Ozeáš a Goméra

04/02/2020 MrCastiel

Boží Postoj k Zradě a Láska k Hříšníkům: Příběh Ozeáše a Izraele

Proč Bůh řekl Ozeášovi, aby se oženil se smilnicí? Co tím sledoval? Jak těžkou a bolestnou zkušeností měl tento Boží prorok ve svém manželství projít a proč? Jak se zachoval tváří v tvář opakované nevěře a zradě? Co nám to říká o Božím postoji k lidem, kteří ho stále znovu a znovu zrazují, k lidem, kteří jsou vůči jeho lásce vlažní? Kde jsou hranice Boží lásky? Jakou to v nás vyvolává reakci?

Asi 750 let před narozením zaslíbeného Mesiáše zažívalo Severní království období nebývalé prosperity a pokoje. Mohlo za to vděčit především vojenským úspěchům krále Jarobeáma II., syna Jóašova, díky kterým proudily do královské pokladnice daně od okolních podrobených národů a přinášely zemi bohatství.

Z ekonomického hlediska se zdálo být všechno v nejlepším pořádku. Jak to tak ale bývá, ruku v ruce s prosperitou přišel morální a duchovní úpadek. Čím více byla srdce Izraelců přitahována majetkem, zábavou a různými rozkošemi, tím více se vzdalovala Bohu a tím více se rozmáhal hřích. Lidé byli sobečtí, chamtiví, utlačovali slabé a chudé, rozbujela se prostituce, na každodenním pořádku byly krádeže, opilství, různé zvrácenosti, docházelo k násilí i k vraždám. Ještěže doba, ve které žijeme my, je úplně jiná, že?

To, co Boha nejvíce rmoutilo, byla modloslužba, spojená s mnoha ohavnostmi, která tvořila nedílnou součást života všech společenských vrstev v Severním království. Celé to začalo asi o 180 let dříve, krátce po rozdělení Izraele na dvě království, kdy první král, který vládl severním deseti kmenům, král, který se shodou okolností jmenoval také Jarobeám, nechtěl z politických důvodů dovolit, aby jeho lid i nadále chodil obětovat do jeruzalémského chrámu. Bál se totiž, že by se postupem času mohlo deset severních kmenů vrátit k judskému králi Rechabeámovi, čímž by došlo ke znovusjednocení Izraele a on by pravděpodobně přišel o život. Jarobeám I. se tomu rozhodl zamezit způsobem, který byl možná z politického hlediska moudrý, ale z duchovního hlediska vedl ke katastrofě.

1 Královská 12:28-31 Král se poradil a dal udělat dva zlaté býčky a řekl lidu: „Už jste se dost nachodili do Jeruzaléma. Zde jsou tvoji bohové, Izraeli, kteří tě vyvedli z egyptské země!“ Jednoho býčka postavil v Bét-elu a druhého dal do Danu. To svádělo lid k hříchu. Lid chodíval za jedním z nich až do Danu. Jarobeám udělal též domy na posvátných návrších a nadělal ze spodiny lidu kněze, kteří nepocházeli z Léviovců.

Hned zpočátku existence Severního království vedl tehdejší král Izrael k modloslužbě, jejíž součástí se postupně staly mnohé ohavnosti, včetně kultické prostituce i lidských obětí. Asi 180 let po rozdělení království Bůh zhodnotil situaci v severním Izraeli těmito slovy:

„Země jen smilní a smilní, odvrací se od Hospodina.“ (Oz 1,2)

Bůh se samozřejmě snažil na svůj lid zapůsobit, snažil se je oslovit, získat si jejich pozornost. Chtěl si opět získat jejich srdce a přivést je z cesty záhuby zpět na cestu života. Proto za vlády Jarobeáma II. povolal proroka Ámose, který několik let přinášel lidu Hospodinova varovná slova. Srdce lidu však zůstala zatvrzelá. Bůh to ale nevzdává a o několik let později posílá dalšího proroka, Ozeáše. A právě příběhu Ozeáše bych se chtěl v dnešním kázání věnovat.

