Ukrižovanie Krista – od záhrady po kríž

13/12/2019 MrCastiel

Ukřižování Ježíše a jeho historické místo: Kalvárie a Golgota

Zápisy Nového zákona nás informují, že Ježíš byl ukřižován „mimo město“ na místě nazvaném „Lebka“ (v latině Kalvárie, v hebrejštině Golgota). Tento skalnatý výběžek obsahuje rozsáhlý komplex židovských hrobek, datovaných do období prvního a druhého chrámu. Mezi nejznámější patří i Zahradní hrobka, ve které, jak věří mnoho lidí, byl pohřben Ješua. Tento útes, používaný jako kamenolom, je desítky metrů dlouhý.

Všimli jsme si, že díry pro kříž nebyly na vrcholu pahorku, ale na výčnělku skály u paty kopce. Populární domněnka je, že Ježíš byl ukřižován na vrcholku kopce. Tuto představu asi máme od našich umělců. Ale co říká Písmo? Matouš a Marek zaznamenali, že „kolemjdoucí ho uráželi; kroutili hlavou…“. Z toho vyplývá, že okolo místa ukřižování lidé chodili, tedy bylo to vedle veřejné cesty. Římské ukřižování sloužilo často jako výstraha pro obyvatelstvo. Zvednutí křížů vedle rušné cesty dobře splnilo tento účel. Po odhalení místa ukřižování vědci zjistili, že se nacházelo při úpatí Kalvárie, známé jako místo Lebky, vedle staré silnice, která vedla z Damašské brány do Samárie.

Ježíšova agónie v Getsemanské zahradě: Před ukřižováním

Ve čtvrtek v noci, 13. Nisanu, v noci před ukřižováním, Ješua šel se svými učedníky do Getsemanské zahrady na výhodní straně města. Na jasném nebi zářil Pesachový úplněk. Když se k zahradě přibližovali, učedníci si všimli na Ježíšovi změny. Zesmutněl a byl zticha. Nikdy ho takto neviděli. Jeho tělo se potácelo, jako kdyby měl každou chvíli upadnout. Zdálo se, že trpí pod tlakem nějakého hrozného břemene. Netroufali se ho ale na to zeptat. Vešli do zahrady. „Modlete se za mě,“ požádal je.

Potom šel o několik kroků dál mezi stromy. Chvíli se modlili. Nikdy ho tak stísněného neviděli. Nyní padl na zem mezi cypřišové a olivové stromy a začal se modlit. Sám předpověděl svou vlastní smrt. Řekl, že položí svůj život – a že třetího dne jej opět vyzvedne. Nyní ten čas nastal. Ježíš se chystal vzít na sebe hříchy světa a být kvůli nim potrestán. Nikdy nezhřešil. Hřích mu byl naprosto odporný.

Nyní to začínal cítit – tu ohromnou váhu kárané spravedlnosti, která měla padnout na ztracený svět; tu maximální úzkost, kterou zatracený člověk pocítí. Agonie začala. Učedníci slyšeli, jak vzdychá v hlubokých útrapách. Slyšeli jeho srdce drásající volání k Otci: „Ať mne mine tento kalich.“ Potom, přemoženi únavou, usnuli. Ješua je vzbudil. Prosil je, aby se s ním modlili. A oni se snažili, ale jejich víčka byla těžká a den byl dlouhý. Opět usnuli.

Ježíše se znovu zmocnila agónie. Klopýtal zpátky mezi stromy. Jeho útrapy se zvyšovaly. Vyrazil na něm studený pot. A s potem pronikaly z jeho pórů ven kapky krve. Opět se vrhl na zem. Prostřen na zemi prosil Boha, aby našel nějaký lehčí způsob, jak zachránit lidskou rasu. Nechtěl být ukřižován. Neexistoval nějaký jiný způsob, jak zachránit lidstvo? Stále se mohl rozhodnout, že to neprovede. Ježíš se přiblížil k dokonání svého díla jako dobyvatel. Vítězil v každé podrobnosti svého života, v každé krizi. Na každém kroku se stal vítězem nad mocnostmi temnot. Nyní s ním lomcovala síla, kterou nikdy předtím nezakusil.

„Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; není-li ale možné, aby mne tento kalich minul, dokud jej nevypiji, staň se Tvá vůle.“

Ježíšova agónie a vnitřní boj: Strach, vina a odloučení

Celý jeho život vedl k této hodině. Avšak nyní se jeho lidská přirozenost potácela pod tou hrůzou. Tím skutečným břemenem byla ale vina světa, kterou přijal na sebe jako svou vlastní. Nyní se v jeho tváři jevila hrůza té viny, hloubka útrap, jakou si žádný člověk nemohl uvědomit. Začínal mít pocit, že hřích je Bohu tak odporný, že brzy bude od svého Otce navždy oddělen. Ta propast byla tak široká, tak temná, tak hluboká, až se jeho duch před ní otřásal.

Když Ježíš cítil svou jednotu s Otcem přerušenou, měl strach, že ve své lidské přirozenosti nebude schopen vytrvat v nastávajícím boji proti mocnostem temnot. Že nebude schopen snášet vinu a odloučení od Otce. Ježíš toužil po kamarádství, avšak opět zjistil, že jeho učedníci usnuli. Jejich víčka byla těžká. Pohnuli se… viděli jeho tvář pokrytou krvavým potem, ale vůbec tomu nerozuměli. Ježíš se opět vrátil k tomu místu a zhroutil se na zem, přemožen hrůzou strašné temnoty.

„Otče můj, není-li možné, aby mne tento kalich minul… „

Třikrát tu modlitbu vyřkl. Třikrát se jeho lidská přirozenost zarazila před tou poslední vrcholnou obětí. V tu hodinu na něj mocnosti temnot vyvíjely tlak. Pokušení, aby se vzdal, bylo silné. Proč by měl umřít za svět, který ani nechce být zachráněn? Proč nenechat každého člověka zaplatit za jeho vlastní hříchy? Tak, jak Ješua zápasil s pokušením, které ho svádělo, aby si to rozmyslel, osud celé lidské rasy byl v sázce. Ale ne. Pokud mají být lidé usmířeni s jejich Stvořitelem, Ješua musí na sebe vzít ten nutný trest. Dokonce i kdyby to znamenalo, že on sám půjde do hrobu, ze kterého by nebylo vzkříšení.

„Nicméně, Otče, staň se tvá vůle.“

Ježíš si uvědomil, že lidská rasa by byla ztracena, pokud nedá souhlas ke své smrti. Dodrží svůj slib. Cítil, jak na něj padá drtivá váha a hrůza hříchů světa, a jeho agonie se stávala nesnesitelnou. Utrpení lidské rasy se před ním míhalo, drtící moc hříchu, bezmocné nářky světa, řítícího se do záhuby. A tím se rozhodl. Zachrání lidi, ať už ho to jeho samotného stojí cokoliv. Po tom, co se rozhodl, umíraje, padl na zem. Proces smrti za naše hříchy začal. Brzy na to by Ježíš zemřel, i kdyby ho nikdy neukřižovali.

