fbpx
Zmeň svoj život
HermeneutikaTématika Evanjelia

Boží zákon – Dekalóg

Velké zásady Božího zákona jsou vyjádřeny v Desateru a Ježíš Kristus je představil svým životem. Vyjadřují Boží lásku, vůli a úmysly týkající se lidského chování a vztahu; jsou závazné pro všechny lidi v každé době. Tyto příkazy jsou základem Boží smlouvy s jeho lidem i měřítkem Božího soudu. Působením Ducha svatého odhalují hřích a probouzejí vědomí potřeby Spasitele. Spasení je pouze z milosti, ne ze skutků, ale ovocem spasení je poslušnost přikázání.

Tato poslušnost rozvíjí křesťanský charakter a dává vnitřní uspokojení. Je projevem naší lásky k Pánu a našeho zájmu o spolubližní. Poslušnost víry dokazuje Kristovu moc proměnit život a umocňuje křesťanské svědectví.

Boží zákon

Všechny oči upřeně sledovaly horu. Její vrchol pokrýval hustý oblak, který, jak se stmívalo, postupoval stále níže až zahalil celou horu do tajemného neznáma. Tmou pronikl blesk a hrom pomalu dozníval v ozvěně. „Celá hora Sínaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. Kouř z ní stoupal jako z hutě a celá hora se silně chvěla. Zvuk polnice víc a více sílil. (Ex 19,18.19) Toto velkolepé zjevení Boží přítomnosti bylo tak působivé, že se celý Izrael třásl.

Náhle ustal zvuk hromu a polnice a vše se ponořilo do posvátného ticha. Po té Bůh promluvil z hustého oblaku, který ho obklopoval, když stál na hoře. Pohnut hlubokou láskou ke svému lidu vyslovil Deset přikázání. Mojžíš řekl:

„Hospodin přišel ze Sínaje… přišel s desetitisíci svatými, po jeho pravici jim z ohně vzešel zákon. Ano, lidská pokolení jsou mu milá. Všichni svatí jsou v tvé ruce, přivinuli se k tvým nohám, budou se učit z tvých řečí. (Dt 33,2.3)

Když na Sínaji dal Bůh zákon, zjevil se nejen jako vznešená a svrchovaná autorita vesmíru, představil se také jako Vykupitel svého lidu (Ex 20,2). Protože je Spasitelem, vyzývá nejen Izrael, ale všechny lidi (Kaz 12,13), aby poslouchali deset stručných, srozumitelných a závazných pravidel, které ukazují na úctu lidí k Bohu a k jejich bližním. Bůh řekl:

„Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.
Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.
Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
Nezabiješ.
Nesesmilníš.
Nepokradeš.
Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.
Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ (Ex 20,3-17)

Podstata zákona

Deset přikázání je výrazem Božího charakteru; je zákonem, který je morální, duchovní a srozumitelný; obsahuje všeobecně platné principy. Projev charakteru Zákonodárce. Písmo spatřuje v Božím zákoně vlastnosti samotného Boha. Stejně jako Bůh, tak i „zákon Hospodinův je dokonalý a „Hospodinovo svědectví je pravdivé (Ž 19,8). „Zákon je tedy sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré. (Ř 7,12) „Všechna tvá přikázání jsou pravda. Dávno je mi z tvých svědectví známo, žes jim dal navěky pevný základ. (Ž 119,151.152) Je pravdou, že „všechna tvá přikázání jsou spravedlivá (Ž 119,172).

Morální zákon.

Deset přikázání vyjadřuje způsob, jakým Bůh jedná s lidmi. Popisují náš vztah ke Stvořiteli a Vykupiteli a naše povinnosti k bližním. Písmo říká, že porušení Božího zákona je hřích (1J 3,4).

Duchovní zákon.

„Zákon je duchovní. (Ř 7,14, Žilka) Proto ho mohou zachovávat pouze ti, kdo se zaměřují na duchovní věci a nesou ovoce Ducha (J 15,4; Ga 5,22.23). Je to Boží Duch, který nás zmocňuje konat Boží vůli (Sk 1,8; Ž 51,12-14). Tím, že zůstaneme v Kristu, obdržíme moc, kterou potřebujeme k tomu, abychom nesli ovoce jeho slávy (J 15,5).

Lidské zákony se zaměřují pouze na zjevné činy, ale Desatero postihuje „nekonečný prostor (Ž 119,96) a dotýká se našich nejtajnějších myšlenek a citů, jako je žárlivost, závist, smyslnost a ctižádost. V kázání na hoře Ježíš zdůrazňoval tuto duchovní dimenzi zákona a poukazoval na to, že přestoupení má svůj počátek v lidském srdci (Mt 5,21.22.27.28; Mk 7,21-23).

Pozitivní zákon.

Desatero je více než pouze krátký seznam zákazů; obsahuje principy, které mají hluboký význam. Vztahuje se nejen na věci, které bychom neměli dělat, ale také na věci, které bychom dělat měli. Nesmíme se pouze vyhýbat zlým skutkům a myšlenkám; musíme se naučit používat naše Bohem dané schopnosti a dary pro konání dobra. Tak má každý zákaz i svůj pozitivní rozměr. Například šesté přikázání, které říká „nezabiješ , má svou pozitivní stránku – „budeš chránit život .

„Je Boží vůlí, aby jeho následovníci podporovali blaho a štěstí každého, kdo se dostává do sféry jejich vlivu. V hlubším smyslu spočívá pověření evangelia, jež je dobrou zprávou o spasení a věčném životě v Ježíši Kristu, na pozitivním principu, který je součástí šestého přikázání. (1)

Desatero bychom neměli chápat „jako zákazy, ale spíše jako milost. Jeho zákazy jsou jistou zárukou štěstí založeném na poslušnosti. Přijímáme-li ho v Kristu, očišťuje náš charakter, což nám přinese věčnou radost. Pro poslušné lidi je Desatero ochranným valem. Tím, že Bůh zjevil lidem neměnné principy spravedlnosti, je chce chránit od zlého, které je důsledkem přestoupení. V tom vidíme Boží dobrotu. (2)

Jednoduchý zákon.

