Ako porozumieť veľkému tresku

09/01/202016/11/2021 MrCastiel

Výběr z článku „Naše galaxie je v centru vesmíru“, který napsal D. Russell Humphreys a několik poznámek k tomuto výběru od V. Dostála.

Úvodní poznámky

Článek D. R. Humhreyse (Our galaxy is the centre of the universe, ‚quantized‘ redshifts show) vznikl pravděpodobně koncem r. 2001 nebo o něco později. Není datován, soudím tak podle odkazů – kde nejmladší je z toho roku. Jsem přesvědčen, že některé pasáže jsou zastaralé. Tyto pasáže byly podle mého soudu překonány prací prof. Hartnetta. Myšlenka, že naše Galaxie je geometrickým středem vesmíru je svůdná, ale myslím, že neobstojí. Dá se tvrdit, že lidé jsou Božím středem vesmíru – v duchu citovaného Žalmu 8. Jestliže z velkorozměrového hlediska vesmíru zaujímá naše Země naprosto neviditelné „zrníčko“, ztracené kdesi v obrovském kvantu „zrn“ – galaxií, tím více (pro mě) vynikají slova: „Co je člověk, že na něj pamatuješ??“

Z uvedené práce se mi velice líbí vysvětlení, jak zastánci velkého třesku tento jev chápou. Toto vysvětlení si zaslouží, abych je uvedl v tomto svém zpracování. Je to opravdu skvělé, nic lepšího jsem o velkém třesku nečetl – a to se jím dlouhodobě zaobírám. Ze samotného vysvětlení D. R. Huphreyse vyplývá absurdita údajného počátku vesmíru!

Jak chápat tvrzení o velkém třesku

Několik lidí zjišťuje, jak odlišná je kosmologie velkého třesku od jejich koncepcí o něm. Matoucí populární jméno teorie způsobuje, že většina lidí si zobrazuje malý třírozměrný balonek – mající střed a vnější okraje – explodující do prázdného třírozměrného prostoru. Po milionech let by hmota srůstala do hvězd a galaxií. Celá skupina miliard galaxií by vytvářela „ostrov“ (nebo souostroví) v „moři“ jinak prázdného prostoru. Jako populární třírozměrný balon, tak i ostrov by měl jedinečný geometrický střed. /Zvýraznění tučným písmem jsem udělal já/.

Většina lidí, včetně většiny vědců a dokonce mnoha astronomů, zobrazuje velký třesk tímto způsobem. Ale odborní kosmologové zobrazují veký třesk zcela odlišně! Odmítají počáteční třírozměrný balon a „ostrovní“ vesmír. V „uzavřeném“ velkém třesku (což je nejupřednostňovanější verze) zobrazují – jenom analogicky – třírozměrný prostor jako pouze povrch čtyřrozměrného „balonu“, expandujícího do „hyperprostoru“ o čtyřech prostorových rozměrech (žádný není časový). Viz obr. 1.

Odborníci zobrazují galaxie jako zrna prachu, všechna na povrchu balonu. (Žádná galaxie by nebyla uvnitř balonu). Jak probíhá expanze, guma (představující „strukturu“ prostoru samého) se rozpíná. To roztahuje prachová zrna od sebe. Z hlediska jednotlivého zrna se jiná pohybují od něj, ale o žádném zrnu nelze tvrdit, že je středem expanze. Na povrchu balonu neexistuje žádný střed. Pravý střed rozpínání by byl ve vzduchu uvnitř balonu, který představuje „hyperprostor“ mimo vnímání tvorů, omezených třírozměrným „povrchem“.

Analogie velkého třesku omezuje 3D prostor na povrch 4D balonu. Galaxie jsou jako prachová zrna na povrchu, roztlačovaná expanzí. Žádná galaxie není ve středu. Skutečný střed by byl uvnitř balonu, což nemůžeme vnímat.

Zde je jiný způsob nahlédnutí do konceptu odborných kosmologů: Jestliže bychom cestovali nekonečně rychle nějakým nám přístupným směrem, odborníci tvrdí, že bychom se nikdy nestřetli s nějakým velkým dílem prostoru neobsazeného galaxiemi. Nebyli bychom schopni definovat „okraj“ nebo hranici kolem galaxií a tak bychom nemohli definovat geometrický střed.

