6.časť – Anjeli v dobe patriarchov
Abrahám
Bůh udělil Abrahámovi velkou poctu. Andělé z nebe se s ním procházeli a mluvili s ním jako přítel s přítelem. PP 138.
Bůh sděloval svou vůli Abrahámovi skrze své anděly. Kristus se mu ukázal a dal mu jasné poučení o požadavcích morálního zákona a o velkém díle spasení, které bude dokončeno skrze Něho samotného. RH 29. duben 1875.
Po narození Izmaele se znovu Bůh ukázal Abrahámovi a řekl mu:
„Utvrdím také smlouvu svou mezi sebou a tebou, i mezi semenem tvým po tobě, po rodech jejich, za smlouvu věčnou.“
Bůh zde znovu skrze svého anděla opakuje své zaslíbení, že dá Sáře syna a že se stane matkou mnoha národů. 1 SP 96.
Když měl být vynesen soud nad Sodomou, nebylo to před ním utajeno a on se stal přímluvcem u Boha za hříšníky. Jeho rozhovor s anděly také představuje krásný příklad pohostinnosti. V horkém letním poledni patriarcha seděl ve dveřích svého stanu, přehlížeje tichou krajinu, když ve vzdálenosti uviděl tři poutníky. Dříve než došli k jeho stanu, cizinci se zastavili, jako by se domlouvali, kam mají jít.
Aniž by čekal, až přijdou prosit o laskavost, Abrahám rychle vstal, a když se obraceli, aby se vydali jiným směrem, spěchal za nimi a s největší možnou zdvořilostí na ně naléhal, aby ho poctili tím, že zůstanou, aby se občerstvili. Svýma vlastníma rukama donesl vodu, aby si mohli umýt své nohy od prachu. Sám jim vybral jídlo, a zatímco odpočívali v chladném stínu, pohoštění bylo dokončeno. On stál uctivě u nich, zatímco jedli… (TA74)
Abrahám viděl ve svých hostech pouze tři unavené poutníky, vůbec nepomyslel na to, že jeden z nich je tím, jehož může uctívat bez hříchu. Ale skutečná přirozenost těchto nebeských poslů byla nyní zjevena. I když byli na cestě jako poslové Božího hněvu, přesto k Abrahámovi, muži víry, pronesli první z požehnání…
Abrahám ctil Boha a Bůh poctil ho tím, že ho zasvětil do svých rad a zjevil mu své záměry…Bůh dobře věděl míru provinění Sodomy, ale vyjádřil se způsobem člověka, aby spravedlnost jeho činů mohla být pochopena. Zavedl vyšetřování jejich způsobu života. Jestli nepřekročili hranice Božské (TA75) milosti, tak by jim dopřál dobu na pokání. PP 138, 139.
Zničení Sodomy a Gomory
Dva z nebeských poslů odešli a zanechali Abraháma samotného s tím, o kterém věděl, že je Syn Boží…S hlubokou úctou a pokorou přednášel svou prosbu:
„Aj, nyní chtěl bych mluviti ku Pánu svému, ačkoli jsem prach a popel“…
Přišel blíže k nebeskému poslu a naléhavě žádal. I když byl Lot obyvatelem Sodomy, nepodílel se na nepravostech jejích obyvatel. Abrahám si myslel, že v tomto lidnatém městě musí být další ctitelé pravého Boha. A v představě toho prosil:
„Odstup to od tebe, abys takovou věc učiniti měl, abys usmrtil spravedlivého s bezbožným;…odstup to od tebe; zdaliž soudce vší země neučiní soudu?“
Abrahám neprosil pouze jednou, ale mnohokrát. Jak byly jeho požadavkům vyhověno, získával stále větší smělost a pokračoval, dokud nezískal ujištění, že pokud se najde jenom deset spravedlivých lidí, město bude ušetřeno. PP 139, 140.
Dva andělé navštěvují Lota
Za soumraku se k městské bráně přiblížili dva cizinci. Vypadali jako pocestní, kteří chtějí ve městě přenocovat. Nikdo nemohl poznat v těchto skromných poutnících mocné hlasatele Božských soudů a veselý bezstarostný dav ani netušil, že svým jednáním s těmito nebeskými posly tuto noc (TA76) dovrší míru své viny, která zničí jejich pyšné město. Byl zde ale jeden muž, který projevil k cizincům laskavou pozornost a pozval je do svého domu. Lot nevěděl, kdo opravdu jsou, ale zdvořilost a pohostinnost mu byly vlastní. PP 158.