A protože neoddělitelnou součástí Ozeášova příběhu je jeho vztah se ženou jménem Gomera, chci dnes mluvit také o ní. Jejich společný příběh začíná hned na počátku Ozeášova působení jako Božího proroka. První slova, která Bůh k Ozeášovi promlouvá, totiž zní: „Ožeň se.“

Bůh svému prorokovi dokonce říká, jakou ženu si má vzít. Není to úžasné? Co může být lepšího, než když nám našeho životního partnera pomůže vybrat sám Bůh, který nás oba zná a který pro nás chce to nejlepší? Obávám se ale, že valná většina lidí na Ozeášovu svatbu nepohlížela s nadšením a to kvůli ženě, kterou si vzal. Určitě se o této události mluvilo po celém městě, možná i po celém království, ale jaké to byly řeči? Jak se asi o prorokově svatbě, respektive o ženě, se kterou spojil svůj život, mluvilo za Ozeášovými zády? A co asi Ozeášovi řekli ti, kteří měli odvahu promluvit si s ním z očí do očí? Co mu řekli jeho příbuzní nebo jeho přátelé?

„Ozeáši, to nemyslíš vážně. Chápu, že ses chtěl oženit. Chápu, že sis chtěl najít atraktivní ženu. Ale tohle? To sis opravdu musel vzít zrovna Gomeru? Byl jsi vůbec střízlivý? Nebo ses snad úplně zbláznil? Copak nevíš, co je to za ženu? Copak nevíš, jakou má pověst? Vždyť jsi Boží prorok! Vždyť jsi svatý muž! Jak sis ji mohl vzít? Vždyť svatba s takovou ženou by poskvrnila každého muže. A ty jsi prorok! Jak ses mohl oženit s prostitutkou? Jak sis mohl vzít ženu oddanou smilstvu? Myslíš si snad, že ji předěláš, že od teď bude spořádanou manželkou, že ti bude věrná? Vždyť ses tím totálně znemožnil! Vždyť sis svatbou s ní zničil život! Co tě to popadlo?“

Ozeáš svému příteli pohlédl zpříma do očí.

„Bůh ke mně promluvil. Řekl mi: ‚Jdi, vezmi si ženu smilstva a měj děti smilstva, protože země strašlivě smilní a odvrací se od Hospodina.‘ Proto jsem si vzal Gomeru. Nevím, snad tím chce Bůh svému lidu něco ukázat.“ (Oz 1,2 CSP)

Ozeášův přítel jen zakroutil hlavou a beze slova odešel. Pro Ozeáše to určitě byla velká událost, když k němu Bůh poprvé promluvil a oznámil mu, že si ho vyvolil za proroka.

„Ozeáši, můj lid se ode mě odvrací. Stále víc a víc propadá modloslužbě a dopouští se hrozných ohavností. Proto jsem si tě vyvolil za proroka. Budeš k mému lidu volat a předávat mu poselství, které ode mě obdržíš. Pokud toto povolání přijmeš, mám pro tebe první úkol: Jdi a vezmi si ženu oddanou smilstvu a měj děti smilstva, protože země strašlivě smilní a odvrací se od Hospodina.“

„Pane, nevím, jestli ti dobře rozumím. Ty opravdu chceš, abych si vzal smilnici? Mám se oženit s prostitutkou?“

„Ano. Přesně to chci.“

Kdybych byl Ozeáš, asi bych Bohu navrhl jiný přístup.

„Nestačilo by, kdybys mi popsal, jaké to je mít za ženu smilnici, jaké to je milovat ženu, která je nevěrná? Určitě bych to pochopil a vysvětlil lidem, jak se cítíš, když se od tebe odvrací k Baalovi a jiným bohům.“

Problém s Izraelem však byl, že na řeč proroků příliš nereagoval. Nemilovali opravdově Boha ani jeho slovo, modloslužba pro ně byla přitažlivější než uctívání Hospodina. Když se však objevil prorok, lidé se zajímali o jeho skutky. Prorokova slova možná pouštěli jedním uchem tam a druhým ven, ale když se prorok začal chovat zvláštně, mluvili o tom všichni.

