Nepotrebujem ruky a nohy, potrebujem Boha

Nick Vujicic – ze dna vany na pódium

Když se Nick Vujicic setká s vámi, uvidíte usmívajícího se mladého muže plného humoru a optimismu. Není žádný pocit, že by mu něco chybělo; naopak, ze svého postižení udělal silný příběh, který mu umožňuje dotýkat se srdcí ostatních.

Nick Vujicic se narodil v roce 1982 jako první ze tří dětí v srbské rodině žijící v australském Melbourne. Jeho otec, Boris, byl pastor, a matka, Daška, pracovala jako zdravotní sestra. Kvůli vzácné genetické poruše se narodil bez končetin (stav tetraamélie), pouze s malými nožkami, přičemž na levé noze měl dva prsty. Byl jedním z prvních postižených dětí v Austrálii, které byly integrovány do státních škol.

Během svého dětství se stal obětí posměchu a šikany, ale tento těžký začátek ho vedl k tomu, že se stal úspěšným mužem. Po absolvování vysoké školy dnes žije v Kalifornii, odkud vede svou vlastní firmu „Attitude Is Altitude“. Tento silný příběh plný výzev je fascinujícím důkazem toho, jak silná vůle a pozitivní myšlení dokážou překonávat všechny překážky. Více se dozvíte z tohoto rozhovoru, který vám ukáže, jak může jeden člověk změnit svět svým postojem k životu.

Jak váš příběh začal?

Jedenáct měsíců před mým narozením moji rodiče založili sbory. Když jsem se narodil, můj tatínek byl u maminčiny hlavy, a když uviděl moje ramínko, totálně zbledl a doufal, že mě maminka nevidí, protože si myslel, že mi chybí pravá ruka. Poté musel odejít z místnosti a setkal se s lékařem, který odpověděl na jeho otázku:

„Můj syn… on nemá pravou ruku?“ Lékař odpověděl: „Nemá ruce ani nohy.“

Otec nemohl tomu uvěřit a téměř omdlel. Celý sbor v neděli truchlil:

„Proč Bůh dovolil, aby se pastorův syn narodil takto?“

Maminka mě zpočátku vůbec nechtěla chovat ani kojit. Prvních několik měsíců se cítila velmi nepříjemně. Dlouho trvalo, než dokázala důvěřovat Bohu, že neudělal chybu a že nezapomněl na ně ani na mě. Tento silný příběh víry ukazuje, jak i v těžkých chvílích Bůh nikdy neopustí ani nás.

Jaké jste měl dětství?

Jako dítě s postižením v Austrálii jsem byl prvním dítětem, které bylo integrováno do běžného školního systému. Úřady mi přidělily osobního asistenta, který se staral o mé fyzické potřeby, jako bylo krmení, chození na záchod, stříhání papíru a lepení. V dětství jsem byl velmi závislý na pomoci ostatních, ale svou jinakost jsem si neuvědomoval, dokud jsem nenavštívil školu, kde mě začali spolužáci šikanovat a posmívat se mi.

Začal jsem se ptát: „Kde je Bůh?“ Modlil jsem se a ptal jsem se svých rodičů, proč jsem se narodil bez končetin, a oni mi odpověděli, že to ví jen Bůh. A tak jsem se obrátil přímo na Boha, ale on se mnou nemluvil. Moje pochybnosti rostly a začal jsem cítit zmatení. Každou neděli jsem slýchal, jak můj otec kázal, že Bůh miluje všechny lidi, a zpíval jsem písničku, že Ježíš má rád malé děti, ale v pondělí jsem se díval na ostatní děti a ptal jsem se:

„Proč mi Bůh dal méně než ostatním?“

Tento vnitřní konflikt mě provázel, protože jsem chtěl víc, ale cítil jsem, že jsem méněcený. Jednoho dne jsem modlitbě řekl:

„Bože, vím, že jsem hříšník a že nebudu mít v srdci pokoj, dokud tam nebudeš Ty. Ale já tě tam nechci pustit, dokud mi neodpovíš na otázku, proč jsem dostal to, co mám. Proč jsi mi nedal to, co mají ostatní? Dokud mi neodpovíš, nebudu Ti sloužit.“

Jak se váš vnitřní konflikt vyvíjel?