Krvavý pot agonie, když se krevní oběh pod krajními mentálními útrapami poruší, je prvním znamením blížící se smrti, která bude následovat jako záležitost hodin. Učedníci se vzbudili. Slyšeli jeho vzdychání. A viděli nebeskou bytost vyslanou, aby mu byla po boku a posilnila ho. Na jeho čele nyní spočíval klid, i když bylo zamazané od krve. Právě ochutnal utrpení smrti za každého muže a ženu.

Zrada, zajetí a oběť: Ježíšova připravenost na svou smrt

Zatímco zvuky blížící se lůzy narušily noční ticho, jeden z jeho učedníků ho zradil. Přišli zatknout Ješuu z Nazaretu. Jeho postavou se na chvíli zableskla božskost. Vůdci lůzy klopýtli zpátky. V tu chvíli mohl klidně odejít, ale on tam zůstal a nechal, aby se to stalo. Dovolil jim, aby ho svázali, mučili, soudili, odsoudili a popravili. Podřídil se tomu bez protestu. Ježíš ale nebyl bezmocnou obětí. Věděl, že pokud by si to přál, mohl přivolat na svou stranu eskadronu andělů.

Okamžitě by sletěli od trůnu jeho Otce. Toto nebyla obyčejná poprava. Ježíš se sám obětoval. Lidé, v jejich neřesti, se mohli rozhodnout ho ukřižovat, ale on se vydal do jejich rukou, aby to mohli učinit. Před davem nyní stál, vysoký a vzpřímený, připraven na to, co mělo nastat.

„A svůj život dávám za ovce“, řekl. „Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout“.

Ježíšova cesta k Lebečnímu pahorku: Trpící oběť a nepřátelství davu

V pátek ráno, něco po osmé, velký dav následuje Ješuu ze soudní budovy k Lebečnímu pahorku. Zpráva o jeho odsouzení se rozšířila po celém Jeruzalémě a lidé všech tříd a hodností se sbíhali k místu popravy. Kněží a členové rady se slibem zavázali, že nebudou napadat Ješuovy následovníky, pokud sám Ješua bude chycen. Mnoho věřících se k tomu davu přidalo.

Když Ježíš prochází vraty soudní budovy, na jeho pohmožděná, krvácející záda položí kříž. Spolu s Ješuou mají podstoupit trest smrti také dva zloději. Také na ně jsou položeny kříže. Ježíš, zesláblý jeho nedávným údělem celonočního výsměšného soudu, shledává ten kříž příliš těžký. Po celou noc nic nejedl a nic nepil. Trpěl agonii v getsemanské zahradě, když tam čelil satanickým silám. Snášel útrapy zrady jednoho ze svých vlastních učedníků a viděl, jak zbývající členové jeho malé skupiny ho opouští a utíkají.

Byl zaveden před bývalého velekněze Anaše, potom před velkněze Kaifaše, potom před vladaře Piláta, potom před Heroda a pak zpátky k Pilátovi. Od urážky k urážce, od posměchu k posměchu. Dvakrát byl mučen bičováním. Celou tu noc to byla jedna scéna za druhou. Ježíš neselhal. Během celého toho ostudného maškarádního soudu se choval pevně a důstojně. Avšak nyní, po tom druhém bičování, znovu na něj to břemeno položí. Znovu omdlí a padá k zemi.

Jeho pronásledovatelé se v rozpacích dívají po někom, kdo by ten ponižující náklad nesl. Židé to dělat nebudou, protože by se „poskvrnili“ a nemohli by jíst Pesachového beránka. Nikdo z davu, který ho doprovází, se nesehne, aby ten kříž nesl. Po třetí pod ním klopýtá. Kříž se shroutí na zem. Padají na něho rány krutého biče. Některé z žen, které ho znali, naříkají hrůzou. Uzdravil jejich nemocné a jejich trpící. Diví se nyní nad nenávistí, kterou proti němu dav projevuje. Jejich vlastní srdce se taví a jsou k puknutí. Ježíš se na ně podívá. Jejich sympatie v jeho srdci vzbudí ještě hlubší sympatie k nim.

Ukřižování a brutální trest smrti

S jemným úsměvem se k nim obrací.

„Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a nad svými dětmi“.

Ježíš hledí do budoucnosti, na zničení Jeruzaléma. Mnoho z těch, které nyní nad ním pláče v té hrozné scéně, zahynou i s jejich dětmi! V tu chvíli Šimon z Libye, přicházející z venkova, se setkává s davem. Slyší výsměšné poznámky a cynické žerty. Slyší výsměšný hlas: „UVOLNĚTE CESTU PRO KRÁLE ŽIDŮ„. Zastavuje se u té scény a žasne. Jak tak se soucitem přihlíží, vojáci se ho chopí a položí mu kříž na ramena. Šimon o tom muži Ješuovi slyšel. Jeho synové v něj věří, on sám ale jeho učedníkem není. Nesení kříže se stalo přelomem v jeho životě. Časem byl sám nanejvýš vděčný za tuto zápletku událostí.

Pomyslete na to. Ježíšovi vlastní učedníci mohli vystoupit z řad a nabídnout se k nesení kříže. Strach je však držel zpátky. Někteří učedníci následují dav v hořkém zarmoucení. Vzpomínají na vítězný vjezd Ješuu Mesiáše do Jeruzaléma několik dní před tím. Tehdy ho následovali, volali: „Hosanna na výsostech!“ Prostírali svá roucha a palmové větve. Mysleli si, že se chystá chopit moci a vládnout jako tělesný princ nad Izraelem!

Snažili se být co nejblíže němu. Jaká to změněná scéna! Jaké zmařené vyhlídky! Nyní je zmocňuje strach a zoufalost. Pomalu a smutně z dálky následují toho, který byl zahanben a ponížen a který má brzy zemřít. Konečně dochází k Lebečnímu pahorku — místu smrti.

Setník se zastaví… a rozkáže, aby vojáci zasadili kříž do díry vytesané ve skále. Zloději odhodí své kříže na zem, jeden s klením, druhý s povzdechem – očekávají agonii, která je na kříži čeká. Vojáci sejmou Ješuův kříž z ramen černocha a hodí jej na skalku. Setník vojákům nařídí, aby vyklidili polokruh kolem místa, kde mají být kříže zasazeny. Ukřižování je římská smrt, druh popravy rezervovaný pro zločince. Slouží jako grafická výstraha všem lidem.

Ukřižování je nadmíru brutální způsob umírání. Svlečou odsouzence do naha a zbičují ho, až jsou jeho hruď a záda roztrhány na kousky. Poté dají jeho nohy do nepohodlné pozice a prorazí tupé hřeby skrze jeho kotníky a zápěstí do dřevěného rámu. Židé, kteří se nahromadili v žízni po krvi oběti, pomalu ustupují před ostrými špicemi římských kopí namířených proti jejich hrudím. Nyní se římská armáda dává do díla. To, co musí dělat, je strašná práce. I když to je běžný režim jejich života, určitě to nenávidí, obzvlášť když jejich zajatci bojují a zápasí o svobodu.