Andělé zjevili Lotovi účel svého poslání:
„Nebo zkazíme místo toto, proto že se velmi rozmohl křik jejich před Hospodinem, a poslal nás Hospodin, abychom zkazili je.“
Cizinci, které se snažil Lot ochránit, nyní slíbili, že ochrání jeho a zachrání také členy jeho rodiny, kteří spolu s ním utečou z bezbožného města…Lot vyšel, aby varoval své děti. Opakoval slova andělů: „Vstaňte, vyjděte z místa tohoto; nebo zkazí Hospodin místo toto.“ Jim se však zdálo, že žertuje …
Lot se zarmoucen vrátil domů a řekl andělům o svém nezdaru. Andělé mu však přikázali, aby vzal svou ženu, své dvě dcery, které s ním žily v domě, a opustil město…Zkormoucen žalem, váhal a zdráhal se odejít. Nebýt andělů Božích, všichni by zahynuli v troskách Sodomy. Nebeští poslové ho, jeho ženu a jeho dcery uchopili za ruce a vyvedli je z města. Zde je andělé opustili a vrátili se do Sodomy aby ukončili své dílo zkázy.
Někdo jiný – Ten, u něhož prosil Abrahám – se přiblížil k Lotovi… Kníže nebes stál při něm a Lot přesto prosil o svůj vlastní život, jakoby Bůh, který (TA77) mu projevil takovou lásku a starost o něj, ho stále nezachraňoval. Měl plně věřit Božskému Poslu a vložit svou vůli a svůj život do Božích rukou bez pochybností. Jako však mnozí jiní, snažil se vytěžit pro sebe…
Znovu mu byl dán svatý příkaz, aby si pospíšil, protože ohnivá bouře nedá na sebe dlouho čekat. Jedna z prchajících (Lotova žena) se však odvážila pohlédnout zpět na zkažené město a stala se památníkem Božího soudu. PP 158-161.
Abrahám zkoušen
Když měl Abrahám téměř sto let, bylo mu opakováno zaslíbení, že dostane syna. Byl ujištěn, že budoucí dědic bude dítětem Sáry…Narození Izáka, které bylo pro Abraháma a Sáru splněním jejich nejdražších nadějí, naplnilo stany Abraháma a Sáry štěstím…
Sára viděla v Izmaelově divoké povaze stálý zdroj neshod a působila na Abraháma, aby Agar a Izmaele poslal z tábora pryč. Patriarcha se velice zarmoutil. Jak by mohl vyhnat Izmaele, svého syna, stále draze milovaného? V tomto svém zmatku prosil o Božské vedení. Bůh skrze svatého anděla mu přikázal, aby splnil Sářino přání. A anděl ho utěšil zaslíbením, že i když bude vypuzen z otcovského domu, Izrael nebude Bohem opuštěn; jeho život bude zachován a stane se otcem velkého národa. Abráham uposlechl andělových (TA78) slov, nikoli však bez bolesti. PP 146, 147.
Bůh povolal Abraháma, aby byl otcem věrných. Jeho život měl být příkladem víry pro další generace. Abrahámova víra však nebyla dokonalá…Aby mohl dosáhnout nejvyššího stupně, Bůh ho podrobil další zkoušce, nejtěžší, jakou kdy člověk musel podstoupit. Tu noc měl vidění, ve kterém mu bylo přikázáno, aby šel do země Moria a obětoval svého syna jako zápalnou oběť na hoře, která mu bude ukázána… Příkaz byl vyjádřen slovy, která musela naplnit otcovské srdce úzkostí:
„Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kteréhož miluješ, Izáka…a obětuj ho v oběť zápalnou.“
Izák byl světlem jeho domova, útěchou jeho stáří a především dědicem zaslíbeného požehnání… Satan byl nablízku a hned mu našeptával, že musí být podveden, neboť Božský zákon přikazuje, „nezabiješ“, a Bůh by tedy nepožadoval něco, co jednou zakázal. Abrahám vyšel ze svého stanu, vzhlédl ke klidné nádheře jasného nebe a připomněl si zaslíbení, které dostal téměř před padesáti lety, že jeho símě bude nespočetné jako hvězdy.
Pokud by se toto zaslíbení mělo splnit skrze Izáka, jak může být potom usmrcen? Abrahám byl v pokušení uvěřit, že to všechno byl jen přelud…Vzpomněl si na anděly, kteří k němu byli posláni, aby mu zjevili Boží úmysl zničit Sodomu, a kteří mu přinesli zaslíbení právě tohoto syna Izáka, a odebral se na místo, kde se již několikrát setkal s nebeskými posly, doufaje že je potká (TA79) opět a že mu dají další pokyn, nikdo však nepřišel, aby mu pomohl. PP 147, 148.