Od osmi do dvanácti let to pro mě bylo velmi těžké. Uvědomil jsem si, že se možná budu navždy trápit a že budu stále někomu na obtíž. Měl jsem pocit, že nikdy nenajdu práci, že nikdy nebudu mít rodinu, že se nikdy neožením, protože kdo by si chtěl vzít muže, který není schopen ani pochovat děti, když pláčou? Strach ze samoty byl pro mě snad nejhorší.

Měl jsem všechno, co jsem potřeboval, byl jsem obklopený láskou rodiny, ale přesto jsem byl smutný, protože jsem neměl naději. Když mi bylo osm, řekl jsem mamince, že se chci zabít, a když mi bylo deset, pokusil jsem se utopit ve vaně. Cítil jsem se jako břemeno pro své rodiče a už jsem nechtěl být jejich zátěží. Pokusil jsem se třikrát otočit obličejem do vody.

Když jsem to udělal poprvé, měl jsem pocit, že dělám chytrou věc. Pokud moji rodiče ani Bůh nemohli ukončit mou bolest, měl jsem pocit, že ji ukončím sám. Ale při posledním pokusu jsem si uvědomil, že by moji rodiče měli ještě větší bolest a vinu, kdybych odešel. Tak jsem se rozhodl, že tu zůstanu a najdu cestu k uzdravení.

Kdy nastal ve vašem životě zlom?

Velkou zásluhu na mém uzdravení mají moji rodiče. Bezpodmínečná láska rodičů mi poskytla oporu i v těch nejtěžších chvílích. Ve škole jsem zažil mnoho posměchu, ale doma jsem vždy věděl, že mě očekává láska a přijetí. Ale co mě opravdu změnilo, bylo, když mi maminka ukázala v novinách článek o postiženém člověku, který prožíval podobné těžkosti jako já. Tento článek mi pomohl uvědomit si, že nejsu na světě sám, kdo prožívá bolest a obtíže. Rozhodl jsem se, že místo hněvu za to, co nemám, budu vděčný za to, co mám. Moje maminka mi říkala:

„Nicku, vím, že tě Pán Bůh použije, i když nevím jak a kdy.„

Tyto slova víry zasela do mého srdce semínka naděje a víry. Téhož roku jsem si při hře fotbal vymkl svou nožičku, a to mi připomnělo, jak moc jsou pro nás důležité ruce a nohy. Po vymknutí nohy jsem musel ležet v posteli tři týdny, což pro mě bylo výzvou. Nikdy předtím jsem nebyl tak vděčný za svou nohu, kterou jsem považoval za samozřejmou. Toto období se stalo mým prvním bodem zlomu, kdy jsem začal vidět svět jinak.

Čím se ten proces završil?

Poslední krok na mé cestě uzdravení byl, když jsem vydal svůj život Bohu. V patnácti jsem četl devátou kapitolu evangelia podle Jana, o tom, jak Ježíš uzdravil slepého člověka od narození. Když se lidé ptali, proč se takto narodil, Ježíš odpověděl:

„Aby se na něm zjevily Boží skutky.„

Tato slova mě hluboce zasáhla. Řekl jsem Bohu:

„Nevím, proč jsem tady, ale nevěřím, že jsi na mě zapomněl. Měl jsi plán pro slepce, máš ho i pro mě.“

V této chvíli jsem začal cítit Boží přítomnost a pocit, že mi Bůh skutečně odpověděl. Nezměnil mé okolnosti, ve kterých žiji, ale změnil moje srdce a způsob, jakým vidím svět kolem sebe. Pochopil jsem, že odpovědí na mou otázku bylo: „Důvěřuješ mi?“ A když na tuto otázku odpovíte „ano“, na ničem jiném už nezáleží.