Deset přikázání, i když jsou jednoduchá a stručná, v sobě skrývají hluboký smysl. Jsou tak krátká, že se je dokáže naučit zpaměti i dítě, a přece mají tak dalekosáhlý význam, že popisují každý hřích. „V Božím zákoně není skryto žádné tajemství. Všichni mohou pochopit velké pravdy, které obsahuje. Těmto nařízením může porozumět i ta nejslabší mysl. I ten nejméně vzdělaný člověk může upravit svůj život a formovat charakter podle Božího měřítka. (3)

Zákon zásad.

Deset přikázání je souhrnem všech správných zásad, které se vztahují na všechny lidi v každé době. Písmo říká: „Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. (Kaz 12,13)

Desatero

Deset slov nebo Deset přikázání (Ex 34,28) má dvě části, jak naznačují dvě kamenné desky, na které Bůh psal (Dt 4,13). První čtyři přikázání stanovují zásady naší úcty k Bohu a dalších šest stanovuje naše povinnosti vůči lidem. (4)

Toto rozdělení na dvě části je odvozeno od dvou základních principů lásky, na kterých je založeno Boží království: „’Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a miluj ‚svého bližního jako sám sebe‘. (L 10,27; srov. Dt 6,4.5; Lv 19,18) Ti, kdo uplatňují tyto principy, budou žít v plné shodě s Desaterem, protože přikázání pouze podrobněji vyjadřují tyto principy.

První přikázání ukazuje, že je třeba výlučně sloužit jedinému pravému Bohu. Druhé zakazuje modloslužbu. (5) Třetí zapovídá neúctu a přísahu, což zahrnuje dovolávání se Božího jména. Čtvrté vyzývá k zachovávání soboty a pravého Boha označuje jako Stvořitele nebe a země. Páté přikázání vyžaduje , aby se děti podřídily svým rodičům, které Bůh vybral, aby předali jeho zjevenou vůli následujícím generacím (viz Dt 4,6-9; 6,1-7). Šesté chrání život jako něco posvátného. Sedmé přikázání nabádá k čistotě a chrání manželství. Osmé brání majetek. Deváté přikázání hájí pravdu a zavrhuje vědomou lež. Desáté jde až ke kořenům lidských vztahů a zakazuje, aby lidé prahli po tom, co patří jiným. (6)

Jedinečný zákon.

Deset přikázání je jedinečných tím, že jsou to jediná slova, která Bůh promluvil tak, že je slyšel celý národ (Dt 5,22) . Bůh tento zákon nesvěřil pouze zapomětlivé lidské mysli, ale vyryl je svým prstem na dvě kamenné desky, které se uchovávaly v schráně smlouvy (Ex 31,18; Dt 10,2). Bůh, aby Izraeli pomohl uplatňovat tato přikázání, jim dal další zákony, které se podrobně zabývaly jejich vztahem k Bohu i k sobě navzájem.

Některé z těchto dodatečných zákonů se zaměřovaly na občanské záležitosti Izraele (občanské zákony), jiné se týkaly obřadů ve svatyni (ceremoniální zákony). Bůh tyto dodatečné zákony oznámil skrze svého prostředníka, Mojžíše, který je zapsal do „knihy zákona a nechal ji uložit „po straně schrány smlouvy Hospodina (Dt 31,25.26).

Neuložil ji do schrány, jak to učinil s Božím svrchovaným zjevením, Desaterem. Tyto dodatečné zákony byly známy jako „kniha Mojžíšova zákona (Neh 8,1) nebo „Mojžíšův zákon (Joz 8,31; 2Pa 25,4; 2Kr 23,25; 2Pa 23,18). (7)

Potěšující zákon.

Boží zákon člověka inspiruje. Žalmista říká: „Jak jsem si tvůj Zákon zamiloval! Každý den o něm přemýšlím…Ano, miluji tvá přikázání víc než zlato, víc než zlato ryzí. (Ž 119, 97.127) Dokonce, když „soužení a úzkost na mne doléhají, přikázání tvá jsou pro mne potěšením (Ž 119,143).

Pro ty, kteří milují Boha, „jeho přikázání nejsou těžká (1J 5,3). Ti, kteří zákon přestupují, ho považují za strastiplné jho, protože hříšná mysl „se nechce ani nemůže podřídit zákonu Božímu (Ř 8,7).

Smysl zákona

Bůh dal lidem zákon proto, aby jim bohatě požehnal a uvedl je do spásného vztahu s Ním. Povšimněme si, jaký konkrétní účel má zákon:

Zjevuje lidstvu Boží vůli
Jako výraz Božího charakteru a lásky zjevuje Desatero jeho vůli a záměr s lidstvem. Vyžaduje naprostou poslušnost: „Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. (Jk 2,10) Poslušnost zákona jako pravidla života je pro naše spasení nesmírně důležitá. Sám Kristus řekl: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání. (Mt 19,17) Tato poslušnost je možná pouze na základě moci Ducha svatého, který přebývá v člověku.

Je základem Boží smlouvy
Mojžíš napsal Deset přikázání, spolu s dalšími zákony, které jej vysvětlují, do knihy nazvané Kniha smlouvy (Ex 20,1-24,8). (8) Později Mojžíš nazýval Desatero jako „desky smlouvy (Dt 9,9; srov. 4,13; více o smlouvách v kapitole 7).

