fbpx
Zmeň svoj život
PohanstvoVýklad Písma

Falošné učenia v cirkvi

V prvom rade, ak bude niekto čítať tento článok, otvorte si Bibliu a hľadajte pravdu. Článok nie je namierený proti katolíkom, to v žiadnom prípade. Zrovnáva učenie Biblie s učením katolíckej cirkvi a iných cirkví, ktoré sa pridržiavajú učení nebiblických. Systém ako taký je porovnávaný s Božím slovom.

CO JE MARIÁNSKÝ KULT?

Podle svědectví Písma svatého může být předmětem víry, uctívání, oslavování a klanění jenom Bůh. Je-li na toto místo vyvýšen někdo jiný, jedná se o pověru a modloslužbu. O tom přesvědčivě a obšírně psali již protestantští theologové. K lepšímu porozumění bude zopakováno několik pasáží.

Pro Mariánský kult neexistuje absolutně žádné ospravedlnění. Různá zjevování Marie nejsou v Písmu svatém zaslíbena. Bez takových zjevení uplynulo více než tisíc let. A kupodivu se stala vždy jen v katolických zemích jako v Polsku, Portugalsku, Španělsku nebo Francii. V protestantských, muslimských, buddhistických nebo jiných zemích, kde by to bylo zapotřebí, jestliže by na tom závisela spása, se nezjevovala.

Ale k uklidnění všech duší budiž řečeno: ona se vůbec nemůže zjevit, právě tak jako se nemůže zjevit také Petr, Josef nebo někdo jiný. Děje se to prostě jenom v lidské představě, protože si to lidé tak přejí. Smíme se tedy tázat: Kdo je na všech těch poutních místech uctíván a oslavován? Ježíš nebo Marie? Jaký je to duch, který neoslavuje Ježíše, ale Marii? Duch svatý určitě ne! Je to duch klamu.

Farář O. Markmann píše pod titulem „Démonický mariánský kult“ („Die Dämonie im Marienkult“) následující:

„Mystický kult kolem Marie je též poznamenaný démonskými vlivy. O uctívání Marie jsou zprávy již z prvních století. Na rozvoj Mariánského kultu v době prvních staletí měl obzvláště významný vliv antický pohanský kult mateřských bohyní.“ (O. Markmann: Irrtümer der katholischen Kirche/Omyly katolické církve, str. 47)

Odkdy má Bůh matku? Již tento výraz je zcela nebiblický. Ona nebyla matkou Boží, ale porodila Ježíše Krista, našeho Pána a Spasitele. Bylo to v městě Efezu, kde národ jednohlasně zvolal: „Veliká je Artemis (Diana) Efezských!“ (Sk.19:28) Nyní se na mariologických kongresech zpívá: „Veliká je Marie!“ Jak je to podobné — jednu sesadit a druhou povýšit! Teprve od 5. století se začal rozvíjet mezitím již tak rozšířený Mariánský kult. Arthur Drews napsal:

„Z historického hlediska poskytuje uctívání Marie takový pohled, při kterém člověka zachvátí nářek nad celým lidstvem. Jsou to dějiny nejdětinštějších pověr, nejopovážlivějších padělků, překrucování, výkladů, přeludů a machinací, stmelených z lidské ubohosti a potřebnosti, jezuitské vychytralosti a žádostivosti katolické instituce po moci, divadlo rovným dílem k pláči i k smíchu: pravá božská komedie.“ (K. Deschner: Und abermals krähte der Hahn /Opět zakokrhal kohout /, str. 401)

Od „Ave Maria“ až k dogmatu jejího tělesného nanebevstoupení je všechno nebiblické, a proto nesprávné. Jsou to výmysly, které římskokatolická instituce zavedla v průběhu přibližně 1600 let. Dnes se to bere tak, jako kdyby to všechno bylo „křesťanské vyznání víry“, i když to je ve skutečnosti antikristovské, zhoubné dílo nepřítele, který by chtěl lidstvo odtáhnout od jediné spasitelné víry v Ježíše Krista a přivést je k nespasitelné pověře v Marii.

Znamenití theologové od doby reformace až do současnosti to zcela otevřeně a jasně konstatovali. Pověra ve zjevení Marie na různých poutních místech je v očích Božích ohavnou věcí, skrze kterou jsou upřímní lidé vedeni do omylu. O nynějším papeži píše farář Markmann:

„Není to rouhání, jestliže papež při své návštěvě Polska pokládá k nohám černé Madony z Jasné Góry v Čenstochové zlatou růži a v tichém vytržení před touto modlou vyznává: ,Totus tuum‘, ,Zcela tvůj‘? Tuto mocnou modlitbu k Marii: ,Totus tuus‘ si mimochodem vyvolil za směrnici svého pontifikátu a celého svého kněžského života. Svou modlitbu k černé Madoně tam ukončil slovy: ,Tobě posvěcuji celou církev — až k hranicím země! Tobě posvěcuji lidstvo a všechny lidi — moje bratry, všechny národy a národnosti. Tobě posvěcuji Řím a Polsko, skrze tvého služebníka spojeného novým poutem lásky. Matko, přijmi nás! Matko, neopusť nás! Matko, veď nás!'“

(O. Markmann: Endzeit, Entrückung, Antichrist /Konečný čas, vytržení, antikrist/, str. 32-33) Z Marie byla učiněna matka římskokatolické konfese. Ona také není královnou nebeské říše, nýbrž královnou římskokatolické světové říše.

Podle knihy „Fatima“ od Joaquina Maria Alonsa se prý Marie 13. května 1917 zjevila ve třpytu třem pastýřským dětem. Číslo 13 se pak stále opakuje: 13. července 1917 prosila „svatá panna“ ty tři děti, aby příští měsíc zase přišly. 13. září 1917, při pátém zjevení, prý řekla:

„Chci, abyste sem 13. října zase přišly a dále se modlily růženec…“

Až do šestého zjevení, 13. října 1917, se odhadoval počet poutníků pospíchajících na ono místo už nad padesát tisíc. Celá léta tam putovaly miliony lidí, aby kladly Marii na srdce své žádosti, aniž by přitom ale věděly, že Marie sama byla odkázaná na Boží pomoc a do dneška nebyla schopná pomoci ani jedinému člověku.

