fbpx
Zmeň svoj život
BibliaBiblické štúdium 1-10

9. Pokánie a odovzdanie

Náčrt

Úvod: Důležitost pokání – Mk 1,15; Mt 3,2; Mt 4,17; Sk 2,37-38
1. Co není pokání
a) Pokání není odčinění zlých skutků
b) Pokání není vnější skutek
c) Pokání není náš výkon, náš čin

2. Co je pokání – Ř 12,1-2; J 12,32; Ž 32,1.2.5; Ž 51,12; Zj 3,18-20
a) Pokání je změna smýšlení
b) Pokání je nový vztah
c) Pokání je obrat v životní orientaci člověka
d) Pokání znamená dovolit Bohu, aby se stal Pánem našeho života

3. Co člověka přivádí k opravdovému pokání? – Ř 2,4; Mk 1,15; Ř 12,1-2; J 16,7-8; Žd 3,7-8
a) Boží dobrotivost přivádí člověka k pokání
b) Zvěst evangelia přivádí člověka k pokání
c) Duch svatý přivádí člověka k pokání

4. Úplné odevzdání se Kristu – Př 23,26; 1 J 4,19; Mk 12,28-33; Fp 1,21; Ga 2,20-21

Úvod

Pokání je slovo, kterým mnozí pohrdají. Pokání se často považuje za slabost. Mnozí lidé tvrdí: „Nemám čeho litovat. Co jsem byl, byl jsem rád, a co jsem dělal, dělal jsem rád.“

Výzva k pokání je nepopulární poselství. Avšak ve všech klíčových okamžicích dějin, pokaždé, když v historii o něco šlo, když se něco opravdového dělo, zaznívalo toto poselství. Amos, Eliáš, Jan Křtitel, Pán Ježíš, apoštolové, reformátoři a další vybízeli k pokání. Volání lidí k pokání je příznačné pro všechny velikány dějin. Samotný Kristus vyzýval lidi: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo Boží království.“ (Mt 4,17 – Viz dále Am 5,4.14-15; 1 Kr 18,21; Mt 4,17; Mk 1,15; Mt 3,2).

Čiňte pokání! Taková nemoderní výzva. Proč to dělat? To je snad jen pro ty druhé. Já také? Divíme se tomu. Činit pokání nám není vlastní. Proto musí přijít silné osobnosti a vyzvat nás k tomu. Přestože je to nepopulární, je to stále aktuální. Pokání je klíčová zkušenost v našem životě. Jím se měníme. Prožijeme-li ho, jsme jiní. Co je to tedy pokání?

1. Co není pokání

a) Pokání není odčinění našich zlých skutků. Žádnými činy nemůžeme odčinit hříchy nebo napravit zlé myšlení. Ani ten nejušlechtilejší skutek nemůže odstranit naše přestoupení.
b) Pokání není vnější skutek. Žádnými modlitbami, posty, odříkáním, poutěmi, askezí a podobně nemůžeme dělat pokání. Pokání se děje v nitru člověka a pak se projevuje navenek v konkrétních postojích a činech.
c) Pokání není náš výkon, náš čin. Mnozí lidé si myslí, že pokání je to, co dělají oni. Podle nich by to měla být nějaká schopnost člověka vyjít vstříc Pánu Bohu. Nejdřív já lituji svých hříchů a potom mě Bůh přijme na milost. Ve skutečnosti pokání v našem životě vyvolává síla, která nám není vlastní. Pokání je výsledkem působení nadpřirozené moci.

Pokání není náboženský úkon, na jehož podkladě získám spasení. Nejsem spasen za to, že činím pokání. Spasení je a vždy zůstane darem nezměrné Boží milosti. Není to odměna za něco. Jinak by se pokání stalo mým skutkem, a protože bych ho udělal, Bůh by byl povinen mě spasit. Nejlépe se to dá vyjádřit paradoxně: bez pokání nemohu být spasen, ale nejsem spasen na základě toho, že jsem dělal pokání.

