Liek na (choré) vzťahy

Co je důležité pro šťastný a spokojený život? V čem spočívá jeho tajemství? Co je určující pro kvalitu našeho života? Díky čemu můžeme prožívat radost, štěstí a spokojenost? Co nám naopak působí bolest, smutek nebo emocionální zranění?

Můžeme mít různý názor na to, co je pro šťastný a spokojený život nejdůležitější. Žebříček životních hodnot se může u každého z nás lišit. Někteří lidé dávají na přední místo své zdraví, jiní peníze, úspěchy v práci nebo třeba zábavu, uspokojení různých tělesných potřeb…

Ať už je naše představa o prioritách v našich životech jakákoliv, jsem přesvědčený, že si každý z nás v určité chvíli uvědomí, že to, co do našeho života přináší největší spokojenost, radost a štěstí, jsou láskyplné vztahy. Láskyplné vztahy s našimi blízkými a samozřejmě také s naším Bohem. Narušené vztahy pak kvalitu našeho života snižují, působí nám bolest a smutek, zraňují nás.

Důležitost vztahů pro život dokazují mnohé průzkumy. Podle jednoho z nich se svobodní muži dostávají častěji do vězení, méně vydělávají, jsou více nemocní a umírají mladší než jejich ženatí kolegové. Ženatí muži, kteří onemocní rakovinou, žijí o 20% déle než svobodní muži se stejným typem rakoviny. Také ženy, které obvykle mají více blízkých přátel než muži, přežívají se stejným typem rakoviny déle. Co z toho plyne? Ať už jsme ženatí (vdané) nebo ne, vztahy nás udržují při životě.

Všichni samozřejmě víme, že vztahy mezi lidmi nejsou v dnešní době ideální. Myslím, že s narušenými vztahy má každý z nás osobní zkušenost. Sobectví, zrada, chorobná žárlivost, pomluvy, rozpady manželství, nevěra, odcizení se, psychické i fyzické týrání, to vše je v dnešní době běžnou záležitostí. Můžete namítnout, že je to dobou, ve které žijeme. Vždyť ve 3. kapitole 2. listu Timoteovi je napsáno:

Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí,lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat.   (2Tim 3,1-5)

Vypadá to, že narušené a nefunkční vztahy jsou jedním ze znamení, která mají ukazovat na dobu konce. Ale podle toho, co čteme v biblických příbězích, vztahy na této zemi nejsou ideální už nějakých 6000 let.

Vzpomeňme si třeba na Abrama. Byl bohatý, měl krásnou ženu, procestoval kus světa, ale přesto mu ke štěstí něco chybělo. Neměl děti. Nesl to těžce a těžce to nesla i jeho žena Sáraj. I když jim Bůh opakovaně sliboval početné potomstvo, roky ubíhaly a pořád se nic nedělo. Sáraj už měla přes 70, Abram přes 80 let, ale zaslíbený potomek stále nepřicházel. A protože vzhledem k pokročilému věku Sáraj už nebylo početí dítěte přirozenou cestou možné, přišla tato žena s řešením, které sice vedlo k vytouženému cíli, ale zároveň mělo destruktivní účinky na vztahy v její rodině.

Abram svou ženu poslechl a na její naléhání vešel do stanu jejich egyptské služky Hagar. Možná se i jemu zdálo, že to není špatný nápad, že to je jediné možné řešení. Když však Hagar zjistila, že je těhotná a že může svému pánovi dát to, co mu nedokázala dát jeho žena, přestala si Sáraj vážit. Sáraj, která to celé vymyslela a sama dala Hagar Abramovi do náruče, s bezchybnou ženskou logikou svého muže obvinila:

„Za mé příkoří můžeš ty!“ (Gen 16,5 B21)

Když Abram Sáraj dovolil, aby s jejich služkou nakládala dle svého uvážení, udělala jí Sáraj ze života peklo. Vztahy v této rodině měly najednou k idylce daleko. Situace se dále vyostřila, když Bůh splnil svůj slib a Abrahamovi a Sáře se narodil syn Izák. Pubertální Hagařin syn Izmael Izáka snižoval a posmíval se mu. Sára proto trvala na tom, aby Hagar a její syn byli vyhnáni.

„Ale Abraham se tím velmi trápil; vždyť šlo o jeho syna.“ (Gen 21,11)

Vidíte, jak ničivý účinek na vztahy v Abrahamově rodině měl Sářin nápad dát svému muži do náruče jinou ženu a Abrahamův souhlas s tímto pošetilým řešením Sářiny neplodnosti? Vidíte, jakou bolest, zranění, problémy a trápení toto rozhodnutí přineslo? Mimochodem, víte, že se v tomto případě patrně jedná o nejdelší rodinnou krizi v dějinách? Tato krize trvá už dlouhá tisíciletí, až do dnešních dnů. Konflikt mezi potomky Izmaele a Izáka nepolevuje. Nepřátelství mezi Araby a Izraelci je stále živé.

