Život po živote? (R.A.Moody)
S. Blackmorová kontra R. A. Moody
V souvislosti s reinkarnací, UFO fenomény, principy života a možností života na jiných planetách je často diskutována i otázka „života po životě“. Lidé od nepaměti hledají odpověď na problém smrti. Smrt se týká prostě všech. Snad právě proto vzbudil tak velký zájem Dr. Raymond A. Moody svou knihou Život po životě. Kniha se stala bestsellerem nejen ve Spojených státech, ale brzy i v Evropě a celém světě. Čím vlastně Moody vzbudil takový zájem?
Už v době studií (vystudoval filozofii a medicínu) se zabýval nevysvětlitelnými jevy v hraniční oblasti mezi životem a smrtí. Po mnoha přednáškách pojednávajících o thanatologických otázkách vzbudil značnou pozornost tím, že ve své knize zaznamenal výsledky asi 150 rozhovorů s lidmi, kteří vyprávěli o svých zážitcích při tzv. klinické smrti, ze které se po oživovacích pokusech dostali zpět do normálního života. Přes mnohé rozdíly v popisu těchto prožitků z nich lze vyčíst až 15 symptomů, které se ve větší nebo menší míře opakují ve všech případech. Takový modelový případ popisuje Dr. Moody asi takto:
Člověk umírá a slyší, jak lékař prohlašuje, že zemřel. Slyší různé nepříjemné zvuky a zároveň cítí, že se rychle pohybuje nějakým tunelem. Pak se najednou octne mimo své fyzické tělo. Z povzdálí toto své tělo sleduje… Postupně se přizpůsobuje svému novému stavu. Pak k němu přicházejí jiní, aby jej přivítali a pomohli mu. Vidí zemřelé příbuzné, přátele a nakonec se před ním objevuje jakýsi laskavý duch – jakási bytost ze světla. Ta přivede „zemřelého“ k tomu, aby zhodnotil svůj život, a pomůže mu v tom panoramatickou projekcí důležitých událostí jeho života.
V určité chvíli má pocit, že se přiblížil k nějaké hranici, která dělí život pozemský od života budoucího, ale on pozná, že se musí vrátit, že jeho čas ještě nenadešel. V tom okamžiku váhá, protože se vrátit nechce. Je přemožen novými pocity radosti, lásky a míru. Potom se však přece jen musí vrátit ke svému fyzickému tělu a žije dál jako předtím. Později se o své zkušenosti snaží mluvit s jinými, ale naráží na potíže. Buď se setkává s nepochopením, nebo nemůže najít správná slova, která by dokázala přiměřeně vystihnout jeho nadpozemské zážitky. Přesto však to, co zažil, hluboce ovlivní jeho další život, především jeho názor na smrt a vztah k životu.
Proč je to zde uvedeno? Mnozí totiž věří tomu, že právě tyto zážitky jsou důkazem, že člověk žije dál i po své smrti jako nějaká duchovní bytost. I když to Moodyho kniha přímo neříká, mnoho lidí k takovému názoru dochází. Je pravdou, že je k tomu tak trochu navádí titul knihy – „Život po životě“. Co si o tom máme myslet? Je možné na základě těchto zážitků věřit v posmrtný život? Je to možné pokládat za vědecké stanovisko? Nevyměňují zde lidé víru v biblickou naději ve vzkříšení, kterou nám dává Ježíš Kristus, za jinou víru…?
Otázky posmrtného života: Víra, nikoli důkaz
Moody sice říká, že posmrtný život patří „k nejpodstatnějším výrazům lidské víry“, nikde však netvrdí, že by jeho kniha chtěla posmrtný život „dokazovat“. Ve své druhé knize si Moody doslova stěžuje na lidskou nedočkavost v tomto směru:
„Ačkoli jsem jasně a zřetelně prohlásil, že se nepokouším dokazovat existenci posmrtného života, přesto to nepomáhá a mnozí lidé, s nimiž hovořím, s tím stále nejsou spokojeni.“
O vztahu své knihy k vědě Moody otevřeně napsal:
„Jsem první, kdo uznal, že studie, kterou jsem podnikl, není přísně vědecká…“ (str. 177)
Na straně 167 čteme, do které oblasti řadí úvahy o existenci života po smrti:
„Dospěl jsem k tomu, že otázky existence života po smrti považuji za věc víry…“
Protože takový závěr je věcí víry, Moody hned na to dodal, že …
„prožitky blízkosti smrti se nesmějí zneužít jako záminka k zdůvodnění nějakého nového kultu“.
