Podporte nás

Ukrižovanie Krista – od záhrady po kríž

Zápisy Nového zákona nás informují, že Ježíš byl ukřižován „mimo město“ na místě nazvaném „Lebka“. To slovo „lebka“, je přeloženo do latiny „kalvárie“, do hebrejštiny „golgota“ . tento skalnatý výběžek osahuje rozsáhlý komplex židovských hrobek, datovaných z období prvního i druhého chrámu – a obzvláště co je známo jako „Zahradní hrobku“, ve které, jak jich mnoho věří, byl pohřben Ješua. Útes používaný jako kamenolom je desítky metrů dlouhý.

Všimli jsme si, že díry pro kříž nebyly na vrcholku pahorku, ale na výčnělku skály u paty kopce. Populární doměnka je, že Ježíš byl ukřižován na VRCHOLKU kopce. Tu myšlenku asi máme od našich umělců. A my předpokládali, že tomu tak bylo. Věděli jste ale, že Písmo naznačuje něco jiného? Matouš a Marek oba zaznamenali, že „KOLEMJDOUCÍ ho uráželi; potřásali hlavou„. Z toho víme, že KOLEM místa ukřižování lidé CHODILI – to jest, bylo vedle veřejné silnice.

Poznamenali jsme už, že římané ukřižovali zločnice hlavně jako příklad či výstrahu obyvatelstvu. Vztyčení křížů vedle nacpané silnice ten účel dobře splnilo. Nyní kolektiv odhalil místo ukřižování – a zjistili, že je přilehlé k úpatí Kalvárie, místa Lebky. Bylo vedle staré silnice, která vedla z Damašské brány města do Samárie.

Od záhrady po kríž

Ve čtvtek v noci, 13 Nisanu, v noci před ukřižováním, Ješua šel se svými učedníky do getsemanské zahrady na výhodní straně města. Na jasném nebi zářil Pesachový úplněk. Když se k zahradě přibližovali, učedníci si všimli na Ježíšovi změnu. Zesmutněl a byl zticha. Nikdy ho takhle neviděli. Jeho tělo se potácelo, jako kdyby měl co nevidět upadnout. Zdálo se, že trpí pod tlakem nějakého hrozného břemena. Netroufali se ho ale na to zeptat. Vešli do zahrady. „Modlete se za mne“, požádal je.

Potom šel o několik kroků dál mezi stromy. Chvilku se modlili. Nikdy ho tak stísněného neviděli. Nyní padl na zem mezi cypřišové a olivové stromy a začal se modlit. Sám předpověděl svou vlastní smrt. Řekl, že položí svůj život – a že třetího dne jej opět vyzvedne. Nyní ten čas nastal. Ježíš se na sebe chystal vzít hříchy světa a být kvůli nim potrestán. Nikdy nezhřešil. Hřích mu byl naprosto odporný.

Nyní to začínal cítit – tu ohromnou váhu kárané spravedlnosti, která měla padnout na ztracený svět; tu maximální úzkost, kterou zatracený člověk bude cítit. Agonie začala. Učedníci slyšeli, jak vzdychá v hlubokých útrapách. Slyšeli jeho srdce drásající volání k Otci „ať mne mine tento kalich“ (co to jen mohlo znamenat?). Potom, přemoženi únavou, usnuli. Ješua je vzbudil. Prosil je, aby se s ním modlili. A oni se snažili. Jejich víčka ale byla těžká a den byl dlouhý. Opět usnuli.

Ježíše se znovu zmocnila agonie. Klopýtal zpátky mezi stromy. Jeho útrapy se zvyšovaly. Vyrazil na něm studený pot. A s potem pronikaly z jeho pórů ven kapky krve. Opět se vrhl na zem. Prostřen na zemi prosil Boha, aby našel nějaký lehčí způsob jak zachránit lidskou rasu. Nechtěl být ukřižován. Neexistoval nějký jiný způsob, jak zachránit lidstvo? Stále ještě se mohl rozhodnout, že to nevykoná. Ježíš se přiblížil k dokonání svého díla jako dobyvatel. Vítězil v každé podrobnosti svého života, v každé krizi. Na každém kroku se stával vítězem nad mocnostmi temnot. Nyní s ním lomcovala síla, kterou nikdy před tím nezakusil.

„Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; není-li ale možné, aby mne tento kalich minul, dokud jej nevypiji, staň se Tvá vůle.“

Celý jeho život vedl k této hodině. Avšak nyní se jeho lidská přirozenost potácela pod tou hrůzou. Tím skutečným břemenem byla ale vina světa, kterou on přijal na sebe jako svou vlastní. Nyní se v jeho tváři jevila hrůza té viny, hloubka útrap, jakou si žádný člověk nemohl uvědomit. Začínal mít pocit, že hřích je Bohu tak odporný, že brzy bude od svého Otce navždy oddělen. Ta propast byla tak široká, tak temná, tak hluboká, až se jeho duch před ní otřásal.

Když Ježíš cítil svou jednotu s Otcem přerušenou, měl strach, že ve své lidké přirozenosti nebude schopen vytrvat v nastávajícím boji proti mocnostem temnot. Že nebude schopen snášet vinu a odloučení od Otce. Ježíš toužil po kamarádství, avšak opět shledal, že jeho učedníci usnuli. Jejich víčka byla těžká. Pohnuli se…uviděli jeho tvář pokrytou krvavým potem, ale vůbec tomu nerozuměli. Ježíš se opět vrátil k tomu místu a zhroutil se na zem, přemožen hrůzou strašné temnoty.

„Otče můj, není-li možné, aby mne tento kalich minul

Třikrát tu modlitbu vyřkl. Třikrát se jeho lidská přirozenost zarazila od té poslední vrcholné oběti. V tu hodinu na něho mocnosti temnot vedly nátlak. Pokušení, aby se vzdal, bylo silné. Proč by měl umřít za svět, který ani nechce být zachráněn? Proč nenechat každého člověka zaplatit za jeho vlastní hříchy? Tak jak Ješua zápasil s pokušením, které ho svádělo, aby si to rozmyslel, osud celé lidské rasy byl v sázce. Ale ne.

Pokud lidé mají být usmířeni s jejich Stvořitelem, Ješua musí na sebe vzít ten nutný trest. Dokonce i kdyby to znamenalo, že on sám půjde do hrobu, ze kterého by nebylo vzkříšení.

„Nicméně, Otče, staň se tvá vůle.“

Uvědomil si, že lidská rasa by byla ztracena, pokud nedá souhlas ke své smrti. Dodrží svůj slib. Ježíš cítil, jak na něho padá drtivá váha a hrůza hříchů světa a jeho agonie se stávala nesnesitelnou. Utrpení lidské rasy se před ním míhalo. Drtící moc hříchu. Bezmocné nářky světa, řítícího se do záhuby. A tím se rozhodl. Zachrání lidi, ať už ho to jeho samotného stojí cokoliv. Po tom, co se tak rozhodl, umíraje padl na zem. Proces smrti za naše hříchy začal. Brzy na to by Ježíš zemřel, i kdyby ho nikdy neukřižovali.

Krvavý pot agonie, když se krevní oběh pod krajní mentální útrapou poruší, je prvním znamením blížící se smrti, která bude následovat jako záležitost hodin. Učedníci se vzbudili. Slyšeli jeho vzdychání. A viděli nebeskou bytost vyslanou, aby mu byla po boku a posilnila ho. Na jeho čele nyní spočíval klid, i když bylo zamazané od krve. Právě ochutnal utrpení smrti za každého muže a ženu.

