fbpx
Zmeň svoj život
HistóriaTeológia

Ján Hus – cirkev v histórii a dnes

Mistr Jan Hus hluboce zasáhl dějiny našeho národa a celé Evropy. Jan Hus (narozen kolem r. 1370  a zemřel 6. července 1415 v Kostnici) byl římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, reformátor a kazatel. Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev. Katolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi a v roce 1411 ho exkomunikovala.

Na kostnickém koncilu byl odsouzen jako kacíř a přesto, že mu císař Zikmund Lucemburský zaručil bezpečnost, byl vydán světské moci k upálení na hranici, když odmítl odvolat své učení. Datum jeho upálení se stalo českým státním svátkem 6.července. K jeho odkazu se hlásili husité a později i další církve a společnosti vzešlé z reformace. Známe ještě dnes učení Mistra Jana Husa? A změnilo se něco z toho, co Hus církvi vyčítal? Poslechněte si čtyřminutové video kázání Jana Husa z Betlémské kaple.

Jan Hus byl obžalován z mnoha bodů. Přečtěme si alespoň část znění žaloby proti učení Jana Husa.

(z knížky „Výslech, odsouzení i upálení Mistra Jana Husa“ – očitý svědek Pogius)

Na to povstal kronikář a četl Husovi obžalobu sestávající ze 74 článků, z nichž hlavní důraz kladen na šest následujících:

  • Obžalovaný nevěří v proměnu hostie
  • Opovrhuje vírou v neomylnost papežovu a vzýváním svatých.
  • Popírá mocnost rozhřešení uděleného knězem (hříšným) a zpověď u něho.
  • Zavrhuje nepodmíněné poslušenství k světským představeným.
  • Zavrhuje zákaz manželství kněžského.
  • Nazývá odpustky hříšnou simonií (svatokupectvím) proti Duchu svatému.

Ano, to jsou jedny z bodů, za jejichž pravdu byl Jan Hus ochoten zemřít na hranici a o kterých byl hluboce přesvědčen, že jsou pravdou. Upálení Jana Husa vyvolalo v Čechách rozhořčení a odpor. Celý národ cítil, že se Hus stal obětí zloby kněží a věrolomnosti císaře. Říkali o něm, že byl věrným učitelem pravdy, a koncil, který ho odsoudil k smrti, obviňovali z vraždy. Husovo učení budilo nyní větší pozornost než kdy předtím.

Papežským výnosem byly Viklefovy spisy odsouzeny k spálení. Některé však unikly zničení a ty byly nyní vytahovány z úkrytů a lidé je zkoumali spolu s Biblí nebo alespoň s těmi částmi Bible, které mohli získat. Mnohé to přivedlo k přijetí reformované víry.

Poselství Husova života a zápasu

Stál na pravdě Božího slova, vyznával neměnnou platnost Kristova zákona. Každý se musí postavit pod nejvyšší autoritu – a tou je autorita a pravda Božího slova. Tuto „Pravdu“ Hus vyznával slovy, životem i svou smrtí! Jestliže J. Hus hovořil a psal o pravdě, pak se tu nejednalo o nějaký smyšlený filosofický pojem. Pravda není „majetkem“ nikoho, ani se jí nikdo nemůže zmocnit… Pravda podle Husa byla spojena vždy s Boží autoritou, s Jeho slovem, s Kristovým zákonem. Jan Hus řekl:

Protož, věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné.- (Výklad víry, 5 D)

Zlořečený ten, kterýž pro skývu chleba opustí pravdu.- (Modlitba, 94 S.)

V roce 1999 prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa a uznal ho jako reformátora církve. Které z bodů Husova učení,  kromě lítosti jeho smrti, ale církev zreformovala?

17.12.1999 – Do sálu vchází skupinka lidí, a v jejím středu křehký starý muž v bílém. Audience u papeže Jana Pavla II. začíná. Jan Pavel II. v obšírné odpovědi zdůrazňuje myšlenku lítosti. Lituje toho, že církev na počátku 15. století odsoudila českého církevního reformátora k smrti upálením. Husova smrt způsobila příliš mnoho neštěstí a utrpení.

