Môžu mutácie vytvárať nové informácie?

10/01/2020 MrCastiel

Mutace, biologická informace a její role v evoluci: Kreacionistický pohled vs. evoluční teorie

Mutace jsou klíčovým tématem v debatách mezi evolucionisty a kreacionisty. Evolucionisté považují změny v genomu za důkaz rozsáhlé a dlouhodobé evoluce. Tento proces má být provázen vznikem nových informací v genomu, což někteří považují za důkaz existence nové biologické informace. Kreacionisté, naopak, tvrdí, že mutace nemohou vytvářet nové genetické informace, ale spíše vedou k poškození nebo degeneraci. Tato rozdílná hlediska spustila mnohé diskuse, při nichž dochází k nejasnostem ohledně definic základních pojmů, jako jsou mutace a biologická informace.

Evoluční teorie předpokládá schopnost vytvářet nové informace z původně beztvarého šumu, což ovšem není snadné tvrzení v kontextu genetiky, která je extrémně komplexní. Genom totiž funguje v minimálně čtyřech rozměrech, a jakékoli biochemické změny mohou být přísně regulovány. Možná jsou některé mutace schopné vytvářet určitou míru nových informací, ale pro evoluci živých organismů na Zemi takové mutace nepostačují.

Příkladem mohou být mutace v genomu, které způsobují změny v fenotypu, jako např. poškození peří u papouška vlnkovaného. Taková mutace může vést k morfologickým změnám (jako je vzhled podobný péřové prachovce), ale jedná se o vnitrodruhovou změnu, nikoliv vznik nové informace. Vnitrodruhová variabilita je tedy produkt změn, které existují v rámci určitého druhu, ne však v souladu s tvrzením evoluce, že se vytvářejí zcela nové funkce či genetická zařízení.

Frazí jako „mutace nejsou schopny vytvářet nové informace“ se mohou někteří kreacionisté držet jako mantry. Tento postoj bývá oponován evolucionisty, kteří však často ignorují složitost genomu. Podle mého názoru, pokud je genom naplánován a implementován ve čtyřrozměrném světě s přísně danými algoritmy, dochází ke složitým a plánovaným změnám, které stojí v opozici k volné evoluci.

Biologická informace: Evoluce, genetika a Boží plán stvoření

V debatách mezi evolucionisty a kreacionisty se často setkáváme s problémem, kde vlastně hledat biologickou informaci. Mnoho lidí, a to i odborníků, má tendenci považovat za základ biologické informace DNA neboli genom. I když v DNA opravdu existuje obrovské množství informací, není to vše. Podle některých teorií se část biologické informace nevyskytuje přímo v DNA, ale je zabudována do prvních stvořených organizmů, jejich celulární architektury a buněčných struktur, což původně vnesl inteligentní design.

Například buněčné struktury, včetně buněčné stěny, jádra a subcelulárních struktur, se nevyvinuly pouze na základě genetických instrukcí DNA, ale byly vytvářeny souběžně, což ukazuje, jak každá část biologie funguje komplexně v interakci. To znamená, že biologická informace není jen v genomu, ale je to dynamický soubor informací umístěných v několika oblastech těla. Celý tento pohled mění diskusi o biologické evoluci a ukazuje na roli inteligentního designu.

Tato perspektiva naráží na problém, který se může stát předmětem sporů. Je totiž těžké předpokládat, že celý systém z přírody mohl vzniknout pouze mechanicky, bez určitého plánu, jen na základě evoluce. Když se tedy podíváme na věc z širšího pohledu, vidíme skutečnost, že evoluce genomů není zcela oddělená od schopnosti organismu vykazovat složité biologické struktury.

V křesťanském kreacionismu navíc vyvstává určitá zásadní myšlenka, že Bůh stvořil druhy v neustále se vyvíjejícím stavu, což naznačuje evoluční potenciál. Vývoj genomů tedy není statický, ale mohou se v něm uskutečňovat změny, které zapadají do Božího plánu a jejichž existenci není možné plně vysvětlit na základě náhodného výběru. Pokud jde o genetické algoritmy, navrhuji třech hlavních postulátů, které by mohly přispět k rozšíření diskuse mezi kreacionismem a evolucí:

Bůh neomezil kreativní proces na statické druhy ani statické genomy;
Bůh mohl implantovat inteligentní genové algoritmy, které způsobují změny a vývoj genomů;
Bůh vytvořil komprimované informace, které se mohou postupně rozbalovat a vytvářet nové biologie, ale tyto změny mohou být zaměňovány za nové informace.