Marie je ve Fatimě v Portugalsku znázorněná a uctívaná mnohými sochami a obrazy. Nynější papež Jan Pavel II. klečel v kapli zjevení před jedním takovým vyobrazením. Celý tento kult úplně odporuje prvnímu přikázání:

„Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, které jsou na nebi svrchu, ani těch, které na zemi dole, ani těch, které u vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Pán Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mne nenávidí.“ (2.Moj.20:4-5)

Lidé, kteří si zhotovují podobizny, se musí zařadit k těm, kteří Boha nenávidí. V podstatě se nejedná o nic jiného než o náboženský tanec kolem zlatého telete. Jeden má svatého Kryštofa, další různé jiné obrazy; dokonce přenáší sem a tam i lidmi zhotoveného Krista. To mi připomíná rozhovor s několika lázeňskými hosty, při kterém přišla řeč i na víru. Při tom jsem se zeptal, jestli někdo z nich má osobní vztah k Ježíši Kristu. Spontánně mi jedna dáma odpověděla: „Já jsem svého Ježíše prodala.“

V prvním okamžiku jsme byli všichni udiveni, až nám vysvětlila, že měla jako sběratelka starožitností asi 1,25 m vysokou sochu Ježíše veliké hodnoty, kterou prodala do jakéhosi kostela. Na celé Zemi existují miliony různých vyobrazení, která jsou všechna ohavností před Bohem. Ve Své svatosti vyslovil Bůh svůj rozsudek nad všemi, kteří se klaní obrazům:

„Zlořečený člověk, který by udělal rytinu aneb věc slitou, ohavnost Pánu, dílo rukou řemeslníka, by ji pak i do skrýše odložil. I odpoví všechen lid a řekne: Amen.“ (5.Moj.27:15)

Lidé nehledají útočiště u Něho, který jediný je schopen pomoci, nýbrž se pokoušejí dosáhnout pomoci na vedlejších cestách a skrze různé pomocné prostředky. Neurážejí a nepobuřují tím ale Boha až do krajnosti? Když se tázali Ježíše na první přikázání, odpověděl jim:

„Slyš, Izraeli, Pán Bůh náš Pán jeden jest. Proto milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své, i ze všech sil svých!“ (Mar.12:29-30)

Zde se skutečně nenalézá místo pro Marii, pro svaté, ochranné patrony, sochy, ikony a tak dále. Copak může Marie jako člověk vyslyšet miliony modliteb z celého světa, aniž by byla vševědoucí? Copak by mohla Marie vyslyšet někoho na nebi, na Zemi i v očistci, aniž by byla všudypřítomná? Vševědoucí a všudypřítomný je však jenom Bůh. Copak nejsou veškerá poutní místa, jedno ve které zemi se nalézají, ohavností před Bohem, a proto zavrženíhodná? Tak praví Pán:

„Hledejte mne a živi buďte. A nehledejte Bethel, ani nechoďte do Galgala, a do Bersabé neputujte; nebo Galgal jistotně se přestěhuje, a Bethel přijde na nic. Hledejte Pána, a živi buďte!“ (Am.5:4-6)

Dnes by to muselo znít takto: „Hledejte Mne,“ praví Pán, „a živi budete. Nechoďte do Lurd, do Fatimy, do Čenstochové či do Altötting atd. atd, ale přijďte ke Mně, abyste obdrželi opravdu věčný život.“ Kdo hledá Boha, může Jej nalézt tam, kde se zrovna nachází, neboť Bůh je všudypřítomný. Vittorio Messori cituje německého kardinála Jozefa Ratzingera:

„A tentýž Jan Pavel II., poté co byl zraněn atentátníkem 13. května — v den výročí prvního zjevení v portugalské vesnici, se vydal na pouť do Fatimy, aby děkoval Marii, »jejíž ruka tak divuplným způsobem řídila střelu«.“ (V. Messori: Zur Lage des Glaubens/K situaci víry/, str. 112)

Stejný kardinál Ratzinger oznamuje, že katolická náboženská instituce svá mariánská dogmata zvěstovala v následujícím pořadí:

„…nejprve navždy trvající panenství a mateřství Boží a potom, po dlouhém čase uzrávání a přemýšlení, byla uznána, že je bez dědičného hříchu, a pak tělesné vzetí Marie do nebeské nádhery.“

Za tím stojí hrozná věta:

„Tato dogmata chrání původní víru v Krista jako pravého Boha a pravého člověka.“ (V. Messori: Zur Lage des Glaubens/K situaci víry/, str. 108)

To nemůžeme takto přijmout. Tato čtyři dogmata, zrovna tak jako všechna ostatní, nemají žádný biblický podklad. Biblické pravdy se neusnášejí na koncilech a nevznikají odhlasováním, ale Bohem povolaní muži zvěstovali ve jménu Páně to, čemu se má věřit a co se má učit. Se vší rozhodností zde musíme panu Ratzingerovi předložit jeho vlastní výrok:

„…mimochodem je přece úplně samozřejmé, že pravda nemůže být stvořena odhlasováním. Výpověď buď pravdou je, nebo není. Pravdu musíme nalézt, ne vytvářet.“ (str. 62)

Čím tedy jsou všechna ta zavedená dogmata, zvyky a tradice? Jsou pravdou, nebo ne? Vznikly teprve po dlouhé době uzrávání a přemýšlení, jak kardinál Ratzinger sám řekl, a proto nejsou původní pravdou, ale byly vytvořeny na základě domněnky. Odstup let mezi vznikem jednotlivých dogmat tomu nasvědčuje. Kde je tedy ta pravda, kterou musíme nalézt? Zcela jistě pouze ve Slově Božím, a nikde jinde! Biblicky věřící křesťan, který patří k církvi živého Boha, je „vzdělaný na základ apoštolský a prorocký, kde je gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus.“ (Ef.2:20)

Vše, co během let papežové zavedli, s Biblí nesouhlasí, a proto není apoštolské. Proč Petr, Jakub, Jan a Pavel Marii nijak nevyvyšovali? Tehdy bylo přece všechno tak čerstvé a v živé paměti. V theologii se přešlo od christologie k mariologii. Vždyť už se zcela veřejně pořádají mariologické kongresy, kde se opravdu vše točí jenom kolem Marie. Kristus bývá zmiňován, pokud se to zrovna hodí, jen tak mimochodem.

„Papež vyžadoval obnovení uctívání Marie, které by bylo podle Bible, bez jakýchkoliv ústupků trojjediného a christologického ražení, které by bralo ohled na jinak věřící a které by odpovídalo výrazům platné doby a kultury.“ (Katolický katechismus pro dospělé, str. 173)

Co může biblicky věřící křesťan říci k takové nebiblické, do omylu vedoucí a Bohu se rouhající výzvě k uctívání Marie? K opravdu věřícím se apoštol Jan obrací s velmi důležitým slovem, které platí pro všechny časy:

„Nepsal jsem vám proto, že byste neznali pravdu, ale že ji znáte, a že všeliká lež není z pravdy.“ (1.Jan.2:21)

Žádné z prohlášených dogmat nemá svůj původ ve Slově pravdy. Jejich původ je z jiných pramenů. Kdo nenalezne přístup k pravdě — ke Slovu, musí si vytvořit náhradu! A kdo nemá důvěru v Boha, jezdí jako papež mezi davy svých přívrženců v neprůstřelném „papamobilu“. Následují bez bližšího vysvětlení vypsaná data (jež se ale nedají vždy přesně zjistit), kdy byly zavedeny různé věci, které v raném křesťanství neexistovaly (L. J. King: House of Death …/Dům smrti…/, str. 117-122):