Bouřlivé dějiny střední Evropy to příliš poznamenalo. Nyní ale nastává jiné období, v kterém hledání pravdy o Husovi, jeho názorech a významu spojuje lidi z různých tradic. Zaznívá potlesk, po napětí následuje uvolnění.

Papež Jan Pavel II. Včera  učinil vstřícné gesto směrem k českým reformovaným křesťanům. Prohlásil totiž, že lituje smrti jejich hlasatele, českého kněze Jana Husa. Stalo se tak během papežova setkání s účastníky husovského sympozia, které včera vyvrcholilo v Římě. Papežova do Čech mířící omluva podle všeho odstartovala vlnu obdobných prohlášení, která katolická církev chystá v rámci jubilejního Svatého roku, Vatikánem prezentovaného coby času „smíření a odpuštění“.

Hlava katolické církve označila Jana Husa za „dobře známého českého kazatele, jednoho z nejosvícenějších mistrů univerzity a osobnost obzvláštního významu pro český národ“. ( Od zvláštního zpravodaje Lidových Novin ve Vatikánu)  www.katolik.cz

Přesto ale stále každý kardinál, arcibiskup a biskup v katolické církvi skládá přísahu věrnosti papeži, která obsahuje tato slova:

„Kacíře, rozkolníky a odbojníky proti našemu pánu (papeži) nebo proti jeho určeným následníkům budu ze všech svých sil pronásledovat a potírat.“ (Josiah Strong, Our Country, kap. 5, odd. 2-4)

Změnila se tedy opravdu Římskokatolická církev?

„Hus by nejprve musel odvolat své učení, aby papež Jan Pavel II. šel ve svém projevu lítosti nad smrtí tohoto českého církevního reformátora dál. Vedoucí Ústavu dějin Univerzity Karlovy Michal Sváček je o tom alespoň přesvědčen. „To samozřejmě není množné, protože Hus nejenže není mezi námi, ale ani by to neudělal. Proto také papež ocenil jeho obrovskou statečnost, morální postoj, protože setrval na své pravdě,“ řekl Sváček.“

„Ne. Papež se nedotkl podstaty sporu, tedy jeho učení, vystihl však morální integritu jeho osobnosti, položil důraz na etiku jeho činu, že byl ochoten jít pro svou pravdu až na úplný konec. Vyjádřil lítost nad smrtí člověka. Je to obrovské poselství společnosti, která je polarizovaná. Je to ale také součást vyrovnávání se s dnešní podobou Evropy, že bychom se měli naučit mluvit, tolerovat, pochopit toho druhého.“

„Je to kus naší národní minulosti, s níž se stále vypořádáváme. Tehdy celá křesťanská Evropa stála proti nám, pořádala proti českému království křížové výpravy. Stali jsme se těmi kacíři jako Hus, poprvé jsme se dostali na okraj tehdejší Evropy. I toto zasluhuje svobodné nezaujaté studium.“

Jak máme možnost porovnat, žádný z bodů obžaloby Jana Husa se v církvi nezměnil a Jan Hus by s největší pravděpodobností i dnes musel volat a kázat proti bludům Římskokatolické církve, které i přes pokojnější výraz církve jsou stále stejné a nezměněné.

Přestože se církev za upálení Jana Husa  veřejně omluvila, přestože se den jeho upálení slaví jako státní svátek,  vliv jeho učení je neustále potlačován a pomaloučku více a více ekumenickými snahami smazáván.  Možná i proto byl  bezdůvodně přesunut svátek Cyrila a Metoděje z 11. května  na den 5.července těsně před svátek Jana Husa, který tím pomyslně pozbyl důrazu a významnosti.

