Zvieratá a ich postavenie v Biblii

Stvoření zvířat a jejich role ve vztahu k člověku

(Čtení před : Žalm 104,10-30 a Gn 1,20-31)

Vidíme, že i zvířata byla stvořena a to dokonce dříve než člověk. Tento fakt můžeme vnímat různými způsoby. Můžeme se podívat na to, že člověk je korunou stvoření, neboť byl stvořen až na konec a každá „vyšší verze“ stvoření je vnímána jako dokonalejší, což je podobné jako u počítačového software.

Na druhou stranu, můžeme vnímat, že zvířata jsou zde déle, tedy jsou „zkušenější“ a hodna větší úcty a respektu, jako třeba lidé staršího věku. Každopádně zvířata jsou součástí Božího stvoření, a jako taková byla stvořena Bohem, ne však k jeho obrazu jako člověk, ale jistě s rovnocennou láskou.

Bible nám říká, že člověk má dát zvířatům jméno (Gn 2,19) a že Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil (Gn 2,15). Člověk má nad zvířaty panovat. To vše znamená, že člověk má vést zvířata, může je „přivolat a odvolat“, podobně jako má moc řídit věci kolem sebe. Ale to naopak neznamená, že člověk dal zvířatům život nebo že je posledním pánem jejich života.

Zvířata jsou ale i něčím více. Jsou společníky člověka a mají vytvořit společenství pro člověka, ve kterém může realizovat úkol vzdělávat ráj. Ačkoliv Bůh zkoušel vyřešit lidskou samotnost přivedením zvířat, člověk nakonec nenašel ideálního společníka mezi nimi. Čteme, že Bůh označil za „ne dobré“, aby byl člověk sám, a proto se rozhodl vytvořit pro člověka partnera. Zvířata měla být od počátku Bohem zamýšlena jako partneři, ne jen jako potrava nebo užitečné nástroje.

Ano, zvířecí společnost byla pro naplnění člověka nakonec shledána nedostatečnou, ale samotná skutečnost, že Bůh takto „zkusil“ vytvořit společenství se zvířaty, povyšuje zvířata na více než obyčejné neživé věci nebo kusy flákoty. To vše ale znamená, že pro společenství člověka zvířata nestačí. To znamená, že zvířata nejsou rovna člověku. Ale pozor, to, že nejsou postavena člověku na roveň, vůbec neznamená, že bychom je měli nějak deklasovat. Zvířata prostě stojí na jiné rovině než lidé.

Je otázka, jestli vůbec můžeme říci, že jsou „nižší“, protože naše posuzování vyššího a nižšího je vždy jen pochybné, subjektivní a často fatálně zavádějící. Problém je v tom, že člověk, který se nachází v ráji mezi zvířaty, nemůže s nimi vstoupit do plné komunikace, která by tento vztah učinila intenzivním. Zvířata však mezi sebou v rámci druhu disponují komunikací, která je mnohem lepší, než jakou s nimi může mít člověk. Jsou schopná komunikovat svým vlastním způsobem, který člověk nechápe, ale o kterém nemáme právo soudit v lidských kategoriích „nižšího“ a „vyššího“. Prostě se spokojme s pojmenováním „jiného“.

Mimo Bibli se setkáme s 3 typy pohledu na zvířata

• 1. zvíře jako věc,
• 2. zvíře jako tvor rovnocenný člověku,
• 3. zvíře jako božská bytost. 

Zvíře jako věc je typické pro materialistické myšlení a převažovalo zejména v dobách socialismu. Tento přístup byl patrný i v právním řádu, kdy například týrání zvířat bylo považováno za poškozování majetku v socialistickém vlastnictví. V podstatě si každý mohl se svým zvířetem dělat, co chtěl. Tento pohled se ovšem projevuje i v kapitalistickém tržním hospodářství, kde jsou zvířata často chápána především jako předmět trhu.

Příkladem může být velkoprodukce brojlerů, prasat a dalších zvířat v velkochovech, kde se zvířata redukují na čisté objekty ekonomického zisku. Zvíře jako tvor rovnocenný člověku je však myšlenka, která získávala na významu v 18. a 19. století, kdy probíhaly boje za lidská práva a v současnosti jsme svědky prosazování „práv zvířat„. Podle evoluční teorie jsme s zvířaty rovnocenní, neboť zvířata i lidé vznikli stejnou náhodou a vývojem, pouze lidé údajně dospěli k pokročilejšímu stadiu.