310 někteří začínají s křižováním se
320 voskové svíčky při bohoslužbě
375 uctívají se andělé a zesnulí svatí
394 zavádí se každodenní mše
431 počátek uctívání Marie
500 kněžstvo začíná nosit jednotný oděv
600 Řehoř I. zavedl do bohoslužby latinu; začátek vzývání Marie a zesnulých svatých
650 počátek slavností ke cti panny Marie
709 zavádí se líbání papežovy nohy
750 počátek světské moci papeže
788 uctívání Marie a zesnulých svatých; klanění před křížem, sochami a relikviemi
850 rituál svěcení vody přidáním soli a kněžským požehnáním — tzv. svěcená voda
890 uctívání Josefa, manžela Marie
965 zavádí se svěcení zvonu
995 zavádí se prohlašování zesnulých za svaté
998 ustanovuje se půst v pátek velikonočního týdne
1079 počátek kněžského celibátu
1090 zavádí se růženec
1100 zavádí se obětování při mši
1184 ustanovení inkvizice proti kacířům
1190 počátek prodávání odpustků
1200 hostie nahrazuje chléb při večeři Páně
1215 dogma pozdvihování; nejméně jednou do roka vyznávání hříchů (zpověď) před knězem
1220 zavádí se klanění hostii
1227 zavádí se zvonění zvonkem na znamení toho, že kněz vykonává proměňování
1229 laikům se zakazuje číst Bibli
1245 kardinálové začínají nosit červený klobouk
1264 zavedení slavnosti Božího těla
1410 sboru je zakázán kalich
1439 vyhlášení nauky o očistci
1478 zavedení inkvizice ve Španělsku
1545 tradice je postavena na stejnou úroveň s Písmem svatým
1546 začlenění apokryfů do Bible
1854 zvěstování neposkvrněného početí Marie
1870 ustanovení dogmatu o neomylnosti papeže
1925 tělesná přítomnost panny Marie v nebi
1950 vyhlášení dogmatu o tělesném nanebevzetí Marie.

Každý přemýšlející člověk se přece musí ptát, jaký smysl mají všechna ta, s tak velikým odstupem vyhlašovaná učení. Nový zákon je ukončený. A k tomuto zákonu — k této závěti — se nesmí nic přidávat. „Bratři, znázorním to příkladem: ani lidskou závěť jednou právoplatně potvrzenou nemůže nikdo zrušit, nebo k ní něco přidat.“ (Gal.3:15)

Co se s pozemskou závětí nikdy nesmí udělat, to se s Boží závětí učinilo, a sice všemi těmito pozdějšími dodatky. Kde zůstává respekt před konečným varováním: „…jestliže by kdo přidal k těmto věcem, že jemu přidá Bůh ran napsaných v knize této.“ (Zj.22:18)? (Viz také Př.30:5-6)

STAROBYLÝ BABYLONSKÝ KULT

Jaký je historický vztah Babylónu k městu Řím a k Římské Církvi a proč by mělo být Římanství nazýváno Babylónem v tajemství? To, že města Babylónu a Říma byly spřízněny se v dřívějších dnech zdá být dobře známým. Je jednoduché vypátrat v historických archívech vztah Babylóna k Římu a k Římské církvi. Podívejme se nejdříve na historii starobylého Babylóna.

Město bylo vybudováno Nimrodem, mocným lovcem (Gn 10:8-10). Bylo sídlem prvního velkého odvrácení se od Boha po potopě. Zde byl založen Nimrodem a jeho královnou, Semiramis, Babylónský kult. Byl to systém, který prohlašoval nejvyšší moudrost a schopnost k odhalení těch nejbožštějších tajemství. Tento kult byl charakterizován slovem „ZÁHADA“ kvůli svému systému záhad.

Kromě vyznávání kněžím při přiznání, byl člověk nucen pít ze „záhadného nápoje,“ což, jak říká Salverte, bylo nezbytné na straně těch, kteří hledali zapojení do těchto záhad. Tyto „záhadné nápoje“ se skládali z vína, medu, vody a mouky. Byly vždy opojné a do té doby než na uchazeče začal působit jejich vliv a než byl jeho rozum zatemněn, nebyl připraven na to, co má vidět a slyšet.

Tou metodou bylo, aby osobně a kousek po kousku byly pod pečetí mlčenlivosti a souhlasu přísahy, předány informace, které nebylo možné zjevit jinak. Toto bylo politikou Římské Církve a tajemstvím moci kněží nad životy lidí, které mohli vystavit světu kvůli hříchům, které jim tito lidé vyznali. Jedno vyznání a člověk už nebyl Babyloňan, Asyřan nebo Egypťan, ale člen záhadného bratrstva, nad kterým byl umístěn nadřízený papež, biskup, nebo-li velekněz, jehož slovo bylo konečné ve všech věcech v životě bratrstva bez ohledu na zemi, ve které žili.

Předstíraným objektem uctívání byl Nejvyšší Otec, Ztělesněná Žena nebo Královna Nebes a její Syn. Ve skutečnosti pouze dva poslední byli těmi jedinými objekty uctívání, protože Nejvyššímu Otci bylo řečeno, aby se nekřížil se smrtelnými záležitostmi. Předpokládá se, že tento systém vzešel z upadlých andělů a démonů. Účelem tohoto kultu bylo vládnout světu skrze tato dogmata.

JAK SE TENTO STAROBYLÝ BABYLÓNSKÝ KULT ROZŠIŘOVAL

Ve dnech Nimrodových se tento kult pevně a hluboce udržoval u celé lidské rasy, protože ji tvořil jeden jazyk a všichni lidé byli zajedno. Nimrod získal titul „Mocného lovce“ pro svůj úspěch v budování měst s pevnými zdmi, aby osvobodil lidi od útoků divoké zvěře, která se rozmnožovala proti člověku. Byl nazýván „Odpadlíkem“, protože se snažil osvobodit lidi od myšlenky Boha a jeho hněvu.

Jako velký osvoboditel a ochránce lidu a jako hlava bezbožné civilizace měl přirozeně v tom čase velký vliv na lidi. Odvedl je z cesty až tak daleko, že se radovali z faktu, že byli osvobozeni od víry svých otců.

Všechny tradice od nejranějších dob přinášejí svědectví tohoto velkého odvrácení se od Boha, které se nakonec rozšířilo do takových rozměrů, že lidé vyzvali Boha, aby poslal další potopu, která by je zničila a stavěli věž, aby tomu unikli. Výsledkem bylo, že Bůh zmátl jejich jazyk a rozptýlil je po celé Zemi a máme záznam, že Abrahám byl vybrán Bohem ze všech těchto modlářských národů, aby představoval skutečného Boha.

Skrze něho Bůh plánoval přivést člověka zpět k sobě. Toto vysvětluje, že různé národy světa mají tradice a náboženství v něčem podobné se změnami příhodnými pro ten který národ.

Poté co byly národy rozptýleny, Babylón byl i nadále „sídlem satana“ až do té doby než byl převzat Xerxesy v r. 487 př. n. l. Babylonské kněžství pak bylo přinuceno opustit Babylón, a tak se přestěhovalo do Pergamu, který byl po nějakou dobu hlavním stanem. Když zemřel Attala, Velekněz a Král Pergamu v r. 133 př. n. I. přemístili vedení Babylónského kněžství do Říma. Když přišli Etruskové z Itálie (oblast Pergamu) do Lydie přinesli s sebou babylónské náboženství a obřady.

