Pôst a jeho význam

05/02/2020 MrCastiel

Půst: Historie, význam a zdravotní přínosy

Půst není vynálezem křesťanským, ani čistě židovským. Křesťanská církev převzala praxi půstu z židovství a řecko-římského světa, kde se půst rozvíjel. V židovství byl původně jediný postní den závazný pro všechny: Den smíření (jom kippur). Zbožnost byla také spojena s postem dvakrát týdně (pondělí a čtvrtek), což dodržoval i farizeus v Lukášově evangeliu (Lk 18,12). V Ježíšově době měli Židé až 28 postních dnů ročně.

Veřejné postní dny byly vyhlašovány v obdobích nouze, kdy se vyprošovala pomoc od Boha. Půst chápali jako úpěnlivou prosbu k Bohu, znamení vážnosti modlitby, pokání a smíření. Mojžíš a Eliáš se postili 40 dnů (Ex 34,28; 1Kr 19,8), a půst se většinou vztahoval na dny od rána do večera, nikoliv 24 hodin. Církev převzala praxi postních dnů, přičemž se místo středy a pátku začaly postit středy a pátky (viz Didaché VIII,1). V druhém století se rozšířil zvyk velikonočního půstu. Později si mniši přísněji upravovali půst, například se postili obden nebo v katolické církvi 5 dnů v týdnu, jedli jen v sobotu a neděli. Zříkali se masa, vajec, mléka a vína, konzumovali chléb, sůl, vodu.

Půst v církvi vedl k zákazu masa a vína v postní době. Do církve se dostaly i pohanské prvky, kde byl půst považován za prostředek k potlačování těla. V pohanských kulturách byl půst známý jako způsob ochrany před démonickými silami nebo očisty těla a ducha. Pythagorejci tvrdili, že jíst maso znamená vpustit do sebe démonickou duši zabitého zvířete, zatímco řečtí filozofové očekávali od půstu ochranu před nemocemi a očistu ducha. Stoikové vnímali askezi v jídle jako trénink vnitřní svobody.

Dnes je půst doporučován při léčbě nemocí jako revmatismus, artritida, arterioskleróza a při onemocněních kůže. Současná medicína potvrzuje, že půst pomáhá vylučovat škodlivé látky z těla, regeneruje buňky a zlepšuje celkové zdraví. Tělo je nuceno využívat vlastní zásoby, čímž se odbourávají rušivé látky a přestárlé buňky. Půst může také zbystřit smysly, což je nejvíce patrné v očích. Současná medicína uznává prospěšnost postní kůry pro zdraví a tělo, ačkoli tyto poznatky byly známy již v antikách.

Půst v křesťanské tradici a jeho význam

Když se člověk začne postit, brzy si uvědomí křehkost své existence. Půst přináší potíže, jako je hlad, bolesti hlavy nebo slabost. Avšak ti, kteří se nenechají odradit, postupně objevují kladné stránky postu. Ježíš odpověděl farizeům, že půst je spojený s určitým žalem a pokáním: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit.“ (Matouš 9,15). Pro Ježíše je půst znakem žalu, který je vyjádřením návratu k Bohu.

Židé se postili, aby se vrátili k Bohu, nebo na Den smíření. Půst tedy vyjadřoval žal nad hříchy a nad současným stavem, ve kterém se národ nacházel. V Skutcích apoštolů je popsáno, jak se církev postila před vysláním Pavla a Barnabáše (Sk 13,1-3). V Didaché (cca 2. století) je doporučeno, aby se křtěnci a křtící postili před křtem: „Před křtem nechť se postí křtící i křtěný a někteří ostatní, pokud mohou; křtěnému přikážeš, aby se den či dva postil.“ (Didaché VII,4). Atanáš (4. století) se vyjadřuje k významu postu v křesťanské praxi, zdůrazňujíc, že půst má nejen duchovní, ale i fyzické přínosy. Když je správně vykonáván, může přispět k vnitřní očistě a zesílení duchovní síly.

„Chceme-li se otevřít Bohu, musíme začít tělem. Chceme-li náležet Pánu, musí to být i tělesně citelné. Půst posvěcuje tělo a posléze vede člověka před Boží trůn. Staví nás do Boží přítomnosti.“

Už staří mniši chápali půst jako boj proti neřestem a cestu k čistotě srdce. Při postu člověk čelí svému vnitřnímu konfliktu. Ačkoliv jídlo a pití mohou potlačit mnohé touhy, skutečné výzvy se skrývají v našich ranách a potlačených emocích. Půst je nástrojem, který nám ukazuje, kdo skutečně jsme, a odhaluje naše hněvy, hořkosti, a smutky. Tím, že se postíme, se stáváme popudlivějšími a více protivnými pro své okolí.

Půst nám ukazuje, kde začít bojovat. Ježíš se postil 40 dní na poušti, což ukazuje, že půst a poušť patří k sobě. Poušť nás konfrontuje s naší nahotou, a při postu jsme ještě zranitelnější. Není zde nic, za čím bychom se mohli skrýt, a to nás nutí čelit své vlastní bezbrannosti.