Ukřižování Ježíše: Agonie, zápas a odevzdání

Před tím, než začnou ukřižování, nabízí každý voják na pití ocet s drogami. Tento nápoj má pouze krátkodobý účinek, který částečně utlumí začátek bolesti. Dva zloději vděčně přijímají tento nápoj. Ježíš však odmítne. Chce, aby jeho mysl byla co nejjasnější, udržet svou víru pevně spojenou s Bohem. Jeho jedinou pravou silou je vytrvat bez jakéhokoli zkreslení smyslů. Každé zakalení by znamenalo výhodu pro zlé mocnosti, které se jej snaží zničit. První zloděj se rozzlobí proti přicházejícímu vojákovi, který nese koš s hřeby a kladivem, zírá na něj s zuřivým vzdorem.

Čtyři krutí parthinští vojáci římské stráže okamžitě přicházejí k zločinci. Svlečou ho, hodí zády na kříž, kde tento atletický muž zápasí s takovou silou, že je zapotřebí šesti vojáků, aby ho udrželi na místě. Jeden z vojáků aplikuje koleno na paži vězně a několika rychlými údery za pomoci kladiva přibije velký hřeb skrze jeho zápěstí do dřeva kříže. Zloděj se vzpírá a skřípe zuby, když hřeby pronikají jeho tkání. Tento brutální akt je rychle opakován na druhé straně zápěstí, zatímco se voják pečlivě ujistí, že paže nezůstane příliš napnutá.

Po tomto procesu je kříž vztyčen. Obě nohy zloděje jsou překříženy, levá noha posunuta dozadu na kříž, pravá noha položena před ní. Hřeb probíjí každou nohu až do dřeva kříže. Klenba každé nohy je takto upevněna, s koleny mírně ohnutými. Agonie zloděje je vyjádřena pronikavým křikem a kleními. Tento je ponechán viset na kříži, krváceje a svíjející se v nesnesitelné bolesti.

Vojáci, krvaví a pokrytí nástroji smrti – koši, provazy, kladivy a hřeby – přecházejí ke druhému zloději, který se stále brání. Po značném odporu jsou jeho ruce přibitými na kříž, a následuje stejné mučení jako u prvního zloděje. Když setník vydal rozkaz, aby přivázali Ježíše ke kříži, čtyři vojáci přistupují. Sundají mu plášť a začnou jej svlékat ze všech šatů. Ježíš však nijak neodporuje.

Ježíšova matka: Osud a naděje v hodině utrpení

V tomto smutném okamžiku na kříži je Ježíšova matka přítomná a stále ve svém srdci chová naději, že její syn nějakým zázrakem vykoná mocný čin a vysvobodí se z rukou těch, kteří ho vraždí. Avšak postupně ji ta naděje opustí, když si vzpomene na Ježíšova slova, která předpověděla právě tuto hrůzostrašnou scénu. Hodiny bolestného utrpení a ponížení, které jsou nyní skutečností, přicházejí.

Její mysl je napjatá bolestí, svědčí o jeho potupě a o ztrátě všech možností pomoci, je svědkem prohlubující se bolesti, aniž by mohla nějak zasáhnout. Pozoruje ho, jak je sražen k dřevu kříže, jak se kolem něj shromažďují vojáci s kladivem a hřeby, připravenými ho přibít. Několik Ježíšových učedníků stojí kousek dál. Je jimi zmocněna malomyslnost a ztráta naděje, ztrácejí víru v to, co se odehrává. Avšak Ježíšova matka, plná bolestné tíhy agonie, se ohýbá ve svém hlubokém smutku, cítí neskonalou bezmocnost, a vidí, jak její syn čelí umírání v nespravedlivé hanbě a utrpení.

„Nedej, abych slyšela bouchání hřebů do tvých rukou a nohou. Můj synu, můj synu! Dokaž své matce, že jsi pravý prorok!“
„Co ten všechen nářek?“, osopuje se na ni jeden z knězů. „Kdo je ta ženská?“
„Ješuova matka“, jeden člověk odpovídá.
„Matka toho rouhače? Ať je prokleta!“, volá krutým tónem.
„Vidíš ženo, jak končí výchova podvodníka, který se rouhá Hospodinu a chrámu. Bídná ženo. Tvé a jeho naděje dnes mizerně skončily! Tak zemřou všichni falešní Mesiáši a proroci! Vidíš, kdyby byl Mesiáš, nestál by tak a nebyl by ukřižován jako obyčený svévolník!“

Marie si zastře rukama tvář, naprosto zdrcena tím, co se děje. Její pláč padají na rameno jejího přítele, jak si nese tíhu jeho utrpení. Několik učedníků, kteří stále zůstávají poblíž, se jí snaží odevzdáně odvést od té hrozné scény, i když stále slyší děsivé zvuky: šustot provazů, jak jimi přivazují Ježíše na kříž, a zvuky hrozivých připraveností vojáků. Její uši přistihnou cinkání skob, jak je vyndávají z koše, aby připravili na své hrůzné účely.

Chvíle napětí a ticha vytvářejí hrozný okamžik mezi těmito hrůzostrašnými zvuky a úderem kladiva. V té chvíli se z Marie vysype pronikavý výkřik bolesti, vycházející z její trháťící duše. Ozvěna tohoto výkřiku se rozléhá po hrobkách Lebečního pahorku – tuto scénu je nyní nemožné vymazat. Každý hlas ztichne, když následuje drtivý zvuk skob pronikajících do kůže, kostí, a svalů.

Co je to za zjevení? Ježíš na něj nereptá. Jeho tichý a sklíčený dech proplouvá bolestí a vyzařuje z něj povzdech, ale jeho tvář stále zůstává klidná. I přesto jeho tělo silně třepe bolestí a jeho obličej bledne pod tíhou toho, co vydržel. Na jeho čele se však v pozadí třpytí i kapky potu, známky neúprosné zátěže fyzického utrpení. A přesto ve všech těch bolestech – neupustí od své misie. Marie slyší jeho tichý povzdech, rozřeže ji to přímo na hrudi a dotýká se její duše hlouběji než všechny ostatní bolesti, které poznala. Tato bolest přichází z hluboké lásky a záchrany, jejíž tíže dopadá na všechny srdce kolem kříže.

Modlitba za odpuštění: Reflexe na Ježíšovo slovo na kříži

Zatímco zloději proklínají své katy, Ježíš, i v intenzivní agonii a v boji o život, neprotestuje, nestěžuje si, nezvyšuje hlas. Jeho muka jsou provázená neúnavným, beznadějným zesměšňováním a znevažováním. Když hřeby procházejí jeho rukama a srdcem, když každá kapka potu dopadá na jeho tvář, nema slova útěchy, žádná ruka, která by otřela tu smrtelnou rosu jeho čela. Žádná loajalita ze strany učedníků – většina z nich utíká z jehu bázní a nejistoty. Ale místo toho, abychom slyšeli nadávky nebo touhy po pomstě, vyslovuje z jeho ust modlitbu – mocnou a odpouštějící:

„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí co činí!“

Jeho mysl, místo aby se zabývala osobními bolestmi nebo stesky, se zcela obrací na jeho pronásledovatele a vrahy. On neproklíná je za jejich neznalost, za to, že mučí nevinného, a že mu ublížili bez porozumění. Namísto pomsty za své utrpení vyjadřuje bezprecedentní lítost a soucit s těmi, kteří si neuvědomují strašlivé následky jejich činů. Svým způsobem přijímá všechny, kteří se k němu s otevřeným srdcem obrátí. Jeho modlitba naznačuje, že jeho oběť není jen pro ten konkrétní okamžik, ale pro všechny lidi, kteří později přijmou tuto výzvu a pozvednou se k odpuštění:

„vždyť nevědí, co činí“.

