4. Jeruzalem a pôvod nedele

Velmi podobného druhu, jako je údajný vliv vzkříšení, je také populární názor, že cestu k opuštění soboty a přijetí neděle razila již jeruzalémská církev. Tomuto tématu jsem věnoval bedlivou pozornost v 5. kapitole své disertace s názvem „Jeruzalém a původ neděle“. Můj výzkum ukazuje, že tento populární názor spočívá na třech hlavních chybných předpokladech:

(1) Neděle začala v Jeruzalémě, protože tam byl vzkříšen Kristus

Zaprvé se předpokládá, že Jeruzalém musí být místem vzniku svěcení neděle, protože to je místo, kde vstal Ježíš prvního dne v týdnu z mrtvých. To znamená, že bezprostředně po vzkříšení Krista apoštolové „už doma neměli v den židovské soboty bohoslužbu“ a následně pokračovali zavedením nedělního uctívání během osobité křesťanské liturgie jako připomenutí Kristova vzkříšení.

Jak jsme však už ukázali, tento předpoklad postrádá biblickou a historickou oporu, protože v apoštolské církvi bylo vzkříšení viděno jako existenciální skutečnost, zakoušená žitým vítězstvím v moci vzkříšeného Spasitele a ne liturgickou praxí, která by se vázala na uctívání neděle.

Již dříve jsme si povšimli, že nikde v Novém zákoně se nepředepisuje nebo dokonce ani nenavrhuje vzpomínání na Ježíšovo „vzkříšení v neděli“. Samotný název „den vzkříšení“ se neobjevuje v křesťanské literatuře dříve než ve čtvrtém století. Jestliže by prvotní jeruzalémská církev prosazovala a podporovala svěcení neděle, protože už necítila sounáležitost s židovským svěcením soboty, očekávali bychom, že se v takové církvi objeví okamžité oddělení se od židovských náboženských tradic a bohoslužby.

Ale opak je pravdou. Kniha Skutků apoštolů, stejně jako několik dalších žido-křesťanských dokumentů jasně odhalují, že etnické složení a teologická orientace jeruzalémské církve byly hluboce židovské.

Lukášova charakteristika jeruzalémské církve říká, že byli: „nadšenými zastánci Zákona“ (Sk 21,20), což je jednoznačný popis, který stěží počítá s opuštěním základního pravidla Zákona, totiž dodržování soboty.

(2) Pavel se dozvěděl o zachovávání neděle od židovských vůdců

Druhý chybný předpoklad je, že se Pavel dozvěděl o zachovávání neděle od apoštolských vůdců jeruzalémské církve a naučil to křesťany z pohanů. Argumentem pro tento předpoklad je, že Pavel mohl stěží prosazovat opuštění soboty a přijetí neděle, bez vyvolání silné opozice mezi židovskými bratry. Neexistence nějaké ozvěny diskusí na toto téma v Novém zákoně je brána jako znamení, že Pavel přijal zachovávání neděle, jak ho to naučili židovští bratři a pak podporoval tuto praxi v církvích, vzešlých z pohanů, které on založil.

Ve své knize o „dnu Páně“, Paul Jewett poznamenává například, že „jestliže by Pavel prosazoval uctívání neděle mezi křesťany z pohanů, je pravděpodobné, že židovská opozice by ho obvinila za opovážlivost a rušení Zákona v otázce soboty, stejně jako se to stalo v případě obřízky (Sk 21,21).“ Neexistenci takovéto opozice vykládá Jewett jako znamení, že Pavel přijal a podpořil zachovávání neděle od židovských bratří.

Tento předpoklad je správný v tom, že Pavel nemohl prosazovat zachovávání neděle bez vyvolání opozice židovských bratří, je ale nesprávné předpokládat, že když tato opozice nevznikla, Pavel se dodržování neděle jednoduše naučil právě od těchto bratří. Pravdou naopak je, že židovští křesťané, jak nyní uvidíme, byli hluboce vázáni k zachování Zákona obecně a soboty zvlášť.

Nepřítomnost nějakého sporu mezi Pavlem a židovskými bratry ukazuje, že sobota se nikdy nestala spornou záležitostí apoštolské církve, protože byla věrně zachovávána všemi křesťany.

(3) Pouze apoštolská jeruzalémská církev mohla změnit sobotu na neděli

Třetí chybný předpoklad je ten, že jeruzalémská církev, která byla matkou všech křesťanských církví, měla jako jediná dostatečnou autoritu a respekt přesvědčit všechny ostatní křesťanské církve, rozeseté napříč římskou říší, ke změně dne jejich týdenní bohoslužby a uctívání neděle místo soboty.

