fbpx
Zmeň svoj život
HermeneutikaTématika Kristus a Boh Otec

Dôkazy Stvoriteľa

Existují objektivní důkazy o Boží existenci? Jaké jsou důsledky ateizmu? Kde se tu Bůh vzal? Můžeme Boha osobně poznat? Bible začíná konstatováním:

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (Gn 1:1).

Existence Boha je považována za samozřejmou, nepotřebuje vysvětlení. Žalm 14:1 nám říká:

„Bloud si v srdci říká, Bůh tu není. Jednají zvráceně, páchají ohavnosti, nikdo nic dobrého neudělá.“

Zde vidíme, že Bible spojuje zvrácené myšlení ohledně Boha – zejména popírání samotné Jeho existence – se zvrácenými mravy. A je pravda, že není-li Bůh, neexistuje-li Stvořitel, který stanoví pravidla, pak nemáme mravní oporu. Když děti Izraele v době Soudců na svého Stvořitele zapomněli a neměli nikoho, kdo by je vedl k věrnosti Bohu, „…každý dělal, co uznal za správné“ (Soudců 21:25) a vládl chaos.

Dnes jsme svědky týchž jevů. Země, kde lidé kdysi Boha uctívali uznávajíce, že „v Kristu Bůh usmířil svět se sebou“ (2K 5:19), zažívaly nebývalé bezpečí a rozkvět. Tytéž země se nyní rozpadají, jak se lidé obracejí k Bohu zády.

„Spravedlnost vyvyšuje pronárody, kdežto hřích je národům pro potupu.“ (Př14:34).

S tím, jak se národy obracejí zády k Bohu a žijí tak, jako kdyby neexistoval, vrší se hřích na hřích – politická korupce, lži, pomluvy, smilstvo na veřejnosti, násilná trestná činnost, potraty, krádeže, cizoložství, narkomanie, alkoholizmus, závislost na hracích automatech i chamtivost všeho druhu. Ruku v ruce s tím přicházejí hospodářské potíže, jak rostou daně a vlády si půjčují peníze na financování rozbujelého policejního aparátu, věznic a dalších represivních složek k amatérskému „zvládání“ problémů.

V 1. kapitole listu sv. Pavla Římanům čteme cosi jako komentář dění v současném světě:

„Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli – on budiž veleben na věky! Amen. Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost. Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší. Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči, pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování. Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují.“

Mnohé z nejvyšších vládních činitelů i pracovníků ve školství bývalých velkých křesťanských národů by Bible nazvala „blázny“. Myslí si, že jsou moudří. Avšak popíráním samotné Boží existence či důležitosti Boha pro své životy sešli na „scestí“.

Tento odklon od víry v Boha je stimulován široce přijímaným evolucionistickým myšlením – vírou, že vše se vytvořilo přirozenými procesy a že tedy Bůh je zbytečný. Evolucionisté sice připouštějí, že existuje ‚plán‘, že však není třeba žádný Plánovač. Věci a organizmy se zkonstruovaly samy od sebe! Tohle myšlení, kdy jsou očividné důkazy Boží existence (Ř1:19-20) bagatelizovány, vede samozřejmě k ateizmu (přesvědčení, že Bůh neexistuje) i k sekulárnímu humanizmu (člověk si může naplánovat život bez Boží pomoci).

Takové myšlení dnes převládá na univerzitách i při řízení států. Jedny z nejtěžších zločinů v dějinách lidstva spáchali ti, kdo se řídili evolucionistickým pojetím mravnosti – Lenin, Hitler, Stalin, Mao Ce-tung, Pol Pot. Ateistický evolucionista Sir Arthur Keith prohlásil o Hitlerovi:

„Německý Führer…je evolucionistou; vědomě se snažil vládnout v Německu podle evoluční teorie.“ (1)

Mnoho milionů lidí strašně trpělo a ztratilo život kvůli tomuto ateistickému způsobu myšlení. Ateizmus zabíjí, protože bez Boha neexistují žádná pravidla – vše je dovoleno! Ateisté jsou čelnými zastánci uzákonění potratů, eutanázie, narkomanie, prostituce, pornografie i promiskuity. Všechny tyhle jevy jsou příčinou bídy, utrpení a smrti. Ateizmus je filozofií smrti.