Když mluvíme o narušených rodinných vztazích, o kterých se píše ve starozákonních příbězích, můžeme si také připomenout Jákoba a těžkosti, které mu do života přinesly jeho dvě manželky. Ten příběh všichni známe. Jákob se zamiloval do Ráchel a sloužil za ni u svého strýce Lábana sedm let. Po uplynutí sedmileté služby však Lában Jákoba oklamal a při svatbě mu za nevěstu podstrčil Leu, Ráchelinu starší sestru. Když Jákob Lábanovi jeho úskok vyčítal, dostal za ženu i milovanou Ráchel. Samozřejmě za dalších sedm let práce ve prospěch mazaného Lábana.

Jákob měl tedy dvě manželky, což v tehdejší společnosti nebyla zas až tak velká zvláštnost. Problém však byl v tom, že jednu ze svých manželek miloval a druhou ne. Nemilovaná Lea začala Jákobovi rodit děti a získala tak nad svou sokyní určitou výhodu. Ráchel, kterou Jákob miloval, totiž dlouho děti neměla.

Lea se tak díky dětem, které Jákobovi porodila, snažila získat manželovu lásku. Ale moc to nefungovalo. Asi víte, jak pak soupeření Jákobových žen o přízeň jejich muže vypadalo. V boji o jeho lásku neváhaly Jákobovy ženy využít ani svých služebných, takže Jákob měl brzy vedle dvou oficiálních manželek ještě dvě neoficiální.

Nebojují i dnes ženy o lásku svého muže? Možná nemusí soupeřit s jinou ženou, ale přesto může být spousta věcí, které je o pozornost jejich muže okrádají. Nemusí někdy ženy o manželovu lásku soupeřit s jeho koníčky, prací, kamarády, sportem nebo třeba s notebookem? A nemusí někdy muži bojovat o lásku své ženy s televizními seriály, jejími kamarádkami nebo třeba s kosmetickými salóny? Nevěnují někdy ženy veškerou svou lásku a pozornost svým dětem a neodstavují muže na vedlejší kolej?

Vraťme se ale k Jákobovi a jeho ženám. Jak vypadaly vztahy v této zvláštní rodině? Boj o otcovu přízeň se přenesl i na děti. Pro jejich hodnotu bylo určující, které matce se narodily a tak měl Jákob děti první, druhé i třetí kategorie. Zřetelně je to vidět při Jákobových přípravách na setkání s Ezauem, ze kterého měl z pochopitelných důvodů obavy. Proč se Jákob setkání se svým bratrem bál? Jejich vztah měl totiž k ideálu taky daleko.

Chybu udělali už jejich rodiče, Izák a Rebeka. Každý upřednostňovali jednoho ze svých synů a došlo to tak daleko, že Jákob na popud své matky oklamal svého otce a podvodem tak získal požehnání, které mělo patřit Ezauovi. Ezaua to naštvalo natolik, že se rozhodl svého zrádného bratra zabít. Jákob byl nucen uprchnout a jeho matka, která ho do zmíněného podvodu vůči otci dotlačila, ho už nikdy neviděla. Zemřela před jeho návratem.

Vidíte, jaké důsledky může mít, když rodiče preferují jedno své dítě na úkor druhého? Vidíte, jak je to zničující pro rodinné vztahy, jaká zranění to působí?

Nicméně Jákob se z jednání svých rodičů nepoučil a dělal totéž. Jeho synové pro něj neměli všichni stejnou hodnotu. Když Jákob viděl, že se k němu blíží Ezau a s ním čtyři sta mužů, bál se, že to může skončit krveprolitím. Moc dobře si pamatoval, jak mu jeho bratr sliboval smrt. Když tedy Ezaua a jeho muže uviděl …

„rozdělil zvlášť děti Lejiny a Rácheliny a obou otrokyň. Dopředu postavil otrokyně a jejich děti, za ně Leu s jejími dětmi a Ráchel s Josefem dozadu.“ (Gen 33,1-2)

Vidíte v tom jasnou hierarchii, která v Jákobově rodině panovala? Myslím, že je více než zřejmé, kterou svou ženu Jákob skutečně miloval a kterého svého syna upřednostňoval. Myslíte si, že tím Jákobovi synové druhé a třetí kategorie netrpěli?