Slova s velkou hloubkou. Svým utrpením nás neobviňuje – každý, kdo přijde a usiluje o odpuštění a uzdravení, může najít u Boha milost a vinu je smyta. Vina za smrt Syna Božího totiž spočívá na celém lidském pokolení – na nás všech. Ale nabízí se nám odpuštění, pokud pouze budeme připraveni přijmout Jeho oběť. Tato modlitba odráží i naše vlastní selhání, kdy často nevíme, co skutečně činíme – kdy se vzpíráme boží vůli, a způsobujeme bolest v našich vztazích, a přesto – bez jakéhokoli zaváhání – jsme vyzváni k odpuštění. V přijetí Kristovy oběti můžeme být usmířeni s Bohem a spolu s Jeho darem mohou všichni, kteří jej přijmou, dosáhnout věčného života.

Nevýslovné Utrpení Ježíše Krista na Kříži: Láska a Oběť pro Lidstvo

Jakmile byl Ježíš připevněn na kříž, silní muži jej vztyčili a zasadili do šedesát centimetrů hluboké díry ve skále. To způsobilo nesnesitelnou bolest. Celá jeho váha spočívala na hřebech v rukou a nohou, které tlačily na kosti a táhly ramena z kloubů. Neustálé výbuchy bolesti decimovaly jeho mysl. První zloděj bolestí omdlel, druhý vydával hlasité výkřiky agonie. Avšak Ježíš mlčel, jeho smrtelně bledý vzhled odhaloval nevýslovná muka. Tři kříže byly vztyčeny. Uprostřed, na hlavním kříži, byl Ježíš z Nazareta, vyvýšen o metr výše než ostatní, aby zdůraznili jeho potupu. Vojáci zatlačili dav stranou, aby nechali odsouzené zemřít. Někdo z davu začal plakat:

„Jaká to hrozná smrt pro Ježíše, kterého jsme znali a milovali, i když nás klamal.“

Lidé věděli, že ukřižovaní mohou umírat celé dny, vystaveni horkému slunci během dne a mrazivému větru v noci, zatímco nad nimi krouží mrchožrouti čekající na svou kořist. Váha Ježíšova těla visela na zápěstích, způsobující ohnivou bolest, která se šířila do paží a explodovala v jeho mysli. Hřeby tlačily na střední nervy, což mu působilo další utrpení. Aby ulevil zápěstím, musel přenášet váhu na hřeby v nohou, čímž zažíval žhnoucí agonii.

Postupem času jeho paže ochably a svaly zauzlené v křečích způsobovaly hlubokou bolest. S každým dechem bylo obtížnější se zvednout a dýchat. Kysličník uhličitý se hromadil v jeho plicích a krevním oběhu, což vedlo k dalšímu oslabení. Každý pohyb, kdy se pokoušel nadechnout, způsobil, že roztrhaná kůže na jeho zádech třela o dřevo kříže, čímž vznikaly další rány.

Blížil se konec. Ztráta tělesných tekutin dosáhla kritického bodu. Srdce, obklopené tekutinou, bylo pod tlakem a jeho funkce selhávala. Plíce zoufale bojovaly o vzduch. Ježíš pocítil chlad smrti, dokud nakonec nepovolil svému tělu zemřít. To vše shrnuje Písmo slovy: „A ukřižovali ho.“ Jakou to lásku Ježíš projevil, že byl ochoten toto vše snášet pro každého z nás! Mohl přivolat deset tisíc andělů, aby ho zachránili, ale místo toho dobrovolně přijal agónii pro naši spásu.

Agónie na Kříži: Žízeň, Posměch a Neúprosná Krutost

Slunce je nyní vysoko nad hlavou a jeho nesnesitelné horko přidává žízeň k ostatním mukám ukřižovaných mužů. Hodiny utrpení se nekonečně vlečou. Někteří vojáci se posadí na zem a snaží se zkrátit si čas. Rozdělí si mezi sebou šaty vězňů. Navzdory tomu, že jsou potřísněny prachem a krví, obdivují krásu spodního šatu, který byl darován Ješuovi. Losují o něj, zatímco Ješuovi nepřátelé si na něm vylévají svůj vztek, jak on visí na kříži.

Na popravě je přítomno mnoho kněží, aby byli svědky výsledku svých krvelačných intrik. Jací to vůdci národa! Bez srdce, krutí a zcela zbaveni milosrdenství a lítosti, škodolibě se radují z utrpení své oběti. Lukáš tuto událost zaznamenal: „Lid stál a díval se. Členové rady se mu vysmívali a říkali:

Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží.“

Ježíš, umírající v agonii, slyší každé jejich slovo. Zatímco kněží křičí, jejich výsměch jen přidává na hloubce jeho utrpení:

„Zachránil jiné; sám sebe zachránit nemůže. Ať Mesiáš, izraelský král, nyní sestoupí z kříže před našima očima, a my uvěříme“.

Ješua, kdyby chtěl, mohl právě to učinit. Právě proto, že sám sebe nezachránil, vy a já máme naději na Boží milosrdenství. Kdyby Ježíš tehdy sám sebe zachránil, propásl by možnost zachránit jiné. Plán záchrany by byl překažen. I když si to neuvědomují, ti židovští předáci vyslovují hlubokou pravdu. Tím, že odmítl sám sebe zachránit, Ježíš svrchovaně předvedl božskou lásku. Právě proto, že v té chvíli se odmítá sám zachránit, bude moct zachránit jiné.

Tak jak Ježíš procházel zážitky v Gesemanské zahradě a jak nyní visí na kříži, Satan nešetří žádných vynálezů, ať už jakkoliv krutých a falešných, aby otřásl Zachráncovu víru v lásku a svrchovnou prozřetelnost svého Otce

„Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: ‚Jsem Boží Syn!‘ „

Několikrát během jeho pozoruhodné kariéry jako Mesiáš bylo slyšet, jak ho Boží hlas prohlašuje za Svého Syna. To se událo při jeho křtu a znovu na Hoře proměnění, nedlouho před jeho zrazením. Otec promluvil na svědectví jeho božství. Nyní ale hlas s nebe mlčí! Žádné svědectví na zastání Ježíše není slyšet. Osamocen trpí nadávky a posměchy zlých lidí. Tak jak se Mesiášovi posmívají, tito mužové, kteří se vyznávají jako vykladači proroctví, opakují právě ta slova, která staré spisy předpověděly, že při té příležitosti vyřknou. Přes to ale, v jejich zaslepení nevidí, že ta proroctví vyplňují. Mají ale přijít ještě úžasnější scény.