Co je to mutace?

V genetice se často setkáváme s pojmem mutace, který označuje změnu v sekvenci DNA. Mutace mohou být zhoubné, což znamená, že způsobují genetické poruchy, nebo přínosné, kdy vedou k novým, adaptivním vlastnostem. Všechna mutační pojetí však spočívají v určité změně genomové sekvence, která se skládá z párů bází.

Mezi běžné typy mutací patří jednoduché změny – například záměna jednoho písmene DNA (např. C za T), vložení nových písmen (inzerce) nebo odstranění (delece) několika písmen. Tyto změny, i když nejsou příliš dramatické, tvoří většinu všech známých mutací. Avšak existují i komplexnější mutace, jako jsou větší změny v DNA, které zahrnují zdvojení či vypuštění celých genů nebo inverze, tedy změny v pořadí genů v chromozomech.

Mutace však nejsou jediným zdrojem genetické variability mezi lidmi. Velké množství genetických odchylek mezi různými lidmi může naznačovat, že část našich genetických variací je naplánována. Je to důvod, proč jsou lidé si navzájem geneticky podobní v některých aspektech – toto může být součástí plánované variace v původních stvořených lidských druzích. Historické údaje o člověku, jako jsou příběhy o Adamovi a Evě, naznačují, že byli stvořeni s významným rozsahem genetických variací. Tato variabilita byla plně přítomna v Arše a následně i v babylónské populaci po Potopě a zmatení jazyků.

Je důležité rozlišovat mezi mutacemi a plánovanými variacemi, protože některé genetické změny, jako delece (vypuštění částí DNA), mohou ukazovat na negativní dopady v průběhu času – rozpad genomu. Tyto delece, které představují více než 90% změn mezi lidskými subpopulacemi, nejsou součástí plánované evoluce, ale spíše důsledkem eroze genetických informací. Stejně tak inzertní mutace, které představují asi 1/3 změn, mohou označovat zkreslení genetické informace.

Pokud se podíváme na genetickou rozdílnost lidských subpopulací po celém světě, rozsáhlé delece jasně poukazují na genetickou erozi a rozpad. Tento proces může být příkladem rychlého genomového rozpadu, ke kterému dochází v průběhu mutací, jež nejsou přínosné pro dlouhodobé přežití.

Co je to gen?

Technicky vzato je gen specifická sekvence DNA, která kóduje bílkovinu. Tento klasický výklad je však dnes značně komplexní, protože moderní genetika ukázala, že k tvorbě bílkovin se používají různé části několika genů v pestrých kombinacích (4,5). Z tohoto důvodu je dnes definice „genu“ více nejasná než v minulosti a přehodnocená.

V současnosti běžně užívaný pojem gen se tak často nachází ve dvou různých významech:

kousek DNA, který kóduje bílkovinu (klasická definice).
znak, což odkazuje na dědičnou vlastnost nebo charakteristiku, kterou daný gen může ovlivnit.

Tento důležitý rozdíl je zásadní a je třeba si jej uvědomit při diskuzi o genetice. Moderní výzkum nejen rozšiřuje naše chápání genů, ale také ukazuje na jejich složitější funkce a interakce, než jaké byly dříve očekávány.

Co je to informace?

Otázka, „Co je to informace?“, se stává úhelným kamenem celé diskuse o genetice, evoluci a biologii. Ačkoli termín „informace“ používá většina vědců, její definice je složitá a závisí na kontextu. V oblasti evoluce a genetiky často narazíme na Shannonovu informaci, statistický pojem, který navrhl americký matematik Claude Elwood Shannon v polovině 20. století. Tento koncept sloužil k určení, kolik dat může být přeneseno přes rádiové vlny nebo po drátě. Je však důležité si uvědomit, že Shannonova informace není přímo aplikovatelná na biologickou informaci.

Typickým příkladem incompatibility mezi těmito dvěma pojmy je srovnání mezi vázi a hromádkou písku. Krásná broušená váza, jejíž design je výsledkem záměrné práce, je těžko popsatelná statistickými hodnotami. Stačí ji však rozbít, a změní se v hromádku písku, která se popisuje snadno pomocí Shannonovy statistiky, např. průměrnou hmotností zrnek písku. Co je však považováno za více „informované“ – design vázy nebo náhodný rozpad do písku? V tomto případě záleží na definici informace, kterou použijeme.