Takže /ani/ velký třesk nemá žádný střed. Žádný jedinečný střed by nikde /a nikdy/ neexistoval ve třech prostorových rozměrech, které můžeme vidět.

Poznámky: Analogii balonu používá mnoho popularizátorů, ale popisuje ji tak, že jen málokdo jí rozumí. Ve výňatku článku je vysvětlení jasné.

Jestliže použijeme této analogie ve vysvětleném smyslu, pak nejprve se vynoří otázka o prázdnotě prostoru, znázorněného jako povrch (plocha). Zamítněme ovšem rozpínání 3D (třídimenzionálního) prostoru do nějakého většího a prázdného rovněž 3D prostoru. Jak se povrch balonu (kosmický prostor) rozpíná, zrna (galaxie) se od sebe vzdalují a povrch (prostor) mezi nimi se zvětšuje. O jaký prostor (povrch balonu) jde?

Jinak řečeno, co je mezi galaxiemi (případně jinými hmotnými objekty)? Odpověď nám odborníci jaksi nesdělují, ale ze souvislostí jejich výkladu plyne: Nic! Tedy prázdnota, prázdný prostor. A nyní vznikne další otázka: Jak se může „Nic“ („Prázdnota“) rozpínat? Nebo: může být prázdný prostor ještě prázdnější (protože je rozlehlejší)? To je absurdní!

Druhá absurdita vzniká při řešení otázky křivosti (zakřivení) kosmického prostoru, čili v analogii – křivosti povrchu balonu. Jedním z tvrzení teorie velkého třesku je, že kosmický prostor je buďto plochý (tj. v analogii „rovinný“) nebo jen nepatrně zakřivený – jako velice obrovský balon. Třetí možnost se už neuvádí, ale také nezavrhuje: kosmický prostor by mohl být „hyperbolický“, tzn. v analogii by se podobal koňskému sedlu. „Povrch“ by měl tvar hyperboloidu.

Toto těleso by mohlo vzniknout otáčením hyperboly kolem své osy. Jenže hyperbola má dvě oddělené větve. Rotací by tedy vznikla tělesa dvě a přitom spolu nesouvisející, oddělená. Na kterém z nich by bylo naše „zrno“- Galaxie Mléčné dráhy?

Také křivost počátečního 4D balonu, tedy křivost kosmického prostoru ve velmi raném vesmíru – na počátku velkého třesku, by byla velmi veliká, v okamžiku „nula“ dokonce nekonečně velká. Jak by se vesmír rozpínal – nejprve velmi prudce a pak pomalu a pak zrychleně – křivost prostoru by se zmenšovala, v modelu balonu by se povrch narovnával do téměř roviny. To by „sedělo“: vesmír by se vyvíjel z hodně zakřiveného do téměř plochého, jímž je dnes. Jenže jde o tu počáteční křivost: co by bylo jeho příčinou? Zejména když je to zakřivení blížící se nekonečnu?

Nejzávažnější se jeví logický závěr: Takže /ani/ velký třesk nemá žádný střed. Žádný jedinečný střed by nikde /a nikdy/ neexistoval ve třech prostorových rozměrech, které můžeme vidět. Jinými slovy, počáteční „výbuch“ by se odehrál ve fiktivním 4D prostoru! Vesmír v realitě nemohl být maličký – menší než dnešní atom – jak také zastánci teorie často tvrdí. To bychom i objem současného atomu mohli modelovat jako povrch nějakého 4D balonu.

Čtyřrozměrný prostor (a také vícerozměrný) je jenom matematická představa, kterou si nedovedeme aplikovat do reality. (Musíme použít analogie jako na daném obr.). Žádný vícerozměrný prostor pro nás ve skutečnosti neexistuje. Nebo jinak řečeno, není nám reálně přístupný, nikdy jej nemůžeme „vidět“, natož měřit fyzikálními přístroji! To, co si fyzika nemůže ověřit svými přístroji není fyzikálně reálné neboli prostě (fyzikálně) neexistuje!

Závěrem můžeme říct, že velký třesk sice fyzikálně neexistoval, avšak kosmologové tvrdí, že kosmologicky čili fyzikálně existoval! To je veliká absurdita (a snad i největší z uvedených)!!

Z toho „cosi“ vyplývá. To předložme dalšími originálními kapitolkami.