Zatčení

Zatím zvuky blížící se lůzy narušily noční ticho. Jeden z jeho vlastních učedníků ho zradil. Přišli zatknout Ješuu z Nazaretu. Jeho postavou se na chvilku zableskla božskost. Vůdci lůzy klopýtli zpátky. V tu chvíli mohl klidně odejít. On tam ale zůstal a nechal, aby se to stalo. Dovolil jim, aby ho svázali, mučili, soudili, odsoudili ho a popravili ho. Podřídil se tomu bez protestu. Ježíš byl ale těžko bezmocnou obětí. Věděl, že pokud by si to přál, mohl přivolat na svou stranu eskadronu andělů.

Okamžitě by sletěli od trůnu jeho Otce. TO NEBYLA OBYČEJNÁ POPRAVA. Ježíš se sám obětoval. Lidé se v jejich neřesti mohou rozhodnout ho ukřižovat, ale on se vydal do jejich rukou, aby to mohli učinit. Před davem nyní stál, vysoký a vzpřímený, připraven na to, co mělo nastat.

„A svůj život dávám za ovce“, řekl. „Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout“.

Veden na popravu

Je v pátek ráno, něco po osmé. Velký dav následuje Ješuu ze soudní budovy k Lebečnímu pahorku. Zpráva o jeho odsouzení se rozšířila po celém Jeruzalémě a lidé všech tříd a hodností se sbíhali k místu popravy. Knězi a členové rady se slibem zavázali, že nebudou napadat Ješuovy následovníky, pokud sám Ješua bude chycen. Mnoho věřících se k tomu davu přidalo. Když Ježíš prochází vraty soudní budovy, na jeho pohmožděná, krvácející záda položí kříž. Spolu s Ješuou mají podsoupit trest smrti také dva zloději.

Také na ně jsou položeny kříže. Ježíš, zesláblý jeho nedávným údělem celonočního výsměšného soudu, shledává ten kříž příliš těžký. Po celou noc nic nejedl a nic nepil. Trpěl agonii v getsemanské zahradě když tam čelil satanickým silám. Snášel útrapy zrady jednoho ze svých vlastních učedníků a viděl, jak zbývající členové jeho malé skupiny ho opouští a utíkají. Byl zaveden před bývalého velekněze Anaše, potom před velkněze Kaifaše, potom před vladaře Piláta, potom před Heroda a pak zpátky k Pilátovi.

Od urážky k urážce, od posměchu k posměchu. Dvakrát byl mučen bičováním. Celou tu noc to byla jedna scéna za druhou. Ježíš neselhal. Během celého toho ostudného maškarádního soudu se choval pevně a důstojně. Avšak nyní, po tom druhém bičovánZnovu na něho to břemeno položí. Znovu omdlí a padá k zemi. Jeho pronásledovatelé se v rozpacích dívají po někom, kdo by ten ponižující náklad nesl. Židé to dělat nebudou, protože by se „poskvrnili“ a nemohli by jíst Pesachového beránka.

Nikdo z davu, který ho doprovází, se nesehne, aby ten kříž nesl. Po třetí pod ním klopýtá. Kříž se shroutí na zem. Padají na něho rány krutého biče. Některé z žen, které ho znali, naříkají hrůzou. Uzdravil jejich nemocné a jejich trpící. Diví se nyní nad nenávistí, kterou proti němu dav projevuje. Jejich vlastní srdce se taví a jsou k puknutí. Ježíš se na ně podívá. Jejich sympatie v jeho srdci vzbudí ještě hlubší sympatie k nim.

Proroctví

S jemným úsměvem se k nim obrací.

„Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a nad svými dětmi“.

Ježíš hledí do budoucna, na zničení Jeruzaléma. Mnoho z těch, které nyní nad ním pláče v té hrozné scéně, zahynou i s jejich dětmi! V tu chvíli Šimon z Libye v severní Africe, přichází z venkova a setkává se s davem. Slyší uštěpačné poznámky a cynické žerty. Slyší výsměšný hlas: „UVOLNĚTE CESTU PRO KRÁLE ŽIDŮ“. Zastavuje se u té scény a žasne.

A jak tak se soucitem přihlíží, vojáci se ho chopí a položí mu kříž na ramena. Šimon o tom muži Ješuovi slyšel. Jeho synové v něj věří. On sám ale jeho učedníkem není. Nesení kříže se stalo přelomem v jeho životě. Časem byl sám nanejvýš vděčný za tuto zápletku událostí.

Pomyslete na to. Ježíšovi vlastní učedníci mohli vystoupit z řad a nabídnout se k nesení toho kříže. Drží je ale zpátky strach od předvedení jakékoli příslušnosti k němu. Někteří učedníci následují dav v hořkém zarmoucení. Vzpomínají si na vítězný vjezd Ješuu Mesiáše do Jeruzaléma několik dní před tím. Tehdy ho následovali, volajíce: „Hosanna na výsostech!“ Prostírali svá roucha na zem. A palmové větve. Mysleli si, že se chystá chopit moci a vládnout jako tělesný princ nad Izraelem!

Snažili se, aby je bylo vidět co nejblíž u něho. Jaká to změněná scéna! Jak jsou jejich vyhlídky zmařeny! Nyní se jich zmocnil strach a zoufalost. Pomalu a smutně z dálky následují toho, který byl zahanben a ponížen. A který má brzy zemřít. Konečně dochází k Lebečnímu pahorku. Místu smrti.

Setník se zastaví a rozkáže, aby vojáci zasadili kříž do díry, která byla ve skále za tím účelem už vytesána. Zloději odhodili své kříže na zem, jeden s klením, ten druhý s povzdechem – tak jak očekává agonii, která ho na tom kříži čeká. Vojáci sejmou Ješuův kříž s ramenou černocha a hodí jej na skalku. Setník vojákům nařídí, aby vyklidili polokruh kolem místa, kde mají být kříže zasazeny. Ukřižování je římská smrt, druh popravy rezervované pro zločince. Slouží jako grafická výstraha všem lidem.

Ukřižování je nadmíru brutální způsob umírání. Svlečou odsouzence do naha a zbičují ho, až jsou jeho hruď a záda roztrhány na cucky. Potom dají jeho nohy do nepohodlné pozice a prorazí tupé hřeby skrze jeho kotníky a zápěstí do dřevěného rámu. Židé, kteří se na to místo nahromadili v žízni po krvi oběti, pomalu a nevolky ustupují před ostrými špicemi římských kopí namířených proti jejich hrudím. Nyní se římští vojáci mohou dát do díla.

To, co musí dělat, je strašná práce. A i když to je běžný režim jejich života, určitě to nenávidí, obzvlášť když jejich zajatci bojují a zápasí o svobodu.

Nejprve nápoj

Před tím než začnou, nabídnou každému muži na pití ocet s drogami. Účinek netrvá dlouho, ale jen částečně umrtví začátek bolestí. Ti dva zloději vděčně zhltnou jejich nápoj. Ježíš ale odmítne. Chce si udržet svou mysl tak jasnou, jak jen může. Jeho víra se musí pevně držet Boha. To je jeho jediná pravá síla. Zakalení jeho smyslů by poskytlo zlým mocnostem výhodu. První zloděj se nasupí proti vojákovi přibližujícímu se s košem hřebů a kladivy – a zírá na něj se zuřivým vzdorem.