Celý den doufal, že se setká s andělem, který mu přijde požehnat a utěšit ho, nebo snad zrušit příkaz Boží, ale žádný posel milosti se neobjevil…Druhý dlouhý den se chýlí ke konci, další bezesnou noc tráví v pokoření a na modlitbě a třetího dne začíná cestu. ST 1. duben 1875.
Na stanoveném místě vystavěli oltář a položili na něj dříví. Potom chvějícím se hlasem vyjevil Abrahám svému synu Božské poselství. S hrůzou a úžasem vyslechl Izák svůj osud, nekladl však odpor…Pokládal si za čest, že je povolán položit svůj život v oběť Bohu. Pak si řekl poslední slova lásky, prolili poslední slzy, naposledy se objali. Otec pozvedl nůž aby zabil svého syna, když najednou cosi zadrželo jeho ruku. Anděl Boží volá z nebe na patriarchu: „Abraháme, Abraháme!“ Rychle odpovídá, „Aj, já.“ A opět bylo slyšet hlas,
„Nevztahuj ruky na své dítě, aniž mu co čiň, neboť jsem již poznal, že se Boha bojíš, když jsi nedopustil synu svému jedinému pro mne.“
Bůh dal svého Syna na smrt, doprovázenou smrtelným zápasem a posměchem. Andělé, kteří sledovali ponížení a duševní úzkost Syna Božího, nesměli zasáhnout jako v případě Izákově. Nebylo hlasu, který by zavolal (TA80) „dosti.“ Aby spasil padlou rasu, Král slávy obětoval svůj život…
Nebeské bytosti byly svědky scény, při níž byla vyzkoušena víra Abrahámova a poslušnost Izákova…Celé nebe s úžasem a obdivem sledovalo Abrahámovu neochvějnou poslušnost. Celé nebe chválilo jeho věrnost. Ukázalo se, že satanova obvinění jsou falešná…
Bylo obtížné i pro anděly pochopit tajemství vykoupení, porozumět, že Vládce nebes, Syn Boží, musí zemřít za hříšného člověka. Když byl dán příkaz Abrahámovi, aby obětoval svého syna, vzbudilo to zájem všech nebeských bytostí. S největší pozorností sledovali každý krok při plnění tohoto příkazu. Když na Izákovu otázku „Kde je hovádko k zápalné oběti?“ Abrahám odpověděl, „Bůh opatří sobě hovádko“; a když byla zadržena ruka otcova v okamžiku kdy se chystal zabít svého syna a když Bůh připravil beránka, aby byl obětován místo Izáka – tu světlo ozářilo tajemství vykoupení a i andělé jasněji pochopili to podivuhodné opatření, které Bůh učinil pro spásu člověka. PP 152, 154, 155.
Izákovo manželství
V mysli Abrahámově, volba ženy pro jeho syna byla věcí velmi důležitou; jeho hlavní starostí bylo aby syna oženil s tou, která ho neodvede od Boha… Izák věřil v moudrost a lásku svého Otce a rád mu svěřil tuto záležitost, věře (TA81) že Bůh sám bude řídit jeho volbu. Patriarcha zaměřil své úvahy na příbuzné svého otce žijící v Mezopotámii…Tuto důležitou věc svěřil „svému staršímu služebníkovi (Eliezerovi)“, muži nábožnému, zkušenému, zdravě uvažujícímu, který mu už dlouho věrně sloužil…“Hospodin Bůh nebe,“ řekl, „kterýž vzal mne z domu otce mého a z vlasti mé,…pošle anděla svého před tebou.“…
Posel se bez meškání vydal na cestu…V Cháranu, „městu Náchorově,“se zastavil před branami, blízko studny, kam přicházely večer ženy pro vodu…Vzpomněl si na Abrahámova slova, že Bůh pošle svého anděla před ním, a opravdově se modlil o jasné vedení. V rodině svého pána si zvykl na laskavé chování a pohostinnost, a modlil se tedy, aby dívka, kterou vyvolí Bůh, se mu prozradila nějakým laskavým skutkem.