Pro biologické pochopení informace je tento rozdíl zásadní. Biologická informace zahrnuje úmyslný design a strukturované uspořádání, které nelze jednoduše vyjádřit statistikou nebo náhodnými změnami, jak tomu je u Shannonovy definice.

Diskuze o definici a kvantifikaci biologických informací je složitá, protože biologii nelze jednoduše přeložit na čísla. Použití metod, které se obvykle používají v jiných oblastech, například Zemanského práce s informací, nemůže poskytnout spolehlivé výsledky pro biologické informace. Takové pokusy o kvantifikaci biologických procesů by vedly k nesmyslným závěrům, jako je například nesprávné porovnávání tempa chemických reakcí katalyzovaných enzymy bez zohlednění původní biologické informace, která je nezbytná pro vznik těchto enzymů.

Pochopení biologických informací je zásadní pro diskuzi o mutacích a jejich roli při tvorbě informací. I přesto, že přesná kvantifikace informací v biologii je náročná, průkopníci v této oblasti jako Gitt a další významní autoři tento problém podrobně analyzovali. Na základě jejich výzkumů se můžeme uchýlit k definici, která informaci popisuje jako „kódované poselství sdělující pomocí symbolů očekávanou činnost a zamýšlený účel“. Tato definice ukazuje, že biologická informace není pouze náhodným sledem bází v DNA, ale je neoddělitelně spojena se specifickým účelem a plánem, který byl navržen a zakódován již na začátku tvorby života:

„Informace je přítomna všude tam, kde v systému pozorujeme všech následujících pět hierarchických rovin: statistiku, větnou skladbu, sémantiku, pragmatiku a apobetiku“.

I když se snad nehodí na všechny typy biologických informací, přece jen si myslím, že Gittovu definici lze použít v diskuzi na hlavní téma tohohle článku: možné změny v genetických informacích.

Změna druhů a genomu: Evoluční dynamika a inteligentní design

(VIGE – Variation-inducing genetic element, genetický prvek, který vnáší do genomu proměnlivost, např. endogenní retroviry, inzerce, transpozony, mikrosatelity, LINE, SINE atd. – pozn. edit.)

Bůh neomezil stvoření na statické genomy, ani se neomezil na neměnné druhy. I když Darwin vyvracel myšlenku, že Bůh stvořil všechny druhy v jejich dnešní podobě, Bible nikdy neprohlašovala, že by druhy byly neměnné. Tento koncept, založený na Aristotelových filozofiích, byl později upraven a dnes většina kreacionistů podporuje názory, že druhy se mohou vyvíjet, i když ne v nekonečné míře. Kreacionisté byli mezi prvními, kdo tvrdil, že druhy se mohou měnit, ještě před tím, než přišla Darwinova teorie evoluce.

Zajímavou otázkou, kterou si stále klade mnoho lidí, je: pokud mohou druhy evolvovat, jak to souvisí s evolucí jejich genomů? Není tomu tak, že by genom byl statický. Existuje mnoho studií, včetně těch publikovaných Alexem Williamsem, Peterem Borgerem a dalšími autory, které se zaměřují právě na tuto dynamiku genomu.

Evoluce genomu může být podporována celým spektrem mechanismů, od homologního crossing-over, přes pohyblivé geny (retrotranspozony), až po mutace. Genomová flexibilita není jen náhoda, ale vlastnost života, kterou Bůh v rámci inteligentního designu zakotvil. Geny nejsou statické; transpozony, retrotranspozony, a DNA mutace ukazují na aktivitní modifikace, které vedou k proměnlivosti genetického materiálu a poskytují základy pro evoluční změny. Pokud tedy druhy mohou evolvovat, není důvod, proč by genomy nemohly projít podobnými změnami a adaptacemi v průběhu času.

Peter Borger přinesl nové poznatky v oblasti genetických modulů se svým pojmem „genetické prvky vnášející do genomu proměnlivost“ (VIGE). Tento koncept popisuje inteligentně navržené genetické moduly, které byly podle Borgera vloženy do genomů živých organizmů, aby umožnily flexibilitu změn sekvencí DNA a podporovaly evoluční procesy.

Významným mechanismem, který se podílí na genetické variabilitě, je proces homologního crossing-over, kde během meiózy dochází k překřížení částí chromatid analogických chromozomů. Tento proces vede k nové kombinaci dědičných vlastností, které mohou ovlivnit genotyp a fenotyp potomků.