Můžete lépe popsat, čemu věříte?

Ježíš za mě zaplatil cenu, kterou byla smrt na kříži. Denně mě mění a uzdravuje, což jsem sám nikdy nedokázal. Kdysi jsem měl problém se sprostým jazykem, ale prosil jsem Boha, aby mi pomohl, a On mě změnil. Dnes už nepotřebuji pornografii, nepotřebuji se opíjet a nezáleží mi na tom, co si o mně myslí svět. Vím, že Bůh mě miluje, a tento pocit mi přináší skutečné štěstí.

Pokud své štěstí vložíte do dočasných věcí, jako jsou materiální hodnoty nebo světové uspokojení, vaše štěstí bude krátkodobé. Dobrá zpráva však je, že i ty nejhorší chvíle vašeho života může Bůh použít k dobrému. Je to část Božího plánu pro vás, který vás vede k lepšímu životu, pokud se otevřete Jeho lásce a milosti.

Jak se váš život dále vyvíjel?

Nikdy nevíte, co je za rohem, jak se říká. Ještě na základní škole jsem se stal předsedou školy, na střední škole jsem byl místopředsedou. Vysoká škola mě přivedla k získání dvou titulů v účetnictví a finančním plánování. Když mi bylo devatenáct, začal jsem se věnovat investování do realit a ve dvaceti dvou do akcií. Naučil jsem se psát nohou a dnes dokážu na normální počítačové klávesnici psát rychlostí 43 úhozů za minutu.

Také jsem dříve rád kreslil a měl jsem vášeň pro plavání. Miluji ježdění na surfovém prkně a neustále rád zkouším nové věci. Dnes žiji v Kalifornii a působím jako ředitel dvou společností – firmy a neziskovky, kde se zaměřuji na osobní rozvoj i pomoc druhým.

Jak jste se stal profesionálním řečníkem?

Když mi bylo devatenáct, měl jsem možnost mluvit před třemi sty teenagerů. Přemlouvali mě k tomu tři měsíce, ale cítil jsem, že nemám nic, co bych jim mohl říct. Nakonec jsem souhlasil a během sedmi minut, co jsem pro ně mluvil, jsem zažil něco, co změnilo můj život. Během tří minut polovina děvčat začala plakat, a jedno z nich se odvážilo přistoupit ke mně a říct:

„Moc se omlouvám, ale mohla bych tě obejmout?„

Plakala mi na rameni a řekla:

„Nikdy mi nikdo neřekl, že mě má někdo rád a že jsem krásná taková, jaká jsem.„

Tato slova mě naprosto šokovala, protože jsem vyrůstal s tím, že jsem vždy byl milovaný. To mě změnilo. V tu chvíli jsem si uvědomil, že být řečníkem je mnohem lepší než jakýkoli jiný materiální úspěch. Tehdy jsem věděl, že moje poslání je něco, co přináší větší hodnotu než všechny peníze světa. Když jsem se vrátil domů, hned jsem volal:

„Mami, tati, už vím, čím chci být!„

Můj táta, který byl v té době účetním, chtěl, abych se stal účetním nebo obchodníkem s akciemi či realitami, ale já jsem měl jiný směr. Tati, odpověděl: „Dobře. Dodělej školu.“ K získání diplomu mi zbýval ještě rok a půl, ale rozhodl jsem se, že budu pokračovat, protože jsem věděl, že musím dostudovat. Představte si tu situaci: Byl jsem na zemi v kuchyni, maminka myla nádobí a já jsem jí řekl: „Už vím, čím chci být!“ Ona se otočila, složila ruce na prsou a zeptala se:

„A čím?“ „Řečníkem!“ odpověděl jsem. Maminka se mě však ptala dál: „A o čem budeš mluvit?“ „Nevím!“ „A kdo tě bude chtít poslouchat?“ „Já nevím!“ „To tam budeš chodit sám?“ „Ne…“ „A kdo bude chodit s tebou?“ „Nevím!“ „Budou ti za to platit?“ „Nevím…“ „Jak se o tobě lidé dozvědí?“ „Já nevím!„

Ale hluboko v srdci jsem věděl, že to je můj sen a že to je Boží plán pro můj život. Když objevíte, co je vaším životním posláním, začnete nacházet odvahu to zkusit. Pokud to nezkusíte, nikdy se nedozvíte, jaké by to bylo.