Správně praktikující půst vede k pokornosti, protože nás konfrontuje s našimi slabostmi a nedostatečnostmi. Při půstu si uvědomujeme svou lidskost a neúplnost. Tělo si žádá své a duch musí brát v úvahu jeho potřeby. Tento proces nás vede k pokoře a uznání, že nad svým tělem nemůžeme panovat libovolně.

Půst nás také učí vděčnosti k Bohu, který každodenně naplňuje naše potřeby, i když to často považujeme za samozřejmé. Tento zážitek nás vede k pokání a hlubšímu pochopení závažnosti hříchu. Půst nám pomáhá pokořit se před Bohem a přijmout jeho odpouštějící milost.

Půst a modlitba: spojení těla a ducha

K půstu neodmyslitelně patří modlitba. Mniši vždy považovali modlitbu za akt, ve kterém se spojují jak duch člověka, tak i jeho tělo. Toto spojení se projevuje i v modlitebních gestech. Například když člověk stojí před Bohem s rozevřenými dlaněmi, jeho tělo již samotným gestem vyjadřuje modlitbu. Tato jednota těla a ducha se pak odráží i ve spojení postu a modlitby. Půst zintenzivňuje modlitbu, protože modlitba není už pouze myšlenka v hlavě, ale zahrnuje celou existenci člověka. Modlitba takto zasahuje nejenom duši, ale i tělo.

Pokud se vážně modlím za něco nebo někoho, je půst nejlepším způsobem, jak tuto modlitbu podpořit. Půst činí modlitbu intenzivnější. Při půstu se člověk úpenlivě modlí tělem i duší, uznávajíc svou závislost na Boží pomoci. Modlitba tímto způsobem vyjadřuje pokoru a odevzdanost Bohu. Půst sám o sobě je jakýmsi křikem těla k Bohu, který ukazuje na to, že jedině Bůh může utišit hlad nejen tělesný, ale i duchovní.

Písmo vypráví, že Bůh přijímá Izraelce, kteří přicházejí k Němu v modlitbě a půstu (Ezd 8,21-23). To však neznamená, že půst je nástrojem k „donucení“ Boha, jak si někteří mohou myslet. I když David postil a modlil se za zachování života svého dítěte, jeho modlitba nebyla vyslyšena. Půst a pokání nejsou prostředky k získání zasluh nebo spasení (E.G. Whiteová). Nejde o manipulaci s Bohem, ale o pokoru a uznání své viny. Při půstu člověk také cítí vinu. Vina vůči Stvořiteli a prvotní hřích se projeví v tělesném prožitku. Půst nám pomáhá pocítit vinu za to, že jsme zničili harmonii mezi sebou a Bohem. Tělesně cítíme, že jsme rozbití a nespokojení, protože nejsme v souladu se svým stvořitelem.

Cesta k pokoře a duchovní čistotě

Testem správného postu je nejen náš vztah k druhým lidem, ale i naše mluvení o nich. Pokud hovoříme o druhých s negativním postojem, pak jsme nepochopili skutečný smysl postu. Půst není nepřekonatelné tabu, ale cesta k duchovní svobodě a sebepoznání. Člověk se nemá frustrovat z toho, že se mu nepodaří splnit předsevzetí postu. Půst by měl být veden svobodným duchem, nikoliv z nutnosti, aby člověk uspokojil svou ctižádost.

Půst není o soutěžení, ale o poznání sebe samého. Nejde o to dokázat, že jsem lepší než ostatní, ale spíše se smířit se svou mezí. K tomu patří i zdržení se od okázalého postu, jak to dělali farizeové, kteří si znetvořovali tvář, aby je ostatní viděli (Mat 6,16-18). Basilios Veliký (4. stol.) varoval před pokrytectvím, kdy lidé hrají divadlo, a doporučoval být v postu upřímní:

„Neznetvořuj si obličej! Buď takový, jaký jsi! Vytroubený dobrý skutek nic neprospívá a půst stavěný na odiv nepřináší žádný zisk.“

Půst by měl být vnitřním aktem, který není zaměřen na zisk lidské chvály, ale na upřímné pokání a společný růst. Učedníci se mají postit ve skrytosti, nikoliv před lidmi, ale před Otcem v nebesích (Mat 6,16-18).

To však neznamená, že půst je pouze osobní záležitostí. Izraelité se postili jako společenství a i pro křesťany by měl být společný půst cestou k duchovní obnově. Společný půst může pročistit atmosféru ve společenství a propojit je v vyznání vlastní bezmoci a touze po nápravě. Tímto způsobem společenství vyjadřuje svou společnou touhu po Boží pomoci a prolomení bezmoci. Půst je důkazem, že naše prosby a modlitby jsou upřímné a vážné. Tento postoj ukazuje, že to s našimi duchovními touhami myslíme skutečně a opravdově.