Ateisté nyní rádi poukazují na zvěrstva spáchaná takzvanými „křesťany“ – zvlášť oblíbené jsou křižácké války a zabíjení v Severním Irsku. (2) Kdyby byli lidé páchající tyhle zločiny opravdu křesťany, jednali by a jednají v rozporu se svými vlastními mravními normami (např. „nezabiješ“, „miluj své nepřátele“).

Ale kupříkladu Stalin jednal v souladu se svým přesvědčením, protože jako ateista (po přečtení Darwinových knih) neměl objektivní základ pro nějakou mravnost. Keith (str. 9) připustil, že Hitler jednal také v souladu se svou evolucionistickou filozofií.

Křesťanství učí, že „Bůh je láska“, říká „milujte se“ a „milujte své nepřátele“. Taková láska je obětavá. Proto jdou křesťané vždy příkladem v pomoci nemocným, péči o sirotky a seniory, starosti o to, aby lidé měli co jíst, aby se chudým dostalo patřičného vzdělání a aby se vymýtilo vykořisťování projevující se zaměstnáváním dětí i otroctvím.

Ateizmus se svými zásadami odvozenými z evolučního učení tvrdí, že „láska“ není nic jiného než sobecká snaha znásobit vyhlídky na to, že naše geny přežijí v našich potomcích či v našich blízkých příbuzných. V „boji o přežití nejschopnějších“ – kde je tu místo pro soucit? Hitlerovy koncentráky vyrostly z jeho touhy po tom, aby „árijská rasa“ vyhrála bitvu o „zachování nejschopnějších ras v boji o život“ (podtitul Darwinova Původu druhů). Ateizmus je však nejen destruktivní, je také ve svých samotných základech logicky chybný, protože Stvořitel musí existovat, jak uvidíme dále.

Některá data o sociální situaci v Austrálii, ze kterých vyplývá vztah mezi útlumem náboženského cítění u dětí a narůstajícími sociálními problémy. Další ukazatele jako je rozvodovost, počet znásilnění atd., vykazují podobné trendy. Vliv církve znatelně zeslábl po zavedení vyučování v duchu evoluce v 50. a 60. letech 20. století. Čísla z dalších „křesťanských“ zemí svědčí o podobných vztazích. (3)

Biblické důkazy pro existenci nadpřirozeného autora

Kromě toho, že hlásá Boží přítomnost, přináší Bible též svědectví o tom, že Bůh existuje; jedině nadpřirozená inspirace může totiž vysvětlit existenci této nejpozoruhodnější z knih. Rysy Bible svědčící o božském autorství zahrnují:

Udivující jednotu Bible. Ačkoli ji psalo více než 40 autorů z více než 19 různých profesí zhruba 1600 let, představuje Bible od počátku do konce logický záznam zjevené pravdy. Však také do sebe první a poslední kniha Bible, Geneze a Apokalypsa, dokonale zapadají – jedna popisuje „ztrátu Ráje“ a druhá „jeho znovunabytí“ a svědčí o jejich božském autorství (srovnej například Gn 1-3 a Zj 21-22).

Zázračné uchování Bible. Bible tu zůstává navzdory všemu politickému i náboženskému pronásledování. Římský císař Dioklecián měl za to, že na základě svého výnosu z roku 303 po Kr. zničil všechny nenáviděné Bible. Dokonce nechal vztyčit nad popelem jedné spálené Bible sloup na památku tohoto vítězství. O pětadvacet let později objednal nový císař Konstantin výrobu 50 Biblí na vládní náklady! V osmnáctém století předpovídal známý francouzský neznaboh Voltaire, že za sto let nezbude na Zemi jediná Bible.

Ironií osudu použila 50 let po jeho smrti Ženevská biblická společnost jeho starý tiskařský lis a jeho dům k výrobě celých stohů Biblí. Bible je dnes k dispozici v mnohem více jazycích než jakákoli jiná kniha.

Historickou přesnost Bible. Nelson Glueck, slavný židovský archeolog, hovořil o tom, co nazval „téměř neuvěřitelně přesnou historickou pamětí Bible, zejména tam, kde je podepřena archeologickými nálezy“. (7) William F. Albright, považovaný ve světě za jednoho z velkých archeologů, prohlásil:

„Nadměrná skepse, kterou chovaly k Bibli významné historické školy osmnáctého i devatenáctého století a s níž se občas setkáme i dnes, se postupně vytrácí. Objev za objevem ověřuje přesnost nesčetných podrobností a přispívá k rostoucímu uznávání hodnoty Bible jako historického pramene.“ (7)