Jákob tomu ještě nasadil korunu, když jednoho dne dal Josefovi nádherný barevný plášť a jasně tak dal najevo, že právě Josef je pro něj synem číslo jedna. Pocity ostatních Jákobových synů a jejich zášť vůči tátovu mazánkovi se jasně projevily při událostech v Dótanu, kdy uvažovali o bratrovraždě, vhodili Josefa do studny a následně ho prodali Izmaelcům. Svému starému otci pak lhali, že jeho milovaného syna roztrhala divá zvěř. Zdají se vám vztahy v této rodině idylické?

Vidíme, že vztahy mezi sourozenci nebyly bezproblémové ani v biblických dobách a že za to často nesli část viny rodiče, když některé ze svých dětí upřednostňovali před ostatními.

Abychom si to shrnuli – vyhrocené a narušené vztahy mezi manžely, rodiči a dětmi i mezi dětmi navzájem nejsou specialitou poslední doby. Dokonce ani pokřivené vztahy v křesťanském společenství nejsou žádnou novinkou. I mezi Ježíšovými učedníky to občas zaskřípalo, zvlášť když se někteří z nich chtěli vyvýšit a zaujmout přední místa v přicházejícím Božím království. Kapitolou samou pro sebe pak je Jidášova zrada.

V této chvíli bychom se mohli bavit o osvědčených receptech na léčbu narušených vztahů. Mohli bychom se bavit o toleranci, trpělivosti, o důležitosti odpuštění a fungující komunikace, o správném způsobu řešení konfliktů a podobně. Kdosi shrnul rady pro zdravé vztahy následovně:

• Šest nejdůležitějších slov: „Přiznávám, že to byla moje chyba.“
• Pět nejdůležitějších slov: „Moc se ti to povedlo.“
• Čtyři nejdůležitější slova: „Jaký je tvůj názor?“
• Tři nejdůležitější slova: „Až po tobě.“
• Dvě nejdůležitější slova: „Děkuju ti.“
• Jedno nejdůležitější slovo: „My“
• Nejméně důležité slovo: „Já

Podobných dobrých a osvědčených rad by se dalo uvést více, mohli bychom je tu rozebírat, ale myslím, že principy fungujících vztahů jsou obecně známé. Problémem je, že i když je lidé znají, často se jimi neřídí. Proto navrhuju, abychom se podívali na původ narušených vztahů, na jejich prvotní příčinu, a pak hledali lék, který bude fungovat.

Když Bůh stvořil Adama a jeho ženu, všechno bylo ideální. Včetně jejich vztahu. Adam byl ze své ženy nadšený. Už když ji poprvé uviděl, vyjádřil vzletnými slovy, jak dokonale se k němu jeho žena hodí, jaké pevné pouto je k sobě váže. Dokonalý soulad však byl narušen, když žena jednoho dne podlehla svůdným slovům hada, pojedla ovoce ze zakázaného stromu a dala také svému muži, aby je jedl.

Na počátku rozbitých vztahů stojí první hřích. Na počátku problémů v mezilidských vztazích stojí narušení vztahu mezi člověkem a Bohem. Žena přestala důvěřovat Bohu a jeho slovu a uvěřila svodům Božího nepřítele. Začala pochybovat o Boží lásce a o tom, že chce pro člověka to nejlepší a sáhla po ovoci, které vypadalo tolik lákavě a které podle hadových slov mělo být prostředkem k úžasnému rozvoji její osobnosti.

Poté, co ovoce ochutnala, donesla je i svému muži, aby i on jedl. A Adam se ke své ženě na cestě vzpoury a neposlušnosti vůči Božímu přikázání přidal. Podle 1. listu Timoteovi 2,14 byla hadem oklamána žena, Adam ne. Proč tedy snědl zakázané ovoce? Jeho hřích byl pravděpodobně motivován láskou k jeho ženě. Dal jí přednost před Bohem. Svého Stvořitele odsunul na druhé místo.

Když snědli zakázané ovoce, lidem se otevřely oči. Bylo to ale jiné, než si představovali. První lidé začali pociťovat vinu za neuposlechnutí Božích slov a když uslyšeli, že se blíží jejich Stvořitel, dostali strach a ukryli se před ním uprostřed stromoví v zahradě.

Vztah mezi člověkem a Bohem byl narušen – ze strany lidí. To oni se schovávají před svým Stvořitelem, to oni se Boha bojí. V důsledku hříchu byl narušen také vztah mezi Adamem a jeho ženou. Když se Bůh ptá Adama, jestli jedl ze zakázaného stromu, ukazuje na svou ženu a říká:

„Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ (Gn 3,12)

Adam svaluje vinu na svou manželku. V jeho slovech se však skrývá i určité obvinění Boha – „To ty jsi mi dal tuto ženu, aby byla při mně. A ona mě svedla k hříchu. Možná kdybys mi dal jinou, nemuselo se to stát…“ V důsledku hříchu je narušená láska mezi manžely i rovnost mezi mužem a ženou. Žena bude po svém muži dychtit, ale on nad ní bude vládnout (viz Gn 3,16).