2. Co je pokání

a) Pokání je změna smýšlení. Odehrává se v naší mysli a pak v našem nitru. Vyjdeme-li z jazykového významu řeckého slova „metanoia“, které se běžně překládá termínem „pokání“, pak to znamená „změna smýšlení“. Každá změna začíná v mysli člověka. Tam má svůj počátek každý skutek. Na našem myšlení v životě velice záleží. Podle toho, jak přemýšlíme, takoví jsme. Správně se říká: „Řekni mi, o čem přemýšlíš, a já ti povím, kdo jsi.“

Proč je třeba měnit naše myšlení? Protože člověk, který nezná Boha a nedává jeho vůli na první místo ve svém životě, se dívá na Boha, na lidi, na sebe, na přírodu a na život jinak, než by měl. Člověku, který nežije s Bohem, který s ním ve svém životě nepočítá, tj. přirozenému člověku, je vlastní, že přemýšlí sobecky, že myslí hlavně na sebe, že se snaží pro sebe urvat, co se dá a že chce hlavně „chléb a hry“. Pokání je nový způsob myšlení, který se odrazí v novém vztahu.

b) Pokání je nový vztah. O jaký vztah jde?
ba) Jde o nový vztah k Bohu. Před pokáním se člověk dívá na Pána Boha (pokud v něho vůbec věří a není mu lhostejný) jako na někoho, kdo je velmi daleko, kdo se o nás moc nestará a koho nezajímají naše problémy a utrpení. Je to vzdálený Bůh, možná krutovládce, který dovoluje války, koncentrační tábory, smrt miminek apod. Poznáme-li však Boží vztah k nám osobně, pochopíme-li, jaký Bůh opravdu je, začneme v něm vidět velice blízkou bytost, která se o nás stará a pečuje o naše blaho.

Vidíme Boha, který miluje a který svou lásku dokonce dokázal tím, že dal svého Syna, aby za nás zemřel. Chápeme, že Bůh není původcem zla na této zemi. Tím, že se změní naše smýšlení o Bohu, změní se i náš vztah k němu. Získali jsme nový pohled na Boha lásky, nový postoj k němu, a proto ho začínáme milovat.

bb) Jde o nový vztah k sobě. Než jsme poznali Boha a přijali jeho milost, byli jsme na sebe hrdí, pyšní a chtěli jsme být soběstační, nezávislí na něm. Mnoho lidí si říká: „Kdyby všichni byli jako já…“ nebo „Kdyby dali na mě, kdyby si ze mě vzali příklad…“ Na druhé straně jsme možná trpěli pocitem méněcennosti, scházelo nám vědomí vlastní hodnoty a zdravé sebeocenění.

Nyní ve světle Kristova čistého charakteru, který poznáváme z evangelií, rozpoznáváme, že jsme lidé s narušeným vztahem k Bohu, tedy hříšníci. To je poprvé v našem životě, kdy jsme došli k takovému závěru. Zároveň poznáváme, jakou úžasnou hodnotu máme, dovídáme se, kdo jsme. Zjišťujeme, že se z Boží milosti, zadarmo, z lásky, stáváme jeho dětmi (J 1,12).

bc) Jde o nový vztah k lidem. Přirozený člověk se ptá: „Jak mi ten druhý může pomoci? K čemu mi může být prospěšný?“ Ve vztahu k druhým mu nejde o lidi, o to, aby jim pomohl, ale jde mu o to, aby jemu bylo pomoženo. Když člověk prožívá pokání, přestává mu být najednou ten druhý lhostejný. Už neříká: „Ať se o sebe postará sám“, ale vidí v něm svého bližního. Začíná chápat, že ten druhý je jeho bratr nebo sestra a začíná v nich rozpoznávat tvář Pána Ježíše. Začíná si jich vážit, má o ně zájem, chce jim pomoci.