Sir William Ramsay, považovaný za jednoho z největších archeologů vůbec, vyrůstal v polovině devatenáctého století v ovzduší německého historického skepticizmu a tak nevěřil, že jsou zprávy Nového zákona historicky spolehlivé. Jeho archeologické výzkumy ho však přivedly k poznání, že tento skepticizmus je neoprávněný. A tak zcela změnil názor. Ve své práci o Lukášovi, autoru Lukášova evangelia i Skutků apoštolů, Ramsay napsal:

„Lukáš je historikem prvního řádu…měl by být řazen k největším historikům vůbec.“ (8)

V mnoha konkrétních případech potvrzuje archeologie přesnost Bible. (9) Existuje mnoho míst Bible, která skeptici považovali za nepřesná, většinou z toho důvodu, že pro ně neexistovaly doklady v nezávislých pramenech (klam zvaný argumentum e silentio); posléze však vždy vykopali archeologové pro tu kterou biblickou zprávu důkazy. (4)

(argumentum e silentio = v logice ne vždy bezpečné závěry spočívající v tom, že nevyslovení odmítavého soudu se chápe jako tichý soud souhlasný. Tato argumentace se dostala do kanonického práva díky autoritě papeže Bonifáce VIII., který měl v oblibě rčení „kdo mlčí, souhlasí“. Pozn. překl.)

Vědeckou přesnost Bible. Několik příkladů: že Země je kulatá (Iz 40:22); Země je zavěšena v prostoru bez opory (Jb 26:7); počet hvězd nelze spočítat (10) (Gn 15:5); hydrologický cyklus (11); mořské proudy (11); živé organizmy se rozmnožují podle druhů (12); mnoho poznatků o zdraví, hygieně (13); stravování (14); fyziologii (jako třeba důležitost krve, např. Lv 17:11); první a druhý termodynamický zákon (např. Iz 51:6) a mnoho dalších skutečností (15).

Bible inspirovala nejvýznamnější spisovatele – od Shakespeara, Miltona, Popea, Scotta, Coleridgeho a Kiplinga, abychom uvedli jen některé – i umění takových velikánů jako byli Leonardo da Vinci, Michelangelo, Rafael a Rembrandt. Inspirovala i vynikající hudbu Bachovu, Händelovu, Haydnovu, Mendelssohnovu i Brahmsovu. Však také odmítání biblického pojetí světa doprovázel úpadek kultivovanosti v umění (16).

I dnes obrací biblické poselství národy. I dnes vysvobozuje například animistické kmeny na Filipínách od strachu a bývalí kanibalové v Papui-Nové Guineji a na Fidži žijí nyní v míru, a to všechno díky evangeliu.

Naprostá poctivost Bible. Jsou knihy, které může člověk napsat, když se mu je zachce napsat. Ale je kniha, kterou člověk nemůže napsat, i kdyby se mu ji chtělo napsat – a tou je Bible. Bible neuctívá člověka, nýbrž Boha. Lidé v Bibli jsou obyčejnými smrtelníky; jsou zde líčeni se všemi svými slabostmi. Tím spíš na pozadí jejich hříšnosti a nevěrnosti září Boží svatost a věrnost.

Bible zaznamenává i selhání samotných hrdinů víry (Žd 11) včetně Noema (Gn 9:20-24), Mojžíše (Nu 20:7-12), Davida (2. Samuelova 11), Eliáše (1. Královská 19) i Petra (Mt 26:74). Na druhé straně často chválí nepřátele Božího lidu – kupříkladu Artaxerxese (Nehemjáš 2), Daria Médského (Daniel 6) i Julia (Sk 27:1-3). Tato fakta svědčí jasně o tom, že Bible nebyla psána z lidské perspektivy.

Poselství Bible měnící lidské životy. V San Francisku vyzval jednou jeden člověk doktora Harryho Ironsideho k diskuzi o „agnosticizmu (17) versus křesťanství“. Dr. Ironside souhlasil pod podmínkou, že ho agnostik nejprve přesvědčí o přednostech agnosticizmu, pro které stojí za to ho hájit. Dr. Ironside vyzval agnostika, aby mu přivedl alespoň jednoho muže, který byl „na dně“ (alkoholika, zločince apod.) a jednu ženu, která se ocitla na okraji společnosti (třeba prostitutku), a dokázal mu, že oba tyto lidi zachránila z morální bídy filozofie agnosticizmu. Dr. Ironside se zato zavázal, že přizve ke zmíněné diskuzi 100 mužů a žen, které zázračně zachránila víra v evangelium, které se agnostik vysmíval. A onen skeptik svou diskuzi s Dr. Ironsidem vzdal.