Takže jste to začal zkoušet?

Obvolal jsem všechny školy ve městě a okolí. V 52 ústavech mě odmítli. Když se mi konečně podařilo dohodnout přednášku v 53., zjistil jsem, že je to dvě a půl hodiny cesty autem daleko. Zaplatil jsem bratrovi, aby mě tam odvezl. Přijeli jsme na místo, a zeptal jsem se: „Jak dlouho mám mluvit?“ „Pět minut.“ Byl jsem naštvaný a bratr se stěží zdržel smíchu. Doufal jsem tedy, že aspoň půjde o velkou školu. Zeptal jsem se: „A kolik dětí máte?“ „Deset…“ Možná jsem se mohl na to vykašlat a jet zpět domů, ale protože šlo o pět minut, rozhodl jsem se to udělat.

A i když jsem prodělal na téhle zakázce, byl jsem vděčný za možnost, která mi byla dána. Můj bratr doma rodičům řekl, že jsem škole zaplatil, aby mě nechali pět minut mluvit k deseti studentům (smích). Ale další den mi zazvonil telefon:

„Dobrý den, jsme ze školy ve vašem městě. Slyšeli jsme, že jste měl včera opravdu skvělou přednášku. Za jakých podmínek byste byl ochoten přijít k nám?„

Od té doby jsem dostal více než 30 tisíc pozvání, a každý týden dostávám dalších 200.

Navštívil jste již desítky zemí. Máte na některé místo zvláště intenzivní vzpomínky?

V Indii jsem mluvil před statisícovým publikem. Mohl bych vám vyprávět o osvobozování sexuálních otrokyní nebo o mluvení před pěti prezidenty, ale nikdy nezapomenu na svou návštěvu Libérie. V některých rozvojových zemích lidé věří, že když se dítě narodí s nějakým postižením, znamená to, že je prokleté. Pokud žena porodí postižené dítě, její muž se s ní rozvede.

Stačí, pokud dítěti chybí ucho nebo má vyrážku, a celá vesnice ženu vyžene, dítě jí vezmou a zaživa je pohřbí, protože věří, že jinak kletba bude pokračovat. Kdo má těmto lidem říct pravdu, když ne my? Tak jsme tam jeli. Setkal jsem se s prezidentem, moje vystoupení vysílal rozhlas, a poslouchalo ho dva miliony lidí. Mluvil jsem před 15 tisíci lidmi, když na pódium přišla žena, která nesla dítě. Všichni si říkali:

„Jak to, že to dítě nebylo zabito?„

Já jsem dítě políbil, modlil jsem se za ně a modlil jsem se za to město. A pokud je mi známo, od té doby už žádné dítě v této vesnici nezabili.

Co je váš životní cíl?

Pomoci lidem najít bohatství života. V době finanční krize v roce 2008 jsem mluvil před 3500 bankéři v Singapuru. Po přednášce přišel za mnou jeden miliardář, kterému patřily tři banky, a který během tří dnů přišel o 45% svých investic. Plakal a plakal, a nemohl přestat. Zeptal jsem se ho, co se stalo. Odpověděl: „Přišel jsem o spoustu peněz, ale to je mi jedno.“ „Dobře, tak v čem je problém?“ Řekl mi: „Jde o mou dcerušku. Je jí čtrnáct a nedokáže se podívat do zrcadla a vidět, že je krásná.“

Tento bohatý člověk byl chudý. A já říkám, že chudí lidé mohou být bohatí, když mají ve svém nitru pokoj, lásku a radost, a jsou si vědomi své hodnoty. Někteří svobodní lidé si myslí, že nebudou šťastní, dokud se neusadí nebo nevdají. Těm odpovídám:

„Děláte si legraci? Promluvte si s někým, kdo žije v manželství!“

Pokud nejste šťastní svobodní, nebudete šťastní ani ženatí nebo vdaní. Mým cílem je zasáhnout celý svět. Myslíte si, že jsem blázen? Radši zemřu ve snaze využít veškerý svůj potenciál, než abych se nikdy nedozvěděl, jaký potenciál vlastně mám. Mnoho lidí tápe, nevědí, co je jejich životní cíl, zdá se jim, že jejich život nemá smysl. Ale pokud jste na světě kvůli tomu, abyste pro někoho byli tím, kdo ho miluje, i kdyby to bylo jen pro jediného člověka, žijete vznešený život!

Vaše přednášky jsou velmi žádané. Předpokládám ale, že se najdou i lidé, kteří vám vytknou, že jste si ze svého postižení udělal kšeft.

(smích) To je zajímavá otázka. Ze svých peněz jsem dal spoustu peněz na sirotčince. Statisíce dolarů. Mám čtrnáct zaměstnanců a kancelář v Kalifornii, což samozřejmě stojí peníze. Ano, právě mi vychází kniha a vydělávám tím peníze, ale kdyby šlo jen o peníze, mohl jsem být už před pěti lety mnohem bohatší, než jsem teď. Vím, že peníze nejsou nic.

Jsem tady, z třiceti tisíc pozvání jsem si vybral tohle, a chci být dobrým správcem toho, co jsem dostal. Penězi jsou součástí života, ale štědrý člověk jsem nejen v materiální oblasti. Vydělávám na tomhle, ale důvod, proč to dělám, není čistě finanční. Když ti lidé uslyší, o čem mluvím, tak na podobné nápady zapomenou. Víte, proč jsem šťastný? Protože bych to, co dělám, dělal i zadarmo – a pět let jsem to také zadarmo dělal. Měl jsem tisíce přednášek v podstatě zdarma. Taková je pravda.

Vaše přednášky jsou vyhledávané také ldimi, kteří prožívají něco těžkého. Co jim říkáte?

Nikdy nepředstírám, že rozumím bolesti někoho jiného. Mnoha dospívajícím jsem řekl: Pokud se vaši rodiče doma hádají, věřím, že zažíváte horší bolest, než kdybyste neměli ruce a nohy. Mnozí z nás se ptají proč. Proč se takové věci lidem stávají? Narodil jsem se bez končetin, ale po mně se narodil můj bratr a sestra, kteří mají ruce a nohy. Žádný lékař nebyl schopen mi vysvětlit, proč jsem se narodil takto. Ale můžeme se rozhodnout být vděční za to, co máme, nebo být naštvaní, že něco nemáme. Nicméně než jsem tohle pochopil, trvalo mi to léta.

Co je tedy lékem na tu vnitřní bolest?

Svět tvrdí, že jediné, co je potřeba, je pozitivní přístup k věci. To je úplný nesmysl. Zkuste jít do nemocnice a říct nějakému sedmnáctiletému chlapci, který umírá na leukémii, že má mít pozitivní postoj. Sami byste obětovali svou ruku, kdybyste tím mohli zařídit, aby se do vašeho života vrátil někdo, koho jste milovali. Na to, co je v srdci, nelze zapomenout. Pozitivní myšlení není mechanismus na vyrovnání se s problémy. Bolest se nedá ignorovat. Jste-li obklopeni negativními věcmi a nemáte před sebou žádnou perspektivu, nemáte pozitivitu z čeho „vydolovat“.

Potřebujete naději. Ale právě tehdy nastává příležitost, aby do věcí vstoupil Bůh. Můj úsměv není odrazem pozitivního postoje. Důvodem k němu je Ježíš. Nestačí, když vám někdo řekne:

„Všechno bude v pořádku.“ Ale já říkám: „Bůh vás miluje a bude s vámi. On ví, co vaše srdce unese.“

Často mluvíte i k malým dětem. V čem je to jiné?