Smrt ukřižováním se vskutku zdá zahrnovat všechno, co bolest a smrt může způsobit, hrozného a ohavného – závratě, křeče, žízeň, hlad, nespavost, traumatickou horečku, tetanus, hanbu, veřejnou hanbu, dlouhé trvání muk, hrůzu z očekávání, sněť neošetřených ran – všechno to zintenzivněno do krajnosti snášení, ale ne zas tak intenzivní, aby to trpějícímu přineslo úlevu omdlení.

Nepřirozená pozice těla činila každý pohyb bolestivým; roztrhané žíly a rozdrcené šlachy pulsovaly v ustavičných mukách; otevřené rány začaly hnisat; tepny – obzvlášť v hlavě a žaludku – otekly a jsou pod tlakem zatížené krve; a zatímco každý druh utrpení se pozvolna stupňoval, přidalo se k nim nesnesitelné svírání planoucí žízně. Všechny tyto tělesné komplikace způsobily vnitřní úzkost, která učinila z vyhlídky samotné smrti – toho neznámého nepřítele, před jehož přiblížením se člověk nejvíc třese – nositelku aspektu lahodné a výtečné úlevy.

Utrpení Ježíše mezi zloději: Kříže, bolest a posměšky

Kříže těch dvou zlodějů stály každý na jedné straně Ježíše, avšak níže a o trochu vpředu. Slyšeli úsměšky knězů a napůl zešílení bolestmi si ho stejně tak utahují. Jeden z nich se pod tlakem utrpení stává zoufalejším a vzpurnějším. Bolest začíná být větší, než může snést, a tak zvolá:

„Pokud jsi Mesiáš, zachraň sebe a nás. Pokud jsi jednou vzkřísil muže z mrtvých, určitě můžeš udržet na živu nás!“

Potom láteřil na Muže uprostřed, protože bolest pokračovala.

„Jsi hanebný ničema, pokud máš moc jako prorok a nepoužiješ ji k mé pomoci, když vidíš, jak jsem těžký. Moje velká váha mne mučí. Pálí to a trhá v každém kloubu. Jsi zlý!“

Ten druhý zloděj se ozve. Není otrlý zločinec, ale byl sveden špatnými společníky. Je možná méně vinný než mnoho z těch, kteří stojí u kříže a spílají. Nedávno Ješuu viděl a slyšel, a byl jeho učením přesvědčen. Nicméně, kněží a přední muži ho odradili. Jak se snažil potlačit své přesvědčení, čím dál více padal do páchání zla, až byl nakonec chycen a zatčen. Nyní, odsouzen jako zločinec, mu bylo určeno zemřít. V soudní budově a po cestě k Lebečnímu pahorku byl ve společnosti Ježíše. Slyšel, jak vladař Pilát prohlásil:

„Já na něm žádnou vinu nenalézam“.

Všiml si jeho božských způsobů a odpouštění, s jakým litoval své mučitele. Z kříže vidí náboženské vůdce, jak se posmívají a spílají Ježíšovi. Vidí, jak potřásají hlavami. Slyší, jak mu ten druhý zloděj vytýká. Mezi kolemjdoucími slyší také jiné, kteří se Ješuu zastávají. Slyší, jak opakují jeho slova a vypráví o jeho skutcích. Nyní se tomu zloději vrátí přesvědčení, že toto je skutečně Mesiáš. Najednou už víc nemůže snášet reptání a proklínání toho druhého zloděje.

„Přestaň!“ vzkřikne. „Nebojíš se Boha? Jsi vinný! Kdo jsi, abys odsuzoval?“

Umírající zlodějové se už víc od lidí nemají čeho bát. Avšak na jednoho z nich doléhá přesvědčení, že existuje Bůh, kterého se má bát… budoucnost, před kterou se třese. A nyní, v takové bryndě, jeho životní historie se co nevidět uzavře.

„Nebojíš se Boha?“ volá. „Když vidíš, že jsi vinen? My trpíme spravedlivě za své zločiny, a dnes dostáváme náležitou odměnu za své přestupky; ale tento mladý muž neučinil nic špatného“.

Je to nyní bez debaty. Žádné pochyby. Když byl za své zločiny odsouzen, zloděj zapadl do beznadějnosti a zoufalství. Nyní mu ale přicházejí na mysl zvláštní myšlenky. Sladké myšlenky. Vzpomíná si na všechno, co o Ješuovi slyšel… jak uzdravoval nemocné a odpouštěl hříchy. Slyšel slova těch, kteří v Ješuu věřili a následovali ho s nářkem. Viděl a četl titul, který měl být umístěn nad Ješuovým křížem. Slyšel, jak to kolemjdoucí opakují – někteří se smutnými, třesoucími se rty; jiní ve legračním tónu a s posměchem. Duch Boží osvítil jeho mysl. A kousek po kousku se řetěz svědectví spojuje dohromady.

„My spravedlivě trpíme za své zločiny a dnes dostáváme náležitou odměnu za své přestupky; tento muž ale neučinil nic špatného.“

Zlodějovo pokání: Cesta k naději a víře v Beránka Božího

Tento zloděj je dostatečně upřímný na to, aby otevřeně přiznal svou vinu. Obráží postoj, který je zapotřebí k obdržení milosrdenství od Pána. Je nám řečeno, že vědomí potřeby je ta první podmínka k záchraně člověka pro věčný život. Tento zloděj, jak se minuty táhnou – minuty, které se zdají jako hodiny – začíná něčemu rozumět. Rozpoznává rozdíl mezi sebou a tím Mužem vedle něho.

Nezůstává však zabořen v bahně svého hříchu, bezmocný a zoufalý. Vyškrabe se z něho. A i když ten pohyb přidává k jeho mukám, obrací svou hlavu stranou, aby se na něho podíval. Nevím, jak dlouho se díval. Avšak během ticha mezi tím výkřikem pokání a výkřikem lásky, který následuje, ušel hezký kus cesty.

(Vzpomeňte si, že muži a ženy někdy dojdou rychle a daleko, když trpí. Možná dál během deseti minut velké bolesti, než během deseti roků pohodlí.)

Když se tak na Ješuu z Nazaretu dívá, konečně ví, co chce a co vždycky chtěl. Chce právě tuto velkolepost lásky, která je vedle něho a která ho udržuje, toho Muže, kterého posměvačně nazvali Králem Židů. Chce s ním vždycky být. V Ješuovi, zbitém, zesměšněném a visícím na kříži, vidí Beránka Božího, který nese hříchy světa. Naděje se v jeho hlase míchá s úzkostí, když tento bezmocný, umírající nikdo skládá všechnu svou naději na umírajícího Spasitele.

„Pane, pamatuj na mne“, volá, „když vejdeš do tvého Království“.

Ježíš obrátí svou zakrvácenou hlavu. Zloděj vidí slzy třpytící se v jeho očích. Ježíš je hluboce dojat… a přes ohromnou bolest se usměje. Třpytící se slza mezi tím kličkuje dolů po vousech a rozpouští se na tekutý diamant. Říká: „Jsi přijat, mé dítě.“ A potom se rychle dostaví odpověď. Její tón je měkký a melodický, je plná lásky, soucitu a moci:

„Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji“.