Vidíte, kde je původ poničených vztahů? Všechno to začalo hříchem proti Bohu, narušením vztahu mezi lidmi a Bohem ze strany člověka. Toto narušení vztahu mezi člověkem a Bohem se následně projevilo narušením vztahů mezi lidmi navzájem.

Žena přestala Bohu důvěřovat. Adam před Bohem upřednostnil svou ženu, Stvořitele odsunul na druhé místo. Lidé se bouří vůči Božímu vedení, zapomínají na něj, ignorují jej, neposlouchají, jsou ve vzpouře vůči němu, vysmívají se mu, klanějí se modlám…

Jak na to reaguje Bůh? Oplácí člověku stejnou mincí?

Ne. Boží reakce na lidskou vzpouru je motivovaná láskou. Bůh člověku projevil lásku hned po jeho pádu do hříchu a stále s tím nepřestává, stále to nevzdává. Bůh člověka hledá a touží po smíření s ním. Přichází s plánem na obnovu vztahu mezi ním a lidmi, i když ho to bude stát neuvěřitelně vysokou cenu. Dává lidem zákon, jehož účelem je ochrana vztahů.

Když se podíváme na desatero, nejsou to omezující zákony, jejichž účelem by bylo vzít člověku radost ze života, připravit ho o svobodu. Jsou to zákony, jejichž účelem je ochrana vztahů – mezi člověkem a Bohem i mezi lidmi navzájem. Jsou to zákony, které člověku svobodu neberou, ale přinášejí. Dvě největší přikázání, o kterých mluvil Ježíš, dvě přikázání, na kterých podle něj stojí celý Zákon i Proroci, jsou o dokonalých vztazích. Jsou o opravdové lásce k Bohu a o opravdové lásce k lidem. Nové přikázání, které Ježíš dává, je o lásce.

Bůh chce uzdravit nemocné vztahy, za jejichž poškozením stojí hřích. Bůh dokonce chce, abychom byli součástí jeho rodiny. Když mu to dovolíme, adoptuje nás jako své děti. Lidé přestali Bohu důvěřovat, vzbouřili se vůči němu, odsunuli ho na vedlejší kolej, vysmívali jeho Synovi, mučili jej, naplivali mu do tváře a nakonec jej zabili. Přesto všechno nás Bůh natolik miluje, že nás chce adoptovat jako své děti. Nabízí nám věčně trvající vztah lásky.

Všichni známe příběh o marnotratném synu. Víme, jak se tento syn vůči svému otci zachoval. Jeho otec však vůči němu nezahořkl. Nepřestal ho milovat a nepřestal toužit po smíření s ním. Nepřestává vyhlížet svého syna, nepřestává doufat v jeho návrat domů. Když ho konečně jednoho dne v dálce spatří, rozběhne se k němu a svírá jej ve své náruči. Nic mu nevyčítá, nechá ho obléknout do nejlepších šatů, navlékne mu prsten na ruku a vystrojí velkou hostinu na oslavu jeho návratu. Je šťastný, že se jeho syn vrátil domů.

Bůh jedná přesně tak, jako otec v tomto podobenství. Stejně jako v podobenství, původcem smíření je Otec. Čeká na nás s otevřenou náručí a doufá, že se do ní schoulíme. Touží po obnově vztahu s námi, po smíření. Chce nám na ruku navléci prsten dědice jeho zaslíbení, obléknout nás rouchem spravedlnosti a uvést na čestné místo na hostině uspořádané na oslavu našeho návratu domů. Chce nás přijmout jako své právoplatné syny a dcery. Pokud se k němu vrátíme, pokud se vrátíme domů, bude nesmírně šťastný. Stále nás totiž miluje.

Jan 1,12: Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.

1. list Janův 3,1: Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi.

Řekli jsme si, kde je původ poničených vztahů mezi lidmi. Všechno to začalo hříchem vůči Bohu, narušením vztahu mezi námi a naším Stvořitelem. Lék na narušené vztahy je tedy obnova vztahu s Bohem, ze které následně vyplývá obnova mezilidských vztahů.

1. list Janův 4,20: Řekne-li někdo: „Já miluji Boha“, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář.

Z tohoto verše vidíme, že láska k Bohu vyvolává v našich srdcích lásku k našim bližním. Láska k Bohu je první krok. Nechejme se smířit s Bohem. Dovolme Bohu, aby uzdravil náš vztah s ním.