Dalším klíčovým jevem, jenž ovlivňuje proměnlivost genomu, jsou transpozony. Tyto sekvence DNA, známé také jako pohyblivé geny, mají schopnost změnit svou lokalizaci v genomu, což znamená, že se mohou přemístit na jiné části chromozomu. Tato dynamika přispívá k výskytu mutací, které mohou vést k genetickým změnám. Transpozony mohou fungovat na základě dvou různých mechanismů:

Retrotranspozony – po přepisu do RNA dochází k reverznímu přepisu zpět do DNA, což vede k jejich vložení na nové místo v genomu.
Transpozony třídy II – pohybují se vyjmutím segmentů DNA a jejich opětovným vložením na jiné místo pomocí enzymu transpozázy.

Z genetického hlediska je fascinující, že transpozony mohou zvyšovat objem DNA, což vede k rozšiřování genomu. Tyto pohyblivé sekvence DNA hrají významnou roli v genovém inženýrství, kde se používají pro modifikaci genetických informací.

Inteligentně navržené mutace: Kreacionistický pohled na změny genomu

Kreacionisté v rámci vědecké diskuse obhajují názor, že genomy nejsou statické a že se sekvence DNA mohou časem měnit. Tato změna však není vždy náhodná, jak by naznačovala tradiční představa o mutacích. Podle kreacionistických vědců některé z těchto genetických změn podléhají genetickým algoritmům vestavěným přímo do genomů živých organizmů.

Kreacionisté tvrdí, že i když změny mohou vypadat náhodně, z velké části je řídí inteligentně navržené algoritmy, jejichž účelem je umožnit variaci a adaptaci mezi druhy. Tento přístup přiznává, že některé změny v DNA jsou předem naplánované a mají určitou strukturální povahu. To vyvolává otázku, jak bychom měli definovat mutace, když jsou řízeny inteligentním designem: mutace ve smyslu náhodného jevu, nebo jako inteligentně vymyšlené změny v sekvencích DNA?

Závažné důkazy naznačují, že některé změny mutací mohou mít tendenci se opakovat (některé příklady jsou uvedeny ve studiích [23] a [24]). Tím se posiluje teze, že existují faktory v samotném genomu, které mohou řídit a dokonce opakovat určité mutace. Tento fenomén ukazuje na přítomnost genomických mechanizmů, které nejsou čistě náhodné, ale jsou kontrolovány, což znamená, že změny DNA nejsou vždy výsledkem náhody.

Jak tedy označíme procesy řízené inteligentními faktory, které umožňují genetické variace? Měly by být označeny jako mutace v tradičním slova smyslu, nebo bychom měli používat termín, který odráží jejich účelově navrženou povahu?

Ve vědecké debatě o mutacích DNA stále panuje diskuze ohledně jejich původu. Kromě známých náhodných mutací, které obvykle vznikají chybovostí replikačních a opravovacích mechanizmů DNA, se dnes zvažuje také možnost, že některé mutace nejsou náhodné. Kreacionisté vycházejí z závažných důkazů, které ukazují, že některé mutace DNA mají řízený nebo přítomný mechanismus, který je ovládán interními genetickými faktory.

Jedním z příkladů jsou deleční mutace v pozici 97, označené hvězdičkou (*), v pseudogenu GULO u různých druhů. Tento typ mutace je běžně interpretován jako silný důkaz pro společný původ lidí a velkých lidoopů, což je populární argument mezi evolucionisty. Na první pohled tento fakt skutečně může vyvolat dojem, že se jedná o zásadní důkaz pro evoluční teorii. Nicméně po podrobném vyšetření genomů několika druhů, které vyloučily nenáhodné mutace, je jasné, že mutace v této konkrétní poloze nepoukazují na náhodnost. Tento fakt snižuje sílu tvrzení o společném původu a vyvolává otázku o povaze a kontrole mutací, jež by mohly být výsledkem inteligentně navrženého mechanismu, nikoliv náhody.

Pokud bychom tedy měli v budoucnosti pokračovat ve zkoumání genetických změn, je třeba stále brát v úvahu nejen náhodné mutace, ale i možnost řízené proměnlivosti, která se může jevit jako inteligentně navržená.

Jak Mutace, Variace a Homologní Rekombinace Ovlivňují Lidský Genom

V genomu by mohlo být uloženo značné množství informací v komprimované, skryté formě. Když je tato informace dekódována, odkryta nebo dešifrována (nazvěte to, jak chcete), nemůže být použita jako důkaz pro evoluci, protože už byla v genomu uložena.