Je měřítkem při soudu
Stejně tak, jako Bůh, i všechna jeho „přikázání jsou spravedlivá (Ž 119,172). Zákon tedy stanovuje měřítko spravedlnosti. Každý z nás bude souzen na základě těchto spravedlivých zásad, ne na základě vlastního svědomí. Písmo říká: „Boha se boj a jeho přikázání zachovávej… (protože) veškeré dílo Bůh postaví před soud i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé. (Kaz 12,13.14; srov. Jk 2,12)

Svědomí lidí se různí. Někdo má svědomí „nejisté (1K 8,7), jiní mají svědomí „poskvrněné (Tt 1,15), „zlé (Žd 10,22) nebo „mají vypálen cejch na vlastním svědomí (1Tm 4,2). Aby hodinky měly nějakou cenu, je nutné je seřídit; podobně i svědomí musí být „nastaveno podle nějaké přesné normy. Naše svědomí nám říká, že musíme dělat to, co je správné, ale neříká nám, co je správné. Pouze svědomí řízené Boží velkou normou – jeho zákonem – nás může chránit před tím, abychom nezabloudili do hříchu. (9)

Poukazuje na hřích
Bez Deseti přikázání nemohou lidé jasně vidět Boží svatost ani vlastní vinu nebo svou potřebu činit pokání. Když si neuvědomují, že porušují Boží zákon, nepociťují svou ztracenost ani to, že potřebují Kristovu smírnou krev. Zákon je pro lidi zrcadlem, skrze něj mohou poznat svůj pravý stav (viz Jk 1,23-25). Ti, kdo se do něj „dívají , vidí své vlastní charakterové nedostatky v protikladu k Boží spravedlivé povaze. Morální zákon tak ukazuje, že před Bohem je celý svět vinen (Ř 3,19) a že každý člověk je Bohu plně zodpovědný.

„Ze zákona pochází poznání hříchu (Ř 3,20), protože „hřích je porušení zákona (1J 3,4). Pavel říká: „Hřích bych byl nepoznal, kdyby nebylo zákona. (Ř 7,7) Zákon přesvědčuje hříšníky o jejich hříchu a pomáhá jim uvědomit si, že musí nést rozsudek Božího hněvu a že je čeká trest věčné smrti. Zákon v nich vyvolává pocit naprosté bezmocnosti.

Působí při obrácení
Boží zákon je nástrojem, který Duch svatý používá, aby nás přivedl k obrácení: „Zákon Hospodinův jest dokonalý, občerstvující duši. (Ž 19,8, kral.; v angl. dosl. „obrací duši , KJV) Když spatříme svůj pravý charakter, uvědomíme si, že jsme hříšní, že nás čeká smrt a že nemáme naději; pak přiznáme, že potřebujeme Spasitele. Dobrá zpráva evangelia pak začne mít skutečně význam.

Zákon ukazuje ke Kristu; ten jediný nám může pomoci uniknout z naší zoufalé situace. (10) V tomto smyslu mluví apoštol Pavel o tom, že morální a ceremoniální zákon „pěstounem naším (dozorcem, ČEP) byl k Kristu, abychom z víry ospravedlněni byli (Ga 3,24, kral.). (11)

Ačkoli zákon odhaluje náš hřích, nemůže nás nikdy zachránit. Stejně jako je voda pouze prostředkem k umytí špinavé tváře, tak i my, když jsme zjistili v zrcadle Božího morálního zákona, že potřebujeme očištění, jdeme k pramenu určenému „k obmytí hříchu a nečistoty (Za 13,1) a jsme očištěni „krví Beránkovou (Zj 7,14, Žilka).

Musíme pohlédnout na Krista „a když se (nám) Kristus zjeví… na kříži Golgoty, jak umírá pod tíhou hříchů celého světa, Duch svatý (nám) ukazuje… Boží postoj ke všem těm, jenž činí pokání ze svých hříchů . (12) Pak nás naplní naděje a ve víře vztahujeme ruce ke svému Spasiteli, který nám dává dar věčného života (J 3,16).

Poskytuje pravou svobodu
Kristus řekl, že „každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu (J 8,34). Když přestoupíme Boží zákon, ztrácíme svobodu; ale poslušnost Desatera nám pravou svobodu vrací. Život v mezích Božího zákona přináší svobodu od hříchu, a také od všeho, co hřích doprovází – neustálé obavy, výčitky svědomí, prohlubující se vina a lítost, to vše člověku bere životní sílu. Ale žalmista řekl: „Volně budu chodit, na tvá ustanovení se dotazuji. (Ž 119,45) Jakub mluví o Desateru jako o „královském zákonu , „dokonalém zákonu svobody (Jk 2,8; 1,25).

Abychom mohli přijmout tuto svobodu, Ježíš nás zve, abychom k němu přišli s naším břemenem hříchu. Místo toho nám nabízí jho, které netlačí (Mt 11,29.30). Jho je nástrojem služby. Pokud se břemeno rozdělí, pak je se jhem snazší vykonat potřebnou práci. Kristus nabízí, že se do jha zapojí spolu s námi. Tím jhem je zákon, „velký zákon lásky, zjevený v ráji, zvěstovaný na Sínaji a v nové smlouvě vepsaný do srdce, tento zákon spojuje člověka s vůlí Boží . (13)

Když jsme jhem spojeni s Kristem, je to on, kdo nese těžké břemeno a poslušnost se díky jemu stává radostí. Dává nám možnost zvítězit tam, kde to před tím bylo nemožné. A tak zákon, zapsaný v našich srdcích, se stává potěšením a radostí. Jsme svobodní, protože chceme jednat tak, jak přikazuje.

Pokud se zákon představuje bez Kristovy zachraňující moci, pak neexistuje svoboda bez hříchu. Ale Boží zachraňující milost, která neruší platnost zákona, dává osvobozující moc od hříchu, protože „kde je Duch Páně, tam je svoboda (2K 3,17).