Biblické poselství uzdravuje životy narušené hříchem, který nás odděluje od našeho svatého Stvořitele. Naproti tomu agnosticizmus i ateizmus podobně jako kterákoli jiná antináboženská filozofie lidi ničí.

Další důkazy pro Stvořitele – Boha Bible

Všeobecný sklon věcí k úpadku a rozpadu na části svědčí o tom, že vesmír musel být na počátku „natažen“. Není tu věčně. To je v naprostém souladu s formulací Gn 1:1:

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“

Změny, které pozorujeme na živých organizmech, nepatří k druhu změn hovořících o tom, že organizmy vznikly samy od sebe nějakým přírodním, evolučním procesem. Evoluce od molekul k člověku je podmíněna tvorbou nových složitých genetických programů čili informací. Mutace i přírodní výběr vedou pouze ke ztrátě informací.

Ve fosilním záznamu nenalézáme očekávané přechodné formy svědčící o vývoji od jednoho základního druhu organizmu k jinému. Tohle je důležitá skutečnost svědčící proti víře v to, že živé organizmy vznikaly postupně celé věky.

Důkazy pro to, že vesmír je relativně „mladý“, jsou také v rozporu s vírou, že všechno vznikalo miliardy let. Právě proto, že jsou evoluční jevy tak nepravděpodobné, materialisté si představují, že v tom nějak pomohou dlouhá časová období.

Tradovaná kultura stovek domorodých kmenů po celém světě – například jejich vyprávění o globální Potopě – potvrzuje biblické pojetí dějin stejně jako jazykovědné i biologické důkazy o příbuznosti všech lidských „ras“.

Exploze poznatků o složitých pochodech v buňkách i koordinované činnosti tělesných orgánů ukázala, že takové jevy, jako je srážlivost krve, nemohly vzniknout nakupením náhodných změn. Instrukce či informace určující složitou organizaci živé hmoty nejsou obsaženy v samotných molekulách (stejně jako v krystalu), nýbrž jsou předepsány zvenčí. To všechno vyžaduje inteligentního Stvořitele, jehož schopnosti daleko přesahují inteligenci naší.

Mýtus ateizmu a věda

Mnoho lidí má dnes za to, že věda je protináboženská. Ateisté přispívají k šíření tohoto názoru tvrzením, že jejich způsob myšlení je „vědecký“. Svým přístupem ovšem pouze nově definují vědu bez Boha. Ve skutečnosti začala věda vzkvétat teprve tehdy, když v Evropě s postupující reformací zdomácnělo biblické pojetí stvoření. Předpoklady, které umožnily vědecký přístup ke zkoumání světa – například, že stvořený vesmír je skutečný, logicky uspořádaný, že mu můžeme porozumět a můžeme ho zkoumat – , vycházejí z Bible. A uznávají to i nevěřící historici vědy jako třeba Loren Eiseley (19).

Proto téměř všechny vědecké disciplíny byly založeny buď vědci věřícími v biblickou zprávu o Stvoření a Potopě, nebo takoví vědci napomáhali či podstatně přispěli k jejich zdokonalení (20,21). A i dnes věří mnoho vědců v Bibli (22).

Je tohle věda?

Vědecký pokrok nám přinesl mnoho úžasných věcí: lidi na Měsíci, levné potraviny, moderní lékařskou péči, elektřinu, počítače a tak dále. Všechny tyhle úspěchy předpokládají konání pokusů v reálném čase, na základě jejich výsledků stanovování dalších výzkumných postupů a posléze konání dalších pokusů s cílem tyhle postupy ověřit. Při této práci mají prognózy či závěry vědců úzkou vazbu na pokusy a pro spekulace je zde často málo prostoru.

Tento typ vědy nazýváme vědou operativní či experimentální, a její výsledky mnohonásobně rozšířily naše znalosti, což lidstvu neobyčejně prospělo.

Existuje však další typ vědy, a sice věda zabývající se minulostí; můžeme jí říkat věda historická či věda o původu. Jedná-li se o rekonstrukci minulých dějů, má ovšem tento typ vědy jen omezené možnosti, protože prostě nemůžeme provádět pokusy přímo na dávných událostech a historii nelze zopakovat.