Ustanovili Velekněze, který byl hlavou kněžství a měl nad nimi moc života a smrti. Později přijali Římané Velekněze jako svého civilního vládce. Julius Caesar byl udělán Nejvyšším Veleknězem Etruského Řádu v r. 74 př. n. l. V 63 př. n. l. byl ustanoven Nejvyšším Veleknězem Babylonského Pořádku a tak se stal dědicem práv a titulů Attaly, který udělal v závěti Řím svým dědicem.

Tak se stal první římský císař hlavou Babylonského kněžství a Řím se stal nástupcem Babylóna, s Pergamem jako sídlem kultu. Od té doby bylo římské náboženství tím z Babylóna. V roce 218 n. l. se Římská armáda v Sýrii vzbouřila proti Makrinovi, vybranému Elagabalusovu císaři. Tento muž byl Veleknězem Egyptské větve Babylonismu. Byl krátce poté vybrán jako Nejvyšší Velekněz Římany a tak dvě Západní skupiny Babylonského úpadku soustředěné v Římském impériu pokračovalv v zastávání tohoto postavení až do r. 376 n.l.

Ale i tak se v této době Císař Gratian snažil toto z křesťanských důvodů odmítnout, protože viděl že Babylonismus byl povahou modlářstvím. A tak se náboženské věci stali neorganizovanými, až do té doby, než bylo nezbytným vybrat někoho, kdo by zastával toto postavení.

BABYLÓNSKÉ NÁBOŽENSTVÍ A ŘÍMSKA CÍRKEV SPOJENA

Damasus, biskup křesťanské církve v Římě byl pak zvolen pro funkci Nejvyššího Velekněze. Byl biskupem dvanáct let, byl jím zvolen v roce 366 n.l. vlivem mnichů z Hory Karmel, školy Babylónského náboženství, původně založenou knězem z Jezebelu a stále ještě existující i dnes ve spojení s Římem. A tak se v roce 378 n.l. stal Babylónský systém náboženství částí křesťanské církve, protože biskup Říma, který se později stal nejvyšší hlavou organizované církve, už byl Nejvyšším Veleknězem Babylonského Pořádku.

Všechna učení pohanského Babylóna a Říma byla postupně zakořeňována do Křesťanské náboženské organizace. Brzo poté, co byl Damasus učiněn Nejvyšším Veleknězem, obřady Babylónu začali přicházet do popředí. Uctívání Římské Církve se stalo babylónským a pod ním se pohanské chrámy začaly obnovovat a vylepšovat a byly zakládány rituály. Tak je zkažený náboženský systém pod postavou ženy se zlatým pohárem v ruce, který opíjí všechny národy svou opojností, nazván Bohem: „ZÁHADA, BABYLÓN VELIKÝ.“

ÚČINKY TOHOTO SPOJENÍ NA ORGANIZOVANÉ KŘESŤANSTVÍ

Změny, které nastaly v naukách a praktikách Římské Církve nevyšly najevo všechny najednou. Římská Církev je dnes čistě lidskou institucí a její doktríny, které bojují proti Božímu Slovu nebyly nikdy vyučovány Kristem nebo apoštoly. Různé doktríny se v církvi vyvinuly až po staletích. Kvůli tomuto spojení se Babylónské obřady lehce vmísili a stali se součástí Římské církve a tím největším vlivem se stal Nejvyšší Velekněz Babylónského pořádku.

Následovníci každého z těchto náboženství nedělali kompromisy takže konečným výsledkem bylo spojení těchto dvou. Následující body ukážou něteré z pohanskvch prvků, které vstoupily do církve, mnoho z nich bylo převzato z Babylónského náboženství:

(1) První praktikou, která vzešla po tomto spojení bylo uctívání svatých, především panny Marie. Tisíce pohanů, kteří nebyli plně Křesťany, vstoupili do církve v těch časech, kdy bylo obyčejem uctívání bohů měst nebo míst. Pocta svatým lidem se stala uctíváním. Svatí byli považováni za menší božstva, jejichž přímluva dosahovala k Bohu. Místa spojená s životy svatých byla považována za posvěcená a začaly poutě.

Věřilo se, že pozůstatky nebo kosti svatých měli zázračnou moc. Uctívání pany Marie bylo založeno v roce 381 n.l., tři roky poté, co se Damasus stal hlavou Babylónského kultu.

Stejně jako Babylónský kult uctíval „Královnu Nebes“ a jejího Syna a neuctíval Nejvyššího Otce protože on, pravděpodobně, se nesetkával se smrtelnými záležitostmi, tak Římská Cirkev měla podobné uctívání v tom, že uctívali Matku Boží a jejího Syna. Obraz matky a dítěte byl předmětem uctívání v Babylóně již dlouho před Kristem. Z Babylónu se toto rozšířilo do všech koutů Země. Původní matkou byla Semiramis, krásná královna Nimroda, který byl ideálem neovladatelné chtivosti a nevázanosti.

V „záhadách“, při stvoření v kterých ona hrála hlavní úlohu, byla uctívána jako Rhea – velká „Matka Bohů“ s nelidskými a strašnými obřady, které ji stotožňovaly s Venuší, matkou veškeré nečistoty. Zatímco vládla, pozvedla Babylón k tomu, že byl známý mezi všemi národy jako velké sídlo modlářství a soustředěné prostituce. Symbol nevěstky s pohárem v ruce ze Zjevení pocházel z jedné modly ze starobylého Babylónu, jak byly vystaveny v Řecku, protože takto byla původně představena Řecká Venuše.

Římská církev si to převzala za svůj symbol. V r.1825 byla vytištěna mince nesoucí obraz Papeže Lea XII. na jedné straně, a na druhé straně byl Řím symbolizován ženou s křížem v levé ruce a s pohárem v pravé ruce, kolem ní byl nápis „Sedet Super Universum“, což znamená „Celý svět je její stolicí“.

Z této původní praktiky si v podstatě všechny národy převzaly podobné uctívání, ale v každé zemi je ta stejná postava známá pod různými jmény. V Egyptě je matka a dítě známa jako Isis a Osiris, v Indii je to Isi a Iswaa, ve východní Asii pak Cybele a Deoius, v pohanském Římě – Fortuna a Jupiter-puer, v Řecku Ceres nebo Irene s Plutem v náručí, atd.

V Tibetu, Číně a Japonsku byli Jezuité překvapeni tím, když našli kopii madony (Italský název pro pannu) a jejího dítěte nábožně uctívanou stejně tak jako v samotném Římě. Shing Moo, matka Číny, je tam představována s dítětem v náručí a slávou kolem přesně tak, jako by ji namalovali katoličtí umělci. Odkud vzaly tyto národy společné uctívání jestliže ne z Babylónu ještě před rozehnáním za dnů Nimroda? (Gn 11) Tedy uctívání Marie ve spojení s jejím Synem je Babylónského původu, protože žádné podobné uctívání není zmíněno v Písmu.

(2) Naší další zmínkou je nadřízenost papeže nad všemi morálními a náboženskými záležitostmi v církvi, a neomezená a okamžitá autorita nad životy všech, tak jako to bylo pravdivé u Babylónského Velekněze, jak jsme již viděli dříve.