I když vztah lidu k Hospodinu nebyl nejvřelejší, jeho proroci pořád do určité míry patřili mezi celebrity, i když většinou nemilované. Proto tedy Bůh často prostřednictvím symbolických prorokových činů, někdy i prostřednictvím jeho osobního života, názorně ukazoval lidem to, co nechtěli slyšet. To byl i případ proroka Ozeáše. Bůh použil Ozeáše, jeho ženu Gomeru a děti, které se v jejich manželství narodily, jako obraz jeho vztahu s Izraelem. Prostřednictvím této rodiny chtěl Bůh ukázat svou lásku k lidu, který jej opustil.

Z biblického textu není úplně zřejmé, jestli Gomera už před svatbou střídala muže, jestli případně prodávala svoje tělo. Někteří vykladači se domnívají, že ji Bůh mohl označit za ženu smilstva už z toho důvodu, že pocházela ze Severního království, které se vůči Bohu provinilo strašlivým smilstvem, tedy modloslužbou, zavržením Hospodina a uctíváním Baala a dalších bohů ze dřeva a kamene.

Ať tomu však bylo jakkoliv, zdá se, že alespoň zpočátku prorokovo manželství fungovalo více méně normálně. Bůh Ozeášovi a Gomeře požehnal a narodil se jim syn, kterému dali na Boží pokyn jméno Jizreel. Toto jméno mělo prorocký význam. Mělo lidem ukázat na přicházející Boží soud, který postihne aktuálně vládnoucí královskou dynastii pro krveprolití, kterého se kdysi v Jizreelu dopustil Jehú a získal tak pro sebe trůn.

Jehú byl Bohem povolán, aby skoncoval s modloslužbou v zemi, ale toto Boží povolání nenaplnil zcela. Skoncoval sice s bezbožným králem Achabem a s uctíváním Baala, ale neodvrátil se od hříchů Jarobeáma I., neřídil se podle Hospodinova zákona a pokračoval v uctívání zlatých býčků v Bét-elu a v Danu. Jméno Ozeášova prvorozeného syna tedy mělo lidu připomínat jeho nevěru a ukazovat na Boží soud, který bude jejím důsledkem.

Ozeášova bolest a věrnost: Výzva k návratu Izraele k Hospodinu

Po narození Jizreel nastala u Gomery změna. Najednou se cítila nešťastná, nenaplněná. Její muž, Ozeáš, stále se zápalem prorokuje k Izraeli, snaží se přivést národ od modloslužby zpět k Bohu, ale Gomera se o jeho službu zajímá stále méně a méně. Možná ji dokonce začíná odmítat, nesnášet. Možná mu ji začíná mít za zlé, že více myslí na svá kázání než na ni. Možná vyčítá, že by měl více času věnovat řemeslu, vydělávat více peněz a nakupovat věci, které si tak ráda prohlíží na trhu, jako nové šaty, šperky nebo lahůdky.

Gomera nesdílí Ozeášovu lásku k Bohu a stále častěji se věnuje svým zájmům a tráví čím dál víc času mimo domov. Bible neposkytuje podrobnosti, ale Gomera se zdá, že ztrácí vztah k Ozeášovi. Pokud nebyl Ozeáš slepý, určitě viděl, že něco není v pořádku. Možná ho trápil jeho vztah s Gomerou, zatímco volal Izraeli k pokání. Jeho podezření se potvrdilo, když Gomera podruhé otěhotněla. Holčička, která se jí narodila, nebyla Ozeášova. Na Boží popud dostala jméno Lórucháma, což znamená „Nemilovaná“. Toto jméno mělo prorocký význam pro Izrael, který se od Boha odvrátil, ale ukazovalo také na pocity Ozeáše vůči dítěti, jehož otcem nebyl.