Na to ten druhý zloděj začne proroka hlasitě proklínat. Skřípe na něho zuby, s pohledem démonické nenávisti. Avšak zloděj, který učinil pokání, se nyní zdá nevýslovně šťastnější, pozvednut nad svá utrpení.

Ježíšova sláva na kříži: Láska, víra a vítězství

Po dlouhé hodiny do Ježíšových uší padaly urážky a posměchy, úšklebky a proklínání. Toužebně očekával nějaké vyjádření víry od jeho vlastních učedníků. Slyšel však jen naříkání:

„Spoléhali jsme se, že on je ten, kdo měl vysvobodit Izrael“.

Jak lahodné bylo jeho uším toto vyjádření víry a lásky od umírajícího zloděje! Zatímco velcí vůdci národa a církve ho zapírají – a dokonce i jeho vlastní následovníci o něm pochybují – ubohý zloděj na kraji věčnosti ho nazývá Pánem. Ve své potupě, před veřejností nahý na kříži, je Ježíš oslaven.

Kolem stojící jsou tím rozhovorem strženi. Ten, kdo se ve všech ostatních očích jeví jako dobytý, je ve skutečnosti Dobyvatel. Mohou prosazovat moc nad jeho lidským tělem, mohou probodnout jeho hlavu korunou z trní, mohou s něho svléct jeho šaty a hádat se o jejich rozdělení, ale nemohou ho okrást o jeho moc odpustit a očistit od hříchu. Stal se nositelem hříchu. Jeho nepřátelé umístili jeho kříž uprostřed, mezi dvěma zloději, aby naznačili, že on je z těch tří tím největším zločincem. Nevědomky tím vyplnili starodávné proroctví:

„byl počten mezi nevěrníky“.

Víte, pravda je, že i ti nejméně sobečtí lidé, když trpí, shledají těžké myslet na cokoliv jiného než na svou vlastní bolest. Avšak během celé jeho kalvárie, Ježíš myslí na lidi kolem sebe!

„Odpusť těm, co mne vraždí.“

A nyní ten zloděj. Také nebeské bytosti, které davy nevidí, tu událost sledují. S úžasem se dívají na neomezenou lásku Ježíše, jak myslí jen na druhé, i když trpí nejintenzivnější agonii jak mysle, tak těla. Tak jak Ježíšovy oči přejíždějí po zástupu dole, jedna postava upoutá jeho pozornost. Jeho matka se vrátila k té hrozné scéně, podpírána učedníkem Janem. Nemohla snést oddělení od svého syna. A Jan, nevěda kdy se konec dostaví, ji opět přivedl ke kříži.

Ve své tělesné bolesti a mentálním utrpení Ježíš nezapomíná na svou matku. Vidí, jak tam stojí, u paty kříže. Dobře chápe její zármutek. Dívaje se dolů na svou matku a Jana, ty dva, které nejvíc miloval, myslel na ně a plánoval pro ně. Budou trpět samotou, ale má na mysli způsob, jak je utěšit. Pohlédl na její utrápenou tvář, pak na Jana, a řekl Marii:

„Ženo, hle, tvůj syn! Jane, hle, tvá matka!“

Tím zaopatřuje to, co jeho matka nejvíc potřebuje – něžnou sympatii toho, kdo ji miluje proto, že ona miluje Ježíše. A od té hodiny ji učedník Jan bere do svého vlastního domova. Zatím co ukřižování pokračuje… Bylo poledne, pátek, šestý den v týdnu, čtrnáctého Nisanu, roku 31 n.l. Najednou se setmělo. To ale nebylo zatmění slunce. Tma pokryla kraj po tři dlouhé hodiny. Historikové napsali, že ta tma dosáhla samotné srdce říše, Řím.

Blízko za Jeruzalémem, na náspu kopce ve tvaru lebky, umírala postava na veřejném kůlu… AVŠAK SMRT NEZPŮSOBILO UKŘIŽOVÁNÍ. Události vedoucí k jeho smrti byly bizarní. Dozorčí ukřižování, vojenský velitel, tuhý a ostřílený skeptik, zvolal:

„To vskutku byl Syn Boží“.

Několik hodin před tím, římský vladař veřejně prohlásil:

„Nenacházím v tom muži žádnou vinu“.

Podlehl ale nátlaku davu a omyl si od té záležitosti ruce. Obviněný byl odsouzen židovským náboženským soudem. Ne kvůli nějakému zločineckému činu – i když se usilovně snažili, nenašli v jeho životě žádnou chybu v žádném směru – ale kvůli tomu, že tvrdil, že je Syn Boží. JEHO SOUDNÍ PROCES A POPRAVA BYLY KVŮLI JEDINÉ VĚCI – JEHO TOTOŽNOSTI!

A toho dne se přihodilo několik přízračných věcí. Po poslední tři roky záhada toho muže otřásla Izraelem. Nikdy před tím takový život nebyl. On také ale předpověděl svou vlastní smrt. Řekl, že položí svůj život jako usmíření za hříchy světa a potom třetího dne opět vstane z mrtvých. Nyní visel na římském kříži. Kříž byl symbolem jejich uctívání slunce. To, že Ježíše přibili na kříž, znamenalo:

„Nemůžeme se nad tímto zločincem slitovat. Bože slunce, dáváme jeho duši do tvých rukou“.

Záhadná tma během ukřižování Ježíše

Slunce stouplo přímo nad hlavu a najednou zhaslo. Po tři hodiny visela nad krajinou záhadná tma. Tato tma, které bylo tolik lidí svědky, si vyžadovala přírodní vysvětlení od těch, kdo nechtěli uvěřit. V roce 52 n.l. historik Thallus, narozený v Samařsku, napsal historii, která se od té doby ztratila. Citují ji ale jiní pisatelé. Jeden z nich, Julius Africanus (asi 221 n.l.), udává:

Thallus ve třetí knize jeho historie vysvětluje tu tmu jako zatmění slunce – zdá se mi to nerozumné.

Historik prvního století Phlegon v jeho Chronicles potvrzuje, že:

V čase císaře Tiberiuse, zatmění slunce nastalo za úplňku.

Mohlo to být přírodní zatmění Slunce? Vyloučeno. Tady máte proč. Jednak zatmění Slunce netrvají tři hodiny, ale nanejvýš několik minut. Tato neobvyklá tma však trvala od pravého poledne do tří hodin odpoledne. Tři hodiny. A ještě něco jiného. Datum bylo 14. Nisan – dva týdny po novoluní. To znamená, že bylo kolem doby úplňku. Měsíc nemohl zastínit Slunce, protože byl na druhé straně oblohy. Philopon píše:

A o té tmě… Phlegon to vzpomíná v jeho Olympiads… z jeho pramenů nevěděl o žádném (podobném) zatmění v předchozích dobách… a to ukazuje vlastní historický záznam císaře Tiberiuse. (De. opif. mund.II.21.)