Ze začátku bývají fascinované tím, jak vypadám, a tak používám hodně humoru, abych prolomil ledy, strach či nervozitu. Často jim říkám, že se nemají nikdy vzdávat. Možná jste na YouTube viděl video, kde si lehnu a pak zase vstanu (mimochodem nedávno jsme zjistili, že to je naše nejsledovanější video, už má asi 11,5 milionu shlédnutí). Vím, že tím bylo mnoho dětí dotčeno. Taky jim říkávám, aby se druhým neposmívali. Vyprávím jim o svých spolužácích, kteří se mnou kvůli tomu, jak jsem vypadal, nechtěli kamarádit.

Přišli tak o dobré přátelství. Ale něco vám povím – ani já jsem nekamarádil s jinými dětmi, které ve škole neměly přátele. I já jsem tak přišel o přátelství s některými z nich. Každý z nás má co nabídnout. Každý z nás může milovat. Říká se, že čas všechno vyléčí, ale to není pravda. Bolest může uzdravit jen dokonalá láska. A na to, abyste mohli někoho milovat, nepotřebujete ruce ani nohy.

Je vám 27 jste svobodný. Plánujete, že se oženíte?

V současnosti se soustředím na to, abych svou službu rozšířil po celém světě. Zatím je příliš brzy, abych na toto téma cokoli říkal, ale důvěřuji Bohu, že ta „pravá“ příležitost přijde ve správný čas, nedělám si s tím starosti. Dřív jsem se trápil tím, jak budu moci svou budoucí manželku držet za ruku. Nicméně, držení za ruku je nesmysl, pokud ji nedokážete chytit za srdce. Na tom záleží.

Nechtěl bych se vás svou otázkou dotknout, ale modlíte se za to, aby vás Pán Bůh uzdravil? Věříte, že pro vás může udělat zázrak?

Jestli mi Bůh může dát ruce a nohy? Nepochybně. Věřím v zázraky. Viděl jsem jich spoustu. Viděl jsem slepé, kteří začali vidět, viděl jsem hluché, kteří začali slyšet, viděl jsem lidi s ohnutými zády, jak se narovnali a chodili vzpřímeně. Viděl jsem to na vlastní oči. Sám jsem zažil uzdravení, mám to na videu. Měl jsem nemocnou páteř, měl jsem osteoporózu, z těch kostí se stávala pouhá skořápka. Je to nevratné, nevyléčitelné onemocnění. Ale díry v mé páteři se uzavřely a zaplnily a už pět let je to v pořádku.

Lékaři nevědí, jak je to možné. Někteří lidé říkají, že jediné, co potřebuji k uzdravení, je víra. Tomu nevěřím. To je falešná naděje, a tu Bůh nedává. Bůh mi končetiny nedal a nikdo neví, jestli mi je zde na zemi dá. Nechme na něm, ať udělá, co uzná za vhodné. Tenhle život je stejně ničím.

Devadesát let je nic. Budu žít miliardy a miliardy let – a ne na zemi, jako je tato, ale na místě, kde nebudou žádné slzy, žádné ztráty, žádná bolest. Uvidím Boha tváří v tvář a budu se radovat. A on mi řekne: „Dobrá práce, věrný služebníku!“ To je vše, co chci.

Nepotřebuji ruce a nohy, potřebuji Boha. Věřím, že mě Bůh může uzdravit. Mám doma ve skříni pár bot – čistě pro ten případ. Ale pokud se to nestane, tak pro mě má Bůh něco jiného, lepšího. Proto se na něj nezlobím, i když ho vidím, jak uzdraví někoho jiného, a mě ne. Mnohem důležitější jsou radost a pokoj, které mám. To je skutečné bohatství. Jsem ten nejbohatší člověk.

Tušíte, jaký může být ten Boží „lepší plán“ než uzdravení?