2. list Korintským 5,17-21: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.

Na nové zemi bude Bůh přebývat uprostřed svého lidu. Vztah mezi lidmi a Bohem bude bez překážek, vztahy mezi lidmi budou uzdravené. Předchuť těchto láskyplných vztahů můžeme zažívat už dnes. Můžeme být smíření s Bohem, adoptovaní do jeho rodiny. A pokud se tak stane, bude to mít radikální vliv na kvalitu vztahů v našich rodinách, ve sboru i ve společnosti.

Pusťme Boha do svého srdce a dovolme mu zabydlet se tam. Vložme uzdravení našich vztahů do jeho rukou. Lepší lék na pošramocené vztahy nenajdeme.

Ohováranie – nebezpečný jazyk

Stalo sa počas jednej modlitebnej hodiny, že účastníci boli tak dojatí, oslovení, že začali si vyznávať svoje hriechy.

– Bol tam jeden, ktorý povedal: Ja som zlý človek. Musím povedať o sebe, že často kradnem…. Z roboty stále niečo beriem domov…
– Druhý povedal: aj ja mám problémy s hriechom. Ja mám rád alkohol …
– Tretí povedal: ja má problémy tiež. V sobotu pozerám TV.
– Štvrtý povedal: ja často klamem …
– Piaty povedal: ja mám priateľku …

Postupne každý povedal niečo zlé o sebe. Atmosféra bola dojímavá. Ale bol tam jeden brat, ktorý nič nepovedal. Ostatní sa obrátili na neho a spýtali sa: Teba neoslovil Duch Svätý? Ty nemáš žiadne hriechy, ktoré by si chcel vyznať? …Ale mám odpovedal brat, ale ja to nemôžem vyznať. Prečo nemôžeš, veď každý vyznal? Aj ty môžeš! Ten brat odpovedá: ja som veľký klebetník. Mám veľké ústa. Len to nepoviem, čo neviem. Keď opustíme tieto priestory, hneď budem rozprávať o tom, čo som tu počul…

No, to je veľký problém. Ak niekto má veľké ústa, tak s tým treba niečo robiť. V prvej časti uvažovania chcem hovoriť o tom, prečo je to také nebezpečné, ak niekto má veľké ústa? V druhej časti zase o tom, či by sme nemali aj my viac otvoriť svoje ústa. Jak 3, 5

Tri druhy reči

Jazyk, reč, je Boží dar, ale ak nevieme s ním narábať, dokáže narobiť veľké problémy. …Vo vedomí toho by som chcel v prvej časti poukázať na tri druhy reči, ktoré nás môžu pripraviť o spasenie.

 

1.) Na prvé miesto by som chcel umiestniť slovo súdu. Písmo často spomína, že Boh bude súdiť. On je môj sudca! Ježiš je sudca, ale napriek tomu sa často stáva, že človek začne súdiť toho druhého. Hrá sa na Pána Boha. EGW: Myšlienky z hory blahoslavenstiev -128 str.:

„ Keď odsudzuješ iných, odsudzuješ seba samého. Boh takéto odsúdenie pokladá za spravodlivé. Uznáva rozsudok, ktorý vyniesli sami nad sebou… Kto rád robí z komára ťavu, nie je znášanlivý ani láskavý… Kritik hreší viac, než kritizovaný, pretože sám sa dopúšťa rovnako závažných hriechov a okrem toho je domýšľavý a ponižuje iných… Samozvaní sudcovia a kritici sa stavajú na stranu antikrista, ktorý sa povyšuje nad každú vec.“

Keď my budeme súdiť, robíme to, čo má robiť Pán Boh. Súdenie je jeden z najmilších hriechov, ktorých sa dopúšťame. Keď sa dvaja stretnú, tak o čom hovoria? O treťom, ktorý nie je prítomný. Možno by bolo dobre, keby sme sa spamätali a prijali Božiu radu.

Matúš 7, 1-2. Svojimi ústami neubližujeme druhým, ale sebe. Tu nejde o česť toho druhého, ale o našu česť. Správne to vystihol istý mysliteľ, keď povedal:

„ Česť toho druhého človeka je ako veľmi jemný pohár. Keď ho často berieme do ruky, rýchlo sa poláme. „ – Ľudovít Perlaky

Hovorenie o druhých ubližuje aj druhým, ale aj nám. Ba viac nám, než im. Prečo? Ježiš povedal: „Akou mierou meriaš, takou Ti bude namerané. Akým súdom súdiš, takým budeš súdený!“ Prvé ponaučenie: pozor na svoje ústa. Pozor na naše súdy!