Zamezuje zlu a přináší požehnání
Svět je zaplaven narůstající zločinností, násilím, nemorálností a zlem; to vše je následkem přehlížení Desatera. Tam, kde je Boží zákon přijímán, brání hříchu, podporuje správné činy a stává se prostředkem, kterým se buduje spravedlnost. Národy, jež začlenily principy Desatera do svých zákonů, zakusily velké požehnání.

Na druhé straně, výsledkem opuštění těchto zásad je trvalý úpadek. Ve starozákonní době Bůh často požehnal národům i jednotlivcům, úměrně jejich poslušnosti jeho zákonu. Bible říká, že „spravedlnost vyvyšuje národy (Př 14,34), ale také, že „spravedlnost upevňuje trůn (Př 16,12). Ty, kdo odmítají poslouchat Boží přikázání, postihnou pohromy (Ž 89,31.32). „Hospodinovo prokletí spočívá na domě svévolníka jako požehnání na obydlí spravedlivých. (Př 3,33 ; srov. Lv 26; Dt 28). Tato všeobecná zásada platí i dnes. (14)

Zákon před Sínajem

Protože je Deset přikázání morálního zákona výrazem Božího charakteru, nejsou jeho principy dočasně platné nebo situačně podmíněné, ale jsou absolutní, neměnné a mají pro lidstvo trvalou platnost. Křesťané v průběhu staletí neochvějně trvali na tom, že Boží zákon je věčný a důrazně potvrzovali jeho trvalou platnost. (15)

Zákon existoval již dlouhou dobu před tím, než Bůh dal Izraeli Desatero. Pokud by tomu tak nebylo, neexistoval by před vydáním zákona na hoře Sínaj hřích, protože „hřích je porušení zákona (1J 3,4). Lucifer a jeho andělé, kteří zhřešili, jsou důkazem toho, že zákon existoval ještě před stvořením (2Pt 2,4).

Když Bůh stvořil Adama a Evu ke svému obrazu, vložil do jejich mysli morální zásady zákona, a tím se pro ně stalo přirozené konat jeho vůli. Jejich přestoupením se do lidské rodiny dostal hřích (Ř 5,12).

Později Bůh řekl o Abrahamovi: „Uposlechl mého hlasu a dbal na to, co jsem mu svěřil: na má přikázání, nařízení a zákony. (Gn 26,5 ) Mojžíš učil Božím nařízením a řádům ještě před Sínajem (Ex 16; 18,16). Studium knihy Genesis ukazuje, že Desatero bylo známo dlouho před Sínajem. Z této biblické knihy je jasně patrné, že si lidé, i před vydáním Desatera, uvědomovali své špatné jednání. (16) To, že byl morální zákon všeobecně znám ukazuje, že se Bůh postaral o to, aby lidé Desatero znali.

Zákon na Sínaji

Během dlouhého období egyptského otroctví, žili Izraelité uprostřed národa, který neuctíval pravého Boha (Ex 5,2), uprostřed modloslužby a zkaženosti. Důsledkem toho bylo, že téměř přestali chápat Boží svatost, čistotu a morální zásady. Jejich otroctví jim téměř znemožňovalo sloužit Bohu. Bůh odpověděl na jejich zoufalé volání o pomoc, rozpomenul se na smlouvu s Abrahamem a rozhodl se vysvobodit svůj lid „z tavicí pece (Dt 4,20) a přivedl jej do jiné země, „aby dbali na jeho nařízení a zachovávali jeho zákony (Ž 105,45).

Po jejich vysvobození je Bůh vedl k hoře Sínaj, aby jim dal morální zákon, který je normou Boží vlády. Dal jim také ceremoniální zákony, které je měly učit tomu, že cesta ke spasení vede skrze smírnou oběť Spasitele. Na Sínaji pak Bůh vydal zákon přímo, jasným a jednoduchým způsobem, „kvůli proviněním (Ga 3,19), „tak skrze přikázání ukázal hřích celou hloubku své hříšnosti (Ř 7,13).

Pouze tím, že se Boží morální zákon dostal do samého středu jejich pozornosti, si mohli Izraelci začít uvědomovat svá přestoupení, mohli poznat svoji bezmocnost a pochopit potřebu spasení.

Zákon před Kristovým návratem

Bible ukazuje, že Boží zákon je předmětem satanova útoku a že jeho boj proti němu vyvrcholí těsně před druhým příchodem. Proroctví naznačuje, že satan svede většinu lidí k neposlušnosti vůči Bohu (Zj 12,9). Bude působit prostřednictvím moci „šelmy a pozornost světa zaměří k této šelmě a ne k Bohu (Zj 13,3 ; těmito proroctvími se podrobněji zabývá kapitola 12).

1. Útok na zákon.

Daniel 7 popisuje tuto šelmu jako malý roh. V této kapitole se mluví o čtyřech velkých šelmách, které již od Kristovy doby vykladači Bible ztotožňovali se světovými mocnostmi – Babylónem, Médo-Persií, Řeckem a Římem. Deset rohů čtvrté šelmy představuje rozdělení římské říše po jejím pádu (roku 476 po Kr.). (17)

Danielovo vidění se soustřeďuje na malý roh, hroznou a rouhající se moc, která vyrostla mezi deseti rohy. To naznačuje rozmach strašlivé mocnosti po rozdělení římské říše. Tato moc se pokusí změnit Boží zákon (Dn 7,25) a bude působit až do Kristova příchodu (viz kapitola 19). Již tento útok sám o sobě je důkazem trvalého významu zákona v plánu spasení. Vidění končí opětovným ujištěním Božího lidu, že tato mocnost neuspěje ve své snaze odstranit zákon, protože příchod soudu zničí malý roh (Dn 7,11.26-28).