Zanedlouho Gomera počala znovu a tentokrát to byl opět syn. Ani v tomto případě nám Bible neříká, že by jeho otcem byl Ozeáš. Podle všeho šlo opět o dítě z smilstva. Bůh řekl Ozeášovi, aby chlapce pojmenoval Lóami, což znamená „Ne-můj-lid“. Opět jde o prorocký význam vůči Izraeli, ale také o jasnou indikaci toho, že ani Lóami není Ozeášův syn. Lórucháma a Lóami nebyli Ozeášovy děti. Byly to děti jiného muže. Možná měly dokonce různé otce. Tyto děti byly prorokovi stálou připomínkou, že mu jeho žena dala přednost jiným mužům. Každý den je viděl a každý den mu připomínaly, že mu Gomera byla nevěrná.

Co musel Ozeáš prožívat? Zrada jeho ženy mu přinesla velikou bolest. Určitě cítil pohledy sousedů, možná i posměch. Zdálo se, že všichni věděli o Gomeřiných nevěrnostech. Jak měl Ozeáš hlásat Boží slovo a vyzývat lidi k návratu k Hospodinu, když nedokázal udržet věrnost vlastní ženy? Přesto dál v Božím jménu volal k lidu. A právě nyní, když prožíval bolest nad nevěrou své ženy, lépe chápal Boží bolest nad modloslužbou Izraele.

Ozeáš své manželce odpustil její provinění. Chtěl dát jejich vztahu novou šanci. Prosil Gomeru, aby přestala se svým hříchem, aby mu byla věrnou ženou a dobrou matkou dětem. Snažil se ji zahrnout svou láskou, ale ona stále utíkala za svými milenci, kteří ji obdarovávali věcmi, které měla tolik ráda. A pak přišla poslední, nejtěžší rána.

Boží milost a bolestný příběh Ozeáše: Když zrada a nevěra zasáhnou prorokovo srdce

Ozeáš měl za sebou další náročný den. Opět volal k Izraeli, přinášel Boží slovo, snažil se přivést národ k Bohu – ale lid opět nechtěl slyšet. Když přišel domů, jeho žena Gomera tam nebyla, přivítaly ho pouze osamocené děti. Postaral se o ně, nakrmil je a čekal na svou ženu. Nastal večer a Gomera stále nikde. Nebyla doma celou noc. Ráno se Ozeáš vyptával sousedů, zda neví, kam šla a jeden z nich mu řekl, že jej Gomera opustila nadobro. Prý si našla někoho lepšího, prý konečně poznala svou osudovou lásku. Někoho, kdo se jí bude více věnovat, někoho, kdo ji zahrne přepychem a bohatstvím. Ke svému muži se už nevrátí.

V Ozeášovi se všechno sevřelo. Zaplavil ho zármutek s dosud nepoznanou intenzitou. Cítil fyzičkou bolest. Vrátil se domů k dětem, obejmul je a rozplakal se. Svou nevěrnou ženu stále miloval, přes všechno, čím se proti němu provinila. Bolelo ho srdce. Nejen proto, že ho zradila, ale také proto, že věděl, že si zvolila cestu, která jí nepřinese nic dobrého. Přátelé mu možná říkali:

„Buď rád, že ses jí zbavil. Teď už můžeš mít klid. Možná získáš zpět i svou ztracenou důstojnost. Nechej té nevěrnici doručit rozlukový lístek a skoncuj s ní jednou provždy.“

Ozeáš to však cítil jinak. Přesto, že ho opakovně zraňovala, přesto, že opustila jeho i děti, přesto, jaký život žila, Ozeáš ji stále miloval. Z celého svého srdce toužil po tom, aby se jeho žena vrátila domů.

Gomeřino jednání, její nevěra vůči manželovi, jsou obrazem duchovního stavu tehdejšího Izraele. Lid opustil Boha svých otců a obrátil se ke kenaanjským bůžkům, klaněl se dřevu a kameni, uctíval zlaté býčky. Dopouštěli se duchovního smilstva. Jak to mohli udělat, když toho pro ně Bůh tolik vykonal? Jak mohli zradit svého milujícího Stvořitele?