Předpovědi velkého třesku

Ve své vlivné, ale vysoce odborné knize „The Large Scale Structure of Space-Time“ /Velkoměřítková struktura prostoročasu/ Stephen Hawking a George Ellis uvádějí svou část kosmologie velkého třesku následujícími obecnými postřehy:

„Nejsme ovšem schopni dělat kosmologické modely bez příměsi ideologie. V ranějších kosmologiích se člověk umísťoval do velícího postavení ve středu vesmíru. Už od dob Koperníkových jsme byli vytrvale degradováni na planetu o střední velikosti, obíhající okolo hvězdy střední velikosti na vnějším okraji dosti průměrné galaxie, která je sama jednoduše jednou z místních skupin galaxií. Opravdu jsme nyní tak demokratičtí, že bychom netvrdili, že naše pozice ve vesmíru je zvláště významná jakýmkoli způsobem. Budeme tomu říkat, podle Bondiho (1960), předpoklad koperníkovského principu.“

Tato představa se nazývá „kosmologický princip“. Poznamenejme pečlivě, že Hawking a Ellis to nazývají „předpokladem“ a „příměsí ideologie“; předpokládaná myšlenka není požadována pozorováními. Jejich fráze „netvrdili bychom“ je vlastně dogmatické tvrzení: Země není ve zvláštním místě v kosmu. Pokračují:

„Rozumný výklad tohoto poněkud nejasného principu je porozumění, že z něj vyplývá, z hlediska vhodného měřítka, že vesmír je přibližně prostorově homogenní“.

Oni dělají tento skok víry, protože pozorování ukazují, že vesmír je izotropický nebo kulově symetrický kolem nás, což znamená, že z našeho výhodného místa vypadá tentýž ve všech směrech. Obvykle, Hawking and Ellis poukazují, by to znamenalo, „že jsme umístěni blízko velmi zvláštnímu bodu – jako je centrum“.

To se neshoduje s jejich přáním, že země není ve zvláštním místě, takže vyhledávají méně sužující kosmologii, „v níž je vesmír izotropní v každém bodě prostoročasu, takže budeme interpretovat Koperníkovský princip jako prohlášení, že vesmír je přibližně kulově symetrický kolem každého bodu (protože je kulově symetrický kolem nás).“

Srdcem velkého třesku je ateizmus

Pátrejme po motivu předpokladu. Proč by teoretikové velkého třesku šli do všech těch potíží a vymýšleli kosmologii, v níž Země není na zvláštním místě? Astrofyzik Richard Gott v úvodu jednoho článku, specificky věnovanému koperníkovskému principu, odhaluje důvod:

„Koperníkovská revoluce nás vyučovala, že to bylo chyba předpokládat, bez dostatečného důvodu, že zaujímáme priviligovanou pozici ve vesmíru. Darwin nám v podmínkách původu ukázal, že nejsme privilegovaní nad jinými druhy. Naše místo kolem běžné hvězdy v běžné galaxii, v běžném super-hroznu pokračuje vidět se méně a méně zvláštně. Myšlenka, že nejsme umístěni ve zvláštní prostorové lokalitě, byla rozhodující v kosmologii a vedla přímo [k teorii velkého třesku]. V astronomii koperníkovský princip pracuje proto, že všechna místa pro inteligentní pozorovatele existují jen na některých speciálních místech a na mnoha nespeciálních místech, takže jsou spíše na nespeciálním místě.“

Slovo „spíše“ odhaluje hodně. Richard Gott evidentně věří, že jsme zde náhodou! Podle všeho nevstoupilo do jeho hlavy, že inteligentní Designer, Bůh, nás může umístit na speciálním místě v kosmu úmyslně. Takže hlavní důvod pro Koperníkovský princip je ateistický naturalismus. Protože toto je řídící filozofie pro naturalistický evolucionismus, Boží odkaz k Darwinovi je vhodný. Velký třesk a darwinismus jsou dvě poloviny, fyzikální a biologická, mýtu ateistického původu.

Poznámka: To je závěr, který – i po opatrném zamítnutí myšlenky, že naše galaxie je geometrickým středem vesmíru – , také plyne z předchozí poznámky. Jinak řečeno, fyzikálně nezkoumatelného Boha a tudíž fyzikálně neexistujícího, naturalisté nahradili fyzikálně neověřitelným a tudíž fyzikálně neexistujícím velkým třeskem. (To, že tito lidé předkládají nepřímé důkazy, je jiná záležitost. Samozřejmě, že toto předkládání také vyplývá z naturalistické víry).