Myšlenky o rovnosti člověka a zvířat jsou však hluboce zakořeněny i v některých náboženských systémech, především ve východních náboženstvích jako je Indie. Tyto systémy se často zaměřují na převtělování a příkaz nezabíjet jiné tvory. V těchto naukách je zabíjení zvířat považováno za zabíjení vlastních příbuzných, kteří se mohou nacházet v jiném stádiu existence. Zvíře jako božská bytost, tedy jeho uctívání, bylo typické například pro starověký Egypt, kde zvířata byla chápána jako vtělení bohů a požívala obrovské úcty. Zvířatům byly přinášeny oběti, což svědčí o jejich vysokém postavení v náboženských praktikách.

Vzpomeňme si na posvátné kočky a krokodýly, které byly uctívány v různých kulturách. Například v Indii bylo ještě nedávno nemyslitelné zabít krávu, i když lidé trpěli hladem. Tento přístup ukazuje na rozdílné vnímání zvířat v různých náboženských a kulturních kontextech.

Biblický pohled na zvířata je však jiný. Podle Bible jsou zvířata součástí Božího stvoření, což znamená, že zvířata jsou Božím stvořitelským dílem, stejně jako člověk. Tento pohled není založen na darwinovském samovolném vývoji, ale na víře v Boží stvořitelský plán. V tomto smyslu jsou si člověk a zvířata rovni, neboť obě jsou součástí Božího stvoření.

Genesis nám dosvědčuje, že jak zvířata, tak člověk byli stvořeni Bohem. Tento pohled můžeme vidět v životě a učení Františka z Assisi, který nazýval zvířata svými „bratry”. František si byl vědom bratrství ve stvoření, což vyjadřoval v úctě k zvířatům. Bible však zároveň klade mezi člověka a ostatní tvory jasný předěl.

Člověk je nadřazen přírodě, což je součástí Božího plánu. Jeho úkolem je podmanit si přírodu, včetně živočišné říše, a vládnout jí. Vládnout přírodě však neznamená zneužívat ji až k zničení, ale moudře hospodařit k prospěchu všech. Vládnutí neznamená především uplatňovat moc, ale především se starat o prospěch těch, kterým je vládnuto. Bible nám jasně ukazuje, že Bohu záleží i na životech zvířat:

Žalmy 50,10  Všechna lesní zvěř mi patří i dobytek na tisíci horách, v horách vím o každém ptáku, polní havěť též mám kolem sebe.

Jonáš 4:11  A mně nemá být líto Ninive, toho velikého města? Vždyť v něm žije více než sto dvacet tisíc lidí, kteří ani nerozeznají svou pravici od levice – a k tomu tolik zvířat. PŘEKLAD BIBLE 21! (ČEP uvádí místo zvířat slovo dobytka).

Tento text se týká významu hebrejského slova „behema“ (בהמה), které je často překládáno jako „dobytka“ nebo „zvířat“ v biblických textech. Mnoho lidí si při čtení tohoto slova spojuje pojem s majetkem, bohatstvím nebo produkty, jako je maso a mléko. Nicméně, v kontextu knihy Jonáš v Bibli, kdy je zmíněno město Ninive, je jasné, že se zde nejedná pouze o ekonomickou hodnotu dobytka, ale o život zvířat samotných.

V knize Jonáš (4:11) čteme, že Bůh litoval nejen lidí, kteří žili v Ninive, ale i „zvířat“. Tento biblický verš ukazuje, že Bůh má soucit nejen s lidmi, ale i s těmi nejmenšími a nejběžnějšími tvory. Zvířata, jako součást Božího stvoření, nejsou pouze majetkem pro člověka, ale mají svou vlastní hodnotu v Božím plánu. Tato pasáž zdůrazňuje, že Bůh se stará o celý život, včetně zvířat, a nejen o lidský osud.

Hebrejský text nás tedy vyzývá, abychom viděli zvířata ne jen jako materiální věci, ale jako živé bytosti, které mají svou roli v Božím stvoření, o které se Bůh zajímá. Tento pohled může vést k hlubšímu pochopení vztahu člověka k přírodě a jeho odpovědnosti vůči zvířatům, jako součástem Božího stvoření.

Bůh se o všechna zvířata stará

Žalm 147:9  … zvířatům potravu dává, i krkavčím mláďatům, když křičí.
Matouš 6:26 Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí.