Mnohem lepší než mít ruce a nohy je, že můžu jezdit po celém světě a být Božíma rukama a nohama. Pokud můžu říct jedinému člověku, že Ježíš je cesta, pravda a život, a zachránit jeho duši, stojí to za to. Ještě vám řeknu něco jiného: Už se moc těším do nebe. Bude tam Ježíš – a taky jeden malý chlapec. Před čtyřmi lety jsem mluvil v Kalifornii, a když jsem se rozhlédl, nemohl jsem uvěřit svým očím.

Viděl jsem chlapečka, který neměl ruce a nohy, jen malou nožičku jako já. Bylo mu tehdy 19 měsíců. Jeho otec ho donesl na pódium a vzájemně jsme se s tím kloučkem lechtali. Smáli jsme se, ale já jsem měl slzy v očích, a chybělo málo, abych se neudržel a rozplakal se na pódiu. Víte proč? V tu chvíli to všechno začalo dávat smysl – i kdyby to bylo jen pro něj. Jeho matka mě objala a řekla:

„Jsi zázrak. Jsi náš zázrak. Modlila jsem se, aby nám Pán Bůh dal nějaké znamení, že na mě a mého syna nezapomněl.“

Můžete prosím lépe vysvětlit, v čem to „všechno začalo dávat smysl“?

Když se ten chlapec narodil, lékaři jeho rodičům řekli, že nikdy nebude chodit. Když viděli mě, změnili názor. Když byli Danielovi (tak se jmenuje) dva a půl, viděl video, kde plavu. Začal říkat: „Plavat jako Nick, plavat jako Nick!“ – a začal plavat. Jeho rodiče se báli mít další děti. Pak jsme se setkali osobně a o čtyři dni později se Danielovi rodiče setkali s mými. Můj otec objal jeho otce a moje maminka objala jeho maminku.

Všichni společně plakali. Víte, jak jsem se při tom cítil? Víte, co cítili moji rodiče? Jestliže jsem se narodil takto, abych mohl mluvit k lidem – a už jich bylo mnoho milionů – a pokud je pravda, čemu věřím, pak žiju vznešený život s mimořádným posláním. Bůh si mě používá po celém světě. V posledních několika měsících jsem viděl (a to je střízlivý odhad) asi 200 tisíc duší, které přijaly Ježíše Krista.

Není ale snadné hledat ve věcech Boží záměr, když se modlíte a Bůh vás nevyslýchá…

I když nezažijete zázrak, i když se vaše mračna nerozestoupí, můžete pomoci někomu jinému. Mluvil jsem s jednou prostitutkou. Tuhle práci si nevybrala, prodali ji za 700 dolarů, když jí bylo deset. Byla znásilňována a bita tak dlouho, až z ní udělali sexuální otrokyni. Můžete se ptát: Kde je zázrak? Řeknu vám její příběh.

Pracovala tři roky. Ve dvanácti otěhotněla. Dítě schovávala pod postel, na níž pracovala. Pak dostala svobodu a mohla odejít. Neměla žádné přátele, žádnou rodinu, žádnou práci, žádné peníze, žádné jídlo. Její dítě umíralo hlady. Tak se vrátila zpátky k tomu jedinému způsobu, jak si uměla vydělat. V patnácti měla druhé dítě; to umřelo. Setkal jsem se s ní, když jí bylo dvacet, bylo to přesně před dvěma a půl lety. Tehdy jsem mluvil k šesti stům prostitutkám. Přišla s pláčem:

„Právě jsem zjistila, že jsem HIV pozitivní, a vyhodili mě z práce…“ Řekla mi: „Víš, Nicku, Bůh se rozhodl, že mě neuzdraví. Ale já vím, že jdu do nebe a že tam je i moje druhé dítě a že stále můžu pomoci i dalším HIV pozitivním ženám, aby šly do nebe také. Vím, že je Bůh se mnou.“

Pokud tohle není zázrak, pak už nevím, co jiného. Pokud jste nenašel něco, za co stojí za to zemřít, tak jste nenašel nic, pro co stojí za to žít.

Súvisiace videá a dokumenty

( Biblické lekcie k dispozícii – STIAHNUŤ )