Ve vědě o původu využíváme pozorování, která děláme dnes, a z nich usuzujeme na minulost. Pokusy, které provádíme dnes a které mají vypovídat o minulosti, mají často četná omezení, takže příslušné soudy zahrnují spoustu odhadů a nepřesností. Čím časově vzdálenější událost studujeme, tím delší je nutný řetězec hypotéz a dohadů a tím více ovlivňují naše závěry mimovědečtí činitelé – faktory, jako je náboženské přesvědčení (či ateizmus) vědce.

Takže to, co je v souvislosti s minulostí vydáváno za „vědu“, není často o mnoho více než soukromý světový názor příslušného vědce.

Ke sporům mezi „vědou“ a „náboženstvím“ dochází pak právě v téhle historické vědě, nikoli ve vědě experimentální. Uznání, které si vydobyla svými úspěchy věda experimentální, svádí bohužel mnoho lidí k víře, že domněnky historických vědních disciplín stojí na stejně spolehlivých základech.

Pokud jde o vědy historické, nevedou se v nich spory ani tak o důkazy, které nám poskytuje přítomnost, jako o domněnky o minulosti. Vědci věřící svědectví Bible, která si činí nárok na to být Slovem Božím (23), docházejí k jiným závěrům než ti, kdo Bibli nevěří. Záměrné popírání Božího Slova (2P 3:3-7) je v „historických vědách“ zdrojem mnoha neshod.

Kdo stvořil Boha?

Skeptici se často ironicky křesťanů ptají: „Stvořil-li Bůh vesmír, kdopak potom stvořil Boha?“ (i mnozí seriózní myslitelé si kladou podobné otázky). Bible však popisuje Boha jako nestvořeného (tj. věčného) stvořitele vesmíru, a zákony, které platí pro vesmír nemohou být aplikovány na Boha, takže se otázka „Kdo stvořil Boha?“ stává nelogickou, asi stejně jako otázka „S kteroupak je ženatý ten svobodný mládenec?“

Takže chytřejší tazatel by se mohl zeptat: „Potřebuje-li vesmír příčinu, pročpak ji potom nepotřebuje Bůh? A nepotřebuje-li Bůh příčinu, proč by měl potřebovat příčinu vesmír?“ Zamysleme se nad těmito skutečnostmi:

  • Všechno, co má nějaký začátek, má i příčinu (25).
  • Vesmír má počátek.
  • Proto má vesmír i příčinu.

Důraz zde klademe na tučně vytištěná slova. Vesmír vyžaduje příčinu, protože měl počátek, jak vysvětlíme dále. Bůh na rozdíl od vesmíru počátek neměl, takže příčinu nepotřebuje. Navíc dokazuje Einsteinova obecná teorie relativity podepřená mnoha pokusy, že čas je propojen s hmotou i s prostorem. Takže na počátku vesmíru vznikl i sám čas spolu s hmotou i prostorem. Jelikož je Bůh a priori stvořitelem celého vesmíru, stvořil i čas. Proto také není vymezen časem, který stvořil, takže nemá v čase počátek. A nemá tedy ani nepotřebuje žádnou příčinu.

Existují jasné důkazy pro to, že na rozdíl od Boha vesmír svůj počátek měl. Dokazují to zákony termodynamiky, nejzákladnější zákony fyziky.

  • 1. zákon: Celkové množství hmoty-energie ve vesmíru je stálé.
  • 2. zákon: Množství energie ve vesmíru, jež je k dispozici pro práci, klesá, čili entropie (26) vzrůstá na maximum.

(entropie = termodynamická stavová veličina zavedená R. E. Clausiem, míra stupně neuspořádanosti uzavřeného systému. Pozn. překl.)

Je-li celkové množství hmoty-energie omezené a množství využitelné energie klesá, pak nemohl vesmír existovat odjakživa, jinak by byl již vyčerpal všechnu využitelnou energii a dosáhl stavu, který je znám jako „tepelná smrt“. Například všechny radioaktivní atomy by se byly rozpadly, ve všech částech vesmíru by byla stejná teplota a nebyla by možná žádná další práce. Takže nejlepším řešením je teorie, že vesmír musel být stvořen se spoustou využitelné energie a nyní setrvačností dobíhá (27).