Vezměte si informace, které Bůh vložil do Adama a Evy. Evolucionista považuje jakoukoli odlišnost v DNA za výsledek mutace, ale Bůh mohl vložit významné množství naplánovaných variací přímo do Adama a Evy. V lidském genomu existují miliony míst, která se liší od člověka k člověku, přičemž většinu těchto variací sdílejí všechny populace (25). Většina těchto proměnných míst má dvě běžné verze (A nebo G, T nebo C, atd.) (26). Jejich převážnou částí by měla být místa, kde Bůh použil dokonale přijatelné různočítání už při stvoření člověka. Nejde tedy o mutace!

Zabudované alternativy, které Bůh vložil do Adama a Evy, se časem rozšifrovávají, a v rámci tohoto procesu mohou vznikat nové znaky (dokonce i mnoho dobrých, které tu předtím nebyly). Jak? Jednou z cest je proces zvaný „homologní rekombinace“. Lidé mají dvě sady chromozomů. Povězme, že určitá část jednoho z Adamových chromozomů, chromozom #1, se čte „GGGGGGGGGG“ a kóduje něco zelené. Jiná kopie chromozomu 1 se čte „bbbbbbbbbb“ a kóduje něco modré, ale modré je recesivní. Něco s jednou nebo dvěma kopií chromozomu, který obsahuje samé G, bude tedy mít něco zelené. Něco s dvěma kopií chromozomu, který obsahuje samé b, bude zase mít něco modré. V rané populaci bude asi tři čtvrtiny lidí mít zelenou verzi a zhruba čtvrtina bude mít modrou verzi.

Jak ovšem tímto procesem vznikají nové znaky? Homologní chromozomy podstupují z jedné generace na druhou rekombinace procesem zvaným „crossing-over“. Kdyby tedy došlo k jevu crossing-over uprostřed této sekvence, vyšla by nám sekvence, která se čte „GGGGGbbbbb“, což vede k vzniku něčeho nachového. A toto nachové je něco zcela nového, nový znak, který tu předtím nebyl. Vznikl změnou v sekvenci DNA, a nebudeme moci odlišit, zda k ní došlo díky jevu zvanému crossing-over či mutaci, dokud nenasekvenujeme sporný kousek DNA.

Takhle tedy mohou vznikat homologní rekombinací nové rysy (někdy nepřesně či lidově zvané „geny“) (27). To však není mutace. Rekombinace je součástí inteligentně naplánovaného genomu a obvykle pouze přivádí k výrazu informace, které předtím do genomu vložil Mistr Designér (může též přivést k výrazu nové kombinace mutací a plánované diverzity). K rekombinaci také nedojde náhodně (28, 29), takže existuje limit na množství nových znaků, které touto cestou mohou vzniknout.

Špatné příklady užívané evolucionisty

Adaptivní imunita

Dává mi pořádně zabrat, mám-li nazvat něco, co se podobá adaptivní imunitě, která značí změny v pořadí jisté sady genů, které vedou k vytváření nových protilátek, „mutacemi“. Adaptivní imunitu uvádějí evolucionisté často jako příklad „nových“ genů (znaků), které jsou vytvářeny mutacemi. Přitom zde máme co do činění s mechanizmem, který pracuje s moduly DNA v tom smyslu, že je složitým způsobem dešifruje, aby vygeneroval protilátky vůči antigenům, kterým organismus nikdy nebyl vystaven.

Což je parádní příklad inteligentního designu. V procesu adaptivní imunity totiž dochází ke změnám pouze kontrolovaně, a to pouze v rámci omezeného počtu genů v omezené podmnožině genů, která patří do imunitního systému, a tyto změny nejsou dědičné. Takže evoluce zde opět utrpěla fiasko (30).

Genové duplikace

O genových duplikacích se často mluví jako o mechanizmu, který je hnacím motorem evolučního pokroku a skýtá možnosti generování „nových“ informací. Jejich podstata spočívá v tom, že dojde ke zdvojení genů (několika různými způsoby), jejich vypnutí díky mutacím, jejich postupnému zmutování, jejich opětovnému zapnutí díky dalším mutacím, a světe div se, vznikla nová funkce.

Každopádně nám však lidé, kteří užívají tento argument, nikdy neřeknou, jaký je podíl nezbytných duplikací, ani to, kolik zdvojených, ale umlčených genů by se dalo očekávat v daném genomu. Rovněž nám neřeknou, jaké je optimální tempo zmíněného zapínání a vypínání, ani to, jaká je pravděpodobnost, že se v umlčeném genu vyvine nová funkce, ani to, jak bude tato nová funkce integrována do již tak dost složitého genomu daného organismu, ani nespecifikují tempo, jakým asi zmizí působením náhody (genetického driftu) či díky přírodnímu výběru umlčená „odpadová“ DNA.