(3) Uctívání a pocta obrazů začala brzy. Poprvé to bylo prohlášeno Druhým koncilem v Nise, 787 n.l. V devátém století se určití císařové pokoušeli odstranit takovéto uctívání, ale bylo tak zakořeněno v lidech a pokusy byly tak odmítány ignoranty a mnichy, že císařové vzdali své pronásledování a v r. 869 n.l. se senát v Konstantinopoli vyjádřil v jejich nepřízeň. Uctívání obrazů je čistě pohanské a pochází z Babylónu.

(4) Osobní zpověď knězi vznikala z malého začátku ve druhém a třetí století ž do vypracovaného systému v době Innocenta III, 12I5 n.l., ale nebylo to vyhlášeno radou až teprve Koncilem v Trentu, 1551. Lidé byli nuceni se zpovídat knězi nejméně jednou za rok a vykonat odplatu podle stupně spáchaných hříchů. Odplatou byl půst, zmrskání, poutě, atd. Bez vyznání neměl nikdo právo na svatosti. Je to ten stejný systém jaký měl Babylón, který svazoval lidi ke knězi strachem z vyzrazení nebo Božího hněvu.

(5) Znak kříže měl svůj původ v mystickém „Tau“ Babylónského kultu. Pocházelo to z dopisu, počátečních písmen Tammuz (Ezech. 8:14), který je ale známější v klasických rukopisech jako Bacchus, Oplakávaný, což byl Nimrod, syn Kúšúv.

(6) Růženec je pohanského původu. Je používán pro stejné magické účely v Římanství, pro které byl používán v Babylónských záhadách.

(7) Řád mnichů a jeptišek byl převzat z Babylónského Kultu. Pozdější je imitace Panen zasvěcených Vestalovi (římský bůh) z Pohanského Říma, převzato z Babylóna.

(8) Významné svátky Římanství jako například Vánoce, Velikonoce, Den svatého Jana, Ženský den, Svátek Půstu atd. jsou Babylónské a nemají žádný vztah ke Kristu a k Bibli. Žádný z nich nebyl slaven v křesťanských církvích po dobu 200 let po Kristu. Všimněte si následujícího:

A. Vánoce. byly převzaty z pohanské oslavy probíhající 24. a 25. prosince na počest syna Babylonské Královny Astarte a byly udržovány už století před Kristem. Chaldeanci to nazvali štědrovečerní den nebo Dětský den. Tak dobře známý vánoční stromek byl v podstatě pohanský a byl společný pro všechny pohany těch zemí.

Podle legendy v podvečer toho dne byl 24. prosinec nazván yule – zápisem odhozeným na stromek, ze kterého pak byly vzaty boží dary od bohů, aby požehnaly lid v novém roce. Tyto stromky byly běžné ve dnech Jeremiáše, který varoval Izrael, aby utekl od tohoto pohanského zvyku (Jr I0:1-9).

Neexistuje žádný důkaz o tom, že se Kristus narodil 25 prosince. Naopak, vypadá to že se narodil během teplých dnů, protože se narodil v jeslích a ve studených měsících od prosince do února jsou zimy příliš kruté, aby někdo cestoval jen proto, aby zaplatil daně, jako to udělal Josef a jeho rodina. Pastýři byli na poli, když se Kristus narodil a nebylo zvykem, aby zůstávali se svými stády venku od října do února. Zima toho kraje je tak velká, že Kristus řekl „modlete se abyste se nemuseli dát na útěk v zimě“ (Mt 24:l5-32). Ta jediná věc, která je udána v Písmu o připomínání si Krista je Večeře Páně.

Apoštolové neslavili takovýto den jako je to pro nás běžné. Tertullian, píšící kolem r. 230 n.l, naříkal nad tím, že křesťané začínali slavit tento zvyk pohanů a říkal, „Dary jsou přenášeny tam a zpátky, novoroční dárky jsou vyrobeny s křikem, sporty a bankety jsou oslavovány s hlukem, o kolik více jsou pohané věrnější svému náboženství, zvláště se starají o to, aby nepřevzali žádný vliv od Křesťanů.“

Církev po Konstantinovi, plná pohanů se začala kazit, aby si usmířila pohany a rozšířila řady takzvaných křesťanů, pohanský svátek 25. prosince byl převzat a byl mu dán název Vánoce. Je známo, že to bylo oficiálně uděláno, ale nebylo to přijato jako rituál církve až do čtvrtého století.

B. Ženský den byl slaven 25. března a je také Babylónského původu. Je to předpokládaný den zázračného početí Marie, zatímco mezi pohany to bylo slaveno jako svátek na počest Cybele, Matky Bybylónského Mesiáše. V Římě byla Cybele nazývána Donimou, nebo Ženou a odtud potom Ženský den.

C. Velikonoce také vychází ze zdroje Bybylónu. Ani Velikonoce – anglický výraz „Easter“ není křesťanské jméno, ale původ je ze slova Ištar, což je jeden z Babylónských názvů pro Královnu Nebes. Bylo to uctívání této ženy Izraelem, které bylo velkou ohavností v Božím zraku. (1 S 7:3, Jr 44:18). Během tohoto svátku byly dělány kulaté koláče, označené znamením kříže toto znamení bývalo v Babylónských záhadách znamením života. Tento den byl slaven už po staletí před Kristem a je pravděpodobně součástí původu našich Velikonočních svátků a velikonočních koláčů.

Velikonoční vajíčka, která hrají velkou úlohu v oslavách dnešních dnů byla běžná v pohanských národech. Příběh o vajíčku vypráví o tom, že „vajíčko udivující velikosti spadlo z Nebe do řeky Eufratu, rybáři ho vytáhli na břeh, kde se na něm uhnízdily holubice, vyseděly jej a vylezla z něj Astarte, nebo Ištar, bohyně Velikonoc.“ Když je v české Bibli použit název „Velikonoce“ má to být přeloženo jako „hod beránka“ nebo-li také svátek přechodu (což je židovský svátek připomínající odchod z Egypta).

D. Svátek Půstu který se slaví po 40 dní končíce Velikonocemi, je původně převzat z Babylónského systému záhad. Je dnes také dodržován ďáblovými uctívači z Kurdistánu, kteří to převzali ze stejného zdroje jako Řím. Humboldt zjistil, že je udržován mezi pohany v Mexiku a Wilkinson nás informuje o tom, že to bylo zvykem starého Egypta. Oboje, Velikonoce i Svátek Půstu byli v církvi založeny v r. 519 n. 1. Písař té doby říká, „Oslava Svátku Půstu neexisovala tak dlouho, dokud clrkev byla čistá a neporušená.“ – Cassianus.

