5. Rím a pôvod nedele

Když jsem uspokojivě dokázal svému profesorovi, že jeruzalémská církev může být vyloučena jako místo vzniku zachovávání neděle, pokračoval jsem v hledání nejvíce pravděpodobné církve, která mohla prosadit takovou změnu. Během mého výzkumu jsem objevil narůstající množství důkazů, ukazujících k římské církvi. Tam jsem nalezl společenské, náboženské a politické podmínky, pro které by bylo pro římského biskupa výhodné podporovat upuštění od dodržování soboty a místo toho přijetí uctívání neděle.

(1) Převaha konvertitů z pohanů

V první řadě, římská církev byla složena převážně z křesťanů, kteří konvertovali z pohanů. Pavel ve svém listu římské církvi výslovně píše: „vám z pohanských národů říkám…“ (Ř 11,13).

To znamená, že zatímco jeruzalémská církev byla tvořena téměř výlučně z křesťanů ze Židů a byla hluboce oddána židovským náboženským tradicím, jako je dodržování soboty, římská církev sestávala většinou z křesťanů z pohanů, tedy z těch, kdo byli ovlivňováni pohanskou praxí, jako je uctívání slunce s jeho Dnem Slunce.

(2) Brzká odlišnost od Židů

Za druhé jsem našel, že převládající členství křesťanů z pohanů zřejmě přispělo k brzkému odlišení se římských křesťanů od Židů v Římě. Toto se projevuje ve faktu, že v r. 64 Nero obvinil křesťany ze zapálení Říma, ačkoli židovská římská čtvrť Trastevere nebyla ohněm dotčena. Tento fakt ukazuje, že v r. 64 byli křesťané v Římě už římskými autoritami vnímáni nikoliv jako židovská sekta, ale odlišné náboženské hnutí.

Nejvíce pravděpodobným důvodem je to, že křesťané v Římě se v té době už delší dobu neúčastnili bohoslužeb v synagoze. Tak tomu ale nebylo v Palestině, kde se křesťané účastnili bohoslužeb v synagogách až do konce první století. To je doloženo tím, že aby křesťany vyhnaly ze synagogy, zavedly rabínské autority kolem r. 90 kletbu na křesťany, která měla být přednášena během synagogální bohoslužby.

(3) Předem daná autorita římské církve

Třetí důležitý bod, který též musíme uvážit, je „předem daná autorita“ (potentior principalitas) římského biskupa po zničení Jeruzaléma v r. 70. Jelikož byl Řím hlavním městem říše, převzal biskup hlavního města celkové vedení křesťanských společenství. Jeho vedení je uznáváno například Ignáciem, Polykarpem či Ireneem, kteří všichni žili ve druhém století.

Hmatatelnými důkazy vedoucího postavení římského biskupa jsou jeho zásahy proti sektářské činnosti tehdejších heretiků, jako byl Markion a Montanus. Ještě důležitější pro naše studium, je role římského biskupa v otázce prosazování a podporování změny od sobotního hodování k sobotnímu půstu jakou je změna od pesachu (židovských Velikonoc) k velikonoční neděli.

K této otázce se ještě brzy vrátíme. V této chvíli stačí poznamenat, že vedoucí role římského biskupa se objevila po roce 70 po zničení Jeruzaléma. On byl tehdy jediný, kdo měl dostatečnou pravomoc k vydávání příkazů a tak k ovlivnění většiny křesťanů k přijetí nového náboženského uctívání, takového jakým je týdenní neděle a každoroční velikonoční neděle.

(4) Represivní anti-židovské zásahy

K uvědomění si, proč by římský biskup měl prosazovat opuštění soboty a přijetí neděle, je důležitý čtvrtý faktor, a to daňová, vojenská, politická a náboženská represivní opatření, uložená Římany Židům, která začala první židovskou vzpourou proti Římu v r. 66 a kulminovala s druhou židovskou vzpourou v r. 135. Tato opatření, kterými chtěla římská správa potrestat Židy za násilné vzpoury v různých místech říše, byla obzvláště pociťována ve městě Římě, který měl silnou židovskou populaci.