bd) Jde o nový vztah k hříchu. Dříve, než člověk činí pokání, hřích ho přitahuje, je pro něj krásný. Nyní hříchu lituje, vyznává ho a prosí o odpuštění a sílu, aby nehřešil. Jedna dívka tuto změnu vyjádřila takto: „Dříve jsem za hříchem utíkala, teď utíkám před ním.“ To, co jsme předtím měli rádi, nyní nenávidíme a hnusí se nám to, protože chápeme, jak nám hřích komplikoval život a narušoval vztahy ve všech oblastech života. Někdo to hezky vyjádřil slovy: „Pokání je zážitek, kdy opouštíme některé věci (které nás lákaly a měli jsme je rádi) a máme z toho radost.“ To proto, že jsme v životě objevili nové hodnoty a kvalitnější vztahy.

be) Změna smýšlení se netýká pouze čtyř vyjmenovaných oblastí. Člověk, který prožívá tuto změnu, přemýšlí jinak také o manželství, rodině, rodičích, Božím zákonu, církvi, práci, službě, společnosti, kultuře atd. a má k tomu všemu jiný postoj. Tato změna myšlení ovlivňuje každou oblast života a dává jí nový rozměr. Tento nový vztah se projeví ve změněném chování člověka. Protože jinak přemýšlí, jinak žije (1 K 10,31).

c) Pokání je obrat v životní orientaci člověka. Pokání znamená vrátit se zpátky k Bohu (význam hebrejského slova „šúv“). Je to obrat v životní cestě člověka. Je to návrat k Bohu. Někdo vhodně řekl: „Ať počítáš, jak chceš, vyjde ti vždycky paradox víry: jít vpřed rovná se – obrátit se.“ To znamená obrátit se k Bohu v pokání.
Ten, kdo činí pokání, se nyní orientuje na Boha a řídí se jeho vůlí. Takový člověk lituje svých hříchů, vyznává je Bohu a těm, kterým ukřivdil, a prosí o sílu, aby je neopakoval.

Na Davidovi můžeme sledovat, jak vypadá pokání. Vidí hloubku svého přečinu, ale také milosrdného Boha. Prosí: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.“ (Ž 51,12) David uměl ocenit Boží dar odpuštění, proto se z něho radoval. Pokání znamená dovolit Kristu, aby byl Pánem našeho života. Činíme-li pokání, orientujeme se na Krista, pozorujeme jeho život a chceme žít tak jako on. Středem našeho života není naše vlastní já, prosazování našich zájmů, ale život podle Boží vůle.

d) Pokání je touha líbit se Bohu a plnit jeho vůli. Kristus ve Zj 3,19-20 vyzývá ty, kdo žijí lhostejně a polovičatě: „Vzpamatuj se tedy a čiň pokání!“ Pak ukazuje, že vlastně stojí přede dveřmi srdce každého člověka a klepe na ně. Chce vejít dovnitř. Touží po naší kladné odpovědi, aby mohl v našem životě kralovat. „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“

3. Co člověka přivádí k opravdovému pokání?

a) Člověka přivádí k pokání poznání Boží dobrotivosti. Když poznávám, kdo je Pán Bůh, jak je dobrý a laskavý, pak tento dotek Boží lásky mě přivede k pokání. Apoštol Pavel to vyjádřil slovy: „Neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?“ (Ř 2,4) Zármutek nad tím, že náš hřích zranil Boha a narušil náš vztah k němu, nás vede k pokání (Ž 32,5). Podobnou zkušenost prožil Petr. Ježíšova dobrota ho přivedla k pokání. Poté, co zakusil Boží milost při bohatém úlovku ryb, vyznává: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ (L 5,8)