Co my? Může se i nám stát, že porušíme první přikázání desatera? Můžeme se i my dopustit modloslužby? Asi se neklaníme kameni a dřevu, asi nechodíme za zlatými býčky, ale nemáme něco nebo někoho, koho stavíme na první místo, před Boha? Nestává se nám někdy, že se odvracíme od našeho Stvořitele, že se neřídíme Jeho slovem? Nepředstíráme někdy, že neznáme Boží pohled na určitou záležitost a nejednáme svéhlavě?

Možná se nám zdá, že jsme Bohu věrní, ale jak charakterizoval Ježíš církev v době konce? Jak popsal stav Laodiceje? Podle Ježíše církev v době konce, v naší době, žije v sebeklamu. Myslí si, že je bohatá, že má velké poznání a všeho dostatek, ale ve skutečnosti je ubohá, bědná, nuzná, slepá a nahá. Její největší problém pak spočívá v tom, že je vlažná ve vztahu k Bohu. Možná si řeknete, že vlažnost je lepší než nevěra.

„Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst.“ (Zj 3,16 CSP)

Když se zamýšlíme nad tímto tématem, vezměme v úvahu, že v současnosti na Zemi žije skoro 7,5 miliardy lidí, z toho asi 2,3 miliardy křesťanů. Téměř třetinu lidstva tedy tvoří křesťané, což je dost významná část. A jak to na našem světě vypadá? Pořád se někde válčí, více než 800 milionů lidí (cca 11 % světové populace) trpí chronickým hladem a přitom se každoročně celosvětově vyhodí nebo znehodnotí až třetina vyprodukovaného jídla (cca 1,3 miliardy tun).

Na naší planetě vládne násilí, nespravedlnost, utlačování slabých a chudých, obchod s lidmi, časté je zneužívání dětí, mnozí jsou otroky závislosti na omamných látkách nebo na pornografii. Lidé jsou lhostejní k utrpení druhých, jsou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, rouhají se Bohu, neposlouchají rodiče, jsou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, mají raději rozkoš než Boha, tváří se jako zbožní, ale svým jednáním to popírají. (viz 2Tim 3,1-5)

Proč dnešní křesťané ztrácejí opravdový vztah s Bohem?

Jak je to možné, když se téměř třetina lidí na světě hlásí ke Kristu? Nesvědčí to náhodou o povrchním, formálním náboženství, u kterého chybí opravdový vztah s Ježíšem a s naším nebeským Otcem? Jak je možné, že stále více křesťanů popírá Boha jako Stvořitele? Jak je možné, že lidé věří více chabě podložené vědecké teorii o původu světa a života než tomu, co nám o tom sdělil Bůh? Jak je možné, že stále více křesťanů přijímá jako samozřejmost to, co Bůh označil za ohavnost?

Stále drsnější prosazování absurdní a zvrácené genderové politiky, která se snaží převrátit skutečnost, že jsme byli stvořeni jako muži a ženy, svazky homosexuálů postavené na roveň manželství, interrupce jako nezadatelné právo každé ženy nechat zabít své nenarozené dítě, ale i uctívání sama sebe, poblázněnost hromaděním majetku, utápění se v bezuzdné zábavě…

Opravdu si myslíte, že je většina křesťanů v dnešní době věrná Bohu, že ho miluje z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly a že své bližní milují jako sama sebe? Proč to potom na světě nevypadá jinak? Nesvědčí to, co kolem sebe vidíme, spíše o lehkovážnosti ve vztahu k Bohu, o vlažnosti, před kterou varoval Ježíš? Je v tomto ohledu mezi dnešními křesťany a Izraelci žijícími v Severním království za vlády Jarobeáma II. až takový rozdíl?

Jak si však řekneme dále, ani duchovní smilstvo Izraele v Severním království, ani naše vlažnost ve vztahu k Bohu nemůže změnit fakt, že nás Bůh miluje nezměrnou láskou. Bůh svou lásku k nám nikdy nevzdá, nikdy nás nepřestane milovat a po celou dobu milosti nepřestane usilovat o naši záchranu, o to, abychom mohli mít věčný život v jeho blízkosti.