Finančně: Židé byli vystaveni diskriminační dani (fiscus judaicus) která byla zavedena Vespasianen a zvýšena nejprve Domicianem (r. 81-96) a později Hadrianem. To znamenalo, že Židé museli platit trestnou daň jednoduše za to, že žili. Vojensky: Vespasian a Titus potlačili první židovské povstání (r. 66-70) a Hadrian druhé (r. 132-135). Nábožensky: Vespasian (69 -79) zrušil Sanhedrin a úřad velekněze.

Tato represivní opatření proti Židům byla citelně pociťována v Římě, který měl velkou židovskou obec. Dokonce zvyšující se nepřátelství římského lidu proti Židům donutilo císaře Tita, ačkoli „neochotně“ (invitus), požádat Bereniku, která byla židovkou a sestrou Heroda Mladšího, kterou si chtěl vzít, aby opustila Řím.

(5) Proti-židovská propaganda

Pátým podstatným faktorem je proti-židovská propaganda římských autorů, kteří začali rasově a kulturně hanobit Židy, posmívat se obzvláště dodržování soboty a obřízce, jako příkladům židovských pověr. Tito autoři se obzvláště vysmívali dodržování sobotního odpočinku jako příkladu židovské lenivosti.

Opovržlivé proti-židovské literární poznámky nalezneme ve spisech Seneky (z. r. 65), Persia (r. 34-62), Petronia (asi. r. 66), Quintilliana (asi 35-100), Martiala (asi 40-104), Plutarcha (asi 46-119), Juvenala (r. 125) a Tacita (asi 55-120); všichni z nich žili v Římě.

(6) Hadrianova legislativa

Šestý a nejvíce rozhodující faktor, který ovlivnil změnu dne uctívání ze soboty na neděli, je proti-židovská a proti-sobotní legislativa vydaná císařem Hadrianem v r. 135. Hadrian šel tak daleko, že zakázal praxi židovského náboženství obecně a dodržování soboty zvlášť v r. 135. Tato represivní proti-židovská legislativa byla vydána Hadrianem tři roky po krvavém boji při potlačování židovského povstání (v letech 132-135) [tzv. Bar Kochbovo povstání – pozn. překl.]. Hadriánovy římské legie přinesly mnoho obětí.

Když se císař konečně zmocnil Jeruzaléma, rozhodl se zabývat židovským problémem a radikálně jej řešit. Zabil tisíce Židů a tisíc jich vzal jak otroky do Říma. Udělal z Jeruzaléma římskou kolonii a nazval ji Aelia Capitolina. Navždy zakázal Židům a židovským křesťanům vstoupit to tohoto města. Ještě důležitější pro naše zkoumání je, že Hadrian obecně zakázal praxi židovského náboženství a zvlášť dodržování soboty po celé říši.

Není tedy překvapující, že Židé pohlížejí na Hadriana a Hitlera jako na dva největší zločince ve své historii. Tito dva muži jsou neblaze proslulí tím, že chtěli vymýtit židovské náboženství a národ. Hadrian se pokusil zničit judaismus jako náboženství a Hitler se pokusil zlikvidovat Židy jako lidi.

Když jsem se dozvěděl o Hadrianově proti-židovské a proti-sobotní legislativě, položil jsem si otázku: Jak reagovali křesťané, obzvláště ti žijící v Římě pod bezprostřední pozorností císaře, na takovou legislativu? Rozhodli se zůstat věrní svému zachovávání soboty, dokonce i kdyby to znamenalo být potrestáni jako Židé, nebo opustili dodržování soboty, aby ukázali římským autoritám své oddělení se a rozdílnost od Židů? Odpověď je jednoduchá.

Mnoho křesťanů mění čas a způsob zachování dvou institucí, které je spojovali s judaismem, jmenovitě soboty a pesachu (židovské Velikonoce). Brzy uvidíme, že sobota byla změněna na neděli a pesach na velikonoční neděli z důvodu vyhnutí se dokonce i jen podoby s judaismem.