Ani se nestačil domodlit a dostal odpověď na svou modlitbu. Mezi ženami, které se shromáždily u studny, upoutala jeho pozornost Rebeka svým způsobným chováním. Když odcházela od studny, cizinec šel za ní a požádal, aby mu nalila trochu vody ze džbánu, který nesla na rameni. Ochotně mu vyhověla a nabídla mu, že napojí i jeho velbloudy. To byl zvyk, kterým se dobré dcery staraly o stáda svých otců. V tomto viděl toužebné znamení…
Abrahám bydlel v Bersabé a Izák, který pásl stáda svého otce na okolních loukách, se vrátil do otcova stanu aby tam očekával (TA82) příjezd posla z Cháranu…“A vyšel Izák k přemýšlívání na pole, když se chýlilo k večerou…Tedy vypravoval služebník Izákovi vše, což způsobil. I uvedl ji Izák do stanu Sáry matky své, a vzal Rebeku, a měl ji za manželku.“ PP 171-173
Jákob a Ezau
Dvojčata Jákob a Ezau, synové Izákovi, představují protichůdný kontrast jak v povaze, tak i v životě. Tuto protikladnost předpověděl ještě před jejich narozením anděl Boží. Jako odpověď na Rebečinu ustaranou modlitbu jí anděl oznámil, že porodí dva syny a zjevil jí také jejich osudy, že každý z nich se stane hlavou mocného národa, jeden že ale bude větší než druhý a starší bude sloužit mladšímu…
Izák….jednoduše stanovil, že Ezau jako starší má právo na prvorozenství. Ezau však nemiloval zbožnost, nezajímal se o náboženství…Rebeka měla stále na mysli slova andělova a…byla přesvědčena, že dědictví Božského zaslíbení bylo určeno Jákobovi. Opakovala Izákovi slova andělova; otcova láska se však zaměřovala na staršího syna a byl neoblomný ve svém rozhodnutí. PP 177, 178.
Jákob slyšel od své matky o Božském pokynu, že prvorozenství na něho připadne, a nevýslovně toužil po právech, která mu měly být udělena. Nebylo to vlastnictví (TA83) otcova majetku, po čem toužil, ale předmětem jeho touhy bylo duchovní prvorozenství…
Jednoho dne, když Ezau přišel slabý a unavený z lovu a požádal o jídlo, které Jákob připravoval, Jákob…ho nabídl bratrovi k utišení hladu výměnou za prvorozenství. „Aj, já k smrti se blížím,“ zvolal bezstarostný, lehkomyslný lovec, „k čemuž mi tedy to prvorozenství?“ A za misku červené čočovice vzdal se svého prvorozenství…
Jákob a Rebeka uspěli ve svém záměru, ale svým podvodem si přivodili pouze problémy a bolest. Bůh prohlásil, že Jákob získá prvorozenství a Jeho slovo by se naplnilo ve svém čase, kdyby ve víře čekali na jeho splnění…
Cítě se ohrožen na životě Ezauovým hněvem, Jákob odešel z domu svého otce jako uprchlík…Druhého dne večer už byl daleko od otcových stanů. Cítil se jako vyděděnec a uvědomoval si, že všechny jeho nesnáze si způsobil sám svým špatným postupem. Temnota zoufalství tlačila jeho duši a ani se neodvažoval pomodlit. Byl tak zcela sám, že cítil potřebu Boží ochrany jak ji nikdy předtím necítil. S pláčem a v hluboké pokoře vyznal svůj hřích a prosil o nějaký důkaz, že ještě není zcela zavržen…
Bůh Jákoba nezavrhl…Bůh Jákobovi soucitně zjevil to, co právě potřeboval – Spasitele. Unavený cestou si poutník lehl na zem s kamenem jako polštářem. Jakmile usnul, uviděl žebřík, jasný a zářící, jehož (TA84) základ byl postaven na zemi a jehož vrch dosahoval až k nebi. Po tomto žebříku sestupovali a vystupovali andělé; nad ním byl Pán slávy a z nebe bylo slyšet hlas:
„Já jsem Hospodin, Bůh Abraháma otce tvého, a Bůh Izákův.“…
V tomto vidění byl Jákobovi představen plán spasení…Žebřík představuje Ježíše, ustanoveného prostředníka k obcování. Kdyby svými zásluhami nepřeklenul propast, kterou vytvořil hřích, služební andělé by nemohli obcovat s hříšným člověkem… S novou a neochvějnou vírou v Božské zaslíbení a ujištěn přítomností a ochranou svatých andělů Jákob pokračoval ve své cestě do „země východní.“ PP 178-180, 183, 184, 188.
