fbpx

Odmietanie lekárskej starostlivosti

Až na několik pozoruhodných výjimek nebylo hnutí Víry předmětem historického zkoumání. Znamenitou biblickou a teologickou kritiku tohoto hnutí podali dr. Charles Farah a dr. Gordon Fee. Druhý článek z Feeho série má název „Evangelium dokonalého zdraví“. Fee přiznal, že daleko obtížněji se mu píše o uzdravení než předtím o prosperitě, a vyjádřil obavu, že bude interpretován v tom smyslu, že božské uzdravení odmítá, což rozhodně není pravda. Odmítal však názor, že uzdravení je zahrnuto ve vykoupení stejně jako spasení a odpuštění hříchů.

Dále trval na tom, že doktrína uzdravování v hnutí Víry je vážným nepochopením eschatologie vykoupení. Bůh dává prvotiny uzdravení a vykoupení, avšak konečné a úplné uzdravení, tj. proměna našich padlých těl, je událostí, která své naplnění očekává teprve v budoucnosti. Fee uzavřel svůj druhý článek s tím, že popírá, že uzdravení dává Bůh automaticky jako přímou odpověď na to, že věřící svoje vykoupení a zdraví vyznáva a přivlastňuje.

V protikladu k důrazu učení hnutí Víry, že na základě vyznání víry je Bůh vždy povinen uzdravit, Fee, nepřipouští žádné námitky, konstatuje: „Bůh nic nemusí“.

Wesley Parker

Kontroverze hnutí Víry se začala přiostřovat v roce 1980, kdy se objevilo několik publikací proti učení Víry. Jedna z mnoha tragédií, které ilustrují, k jak hrozným následkům může vést koncept uzdravení, jak jej učí hnutí Víry, je tragédie chlapce Wesleye, jehož příběh vypráví jeho otec Larry Parker ve své deprimující knize – Nechali jsme umřít syna. Poté, co se za Wesleye modlil jeden evangelista hnutí Víry, Larry s manželkou Lucky se rozhodli, že svému synovi, který měl cukrovku, přestanou dávat inzulín.

Když se chlapcův zdravotní stav stále zhoršoval a upadl do diabetického komatu, Parkerovi nahlédli (ve shodě s tím, co je učili), že se je falešnými příznaky pokouší oklamat Satan. Nepřestávali vyznávat Wesleyovo uzdravení až do jeho smrti v diabetickém komatu 23. srpna 1973.

Ve víře, že Bůh Wesleye vzkřísí z mrtvých, uspořádali Parkerovi místo pohřbu „bohoslužbu vzkříšení“. Když se žádné vzkříšení nedostavovalo, Larry požádal všechny, kteří neměli víru v zázrak, aby bohoslužbu opustili. Udivující je, že Larry se své víry ve Wesleyovo vzkříšení držel ještě déle než rok po jeho smrti. Parkerovi byli usvědčeni ze zanedbání povinné péče o dítě a z neúmyslného zabití, a dostali každý pět let podmíněně. (Mohli dostat až 25 let ve federální věznici.)

Avšak pro příkladný život, a protože soudce považoval Parkerovy za dobré lidi (jen silně svedené), soud nakonec oba verdikty zrušil. Wesley Parker patří k nejznámějším obětem doktríny uzdravení vyučované v hnutí Víry, avšak existují mnozí další, jejichž příběhy jsou právě tak tragické a jejich úmrtí právě tak nesmyslná.

Hobart Freeman

Smutným případem je také případ Hobarta Freemana, pastora sboru Víry (Faith Assembly) ve Wilmontu ve státě Indiána. Freemanove spoločenstvo bolo od začiatku plná konroverzii. Na zasedání krajské zdravotnické rady 23. října 1974, byla zdravotní sestra Barbara Clouse pro obvod Kosciusko znepokojena Freemanovvým společenstvím a zhoršujícím se zdravotním stavem členů. Své obavy po návštěvě společenství podrobně popsala následovně:

„Diabetici si nedávali svůj inzulín a těhotné ženy nepřijímali žádnou starostlivost během těhotenství a ani po porodu (rodily doma). Mrtvé miminka dávali vedle živých na oltář a modlili se nad nimi, aby živé miminka dali život mrtvym. V našem obvodu byla jedna žena, která se modlila nad mrtvym miminkem 4 dny, než se toho ujala pohřební služba.“

Odhaduje se, že ve spojitosti se sborem Faith Assembly došlo až k 90 úmrtím, jimž bylo možno předejít. Počet úmrtí po celých Spojených státech způsobených Freemanovým vyučováním není znám. Je pravda, že Freeman poctivě získal doktorát ze Starého zákona na Grace Theological Seminary (Winona Lake) a napsal seriózní odbornou práci o hebrejských prorocích. Byl však také „silně ovlivněn evangelisty uzdravování jako Kennethem Haginem, Johnem Osteenem, Kennethem Copelandem a T. L. Osbornem, jakož i spisy E. W. Kenyona“.

Pro své stále radikálnější názory na lékařství, jež Freeman zavrhl, se nakonec s ostatními učiteli Víry rozešel. Věren svému vlastnímu přesvědčení odmítl léčbu vředu na noze, což ho v posledních týdnech před smrtí donutilo kázat vsedě. Nastaly komplikace a Freeman nakonec dostal zápal plic, a opět se vyhnul lékařské péči. 8.prosince 1984 Freeman zemřel na selhání srdce, a stal se tak obětí svého vlastního učení.

