal se hledat svou nevěrnou ženu.

Lidé v Ozeášově době, stejně jako lidé dnes, měli zvrácenou představu o lásce. Stejně jako dnes, i tenkrát si lidé mysleli, že lásku je možné si koupit, že láska je zaměřená především na sebeuspokojení, na naplnění svých potřeb a tužeb, že láska je podmíněná spoustou věcí. Proto Bůh řekl: „Ukážu svému lidu, co je skutečná láska.“ Když odhlédneme od působení Ježíše Krista, jeho oběti a zmrtvýchvstání, příběh Ozeáše a Gomery je největším vyjádřením bezpodmínečné Boží lásky k lidem, jaké najdeme v celém Písmu.

Bůh vyzval nešťastného proroka, aby se vydal hledat svou nevěrnou ženu a on šel. Muselo to pro něj být velice těžké, bolestivé a pokořující. Při tomto hledání přišel na místa, na která by slušný člověk, tím spíše Boží prorok, vůbec neměl chodit. Ozeáš byl svatý muž a na Boží pokyn šel a hledal svoji ženu ve vykřičených čtvrtích a v zaplivaných uličkách, kde se pohybovala spodina tehdejší společnosti. Ale Ozeáš tam šel, protože hledal svou ženu.

Přistoupil k jednomu z mužů, kteří v těch místech provozovali své pochybné obchody, a zeptal se ho:

„Promiň, neviděl jsi Gomeru?“

„Gomeru? To jako tvou ženu?“

„Ano. Neviděl jsi ji prosím? Už několik dní ji hledám.“

„Ne, kámo, tu jsem neviděl. Promiň.“

Ozeáš šel dál a nepřestával hledat, nepřestával se vyptávat.

„Promiň, že obtěžuju, ale neviděl jsi teď někdy mou ženu? Víš, odešla ode mě před několika dny a já ji hledám. Neviděl jsi ji?“

Konečně se na něj usmálo štěstí.

„Jo, viděl jsem ji. Myslím, že byla s nějakým chlápkem tam někde, v těch uličkách. Ale být tebou, tak tam nechodím. Není to zrovna nejbezpečnější místo ve městě.“

„Děkuju. Moc ti děkuju, příteli.“

„Nemáš zač. Hodně štěstí.“

Když Ozeáš konečně Gomeru najde, je to na trhu s otroky. Možná, že je to dokonce trh se sexuálními otroky. Jeho žena je právě předmětem prodeje. Je předmětem aukce, spoutaná řetězem, špinavá, v roztrhaných šatech. Stojí tam se skloněnou hlavou, s prázdným pohledem. Je pouze stínem ženy, kterou ještě před několika málo dny byla a potencionální kupci se právě rozhodují, jestli má jako otrokyně nějakou hodnotu, jestli se vyplatí nabídnout za ni pár kousků stříbra a koupit si ji. Kdo by ji teď mohl milovat?

Když ji Ozeáš vidí v tomto bídném stavu, neodvrací se od ní, neopouští ji, nenechává ji napospas hroznému osudu, který na sebe sama přivolala svým jednáním. Ozeáš přistoupí k prodávajícímu a říká:

„Promiňte, pane… To je moje žena…“

„Mě nezajímá, kdo to je, kdo říkáš, že to je. Je to otrokyně. Je na prodej, a toto je její cena.“

Jaké ponížení to musí být pro Gomeru? Stydí se na Ozeáše vůbec pohlédnout, klopí svůj zrak k zemi. Nikdy si nepředstavovala, že skončí takto a tady.

„Nabídne za ni někdo něco?“ ptá se prodejce. „Koupí si ji někdo?“

„Pane, já za ni zaplatím. Zaplatím plnou cenu.“

Počkej, Ozeáši, vždyť je to tvoje žena! Už je přece tvoje!

„Já vím. Ale zaplatím za to, co už je moje.“

Bible nám říká, že Bůh je Stvořitelem všeho, co je. Je Stvořitelem Země i člověka a přesto posílá svého Syna, aby prolil svou krev, aby svou smrtí na kříži zaplatil za to, co už mu dávno patřilo, posílá ho, aby vykoupil člověka z hrozného otroctví hříchu. Přesto, že on je Stvořitelem lidstva, přesto, že lidé vzešli z jeho ruky, zaplatil za nás plnou cenu. Protože Bůh tak miloval svět, TAK miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby ti, kdo v něj uvěří, mohli být zachráněni.

Ozeáš zaplatil za svou ženu plnou cenu, kterou měl podle Tóry otrok. Podle Exodu 21,32 to bylo 30 šekelů stříbra. Ozeáš nebyl žádný boháč. Na hotovosti dokázal dát dohromady pouze 15 šekelů stříbra a zbytek dorovnal jedním a půl chomérem (tedy asi 330 litry) ječmene.

Tento obchod však stál Ozeáše více než peníze a rodinnou zásobu obilí. Stál ho také jeho hrdost. Šel na veřejný trh s otroky, před zástup svědků a koupil si ženu, svou vlastní manželku, která ho mnohokrát podvedla s jinými muži, která ho mnohokrát zradila. Přesto ochotně tuto cenu zaplatil, aby vykoupil Gomeru z otroctví. Ozeáš obětoval všechno, aby Gomera byla pouze jeho.

Když za ni zaplatil, řekl jí:

„Po mnoho dní zůstaneš se mnou, nebudeš smilnit, nebudeš patřit jinému; také já budu jen s tebou.“ (Oz 3,3)

Jak to musela vnímat Gomera? Co se jí asi honilo hlavou?