„Smířlivý tón Říma ve Spojených státech neznamená, že se Řím změnil. Je tolerantní tam, kde nemá moc.“ Biskup O’Connor prohlásil: ‚Náboženskou svobodu trpíme jen do doby, než můžeme prosadit opak, aniž bychom ohrozili katolický svět.‘ … Arcibiskup ze St. Louis kdysi řekl: „Kacířství a nevíra jsou zločiny. V křesťanských zemích, jako například v Itálii a ve Španělsku, kde je všechno obyvatelstvo katolické a kde katolické náboženství tvoří podstatnou část zákonů země, jsou trestány jako jiné zločiny.“ …kniha „Velký spor věků“ kapitola 35 Ohrožené svědomí

Dále se v knize Ellen G.Whiteové  v téže kapitole dočteme:

Ústava Spojených států zaručuje svobodu svědomí. Není nic cennějšího a důležitějšího. Papež Pius IX. ve své encyklice z 15. srpna 1854 napsal: ‚Nesmyslné a falešné učení či blouznění na obranu svobody svědomí je neobyčejně zhoubný blud, je to mor, před kterým je třeba se mít na pozoru.‘ Týž papež vynáší ve své encyklice z 8. prosince 1864 klatbu „nad těmi, kdo prosazují svobodu svědomí a náboženského vyznání,“ jakož i „nad těmi, kdo jsou toho názoru, že církev by neměla používat násilí“.

Katolicismus jako náboženský systém neodpovídá Kristovu evangeliu dnes o nic více, než v kterémkoli období svých dějin. Protestantské církve žijí ve velké temnotě, jinak by rozpoznaly znamení času. Římská církev má dalekosáhlé plány a promyšlené způsoby jednání do daleké budoucnosti. Využívá všechny prostředky k rozšíření svého vlivu a ke zvýšení své moci. GC 566 Připravuje se na usilovný a rozhodný boj o znovunabytí vlády nad světem, na zavedení nového pronásledování i na zničení všeho, co vytvořil protestantismus.

Katolicismus všude získává pozice. Všimněme si, jak roste počet katolických kostelů a kaplí v protestantských zemích, jak roste obliba katolických vysokých škol a kolejí v Americe a jak jsou u protestantů oblíbené. Sledujme, jak roste obřadnictví v anglikánské církvi a jak často dochází k přestupům protestantů do katolické církve. Tyto jevy by měly znepokojit všechny, kdo si váží ryzích zásad evangelia.

(V USA dnes poprvé netvoří většinu obyvatelstva protestanté a ústavní soud je poprvé v historii bez zástupců protestantských církví.)

Protestanté začali s papežstvím spolupracovat a hájit ho. Uzavírají dohody a činí ústupky, jež překvapují samotné katolíky, kteří je jen stěží dokáží pochopit. Lidé zavírají oči před pravou povahou římské církve a před nebezpečím, kterým hrozí její nadvláda. Lidé musí být varováni, aby dokázali čelit tomuto nebezpečnému nepříteli občanské a náboženské svobody.

Mnozí protestanté se domnívají, že katolické náboženství není přitažlivé a že jeho bohoslužba je řadou nudných a nesmyslných obřadů. V tom se však mýlí. Katolicismus je sice založen na nesprávném učení, není to však naivní a nešikovný podvod. Bohoslužby katolické církve jsou velice působivé obřady. Okázalost a slavnostnost upoutávají smysly a umlčují hlas rozumu a svědomí.

Okouzlují oči. Nádherné chrámy, okázalá procesí, zlaté oltáře, svatostánky zdobené drahokamy, vzácné malby a sochy upoutávají smysl pro krásu a umění. Jedinečná hudba upoutává také sluch. Zvuk slavnostně znějících varhan doplněný mnohohlasým zpěvem, rozléhající se prostornými chrámy musí nutně zapůsobit na mysl a vzbudit posvátnou úctu.

Vnější nádhera, okázalost a obřady se jen posmívají touhám hříchem naplněného lidského srdce a dokládají vnitřní zkaženost. Kristovo náboženství se nepotřebuje prosazovat takovými lákadly. Ve světle zářícím z kříže se jeví křesťanství tak čisté a krásné, že žádné vnější ozdoby nemohou zvýšit jeho hodnotu. Bůh oceňuje jen krásu svatosti, pokorného a tichého ducha….