Uvedené hodnoty lze v konceptu evoluční teorie jen těžko vyextrapolovat, a matematické studie, které se celou problematiku pokusily namodelovat, narazily na val nepravděpodobnosti, i když se pokusily namodelovat jen změny jednoduché (31-33). Podobné matematické obtíže analyzuje Michael Behe v knize „Hranice evoluce“ (34). Popravdě řečeno jsou vlastně genové delece (35) i mutace spojené se ztrátou funkce u prospěšných genů překvapivě běžné (36).

Proč by měl vůbec někdo očekávat, že deaktivovaný gen tu bude vyčkávat miliony let či ještě déle, než se vyvine jakási krajně hypotetická nová funkce?

Situace ohledně genových duplikací je však ještě složitější, než je shora popsáno. Celkový vliv genu na organismus často závisí na tom, kolikrát se v organismu vyskytuje. Takže jsou-li třeba v organismu nadbytečné exempláře jistého genu, nemusí vždy být schopen kontrolovat expresi onoho genu, což vede k nerovnováze v jeho fyziologii a snižuje jeho zdatnost (např. trisomie způsobuje vinou zmíněného předávkování genem abnormity jako Downův syndrom).

Jelikož množství exemplářů představuje také jistou informaci, a jelikož známe případy proměnlivého počtu exemplářů u některých organizmů (dokonce i mezi lidmi (37)), jde zde o příklad mutace, která mění informaci. Všimněte si, že jsem neřekl „přidává“ informaci, nýbrž „mění“. Slovo duplikace se obvykle odsuzuje jako zbytečné (zeptejte se kteréhokoli učitele angličtiny). Podobně je postulování genových duplikací obvykle, i když ne vždy, nesprávné. V případech, kdy při nich nedojde k poškození příslušného organismu, se musíme ptát, zda jde opravdu o přidání informace. A ještě lépe, je tento typ přidání vyžadován evolucí? Ne, nikoli.

O tomto tématu již psalo několik kreacionistů, včetně Lightnera (38), Liua a Morana (39). A i kdyby byl objeven případ nové funkce vzniklé genovou duplikací, musela by mít tato nová funkce nějaký vztah k funkci staré, jakožto nový, ale podobný konečný produkt katalýzy enzymu. Není důvod očekávat jinou situaci. Nové funkce vzniklé duplikací nejsou nemožné, pravděpodobnost jejich výskytu se však prakticky rovná nule, a tato nepravděpodobnost ještě vzrůstá s tím, jak řádově vzrůstá stupeň změn nutných pro vývoj té které nové funkce.

Degradované informace

V evolucionistické literatuře existuje přehršel dokladů argumentace, při které byla genová degradace užita v pokusu prokázat přírůstek informací v průběhu času. Příklady zahrnují srpkovou anémii (která způsobuje odolnost vůči parazitu způsobujícímu malárii tak, že deformuje molekuly hemoglobinu) (40), aerobní digesci citrátů bakteriemi (což znamená ztrátu kontroly nad normální anaerobní digescí citrátů) (41) a požírání nylonu bakteriemi (což znamená ztrátu substrátové specificity u jednoho enzymu obsaženého na extrachromozomálním plasmidu) (42). Jelikož ve všech zmíněných případech dochází k rozpadu existujících informací, nepředstavuje žádný z nich uspokojivý důkaz přírůstku biologické složitosti v průběhu času.

Odolnost bakterií vůči antibiotikům

Tento problém bol už mnohokrát diskutovaný, že váham, či sa o ňom vôbec oplatí zmieniť. Avšak evolucionisti o tejto téme stále začínajú, čo môže byť až vyčerpávajúce. Zainteresovaní čitatelia môžu jednoducho nájsť množstvo článkov na tému evolucionizmus a kreacionizmus, ktoré sa podrobne zaoberajú kreacionistickými protiargumentmi (43).

Analýza konceptu přínosných mutací v obecné rovině

Evoluce vyžaduje přínosné mutace (GOF – gain-of-function), avšak evolucionisté mají těžké časy ukázat nějaké skutečně dobré příklady. Takovými příklady, které byly předloženy, byly například adaptivní imunita, homologní rekombinace, odolnost bakterií vůči antibiotikům a srpkovitá anémie u lidí. Avšak, jak jsem již vysvětlil, žádný z těchto příkladů nesplňuje požadavky skutečného GOF. Všeobecný nedostatek příkladů, a to i pouze teoretických, něčeho tak nezbytného pro evoluci, je silným svědectvím proti platnosti evoluční teorie.