„On mě našel. Hledal mě a našel mě, tady v té špíně. Opustila jsem ho. Opustila jsem ho i naše tři děti. Skončila jsem na úplném dně, ale on mě neopustil. Hledal mě a koupil mě. On mě vykoupil.“

Ostatní muži si ji kupovali jako svou hračku, kupovali si ji, aby ji použili k ukojení svých choutek. Ale Ozeáš ji koupil, aby ji zachránil, aby ji uzdravil. Zaplatil za ni, aby si ji přivedl zpět domů, aby jí vrátil důstojnost a pozici jeho manželky. V Bibli nemáme další informace o tom, jak se jejich vztah dál vyvíjel, ale můžeme předpokládat, že Bůh použil Ozeášův úžasný čin odpouštějící lásky, aby obměkčil Gomeřino srdce a zcela změnil její život, její hodnoty.

Ozeáš znamená Spasení. To je význam prorokova jména. Ozeáš symbolicky představuje našeho Boha, který hledá svůj duchovně zbloudilý lid, aby ho zachránil z otroctví hříchu. Gomera představuje mě. Tebe. My jsme Gomera. To není příliš povzbudivé tvrzení. Ale přesto je v něm ukrytá naděje a radost. Protože když jsme Gomera, pak naším mužem je Ozeáš.

Jako Ozeáš nepřestal hledat svou ženu, ani Bůh nás nepřestane hledat. Nepřestává hledat nevěrné, nečisté, hříšné, dělá vše pro to, aby nás našel. Aby našel mě, aby našel tebe a mohl nás vykoupit ze špíny a hrozného otroctví, do kterého jsme se vlastní vinou dostali.

Ježíš je náš Ozeáš. On za nás zaplatil plnou cenu. Když se farizejové pozastavovali nad tím, jak to, že Ježíš stoluje s celníky a s hříšníky, Ježíš cituje z proroka Ozeáše, když jim odpovídá:

„ Jděte a naučte se, co znamená: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Neboť jsem nepřišel povolat ty, co se považují za spravedlivé, ale ty, kdo si uvědomují svou nedostatečnost, svou hříšnost.“ Farizejové věděli, odkud pochází slova ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘

Židé vzdělaní v Písmu rozuměli tomu, že jim tím Ježíš říká:

„Já jsem váš Ozeáš. Já jsem vaše spasení. Nikdy vás nepřestanu milovat, nikdy vás nepřestanu hledat a zaplatím za vás výkupné, jakkoliv vysoké, abych vás vytáhl ze špíny, zachránil z otroctví a smířil vás s Bohem. Podstoupím jakkoli velké ponížení, jakkoli velkou potupu, abych vás získal zpět. Pro vás to udělám. Protože vás miluji.“

Ježíš je Ozeáš, který přišel zachránit Gomeru, kterou miluje nepodmíněnou láskou. Když si uvědomím, že jsem Gomera, když si ty uvědomíš, že jsi Gomera, když si uvědomíme, co náš Ozeáš pro nás vykonal, že nás přijímá, že nás miluje, že nám odpouští a že nic nemůže změnit jeho lásku k nám, jakou odpověď to v našich srdcích vyvolává?

Náš Ozeáš přišel. Spasení přišlo. Našel tebe. A našel mě. Musel jít na ta nejšpinavější místa, musel zaplatit tu nejvyšší cenu. Stejně jako Ozeáš šel a hledal svou nevěrnou ženu, tak Ježíš přišel, aby hledal to, co zahynulo. A když nás náš Bůh našel, nebyli jsme zrovna čistí, upravení, bez poskvrny. Byli jsme spoutáni řetězy, byli jsme špinaví, nazí a hříšní. A náš milující Bůh se zeptal:

„Kolik? Jaká je cena za jejich vykoupení?“

„Život tvého Syna. Protože jen a pouze tehdy mohou lidé uniknout spravedlivé odplatě, která jim náleží pro jejich hříšnost.“

„Dobře. Dobře. Pošlu svého Syna.“

Našemu Bohu nikdo nemusel říkat, aby nás miloval. On nás miloval ještě předtím, než jsme se narodili. Miloval nás, i když jsme dali přednost hříchu před spravedlností. A miluje nás i dnes. Vždycky nás miloval. Nic ho nemůže přimět, aby nás přestal hledat, aby o nás přestal usilovat, aby se přestal snažit přivést nás zpět k sobě, dokud je čas. Nepřestává nás milovat, i když ho zradíme. Nepřestává nás milovat, i když na něj nemáme čas. I když ho ignorujeme, stále nás má ve svém srdci.

I když nechceme slyšet jeho slovo, i když si zacpáváme uši před jeho hlasem, nepřestává nás volat, abychom se k němu vrátili. Miluje nás přes to, kým jsme, přes to, kde jsme, přes to, co jsme udělali. Překypuje nepodmíněnou láskou k nám, láskou, která vyvolává úžas.

Tak jako žena nevěrně opouští svého druha, tak jste se nevěrně zachovali ke mně, dome izraelský, je Hospodinův výrok. (Jer 3,20 CSP)

Navrať se, izraelská odpadlice, je výrok Hospodinův, já se na vás neosopím, neboť jsem milosrdný, je výrok Hospodinův, nechovám hněv navěky. Navraťte se odpadlí synové, je výrok Hospodinův, neboť já jsem váš manžel. (Jer 3,12.14)

Bůh nás miluje, i když je náš vztah k němu vlažný. Neopouští nás, i když my ho opouštíme. Je nám věrný, i když my mu věrní nejsme. Nepřestává se snažit o obnovu vztahu s námi. Koupil nás za plnou cenu. Náš život vyvážil životem svého Syna. Takový je náš Bůh. Jak na jeho lásku odpovíme?

 

Zdroj: http://neuveritelnaodhaleni.cz/