Moody si je vědom mnoha nejasností i protikladností svého výzkumu, a tak u něj čteme i toto upozornění:
„Chtěl bych varovat badatele před chybným závěrem, že někdo, kdo byl ,mrtvý‘, a zažil při tom určitou zkušenost, ví už nyní o všem, co se děje na druhé straně. Nikdo se nevrátil ze ,smrti‘ s přesvědčením o své neomylnosti a vševědoucnosti o otázkách života na onom světě.“ (str. 183)
Velmi cenná je jeho rada i pro budoucí nadšence myšlenky posmrtného života:
„Domnívám se, že velký masový výzkumný projekt s cílem dokázat existenci života po smrti by byl počinem pomýleným a při dnešním stavu našich vědomostí i přehnaně ctižádostivým. Podle mého názoru existenci života po smrti nikdy nedokážeme, spolehneme-li se jen na vědu.“ (str. 184)
„Nesmíme zapomenout, že je to pouze náš vlastní strach před konečností smrti, který nás nutí, abychom od člověka s prožitkem blízkosti smrti žádali důkaz existence života po smrti.“ (str. 185)
Problém je i v tom, že thanatologické důkazy stojí na velmi vratkých základech: Ne všichni, kteří opustili své tělo, vyprávějí totéž. Mnozí si odporují. Moodyho „vzorová zkušenost“ (uvedená v předchozí stati) je sestavena na základě vyprávění více lidí, ale ani jeden z nich neprožil vše přesně tak, jak Moody popisuje. Kromě toho, psychiatr Bruce Greyson z univerzity v Connecticutu dokládá i negativní zkušenosti a prožitky.
Pacienti po absolvování „klasických prožitků“, tj. tunel, světlo a rekapitulace života, propadají pocitům strachu, stísněnosti, „věčné prázdnoty“, úzkosti ze smrti apod. Nejhorší z temných pocitů, z blízkosti smrti, obsahují představy démonů a pekla. Jiní se zase cítí jakoby obklopeni tmou, potí se a naříkají bolestí.
Těžko se dá zjistit, co se děje, když člověk umírá. Je skutečně „mrtvý“? V současnosti existují tři definice klinické smrti a těžko se dá říci, kdy přesně nastává ten okamžik, kdy člověk přechází ze života do smrti. Je zkušenost lidí, kteří opustili tělo, opravdovou zkušeností, nebo je to jen fantazie, která vznikla v určité oblasti pacientova mozku? Na to se nedá odpovědět. Je však podezření, že vyprávění umírajícího o tom, co viděl, často odpovídá jeho teologické víře (někdy jeho obavám).
Několik z těch, kteří se probrali k životu, tvrdí, že jim duchovní bytosti říkaly něco odlišného, než uvádí Dr. Moody. Rawling však tyto zkušenosti odmítá a považuje je za manipulaci démonů. Jak lze však odlišit pravdivé zkušenosti od falešných? Někteří z lidí, kteří přežili svou smrt, vyprávěli také o setkání s Krišnou a jinými pohanskými postavami. Skutečností zůstává, že thanatologické zkušenosti dokazují jen velmi málo. Uvolňují prostor pozoruhodným spekulacím, ale nic víc.
O co tedy jde?
- Jedná se o stav, kdy při nedostatečném prokrvení mozku dochází k halucinacím jako u drog?
- Jedná se o neznámé pochody našeho podvědomí?
- Je možné, aby v tomto stavu, který je podobný tranzu, působil na myšlení některých lidí satan a předváděl se jako anděl světla, a tím podpořil své učení o nesmrtelnosti?