2. Svatí hájí zákon.

Poslušnost je příznačnou vlastností těch, kdo očekávají druhý příchod. V konečném sporu se spojují, aby podpořili Boží zákon. Písmo říká, že to jsou ti, „kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova (Zj 12,17; 14,12) a kteří trpělivě očekávají Kristův návrat. Při přípravě na druhý příchod tito lidé hlásají evangelium a vyzývají druhé, aby sloužili Pánu jako Stvořiteli (Zj 14,6.7 ). Ti, kteří Bohu slouží z lásky, ho budou i poslouchat; jak Jan řekl: „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká. (1J 5,3)

3. Boží soudy a zákon.

Boží soud sedmi posledních ran, který postihne neposlušné, vychází z nebeského chrámu „stánku svědectví (Zj 15,5). Izrael velice dobře znal výraz stánek svědectví; označoval se tak stánek, který postavil Mojžíš (Nu 17,8; 18,2, kral.; srov. 1,50.53). Byl tak nazýván proto, že ve stánku byla umístěna „schrána svědectví (Ex 26,34) , která obsahovala „dvě desky svědectví (Ex 31,18).

Tak je Desatero „svědectvím , protože svědčí lidstvu o Boží vůli (Ex 34,28.29). Ale Zjevení 15,5 (Žilka) mluví o „chrámu stanu svědectví v nebi . Mojžíšův stánek byl pouze napodobením nebeského chrámu (Ex 25,8.40 ; srov. Žd 8,1-5). V tomto chrámu je také uschován originál Deseti přikázání. Závěrečný soud je velice úzce spojen s přestoupením Božího zákona, což je další důkaz o věčné závaznosti Desatera.

Kniha Zjevení také popisuje otevření nebeského chrámu, kde bylo možné vidět „schránu jeho smlouvy (Zj 11,19). Výraz – schrána smlouvy – označoval schránu pozemské svatyně, kde byly uschovány desky obsahující „slova smlouvy, desatero přikázání (Ex 34,28 ; srov. Nu 10,33; Dt 9,9). Schrána smlouvy v nebeské svatyni je originálem schrány obsahující slova věčné smlouvy, původního Desatera.

Tak je jasné, že doba vynesení Božích konečných soudů nad světem (Zj 11,18) se týká otevření tohoto nebeského chrámu, kde je možné vidět schránu s Deseti přikázáními, což je přiléhavý obraz vznešenosti Božího zákona jako měřítka při soudu.

Zákon a evangelium

Spasení je dar milosti na základě víry, ne na základě skutků zákona (Ef 2,8). „Žádné skutky zákona, žádné úsilí jakkoli chvályhodné ani žádné dobré činy – ať je jich mnoho nebo málo, ať jsou spojeny s obětí nebo ne – nemohou žádným způsobem ospravedlnit hříšníka (Tt 3,5; Ř 3,20). (18) V celém Písmu existuje dokonalá shoda mezi zákonem a evangeliem, navzájem se potvrzují.

Zákon a evangelium před Sínajem
Když Adam s Evou zhřešili, poznali, co je to vina, strach a strádání (Gn 3,10). Bůh neodpověděl na jejich potřebu tím, že by zrušil zákon, který je odsoudil; místo toho jim nabídl evangelium, které je znovu uvede do společenství a k poslušnosti Boha. Toto evangelium tvoří zaslíbení vykoupení semene ženy skrze Spasitele, který jednou přijde a zvítězí nad zlem (Gn 3,15).

Obětní systém, jež Bůh ustanovil, učil Izrael důležité pravdě o smíření: odpuštění je možné obdržet pouze prostřednictvím vylití krve – prostřednictvím smrti Spasitele. Obdrželi odpuštění hříchů skrze víru, protože uvěřili, že zvířecí oběť představuje Spasitelovu smírnou smrt, kterou pro ně podstoupí. (19) Byli spaseni milostí. Toto zaslíbení bylo středem Boží věčné smlouvy milosti, kterou Bůh nabídl lidstvu(Gn 12,1-3; 15,4.5; 17,1-9). Bylo úzce spojeno s poslušností Božího zákona (Gn 18,18.19; 26,4.5).

Zárukou Boží smlouvy byl Boží Syn, jenž byl středem evangelia – Beránkem ‚zabitým od stvoření světa‘ (Zj 13,8, kral.). Boží milost působí od chvíle, kdy Adam s Evou zhřešili. David řekl: Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kdo se ho bojí… s těmi, kteří dodržují jeho smlouvu, kteří pamatují na jeho ustanovení a plní je.„ (Ž 103,17.18)

Zákon a evangelium na Sínaji
Existuje úzký vztah mezi Desaterem a evangeliem. Například úvodní část Desatera se zmiňuje o Bohu jako o Vykupiteli (Ex 20,2). A po té, co Bůh vyhlásil Deset přikázání, Bůh nařídil Izraelitům, aby vybudovali oltář a přinesli oběti, které by zjevovaly jeho zachraňující milost. Na hoře Sínaj dal Bůh Mojžíšovi velkou část ceremoniálního zákona; ta se týkala stavby svatyně, kde by přebýval Bůh se svým lidem, kde by se s nimi setkával, aby jim uděloval požehnání a odpouštěl jejich hříchy (Ex 24,12-31,18).

Toto rozšíření jednoduchého systému obětí, který již existoval před Sínajem, symbolizovalo Kristovu prostřednickou službu pro vykoupení hříšníků a obhájení autority a svatosti Božího zákona.

Místem, kde přebýval Bůh v pozemské svatyni svatých, bylo místo nad příkrovem. Ten byl uložen na schráně s Deseti přikázáními. Každý prvek svatyňové služby představoval Spasitele. Krvácející oběti ukazovaly na jeho smírnou smrt, která lidstvo vykoupí z odsouzení zákona (kapitola 4 a 9). Zatímco Desatero bylo uloženo do schrány, ceremoniální a občanské zákony nechal Bůh zapsat do knihy zákona„. Ta byla uložena po straně schrány smlouvy, jako svědek proti„ lidu (Dt 31,26).