Vraťme se k opuštěnému, trápícímu se Ozeášovi. Nevíme, kolik dní bloudil jako tělo bez duše a nemohl přestat myslet na svou ženu, která od něj utekla, kolik bezesných nocí strávil na lůžku, jehož polovina zůstala prázdná, než k němu opět promluvil Bůh.

Ozeáš 3:1 CSP Znovu jdi a miluj ženu, milenku jiného, cizoložnici, jako Hospodin miluje syny Izraele, ačkoliv se obracejí k jiným bohům a milují hrozinkové koláče.

„Běž a znovu ji miluj, znovu ji přijmi za svou ženu.“

„Znovu?“

„Ano. Běž, najdi ji, znovu ji přijmi a miluj ji. Tak jako já miluji syny Izraele, ačkoliv mě ustavičně zraňují tím, že smilní s jinými bohy.“

Ozeáš byl úžasný muž, který poslechl Boha a vydal se hledat svou nevěrnou ženu Goméru. Tento příběh je jedním z nejsilnějších vyjádření Boží bezpodmínečné lásky, která přesahuje lidské chápání. Lidé v Ozeášově době, stejně jako dnes, měli zvrácenou představu o lásce. Mysleli si, že lásku je možné si koupit, že láska slouží pouze k sebeuspokojení a naplnění vlastních potřeb a tužeb, a že láska je podmíněná. Proto Bůh řekl:

„Ukážu svému lidu, co je skutečná láska.“

Příběh Ozeáše a Goméry, když odhlédneme od působení Ježíše Krista, jeho oběti na kříži a zmrtvýchvstání, představuje jedno z největších vyjádření Boží lásky v Písmu.

Na Boží příkaz se Ozeáš vydal hledat svou nevěrnou manželku. Bylo to pro něj bolestivé, těžké a pokořující. Přesto poslechl a šel na místa, která byla považována za vykřičené čtvrti, plná spodiny tehdejší společnosti. Ozeáš, jako svatý muž a Boží prorok, se nebál vstoupit do těchto míst, aby zachránil svou ženu. V zaplivaných uličkách, kde se pohybovali obchodníci neřesti, Ozeáš přistoupil k jednomu z mužů a zeptal se ho:

„Promiň, neviděl jsi Gomeru?“

„Gomeru? To jako tvou ženu?“

„Ano. Neviděl jsi ji prosím? Už několik dní ji hledám.“

„Ne, kámo, tu jsem neviděl. Promiň.“

Ozeáš šel dál a nepřestával hledat, nepřestával se vyptávat.

„Promiň, že obtěžuju, ale neviděl jsi teď někdy mou ženu? Víš, odešla ode mě před několika dny a já ji hledám. Neviděl jsi ji?“

Konečně se na něj usmálo štěstí.

„Jo, viděl jsem ji. Myslím, že byla s nějakým chlápkem tam někde, v těch uličkách. Ale být tebou, tak tam nechodím. Není to zrovna nejbezpečnější místo ve městě.“

„Děkuju. Moc ti děkuju, příteli.“

„Nemáš zač. Hodně štěstí.“

Když konečně najde Gomeru, je to na trhu s otroky, možná dokonce na trhu se sexuálními otroky. Jeho nevěrná žena je právě předmětem prodeje. Stojí tam, spoutaná řetězem, špinavá, v roztrhaných šatech, s hlavou skloněnou a s prázdným pohledem. Goméra je pouze stínem ženy, kterou byla ještě před několika málo dny. Potenciální kupci zvažují, jestli má jako otrokyně nějakou hodnotu, jestli se vyplatí nabídnout za ni pár kousků stříbra. Kdo by ji teď mohl milovat?

Ozeáš ji vidí v tomto bídném stavu, neodvrací se od ní. Neopouští ji, ani ji nenechává napospas hroznému osudu, který na sebe sama přivolala svým jednáním. Naopak, Ozeáš přistoupí k prodávajícímu a říká:

„Promiňte, pane… To je moje žena…“

„Mě nezajímá, kdo to je, kdo říkáš, že to je. Je to otrokyně. Je na prodej, a toto je její cena.“

Jaké ponížení to musí být pro Gomeru? Stojí tam, plná hanby a studu, neschopná pohlédnout na Ozeáše. Sklání svůj zrak k zemi, protože si nikdy nepředstavovala, že skončí takto a tady – na trhu s otroky, jako zboží bez hodnoty. Goméra, kdysi krásná žena, která byla milována, teď cítí jen zoufalství a beznaděj.