Následující část je připojena pro milovníky matematiky ve fyzice, kteří tam mohou vidět, že D. R. Huphreys jí rozumí aspoň stejně jako oni.

Hubbleův zákon

Na observatoři Mount Wilson začal Hubble používat 100 palcový zrcadlový dalekohled k výpočtu vzdáleností … „mimogalaktických mlhovin“. V r. 1929 publikoval své výsledky, které shrnuje … rovnice, vztahující vlnovou délku λ spektrální čáry a její posun δλ ke vzdálenosti r každé mlhoviny od Země: Zde c je rychlost světla, přibližně 300 000 km/s a H je číslo, které nyní nazýváme Hubbleovou konstantou.

To je proslulý Hubbleův zákon, který říká, že nějaký kosmický jev způsobuje rudý posuv, rostoucí úměrně se vzdáleností. … Astronomové …/mlhovinám/ začali říkat galaxie.

Expanzní posuvy, ne Dopplerovy posuvy

Hubble… interpretoval posuvy vlnových délek jako Dopplerovy posuvy, vytvářené pouze rychlostí v světelného zdroje vzhledem k Zemi. Pak, shodně s rovnicí, by směrová přímka závislosti odpovídala galaxiím pohybujícím se směrem od nás rychlostí v, úměrnou jejich vzdálenosti r: Ale rudý posuv mohou způsobit jiné jevy. Einsteinova obecná teorie relativity říká, že v rozpínajícím se prostoru by byly vlnové délky napínány podle napínajícího se „prostředí“, jímž se pohybují.

Světlo přicházející ze vzdálených objektů by prodělávalo takové napínání více než světlo z blízkých objektů, takže rudé posuvy by rostly se vzdáleností.

Dnes si většina kosmologů myslí, že /jde o/ expanzní posuv, ne Dopplerův posuv. Ovšem astronomové stále vidí jako vhodné popisovat rudé posuvy „ekvivalentními rychlostmi“, jako by byly způsobeny Dopplerovým posuvem. Bohužel tato praxe zmátla veřejnost, média a dokonce vysokoškolské studenty astronomie, že si myslí o rudých posuvech, že jsou způsobené hlavně rychlostmi. Astronomové často vyjadřují velikost rudého posuvu jako poměrnou změnu vlnové délky.

Poznámky: V předposledním odstavci je zmínka o rozpínání „prostředí“ – tj. „prostoru“ či „vesmíru“. Rudý posuv světla ze vzdálených objektů je běžně vykládán jako způsobený tímto rozpínáním. Jestliže ovšem současně chápeme meziglaktický prostor jako (absolutně) prázdný, jak může – svou neexistující pružností – cokoliv napínat? Čím je vlnová délka procházejícího světla natahována, když je to prázdnota, co jí napíná? Také z tohoto důvodu je pojetí rozpínání D. R. Huphreysem nesprávné.

Možná ovšem, že tento autor to dělá úmyslně špatně, aby ukázal absurditu myšlení zastánců teorie velkého třesku. D. R. Humphreys zde v posledním uvedeném odstavci opakovaně píše o matení veřejnosti a dokonce i odborníků. Lze položit otázku, zda jde o neúmyslné nebo úmyslné matení. Myslím, že pro značnou část popularizátorů platí to prvé. Ale ani úmysl nelze vyloučit, aspoň ne u některých „zažraných“ obhájců teorie velkého třesku.

Chci věřit, že vysvětlení podané v první kapitolce zdejšího textu (a snad i včetně doplnění poznámkami) poslouží velmi dobře.

Na závěr mohu jen naznačit, jak si já vysvětluji onen rudý posuv. Svělo ze vzdálených kosmických objektů interaguje s „prostorem“ nebo „vakuem“, jímž „prochází“. Lépe řečeno, část své energie předává onomu „prostoru“, poněvadž jej moduluje. Takové myšlenky ovšem vyžadují mnohem podrobnější výklad. Uvádím je jen proto, aby si nikdo nemyslel, že hodně kritizuji a sám nepřemýšlím a nepřináším nic svého.