Jak ale odpovíme tazateli, který připustí, že vesmír měl počátek, avšak neuzná, že potřebuje příčinu? Je však samozřejmé, že věci, které začnou, příčinu mají – nikdo to v duchu nikdy nepopře. Veškerá věda, historie i právní vědomí lidstva by se zhroutily, kdyby byl tento zákon příčiny a následku popřen (28). Rovněž nemůže být vesmír příčinou sebe sama – nic nemůže stvořit sebe samo, protože by to muselo existovat dříve, než to vzniklo, což je logicky absurdní. Množství využitelné energie ve vesmíru stále klesá, což jasně svědčí o tom, že měl počátek.

Souhrn

  • Lze prokázat, že vesmír (včetně samotného času) měl počátek.
  • Je nesmyslné věřit tomu, že by něco mohlo začít existovat, aniž by to mělo nějakou příčinu.
  • Vesmír proto příčinu potřebuje, přesně jak to říká Geneze 1:1 i Římanům 1:20.
  • Bůh je coby stvořitel času mimo tento čas. Proto neměl žádný počátek v čase, existoval vždycky, a nepotřebuje tedy pro svou existenci žádnou příčinu (29,30).

Ať se na to díváme z kterékoli stránky – ať čerpáme důkazy z Bible, z faktu neuvěřitelně složité, proorganizované informace v živých organizmech či z teorií o původu vesmíru – , pak víra ve všemohoucího, vševědoucího Stvořitele, Boha zjeveného nám v Bibli, je nejen rozumná, nýbrž je tím jediným schůdným vysvětlením

Křesťan zná Boha!

Opravdový křesťan nikdy nezapochybuje o Boží existenci. Bible nám říká:

„Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ (Ř 8:14-16).

Bible zde říká, že křesťané mají k Bohu osobní vztah. Takto vypadá vyznání těch, kdo si uvědomili svou hříšnou podstatu v očích Všemohoucího Boha i její strašné důsledky, svých hříchů však litovali a přijali Boží odpuštění umožněné Ježíšovou smrtí a vzkříšením. Všichni tito opravdoví křesťané přijali Božího Svatého Ducha a mají tedy jistotu, že jsou „Božími dětmi“. A vědí, že mají věčný život (1J 5:13).

Mimobiblické důkazy pro Stvořitele-Boha Bible
1. Přírodní zákon

Existuje univerzální tendence všech hmotných/energetických soustav spotřebovávat se (31). Stávající energie se rozptyluje a řád se vytrácí. Nezasáhne-li nějaký naprogramovaný mechanizmus či inteligentní činitel, budou i otevřené soustavy (32) tíhnout od řádu k chaosu, od informace k její absenci, a bude v nich ubývat zdrojů energie.

To je pak příčinou toho, že teplo proudí samovolně vždy z teplejšího do chladnějšího tělesa a že suchá větvička nevyraší ani pomocí sebesilnější sluneční energie (na rozdíl od zelené rostliny, která disponuje specifickým, předem naprogramovaným mechanizmem, který vede energii tak, aby vytvořila zvláštní druh řádu známý jako specifická složitost).

Aplikujeme-li tento zákon na původ života, pak to popírá každou jinou možnost než to, že specifická složitost života byla hmotě vtisknuta informací zvnějšku (viz str. 25-26). Aplikujeme-li tento zákon na celý vesmír, o němž se soudí, že směřuje k „tepelné smrti“ (to znamená „od kosmu k chaosu“), pak je v zásadním rozporu se základní myšlenkou evoluční filozofie o tom, že se vesmír vyvíjí „od chaosu ke kosmu, jen tak sám od sebe“ (33,34).

Takže vesmír musel být na počátku „nastartován“ a nemohl tu být věčně. To vyžaduje příčinu, která byla mimo vesmír, a která by ho „natáhla“ – stejně, jako hodinky nemohou natáhnout samy sebe!

2. Živé organizmy

Sledování změn živých organizmů a směru těchto změn nepodporuje víru v evoluci od prvoků k člověku (v makroevoluci).

Selekce genetické informace již přítomné v populaci (kupříkladu odolnost komárů vůči DDT) způsobuje vždy ztrátu genetické informace ve zmíněné populaci. Komár odolný vůči DDT je sice přizpůsoben prostředí s DDT, populace však ztratila geny přítomné v neodolných komárech, protože vyhynuli, a tak nemohli předat své geny dál. Takže přírodní výběr i adaptace způsobují ztrátu genetické informace.