Proto je i v dnešní době důležité pokračovat v tom, co započali naši předkové a rozhorlit svá srdce pro Boha. Naši předci měli víru postavenou na pevném základě Božího slova. Nehleděli na to, co jim předkládali falešní pastýři v kostelích, ale modlili se, upřímně toužili po pravdě a studovali Bibli. Nechali se vést Duchem Svatým a ne předkládanou lží.  Navraťme se proto k jejich odkazu. Věřme v Boha celým srdcem, celou duší, celou myslí. Zamilujme si Jeho zákon lásky zapsaný v desateru a přijměme ho Duchem Svatým do svých srdcí a s vděčností, vírou a láskou konejme Boží vůli. Ježíš řekl:

Lukáš 16,17 – Spíše však pomine nebe a země, než aby přestala platit jediná čárka Zákona!

Odpustky jsou běžnou praxí i dnes ?!!

„(Listy svatohostýnské) Kající poutě k římským bazilikám a ke hrobům mučedníků byly spojeny s odpustky. Tak i baziliky menší jsou obdařeny možností získat odpustky ve stanovené dny. Na Svatém Hostýně je možno získat plnomocné odpustky na svátek sv. Petra a Pavla, dále 2.srpna a 15.srpna, v den Panny Marie Nanebevzaté. Jednou v roce můžete získat odpustky v kterýkoliv den. Jistě je k tomu vhodná návštěva baziliky, ať už při farní nebo soukromé pouti.

V listopadu je možno získat odpustky pro zemřelé ve všech kostelích, tedy i v bazilice. Ve svaté zpovědi se nám dostává pro zásluhy vykupitelské smrti Kristovy odpuštění viny a věčných trestů. Na nás je, abychom odčinili časné tresty. To se děje pozemským utrpením, dobrými skutky a modlitbou, nebo po smrti v očistci.“

Bible říká čiňte pokání a věřte v Ježíše Krista. Vyznejte a opusťte své hříchy, ale nikde nenajdete, že si musíme zasloužit Boží odpuštění svým utrpením ani dobrými skutky. Tato nauka degraduje hloubku Boží milosti,lásky a milosrdenství k nám.

Odpustky u příležitosti světového setkání rodin 28.5.2012 – U příležitosti VII. Světového setkání rodin, které se bude konat v Miláně od 30. května do 3. června 2012, uděluje Svatý otec Benedikt XVI. věřícím plnomocné odpustky s cílem, aby se věnovali posvěcování rodiny a následovali příklad svaté Rodiny

Účel získaného odpustku za mrtvé se popisuje takto:

„My tedy máme na základě církevního rozhodnuti MOC pomoci těm, kteří jsou bez MOCI se vlastním přičiněním dostat z očistce do Boží přítomnosti, do nebe.“

V celé Bible se přitom nenajde jeden jediný verš, že by existoval nějaký očistec. Pro Husa byl přitom prodej odpustků osudovou záležitostí: přesto, že král Václav IV., který dosud Husa podporoval, jejich prodej z politických důvodů velmi podporoval, postavil se Hus ostře proti tomuto kupčení. Historie se vesměs na prodej odpustků dívá velmi kriticky. Stačí připomenout jen dvě zmínky: v Encyklopedii Diderot z r. 1999 se píše pod heslem „odpustky“:

„V křesťanství odpuštění dočasných trestů ze spáchané hříchy…V pozdním středověku se rozmohl prodej odpustků (mnohdy falešných) profesionálními odpustkáři. Často byly odpustky i důležitým zdrojem církevních příjmů. Boj proti kupčení s odpustky byl jedním z podnětů husitského hnutí i německé reformace.“

Výňatky o reformačním dění v Čechách a životě Jana Husa z knihy  „Velký spor věků, kapitola 6 – Hus a Jeroným“

Již před Husem povstávali v Čechách muži, kteří veřejně odsuzovali zkaženost církve a úpadek lidu. Jejich působení vzbudilo velkou pozornost. Vyvolalo však také strach církevních hodnostářů, a tak začalo pronásledování učedníků evangelia. Byli nuceni konat bohoslužby po lesích a horách. Byli pronásledováni vojáky a někteří také zabiti. Po nějaké době vyšlo nařízení, aby byli upáleni všichni, kdo se odchýlí od římské bohoslužby.