Jádro sporu

Vývoj nových funkcí je to jediné, co evolucionisty zajímá. A nejde přitom o žádné malé změny ve fungování organizmu – jde o radikální změny. Nějaký organizmus se musel jako první naučit, jak přeměňovat cukry v energii. Další se musel naučit, jak zpracovávat sluneční světlo na cukry. Opět další se musel naučit, jak zpracovávat světlo a přeměnit je ve srozumitelný obraz v mozku.

Tyto nejsou jednoduché úkoly, nýbrž ohromující procesy, které zahrnují mnoho kroků. Funkce, které zahrnují kruhové a/nebo ultrasložité dráhy, budou odstraněny dříve, než by se mohly rozvinout ve fungující systém. Například nefunkční DNA je zralá pro deleci (=odstranění), a vytváření bílkovin/enzymů, které jsou zbytečné, dokud není k dispozici úplná dráha či nanostrojek, je plýtváním cennými buněčnými zdroji. Kupí se tu tedy otázky kolem toho, co bylo dřív, zda slepice či vejce.

Co tu bylo dřív, molekulární strojek zvaný ATP syntáza, nebo bílkovina a RNA vyrábějící strojky čerpající energii z ATP k výrobě strojku ATP syntázy? Ty nejzákladnější procesy, na kterých závisí veškerý život, nelze kooptovat z preexistujících systémů. Aby evoluce mohla fungovat, musí se zmíněné procesy vynořit z nicoty, musí být pečlivě vyvážené a koordinované s dalšími procesy, a musí fungovat dříve, než budou zachovány.

Evoluce nevyžaduje pouze zkopírování genu a jeho využití jako zdroje nové funkce, neboť tento koncept nedokáže vysvětlit radikální přestavbu více funkcí najednou. Genové duplikace tedy nedokáží odpovědět na základní otázky ohledně evoluční historie. Podobně žádný z běžných způsobů mutace (náhodné změny písmen, inverze, delece atd.) nemá schopnost splnit úkoly, které po něm evoluce žádá. Darwin oddělil ve svém díle Vznik druhů návnadu od prutu.

Vytvořil totiž dvě různé teorie: to, co spolu s Kerkutem (45) nazývám jeho speciální a obecnou teorií evoluce. Darwin vyvinul velké úsilí, aby ukázal, jak se druhy mění. To tvořilo jeho speciální teorii evoluce, která ale není novinkou, neboť podobné představy měl již před ním i mnoho dalších, včetně několika kreacionistů. Trvalo mu dlouho, než to pochopil, ale nakonec prohlásil,

„…Nevidím žádné omezení pro objem změn…které mohou nastávat v průběhu dlouhých věků díky selekční kapacitě přírody“ (46).

Otázka, zda mutace mohou vytvářet nové informace, je ve skutečnosti pátráním po mostu mezi speciální a obecnou teorií evoluce. Darwinova obecná teorie evoluce se nezdařila, protože se mu nepodařilo vysvětlit žádný reálný mechanizmus vzniku změn. O zásadních mechanismech, které potichu všechno řídí a které budou později objeveny, neměl ani tušení.

Abych použil moderní analogii, bylo by to, jako byste řekli, že malé, náhodné změny ve složitém počítačovém programu mohou vytvářet převratně nové softwarové moduly, aniž by se celý systém zhroutil (47). Takže otázka, zda mutace mohou vytvářet nové informace, je ve skutečnosti pátráním po mostu mezi speciální a obecnou teorií evoluce. Ano, u žijících druhů se mohou vyskytovat mutace, ale tyto mutace nemohou sloužit jako apriorní vysvětlení pro to, jak tyto druhy vznikly. Jedná se o dva zcela samostatné procesy.

Problém metainformace

Musíme se vzdát naivní představy, že rozumíme genomu poté, co jsme poznali sekvence lineárního řetězce DNA. Ve skutečnosti všechno, co známe, je teprve první rozměr z nejméně čtyř, ve kterých genom operuje (1: jednorozměrný, lineární řetězec písmen; 2: dvourozměrné interakce jednotlivých součástí zmíněného řetězce, přímo nebo prostřednictvím RNA a bílkovinných náhrad; 3: trojrozměrná prostorová struktura DNA v jádře buňky; a 4: změny prvního, druhého i třetího rozměru v průběhu doby).