Jsou to nezodpovězené otázky a těžko zjistit, kde je pravda. Možná, že od každého je v ní kousek. Jisté je, že v této oblasti tápe. Tyto zážitky mohou svědčit o něčem jiném, než o převtělování a posmrtném životě, jak se to někteří snaží zneužít.
Hypnóza a podvědomí: Mýty o minulých životech a jejich vědecké vysvětlení
V seriálu „Svět tajemných sil“ byly probírány příběhy některých lidí, kteří si v hypnóze jakoby vzpomínali na svůj minulý život. Avšak při srovnání se skutečnostmi z té doby bylo prokázáno, že tu jsou rozpory a že to tak nemohlo být. V seriálu jsme byli seznámeni např. s případem paní Lízy z Finska, která tvrdila, že v minulém životě žila v Anglii. Dokonce v hypnóze zpívala jednu anglickou píseň. Při druhé hypnóze byla dotázána, odkud píseň zná. Vzpomněla si, že ji jednou viděla v knihovně. Jeden pohled stačil, aby se v podvědomí uchoval ohromný blok informací a ve vhodnou chvíli se projevil. Podvědomí mozku si přesně vybavilo slova i melodii zaznamenanou v notách.
Tento příběh ukazuje na netušené možnosti i kapacitu našeho podvědomí. To zřejmě nepřestává fungovat ani ve chvílích klinické smrti. Biochemikové např. říkají, že to, co Moody popisuje, není známka přechodu z jedné formy života do druhé, ani z animální formy do spirituální, ale že se jedná o běžné změny, které nastávají při zastavení příchodu krve mozkem. Tehdy dochází k řadě biochemických reakcí, které spolu souvisejí a které vyvolávají různé stavy a vize. Podle nich se jedná o halucinace, které následují po anoxii, to je nedostatku kyslíku atd.
Psychologové to vysvětlují funkcemi podvědomí. Člověk ve vědomí ví, že mu někdo blízký zemřel. Podvědomě však touží se s ním setkat. Při umírání už vědomí nefunguje a začíná převládat podvědomí. Proto se přiklánějí k tomu, že se zde děje něco s podvědomím, které vyhasíná později než vlastní zástava srdeční činnosti a mozková smrt.
Tento úsek zážitku trvá objektivně velmi krátkou dobu, snad ani ne minutu. Jen subjektivní dojem umírajícího je dlouhý.
Jsou lidé, kteří mají některé z těchto prožitků, aniž by prošli klinickou smrtí. Protože slyšeli o životě po životě, zkouší se pomocí hypnózy dostat do minulosti. Zde také záleží na hypnotizérovi, jak se ptá na „minulý život“. Tomuto druhu hypnózy se říká regrese. Čím vznikají ony zážitky? Působením hypnózy? Nevíme přesně, co to hypnóza je. Celé roky si lidé mysleli, že je to jistý druh spánku. Ukázalo se, že tato teorie je nesprávná. Nemůžeme prostě znát všechny účinky hypnózy na naše vědomí a podvědomí. To však ještě není v této problematice všechno.
Kdybych prožil několik životů, která z těchto osobností je moje skutečné já?
Jestliže odpověď zní: „Ani jedno, je to jistá forma super ega, které je nadřazené nad ostatními,“ proč si tedy potom neuvědomujeme existenci tohoto super ega? Jak se můžeme přesvědčit, že je to skutečnost? Nebo se snad při „zážitcích“ jedná o úskoky mysli?
Mnozí lékaři to vysvětlují jako nesynchronizovaný elektrický výboj té části mozku, která je spojována s funkcemi paměti. Ukázalo se, že v některých případech regrese jde jen o kliptomnézii, smyslový klam, kde si mysl představuje a detailně popisuje svět vytvořený fantazií. Jedná se o nevědomou paměť? Víme, že mozek uchovává i takové informace, které se v nás uložily bez našeho vědomí. Může jít v těchto případech regrese jen o uvolnění zasunutých informací? Nebo se jedná o telepatii? Nevíme přesně, jak mozek sbírá informace. Je předmětem regrese telepatické sbírání informací z mozků jiných lidí, možná i těch, kteří zemřeli?