Z teorie informace i z mnoha pokusů a pozorování víme, že mutace (zkopírované chyby) nejsou s to rozmnožit objem informací a zlepšit funkční složitost organizmu (35). Místo toho způsobují „informační šum“ během přenosu genetické informace, jak nás to učí ověřené vědecké zákony o vlivu náhodné změny na tok informací, a tak tuto informaci ničí (36).

Nepřekvapí nás tedy skutečnost, že přes tisíc lidských nemocí je nyní spojováno s mutacemi. Tenhle úbytek genetické informace (vinou mutací, výběru/adaptace/speciace i vymírání) je v souladu s teorií o tom, že původně stvořené genofondy – se značným stupněm počáteční proměnlivosti – se od té doby ztenčují.

Pozorované „mikro“změny – jako třeba odolnost bakterií vůči antibiotikům nebo odolnost hmyzu vůči insekticidům – vedou k poklesu informačního obsahu případně nanejvýš k horizontálnímu přeskupení informace. Tyto změny se nekumulují, a tak nemohou zajistit požadovaný evoluční nárůst informace bez ohledu na délku času (37).

Tyhle malé změny vydávají někteří učitelé biologie omylem za „důkazy evoluce“, nelze je však extrapolovat k vysvětlování evoluce měňavky v člověka. Taková extrapolace připomíná snahu dokázat, že ztratí-li nevýnosný podnik každým rokem jen pár korun, pak poskytne-li se mu dostatek času, vytvoří zisk. Naproti tomu do modelu Stvoření/Pád zapadají zmíněné změny výborně.

3. Fosilie

Ačkoli Darwin očekával, že se najdou miliony fosilií přechodných forem organizmů, nenašly se žádné kromě pouhé hrstky sporných exemplářů. Evolucionista Dr. Colin Patterson z Britského přírodovědného muzea odpověděl na dopis s dotazem, proč nezařadil ilustrace přechodných forem do své knihy o evoluci, takto: „…Zcela souhlasím s Vaší kritikou faktu, že jsem do své knihy nezařadil vyobrazení konkrétních přechodných forem života, jak je postuluje evoluční teorie.

Kdybych o nějakých věděl, fosilních či žijících, byl bych je samozřejmě uvedl. Navrhujete, abychom přizvali nějakého malíře, který by podobné transformace vizualizoval, ale z čeho by ve své práci vycházel? Já bych mu upřímně řečeno pomoci nemohl, a kdybychom měli vše ponechat na fantazii onoho umělce, neposkytlo by to pak čtenáři zavádějící informace? Napsal jsem dotyčnou knihu před čtyřmi lety. Kdybych ji měl napsat nyní, myslím, že bych ji do značné míry přepracoval.

Věřím v myšlenku gradualizmu, nejen z úcty k Darwinovi, nýbrž proto, že to zdá se vyžaduje moje chápání genetiky. Avšak Gouldovi i lidem z Amerického muzea se těžko odporuje, tvrdí-li, že žádné přechodné fosilie neexistují. I mne samotného jako paleontologa velmi znepokojují filozofické problémy spojené s určováním předků a potomků ve fosilním záznamu. Píšete, že bych měl alespoň ‚zveřejnit fotografii fosilie, z níž každý konkrétní druh pochází.‘ Naliji Vám čistého vína – neexistuje ani jedna taková fosilie, za niž by se člověk mohl zaručit.“ (38)

Ani u Archeopteryxe vydávaného často za přechodnou formu mezi plazy a ptáky nenalézáme nejmenší známky přechodu šupin v peří či nohou v křídla, které by naši teorii potvrdily.

I když je vždy možné v evoluci prostě věřit a postulovat mechanizmy, které nelze pozorovat (39), svědčí přece jen tenhle systematický nedostatek očekávaných evolučních „spojovacích článků“ v celosvětovém měřítku jednoznačně o biblickém stvoření bez ohledu na spory o to, jak a kdy asi fosilie vznikly.

4. Stáří věcí

Důkazy pro „mladou“ Zemi i „mladý“ vesmír jsou a priori důkazy pro biblické stvoření – podobně, jako evoluce zase vyžaduje dlouhé věky. Existuje mnoho důkazů pro to, že vesmír je relativně mladý (40), třeba rozpad zemského magnetického pole včetně rychlých paleomagnetických zvratů (41), křehké organické molekuly ve fosiliích starých údajně mnoho milionů let (42), příliš málo hélia v atmosféře (43), příliš málo soli v mořích (44), uhlík-14 v uhlí a ropě údajně starých miliony let (viz kapitola 4), polystrátové fosilie procházející vrstvami představujícími údajně mnoho milionů let, vzájemné se prolínání geologických vrstev patřících do různých období (45), příliš malé množství zbytků supernov (46), magnetická pole na „chladných“ planetách a mnoho dalšího (viz str. 80-82).