„Nabídne za ni někdo něco?“ ptá se prodejce. „Koupí si ji někdo?“

„Pane, já za ni zaplatím. Zaplatím plnou cenu.“

Počkej, Ozeáši, vždyť je to tvoje žena! Už je přece tvoje!

„Já vím. Ale zaplatím za to, co už je moje.“

Bible nám říká, že Bůh je Stvořitelem všeho, co existuje. Je Stvořitelem Země i člověka, a přesto posílá svého Syna Ježíše Krista, aby prolil svou krev a svou smrtí na kříži zaplatil za to, co mu již dávno patřilo. Posílá ho, aby vykoupil člověka z otroctví hříchu. Ačkoliv jsme dílem jeho rukou a lidstvo vzniklo z jeho stvoření, zaplatil za nás plnou cenu. Protože Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby ti, kdo v něj uvěří, mohli být zachráněni (Jan 3,16).

Ozeáš zaplatil za svou ženu plnou cenu, která byla podle Tóry cena za otroka. Podle Exodu 21,32 to bylo 30 šekelů stříbra. Ozeáš, který nebyl bohatý, dokázal dát dohromady pouze 15 šekelů stříbra, a zbytek zaplatil jedním a půl chomérem (asi 330 litry) ječmene. Tento obchod však stál Ozeáše více než jen peníze a rodinnou zásobu obilí. Stál ho jeho hrdost. Šel na veřejný trh s otroky, před zástup svědků, aby koupil svou vlastní ženu – ženu, která ho mnohokrát zradila a podvedla. Přesto Ozeáš ochotně zaplatil tuto cenu, aby vykoupil Gomeru z otroctví. Ozeáš obětoval všechno, aby Goméra byla pouze jeho. Když za ni zaplatil, řekl jí:

„Po mnoho dní zůstaneš se mnou, nebudeš smilnit, nebudeš patřit jinému; také já budu jen s tebou.“ (Oz 3,3)

Jak to musela vnímat Gomera? Co se jí asi honilo hlavou?

„On mě našel. Hledal mě a našel mě, tady v té špíně. Opustila jsem ho. Opustila jsem ho i naše tři děti. Skončila jsem na úplném dně, ale on mě neopustil. Hledal mě a koupil mě. On mě vykoupil.“

Ostatní muži si Gomeru kupovali jako hračku, aby ji použili k ukojení svých choutek. Ale Ozeáš ji koupil, aby ji zachránil, aby ji uzdravil. Zaplatil za ni, aby ji přivedl zpět domů, vrátil jí důstojnost a pozici manželky. V Bibli nemáme další informace o tom, jak se jejich vztah dále vyvíjel, ale můžeme předpokládat, že Boží odpouštějící láska, kterou Ozeáš ztělesňoval, obměkčila Gomeřino srdce a zcela změnila její život a hodnoty.

Ozeáš znamená Spasení. Toto prorokovo jméno symbolicky představuje Boha, který hledá svůj duchovně zbloudilý lid, aby ho zachránil z otroctví hříchu. Gomera symbolizuje mě. Tebe. My jsme Gomera. Ačkoliv toto tvrzení může znít nepříjemně, skrývá v sobě naději a radost. Protože pokud jsme Gomera, pak naším mužem je Ozeáš.

Stejně jako Ozeáš nepřestal hledat svou ženu, ani Bůh nepřestává hledat nás. Nehledě na naši nevěru, hříchy a nečistotu, Bůh dělá vše pro to, aby nás našel. Aby našel mě. Aby našel tebe. A aby nás vykoupil ze špíny a hrozného otroctví, do kterého jsme se vlastní vinou dostali.