V uvedeném genomu je nahromaděno obrovské množství informací, kterým jsme ještě nepřišli na kloub, včetně rozmanitých simultánně se překrývajících kódů (48). Když evolucionisté uvažují o tom, zda mutace mohou či nemohou vytvářet nové informace, nepřestávají sahat k příliš zjednodušenému pojetí mutací, přičemž tvrdí, že celý problém vyřešili mávnutím ruky nad skutečným jádrem sporu: rozporem mezi ultrasložitostí a náhodnými mutacemi.

A nejenže je těžké do detailu pochopit čtyřrozměrný genom, existuje v něm navíc obrovské množství metainformací. Představují informace o informacích! Jde o informace, které říkají buňce, jak informace udržovat, jak je zafixovat, kolabují-li, jak je kopírovat, jak interpretovat jejich obsah, jak je využívat, kdy je používat, a jak je předávat dalším generacím. A tohle všechno je zakódováno v onom lineárním řetězci písmen, a život by bez toho nemohl existovat.

Popravdě řečeno, život byl naplánován směrem shora dolů; zřejmě jako první tu byla právě metainformace. Podle skvělého článku Alexe Williamse (49), aby mohl život existovat, vyžadují organizmy tuto hierarchii: dokonale čistou, jednomolekulově specifickou biochemii, speciálně strukturované molekuly, funkčně integrované molekulární strojky, komplexně regulované, informacemi řízené metabolické funkce, a metainformace, u kterých důsledek předchází příčině.

Žádná ze zmíněných úrovní nemůže být dosažena přírodními procesy, žádnou nelze předpovědět z úrovně bezprostředně nižší, a všechny jsou závislé na úrovni bezprostředně nad sebou. Metainformace představují nejvyšší úroveň biologické složitosti a nelze je vysvětlit naturalistickými mechanizmy, a přece bez nich život nemůže existovat (50). I když odhlédneme od všech ostatních argumentů pro a proti vzniku biologických informací, kde se tu vzaly metainformace, na kterých závisí veškerý život?

Závěry

Mohou mutace vytvářet nové informace? Ano, ale přijde na to, co máte na mysli, řeknete-li „informace“. Také termín „nový“ neznamená nutně „lepší“ či alespoň „dobrý“. Citují-li evolucionisté příklady „nových“ informací, pak téměř vždy citují doklady o nových znacích, které však vznikly rozpadem informací již existujících. Mutace mohou vytvářet nové varianty starých genů, jak můžeme vidět na bílých laboratorních myších, bezocasých kočkách i modrookých lidech. Ale zhoubné mutace nelze užívat jako důkaz evoluce od molekuly k člověku.

Když něco rozbijete, nedodal jste tomu přece vyšší kvalitu (a navíc tu musí napřed vůbec existovat nějaká funkce, abyste ji mohl narušit). Rovněž platí, že ne všechny nové znaky mají na svědomí mutace! Některé vzniknou rozšifrováním a integrací již existujících informací, některé dekomprimací komprimovaných informací, některé zapínáním a vypínáním jistých genů.

Žádný z příkladů, které se uvádějí jako důkazy proti stvoření, mě nepřesvědčil. Neexistují žádné známé příklady jakéhokoli druhu přínosných mutací nutných pro evoluční procesy ve velkém měřítku. Popravdě řečeno to vypadá, jako by všechny příklady přínosných mutací, nazírány z perspektivy dlouhodobého evolučního pokroku směrem vzhůru, byly jen výjimky z toho, co je skutečně pro evoluci potřeba, neboť všechno, co jsem viděl, zahrnovalo nějakou ztrátu.

My jako kreacionisté jsme na straně skutečných faktů. Budeme-li se touto věcí zabývat důkladně dál, připíšeme si velké vítězství v dlouhém boji za pravdu. Genom neodpovídá evolucionistickým představám. Příklady mutací, které máme, nejsou mutacemi toho druhu, který vyžaduje evoluce k postulovanému pokroku. Evolucionisté nám musí vysvětlit, jak vznikl čtyřrozměrný genom s četnými vzájemně se překrývajícími kódy a masivním zásobníkem plným metainformací. Mohou mutace vytvářet nové informace?

Snad, ale jen ve velmi omezeném rozsahu. Mohou vytvářet onen druh informací, které jsou třeba ke vzniku genomu? V žádném případě!