Čtyři krutě vzhlížející parthinští vojáci římské stráže ho okamžitě uchopí a svlečou do naha, a potom ho hodí zády dolů na kříž. Tento atletický muž ale zápasí tak divoce, že je zapotřebí šesti vojáků k tomu, aby ho drželi na ramenou kříže. Legionář hmatá po důlku před zápěstím. Jeden z vojáků, s holýma opálenýma rukama, přitlačí koleno na paži a několika rychlými, mocnými údery

krátkým a těžkým kladivem zatluče velký, hranatý hřeb z kovaného železa skrze zápěstí a hluboko do dřeva. Vězeň skřípe zuby, když hřeby pronikají jeho tkáň. Voják se rychle přemístí na druhou stranu a svou činnost opakuje. Dává si pozor, aby paže příliš nenapnul. Musí nechat trochu volnosti k pohybu. Kříž je pak vztyčen na jeho místo. Potom jsou obě nohy překříženy, levá noha zatlačena dozadu na kříž, pravá před ní. Obě nohy směřují prsty dolů.

Klenbou každé nohy je proražen dlouhý hřeb a zatlučen do dřeva. Kolena tím zůstávají trochu ohnutá. Pronikavý výkřik a klení svědčí o agonii toho ubožáka. Takto upevněn, je zanechán, krváceje a svíjící se v bolestech. Krví zabarvení vojáci s jejich koši, provazy, kladivy a hřeby se nyní přibližují ke druhému zlodějovi. Také on proti nim zápasí. Po značném odporu jsou jeho ruce jsou nataženy a přibity na kříž.

Když setník vydal rozkaz, aby přivázali ke kříži také Ježíše, ti čtyři vojáci se ho chopí, sejmou jeho plášť a začínají ho svlékat ze všech šatů. Ježíš ale nijak neodporuje.

Matka

Je tam Ježíšova matka. V srdci stále ještě chová naději, že Ješua vykoná nějaký mocný zázrak a vysvobodí se z rukou jeho vrahů. Znovu ale klesla na mysli když si vzpoměla na jeho slova, kterými předpověděl právě ty scény, které se nyní odehrávaly. Přihlíží s agonizujícím napětím. Nechá se takto vystavit veřejné hanbě?

Musí být svědkem jeho hanby a smutku, aniž by ho mohla nějak podporovat nebo omýt jeho čelo? Dívá se, jak ho srazili na dřevo. Přinesli kladivo a hřeby. Několik z učedníků stojí opodál. Zmocňuje se jich malomyslnost. Avšak jeho matka se ohýbá v téměř nesnesitelné agonii.

„Nedej, abych slyšela bouchání hřebů do tvých rukou a nohou. Můj synu, můj synu! Dokaž své matce, že jsi pravý prorok!“
„Co ten všechen nářek?“, osopuje se na ni jeden z knězů. „Kdo je ta ženská?“
„Ješuova matka“, jeden člověk odpovídá.
„Matka toho rouhače? Ať je prokleta!“, volá krutým tónem.
„Vidíš ženo, jak končí výchova podvodníka, který se rouhá Hospodinu a chrámu. Bídná ženo. Tvé a jeho naděje dnes mizerně skončily! Tak zemřou všichni falešní Mesiáši a proroci! Vidíš, kdyby byl Mesiáš, nestál by tak a nebyl by ukřižován jako obyčený svévolník!“

Marie si zastře rukama tvář a pláče na rameni jejího přítele. Někteří učedníci ji odvádí od té scény a je slyšet strašné přípravy šustot tuhých provazů, tak jak ho přivazují na kříž a hluboké, netrpělivé hlasy těch čtyř zaneprázdněných vojáků pak cinkání skob jak je vytahují z košepak chvilka ticha a napětí.

Potom následuje odporný úder kladiva! Z duše matky vyrazí pronikavý výkřik. Jeho ozvěna se rozléhá široko po hrobkách Lebečního pahorku a je přerušena dalším drtivým zvukem skob pronikajících kosti a svaly. Ježíš? Nereptá, ale těžce vzdychá v agonii. Jeho tělo se třese. Jeho obličej, i když klidný a rozvážný, zbledl. Na jeho obočích stojí velké kapky potu. Ježíš slyší výkřik své matky a uniká z něho hluboký povzdech.

Lítost a odpuštění

Zatím co zloději proklínají jejich katy, tento Ježíš, v jeho agonii, nereptá, nestěžuje si. Žádná ruka není, co by otřela smrtelnou rosu s jeho obličeje. Žádná slova sympatie. Ani loajálnost jeho učedníků. Místo toho zesměšňování. Zatím co jsou hřeby tlučeny do jeho rukou a kapky potu pronikají z jeho pórů, nevinný trpitel vydechuje ze svých bledých, třesoucích se rtů odpustnou modlitbu za jeho vrahy:

„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí co činí!“

Jeho mysl přechází z jeho vlastního utrpení na hřích jeho pronásledovatelů – a hrozný trest, který je za to čeká. Žádné proklínání vojáků, kteří s ním tak krutě zachází. Žádné volání po pomstě nad knězi a vedoucími muži, kteří mají škodolibou radost z dovršení jejich záměru. Ježíš je vlastně lituje v jejich nevědomosti a vině. Vydechuje jen prosbu aby jim bylo odpuštěno:

„vždyť nevědí, co činí“.

Kdyby věděli, že mučí toho, kdo přišel, aby zachránil hříšnou lidskou rasu od věčné záhuby, uchvátily by je výčitky svědomí a hrůza. Vědomé ignorování skutečnosti ale nemůže odstranit vinu. Mají výsadu k poznání a přijetí Ješuu jako jejich Spasitele. A někteří z nich tak později učiní. Jiní svou tvrdohlavostí odmítnou a zabrání tomu, aby Ješuova modlitba za jejich odpuštění byla vyplněna. Napadlo mi, že v širším smyslu ta modlitba zahrnuje nás všechny. Vina za smrt Syna Božího spočívá na nás všech. Nám všem je volně nabídnuto odpuštění.

Kdokoliv si to zvolí, může být usmířen s Bohem a zdědit věčný život.

Jeho kříž vztyčen

Jakmile byl Ježíš připevněn na dřevo, silní muži je vztyčí a zasadí do šedesát centimetrů hluboké díry ve skále. To způsobuje nanejvýš intenzivní bolest. Celá jeho váha spočívá na hřebech v rukou a nohou. Hřeby tlačí na kosti a jeho ramena jsou tažena z kloubů. Neustálé výbuchy bolesti decimují mozek. Ten první zloděj bolestí omdlí. Ten druhý, tak jak dosud vzdoroval, vydává hlasité výkřiky agonie. Avšak Ježíš nenaříká – i když jeho smrtelně bledý vzhled prozrazuje nevyslovitelná muka.

Ty tři kříže byly nyní vztyčeny, s tím „hlavním zločincem“ Ješuou z Nazaretu uprostřed a o metr výše než ty dva druhé. Jeho bylo hlavní místo potupy. Vojáci zatlačí dav dále od místa, aby nechali zločince zemřít. Někdo začíná vzlikat:

„Jaká to hrozná smrt pro Ješuu, kterého jsme tak dobře znali! Stále ho ještě miluji i když nás klamal“.