(7) Křesťanská teologie pohrdající Židy

Abychom pochopili, co dále přispělo k těmto historickým změnám, je potřeba se zmínit o sedmém důležitém faktoru, a to vývoji křesťanské teologie pohrdající Židy. Stalo se toto: Když bylo židovské náboženství a sobota zakázány římskou vládou a hanobeny římskými spisovateli, začala se objevovat křesťanská protižidovská literatura Adversus Judaeos („Proti všem Židům“).

Jako pokračování a návaznost na pozice římských spisovatelů vyvinuli křesťanští autoři „křesťanskou“ teologii, odlišnou od Židů a proti nim. Charakteristické židovské zvyky jako obřízka a dodržování soboty byly prohlášeny za známky židovské zkaženosti.

Zavržení dodržování soboty jako znaku židovského zla, přispělo k opuštění soboty a přijetí zachovávání neděle, aby objasnilo římským autoritám křesťanské oddělení se od judaismu a identifikaci s římským pohanstvím. Tato historická změna od zachovávání soboty k zachovávání neděle byla prosazena římskou církví – převážně nežidovskou církví, která, jak již bylo dříve uvedeno, převzala vedení křesťanských sborů po r. 70 po zničení Jeruzaléma.

Abychom objasnili, jak římská církev vedla křesťany k opuštění zachovávání soboty a povzbuzovala je v uctívání neděle místo toho, musíme se krátce zmínit o teologických, společenských a liturgických opatřeních v církvi v městě Římě.

Teologická opatření, učiněná církví v Římě

Sobota byla zredukována od památníku stvoření ustanoveného Bohem pro lidstvo, k Mojžíšově instituci, dané výhradně Židům jako známka jejich zkaženosti. Například Justin Martyr, vůdce církve v Římě, který psal v polovině druhého století, ve svém dialogu s Tryfonem argumentuje, že zachování soboty bylo dočasné Mojžíšovo nařízení, které Bůh uložil výhradně Židům jako „znak jejich trestu, který si zasloužili za svoji nevěru.“

Je těžko pochopitelné, jak představitelé církve jako Justin, který se stal mučedníkem pro křesťanskou víru, mohli odmítnout biblický význam soboty jako známky smluvního závazku k Bohu (Ex 31,16-17; Ez 20,12.20) a zredukovat jí místo toho na znak židovské zkaženosti.

A co je ještě hůře pochopitelné, je, že tehdejší teologové nijak neodmítli takovou absurdní a nesmyslnou teologii, opovrhující Židy — teologii, která tak nestydatě a chybně vysvětlovala biblickou sobotu, aby biblicky uznala politický a společenský útisk Židů.

Je to smutná lekce z historie, ukazující touhu být politicky korektní tím, že se podpoří populární, ale nemorální politika, jako je např. vyhlazení Židů, muslimů a kacířů, nebo provozování otroctví, a což bylo důvodem, proč se někteří představitelé církve a vykladači Bible stali biblicky nesprávní. Vymysleli nebiblickou teologii, která by hájila populární nemorální praxi. Je nemožné odhadnout škodu, kterou tyto teologie „osobního prospěchu“ způsobily celému křesťanství.

Například, opomenutí církevních vůdců a učenců omluvit se za teologii opovrhující Židy přispělo, kromě jiného, ke vzniku populární prominentní teologie. Tato teologie, která je obsažena v mnoha evangelických církvích dnes, učí kromě jiného, že Bůh vytrhne svou církev tajně a najednou pryč, dříve než vylije svůj hněv na Židy během posledních sedmi let soužení. Popularita takových knih a filmů je hmatatelným důkazem, jak všudypřítomné je toto falešné učení dnes.

Záporné přehodnocení soboty jako znaku židovské špatnosti vedlo římskou církev ke změně zachovávání soboty jako dne hodování a radosti na den půstu a smutku. Sobotní půst nezlepšil duchovní prožívání soboty.