V té stejné části roku, ve které Římanství oslavuje tento svátek to oslavují i pohané, ale z jiného důvodu jako oslavu Znásilnění Proserpiny, ve které vrcholí období nezřízené chtivosti po čtyřiceti dnech vnucené zdrženlivosti při přípravách. Jak dobře přirovnal Bůh Římanství k prostitutce, která prohlašuje, že má být jedinou neposkvrněnou nevěstou pro Krista, ale ve skutečnosti je konečným velkým úpadkem náboženského systému spojeným se světem a používajícím moc nad národy pod deseti králi až do té doby než přijde Antikrist k plné síle a zničí ji uprostřed Týdne.(Zj 17:16-17)

DALŠÍ JMÉNA PRO ZÁHADU – BABYLÓN

(1) „Matka něvěstek“ (Zj 17:5). toto jméno je skutečně přiléhavé pro Římanství. Od doby reformace se vytvořily stovky různých skupin křesťanských církví. Slovo „NEVĚSTKY“ bez pochyb odkazuje na tyto skupiny, které, jak končí věk, se stávají více odpadlými a nakonec se spojí s Římem, aby naplnili zjevení „věcí po církvích.“ Je to současný směr v církevním světě. Nedávno bylo zformováno mnoho náboženských spojení a mnoho církví se dokonce i nyní dívá k Římu.

(2) „Matka ohavností Země“ (Zj 17:5). Toto je taky velmi vhodné jméno pro Římanství. Mnoho ohavností začalo a dále pokračovalo skrze starobylý Babylónský kult a jeho současný dědic jde tak daleko, že ztotožňuje tuto ženu se symbolem Římanství.

(3) „Velká nevěstka“ ( Zj 17:1-2). Takto je nazývána kvůli nedovolenému sexuálnímu styku s králi světa v náboženských praktikách a pověrách, což ji dá vliv nad národy deseti králů.

(4) „Veliké město“ (Zj 17:18). Tento výraz ještě více sjednocuje tuto ženu s Římanstvím. Tento verš se doslova čte takto: „A ta žena, kterou jsi viděl, je město, veliké, které panuje nad králi Země.“ To dokazuje, že není politickým systémem, ale náboženským, s politickým přídechem a hlavním stanem ve velikém městě. Neměli bychom se na to dívat jako na doslovné město, jak tomu bylo v případě Nového Jeruzaléma, který je nazýván „nevěsta, choť Beránkova“ ve Zj 21:2, 9-10? Zj 17:18 musí odkazovat na Řím, hlavní náboženský stan Římanství.

DALŠÍ ZNÁMKY TOTOŽNOSTI

(1) Oděv Mystického Babylóna ji označuje jako Římanství. (Zj 17:4). Šarlat je barvou Římanství. Barva, která byla rezervována pro papeže a kardinály. Toto náboženské vyznání je nejbohatší na světě, jak nám to zobrazuje tento verš.

(2) Opilost této nevěstky dokazuje, že je to Římanství. (Zj 17:6-7) Toto obvinění není jen pouhou náhodou. Zatímco se tady mluví o mučednictví svatých „po církvích“ Římanstvím, přesto není to obecnou znalostí, že to stejné pronásledování pokračovalo i v minulých dobách? Odhadem bylo zjištěno, že v minulosti bylo Římanstvím zabito více než 200 miliónů lidí. Ty strašné dny pronásledování přijdou znovu, alespoň po vytržení církve a před tím, než Kristus přijde na Zemi (Zj. 6:9-11; 7:9-17).

SEZNAM KACÍŘSTVÍ

Tato následující kacířství jsou odchylkami od skutečného Božího evangelia. Byla osvojena a stále udržována Římsko-katolickou církví v průběhu 1600 let. Ve skutečnosti jsou Římané kacíři minulých věků a ne ti lidé, které zabili, kvůli tomu, že se nepřizpůsobili těmto kacířstvím. Data, která jsou zmíněna níže, jsou v mnohých případech přibližná. Mnohá z těch kacířství byla běžná v dřívějších letech církve, ale až tehdy, když byla oficiálně uznána Církevním Koncilem a prohlášená papežem jako dogma víry, se stala pouty pro katolíky. Při reformaci v 16. století byla tato kacířství popřena, jako nemající nic společného s náboženstvím Ježíše, jak je mu vyučováno v Novém Zákoně.