Připravoval beránka na zabití. Byla výroční oslava Pesachu. Kolem 3 odpoledne, podle židovského zvyku, kněží měli zabíjet Pesachové beránky. Byl ale zneklidněn. Dělo se něco velmi divného. Na severní kopec – Lebeční kopec, místo popravy – padla před třemi hodinami záhadná tma, která se rozšířila daleko a široko, dokonce i nad celým městem. Snažil se na to nemyslet a pokračoval v práci. Oděn v jeho nádherném rouchu, kněz stál s nožem napřaženým na zabití rituálního beránka.

Ti, co byli kolem, ho napjatě sledovali. Najednou se země otřásla. Bylo slyšet podivný zvuk z nitra budovy. Kněz se tak lekl, že mu nůž z ruky vypadl a beránek utekl. S hrůzou a ve zmatku vběhl do první komory. Uviděl, jak masivní opona chrámu, která rozdělovala první komoru od druhé, byla roztržena. Jako by neviditelnýma rukama byla prudce roztržena odshora dolů. To nejsvětější místo, které bylo zakázané pro kohokoliv jiného kromě velekněze, bylo nyní vystaveno všem na oči. Bylo to alarmující. Ohromný závoj nebyl roztržen odspodu nahoru, jak by učinili lidé, ale odshora dolů. Můžete to nazvat – pokud si troufáte – nadpřirozené.

Mám za to, že Josefus někde řekl, že ta ohromná chrámová opona byla sedm centimetrů tlustá! Její roztržení by si vyžadovalo spřežení několika býků! Byl jsem jako obvykle opatrný a rozhodl se, pokud možno, vyhledat nějaké prameny mimo Nový zákon. Pomoc by zřejmě poskytl židovský rabín. Vzpomínám si, byla australská zimní neděle odpoledne – přesně 29. června – když jsem vešel do domu rabína Ruebenzackse. Rabín mne zavedl do studovny nacpané knihami, většinou v regálech, ale také na četných hromadách úhledně naskládaných podél zdi. Rychle jsem šel k věci.

„Rabíne, víte něco o roztrhnutí opony druhého chrámu?“

Rabín vypadal překvapeně. Dodal jsem:

„Přihodilo se to prý asi ve třetině prvního století n.l., v době Pesachu“.

Přímost té otázky ho zarazila. Rabín se ale vzpamatoval a opatrně, ale upřímě, na to reagoval.

„Ano“, řekl, „existuje nepsaná židovská tradice, že opona byla v té době záhadně roztržena“.

Jakmile byla jednou ta opona chrámu roztržena, každý, kdo k tomu měl příležitost, se mohl nakouknout dovnitř svatyně a přesvědčit se na vlastní oči, že ta proslulá Schrána smlouvy tam scházela.

Dokonáno jest: Ježíšovo vítězství, chrámové oběti a božský záchranný plán

Za městem, v ten stejný okamžik, když byla opona roztržena, Ježíš zvolal:

„DOKONÁNO JEST!“

Od té chvíle chrámové oběti přestaly mít význam. Symbol se střetl s jeho vyplněním ve smrti Beránka Božího. Mesiáš dokončil práci, kterou mu přidělil jeho Otec. Bylo to naplánováno před začátkem světa. Každý krok záchranného plánu byl dokončen podle rozpisu. Luciferovy snahy o svržení tohoto plánu byly neúspěšné. Ježíšovo vítězství zajistilo spásu pro lidstvo. Když Ježíš v jeho smrtelné agonii zvolal „dokonáno jest“, nebem se musel ozývat triumfální jásot. Ten ohromný zápas, který se tak dlouho protahoval, byl nyní rozhodnut. Ježíš je dobyvatelem. Vyplnění bylo úžasné.

Na výroční hebrejský den Usmíření (Jom Kippur) velekněz vešel do velesvatyně třikrát – jednou se zvláštním podáním kadidla a dvakrát, aby pokropil krev obětí. Když vešel s krví obětovaného zvířete, pokropil krev na slitovnici, která představovala Boží trůn. Po tom, co strávil tři hodiny ve tmě nejsvatějšího místa, velekněz vyšel ven s prázdným kotlíkem v ruce, pozdvihl jej a prohlásil: „Dokonáno jest“.

Potom lidé věděli, že oběť byla Bohem přijata a jejich hříchy byly odpuštěny. Ješuovy tři hodiny ve tmě na kříži skončily vítězným zvoláním: „Dokonáno jest“. Udělal všechno, co jen mohl. Nyní máme způsob na záchranu. To neznamená, že každý bude zachráněn. Padák je vyroben a nachystán tak, aby mohl zachránit život pilota, který vyskočí z letadla. Něco to ale potřebuje… ten pilot musí zatáhnout za šňůru, aby se padák otevřel. Jeho úloha je také nutná. I když padák je dokončen, pilotova úloha stále ještě čeká dokončení před tím, než je zachráněn. V božském záchranném plánu je reakce každého jednotlivce rozhodující.

Skála se otevřela

Ježíš mohutným hlasem zvolal poslední slova:

„Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“

Jak se tak podřídil, pocit ztráty Otcovy přízně byl od něho odňat. Ježíš zvítězil vírou. Nyní si byl vědom svého triumfu a byl si jist, že bude vzkříšen z mrtvých. Bezprostředně na to vyrazil z hloubky země dunivý, hrozivý zvuk. Země se silně zatřásla a skály praskaly. Ježíš byl mrtev. Z žasnoucího římského setníka byla vynucena slova:

„Toto byl vpravdě Syn Boží“.

Smrt ukřižováním byl pomalý proces. Mohla se protahovat až několik dní. Ti vojáci patřili ke zvláštnímu oddílu provádějícímu ukřižování. Byli se scénami ukřižování dobře obeznámeni. Udivilo je, že Ježíš už byl mrtev.

Kopí probodlo jeho bok

Kněží si chtěli být jisti, že Ješua je skutečně mrtev, a tak na jejich návrh voják vrazil kopí do jeho boku. Dobře si všimněte, co následovalo. Učedník Jan to zapsal:

„Ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili. Neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo: ‚Ani kost mu nebude zlomena.‘ A na jiném místě Písmo praví: ‚Uvidí, koho probodli.‘ „

Všimli jste si toho? Vytekly dva bohaté a rozlišné proudy, jeden krve a druhý vody. To viděli ti, kteří stáli u kříže. Podle toho, že vytekla hustá a červená krev, oddělená od doprovázejícího vodního séra, vojáci poznali, že Ješua je vskutku mrtev. Tady bylo překvapivé svědectví toho, že Ježíšova smrt nebyla následkem tělesného vyčerpání, ani kvůli bolestem ukřižování, ani ne následkem bodnutí kopí. Jeho srdce doslova puklo.

Dvě věci – to náhlé a „hlasité“ zvolání v okamžiku smrti a proud krve a vody, který vytekl z jeho boku – zvěstovaly, že zemřel na puklé srdce. Srdeční svaly se možná doslova protrhly. To se může pod intenzivním mentálním stresem přihodit. Když si to zblízka prozkoumáme, je v tom víc, než se na první pohled jeví.