I když Jákob odešel z Pádan syrské v poslušnosti Božskému vedení, nevracel se zcela bez obav cestou, jíž se před dvaceti lety ubíral jako uprchlík. Jeho hřích, kdy podvedl svého otce, byl stále před ním…Jak se blížil ke konci své cesty, pomyšlení na Ezaua v něm vyvolávalo znepokojující předtuchy…Znovu Bůh Jákobovi dal znamení Božské péče. PP 195.
Když Jákob pokračoval ve své cestě, potkali se s ním Boží andělé. Když je uviděl, řekl: „Vojsko Boží jest toto.“ Viděl anděly Boží ve snu, jak jsou rozloženi kolem něho. 3 SG 127.
Těsně před ním…(Jákobem), jakoby vedli cestu, byly dvě armády nebeských andělů pochodujících jako (TA85) vůdci a strážci, a když je Jákob uviděl, propukl v slova chvály zvolal: „Vojsko Boží jest toto.“ A nazval toto místo Manahaim, což označuje dva zástupy nebo dva tábory. ST 20. listopad 1879.
Ale stále Jákob cítil, že musí něco udělat, aby si pojistil svou vlastní bezpečnost. Poslal proto posly se smírnými pozdravy ke svému bratrovi… Služebníci se ale vrátili se zprávou, že se přibližuje s čtyřmi sty muži a neposílá žádnou odpověď na toto přátelské poselství…“Jákob pak se bál velmi, a rmoutil se.“… Rozdělil je (svou rodinu a služebníky) tedy do dvou skupin, aby jedna mohla utéct, bude-li druhá napadena…
Přišli k řece Jabok, a když nastala noc, Jákob poslal svou rodinu aby přebrodila řeku, zatímco on sám tam zůstal. Rozhodl se, že stráví noc na modlitbě a přál si být sám s Bohem… Najednou se ho dotkla silná ruka. Myslel si, že je to nepřítel, který usiluje o jeho život a snažil se vykroutit ze sevření svého útočníka. Ve tmě dva bojovali o vítězství. Nepadlo ani slovo, ale Jákob vyvinul největší úsilí a ani na okamžik v tomto svém úsilí neochabl.
Když tak bojoval o svůj život, vyvstala mu na mysli jeho vina; jeho hříchy se před ním objevily a hrozily odloučit ho od Boha. Ve své hrozné tísni si ale vzpomněl na Boží zaslíbení a celým svým srdcem úpěnlivě prosil o slitování. Zápas pokračoval až téměř do svítání, (TA86) když cizinec položil svůj prst na Jákobovo stehno a okamžitě ho ochromil. Teď teprve patriarcha poznal, kdo je jeho protivník. Poznal, že bojoval s nebeským poslem, a proto nemohl přes své téměř nadlidské úsilí nad ním zvítězit. PP 196, 197.
Ten, který zápasil s Jákobem, je nazván člověkem; Ozeáš ho nazývá andělem, zatímco Jákob řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář.“ On také říká, že měl noc s Bohem. Byl to Majestát nebes, Anděl smlouvy, který přišel ve zjevu člověka k Jákobovi. ST 20. listopad 1879.
Byl to Kristus, „anděl smlouvy,“ který se zjevil Jákobovi. Patriarcha byl nyní zbaven síly a trpěl pronikavou bolestí, ale nechtěl se vzdát svého práva… Musí mít ujištění, že jeho hřích byl odpuštěn…Anděl se pokoušel vyprostit se; naléhal: „Pusť mne, neboť zasvítává.“ Ale Jákob odpověděl, „Nepustím tě, leč mi požehnáš.“ Kdyby to bývala od Jákoba opovážlivost a pánovitost, byl by v okamžiku zahuben, ale uvědomoval si svou vlastní nicotnost a skládal svou důvěru v to, že Bůh věrně dodrží úmluvu. Jákob „se potýkal s andělem, a přemohl“.
Zatímco Jákob zápasil s Andělem, další nebeský posel byl poslán k Ezauovi. Ve snu Ezau uviděl svého bratra dvacet let ve vyhnanství z otcovského domu; byl svědkem jeho zármutku, když našel svou matku mrtvou; a viděl ho obklopeného zástupy (TA87) Božími. Tento sen zjevil Ezau svým vojákům s příkazem, aby Jákobovi neubližovali, protože Bůh jeho otce je s ním… Jákobova zkušenost během noci zápasu a bolesti představuje zkoušku, kterou bude muset projít lid Boží těsně před Kristovým druhým příchodem. PP 197-201.
Súvisiace videá a dokumenty