Pro extrémy a tragédie spojené s hnutím Víry vydala Generální rada starších Assemblies of God (AC) 19. srpna 1980 pod názvem „Věřící a pozitivní vyznání“ oficiální stanovisko k hnutí Víry. Snahou tohoto střízlivého vyjádření s opatrně volenými slovy bylo „upozornit na tyto excesy hnutí Víry a ukázat, jak a v čem jsou v rozporu s Božím slovem“. Ve snaze uchránit své staré zdravé přesvědčení citovali autoři Assemblies of God biblické pasáže vyvracející ústřední dogmata poselství Hnutí Víry. Toto prohlášení zůstává pro všechny sbory Assemblies of God v platnosti dodnes.

Môže Boh spôsobiť chorobu v živote veriaceho?

“ Hle, přečistil jsem tě, ale ne jako stříbro, vyzkoušel jsem tě v peci soužení. “ (Izaiáš 48:10)

“ Oblak se vzdálil od Stanu a hle, Miriam byla malomocná, bílá jako sníh! Když se Áron otočil k Miriam a spatřil, že je malomocná, řekl Mojžíšovi: „Odpusť, můj pane! Netrestej nás prosím za hřích, který jsme tak pošetile spáchali. Prosím, ať má sestra není jako mrtvý plod, co vyšel z lůna matky s tělem napůl zetlelým!“ “ (Numeri  12:10-12)

“ Nebudeš-li však poslouchat Hospodina, svého Boha. Hospodin tě postihne morem, dokud s tebou neskoncuje v zemi. Hospodin tě raní úbytěmi, zimnicí a zánětem, palčivým horkem a vyprahlostí, plísní a snětí; to vše tě bude pronásledovat, dokud nezahyneš. Hospodin tě raní egyptskými vředy, nádory, svrabem a prašivinou, z nichž se nikdy nevyléčíš. Hospodin tě raní šílenstvím, slepotou a pomatením mysli. I v poledne budeš tápat jako slepec v temnotách. Tvé snažení nebude mít úspěch, po všechny dny budeš jen utiskován a vykořisťován a nebude, kdo by tě zachránil. “ (Deuteronomium 28:15,21-22,27-28)

“ Hospodin tohoto (izraelského) krále ranil malomocenstvím, takže až do dne své smrti bydlel v odděleném domě. “ (2 Královská 15:5)

“ Po tom všem ho ještě Hospodin ranil nevyléčitelnou střevní chorobou. “ (2 Letopisu 21:18)

“ Hospodin mu však řekl: Kdo dal člověku ústa? Či kdo učiní němého nebo hluchého, vidícího nebo slepého? Zdali ne já, Hospodin? “ (Exodus 4:11)

“ Aby mi ta úžasná zjevení příliš nestoupla do hlavy, byl mi dán do těla osten, satanův posel, který mě sráží, abych si o sobě příliš nemyslel. Třikrát jsem kvůli tomu prosil Pána, aby to ode mě odešlo, ale řekl mi: „Moje milost ti stačí. Má moc se plně projeví uprostřed slabosti.“ “ (2 Korintským 12:7-9)

“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: “Tato nemoc není k smrti, ale k Boží slávě, aby Boží Syn byl skrze ni oslaven. “ (Ján 11:4)

Uzdravenie vždy a pre každého?

Máme početné verše v písme, ktoré dokazujú, že fyzické uzdravenie v smrteľnom živote nie je zaručené vo vykúpení a nie je to vždy Božia vôľa aby uzdravil. Apoštol Pavol nemohol uzdraviť Timotea z jeho žalúdočných ťažkosti (1 Tim 5:23), a neuzdravil ani Trofima v Miléte. (2. Tim 4:20) alebo Epafrodita (Filip 2:25-27). Pavel hovoril o „telesnej slabosti“ ktorú mal (Gal 4:13-15). A tiež trpel „ostňom v tele“, ktorý mu Boh dovolil aby mal (2 Kor 12:7-9). Boh zaiste dopustil aby Jób prešiel fyzickým utrpením. (Jób 1-2).

V žiadnom z týchto prípadov nie je uvedené, že by nemoc bola spôsobená hriechom alebo neverou. Ani Pavol, ani ostatní sa nesprávali, ako keby ich fyzické uzdravenie bolo zaručené vo vykúpení. Akceptovali svoju situáciu a spoliehali sa na Božiu milosť pre živobytie. Je pozoruhodné, že pri jednej príležitosti Ježiš ukázal, že choroba môže byť „pre slávu Božiu“ (Ján 11:4).

Napokon, máme početné množstvo veršov v písme, ktoré ukazujú, že sa naše fyzické telá neustále „opotrebúvajú“ a trpia rôznymi neduhmi. O našom tele je povedané, že je pominuteľné a slabé (1 Kor 15:42-44). Pavol povedal: „náš vonkajší človek hynie“ (2. Kor 4:16). Smrť a choroba bude súčasťou ľudskej existencie do tej doby, kým nedostaneme oslávené telá, ktoré sú imúnne voči takýmto slabostiam (1. Korintským 15:51-55).

Hovorím, že by sme sa nemali modliť za uzdravenie? Nie, vôbec nie. Ja len hovorím, že po tom, čo sme poprosili o uzdravenie, musíme sa podriadiť Božej zvrchovanej vôli. On môže mať účel v dopúšťaní našej choroby.