Také když zapřel svého Mistra a když z jeho pohledu pochopil, že ho má Kristus stále rád, „vyšel ven a hořce se rozplakal“ (L 22,61-62). Hřích je namířen proti osobě, proti Bohu. Jde o narušení úzkého vztahu s ním (viz např. Davidovo vyznání v Ž 51,6: „Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích.“ Nebo velmi přesné Josefovo vyjádření v Gn 39,9, když byl sváděn k hříchu Putifarovou manželkou: „Jak bych se tedy mohl dopustit takové špatnosti a prohřešit se proti Bohu?“). Pokáním je tento narušený vztah obnoven.

b) Bůh přivádí člověka k pokání prostřednictvím evangelia. Evangelium je Boží mocí, která hýbe člověkem (Mk 1,15). Jedině zvěstováním Božího slova můžeme být seznámeni s tím, jaký je Bůh, co od nás čeká a co máme dělat. Nic nemůže nahradit toto radostné poselství (Ř 10,17). Petr spolu s ostatními apoštoly zvěstoval posluchačům evangelium. Když ho lidé vyslechli, ptali se: „Co máme dělat?“ Odpověď zněla: „Čiňte pokání.“ (Sk 2,37-38).

Apoštol Pavel v Ř 1-8 představil podstatu evangelia. Po vsuvce (kap. 9-11) pak přímo navazuje na to, co předtím vysvětlil, a zdůrazňuje důsledek poselství o milosti v Kristu Ježíši: „Proto vás vybízím, bratři, pro Boží milosrdenství…, proměňte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Ř 12,1-2)

c) Je to Duch svatý, který člověka přivádí k pokání. Člověk sám ze svých vlastních předpokladů nebo schopností toho není schopen. Pokání se nedá naprogramovat nebo navelet. Nedá se k němu nutit. Je to vždy jen výsledek působení Božího Ducha (J 16,7-8; Žd 3,7-8). Pokání není žádná zásluha, protože je to výsledek působení Ducha svatého skrze Boží slovo. Proč činit pokání a z čeho? Pokání je třeba činit, protože jsme hříšníci a hřešíme. Máme převrácené myšlení a falešné životní postoje. Jsme zahledění do sebe. Myslíme na sebe, jsme sobečtí, často nemáme zájem o druhé a jsme lhostejní k utrpení druhého.

Proto ze své nelásky, nedostatku soucitu, nezájmu o druhé, sobectví, pýchy, netolerantnosti, pocitu nadřazenosti, lhostejnosti, zatvrzelosti, přílišné pohodlnosti, hněvu a konkrétních hříchů potřebujeme činit pokání. Boží slovo, Kristův zákon a jeho život jsou nejlepším zrcadlem, ve kterém uvidíme své falešné postoje, nedostatky, chyby a hříchy.

4. Úplné odevzdání se Kristu – Př 23,26

Když poznáváme úžasnou Boží lásku, necháme se jí prodchnout a dovolíme, aby změnila naše myšlení, pak chceme cele patřit Bohu. Na jeho lásku odpovídáme láskou. „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.“ (1 J 4,19) Nyní se náš život vyznačuje láskou, protože Boží láska přebývá v našem srdci (2 K 5,14; Mk 12,28-33). Chceme žít pro Krista. On touží po společenství s námi. Proto nás vyzývá: „Synu můj, dej mi své srdce.“ (Př 23,26) Rádi se mu cele odevzdáváme, protože jsme ho poznali.

Spolu s Pavlem vyznáváme: „Život, to je pro mne Kristus.“ (Fp 1,21) „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. Nepohrdám Boží milostí.“ (Ga 2,20-21) Toto odevzdání se Bohu se děje na modlitbě. (O modlitbě pojednáme příště.)