 

2) Druhý veľmi nebezpečný zvyk veriacich je ponosovanie. Všetci to veľmi radi vychutnávame. Ešte aj hlboko veriaci ľudia padli do tohto hriechu. V Jóbovej knihe čítame:

Jób 10,1 „Dám voľný priebeh svojmu žiaľu nad sebou. Budem hovoriť v horkosti svojej duše.“

Problém je v tom, že nie len Jób padol do hriechu ponosovania, ale aj my často tam padáme. Dáme voľný priebeh svojmu  ponosovaniu. Radi využívame každú príležitos3ponosovaniu. Radi využívame každú príležitosť nato, aby sme mohli povedať niečo o sebe, o svojom žiali. Radi sa hráme na martýrov. Myslíme si, že svojím žiaľom úspešne prebudíme ľútosť u druhých. Ponosovaním si chceme získať lásku, súcit, ľútosť. V skutočnosti ide o žobranie súcitu a lásky. Stále o tom rozprávame, že nič nemáme, že žijeme na pokraji možnosti, atď. Málo zarábame, sme chudobní. Počuli ste už tieto slová? …. Často počujem: všetko ma bolí, nič sa mi nedarí, neviem, čo bude? Očakávame, že poslucháč zmäkne a začne nás ľutovať. Myslíme si, že takto smieme hovoriť, veď sme povedali pravdu! Ani nezbadáme, že hrešíme.

Stále ponosovanie vlastne nie je nič iné , ako vzbura proti Pánu Bohu. Poznáte príbeh izraelského národa? Stále sa ponosovali. Raz nemali vodu, inokedy jedlo, inokedy im vadila manna, atď. Nakoniec im Pán Boh povedal, že to je vzbura! Musím pripomenúť, že reptanie aj dnes je vzbura voči P. Bohu. Nespokojnosť je hriech. Keď stále sledujeme druhých a len o to sa staráme, čo oni majú a čo sme my nedostali, tak to je hriech. To je porušenie 10. prikázania. Nespokojnosť je nevďačnosť. Je to slepota voči tomu, čo sme dostali. Oprávnene nás vyzýva jedna sionská pieseň :“ sčítaj všetky dary, ktoré Pán ti dal! … Sčítaj a potom sa ponosuj! Ap. Pavol píše:  1. Tim 6,6

Druhá rada je: Buď radšej vďačný a buď spokojný s tým čo máš!

 

3.) Tretí hriech úst sa volá chvála. Musím povedať, že všetci sme vášniví chválenkári. Ide o veľmi milú tému. Všetci veľmi radi rozprávame o tom, čo vieme, čo sme dokázali, čo robíme, atď. Keď sa dvaja stretnú, tak často sa hovorí o tom, čo som urobil, aký som šikovný, dobrý, atď. Zabúdame na to, že seba vyvyšovanie je hriech,

Mat. 23,12… Inými slovami, ak chceš, aby ťa iní milovali, málo hovor o sebe. Keď otvárame svoje ústa a chceme sa pochváliť, majme na mysli to, že stojíme na kraji priepasti. Veľmi ľahko sa môže stať, že sa zrútime do záhuby. Môžeš ľahko padnúť tak, ako padol Mojžiš. Ja som dlho nevedel pochopiť jeho hriech. Taký veľký muž, bol verný, spoľahlivý, obetavý, vzdelaný, zbožný,. Ako mohol prepadnúť pokušeniu a na takej malej veci zhrešiť. Viete, čo bol jeho hriech? Pochváli seba. Zabudol na Pána Boha Sebe si privlastnil uznanie. Čo chcete, ja mám vám dať vodu? / 4.Moj. 20.10-11/

Taký zbožný muž zabudol na Hospodina. To bol jediný jeho hriech, kvôli čomu nevošiel do Kanaánu. Kvôli tomu, že nedal pozor na svoje ústa, unáhlene sa vyjadroval. Musím povedať, že nie len Mojžiš prepadol pokušeniu, ale tisíce a desaťtisíce jednajú podobne. Namiesto Boha, pochvália seba.

Tretia rada je: Dávaj pozor na svoje zásluhy, úspechy, glóriu.

Ježiš radí: Matúš 5, 37. Vo vedomí toho verím a zvestujem, že hrozí nám veľké nebezpečenstvo. Príčina je v tom, že nedokážeme usmerniť svoj jazyk. Preto povedal Jakub 3,2 Takí by sme mali byť, ale nie sme takí. My sme takí, akí boli veriaci v Ríme: Rim. 3,13-14 – prečítať! Oh, to je hrozný stav! Možno nie všetci, ale mnohí z nás „zápasia“ so svojim jazykom. Čo robiť?