Lidé věděli, že může umírat po několik dní vystaven horkému slunku během dne a mrazivému větru během noci. Zatím co nad ním se vznáší mrchožrouti netrpělivě čekající na své hody. Váha jeho těla visí na zápěstích. Nesnesitelná, ohnivá bolest proniká jeho pažemi a exploduje do mozku. Hřeby v jeho zápěstí tlačí na střední nervy. Aby ten bolestný tlak na zápěstí uvolnil, musí přemístit svou váhu na hřeb protínající jeho nohy. A tak znovu pocítí žhnoucí agonii hřebu trhajícího skrze nervy mezi kostmi jeho nohou.

Příjde čas, kdy se paže unaví. Křeče zauzlí svaly do hluboké, pulzující, ustavičné bolesti. Následkem křečí je pro něho čím dál obtížnější se vytáhnout a dýchat. Vzduch sice vejde do plíc, ale bude pro něho těžké vydechnout. Jen s krajním úsilím se bude moct pozdvihnout, aby nabral trochu dechu. V plících a krevním oběhu se mu pozvolna nahromadí kysličník uhličitý. Křeče se částečně uvolní. Bude moci se usilovně pozdvihnout, vydechnout a nabrat životodárný kyslík. Hodiny této bezmezné bolesti.

Koloběh klouby škvařících křečí. Chvilkové, částečné udušení. Pálivá bolest, tak jak je tkáň v jeho roztrhaných zádech odírána třením o dřevo, když se snaží pozdvinhnou a dýchat. Hned na to začíná další agonie. Tupá, drtivá bolest hluboko v hrudi, tak jak se pericardium pomalu naplňuje sérumem, které začíná tlačit na srdce.

Jeho úděl se blíží ke konci – ztráta tkáňové tekutiny dosáhla kritického stupně. Pro stlačené srdce je čím dál obtížnější pumpovat hustou krev do tkáně. Trýzněné plíce šíleně usilují o malý vdech vzduchu. Cítí mrazivý pocit smrti. Nakonec nechá, aby jeho tělo zemřelo. To ho čeká. To všechno je v Písmu zaznamenáno jedonoduchými slovy: „A ukřižovali ho“. Jaká to láska, že Ježíš byl ochoten to vše trpět pro každého z nás? Mohl od svého Otce přivolat 10 000 andělů, aby ho zachránili. Místo toho ale dobrovolně snáší agonii, kvůli každému z nás.

Dlouhé hodiny

Slunce je nyní vysoko nad hlavou a jeho horko přidává žízeň k těm ostatním mukám ukřižováných mužů. Hodiny se táhnou. Někteří vojáci se posadí na zem a snží se nějak ten čas strávit. Rozdělí si mezi sebou šaty vězňů.Navzdory tomu, že je poskvněn od prachu a krve, vidí jak krásný je jeho spodní šat. Byl Ješuovi dán, byl to dar. Losují o něj. Ješuovi nepřátelé si na něm vylévají svůj vztek, tak jak on visí na kříži.

Na popravě je přítomno mnoho knězů, aby byli svědky výsledku jejich krvelačných úkladů. Jací to můžové k vední národa! Jak jsou krutí, bez srdce a úplně zbaveni milosrdnosti a lítosti, škodolibě se radující z utrpení jejich oběti! Lukáš tu událost zapsal:

„Lid stál a díval se. Členové rady se mu vysmívali a říkali: Jiné zachránil, ať zachrání sím sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží. Ježíš umírajíce v agonii, slyší každé slovo. Tak jak knězi ječí:

„Zachránil jiné; sám sebe zachránit nemůže. Ať Mesiáš, izraelský král, nyní sestoupí z kříže před našima očima, a my uvěříme“.

Ješua, kdyby chtěl, mohl právě to učinit. Právě proto, že sám sebe nezachránil, vy a já máme naději na Boží milosrdenství. Kdyby Ježíš tehdy sám sebe zachránil, propásl by možnost zachránit jiné. Plán záchrany by byl překažen. I když si to neuvědomují, ti židovští předáci vyslovují hlubokou pravdu. Tím, že odmítl sám sebe zachránit, Ježíš svrchovaně předvedl božskou lásku. Právě proto, že v té chvíli se odmítá sám zachránit, bude moct zachránit jiné.

Tak jak Ježíš procházel zážitky v gesemanské zahradě a jak nyní visí na kříži, Satan nešetří žádných vynálezů, ať už jakkoliv krutých a falešných, aby otřásl Zachráncovu víru v lásku a svrchovnou prozřetelnost svého Otce.

„Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: ‚Jsem Boží Syn!‘ „

Několikrát během jeho pozoruhodné kariéry jako Mesiáš, bylo slyšet, jak ho Boží hlas prohlašuje za Svého Syna. To se událo při jeho křtu a znovu na hoře proměnění, nedlouho před jeho zrazením. Otec promluvil na svědectví jeho božství. Nyní ale hlas s nebe MLČÍ! Žádné svědectví na zastání Ježíše není slyšet.

Osamocen trpí nadávky a posměchy zlých lidí. Tak jak se Mesiášovi posmívají, tito mužové, kteří se vyznávají jako vykladači proroctví, opakují právě ta slova, která staré spisy předpověděly, že při té příležitosti vyřknou. Přes to ale, v jejich zaslepení nevidí, že ta proroctví vyplňují. Mají ale přijít ještě úžasnější scény.

„Smrt ukřižováním se vskutku zdá zahrnovat všechno co bolest a smrt může způsobit, hrozného a ohavného – závratě, křeče, žízeň, hlad, nespavost, traumatickou horečku, tetanus, hanbu, veřejnou hanbu, dlouhé trvání muk, hrůza z očekávání, sněť neošetřených ran – všechno to zintezivněno do krajnosti snášení, ale ne zas tak intenzivní, aby to trpějícímu přineslo úlevu omdlení.

Nepřirozená pozice těla činila každý pohyb bolestivým; roztrhané žíly a rozdrcené šlachy pulsovaly v ustavičných mukách; otevřené rány začaly hnisat; tepny – obzvlášť v hlavě a žaludku – otekly a jsou pod tlakem zatížené krve; a zatím co každý ten druh utrpení se pozvolna stupňoval, přidalo se k nim nesnesitelné svírání planoucí, zuřivé žízně; a všechny ty tělesné komplikace způsobily vnitřní úzkost, která učinila z vyhlídky samotné smrti – smrti, toho neznámého nepřítele, před jehož blížením se člověk nejvíc třese – nositelku aspektu lahodné a výtečné úlevy.“

DVA ZLODĚJI

Kříže těch dvou zlodějů stály každý na jednéstraně Ježíše, avšak níže a o trochu vpředu. Slyšeli úsměšky knězů, a napůl zešílení bolestmi si ho stejně tak utahují. Jeden z nich se pod tlakem utrpení stává zoufalejším a vzpurnějším. Bolest začíná být větší než může snést a tak zvolá:

„Pokud jsi Mesiáš, zachraň sebe a nás. Pokud jsi jednou vzkřísil muže z mrtvých, určitě můžeš udržet na živu nás!“

Potom láteřil na Muže uprostřed, protože bolest pokračovala.