Kdykoli Izraelité zhřešili, tento svědek„ odsoudil jejich jednání a přesně stanovil způsob, jak dosáhnout smíření s Bohem. Od Sínaje až do Kristovy smrti, nalézali ti, kteří přestoupili Desatero, naději, odpuštění a očištění na základě víry v evangelium, jak bylo znázorněno svatyňovou službou podle ceremoniálního zákona.

Zákon a evangelium po ukřižování
1. Ceremoniální zákon

Mnozí křesťané si povšimli, že Písmo svědčí o tom, že i když Kristova smrt zrušila ceremoniální zákon, potvrdila trvalou platnost morálního zákona. (20) Všimněme si důkazů pro toto tvrzení:

Když Kristus zemřel, naplnil prorockou symboliku obětního systému. Předobraz se naplnil ve skutečnosti a skončila platnost ceremoniálního zákona. Před mnoha staletími předpověděl prorok Daniel, že smrt Mesiáše zastaví obětní hod i oběť přídavnou„ (Dn 9,27 ; viz kapitola 4). Při Ježíšově smrti se chrámová opona nadpřirozeným způsobem roztrhla vpůli odshora až dolů„ (Mt 27,51), což naznačovalo konec duchovního významu chrámových obřadů.

Ačkoli ceremoniální zákon plnil před Kristovou smrtí velice důležitou roli, v mnoha ohledech nepostačoval a byl pouze stínem budoucího dobrého„ (Žd 10,1, kral. ). Měl pouze dočasný smysl a byl Božímu lidu dán jen do té doby, než nastane náprava„ (Žd 9,10 ; Ga 3,19) – až do doby, kdy Kristus zemřel jako pravý Beránek Boží. Kristovou smrti skončila pravomoc ceremoniálního zákona. Jeho smírná oběť nabídla odpuštění za všechny hříchy.

Tento čin vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž„ (Ko 2,14; srov. Dt 31,26). Již tedy nebylo nutné konat přesně předepsané obřady, které v žádném případě nemohly odstranit hřích nebo očistit svědomí (Žd 10,4; 9,9.14).

Již nebylo třeba trápit se nad ceremoniálními zákony s jejich komplikovanými požadavky ohledně obětí pokrmů a nápojů, slavení nejrůznějších svátků (velikonoce, letnice, atd.), novoluní nebo ceremoniálních sobot (Ko 2,16 ; srov. Žd 9,10), které byly pouze stínem budoucích věcí„ (Ko 2,17). (21)

Po Ježíšově smrti se již věřící nemusí zabývat stíny, jež byly pouze odrazem skutečnosti v Kristu. Nyní mohou přímo přistoupit k samotnému Spasiteli, protože skutečnost je Kristus„ (Ko 2,17). Podle židovského výkladu se ceremoniální zákon stal zdí, která je oddělovala od ostatních národů. Stal se velkou překážkou pro jejich poslání osvítit svět Boží slávou.

Kristova smrt odstranila tento zákon ustanovení a předpisů„ tím, že zbořila zeď, která rozděluje„ židy a pohany, aby z nich vytvořila novou rodinu věřících, jež Kristus svou smrtí na kříži usmířil… v jednom těle„ (Ef 2,14-16).

2. Desatero a kříž

I když Kristova smrt ukončila pravomoc ceremoniálního zákona, potvrdila platnost Deseti přikázání. Kristus odstranil prokletí zákona, a tak věřící osvobodil z jeho odsouzení. Nezamýšlel však zrušit zákon proto, aby nám dal svobodu porušovat jeho principy. Písmo na mnoha místech svědčí o trvalé platnosti zákona a vyvrací takový názor. Kalvín výstižně prohlásil, že se nesmíme domnívat, že nás Kristův příchod osvobodil od autority zákona; ten je věčným pravidlem zbožného a svatého života, a proto musí být neměnitelný stejně jako Boží spravedlnost„. (22)

Pavel popisuje vztah mezi poslušností a evangeliem o spasení z milosti. Vyzývá věřící ke svatému životu: Propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti. Hřích už nad vámi nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí.„ (Ř 6,13.14) Křesťané tedy nezachovávají zákon proto, aby obdrželi spasení – ti, kteří se o toto pokouší, jenom zjistí, že jsou ještě většími otroky hříchu.

Pokud je člověk pod zákonem, zůstává také pod vládou hříchu, protože zákon člověka nemůže zachránit ani před odsouzením ani před mocí hříchu. Ale ti, kdo jsou pod milostí, jsou nejenom osvobozeni od odsouzení (Ř 8,1), ale přijímají také moc zvítězit (Ř 6,4). Tak nad nimi již nepanuje hřích.„ (23)

A Pavel dodává: Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří.„ (Ř 10,4) Každý, kdo věří v Krista, si uvědomuje, že Kristus je koncem zákona jako prostředku k získání spravedlnosti. Sami o sobě jsme hříšníky, ale v Ježíši Kristu jsme spravedliví skrze jeho připočtenou spravedlnost. (24)

Být pod milostí však nedává věřícímu možnost dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost.„ (Ř 6,1) Milost spíše dává moc, která umožňuje poslušnost a vítězství nad hříchem. Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši (kteří se neřídíme vůlí těla, ale vůlí Ducha)„ (Ř 8,1). Kristova smrt zákon zvelebila a potvrdila jeho všeobecnou pravomoc.

Pokud by bylo možné Desatero změnit, nemusel by Kristus zemřít. Ale protože je tento zákon absolutní a neměnitelný, byla potřebná smrt, aby byl podstoupen trest, který ukládá zákon. Kristus tento požadavek zcela splnil svou smrtí na kříži a zpřístupnil tak věčný život všem, kdo přijmou jeho velkolepou oběť.