Hovoriť iným jazykom

Viete, čo je potrebné k tomu, aby sme sa zmenili? Aby sme hovorili inak? Čítaj príbeh: Sk. 2,4….. Oni začali hovoriť inými jazykmi. Jazyk vie narobiť veľké problémy. Keď nebudeme hovoriť, nič sa nestane. Prečo prenasledovali Krista? Kvôli jeho reči, kázaniam, posolstvu…. Kedy nás budú prenasledovať? Keď ľuďom vysvetlíme, čo je Babylon. Pokiaľ budeme hovoriť po starom, nič sa nebude diať.

Kedy budeme zvestovať to, čo nám Pán Boh zveril? Po zostúpení Ducha Sv. Keď na učeníkov zostúpil, oni začali hovoriť „inými jazykmi“! Skutky 2,4

Pokiaľ na nás nezostúpi Duch Svätý, budeme hovoriť po starom. A to je hriech.
– Namiesto odpustenia, posudzujeme! Ohovárame a to je hriech!
– Namiesto ďakovaniu Bohu, radšej sa ponosujeme a to je tiež hriech.
– Namiesto chválenia Boha, seba chválime a to je tiež hriech.

Ježiš raz povedal, že podľa svojich slov budeme ospravedlnení, alebo odsúdení! / Matúš 12,37./ To je pre mňa vážna informácia. Ako mám hovoriť? Boh nám dal dar reči a jazyka, ale hriech nakazil všetko. Aj dar reči. Potrebujeme Boží zásah, aby sme „hovorili inými jazykmi“!  Tak cítim, že zatiaľ hovoríme po starom v každej oblasti. V bežnej reči, ale i v misijnej.

Modlím sa zato, aby zostúpil Duch Svätý na cirkev, aby sme už konečne hovorili inými jazykmi! Lebo jedine iný jazyk bude dokazovať, že sme služobníci živého Boha! Nezabudnite, že Boh nám dal „veľké ústa“. Načo ich použijeme? Mysli na ten dar s úctou, kedykoľvek prehovoríš!

Päť jazykov ospravedlnenia

Milostný příběh – známý film ze sedmdesátých let – obsahoval slavnou větu: „Láska znamená, že se nikdy nemusíš za nic omlouvat.“ Přesný opak je pravdou. Láska znamená, že se budete omlouvat často. Ke skutečné lásce patří omluva toho, kdo se provinil. Patří k ní i to, že druhá strana odpustí. Tato cesta vede k obnově vztahů a k růstu lásky.

Náš výzkum nás přivedl k závěru, že omluva se skládá z pěti základních prvků. Říkáme jim pět jazyků omluvy. Většina lidí má pocit, že jeden či dva z těchto základních rysů dosvědčují upřímnost více než ostatní. Má-li být vaše omluva účinná, nemusíte hovořit všemi pěti jazyky. Druhý bude ochoten vaši omluvu přijmout, pokud budete mluvit jedním, případně dvěma jazyky, které poškozené straně svědčí o upřímnosti.

Vyjádření lítosti

Prvním jazykem omluvy je vyjádření lítosti. Většinou řekneme: „Je mi to líto.“ Vyjádření lítosti je emocionální aspekt omluvy. Poškozené straně vyjadřujete pocit viny a zahanbení i svou vlastní bolest nad tím, že jste druhého zranili. Chceme-li poškozeného přesvědčit o upřímnosti své omluvy, musí být řeč našeho těla v souladu s tím, co říkáme slovy. Pro někoho mohou být důkazem slzy, pro jiného pohled do očí. Omluva je účinnější, je-li konkrétní. Jsme-li konkrétní, sdělujeme druhému člověku, že chápeme, jak moc jsme mu ublížili.

Čím více podrobností uvedeme, tím lépe. Upřímná lítost musí také zaznít odděleně od všeho ostatního. Nesmí následovat žádné „ale…“. A pokud se někomu omlouváme, naším skrytým cílem by nemělo být, aby se i on omluvil nám.

Přijetí zodpovědnosti

Proč máme někteří takový problém přiznat, že jsme udělali chybu? Neochota přiznat chybu mívá co do činění s vědomím vlastní hodnoty. Uznání chyby vnímáme jako slabost. Zralí lidé se učí, jak překonat škodlivé vzorce chování, které si osvojili v dětství a přijmout zodpovědnost za svá selhání. Nezralý dospělý si neustále zdůvodňuje, proč jednal tak, jak jednal. Při takovém zdůvodňování se zpravidla pokoušíme přesunout zodpovědnost na někoho jiného.