„Jsi hanebný ničema, pokud máš moc jako prorok a nepoužiješ ji k mé pomoci, když vidíš, jak jsem těžký. Moje velká váha mne mučí. Pálí to a trhá v každém kloubu. Jsi zlý!“

Ten druhý zloděj se ozve. Není otrlý zločinec. Byl sveden špatnými společníky. Je možná méně vinný než mnoho z těch, kteří stojí u kříže a spílají. Nedávno Ješuu viděl a slyšel. A byl jeho učením přesvědčen. Nicméně, knězi a přední muži ho odradili. Tak jak se snažil potlačit své přesvědčení, čím dále víc zpadal do páchání zla, až byl nakonec chycen a zatčen. Nyní, odsouzen jako zločinec, mu bylo určeno zemřít. V soudní budově a po cestě k Lebečnímu pahorku byl ve společnosti Ježíše. Slyšel, jak vladař Pilát prohlásil:

„Já na něm žádnou vinu nenalézam“.

Všiml si jeho „božských“ způsobů a odpouštění s jakým litoval své mučitele. Z kříže vidí náboženské vůdce, jak se posmívají a spílají Ježíšovi. Vidí, jak potřásají hlavami. Slyší, jak mu ten druhý zloděj vytýká. Mezi kolemjdoucími slyší také jiné, kteří se Ješuu zastávají. Slyší, jak opakují jeho slova a vypráví o jeho skutcích. Nyní se tomu zloději vrátí přesvědčení, že toto je skutečně Mesiáš. Najednou už víc nemůže snášet reptání a proklínání toho druhého zloděje.

„Přestaň!“ vzkřikne. „Nebojíš se Boha? Jsi vinný! Kdo jsi, abys odsuzoval?“

Umírající zlodějové se už víc od lidí nemají čeho bát. Avšak na jednoho z nich doléha přesvědčení, že existuje Bůh, kterého se má bát budoucnost, před kterou se třese. A nyní, v takové bryndě, jeho životní historie se co nevidět uzavře.

„Nebojíš se Boha?“ volá. „Když vidíš, že jsi vinen? My trpíme spravedlivě za své zločiny, a dnes dostáváme náležitou odměnu za své přestupky; ale tento mladý muž neučinil nic špatného“.

Je to nyní bez debaty. Žádné pochyby. Když byl za své zločiny odsouzen, zloděj zapadl do beznadějnosti a zoufalství. Nyní mu ale přicházejí na mysl divné myšlenky. Sladké myšlenky. Vzpomíná si na všechno, co o Ješuovi slyšel… jak uzdravoval nemocné a odpouštěl hříchy. Slyšel slova těch, kteří v Ješuu věřili a následovali ho s nářkem.

Viděl a čet titul, který měl být umístěn nad Ješuovým křížem. Slyšel, jak to kolemjdoucí opakují – někteří se smutnými, třesoucími se rty; jiní v legrci a s posměchem. Duch Boží osvítil jeho mysl. A kousek po kousku se řetěz svědectví spojuje dohromady.

„My spravedlivě trpíme za své zločiny a dnes dostáváme náležitou odměnu za své přestupky; tento muž ale neučinil nic špatného.“

Upřímné doznání

Tento zloděj je dostatečně upřímný na to, aby otevřeně přiznal svou vinu. Obráží postoj, který je zapotřebí k obdržení milosrdenství od Pána. Je nám řečeno, že vědomí potřeby je ta první podmínka k záchraně člověka pro věčný život. Tento zloděj, tak jak se minuty táhnou – minuty, které se zdají jak hodiny – začíná něčemu rozumět. To, čemu rozumí, je rozdíl mezi sebou a tím Mužem vedle něho! Nezůstává ale zabořen v bahně svého vlastního hříchu, bezmocný a zoufalý.

Vyškrabe se z něho. A i když ten pohyb přidává k jeho mukám, obrací svou hlavu stranou, aby se na něho podíval. Nevím, jak dlouho se díval. Avšak během ticha mezi tím výkřikem pokání a výkřikem lásky, který následuje, ušel hezký kus cesty.
(Vzpomeňte si, že muži a ženy někdy dojdou rychle a daleko, když trpí. Možná dál během deseti minut velké bolesti, než během deseti roků pohodlí.)

Když se tak na Ješuu z Nazaretu dívá, konečně ví, co chce a co vždycky chtěl. Chce právě tuto velkolepost lásky, která je vedle něho a která ho udržuje, toho Muže, kterého posměvačně nazvali Králem Židů. Chce s ním vždycky být. V Ješuovi, zbitého, zesměšněného a vísícího na kříži, vidí Beránka Božího, který nese hříchy světa. Naděje se v jeho hlase míchá s úzkostí, když ten bezmocný, umírající nikdo skládá všechnu svou naději na umírajícího Spasitele.

„Pane, pamatuj na mne“, volá, „když vejdeš do tvého Království“.

Ježíš obrátí svou zakrvácenou hlavu. Zloděj vidí slzy třpitící se v jeho očích. Ježíš je hlouboce dojat a přes ohromnou bolest se usměje. Třpitící se slza mezi tím kličkuje dolů po vousech a rozpouští se na tekutý diamant. Říká: „Jsi přijat, mé dítě“. A potom se rychle dostaví odpověď. Její tón je měkký a melodický , je plná lásky, soucitu a moci:

„Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji“.

Na to ten druhý zloděj začne proroka hlasitě proklínat. Skřípe na něho zuby, s pohledem démonické nenávisti. Avšak zloděj, který učinil pokání, se nyní zdá nevýslovně šťastnější, pozvednut nad svá utrpení.

Myslící jen na druhé

Po dlouhé hodiny do Ježíšových uší padaly urážky a posměchy, úšklebky a proklínání. Toužebně očekával nějaké vyjádření víry od jeho vlastních učedníků. Slyšel jen naříkání:

„Spoléhali jsme se, že on je ten, kdo měl vysvobodit Izrael“.

Jak lahodné bylo jeho uším toto vyjádření víry a lásky od umírajícího zloděje! Zatím co velcí vůdci národa a církve ho zapírají – a dokonce i jeho vlastní následovníci mají o něm pochyby – ubohý zloděj na kraji věčnosti, ho nazývá Pánem. V jeho potupení, před veřejností nahý na kříži, Ježíš je oslaven. Kolem stojící jsou tím rozhovorem strženi. Ten, kdo se ve všech ostatních očích jeví jako dobytý, je Dobyvatel.

Mohou prosazovat moc nad jeho lidským tělem mohou probodnout jeho hlavu korunou z trní mohou s něho svléct jeho šaty a hádat se o jejich rozdělení ale nemohou ho okrást o jeho moc odpustit a očistit od hříchu. Stal se nositelem hříchu. Jeho nepřátelé umístili jeho kříž uprostřed, mezi těmi dvěma zloději, aby naznačili, že on je z těch tří tím největším zločincem. Nevědomky tím vyplnili starodávné proroctví:

„byl počten mezi nevěrníky“.

Víte, pravda je, že i ti nejméně sobečtí lidé, když trpí, shledají těžké myslet na cokoliv jiného než na svou vlastní bolest. Avšak během celé jeho kalvárie, Ježíš myslí na lidi kolem sebe!