Čas, který uplynul předtím, než jsme se narodili, nelze přímo změřit, takže všechny argumenty buď pro vysoké či pro nízké stáří jsou nutně nepřímé a musí záviset na přijetí domněnek, na nichž jsou nevyhnutelně založeny.

Argumenty pro mladou Zemi jsou v souladu s faktem, že u mnoha fosilií se setkáváme s dobře zachovanými měkkými částmi. Existence takových fosilií předpokládá rychlé uložení a rychlé vytvrzení okolního sedimentu. Například pozorování z četných geologických vrstev a kaňonů, které se vytvořily rychle při nedávných katastrofách, svědčí o tom, že hluboce zakořeněné myšlení, počítající s pomalými a postupnými změnami, probíhajícími po dlouhé věky, může být zcela mylné (47,48).

5. Kulturně-antropologické důkazy

Stovky mýtů domorodých kmenů celého světa o globální Potopě, všechny s podrobnostmi odpovídajícími zprávě biblické, jsou důkazem reálnosti této zprávy. Taktéž rozšířené, ovšem méně, jsou zprávy o tom, že kdysi došlo k rozptýlení jazyků. Výzkumy lingvistů i biologů odhalily nedávno dosud netušenou genetickou blízkost všech lidských „ras“ (viz kapitola 18), která je v souladu s teorií o nízkém stáří lidstva vzešlého z malé skupinky jedinců.

To je v rozporu s dříve široce zastávaným názorem o tom, že charakteristické znaky lidských ras se vyvinuly během dlouhých období izolace. Z mikrobiologických studií vyplývá, že relativně nedávno poskytla jediná žena mitochondriální DNA, ze které vznikly sekvence všech dnešních lidí (49).

Zmíněná fakta lze sice násilně vtěsnat do evolucionistického modelu, ale organicky do něj nezapadají a prediktivně jej nevytváří. Naopak jsou v naprostém souladu s biblickým stvořením.

6. Plán a složitost

Známe neuvěřitelně složité koordinované biologické soustavy, ve kterých by případné nedokonale koordinované, nedokonale fungující jednodušší uspořádání představovalo za každých okolností ztrátu (50). Jako příklady můžeme uvést mechanizmus krevní srážlivosti, bakteriální bičík (užívaný k pohybu), fotosyntetický aparát a vývoj housenek v motýly přes stadium kukly. A v přírodě je jich ještě nepočítaně.

Nesmírná složitost lidského mozku, jeho tvořivé nadání i schopnost abstraktního uvažování, s výkony daleko přesahujícími nutnost k pouhému přežití, je snad „nejzřetelnějším“ důkazem pro inteligentní stvoření. Na molekulární úrovni se proorganizovanost charakterizující živé organizmy bytostně liší například od krystalové mřížky.

Například funkce proteinu závisí na uspořádání jeho složek. Kódovaná informace nutná k vytvoření oněch sekvencí netkví však v chemizmu zmíněných složek (jak je tomu u krystalové mřížky), nýbrž je na něm nezávislá (určovaná zvenčí). Během rozmnožování je informace potřebná k vytvoření živého organizmu vložena do hmoty, které propůjčí předem naprogramovanou strukturu, stejně složitými (či ještě složitějšími) soustavami (v rodičovském organizmu či organizmech).

Ty pak vznikly stejně složitým způsobem. Bez přítomnosti předem naprogramovaného kódu není znám žádný spontánní fyzikálně-chemický proces, který by vytvořil podobné informační sekvence; tento kód může zadat pouze inteligentní síla zvenčí.

Nejlogičtějším závěrem plynoucím z těchto pozorování je, že za ohromnou zásobou biologických informací ve formě mnoha skupin plně funkčních organizmů, je odpovědná vnější inteligence (51). Tato inteligence daleko přesahuje inteligenci lidskou – což je opět v souladu s pojetím Boha tak, jak je zjeven v Bibli.

The Creation Answers Book
Autoři: Dr. Don Batten, Dr. David Catchpoole, Dr. Jonathan Sarfati, Dr. Carl Wieland

Súvisiace videá a dokumenty