Poslušnost zákona

Lidé nemohou získat spasení na základě dobrých skutků. Ovocem spasení v Kristu je poslušnost. Bůh osvobodil svůj lid z trestu a prokletí hříchu skrze svou úžasnou milost, která se především projevila na kříži. Kristus obětoval svůj život proto, aby jim nabídl dar věčného života. Boží hojná láska vzbuzuje v kajícím hříšníku odpověď, která se projevuje laskavou poslušností skrze moc bohatě udělené milosti.

Věřící, kteří pochopí, že si Kristus zákona cení a kteří porozumí, že z poslušnosti plyne požehnání, budou mít silnou motivaci pro život podobající se Kristu. Kristus a zákon. Kristus si velmi vážil Desatera. Jako onen velký JÁ JSEM„ vyhlásil ze Sínaje morální zákon svého Otce (J 8,58; Ex 3,14; viz kapitola 4). Součástí Kristova poslání na zemi bylo vyvýšit a zvelebit zákon„ (Iz 42,21). Úryvek ze Žalmů, který Nový zákon vztahuje na Krista, zcela jasně ukazuje na jeho vztah k zákonu: Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.„ (Ž 40,9 ; srov. Žd 10,5.7)

Jeho evangelium vzbuzuje víru, která stále potvrzovala platnost Desatera. Pavel řekl: To tedy vírou rušíme zákon? Naprosto ne! Naopak, zákon potvrzujeme.„ (Ř 3,31)
Kristus tedy nepřišel pouze lidi vykoupit, ale také obhájit autoritu Božího zákona, představit lidem jeho vznešenost a slávu a dát jim příklad vztahu k němu. Křesťané, jako jeho následovníci, jsou povoláni k tomu, aby ve svém životě vyvyšovali Boží zákon.

Kristus tím, že žil životem laskavé poslušnosti, zdůraznil, že by i jeho následovníci měli zachovávat přikázání. Na otázku, jak může člověk získat věčný život, Kristus řekl: Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!„ (Mt 19,17) Varoval také před nedodržováním tohoto principu: Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.„ Těm, kteří porušují zákon, nebude dovoleno vstoupit (Mt 7,21-23).

Samotný Kristus zákon naplnil, ne tím, že by ho zrušil, ale životem poslušnosti. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.„ (Mt 5,18)

Kristus silně zdůrazňoval, že nesmíme ztratit ze zřetele hlavní cíl zákona: milovat Hospodina, svého Boha celým srdcem, duší a myslí a svého bližního jako sám sebe (Mt 22,37.38). Nicméně, Kristus chce, aby se jeho následovníci navzájem nemilovali tak, jak si svět představuje lásku – sobecky nebo sentimentálně.

Aby Kristus vysvětlil, o jaké lásce mluví, dal nové přikázání„ (J 13,34). Toto nové přikázání nemělo nahradit Desatero, ale mělo věřícím dát příklad, co znamená pravá nesobecká láska, taková láska, které svět nikdy před tím nebyl svědkem. V tomto smyslu může být jeho přikázání označeno jako nové. Přikázal jim, aby se nejen milovali navzájem, ale aby se ‚milovali navzájem, jako jsem já miloval je‘ (J 15,12). Přesně řečeno, máme zde jednoduše další důkaz, že Kristus vyvyšoval zákony svého Otce.„ (25)

Poslušnost odhaluje takovou lásku

Ježíš řekl: Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.„ (J 14,15) Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.„ (J 15,10) Podobně, pokud milujeme Boží lid, milujeme Boha a zachováváme jeho přikázání„ (1J 2,3).

Pouze, když zůstaneme v Kristu, můžeme být upřímně poslušní. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně… Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.„ (J 15,4.5) Zůstat v Kristu znamená, že musíme být s ním ukřižováni a prožít to, o čem píše apoštol Pavel: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.„ (Ga 2,20)

Na těch, kdo takto žijí, může Kristus splnit své zaslíbení nové smlouvy: Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.„ (Žd 8,10)

Požehnání poslušnosti

Poslušnost rozvíjí křesťanský charakter, vytváří pocit pohody a způsobuje, že věřící rostou jako novorozené děti„ a jsou proměňováni k jeho obrazu (viz 1Pt 2,2 ; 2K 3,18). Tato proměna z hříšníka na Boží dítě působivě svědčí o Kristově moci. Písmo ty, kteří chodí v zákoně Hospodinově„ prohlašuje za blahoslavené„ (Ž 119,1, kral.). Takový člověk nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci„ (Ž 1,1).

Poslušnost přináší mnoho požehnání: 1) prozíravost a moudrost (Ž 119,98.99 ); 2) pokoj (Ž 119,165 ; Iz 48,18); 3) spravedlnost (Dt 6,25 ; Iz 48,18); 4) čistý a mravný život (Př 7,1-5 ); 5) poznání pravdy (J 7,17); 6) ochranu před nemocí (Ex 15,26 ); 7) dlouhý život (Př 3,1.2 ; 4,10.22) a 8) ujištění o vyslyšení modlitby (1J 3,22; srov. Ž 66,19).

Bůh nás vyzývá k poslušnosti, ale zaslibuje také bohatá požehnání (Lv 26,3-10; Dt 28,1-12). Když odpovíme kladně, stáváme se jeho zvláštním vlastnictvím… královstvím kněží, pronárodem svatým„ (Ex 19,5.6; srov. 1Pt 2,5.9), budeme vyvýšeni nad všechny pronárody země„, budeme hlavou a ne chvostem„ (Dt 28,1.13).