Křesťané obětovali své životy s nadějí, že jejich věc zvítězí. Jeden z těch, kdo „učili, že spásu lze najít jen ve víře v ukřižovaného Spasitele“, když umíral, prohlásil: „Zběsilost nepřátel pravdy nyní nad námi vítězí, avšak nebude tomu tak vždycky. Z obecného lidu povstane bez meče a bez moci člověk, nad nímž nebudou moci zvítězit.“ (Wylie, sv. 3, kap. 1) Lutherova doba byla ještě otázkou daleké budoucnosti. Vyrůstal však někdo jiný, jehož svědectví proti Římu mělo pohnout národy.

Několik let po svém vysvěcení na kněze se stal kazatelem v Betlémské kapli v Praze. Zakladatel této kaple pokládal za velmi důležité, aby Boží slovo bylo kázáno v jazyce lidu. Přestože se Řím proti tomu stavěl, v Čechách taková kázání nikdy úplně nevymizela. Velká neznalost Bible však způsobila, že se mezi lidmi všech stavů rozšířily nejhorší neřesti. Hus tyto zlořády neúnavně káral a přitom se dovolával Božího slova, aby prosadil zásady pravdy a čistoty, které hlásal.

Ačkoli se ho církev snažila zastrašit svým hromobitím, Hus nepopíral její autoritu. Římskou církev stále považoval za Kristovu nevěstu a papeže za představitele a zástupce Boha. Hus varoval před zneužíváním moci, nikoli před vlastním principem. To vyvolalo hrozný rozpor mezi přesvědčením, k němuž dospěl úvahou, a požadavky svého svědomí. Jestliže je církevní moc spravedlivá a neomylná, a tomu věřil, jak je možné, že se cítí nucen ji neuposlechnout? Poznal, že uposlechnutí by byl hřích.

Proč však by poslušnost neomylné církve měla vést k takovému rozporu? To byl problém, který neuměl vyřešit, to byly pochybnosti, které ho mučily dnem i nocí. Nejvíce se mohl k řešení přiblížit, když uvažoval, že znovu nastala situace podobná tomu, co se odehrálo již v době Spasitele.

Kněží se stali bezbožnými a zneužívali svou zákonnou moc k nezákonným cílům. Proto přijal pro řešení svého problému zásadu, a v kázáních ji také nabízel jiným lidem, že svědomí se má řídit přikázáními Písma pochopenými rozumem. Jinými slovy, že Bůh, který promlouvá v Bibli, a nikoli církev, promlouvající prostřednictvím kněžstva, je jediným neomylným vůdcem.“ (Wylie, sv. 3, kap. 2)

Rozkol v církvi pokračoval dále. O moc soupeřili nyní tři papežové a jejich soupeření vneslo do křesťanstva zmatek a zločinnost. Nezůstali jen u vynášení klateb, sáhli také po světských zbraních. Každý z nich se snažil nakoupit zbraně a získat pro sebe vojáky. K tomu ovšem potřebovali peníze. Aby si je opatřili, prodávali různé výhody, úřady a církevní požehnání. Také kněží napodobovali své nadřízené. Aby pokořili své odpůrce a posílili svou vlastní moc, uchylovali se ke svatokupectví a násilí.

S odvahou, která každým dnem rostla, káral Hus ohavnosti tolerované ve jménu náboženství. Veřejně obviňoval vedoucí římské církve, že jsou příčinou hrozného stavu, který zachvátil křesťanstvo.