„Odpusť těm, co mne vraždí.“

A nyní ten zloděj. Také nebeské bytosti, které davy nevidí, tu událost sledují. S úžasem se dívají na neomezenou lásku Ježíše, jak myslí jen na druhé, i když trpí nejintenzivnější agonii jak mysle tak těla. Tak jak Ježíšovy oči přejíždí po zástupu dole, jedna postava upoutá jeho pozornost. Jeho matka se vrátila k té hrozné scéně, podpírána učedníkem Janem. Nemohla snést oddělení od svého syna. A Jan, nevěda kdy se konec dostaví, ji opět přivedl ke kříži.

Ve své tělesné bolesti a mentálním utrpení Ježíš nezapomíná na svou matku. Vidí, jak tam stojí, u paty kříže. Dobře chápe její zármutek. Dívaje se dolů na svou matku a Jana, ty dva, které nejvíc miloval, myslel na ně a plánoval pro ně. Budou trpět samotou. Má ale na mysli způsob, jak je utěšit. Pohlédl na její utrápenou tvář, pak na Jana, a řekl Marii:

„Ženo, hle, tvůj syn! Jane, hle, tvá matka!“

Tím pro ni zaopatřuje to, co nejvíc potřebuje – něžnou sympatii toho, kdo ji miluje proto, že ona miluje Ježíše. A od té hodiny ji učedník Jan bere do svého vlastního domova. Zatím co ukřižování pokračuje

Bylo polene, pátek, šestý den v týdnu, čtrnáctého Nisanu, 31 n.l. Najednou se setmělo. To ale nebylo zatmění slunce. Tma pokryla kraj po tři dlouhé hodiny. Historikové napsali, že ta tma dosáhla samotné srdce říše, Řím. Blízko za Jeruzalémem, na náspu kopce ve tvaru lebky, umírala postava na veřejném kůlu… AVŠAK SMRT NEZPŮSOBILO UKŘIŽOVÁNÍ. Události vedoucí k jeho smrti byly bizarní. Dozorčí ukřižování, vojenský velitel, tuhý a ostřílený skeptik, zvolal:

„To vskutku byl Syn Boží“.

Několik hodin před tím, římský vladař veřejně prohlásil:

„Nenacházím v tom muži žádnou vinu“.

Podlehl ale nátlaku davu a omyl si od té záležitosti ruce. Obviněný byl odsouzen židovským náboženským soudem. Ne kvůli nějakému zločineckému činu – i když se usilovně snažili, nenašli v jeho životě žádnou chybu v žádném směru – ale kvůli tomu, že tvrdil, že je Syn Boží. JEHO SOUDNÍ PROCES A POPRAVA BYLY KVŮLI JEDINÉ VĚCI – JEHO TOTOŽNOSTI!

A toho dne se přihodilo několik přízračných věcí. Po poslední tři roky záhada toho muže otřásla Izraelem. Nikdy před tím takový život nebyl. On také ale předpověděl svou vlastní smrt. Řekl, že položí svůj život jako usmíření za hříchy světa a potom třetího dne opět vstane z mrtvých. Nyní visel na římském kříži. Kříž byl symbolem jejich uctívání slunce. To, že Ježíše přibili na kříž, znamenalo:

„Nemůžeme se nad tímto zločincem slitovat. Bože slunce, dáváme jeho duši do tvých rukou“.

Záhadná tma

Slunce stouplo přímo nad hlavu a najednou zhaslo. Po tři hodiny visela nad krajinou záhadná tma. Tato tma, které bylo tolik lidí svědky, si vyžadovala přírodní vysvětlení od těch, kdo nechtěli uvěřit. V 52 n.l. historik Thallus, narozený v Samařsku, napsal historii, která se od té doby ztratila. Citují ji ale jiní pisatelé. Jeden z nich, Julius Africanus (asi 221 n.l.) udává:

Thallus ve třetí knize jeho historie vysvětluje tu tmu jako zatmění slunce – zdá se mi to nerozumné.

Historik prvního století Phlegon v jeho Chronicles potvrzuje, že:

V čase císaře Tiberiuse, zatmění slunce nastalo za úplňku.

Mohlo to být přírodní zatmění slunce? Vyloučeno. Tady máte proč. Jednak zatmění slunce netrvají tři hodiny, ale nanejvýš několik minut. Tato tma ale trvala od pravého poledne do tří hodin odpoledne. Tři hodiny. A ještě něco jiného. Datum bylo 14 Nisan – dva týdny po novoluní. To znamená, že bylo kolem dnu úplňku. Měsíc nemohl zastínit slunce – protože byl na druhé straně oblohy. Philopon píše:

A o té tmě Phlegon to vzpomíná v jeho Olympiads z jeho pramenů nevěděl o žádném (podobném) zatmění v předchozích dobách… a to ukazuje vlastní historický záznam císaře Tiberiuse. (De. opif. mund.II.21.)

Připravoval beránka na zabití. Byla výroční oslava Pesachu. Kolem 3 odpoledne, podle židovského zvyku, knězi měli zabíjet Pesachové beránky. Byl ale zneklidněn. Dělo se něco velmi divného. Na severní kopec – Lebeční kopec, místo popravy – padla před třemi hodinami záhadná tma a rozšířila se daleko a široko, dokonce i nad celým městem. Snažil se na to nemyslet a pokračovat v práci. Oděn v jeho nádherném rouchu, kněz stál s nožem napřáhnutým na zabití rituálního beránka.

Ti, co byly kolem, ho napjatě sledovali. Najednou se země otřásla. Bylo slyšet podivný zvuk z nitra budovy. Kněz se tak lekl, že mu nůž z ruky vypadl a beránek utekl. S hrůzou a ve zmatku vběhl do první komory. Uviděl jak masivní opona rozdělující první komoru od druhé, byla roztržena. Jako by neviditelnýma rukama byla prudce roztržena od shora dolů. To nejsvatější místo, které bylo zkázané pro kohokoliv jiného kromě velekněze, bylo nyní vystaveno všem na oči. Bylo to alarmující.

Ohromný závoj nebyl roztržen od spodu nahoru, tak jak by učinili lidé, ale od shora dolů. Můžete to nazvat – pokud si troufáte – nadpřirozené.

Mám za to, že Josefus někde řekl, že ta ohromná chrámová opona byla sedm centimetrů tlustá! Její roztržení by si vyžadovalo spřežení několika býků! Byl jsem jako obvykle opatrný a rozhodl se, pokud možno, vyhledat nějaké prameny mimo Nový zákon. Pomoc by zřejmě poskytl židovský rabín. Vzpomínám si, byla australská zimní neděle odpoledne – přesně 29 června – když jsem vešel do domu rabína Ruebenzackse.

Rabín mne zavedl do studovny nacpané knihami, většinou v regálech, ale také na četných hromadách úhledně naskládaných podél zdi. Rychle jsem šel k věci.

„Rabíne, víte něco o roztrhnutí opony druhého chrámu?“

Rabín vypadal překvapeně. Dodal jsem:

„Přihodilo se to prý asi ve třetině prvního století n.l., v době Pesachu“.

Přímost té otázky ho zarazila. Rabín se ale vzpamatoval a opatrně, ale upřímě, na to reagoval.

„Ano“, řekl, „existuje nepsaná židovská tradice, že opona byla v té době záhadně roztržena“.

Jakmile byla jednou ta opona roztržena, každý kdo k tomu měl příležitost, se mohl nakouknout dovnitř svatyně a přesvědčit na vlastní oči, že ta proslulá schrána smlouvy tam scházela.