Méně vlivné církve by nikdy nedosáhli této změny. Podstatný problém tohoto předpokladu ale spočívá v nedostatečném uvědomění si židovského složení a teologické orientace jeruzalémské církve. Ze všech křesťanských církví byla ta jeruzalémská jediná, která byla složena téměř výhradně z židovských křesťanů, kteří byli zanícení pro zachovávání Zákona obecně a soboty zvlášť.

Oddanost zákonu

Oddanost jeruzalémské církve Mojžíšovu zákonu se odrážela v rozhodnutích první jeruzalémské rady (koncilu), která se sešla kolem r. 49-50 (viz Sk 15). Osvobození od obřízky je tam uděleno jen „bratrům, kteří byli dříve pohany“ (Sk 15,23). Žádný ústupek není udělán pro žido-křesťany, ti musí i nadále pokračovat v obřízce svých dětí.

Dále, výjimka pro křesťany z pohanů ohledně obřízky neznamenala jejich osvobození od zachování zákona obecně a ani soboty. Toto je jasně signalizováno faktem, že se od nich očekávalo respektování čtyř Mojžíšových příkazů zákona, týkajících se těch, kdo bydleli mezi Izraelity – hostů. Tyto zákony jsou uvedeny v Lv 17-18 a jsou citovány v rozhodnutí jeruzalémské rady:

„Zdržujte se všeho, co bylo obětováno modlám, také krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva.“ (Sk 15,29).

Tato starost jeruzalémské rady o rituální znečištění a židovský stravovací zákon odráží pokračující vazbu k Mojžíšovu zákonu. Tento závěr podporují i slova samotného Jakuba, který je uvádí křesťanům z pohanů:

„Vždyť Mojžíš má odedávna po městech své kazatele, kteří čtou jeho Zákon v synagógách každou sobotu.“ (Sk 15,21).

Všichni vykladači uznávají, že Jakub ve svém návrhu a jeho odůvodnění vyjadřuje vázanost na Mojžíšův zákon, který byl běžně čten každou sobotu v synagoze.

Pavlova poslední návštěva

Další vhled nám poskytne Pavlova poslední návštěva v Jeruzalémě. Apoštolovi bylo Jakubem a staršími řečeno, že tisíce obrácených Židů jsou „nadšenými zastánci Zákona.“ (Sk 21,20). Stejní vůdcové pak také apelovali na Pavla, aby lidem také on ukázal, že „žije a zachovává Zákon“ (Sk 21,24), a to účastí na očistném obřadu v chrámu.

Ve světle této hluboké věrnosti k zachovávání zákona je stěží možné, že by jeruzalémská církev měla zrušit jedno ze svých hlavních pravidel – zachovávání soboty – a místo toho prosazovat uctívání neděle.

Vznikla neděle v Palestině po roce 70?

Předcházející důkazy vedly některé učence k dohadům o tom, že zachovávání neděle začalo v Palestině v trochu pozdější době, jmenovitě po římském zničení chrámu v roce 70. Předpokládají, že odchod křesťanů z Jeruzaléma do Pelly stejně jako psychologický dopad zničení chrámu přiměl palestinské křesťany k odklonu od židovských předpisů, jako je např. svěcení soboty.

Tento předpoklad je však zpochybněn svědectvími Eusebia a Epiphania, kteří nás informují o tom, že se jeruzalémská církev po r. 70 až do Hadrianova obležení Jeruzaléma v r. 135 skládala a byla spravována židovskými konvertity, které charakterizují jako „horlivě se držící doslovného zachování Zákona.“

Spojitost se zachováním soboty mezi palestinskými křesťany, známými jako nazarénští, je prokázána svědectvím palestinského historika čtvrtého století, Epiphania. On nám říká, že nazarénští, kteří byli „přímými potomky původního jeruzalémského společenství“, naléhali a pokračovali v zachovávání sedmého dne – soboty, dodržovaného až do jeho doby, tj. kolem r. 350.

Živě si pamatuji na radost, kterou jsem měl, když jsem našel toto Epiphaniovo svědectví. Dychtivě jsem ukázal tento dokument svému vedoucímu disertace, jezuitovi prof. Vincenzo Monachinovi, který jej pozorně přečetl a pak zvolal: „toto je smrtelná rána teorii, která činí Jeruzalém místem vzniku zachovávání neděle.“

Můj profesor okamžitě rozuměl tomu, že jestliže přímí potomci jeruzalémské církve pokračovali v zachování soboty přinejmenším do čtvrtého století, pak jeruzalémská církev mohla stěží prosazovat opuštění soboty a přijetí neděle během apoštolského období. Ze všech tehdy existujících křesťanských církví byla jeruzalémská církev etnicky a teologicky nejbližší a nejloajálnější k židovské náboženské tradici, a tak je nejméně pravděpodobné, že by právě ona změnila sobotu.

Súvisiace videá a dokumenty

( Hlbšie štúdium)