Naopak, jak se důrazně praví v papežském dekretu papeže Silvestra (314-335), sobotní půst byl navržen, aby ukázal „opovržení Židy“ (exsecratione Judaeorum) za jejich sobotní „hodování“ (ciborum destructione). Smutek a hlad vyplývající z půstu, umožnil křesťanům vyhnout se tomu, aby „vypadali, že zachovávají sobotu s Židy“ a povzbudil je, aby se dychtivěji a radostně pustili do zachovávání neděle.

Týdenní sobotní půst se dále rozvinul jako rozšíření nebo protějšek každoročního sobotního velikonočního půstu. To byl den, kdy se všichni křesťané, kteří přijali římskou velikonoční neděli, postili. Každoroční sobotní velikonoční půst, stejně jako týdenní sobotní půst, nebyly navrženy výhradně jen k vyjádření smutku za Kristovu smrt, ale také k vyjádření opovržení Židy, kteří byli považováni za pachatele této smrti.

Například dokument z třetího století, známý jako Didascalia Apostolorum (Učení apoštolů – kolem r. 250), nařizuje křesťanům půst na velikonoční pátek a sobotu „kvůli neposlušnosti našich bratrů [tj., Židů]… protože tito lidé zabili ukřižováním našeho Spasitele.“

Mnoho učenců souhlasí s tím, že římská církev byla zodpovědná za odmítnutí biblického datování pesachu (14. dne měsíce nisan), a podpořila místo toho velikonoční neděli. Změna od pesachu k velikonocím neděli byla zavedena církví Říma v druhé polovině druhého století, aby se vyhnula, jako říká prof. Lightfoot, „dokonce i jen zdání judaismu.“ Protižidovská motivace pro odmítnutí biblického datování pesachu je jasně vyjádřena v dopise Konstantina křesťanským biskupům na koncilu v Nicei (r. 325). V tomto dopise císař nutí všechny křesťany následovat příkladu římské církve v přijetí velikonoční neděle, protože jak napsal:

„nemáme mít cokoliv společného s Židy, pro našeho zachránce, který nám ukázal jinou cestu… v jednomyslném přijetí tohoto způsobu [tj. velikonoční neděle] toužíme po tom, nejdražší bratři, oddělit se od ohavné společnosti Židů.“

Tento dopis nicejskému koncilu ukazuje vyvrcholení sporu, jenž byl zahájen o dvě století dříve a který se koncentroval v Římě. Stejné protižidovské motivy, které způsobily změnu od pesachu k velikonoční neděli, vedly současně také k náhradě dodržování soboty uctíváním neděle.

Tento závěr je podepřen nejen faktem, že židovská sobota měla stejný podíl na protižidovském zavržení jako židovský pesach, ale také blízkou spojitostí mezi zachováváním každoročního velikonočního sobotního půstu, který byl následován radostnou velikonoční nedělí a zachováváním jeho týdenního protipólu, sobotního půstu, který byl následován radostnou nedělí.

Základní jednota mezi tímto každoročním a týdenním zachováváním je výslovně potvrzena církevními otci a také ukazuje na společný původ v římské církvi ve stejné době a kvůli obdobným příčinám.

Také by mělo být poznamenáno, že papežův pokus zničit sváteční lesk soboty tím, že udělá z tohoto dne dobu přísného půstu, nebyl příznivě přijímán všemi církvemi. Například východní církve se bránili přijetí sobotního půstu, stejně jako velikonoční neděle. Ve skutečnosti jejich odpor vůči těmto praktikám nakonec přispěl k historickému rozdělení v roce 1054 na církev římskokatolickou a pravoslavnou.

Liturgicky

„lidé v Konstantinopoli a téměř všude se shromažďují společně v sobotu a také v prvním dnu týdne, není nikdy takový zvyk viděn v Římě a v Alexandrii.“

Shrnuto: historické důkazy, uvedené výše ukazují, že římská církev použila teologická, společenská a liturgická opatření k opuštění soboty a jejího náboženského významu a prosadila místo toho zachovávání neděle.

Súvisiace videá a dokumenty

( Hlbšie štúdium)