(1) Ze všech lidmi vymyšlených učení, která jsou v rozporu s Biblí a která praktikuje Římsko-katolická církev, jsou nejstarší modlitby za mrtvé a znaky kříže. Oboje začalo po roce 300 po Kristu.
(2) Voskové svíce byly církvi představeny po roce 320 po Kristu.
(3) Uctívání andělů a zemřelých svatých začalo po roce 375 po Kristu.
(4) Mše jako denní oslava byla osvojena v roce 394 po Kristu.
(5) Uctívání Marie, matky Ježíše, a používání termínu Matka Boží, který se vztahuje rovněž na ni mělo původ v Efezské radě v roce 431 po Kristu.
(6) Kněží se začali oblékat rozdílně od laiků v roce 500 po Kristu.
(7) Nauka o očistci byla ustanovena Gregorym v roce 593 po Kristu.
(8) Latina jako jazyk modlitby a uctívání v církvi byla také zavedena papežem Gregorym I. v roce 600 po Kristu.
(9) Bible učí, že se modlíme pouze k Bohu (Jan 16:23-26). Jednoduché církevní modlitby nebyly nikdy namířeny k Marii ani k zemřelým svatým. Toto se začalo používat v Římské církvi okolo 600 let po Kristu.
(10) Papežství je pohanského původu. Název papeže nebo všestranného biskupa byl poprvé dán biskupovi v Římě zlým císařem Phocasem v roce 610 po Kristu. Ježíš neustanovil Petra do vedení apoštolů a výslovně zakázal takový nápad (L 22:24-26; Ef l:22,33; Ko 1:18; 1 K 3:11).
(11) Líbání papežových nohou začalo v roce 709 po Kristu. Líbání nohou císařů bylo pohanským zvykem. Slovo Boží zakazuje takovéto chování. (Sk 10:25,26; Zj 19:10; 22:9).
(12) Dočasná moc papežů začala v roce 750 po Kristu. Ježíš výslovně zakázal takovéto věci a On sám odmítl světské kralování (Mt 4:8,9; 20:25,26; Jan 18:36)
(13) Uctívání kříže, obrazů a relikvií (ostatky mrtvé osoby) bylo povoleno v roce 788 po Kristu. V Bibli se toto nazývá modlářstvím a několikrát je to odsouzeno (Ex 20.2-6; Dt 27:15; Žalm 115; Ř 2:22; 1 K 8).
(14) Svěcená voda smíchaná se špetkou soli a požehnaná knězem byla ustanovena v roce 850 po Kristu.
(15) Uctívání svatého Josefa začalo v roce 890 po Kristu.
(16) Křest zvonů byl ustaven papežem Janem XIV. v roce 965 po Kristu.
(17) Kanonizace zemřelých svatých – poprvé papežem Janem XV., v r. 995 po Kristu. V Bibli je každý věřící a každý následovník Ježiše nazýván svatým. (Ř 1:7; 1 K 1:2)
(18) Páteční půsty a Svátek Půstu byly založeny v roce 998 po Kristu, kdy papežové určili, že se budou jíst jen ryby.
(19) Mše byla postupně vyvinuta jako oběť a účast na ní byla povinná od 11. století po Kristu. Evangelium nás učí, že Kristova oběť byla nabídnuta jednou provždy a za všechny a nemá se už opakovat, ale jen připomínat při Večeři Páně. (1 K 11; Žd 7:27; 9:26-28; 10:10-14).
(20) Kněžský celibát byl nařízen papežem Hildebrandem a Bonifácem VII. v r. 1079 po Kristu. Ježíš, ani žádný z apoštolů nezaložili takový řád. Naopak Sv. Petr byl ženatým mužem (Mt 8:14-15) a Sv. , Pavel říká, že biskupové by měli mít ženu a děti ( 1 Tm 3:2-5,12; Tt 1 )
(21) Růženec nebo modlitební korálky byly představeny mužem, který se jmenoval Petr Hermit a to v roce 1090 po Kristu. Bylo to napodobením praktik hinduistů a mohamedánů. Počítání modliteb je pohanskou praktikou a je Kristem výslovně odsouzena (Mt 6:5-13).
(22) Inkvizice kacířů byla založena radou ve Veroně v roce 1184 po Kristu. Ježíš nikdy nevyučoval používání násilí k rozšíření jeho náboženství (Mt 5, 10).
(23) Prodej odpustků, který byl běžně viděn jako zakoupení si odpuštění a svolení k páchání hříchů, začal v roce 1190 po Kristu. Křesťanské náboženství, jak je vyučováno v evangeliu, takové provozování odsuzuje. A na protest proti takovémuto provozování vyvstala protestantská reformace v 16. století.
(24) Dogma přepodstatnění bylo prohlášeno papežem Innocentem III. v r. 1315 po Kristu. V této nauce kněz předstírá představení každodenního zázraku tím, že přemění oplatek v tělo Kristovo a pak předstírá, v přítomnosti svých lidí na mši, že Jej jí živého. Evangelium odsuzuje takovy nesmysl, vždyť Večeře Páně je jednoduše připomínka oběti Krista. (L 22:19,20; Jan 6:35; 1K 11:26).
(25) Vyznávání hříchů kněžím alespoň jednou do roka bylo založeno papežem Innocentem III. na Lateranském Koncilu v r. 1215 po Kristu. Evangelium nám přikazuje vyznávat naše hříchy přímo Bohu (žalm 51; Iz 1:18; L 7:48; 15:21; 1 Jan 1:8,9).
(26) Vzývání oplatku (hostie), bylo vymyšleno papežem Honoriusem v roce 1220 po Kristu. Takže Římská církev uctívá boha vytvořeného rukama. To je jasným modlářstvím a je to v naprostém protikladu s duchem evangelia (Jan 4:24).
(27) Pro obyčejné lidi ze shromáždění byla Bible zakázána a umístěna do Rejstříku zakázaných knih v r. 1229 Koncilem v Toledu. Ježíš a apoštolé nařizovali, aby Písma byla čtena všemi (J 5:39, 1. Tm 3:15-17).
(28) Kápě byla vymyšlena Šimonem Stockem, anglickým mnichem, v r. 1287 po Kristu. Je to kus hnědé látky s obrazem Panny, mělo to obsahovat nadpřirozenou ctnost, aby ochraňovala ty, kteří ji nosí na holém těle, od všeho nebezpečí. Je to fetiše.
(29) Římská Církev zakázala pohár obyčejným lidem ze společenství na Koncilu v Konstanci v r. 1414 po Kristu. Evangelium přikazuje všem Křesťanům, aby oslavovali Večeři Páně chlebem a vínem (Mt 26:27, 1 K 11:26-29). .
(30) Nauka o očistci byla prohlášena za dogma víry Koncilem ve Florencii v r. 1439 po Kristu. V Bibli není ani jedno slovo, které by učilo o očistci kněží: Krev Ježíše Krista nás očišťuje od hříchů.
( 1 J 1:7-9. 2:1-2, Jan 5:24, Ř 8:10, Zj 1:5, Ef 1:7).
(31) Nauka o Sedmi Svátostech byla založena v r. 1439 po Kristu Evangelium říká, že Kristus ustanovil pouze dvě svatosti – Křest a Večeři Páně (Mt 28:19, 26:26-28).
(32) Ave Maria nebo přidání části poslední poloviny bylo uděláno v r. 1508 po Kristu. Bylo to dokončeno 50 let poté a nakonec osvědčeno Papežem Sixtem V. na konci 16.st.
(33) Koncil v Trentu z r. 1545 po Kristu prohlásil, že tradice je rovnocenou autoritou jako Bible. Tradice znamená lidské vyučování. Farizeové věřili tomu samému a Ježíš je příkře odsoudil, že lidskými tradicemi zrušili přikázání Boží (Mk 7:7-13, Ko 2:8, Zj 22:18).
(34) Šest apokryfických knih bylo přidáno k Bibli Koncilem v Trentu v r. 1546 po Kristu. Je to v protikladu s Biblí (Zj 22:18.19).
(35) Vyznání víry Papeže Pia IV. bylo vystaveno jako oficiální vyznání víry katolíků v r. 1560 po Kristu. Skutečný křesťan zůstane u Svatých Písem jako u svého vyznání víry. A odtud je jejich vyznání víry o 1 500 let starší než vyznání římských katolíků (Ga 1:8, Zj 22:18-19, 2 Tm 2:15, 3:15-17).
(36) Neposkvrněná představa Panny Marie byla prohlášena Papežem Piem IX. v r. 1854 po Kristu. Evangelium prohlašuje, že všichni lidé, s jedinou výjimkou Krista, jsou hříšníky. I Marie sama měla potřebu Spasitele (Ř 3:23, 5:12, Ž 51:5, L 1:30, 46-47).
(37) V r. 1870 po Kristu Papež Pius IX. vyhlásil dogma neomylnosti Katolické církve.
(38) Papež Pius X. odsoudil v r. 1907, společně s „modernismem“, všechny výzkumy moderní vědy, které nepotvrzovaly církev. Pius XI. udělal stejnou věc v souhrnu v r. 1864 po Kristu.
(39) V r. 1930 Pius XI odsoudil veřejné školy.
(40) V r. 1931 ten stejný Papež Pius XI. znovu upevnil doktrínu o tom, že Marie je „Matkou Boží.“ Tato doktrína byla poprvé založena Koncilem v Efezu v r. 431 po Kristu. Je to kacířství, které je v protikladu s vlastními slovy Marie (L 1:46-49).

Jaký bude další výmysl Římské Církve? Katolíci říkají, že se jejich církev nikdy nemění, ale zatím nedělá nic jiného, než že si vymýšlí nové doktríny, které jsou proti Bibli a provozuje obřady a ceremonie, které jsou celé převzaty od pohanů. Při nejmenším 95% obřadů a ceremonií Římské Církve jsou pohanského původu.