Zabíjení zvířat a smrt zvířat souvisejí s lidským hříchem. To platí nejen pro zabíjení zvířat člověkem, ale také pro zabíjení zvířat navzájem. Před pádem člověka neexistují žádné zmínky o smrti zvířat, spíše naopak. Bůh dosvědčuje, že všechny tvory, včetně člověka, budou živit zelené byliny (Gn 1,29-30). Tento ráj bez smrti a násilí byl však narušen, když člověk zhřešil a byl vyhnán z ráje. Pád člověka měl kosmické důsledky pro celé stvoření. Země byla prokleta kvůli člověku (Gn 3,17-18).

Teprve skrze hřích člověka vstoupila do světa smrt — a to nejen do světa lidí, ale i do světa zvířat. Zvířata nešíří smrt kvůli vlastnímu hříchu, ale kvůli hříchu člověka. Zvířata umírají nevině, a to kvůli hříchu člověka, dědiců Adama a Evy.

Po potopě uzavřel Bůh smlouvu s Noem a dal člověku jasné pokyny pro život na Zemi po pádu. V Genesis 9,1-4 je dovolení od Boha k zabíjení zvířat pro potravu, ale pouze těch, které byly označeny za čisté. Tento pokyn přišel v době, kdy byla země zničena potopou a bylinná potrava již na ní nebyla k dispozici. Smrt a utrpení zvířat jsou tedy součástí prokletí země za hřích člověka.

Zabíjení zvířat pro potravu bylo původně omezeno Božím příkazem, který se týkal pouze čistých zvířat. Tento příkaz je důležitý, protože Bůh dal lidem hranice v zabíjení zvířat a tím ukazuje, že lidské vraždění není neomezené. I když dnes nevíme přesně, proč Bůh zvolil právě čistá zvířata, lze to chápat jako praktickou volbu, protože zbytek zvířat nebyl vhodný pro jídlo, a zároveň tím Bůh omezuje lidskou destruktivní tendenci zabíjet vše, co je na zemi.

Co však s zvířecími obětmi, které Bůh přikázal Izraelcům? Oběti, při kterých byl ztracen život milionů zvířat, jsou pro mnoho lidí dnes těžko pochopitelné, zejména pro ty, kteří mají zvířata rádi. Izraelský obětní systém měl však hluboký symbolický význam. I když je dnes toto chápání obtížné, je třeba si uvědomit, že tento systém byl důsledkem lidského hříchu, nikoliv Boží krutosti. Oběti ukazovaly na to, že hřích má své následky a stojí životy, což bylo zobrazeno v symbolickém aktu zabíjení.

Jako člověk 21. století, který si váží života zvířat, může být těžké pochopit, proč Bůh přikázal takovéto oběti. Zdá se to kruté a nespravedlivé. Ale ve skutečnosti to, co je na tomto systému kruté, není samotný příkaz zabíjet zvířata, ale to, co zobrazuje: hrůzu hříchu, který lidé způsobili. To je zodpovědnost nás lidí, nikoliv Boha.

Naopak, Bůh přišel zemřít sám, aby lidé mohli žít, a aby už nebylo nutné, aby nevinná zvířata dále umírala. Pád jeruzalémského chrámu v roce 70 měl v tomto ohledu pozitivní dopad, protože ukončil zbytečné oběti zvířat, které by jinak Židé stále pokračovali vykonávat. Oběti zvířat a plodin měly být předobrazem Kristovy oběti, která ukázala, že hřích stojí životy, ale zároveň přinesla spásu pro lidstvo.

Bůh nám také říká, že ve skutečnosti o zvířecí oběti nestál, protože obětovaná zvířata nebyla pro něj potřebná:

Ozeáš 6:6 Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly.
Přísloví 21:3 Prosazovat spravedlnost a právo je před Hospodinem výbornější než oběť.
Žalm 40,7 Obětní hod ani oběť přídavnou sis nepřál, nýbrž protesals mi uši; nežádals oběť zápalnou ani oběť za hřích.

Tato situace smrti není naštěstí trvalá, není na vždy. Bůh ji chce změnit a změní. Spasení a záchrana člověka skrze Pána Ježíše mají vliv nejen na lidskou duši, ale i na celé Boží stvoření. Prorok Izajáš již předvídal tuto změnu, kdy Boží záměr s spasením zasahuje do celého světa a vede k obnově, kterou přinese Pán Ježíš:

„Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďat budou odpočívat spolu, lev jako dobytčce bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě.. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře.“ (Iz  11,6-9)

Symbol soužití vlka s beránkem ukazuje na obnovení souladu v přírodě i mezi lidmi. Tento obraz vyjadřuje vizi Božího království, kde již nebude žádného zla ani konfliktů mezi stvořením a člověkem. Současná situace stvoření a vyhlídky do budoucna nám ukazuje apoštol Pavel v listě Římanům 8,18-21.

„Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.“ 

Často si kladu otázku, zda Bůh vzkřísí zvířata. Tato otázka je pro mě obzvlášť aktuální, když mi umře nějaké zvířátko, které jsem měl rád. Je pravda, že v Bibli nenalézám přímou kladnou odpověď na tuto otázku. Na druhou stranu, nelze tam najít ani negativní odpověď.

Vzhledem k hloubce Boží lásky soudím, a myslím, že oprávněně, že život zvířat nekončí definitivně pozemskou smrtí, ale že na nové Zemi budou opět žít s námi, lidmi. Zvířata nemusí přijmout Ježíše Krista vírou, jak jsme to povinni my, protože nezhřešila. Mohou být zachráněna a obnovena, stejně jako vše propadlo smrti ne svojí vinou. To, že tam zvířata budou, to je celkem jasné, čteme Iz 11,6-9, jak jsme již četli:

Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat…

Zvířata patří do ráje. Již ve staroorientálních zahradách kolem svatyní existovaly jakési malé zoologické zahrady, ve kterých byla zvířata. Ochočená a pokojná, znázorňovala symbol soužití vlka s beránkem. Perské slovo „Paradeizos“ znamená zahradu, která není jen osázena rostlinami, ale zahrnuje i zvířata. V těchto zahradách, a to i u pohanských národů, bylo znázorňováno něco jako obecné sbratření v blaženém zlatém věku.

Úcta k životu: Etika, ekologie a víra v ochranu zvířat

My, lidé, nejsme posledními pány; nejsme bohy. Nemáme v rukou život; lidský ani zvířecí. Nevlastníme život, nejsme jeho stvořiteli, a nesmíme být ani jeho majiteli. Avšak, pokud život (a to jak lidský, tak zvířecí) ničíme bez účelu, svévolně a marně, porušujeme tento Boží záměr.

Jak říká prof. Heller, v případě zvířecího života by to mělo být obětováno. My smíme zabíjet, tedy vzít život, pouze ve jménu života, pro jeho zachování. Smíme tak činit jen jako služebníci stvoření, jako opatrovníci a pěstitelé života darovaného Bohem. Zvířecí život smíme vzít pouze z nezbytně nutného důvodu. I nám dává Bůh život skrze oběti (a nakonec v Jeho nejvyšší oběti), takže každý den žijeme z moci oběti, stejně jako Izraelci žili z masa svých obětovaných ovcí a koz.

Moc oběti prostupuje celým světem a dává život. Každý živočišný život je možný pouze proto, že živočich požívá buď rostliny, nebo jiné živočichy. Žije z jejich života, jejich oběť (v biologickém smyslu) tvoří a nese jeho vlastní život. To se netýká pouze naší potravy. Celá naše technická civilizace je možná jen za cenu nesmírného množství smrtí nebo obětovaných existencí, rostlinných i živočišných, včetně dávnověkých organismů. Například uhlí a ropa, které stále patří k našim hlavním energetickým zdrojům, jsou příkladem energie získané za cenu dávných obětí života.

A proto za každým kouskem papíru (z dřeva – stromu, který byl poražen) či kůže, a dokonce i za chemikáliemi a kosmetickými přípravky (z ropy), stejně jako za cihlou, vypálenou uhlím, je skryt život, dávno ukončený, ale stále sloužící, nevědomky odevzdán ve prospěch jiného života v budoucnosti.

Albert Schweitzer, křesťan, teolog a lékařský misionář v Africe, mluvil o úctě k životu. A to nejen k lidskému životu, ale i o vůli a úctě k životu ostatních živých bytostí, tedy i zvířat. To byla jedna z jeho klíčových životních filozofií. Co je to podle něj úcta k životu? Říká:

„Jsem život, který žíti chce, a to uprostřed života, jenž žíti chce.“

Kdykoliv člověk přemýšlí o sobě samém a o světě kolem sebe, vždy se ukáže jeho vůle k životu ve společnosti jiných vůlí k životu. Jak je v mé vůli k životu touha po dalším životě a po tajemném povznesení vůle k životu, jež se nazývá radost, a jak je v ní strach ze zániku a z tajemného snížení vůle k životu, jež se nazývá bolest, stejně tak je tomu i v každé vůli k životu kolem mě. Každá vůle k životu (ať už se projeví nebo zůstává němá) má svou hodnotu.