Nebo se jedná o rodovou paměť? Existuje prý cosi jako rodová paměť zděděná od předků, která se za jistých okolností uvolní. Tvrdí se také, že informační stopy se mohou zachovat v místnosti a ve zdech. Dalším problémem je, že pořádně ani nevíme, jak pracuje náš mozek ve snu. Někteří lidé sny nemají, zatímco druzí by mohli každé ráno psát romány a horory, jak bohatý mají rejstřík snů. Přitom ve snech mnozí prožívají takové věci, které Moody popisuje.
Jisté je, že jsou i různé druhy snů. Sen z přepracování, ale i sny od Boha, kterými je člověk varován, či povzbuzen v krizi. Mohou být také i sny z druhé strany, zavádějící akt. Nejobvyklejší vysvětlení funkce snu je potřeba odreagování mozku, vyrovnávání se organismu se stresy a příprava na nový den.
Vezměme jednotlivé body postupně a zkuste si vzpomenout na své sny. Neprožili jste někdy něco podobného? Nepropadali jste se někdy do hlubin, neletěli jste tunelem nebo nevznášeli jste se nad zemí a nelétali? Slyšeli jste syčení, bzučení, hluk? Viděli jste ve snu sami sebe, také jste byli jakoby nestrannými pozorovateli, zdálo se vám, že jste byli s vašimi přáteli, blízkými, a to i s těmi, kteří mezi námi již nejsou? Je to běžné, zvlášť pokud jste k nim měli dobrý vztah. Nikdy jste se nesetkali se světlem či tmou? Když toto vše je schopné naše vědomí či podvědomí vyprodukovat ve snu, proč by to též nebylo možné v krizových situacích života nebo v hypnóze?
Podvědomí, záznamy života a ztracené schopnosti: Tajemství lidského mozku
Dále je dokladováno mnoho příběhů lidí, kterým se v kritických chvílích života – pád z lešení, havárie letadla apod. – promítl celý jejich život jako ve filmu, a to ve zlomcích minuty. Tito lidé byli zcela při vědomí, ale blízkost smrti vyvolala z jejich podvědomí celý film jejich života, včetně důležitých fází a okamžiků. Je jisté, že mnoho z této oblasti je nám neznámé.
Pravdou je, že náš mozek je velmi podivuhodný. Vše, co jsme kdy viděli, četli, slyšeli, cítili, vnímali, zaregistrovali i mimismyslově, je v našem podvědomí uloženo. Jde jen o to „navolit ten správný program“ a vyvolat to zpět. Je známo, že používáme pouze třetinu kapacity našeho mozku. Co dělají ty zbylé dvě třetiny?
Je pravděpodobné, že před pádem do hříchu byl využíván lidský mozek na 100 %. Je možné, že citlivost na mnoho věcí, jako je přírodní biomagnetické pole (proutkaření), telepatie apod., byla mnohem vyšší. Možná, že Bůh věděl, že by toho lidé padlí do hříchu mohli zneužívat, a tak jejich přirozené schopnosti trochu omezil. Lze to odvodit z toho, že po hříchu lidé ztratili onen světelný oděv (chcete-li auru), který je od té doby obklopoval. Tím se stal člověk zřejmě „odolnější“ vůči vlivu nebeských bytostí, těch padlých, ale žel i těch dobrých.
Dále je těžko říci, zda věda někdy odhalí, jakým způsobem vzniká myšlenka, proč myslíme, jak se liší myšlenka při vědomí a myšlenka ve snu, jak vzniká tvůrčí myšlenka, jak vzniká genialita, co skrývá naše podvědomí. Dosavadní pokusy ukazují, že je to oblast s obrovskými možnostmi i záhadami.