Dokonáno jest

Za městem, v ten stejný okamžik, když byla opona roztržena, Ježíš zvolal:

„DOKONÁNO JEST!“

Od té chvíle chrámové oběti přestaly mít význam. Symbol se střetl s jeho vyplněním ve smrti Beránka Božího Mesiáš dokončil práci, kterou mu přidělil jeho Otec. Bylo to naplánováno před začátkem světa.3 Každý krok záchranného plánu byl dokončen podle rozpisu. Luciferovy snahy o svržení toho plánu byly neúspěšné. Ježíšovo vítězství zajistilo spásu pro lidstvo.

Když Ježíš v jeho smrtelné agonii zvolal „dokonáno jest“, nebem se musel ozývat triumfální jásot. Ten ohromný zápas, který se tak dlouho protahoval, byl nyní rozhodnut. Ježíš je dobyvatelem. Vyplnění bylo úžasné.

Na výroční hebrejský den Usmíření (Jom Kippur), velekněz vešel do velesvatyně třikrát – jednou se zvláštním podáním kadidla a dvakrát aby pokropil krev obětí. Když vešel s krví obětovaného zvířete, pokropil krev na slitovnici, která představovala Boží trůn. Po tom, co strávil tři hodiny ve tmě nejsvatějšího místa, velekněz vyšel ven s prázdným kotlíkem v ruce, pozdvihl jej a prohlásil: „Dokonáno jest„.

Potom lidé věděli, že oběť byla Bohem přijata a jejich hříchy byly odpuštěny. Ješuovy tři hodiny ve tmě na kříži skončily vítězným zvoláním: „Dokonáno jest„. Udělal všechno co jen mohl. Nyní máme způsob na záchranu.

To neznamená, že každý bude zachráněn. Padák je vyroben a nachystán tak, že může zachránit život pilota, který vyskočí z letadla. Něco to ale potřebuje ten pilot musí zatáhnout za šnůru, aby se padák otevřel. Jeho úloha je také nutná. I když padák je dokončen, pilotova úloha stále ještě čeká dokončení před tím, než je zachráněn. V božském záchranném plánu je reakce každého jednotlivce rozhodující.

Skála se otevřela

Ježíš mohutným hlasem zvolal poslední slova:

„Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“

Jak se tak podřídil, pocit ztráty Otcovy přízně byl od něho odňat. Ježíš zvítězil vírou. Nyní si byl vědom svého triumfu a byl si jist, že bude vzkříšen z mrtvých. Bezprostředně na to vyrazil z hloubky země dunivý, hrozivý zvuk. Země se silně zatřásla a skály praskaly. Ježíš byl mrtev. Z žasnoucího římského setníka byla vynucena slova:

„Toto byl vpravdě Syn Boží“.

Smrt ukřižováním byl pomalý proces. Mohla se protahovat až několik dní. Ti vojáci patřili ke zvláštnímu oddílu provádějícímu ukřižování. Byli se scénami ukřižování dobře obeznámeni. Udivilo je, že Ježíš už byl mrtev.

Kopí probodlo jeho bok

Kněží si chtěli být jisti, že Ješua je mrtev, a tak na jejich návrh voják vrazil kopí do jeho boku. Dobře si všiměte, co následovalo. Učedník Jan to zapsal: Ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a „jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili. Neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo: ‚Ani kost mu nebude zlomena‘. A na jiném místě Písmo praví: ‚Uvidí, koho probodli‘.“

Všimli jste si toho? Vytekly dva bohaté a rozlišné proudy, jeden krve a ten druhý vody. To viděli ti, kteří stáli u kříže. Podle toho, že vytekla hustá a červená krev, oddělená od doprovázejícího vodního sérumu, vojáci poznali, že Ješua je vskutku mrtev. Tady bylo překvapující svědectví toho, že Ježíšova smrt nebyla následkem tělesného vyčerpání, ani ne kvůli bolestem ukřížování, ani ne následkem bodnutí kopí. Jeho srdce doslova puklo.

Dvě věci – to náhlé a „hlasité“ zvolání v okamžiku smrti,8 a proud krve a vody, který vytekl z jeho boku – zvěstovaly, že zemřel na puknuté srdce. Srdeční svaly se možná doslova protrhly. To se může pod intenzivním mentálním stresem přihodit. Když si to zblízka prozkoumáme, je v tom víc, než se na první pohled jeví.

Krev a voda: lékařské svědectví

Před několika lety, Dr. Walshe, profesor lékařství na „University College“, Londýn, prohlásil, že při protržení srdce pacient přirazí ruku ke hrudi a vydá pronikavý výkřik. Smrt obyčejně velmi rychle následuje. Krev unikne do dutiny pericardium (srdeční vak). V případech protržení srdce se zjistilo, že v tom vaku se nahromadilo půl až jeden a půl kilogramu krve, ze které se oddělilo limpid serum („krev a voda“).

Když jsem se nedávno připravoval mluvit na toto téma v jižní Austrálii, bylo mi oznámeno, že sporná teologyně Barbara Thiering mne napadla na základě toho, že krev a voda nemohly z Ježíšova boku vytéct. Jelikož Ježíš byl mrtev, tvrdilo se, že krev by už byla sražená. Tím to prý hasne! Já jsem ale už měl v mém fasciklu výsledky opětovaných pozorování a pokusů provedených lékařskými odborníky na mrtvých lidech.

V 1957 A.F. Sava oznámil, že prováděl pokusy na mrtvolách méně než šest hodin po smrti. Ty pokusy dokázaly, že když je do strany hrudě vraženo kopí, „tekutina z pericardiumu a ze srdce zaplaví prostor kolem plíc, spíše než aby pomalu vytekla skrze propíchnuté plíce do rány v hrudní stěně“. Sava věřil, že v případě Ježíše, krev a voda se nahromadily hned uvnitř hrudního koše, mezi pleurou vykládající hruď a pleurou vykládjící plíce. Navrhl také, že bičování několik hodin před tím než byl ukřižován stačilo k tomu, aby se tělesná tekutina nahromadila uvnitř hrudi:

Zkušenosti s vážnými zraněními hrudi předvedly, že zranění, která nepronikla hruď, jsou schopna způsobit nahromadění krvácející tekutiny v prostoru mezi žebry a plícemi. Objem těchto tělesných tekutin se různí podle vážnosti zranění a stupně reakce na takové zranění Takto nahromaděná krev v uzavřených dutinách se nesráží. Červené krvinky mají tendenci svou váhou klesnout do spodu dutiny, a tím rozdělit tekutinu na tmavočervenou buněčnou složku na spodu, zatím co světlejší průhledné serum se nahromadí ve vrchní části jako oddělená i když přilehlá vrstva Tudíž čistě z hlediska mechanické anatomie, možnost výlevu krvácení mezi plícemi a žebry je daleko větší než podobný jev uvnitř srdečního vaku.

V 1975 John Wilkinson, lékařský misionář, analyzoval a zhodnotil různé teorie a došel k závěru, že výtok krve a vody byl výsledkem „zemské tíže a vertikální pozice těla na kříži. Všímaje si, že krev zůstane tekutá nějakou dobu po smrti, Wilkinson usoudil, že kopí muselo probodnout spodní část srdeční komory. Na základě jeho zkušeností s vážnými zraněními hrudi souhlasil že ‚voda‘ pocházela z pericardialového vaku.