Důsledkem pokání je úplné odevzdání se Kristu. Toto odevzdání se jemu můžeme velmi prostými, jednoduchými slovy vyjádřit v modlitbě: „Pane Ježíši, děkuji ti, že jsem mohl poznat tvoji lásku a že mě máš rád takového, jaký jsem. Prosím, přijmi mě, cele se ti kladu do tvých rukou. Chci se tebou nechat vést. Amen.“

II. Výkladové poznámky

a) Motivace pokání
Není to strach z trestu, hrozba Božího soudu, vypočítávání hříchů, sesílání hromů a blesků na špatné chování, vyčítání nebo zastrašování, co by mělo člověka přimět k pokání. Nikoho nelze přivést k pokání moralizováním. Tím můžeme docílit buď zatvrzení člověka, nebo přinejlepším jenom jeho zastavení. Strach nemá moc nás změnit. Negativní emoce nemohou přinést pozitivní změnu v životě člověka. Tou pravou motivací pokání nemůže být ani touha po odměně.

Sebevětší materiální či jiná nabídka nemůže člověka přivést k pokání. To by mohlo vést jen k zištným myšlenkám. Někomu však tato motivace může posloužit jako berlička. Na skutečnou změnu v životě to však nestačí. Jenom láska dokáže rozpustit ledový krunýř, který obepíná srdce člověka. Do našeho výkladu jako by nezapadal text Ju 23, který v kralickém překladu zní: „Jiné pak strašením k spasení přivozujte.“ Jak rozumět tomuto vyjádření? Všimněme si, že v novém překladu tento verš zní: „Mějte slitování i nad jinými, ale s obezřetností.“

Abychom mohli správně pochopit smysl tohoto verše, musíme nahlédnout do řeckého originálu. Uvedený text zde v dané souvislosti doslova zní: „Jiným však prokazujte soucit, ale s bázní, mějte v ošklivosti i jejich plášť poskvrněný tělesností.“ Podle tohoto textu nejde o to, abychom druhé lidi strašili Božím soudem nebo abychom jim vyhrožovali ztrátou věčného života. Tato bázeň není namířena proti lidem, ale má být v srdci věřících toužících zachránit lidi, kteří klesli hluboko do hříchu.

Když se stýkáme s těmito lidmi, když jim projevujeme svou lásku a zájem a toužíme je zachránit, máme tak činit s Boží bázní v srdci, abychom při snaze zachránit druhé sami nakonec neklesli do hříchů, z nichž chceme tyto hříšníky dostat.

V souvislosti s tímto veršem se hovoří o dvou nebo třech skupinách lidí, které je třeba zachránit pro Krista. Velmi hezky překládají Ju 22-23 dr. Petrů a prof. Žilka. Parafrázovaný text Nového zákona „Slovo na cestu“ překládá takto: „Soucitně pomáhejte těm, kteří kolísají ve víře. Zachráníte je tak od záhuby. Mějte slitování i nad těmi, kteří hrubě zhřešili. Přistupujte k nim však s velkou opatrností, abyste sami zůstali čistí.“

Písmo svaté tedy velice důsledně ukazuje, že to, co člověka přivádí k pokání, je Boží láska, jeho dobrota a jeho soucit. Nikdy se nesnažme představit evangelium tak, aby lidé měli dojem, že k spasení je přivedou i jiné pohnutky. Jejich i naše motivace při práci s lidmi by měla být co nejčistší.

b) Rozdíl mezi pravým a falešným pokáním
Pravé pokání se projevuje lítostí nad tím, že jsem zarmoutil Boha a narušil krásný osobní vztah s ním. Při takovém pokání člověk lituje vlastního činu, hříchu. Uvědomuje si hrůzu hříchu. Hříšník jde se svým břemenem ke Kristu, otevřeně mu vše vyznává (a také tomu, komu ublížil) a nechce svůj hřích už nikdy opakovat. Takové pokání prožili např. David nebo Petr. Falešné pokání se projevuje povrchními city a nedostatečným poznáním, co je to hřích.

Při tomto pokání člověk lituje následků hříchu. Neuvědomuje si plně nabourání osobních vztahů. Samotný hřích nebyl tak špatný. Zlé jsou jenom jeho následky. Příkladem takového pokání je lítost Ezaua nebo Jidáše. Příkladem pravého a falešného pokání je také příběh o celníkovi a farizeovi popsaný v L 18,9-14.