Problém „života po životě“ spočívá v tom, že vzniká jakési nové náboženství, založené na prožitcích, a ne na Bibli. Jde o prožitek jakési „vnitřní inventury“ (čas od času není na škodu si takovou inventuru v životě udělat), ale to neosobní „světlo“, či postava, která blahovolně přehlíží zlo, to je nebezpečné. Bible nám říká, že si každý den máme dát do pořádku věci s Bohem a se svým svědomím, abychom měli „čisté konto“.
Je zavádějící myslet si, že je možné žít jakkoli a bez ohledu na své svědomí a pak ve smrti projít jakousi inventurou, případně tam se teprve dovědět, co bylo dobré a co zlé a být blahovolně přijat do světla. Proto nám Bůh dává svědomí a svůj zákon do srdce, aby ho člověk cítil a pochopil. Pán Ježíš položil svůj život proto, abychom se dnes vírou chopili jeho zásluh a prosili o odpuštění hříchů a z vděčnosti k jeho oběti zbytečně nehřešili. Žít si, jak chci podle svého sobeckého srdce, bez ohledu na Boží zákon, a pak v jediné minutě smrti vše zachránit, je scestné, i když lákavé. Úspěšně to uspává svědomí člověka.
Problémem posmrtných zážitků se v poslední době zabývá mnoho autorů. Susan Blackmorová v knize: „Umírání jako cesta k životu“ porovnává dvě nejzákladnější hypotézy:
- jde-li o důkaz posmrtného života, nebo
- o produkt chemických, fyziologických, psychických a neurologických procesů mozku spuštěných blízkostí ke smrti, případně i jinými prostředky.
Prostudovala stovky případů a využila všech dostupných poznatků z lékařské oblasti. Tato její kniha je nejucelenější vědecká práce na toto téma vydaná v češtině. Pokusím se shrnout co nejstručněji důležité závěry a doporučuji každému, kdo se tímto tématem zabývá hlouběji, aby si tuto knihu prostudoval.
Elektrochemické procesy mozku: Anoxie, nerovnováha a vznik předsmrtných prožitků
Elektrochemické pochody v mozku jsou velmi složité. Pracují v určité „vyváženosti“. Ve chvílích klinické smrti, náhlého stresu, utonutí, příjmu drogy apod. vzniká nerovnováha, a tím abnormální stavy. Všechny mozkové buňky potřebují ke své činnosti kyslík. Očekávali bychom, že anoxie – čili nedostatek kyslíku (např. při tonutí) – způsobí, že postižené oblasti mozku zastaví svou činnost. Avšak děje v mozku probíhají složitěji.
Za normálního stavu jsou neurony ve vzájemné interakci tím, že vysílají chemické signály do jemných mezibuněčných prostor, které jsou mezi nimi. Podle působení té, či oné látky dochází k vybuzení (excitaci) nebo utlumení sousední buňky, či buněk. Přitom je vše udržováno na globální hladině aktivity, přičemž do značné míry stabilita mozkové činnosti je kontrolována utlumením. Při anoxii dochází k utlumení vlivem zrušení inhibičních potenciálů. A tak velké množství buněk, které by jinak neměly být aktivovány, jsou nyní excitovány (tj. podrážděny, vybuzeny). To je také klíčová fáze pro vznik předsmrtných prožitků.
Klíč k problému tedy není v samotné anoxii, ale v uvolnění tlumu a v následné excitaci. Excitaci mohou vyvolat drogy, některé chemikálie, jako např. chirurgická anestetika, některá poranění, horečka, určitý druh bezvědomí, emocionální a fyziologické pochody, k nimž při umírání dochází apod. Výzkum vlivu anoxie probíhá již roky. Zkoumá se, co anoxii vyvolává, které chemické pochody a látky jsou s ní spojené a s jakými účinky, včetně subjektivních pocitů pacientů.
Možnosti vzniku anoxie
- omezení průtoku krve – např. zástavou srdce, šokem apod.,
- krev není zásobována kyslíkem z plic – např. pneumonií, tonutím,
- krev není schopna rozvádět kyslík – při otravě oxidem uhelnatým, anémií,
- tkáňové buňky nejsou schopny využít krví přiváděný kyslík – způsobují to narkotika, jedy apod.