Na město byla znovu uvalena klatba a Hus opět odešel do svého rodiště. Svědectví, jež tak věrně šířil ze své milované Betlémské kaple, bylo umlčeno. Nyní promluví z vyšší kazatelny, a to k celému křesťanstvu, dříve než položí svůj život jako svědek za pravdu. K nápravě zla, které ničilo Evropu, byl svolán do Kostnice všeobecný církevní sněm. Sněm svolal na přání císaře Zikmunda jeden ze tří soupeřících papežů, Jan XXIII.

Ačkoli se papež dopouštěl větších zločinů, než z jakých kdy Hus obviňoval kněžstvo a kvůli nimž požadoval nápravu, přesto týž koncil, který později papeže sesadil, udělal všechno proto, aby reformátora zničil. Husovo uvěznění vyvolalo v Čechách velký hněv. Mocní šlechtici zaslali koncilu protest proti takovému postupu.

Pak byl Hus předveden před koncil naposledy. Bylo to velké a skvělé shromáždění – císař, říšská knížata, vyslanci králů, kardinálové, biskupové a velký zástup lidí, kteří se přišli podívat na to, co se bude dít. Ze všech končin křesťanského světa se shromáždili svědkové této první velké oběti v dlouhém zápase, kterým měla být vybojována svoboda svědomí. Když byl naposledy vyzván, aby se rozhodl, Hus prohlásil, že odmítá odvolat.

Když byl takto vystrojen, preláti vyhlásili: „Nyní poroučíme tvou duši ďáblu.“ „A já,“ odpověděl Jan Hus a pozdvihl zrak k nebi, „poroučím svého ducha do tvých rukou, Pane Ježíši, neboť jsi mne vykoupil.“ (Wylie, sv. 3, kap. 7) Pak byl odevzdán světským úřadům a veden na místo popravy. Za ním kráčel obrovský zástup, stovky ozbrojenců, kněží a biskupové ve svých drahocenných hávech a občané Kostnice.

Když byl přivázán ke kůlu a když bylo všechno připraveno k zapálení hranice, ještě jednou mučedníka vyzývali, aby se zachránil tím, že odvolá své bludy. „Jaké bludy,“ ohradil se Hus, „mám odvolat? Nejsem si vědom žádného bludu. Volám Boha za svědka, že všechno, co jsem psal a kázal, sledovalo záchranu duší před hříchem a zatracením. A proto s největší radostí chci pravdu, kterou jsem psal a hlásal, stvrditi svou krví.“ (Wylie, sv. 3, kap. 7)

Když vzplály kolem něho plameny, začal zpívat: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou“ a zpíval, dokud jeho hlas nebyl umlčen navždy. I jeho nepřátelé byli překvapeni jeho hrdinským chováním. Jeden z horlivých zastánců papežství popsal mučednictví Husa a Jeronýma, který zemřel krátce potom, slovy:

„Oba byli pevné mysli, když se přiblížila jejich poslední hodina. Chystali se na hranici, jako by šli na svatební hostinu. Nevydali ze sebe jediný výkřik bolesti. Když plameny vzplály, začali zpívat žalmy, hluk ohně mohl stěží přehlušit jejich zpěv.“ (Wylie, sv. 3, kap. 7)

Upálení Jana Husa vyvolalo v Čechách rozhořčení a odpor. Celý národ cítil, že se Hus stal obětí zloby kněží a věrolomnosti císaře. Říkali o něm, že byl věrným učitelem pravdy, a koncil, který ho odsoudil k smrti, obviňovali z vraždy. Husovo učení budilo nyní větší pozornost než kdy předtím. Papežským výnosem byly Viklefovy spisy odsouzeny k spálení. Některé však unikly zničení a ty byly nyní vytahovány z úkrytů a lidé je zkoumali spolu s Biblí nebo alespoň s těmi částmi Bible, které mohli získat. Mnohé to přivedlo k přijetí reformované víry.

K súvisiacej téme odporúčam článok Verte Bohu a buďte nepohnuteľní!.

Súvisiace videá a dokumenty