Kardinál Newman ve své knize „Rozvoj křesťanského náboženství“ přiznává, že „Chrámy, kadidla, oleje, lampy, volené oběti, svěcená voda, svátky a období oddání, průvody, požehnání polí, kněžská roucha, ostříhání hlavy (kněží, mnichů a jeptišek), obrazy jsou všechny pohanského původu.“

Ať některé upřímné srdce najde Písmo na výše zmíněné praktiky a uvidí, že Římanství není biblické. Výše zmíněny chronologický přehled lidských smyšlenek vyvrací prohlášení knězů Římské církve o tom, že jejich náboženství bylo učeno Kristem a a že papežové byli věrnými ochraniteli tohoto náboženství.

Mária a narodenie Ježiša

Šest měsíců poté, co anděl Gabriel předal knězi Zachariášovi neuvěřitelnou zprávu od Boha, že se jemu a jeho staré neplodné ženě narodí syn, který bude mít zvláštní poslání, a poté, co Alžběta skutečně otěhotněla (viz Narození Jana Křtitele), přichází Gabriel také k její neteři Marii. I pro ni má poselství od Boha – a toto poselství je ještě neuvěřitelnější než to, které přinesl Zachariášovi.

Anděl pozdravil Marii zvláštními slovy, která ji velmi překvapila. Uvažovala nad tím, proč ji Gabriel oslovil jako „milostí zahrnutou“ a „požehnanou mezi ženami“. Co to mělo znamenat? Když Gabriel viděl Mariin zmatek, odpovídá na její nevyřčenou otázku. Opakuje Marii, že nalezla milost u Boha a vysvětluje jí, že právě ona byla vyvolená k tomu, aby se jí narodil zaslíbený Mesiáš, který bude nazván synem Nejvyššího, který od Boha obdrží Davidův trůn a navěky bude kralovat nad Izraelem (viz Luk 1,30-33).

Mnoho žen po této poctě toužilo a Bůh si vybral právě ji a chce ji zahrnout svou milostí a požehnáním. Podobně jako jejímu strýci Zachariášovi, i Marii Gabriel říká, jak má svého zaslíbeného syna pojmenovat. Má mu dát jméno Ježíš, protože toto jméno má důležitý význam. Ale k tomu se dostaneme.

Jak už jsem zmínil, zpráva, kterou Gabriel přinesl Marii, byla ještě neuvěřitelnější než ta, kterou před šesti měsíci přinesl jejímu strýci. U Marie nebyl problém s pokročilým věkem nebo s neplodností jako u Alžběty. Problém byl, že Marie dosud se svým snoubencem Josefem nevstoupila do manželství. Marie byla panna. A protože věděla, co je k početí dítěte zapotřebí, zeptala se anděla: „Jak se to stane, vždyť nemám pohlavní styk s mužem?“

Reakce Marie na andělova slova svědčí o její víře v Boží moc. Na rozdíl od svého strýce Zachariáše, který o naplnění Božích slov pochyboval, Marie se pouze zajímala o to, jak k početí dítěte dojde, když dosud s mužem sexuálně nežije.

Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“

(Luk 1,35) Zaslíbené dítě má být počato z moci Ducha svatého, má být Božím Synem. Ve své odpovědi anděl také zmínil Alžbětino těhotenství a ujistil Marii, že „u Boha není nic nemožného“ (Luk 1,37).

Mariina reakce na Gabrielova slova je pozoruhodná. Nejen že uvěřila, že může počít z Ducha svatého (i když se něco takového nikdy předtím nestalo), ale byla také ochotná toto Boží povolání přijmout. Co Marie riskovala tím, když andělovi odpověděla:

„Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ (Luk 1,38)?

Jedním z rizik, které Marie svým souhlasem s Božím plánem podstoupila, bylo, že se s ní rozejde její snoubenec. Pochopitelně nemohla počítat s tím, že uvěří tomu, že ho nepodvedla s jiným mužem a že dítě, které čeká, bylo počato z Ducha svatého. Riskovala, že bude svobodnou matkou, což pro ni v tehdejší kultuře znamenalo jistou chudobu, vyvržení ze společnosti a punc cizoložnice. Tímto rozhodnutím si mohla zničit celý život. Alespoň z lidského hlediska to tak vypadalo. Marie přesto své poslání přijímá.

Po rozhovoru s andělem se Marie vydala na návštěvu ke své tetě Alžbětě, do jejíhož života podle Gabrielových slov Bůh také mocně zasáhl. Když uslyšela pozdrav své neteře, Alžběta byla naplněna Duchem svatým a než jí Marie stačila cokoliv říct o svém setkání s andělem a o jeho podivuhodném zaslíbení, Bůh Alžbětě odhalil, že se Marie stane matkou Pána, tedy Mesiáše.

Pod vedením Ducha svatého Marii ujistila, že zvláštní zaslíbení, které jí bylo řečeno, se splní (viz Luk 1,45). Marie pak chválila Boha za veliké věci, které učinil. U své tedy zůstala asi tři měsíce (patrně do doby než Alžběta porodila) a pak se vrátila domů.

Jak už jsem zmínil, Marie byla zasnoubená a se svým snoubencem dosud sexuálně nežila. Pro Josefa tak muselo být velkým šokem, když zjistil, že jeho snoubenka je těhotná. Musel se cítit hrozně, musel se cítit zrazen. Protože však byl spravedlivý muž a nechtěl ji vystavit hanbě, rozhodl se zrušit zásnuby potají.

V tom znovu zasahuje anděl. Zjevil se Josefovi ve snu a vysvětlil mu situaci. Nemá se bát přijmout Marii za manželku, protože dítě, které čeká, nepochází z žádného cizoložství, ale je počato z Ducha svatého. Tomuto dítěti má dát jméno Ježíš (s významem „Hospodin (JHVH) vysvoboditel“, „Hospodin (JHVH) zachraňuje“ nebo „Hospodin (JHVH) je spasení“), protože „on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“ (ČEP), respektive „od jejich hříchů“ (např. B21).

Ježíš vysvobodí svůj lid tím, že na sebe vezme odplatu za jejich hříchy a také tím, že svému lidu dá sílu, aby hříchu neotročili. To je dobrá zpráva pro každého z nás.

Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. (Řím 3,22-24)

Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Řím 6,23)

Když se Josef probudil, učinil, co mu anděl řekl. Přijal Marii za svou manželku, ale neměl s ní pohlavní styk, dokud neporodila svého prvorozeného syna Ježíše. Až do porodu tedy byla Marie pannou. Později však měla pravděpodobně další děti (aneb z Jozefovho manželství), protože o Ježíšovi je psáno, že měl bratry a sestry (viz např. Mar 6,3).

Jak zdůrazňuje Matouš ve svém evangeliu, to, že panna počne, bylo předpovězeno už u starozákonního proroka Izaiáše (Iz 7,14), stejně jako to, že její syn bude Immanuel, tedy „Bůh s námi“.

(Mimochodem, to, že zaslíbený Mesiáš bude semenem ženy a ne muže, předpověděl Bůh už krátce po pádu člověka do hříchu (viz Gen 3,15). Samozřejmě, že starozákonních mesiánských proroctví, která se naplnila na Ježíši Kristu, je mnohem více – viz Ježíš. Prostě další člověk?)

Pre hlbšie štúdium odporúčam knihy Mária, biblická pravda a oficiálna a RKC učenie v porovnaní s biblickým učením.

Súvisiace videá a dokumenty