Vliv časového průběhu anoxie na předsmrtné zážitky
- je-li velmi pomalá, mozek je schopen důsledky postupně kompenzovat. Anoxie vyvolává pouze malátnost a zmatení.
- je-li anoxie náhlá a hluboká, potom fáze eliminace tlumu bývá příliš krátká, než aby dala vzniknout nějakým prožitkům. Experimentálně se ověřilo, že pokud vzniknou, (např. při stavu navozeného bezvědomí u letců na centrifuze), pak jde o pocity vznášení se, různé vize, např. našich milovaných přátel, kladné emoce, jasné barvy, světla apod.
- v případě anoxie, která napadá lidský organismus střední rychlostí, vzniká relativně dlouhá fáze potlačení tlumu s následným zvýšením aktivity. V tomto případě se projevuje nejvíce zážitků. Jde o průchod tunelem, jasné světlo, hluky apod.
Tolik velmi stručně o anoxii, které je v knize „Umírání jako cesta k životu“ věnováno přes 20 stran. Zkoumání vlivu anoxie tvoří pouze malou část výzkumu, který je uváděn ve výše citované knize, a zde byl uveden pouze pro ukázku.
Hyperkapnie
S anoxií může být spojen zvýšený obsah oxidu uhličitého, neboli hyperkapnie. Dochází k tomu proto, že buňky běžně po zpracování kyslíku produkují CO₂, ale za určitých okolností jej krev nestačí odvést zpět do plic, kterými ho vydechujeme.
Experimenty s hyperkapnií
Při experimentech, které prováděl L. J. Meduna, byly pacientům podávány různé směsi kyslíku a oxidu uhličitého. Někteří z těchto lidí viděli jasné světlo, prožívali odpoutání od fyzické schránky, ožívaly u nich minulé vzpomínky, cítili se být vtahováni do jakési trubky. Někteří čelili strachu a určité extázi, jiní zažívali lásku všeho míra a nádherné pocity.
Experimenty s elektrickým drážděním mozku
Doktor W. Penfield při elektrických stimulacích různých oblastí mozku ověřil, že lze vyvolat např. při stimulaci smyslové části mozkové kůry vjemy zrakové, zvukové, čichové apod. Při stimulaci motorické oblasti mozkové kůry lze vyvolat záškuby a pohyb svalů. K zajímavým stavům došlo při stimulaci spánkového laloku, kdy jeden z pacientů při pokusu náhle zvolal:
„Dobrý Bože, vždyť opouštím vlastní tělo!“
Nejčastěji však docházelo ke zpětným vzpomínkám. Samozřejmě, že stimulací různých míst, docházelo k různým vzpomínkám z různých období jejich života. Zajímavý byl i experiment, kdy jedna žena slyšela hudbu, a když Penfield stimuloval tentýž bod opakovaně, slyšela vždy tutéž melodii. Dnes je prokázáno, že k stimulaci spánkového laloku dochází při uvolňování endorfinů, např. jako reakce na stres.
Ostatní specifické pochody v mozku
Je nad rámec tohoto článku rozebírat pochody v mozku, ke kterým dochází v kritických, ale i běžných situacích našeho života. Důkazy uváděné v knize S. Blackmorové jsou však natolik pádné a vědecky (experimentálně) podložené, že každý, kdo si chce učinit objektivní zhodnocení předsmrtných prožitků, musí tyto důkazy vzít v úvahu.
Dále tedy pouze heslovitě:
Pocit radosti, klidu a míru
Vzniká v důsledku působení přírodních opiátů, které tělo uvolňuje ve stresových situacích.
Tunel, světlo, hlasy
Vznikají díky činnosti vizuální oblasti mozkové kůry ovlivněné anoxií, potlačením tlumu a chaotickou aktivitou nervových buněk, tzv. šumem. Tak, jak se mozkový šum, který vytváří obraz malého světelného bodu, zvyšuje, zvětšuje se i světla oblast, což vytváří dojem pohybu v tmavém tunelu směrem ke světlu, až se celá oblast naplní „světlem“.