Farizeus, který neprožívá pravé pokání, se porovnává a poměřuje s druhými. Ze srovnání s celníkem vychází jako lepší. Neprosí o milost, protože si myslí, že všechno má. Neprosí o nic, proto také nic nedostává. Naproti tomu celník si uvědomuje svou hříšnost a nedokonalost a v pokoře prosí Boha o slitování. Protože zná svou potřebu a přichází s prázdnýma rukama, odchází „ospravedlněn do svého domu“ (v. 14).

c) Co znamená srdce v Bibli
Srdcem se v Bibli jen výjimečně myslí tělesný orgán, tedy sval, který pumpuje krev do těla. Většinou tímto pojmem bibličtí pisatelé vyjadřují nejhlubší city, nejniternější pohnutky a hluboké myšlenkové pochody. Dát nebo odevzdat Pánu Bohu své srdce znamená dát mu svůj život, nechat se ve svém myšlení, cítění, pohnutkách a rozhodování usměrňovat a vést Bohem (Da 1,8; Mk 2,6; Dt 29,4; Dt 6,5; Jr 25,3; Př 3,5; Př 10,8; Iz 35,4; Ž 76,6 atd.).

III. Praktický dopad

a) Pokání vede člověka k pokoře. Člověk poznává, že je hříšník a že pro sebe nemůže udělat to, co by rád.
b) Pokání ho vede k novému pevnému vztahu, ke vztahu lásky a vděčnosti k Bohu a lidem.
c) Jestliže nás Bůh přijímá takové, jací jsme, měli bychom se takto bezpodmínečně přijímat i my navzájem. Nechtějme měnit druhého podle svého obrazu, ale dovolme Bohu, aby ho změnil ke svému obrazu. Buďme trpěliví a pamatujme na to, že i s námi měl a má Pán Bůh hodně práce. Změna neprobíhá vždy tak ideálně a tak rychle, jak bychom si přáli. Dovolme, aby i druzí lidé zráli.

d) Pokání vede k prožitku odpuštění hříchů. Vírou přijímáme odpuštění. Jistota odpuštění dává opravdovou životní radost (Ž 32,1-3; Ž 103,1-3).
e) Pokání je životní styl člověka. Je to nový způsob života. Proto když Martin Luther v roce 1517 ve Wittembergu vyhlásil svých slavných 95 tezí, pak hned ta první zněla: „Když náš Pán a Mistr Ježíš Kristus řekl: »Čiňte pokání,« chtěl, aby celý život věřících byl pokáním.“
f) Smyslem pokání je proměna člověka. Jde o tak hlubokou změnu, že člověk začíná ve svém životě odrážet Ježíšův charakter. Bůh vydobyl spasení mimo nás, ale chce je realizovat v nás. Přišel nás nejen zachránit, ale i uzdravit. Pokáním začíná změna v životním nasměrování, změna srdce a života.

Velkým satanovým svodem, jeho dobře vymyšleným trikem a lstí je tvrzení, že ke Kristu smíme přijít, až uděláme pokání, až se napravíme, až se změníme a budeme dobří. Satan dobře ví, že bez Krista nejsme schopni činit pokání a prožít vnitřní změnu. Proto tvrdí: „Ano, jdi ke Kristu, ale až prožiješ pokání.“ To znamená nepřijít ke Kristu nikdy. Nádherná zpráva evangelia spočívá v tom, že ke Kristu můžeme přijít právě takoví, jací jsme, se svými bídami a hříchy.

On nám dá sílu, abychom činili pokání. Kristus nás nemůže spasit takové, jací jsme, s našimi hříchy, ale jen on je mocen nás tohoto břemene hříchu zbavit, odpustit nám, očistit nás a dát nám sílu k novému, lepšímu, harmonickému životu.

Súvisiace videá a dokumenty