Tato tekutina ‚byla řídká, průhledná a bezbarvá a docela odlišná od husté, neprůhledné, červené krve, kterou doprovázela.‘ Rána kopí tu tekutinu uvolnila a tím, že kopí proniklo srdce, uvolnila také krev, která vytekla první. Je možné, že vyteklo víc vodnaté tekutiny než krve“.

Dr. C. Truman Davis, lékařský doktor, který pedantsky studoval ukřižování z lékařského hlediska, říká, že „únik vodnaté tekutiny z vaku obklopujícího srdce“ je svědectví „ne běžné smrti ukřižovaných způsobené udušením, ale selhání srdce způsobené šokem a sevření srdce tekutinou v pericardium“. Samuel Houghton, MD, významný fiziolog z „University of Dublin“, kapacita na tělesné jevy doprovázející smrtelná zranění, prohlásil:

Příčinou Kristovy smrti bylo protržení srdce – schopně tvrdí Dr. William Stroud; a že k protřžení srdce skutečně došlo pevně věřím Důležitost toho je zřejmá. Ukazuje, že zápis v Janovi 19 nemohl být smyšlený; že zapsaná fakta musel vidět očitý svědek; a že ten očitý svědek byl tak ohromen, že ten jev zjevně považoval za zázračný. Jan to považoval, pokud ne za zázrak, alespoň za velmi neobvyklou věc.

Začalo to předešlého večera v zahradě Getsemanské, kdy Ješua potil krev, tak jak lékař Lukáš poznamenal. Bylo to tam, kde začaly „velké útrapy“, které nakonec zhasly jeho život. Ježíš nezemřel na rány od hřebů nebo na bolest ukřižování. Ptám se. Zemřel následkem útrap způsobených masivní váhou hříchů, které na sebe vzal – a následkem toho, že vnímal jak ho Bůh opustil kvůli těm hříchům na něm spočívajícím? Byl zabit hříchem světa, který si zvolil nést?

To nebyla obyčejná smrt, kterou my všichni zemřeme, ale ta „konečná“ smrt oddělení od Boha. Ježíš tu smrt okusil, aby nás od ní zachránil. Ježíš zemřel doslova, zrovna tak jak obrazně, na puklé srdce. Během zemětřesení se skála otevřela. Na levo od prostřední díry pro kříž, na dně právě té díry, do které byl zasazen Ježíšův kříž, skála byla TRHLINOU OTEVŘENA.

Potom, když setník vrazil kopí do Ježíšova boku, vytekly dva bohaté proudy, jeden krve a ten druhý vody. Průměrná osoba má 3,8 až 4,7 litrů krve. Krev a voda tekly po jeho boku po jeho nohou a do díry na kříž. Krev vtekla přímo do pukliny ve skále, dále dolů a kapala na slitovnici schrány, která byla pohřbena asi 6m pod pod tím.

Jak to víme? Trhlinu jsme podrobně zkoumali a ukazuje krev, která do ní vtekla. Stále tam ještě je. A je to lidská krev. Je těžké se zbavit pocitu, že Božská Mysl ty události sehrávala. Za prvé, takových 600 roků před Ježíšovou smrtí bylo zajištěno ukrytí schrány právě v té komoře. Během obléhání Jeruzalému babylónci v 587-586 př.n.l., Jeremiášovi a/nebo nějakým chrámovým knězům, bylo vnuknuto, aby ukryli schránu smlouvy v komoře té jeskyně.

Neměli absolutně žádné ponětí o událostech, které se odehrají v pátek 31 n.l. Římané, kteří tu díru vydlabali, neměli absolutně žádné ponětí o tom, co se pod jejich nohama nachází, ani o tom, že tu prostřední díru umístili přesně na tom správném místě. Za třetí, dokud Ježíš nezemřel, žádná krev nemohla skapat dolů, protože tam nebyla žádná trhlina. Avšak ty úžasné shody okolností se ve skutečnosti odehrály. Shody okolností? Ano, protože všechno se muselo přesně shodnout, aby to fungovalo. Kdo to tak mohl zařídit?

A nyní, o 2000 let později, Ten, kdo nezná ani kvapu ani zpoždění, konečně odhalil schránu smlouvy právě když se přibližujeme dalšímu velkému zákroku – slíbenému druhému příchodu. O tom něco později. Má manželka, která byla na nalezišti se mnou, před pár dny věcně poznamenala:

„To je pro Něho typické, udělat něco neočekávaně. Takže s konečnou platností nebudou žádné pochyby o tom, proč ten Muž zemřel na kříži toho dne“.

Ano, to je pro Něho typické.

„Nic není skrytého, aby to jednou nebylo zjeveno, a nic nebylo utajeno, leč aby vyšlo najevo.“

Řekl sám Ješua. „Neboť není NIC zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno.“ A bylo také předpovězeno: „Ze země vyraší pravda“. Dalo by se říct, že tento objev schrány byl už předem naplánován?

Viac čítajte v článku – Truhla zmluvy pod Golgotou.

Zmensvojživot.cz - Zmeň svoj život / Život na ceste s Bohom

Ahoj! Vieš o tom, že stránku zmensvojzivot.cz navštívi ročne takmer 20 000 jedinečných používateľov? Takýto záujem nás motivuje k tomu, aby sme tento projekt nielen udržiavali, ale aj rozvíjali.

Na týchto stránkach Ti prinášame čítanie rôznych biblických článkov bez reklám, vrátane možnosti biblického samoštúdia, alebo štúdia online. Nájdeš tu apologetický výklad Písma, teologické výklady príbehov Biblie, či samotných základov kresťanského života, vrátane hermeneutiky, skúsenosti ľudí, či rád ohľadne zdravej životosprávy. Všetko v podobe vyše 393. článkov a 800 videí, doplnené o stovky obrázkov, grafov, pre lepšie pochopenie evanjelia.

Čo vďaka tvojej podpore dokážeme?

Aj Tvoja pomoc môže pomôcť v šírení Evanjelia do mnohých kútov Slovenska, Česka, zahraničných krajín v podobe nákupu kresťanských kníh a Biblií pre ľudí, ktorí si to nemôžu dovoliť a súťaže pre mladých na instagrame. Na stránke nezverejňujeme žiadne reklamy, ktoré by mohli priniesť finančné zdroje na podporu projektu. Celý projekt je preto neziskový a odkázaný na darcov. Aj Tvoja pomoc posilní ruky slabých a prinesie mnohé ovocie.

Číslo transparentného účtu:

SK14 8330 0000 0023 0188 5016 (pre Slovensko)

2301 885 016/2010 (pre Česko)

Staň sa súčasťou nášho tímu

Využi svoje dary a nadanie a zapoj sa do projektu Evanjelizácie. Staň sa členom tímu mladých ľudí, ktorí každý mesiac oslovia vyše 50 000 ľudí! Ak máš záľubu v jazykoch, tvorbe videí, prekladov titulkov, či programovaní stránok alebo máš nápad, ako rozšíriť toto dielo, napíš nám na zmensvojzivotcz@gmail.com, alebo cez InstagramFacebook.

Pridaj sa k nám v šírení Evanjelia na internete.

Aj vďaka Tvojej podpore, smieme rozdávať množstvo kníh zdarma študentom na internátoch.