Pro mnoho lidí je nejdůležitější částí omluvy uznání, že určité jednání bylo špatné. Chcete-li, aby vycítili, že vaše omluva je upřímná, můžete užít následujících výroků: „Vím, že jsem udělal chybu. Nechci se vymlouvat – nemám na co. Prostě jsem jednal sobecky. – Neměl jsem s tebou tak mluvit. Bylo to hrubé a nespravedlivé. Mluvil jsem ve vzteku a snažil se ospravedlnit. Doufám, že mi odpustíš. – Opakoval jsem chybu, o které jsme již mluvili. Opravdu jsem šlápl vedle. Vím, že je to moje chyba.“

Náprava škody

Myšlenka odškodnění za učiněné příkoří má své kořeny hluboko v lidské duši. Představa nápravy škody je založena na vrozeném lidském mínění, že pokud někdo spáchal něco zlého, měl by za to „zaplatit“. Když např. maminka vidí, že její čtyřletý syn vyrval své šestileté sestřičce z rukou panenku, vede ho jednak k tomu, aby se omluvil, jednak k tomu, aby panenku vrátil.

Pro některé lidi je náprava škody primárním jazykem omluvy. Tito lidé potřebují, aby po přiznání, že druhá strana s nimi neměla takto jednat, následovala slova: „Jak ti mohu dokázat, že tě mám stále rád?“ Je velmi důležité, abyste svůj pokus o nápravu vyjádřili tím jazykem lásky, kterým daná osoba hovoří. Někteří manželé jsou přesvědčeni, že nejlepší způsob, jak se pokusit o nápravu, je věnovat ženě květiny.

Ovšem ne všechny ženy hovoří tímto jazykem lásky. Některým manželům se tak může stát, že jim kytka přistane na hlavě a manželka znechuceně odejde se slovy: „On si snad myslí, že kytka všechno vyřeší!“

Měli bychom tedy použít při pokusu o nápravu primární jazyk lásky svého partnera. V podstatě existuje pět základních jazyků lásky – slova ujištění, skutky služby, dárky, soustředěná pozornost a tělesné doteky (viz kniha dr. Chapmana Pět jazyků lásky). Bez pokusu o nápravu škody s využitím primárního jazyku lásky partnera nepovede omluva ke kýženému výsledku, tedy k odpuštění a smíření.

Upřímné pokání

„Pořád se hádáme o tytéž věci,“ řekla mi jistá žena, vdaná již téměř třicet let. „Myslím, že ve většině manželství je to stejné. Nerozčiluje mě ani tolik to, co manžel udělá, jako spíše to, že se tatáž věc opakuje stále znovu. Manžel se mi omluví, slíbí, že už to víckrát neudělá, a pak… pak to udělá znovu. Může to být maličkost – třeba že nechá v koupelně rozsvícené světlo nebo jiná drobná mrzutost. Já nestojím o jeho omluvy! Chci, aby už nikdy neudělal to, co mi vadí!“

Tato žena chce, aby její muž činil pokání. Slovo pokání znamená „obrátit se“ nebo „změnit své smýšlení“. V kontextu omluv to znamená, že si daný člověk uvědomí de-struktivnost svého jednání. Lituje bolesti, kterou druhému působí, a rozhodne se své jednání změnit.

Během svého výzkumu jsme opakovaně naráželi na prohlášení typu: „Očekávám, že najde způsob, jak zajistit, aby se to neopakovalo. Vím, že nikdo z nás se nezmění přes noc. Pro mě je důležité, když dá najevo, že je připraven na změně pracovat.“ Tyto výroky – a tucty dalších – ukazují, že pro mnoho lidí je jádrem omluvy pokání.

Prosba o odpuštění

Proč je prosba o odpuštění tak důležitá? Některým lidem nejpřesvědčivěji ukazuje, že opravdu stojíte o to, aby se vztah plně obnovil. Pokud jeden druhému ublížíme, ihned vzniká emocionální bariéra. Dokud ji neodstraníme, nelze ve vztahu pokračovat. Prosbou o odpuštění současně dokazujete, že jste si vědomi svého pochybení. Je přiznáním viny. Touto prosbou dáváte najevo, že si zasloužíte odsouzení nebo trest.

A konečně: Prosbou o odpuštění kladete budoucnost vašeho vztahu do rukou toho, jemuž jste ublížili. On stojí před volbou, zda odpustí či neodpustí. Tím se ovšem zříkáte kontroly nad celou situací – a právě to je pro některé lidi nesmírně těžké, zvláště pro ty, kteří jsou silnými osobnostmi se sklonem k ovládání situace i druhých.

Súvisiace videá a dokumenty

( Hlbšie štúdium)