Ježíš je náš Ozeáš. On za nás zaplatil plnou cenu. Když se farizejové pozastavovali nad tím, že Ježíš stoluje s celníky a hříšníky, Ježíš jim odpověděl slovy proroka Ozeáše: „Milosrdenství chci, a ne oběť“ (Ozeáš 6,6).

„ Jděte a naučte se, co znamená: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Neboť jsem nepřišel povolat ty, co se považují za spravedlivé, ale ty, kdo si uvědomují svou nedostatečnost, svou hříšnost.“ Farizejové věděli, odkud pochází slova ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘

Židé vzdělaní v Písmu rozuměli tomu, že jim tím Ježíš říká:

„Já jsem váš Ozeáš. Já jsem vaše spasení. Nikdy vás nepřestanu milovat, nikdy vás nepřestanu hledat a zaplatím za vás výkupné, jakkoliv vysoké, abych vás vytáhl ze špíny, zachránil z otroctví a smířil vás s Bohem. Podstoupím jakkoli velké ponížení, jakkoli velkou potupu, abych vás získal zpět. Pro vás to udělám. Protože vás miluji.“

Ježíš je náš Ozeáš, který přišel zachránit Gomeru, svou milovanou, s nepodmíněnou láskou. Když si uvědomím, že jsem Gomera, když si ty uvědomíš, že jsi Gomera, a pochopíme, co náš Ozeáš pro nás vykonal – že nás přijímá, miluje, odpouští a že nic nemůže změnit jeho lásku k nám – jakou odpověď to vyvolává v našich srdcích?

Náš Ozeáš přišel. Spasení přišlo. Našel tebe. Našel mě. Musel jít na ta nejšpinavější místa a zaplatit tu nejvyšší cenu. Stejně jako Ozeáš šel hledat svou nevěrnou ženu, tak i Ježíš Kristus přišel, aby hledal a zachránil to, co bylo ztracené (Lukáš 19,10). A když nás náš Bůh našel, nebyli jsme zrovna čistí, bez poskvrny nebo připravení. Byli jsme spoutáni řetězy, špinaví, nazí a hříšní. A přesto se náš milující Bůh zeptal:

„Kolik? Jaká je cena za jejich vykoupení?“

„Život tvého Syna. Protože jen a pouze tehdy mohou lidé uniknout spravedlivé odplatě, která jim náleží pro jejich hříšnost.“

„Dobře. Dobře. Pošlu svého Syna.“

Našemu Bohu nikdo nemusel říkat, aby nás miloval. Bůh nás miloval ještě předtím, než jsme se narodili. Miloval nás, i když jsme dali přednost hříchu před spravedlností. A miluje nás i dnes. Vždycky nás miloval. Nic ho nemůže přimět, aby nás přestal hledat, aby o nás přestal usilovat, nebo aby se přestal snažit přivést nás zpět k sobě, dokud je čas. Bůh nepřestává milovat, i když ho zradíme. Nepřestává nás milovat, i když na něj nemáme čas. I když ho ignorujeme, stále nás má ve svém srdci.

I když nechceme slyšet jeho slovo, i když si zacpáváme uši před jeho hlasem, nepřestává nás volat, abychom se k němu vrátili. Miluje nás přes to, kým jsme, kde jsme a co jsme udělali. Překypuje nepodmíněnou láskou, láskou, která vyvolává úžas.

Tak jako žena nevěrně opouští svého druha, tak jste se nevěrně zachovali ke mně, dome izraelský, je Hospodinův výrok. (Jer 3,20 CSP)

Navrať se, izraelská odpadlice, je výrok Hospodinův, já se na vás neosopím, neboť jsem milosrdný, je výrok Hospodinův, nechovám hněv navěky. Navraťte se odpadlí synové, je výrok Hospodinův, neboť já jsem váš manžel. (Jer 3,12.14)

Bůh nás miluje, i když je náš vztah k němu vlažný. Neopouští nás, i když my opouštíme jeho. Je nám věrný, i když my mu věrní nejsme. Nepřestává se snažit o obnovu vztahu s námi. Koupil nás za plnou cenu. Náš život vyvážil životem svého Syna. Takový je náš Bůh. Jak na jeho lásku odpovíme?