 

Poznámky:

1. Holbrook, What God—s Law Means to Me„, Adventist Review, 15. leden 1987, str. 16.
2. E. Whiteová, Selected Messages, kniha 1, str. 235.
3. Tamtéž, str. 218.
4. Srov. The Westminster Confession od Faith, 1647, kap. XIX, v Philip Schaff, The Creeds of Christendom, sv. 3, str. 640-644.
5. Viz Taylor G. Bunch, The Ten Commandments (Washington, D. C.: Review and Herald, 1944), str. 35, 36.
6. Ten Commandments„, SDA Bible Dictionary, rev. vyd., str. 1106.
7. Výraz zákon Mojžíšův se může také vztahovat na část Starého zákona nazývanou Pentateuch – prvních pět knih Bible (L 24,44; Sk 28,23).
8. Do knihy smlouvy patřila některá civilní a ceremoniální nařízení. Občanské předpisy nebyly dodatkem k Desateru, ale byly pouze konkrétní aplikací širšího principu. Ceremoniální předpisy symbolizují evangelium tím, že hříšníku nabízí zdroj milosti. Desatero tedy smlouvě dominuje. Viz Jr 7,21-23; Francis D. Nichol, Answers to Objections (Washington, D. C.: Review and Herald, 1952), str. 62-68.
9. Arnold V. Wallenkampf, Is Conscience a Safe Guide?„ Review and Herald, 11. duben 1983, str. 6.
10. Někteří vykládají Pavlův výrok, že Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří„ v tom smyslu, že konec nebo cíl zákona spočívá v tom, že nás přivede k poznání naší hříšnosti; pak přijdeme ke Kristu pro odpuštění a vírou přijmeme jeho spravedlnost. (Toto použití slova konec„[řecky telos] je možné najít také v 1Tm 1,5, Jk 5,11 a 1Pt 1,9). Viz také poznámka 23.
11. Srov. SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 6, str. 961; E. Whiteová, Selected Messages, kniha 1, str. 223. Ceremoniální zákon byl také vychovatelem, který přiváděl věřící ke Kristu, ale jinými prostředky. Svatyňová služba se svými obětmi ukazovala na odpuštění hříchů, které poskytne krev přicházejícího Beránka Božího Ježíše Krista. Tak lidem umožňovala pochopit milost obsaženou v evangeliu. Jejím záměrem bylo vzbudit lásku k zákonu, ačkoli oběti byly dramatickým znázorněním Boží lásky v Kristu.
12. Tamtéž, str. 213.
13. E. Whiteová, Touha věků, str. 229.
14. Srov. E. Whiteová, Výchova, str. 173-184.
15. Historická vyznání víry podporovala platnost zákona. Valdenský katechismus, asi 1500 po Kr.; Lutherův Malý katechismus, 1529; Anglikánský katechismus, 1549 a 1662; Skotské vyznání víry, 1560 (reformované vyznání); Heidelbergský katechismus, 1563 (reformované vyznání); Druhé helvetské vyznání, 1566 (reformované vyznání); Třicet devět článků víry, 1571 (anglikánská církev); Formule svornosti, 1576 (luterské vyznání); Irské články víry, 1615 (Irská episkopální církev); Westminsterské vyznání víry, 1647; Westminsterský kratší katechismus, 1647; Valdenské vyznání, 1655; Savojská deklarace, 1658 (kongregační vyznání); Vyznání společnosti přátel, 1675 (kvakeři); Filadelfské vyznání, 1688 (baptisté); Dvacet pět článků víry, 1784, (metodisté); New Hampshirská konference, 1833 (baptisté); Delší katechismus pravoslavné, katolické a východní církve, 1839, (ruská pravoslavná církev), jak citováno v The Creeds of Christendom, vyd. Philip Schaff, revid. David S. Schaff (Grand Rapids: Baker Book House, 1983), sv. 1-3.
16. Zmínka o prvním a druhém přikázání viz Gn 35,1-4; čtvrtém, Gn 2,1-3; pátém, Gn 18,29; šestém, Gn 4,8-11; sedmém, Gn 39,7-9; 19,1-10; osmém, Gn 44,8; devátém, Gn 12,11-20; 20,1-10; a desátém, Gn 27.
17. Froom, Prophetic Faith of Our Father, sv. 1, str. 456, 894; sv. 2, str. 528, 784; sv. 3, str. 252, 744; sv. 4, str. 392, 846.
18. Questions on Doctrine, str. 142.
19. Kain a Ábel dobře znali obětní systém (Gn 4,3-5; Žd 11,4). Je velice pravděpodobné, že první oděv Adama a Evy (Gn 3,21) pocházel z kůže zvířat obětovaných na usmíření jejich hříchů.
20. Viz. např. následující historická vyznání víry: Westminsterské vyznání víry, Irské články víry; Savojská deklarace, Filadelfské vyznání a Metodistické články víry.
21. Srov. SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 6, str. 204; E. Whiteová, Patriarchové a proroci, str. 267, 268.
22. Kalvín, Commenting on a Harmony of the Evagelists, přel. William Pringle (Grand Rapids: Wm B. Eerdmans, 1949), sv. 1, str. 277.
23. SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 6, str. 541, 542.
24. Jiní vykládají Krista jako „konec zákona v tom smyslu, že Kristus je cíl nebo smysl zákona (srov. Ga 3,24) nebo naplnění zákona (srov. Mt 5,17). Nicméně názor, že Kristus je koncem zákona jako prostředku spasení (srov. Ř 6,14) nejlépe odpovídá kontextu Ř 10,4. „Pavel dává do protikladu Boží cestu spravedlnosti na základě víry lidským pokusem dosáhnout spravedlnosti skrze zákon. Poselstvím evangelia je, že Kristus je koncem zákona jako způsobu dosažení spravedlnosti pro každého, kdo věří. (SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 6, str. 595). Srov. E. Whiteová, Selected Messages, kniha 1, str. 394.
25. Nichol, Answers to Objections, str. 100, 101.

Súvisiace videá a dokumenty