Jev vystoupení z těla
S. Blackmorová popisuje tento proces jako „důsledek zborcení obrazu těla a modelu reality“. Tento proces však těm, kteří nečetli její knihu, neříká vůbec nic. Principiálně to velmi zhruba souvisí se zhroucením naší schopnosti souhry vnímat vnější podněty a koordinovat je s vnitřní detekcí polohy našeho těla. Vnější podněty registrujeme pomocí vnějších smyslů – zrakem, hmatem, sluchem, čichem, chutí, někdy se hovoří i o tzv. mimosmyslovém vnímání.
Pomocí vnitřních smyslů detekujeme polohu těla – rovnováhu atd. Mimoto potřebujeme „zkušenost“, to znamená informaci, zda jsme minule na to, či ono reagovali a s jakým úspěchem.
V databance našeho mozku jsou tyto informace uloženy a při každém pohybu ty potřebné aktivovány, a tím pohyb koordinován. Náš mozek zároveň spočítá informace i „doplňuje“. Např. na sítnici oka existuje slepé místo (tam, kde je optický nerv), a přesto je jeho existenci nevědomou dedukcí překryt obraz nacházející se v okolí.
V databance mozku jsou ukládány stále informace a naše „živé sny“ jsou důkazem toho, co mozek dokáže. Samozřejmě i v bdělém stavu, když zavřeme oči, jsme schopni si představit své auto, a to ze všech stran, včetně případných poškození, podobně i svůj pokoj, a to většinou z ptačí perspektivy atd.
Všechny tyto a ještě mnoho dalších informací je potřeba i pro náš nejjednodušší pohyb. Každou setinu vteřiny musí mozek zpracovávat neustále se měnící model našeho těla. Stabilita modelu závisí na rychlosti a úplnosti dodání všech informací zvenčí i zevnitř těla. Pokud mozek začne dostávat chybné informace, dojde k jeho zmatení, a tím zhroucení normálního modelu reality.
Mimo jiné mohou tyto stavy vyvolávat některé drogy, fyzická bolest, poranění, klinická smrt, šoky apod. V případě, že se normální model reality zcela zhroutí, může „paměťový model z ptačí perspektivy“ nahradit „realitu“. Zde dochází ke zmíněnému jevu vznášení se nad vlastním tělem.
Reminiscence („přehrání“) vlastního života
Je vytvářena zvýšenou aktivitou ve spánkovém laloku a limbickém systému, kde jsou organizovány vzpomínky. Tento jev může navodit a spustit jak anoxie, tak i endorfiny.
Následná změna života
Již samotné přemýšlení o smrti může zásadně ovlivnit hodnotovou stupnici, ať už se jedná o smrt vlastní, nebo někoho jiného. Pokud je to zážitek dostatečně hluboký, zbavuje to lidi sobeckosti a probouzí v nich zájem o druhé.
Závěr
Závěrem lze pouze konstatovat, že celý lidský organismus, a zvláště pak mozek, je stále ještě neprobadáný. Je natolik složitý jak ve svých dílčích funkcích, tak i ve vzájemných vazbách, že v případě narušení vyváženosti dochází mimo mnoha jiných i k výše uvedeným zážitkům.
Súvisiace videá a dokumenty
-
John Bible projekt - Evanjelium podľa Matúša / Gospel of Matthew (trailer)
-
Evanjelium podľa Jána (movie) - Never Enough (Loren Allred)
-
Pozvanie od Johna k štúdiu Písma - Projekt Evanjelium podľa Matúša (Project Gospel of Matthew)
-
Evanjelium podľa Matúša - Veľkolepý príbeh Biblie (trailer)
-
Veľký spor vekov - Kniha o udalostiach nielen posledných dní (The Great Controversy)
-
Znamenia doby konca - Koniec je blízko
-
Len sa pozri mojimi očami (Phil Collins - Look Through My Eyes)
-
Jedine v Kristovi zostanem pevný (Owl City - In Christ alone I stand)