Když člověk začne myslet, pocítí potřebu mít stejnou úctu k životu pro každý život, ať už jde o život rostlin, zvířat, nebo lidí. Etickým je člověk, pokud považuje každý život za svatý a přispívá na pomoc každému životu, který je ohrožen. Dnes bychom to mohli částečně nazvat také ekologií, která zahrnuje ochranu přírody a respekt k živým bytostem.

V této souvislosti se vyjádřil i Andrew Linzey, anglikánský kněz, teolog a profesor na Oxfordu, který napsal, že následovat Krista znamená být na straně těch nejvíce utlačovaných. Podle něj dnes nejsou více utlačovanými bytostmi než zvířata, s kterými je zacházeno velmi špatně, například v masném průmyslu či při pokusech na zvířatech. Linzey uzavírá:

„Jako křesťané musíme být na straně chudých a utlačovaných lidí světa a na straně zvířat.“

Vztah lidí a zvířat podle Bible: Úcta a společenství

Svědectví Bible ukazuje, že lidé a zvířata jsou v těsném společenství a vzájemně si blízcí. I když je zvláštní role lidí zdůrazněna, Písmo považuje za samozřejmé, že zvířata jsou součástí lidského prostředí a mají svou důležitou roli. Jako všechny boží stvoření mají i zvířata chválit Boha. Bible nás učí o úctě k těmto tvorům a připomíná, že i zvířata jsou součástí Božího plánu.

Starověký člověk žil spojen s přírodou mnohem pevněji než my. Pro něj byl vztah ke zvířatům přirozený a bezprostřední. Zvířata nebyla pouze „flákotou“ na talíři, ale partnerem v každodenním životě a zároveň Božím stvořením. Tento vztah je v souladu s biblickým pohledem na svět, kde vše, co Bůh stvořil, je hodnotné a zasluhuje úctu.

Za dob církevních otců lidé věřili, že například jelen se nechá chytit, ryba se nechá ulovit, a včela nám dává med. Tento pohled na přírodu ukazuje, že lidé vnímali zvířata jako tvory, kteří nám dávají své dary, nikoli jen jako objekty, které si podmaňujeme. I když to může působit jako slovíčkaření, tato filozofie vyjadřuje hluboký respekt k přírodě a zvířatům jako součástem Božího stvoření. V knize Přísloví Bůh vyjadřuje, jak vidí lidské chování ke zvířatům:

Spravedlivý cítí i se svým dobytkem, kdežto nitro svévolníků je nelítostné. (Pří 12:10)

Spravedlivý člověk je ten, kdo cítí soucit se zvířaty. Kdo necítí soucit s jejich utrpením, ukazuje svou nelítostnost a odchyluje se od ctnosti. V České republice se říká, že „podle toho, jak se člověk chová ke zvířatům, se pozná, jaký je.“ Tento výrok podtrhuje důležitost etiky v péči o zvířata, která jsou živými tvory stvořenými Bohem, nikoli pouze věcmi.

Bůh stvořil člověka s láskou a stejně tak stvořil zvířata. Tato zvířata nejsou pouhými objekty, ale živými bytostmi, které mají svou vlastní vůli k životu a cítí bolest a utrpení. Jsou součástí Božího zázraku stvoření, stejně jako lidé. Bohužel, člověk způsobil jejich zkázu, stejně jako zkázu celé prokleté země. Tento fakt však neznamená, že člověk není zodpovědný za ochranu zvířat. Naopak, má velkou odpovědnost za to, aby se o ně pečlivě staral a chránil je.

Člověk je bytost schopná etického myšlení, což mu dává schopnost rozlišovat správné od nesprávného, včetně ochrany zvířat. Křesťané často myslí na pomoc potřebným lidem a zmírňování jejich utrpení. To je správné. Avšak stejně tak bychom neměli zapomínat, že Bůh miluje nejen člověka, ale také zvířata, která stvořil. Podle svých možností bychom měli usilovat o ochranu a prospěch těchto „němých“ tvorů, kteří si zaslouží naši úctu a péči.

Parafr. Efezským 1:10: A až se naplní čas, přivede Bůh všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. A pak už nebude ani smrti lidské, ani té zvířecí.

Súvisiace videá a dokumenty

( Biblické lekcie k dispozícii – STIAHNUŤ )