Krev a voda: lékařské svědectví

Před několika lety Dr. Walshe, profesor lékařství na „University College“ Londýn, prohlásil, že při protržení srdce pacient přirazí ruku ke hrudi a vydá pronikavý výkřik. Smrt obyčejně velmi rychle následuje. Krev unikne do dutiny pericardium (srdeční vak). V případech protržení srdce se zjistilo, že v tom vaku se nahromadilo půl až jeden a půl kilogramu krve, ze které se oddělilo limpid serum („krev a voda“).

Když jsem se nedávno připravoval mluvit na toto téma v jižní Austrálii, bylo mi oznámeno, že sporná teoložka Barbara Thiering mne napadla na základě toho, že krev a voda nemohly z Ježíšova boku vytéct. Jelikož Ježíš byl mrtev, tvrdilo se, že krev by už byla sražená. Tím to prý hasne! Já jsem ale už měl v mém fasciklu výsledky opětovaných pozorování a pokusů provedených lékařskými odborníky na mrtvých lidech.

V roce 1957 A.F. Sava oznámil, že prováděl pokusy na mrtvolách méně než šest hodin po smrti. Tyto pokusy dokázaly, že když je do strany hrudě vraženo kopí, „tekutina z pericardiumu a ze srdce zaplaví prostor kolem plic, spíše než aby pomalu vytekla skrze propíchnuté plíce do rány v hrudní stěně“. Sava věřil, že v případě Ježíše se krev a voda nahromadily hned uvnitř hrudního koše, mezi pleurou vykládající hruď a pleurou vykládající plíce. Navrhl také, že bičování několik hodin před tím, než byl ukřižován, stačilo k tomu, aby se tělesná tekutina nahromadila uvnitř hrudi.

Zkušenosti s vážnými zraněními hrudi předvedly, že zranění, která nepronikla hruď, jsou schopna způsobit nahromadění krvácející tekutiny v prostoru mezi žebry a plícemi. Objem těchto tělesných tekutin se různí podle vážnosti zranění a stupně reakce na takové zranění… Takto nahromaděná krev v uzavřených dutinách se nesráží. Červené krvinky mají tendenci svou váhou klesnout do spodu dutiny, a tím rozdělit tekutinu na tmavočervenou buněčnou složku na spodu, zatím co světlejší průhledné serum se nahromadí ve vrchní části jako oddělená i když přilehlá vrstva… Tudíž čistě z hlediska mechanické anatomie, možnost výlevu krvácení mezi plícemi a žebry je daleko větší než podobný jev uvnitř srdečního vaku.

V roce 1975 John Wilkinson, lékařský misionář, analyzoval a zhodnotil různé teorie a dospěl k závěru, že výtok krve a vody byl výsledkem zemské tíže a vertikální pozice těla na kříži. Všímaje si, že krev zůstane tekutá nějakou dobu po smrti, Wilkinson usoudil, že kopí muselo probodnout spodní část srdeční komory. Na základě svých zkušeností s vážnými zraněními hrudi souhlasil, že ‚voda‘ pocházela z pericardialového vaku.

Tato tekutina „byla řídká, průhledná a bezbarvá a docela odlišná od husté, neprůhledné, červené krve, kterou doprovázela.“ Rána kopí tu tekutinu uvolnila, a tím, že kopí proniklo srdce, uvolnila také krev, která vytekla první. Je možné, že vyteklo víc vodnaté tekutiny než krve. Dr. C. Truman Davis, lékařský doktor, který pedantsky studoval ukřižování z lékařského hlediska, říká, že:

„únik vodnaté tekutiny z vaku obklopujícího srdce“ je svědectví „ne běžné smrti ukřižovaných způsobené udušením, ale selhání srdce způsobené šokem a sevření srdce tekutinou v pericardium.“

Samuel Houghton, MD, významný fyziolog z University of Dublin, kapacita na tělesné jevy doprovázející smrtelná zranění, prohlásil:

Příčinou Kristovy smrti bylo protržení srdce – schopně tvrdí Dr. William Stroud; a že k protřžení srdce skutečně došlo pevně věřím… Důležitost toho je zřejmá. Ukazuje, že zápis v Janovi 19 nemohl být smyšlený; že zapsaná fakta musel vidět očitý svědek; a že ten očitý svědek byl tak ohromen, že ten jev zjevně považoval za zázračný. Jan to považoval, pokud ne za zázrak, alespoň za velmi neobvyklou věc.

Začalo to předešlého večera v zahradě Getsemanské, kdy Ješua potil krev, jak lékař Lukáš poznamenal. Bylo to tam, kde začaly „velké útrapy“, které nakonec zhasly jeho život. Ježíš nezemřel na rány od hřebů nebo na bolest ukřižování. Ptám se: Zemřel následkem útrap způsobených masivní váhou hříchů, které na sebe vzal, a následkem toho, že vnímal, jak ho Bůh opustil kvůli těm hříchům na něm spočívajícím? Byl zabit hříchem světa, který si zvolil nést?

To nebyla obyčejná smrt, kterou my všichni zemřeme, ale ta „konečná“ smrt oddělení od Boha. Ježíš tu smrt okusil, aby nás od ní zachránil. Zemřel doslova i obrazně na puklé srdce. Během zemětřesení se skála otevřela. Na levo od prostřední díry pro kříž, na dně právě té díry, do které byl zasazen Ježíšův kříž, byla skála trhlinou otevřena.

Potom, když setník vrazil kopí do Ježíšova boku, vytekly dva bohaté proudy, jeden krve a druhý vody. Průměrná osoba má 3,8 až 4,7 litrů krve. Krev a voda tekly po jeho boku, po jeho nohou, a do díry na kříž. Krev vtekla přímo do pukliny ve skále, dále dolů a kapala na slitovnici schrány smlouvy, která byla pohřbena asi 6 metrů pod tím.

Jak to víme? Trhlinu jsme podrobně zkoumali a ukazuje krev, která do ní vtekla. Stále tam ještě je. A je to lidská krev. Je těžké se zbavit pocitu, že Božská Mysl ty události sehrávala. Už 600 let před Ježíšovou smrtí bylo zajištěno ukrytí schrány právě v té komoře. Během obléhání Jeruzalému babylónci v 587–586 př. n. l., Jeremiáš a/nebo chrámoví kněží ukryli schránu smlouvy v komoře té jeskyně.

Neměli žádné ponětí o událostech, které se odehrají v pátek 31 n. l. Římané, kteří tu díru vydlabali, neměli tušení o tom, co se pod jejich nohama nachází, ani že tu prostřední díru umístili přesně na správném místě. Do chvíle, kdy Ježíš nezemřel, žádná krev nemohla skapat dolů, protože tam nebyla žádná trhlina. Ty úžasné „shody okolností“ však nastaly. Kdo to mohl zařídit? A nyní, o 2000 let později, Ten, kdo nezná ani kvapu, ani zpoždění, konečně odhalil schránu smlouvy, právě když se přibližujeme dalšímu velkému zákroku – slíbenému druhému příchodu. O tom něco později. Má manželka, která byla na nalezišti se mnou, před pár dny věcně poznamenala: