Zmeň svoj život
Biblia vs KoránPohanské náboženstváTeológia

III.časť – Biblia vs Korán

Život Muhammada: Od obchodníka po Božího posla

Podle nezaručených zpráv se Muhammad narodil v roce 570 n.l. v Mekce; pocházel z rodu Hášimovců, nepříliš významné a bohaté větve kmene Kurajšovců. Ve svých 25 letech vstoupil do služeb zámožné vdovy Chadídži jako obchodní agent a zakrátko se s ní oženil. Z manželství vzešli dva chlapci, kteří brzo zemřeli, a 4 dcery, jež dosáhly dospělosti, avšak kromě nejmladší z nich, Fátimy, se žádná z nich nestala předmětem zvláštní úcty muslimů. Muhammadova sociální situace se sňatkem zlepšila, takže se mohl samostatně věnovat obchodu (str. 22).

Podle tradice se Muhammadovi dostalo prvního zjevení v roce 610, kdy mu bylo 40 let. Zpočátku byl jat obavami, zda se nezbláznil. V těchto chvílích mu byla manželka Chadídža silnou oporou a za pomoci svého bratrance Waraky, který se již dříve seznámil s křesťanstvím, v něm upevnila víru, že je skutečně poslem božím. Muhammad po určitou dobu hlásal to, co pokládal za zjevení, jen úzkému kruhu své rodiny a přátel. Zpočátku se tato obec věřících scházela tajně.

Mekkánská oligarchie se zpočátku dívala na jeho obec lhostejně. Jakmile se však začaly zřetelněji projevovat některé implikace vyplývající z Muhammadova nároku na to, že je poslem božím, postoj vládnoucích skupin se radikálně změnil. Muhammad nalezl silnou oporu ve vlastním rodě, Hášimovcích, jejichž hlavou byl jeho strýc Abú Tálib.

Po smrti Abú Táliba i Muhammadovy ženy Chadídži v roce 619 se Muhammadova situace v Mekce zhoršila natolik, že se rozhodl přesídlit do Jathribu, pozdější Medíny. 24. září 622 dorazili na okraj jathribské oázy. To byla tzv. hidžra, počátek muslimského letopočtu (str. 31).

Po příchodu do Jathribu očekával, že jej tamní židovská obec přijme s otevřenou náručí jako jednoho ze svých a uzná jej jako proroka. To se však nestalo, naopak Židé začali napadat základy jeho učení, poukazující na zjevné rozpory mezi Starým zákonem (SZ) a Koránem. Muhammad nemohl popřít tyto rozdíly, a proto dospěl k závěru, že Židé změnili původní Abrahamovo učení a odchýlili se od něho. V roce 624, po jeho neúspěchu přesvědčit odpůrce, vyvodil z toho důsledky náboženské i politické. Zpočátku proti nim nemohl vystoupit, byl na to příliš slabý (str. 35).

Muhammad, Korán a proměna Medíny: Historie, bitvy a prorocké poslání

Situace se ale změnila, když muslimové v roce 624 porazili mekkánské vojsko v bitvě u Badru. Potom se Muhammad obrátil proti Židům. Oblehl židovský kmen Banú Qajnuqá v jeho tvrzích, a když se tento kmen vzdal bez boje, byl vysídlen z Medíny. Druhý židovský kmen Banú an-Nadír byl v roce 625 vyhnán z Medíny a donucen odevzdat své zbraně a nemovitý majetek, hlavně palmové háje. Kmen Banú Qurajza, který v době obléhání Medíny v roce 627 vyjednával s Mekkánci, dopadl tak, že muži byli popraveni, ženy a děti prodány do otroctví.

Tím byl původně židovský Jathrib přeměněn v čistě muslimskou Medínu. Od roku 627 směřovalo úsilí muslimů k získání arabských kmenů a podrobení židovských kmenů severně od Medíny (str. 39). V roce 630 byla obsazena Mekka a zaveden v ní islám. Muhammad zemřel 6. 6. 632 v Medíně (str. 43).

Muhammad nikdy nekonal žádné zázraky ani nepřinášel jiná znamení pro své prorocké poslání než právě slovo, jež pokládal za zjevení boží (str. 49 – 50). Muhammad si sám tvořil nová slova, jež měla svou zvučnost anebo tajemnost zvýšit účinek verše na posluchače. Činil tak zvláště na počátku své prorocké kariéry a v eschatologických pasážích (např. Zabáníja, saqar, zakkům apod.), čímž způsobil pozdějším komentátorům mnohé bolení hlavy při pokusech racionálně je vysvětlit (str. 57).

Muhammad nikdy nehodlal být básníkem, i když se snažil dát svému poselství určitou literární formu, jsa si vědom magického účinku vázané řeči a vhodně zvolených slov (str. 64). Nelze zapomínat ani na to, že Korán má docela jiný účinek u Arabů a u muslimů, v nichž vyvolává nadšení a vzrušení, než u evropských čtenářů, kteří k jeho četbě přistupují s určitým odstupem a jimž je cizí ona magie koránských slov a vět, tak silně působící v muslimském prostředí (str. 65).

Příbuznost koránského učení s židovským a křesťanským je nesporná; Muhammad sám vědomě v určitých obdobích svého vývoje navazoval na biblický materiál a opíral se o základní články předchozích monoteistických systémů. Své prorocké poslání považoval za pokračování a dovršení činnosti starozákonních proroků a Ježíše, současně ovšem i zdůrazňoval, že jeho předním úkolem je přinést Arabům podobnou knihu zjevení, jakou mají již Židé a křesťané (str. 83).

Popírání křesťanské Trojice a božství Ježíšovo bylo přirozeným důsledkem Muhammadova fundamentálního dogmatu o jedinosti boží a vyplývalo zcela logicky z celého ideového systému islámu (str. 85). Obrátíme-li se k detailnímu sledování biblických paralel a materiálu v Koránu, zjistíme, že mnohé nebylo převzato přímo z Bible samé, nýbrž spíše z Talmudu a křesťanských apokryfů (str. 85).

Izraelské a Křesťanské Knihy v Koránu: Jak Islám Reaguje na Biblické Proroky

Korán zná tři kategorie nadpřirozených bytostí: anděly, džiny a satany. Vzájemný poměr těchto tří druhů není jednoznačný, což je způsobeno tím, že džinové byli převzati ze starého arabského náboženství, zatímco učení o andělech má svůj původ v křesťanství a židovství (str. 88).

Z Koránu není patrno, co se děje s lidmi v období mezi smrtí a zmrtvýchvstáním (str. 90). Muhammad si pro sebe činil nárok, že uzavírá řadu předchozích poslů i proroků a je jejich pečetí (chátam annabijján, 33:40) (str. 93). Muhammadovi byla nepochopitelná myšlenka, že Ježíše pokládali křesťané za Syna Božího, i když připouštěl jeho neobvyklé zrození a nanebevzetí.

Mnohým z poslů a proroků bylo dáno konat zázraky, tj. předvádět lidem různá znamení (ája) od Boha. Muhammadovi samému se nedostalo tohoto daru, na což jeho odpůrci neopomněli upozorňovat (6:37; 13:8; 21:5 aj.), nicméně jeho „znameními“ byly verše a vůbec celý Korán (str. 93 – 94). Až do konfliktu s medínskými židy prorok věřil, že obsah Koránu a biblických knih je úplně totožný. ….jak židé, tak křesťané svá písma překroutili a zfalšovali; jejich původní znění však bylo totožné s „matkou knih“ a tudíž i s Koránem (str. 94).

Korán naprosto mlčí o velkých starozákonních postavách, jako byli Ezra, Nehemiáš, Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel, nemluvě ani o dvanácti menších prorocích. Tuto neznalost vyčítali Muhammadovi již jeho židovští odpůrci, avšak on se bránil poukazem na to, že Bůh mu sdělil jen jména některých poslů a o jiných pomlčel (str. 97). (obsaženo v súře 40:78).

Ježíš zaujímá v Koránu významné místo; jeho výjimečné zrození je plně uznáváno a je přirovnáván k novému Adamovi (3:52/59). Muhammad jej pokládal za jednoho z největších proroků, jemuž se dostalo daru provádět zázraky (např. 3:43/49; 5:110,111), zatímco Muhammadovi samotnému to bylo odepřeno. Naproti tomu Korán vehementně popírá božství Ježíšovo a rovněž i jeho smrt na kříži, i když přesný smysl verše hovořícího o ukřižování není jasný (3:47-48; 4:155,156). Proto není uznáváno ani křesťanské učení o Trojici a o Mesiáši Spasiteli (str. 98).

Islám je povýtce náboženství sociální, nikoli individualistické. Individualita však není potlačena, naopak je zdůrazněna zodpovědnost každého jednotlivce před Bohem. Islámu se podařilo poměrně velmi úspěšně vyřešit problém vztahu jednotlivce jak vůči bližním, tak i vůči Bohu (str. 102).

Muhammad…vnesl zcela nové pojetí trestu za zločin krádeže: zloděj je trestán useknutím ruky (5:42), (str. 104). Postavení ženy stanoví Korán o stupeň níž než mužovo, současně však nařizuje, že s nimi má být nakládáno laskavě a spravedlivě (str. 105).

((Moje pozn: v (4:38/34) na str. 526 je toto postavení ženy potvrzeno; při neposlušnosti ženy se  připouští i její bití, které však nesmí být bezdůvodné)).

Korán akceptuje majetkovou a sociální nerovnost jako skutečnost a nenalézáme v něm žádný náznak, v němž by bylo patrné úsilí po změně tohoto stavu (str. 105).

Muhammad …byl spíše mužem praxe, jemuž teoretické myšlení bylo vzdáleno, mužem, který dovedl na základě své zkušenosti, své víry a zdravého rozumu řešit úspěšně nejnaléhavější otázky své společnosti. O úspěšnosti tohoto řešení svědčí to, že přes svou neúplnost se Korán stal základnou pro velmi rozvinutý a kompletní světový názor, v jehož platnost přes všechny změny času věří stále ještě stamilióny obyvatel této zeměkoule (str. 106).

D O D A T E K 
1)  Spolehlivost  písem SZ + NZ z hlediska muslimů

Muslimové obecně tvrdí, že část textů Starého zákona (SZ) a Nového zákona (NZ) je nepůvodní, dodatečně upravená. {4:48/46 (str. 527); 2:70/75 (str. 452)}. Lid knihy, tj. Židé, jsou obviňováni z toho, že pozměnili nebo úmyslně narušili své svaté knihy tak, aby nyní nesouhlasily s Koránem a to za účelem dosažení svých vlastních cílů {2:75-79 (str. 452); 4:46 (str. 527); 5:13 (str. 602)}. Křesťané nejsou obviňováni z deformace textu, ale jen ze „zapomenutí“ toho, co přijali (srov. 5:14, str. 602).

Postupně se však muslimští učenci shodli na tom, že „Lid knihy“ spáchal tahríf bi´l lafz – což je přímé poškození textu. Tento názor šířili zejména španělský teolog Ibn Hazm a vědec a cestovatel do Indie Al-Bírúní. Ačkoliv muslimové věří, že obsah jejich svaté knihy byl přijat přímo od Boha a nejsou závislí na jiném literárním či historickém zdroji, mnozí muslimští vykladači v úsilí o exegezi Koránu citují Bibli.

2) Nutnost vyváženého přístupu k mezináboženskému  dialogu

Cílem mezináboženského dialogu by mělo být vzájemné informování o náboženství a jeho otázkách, a nikoli splynutí všech věr v jednu univerzální víru. Základním principem mezináboženského dialogu je uznání rovnosti všech náboženství. To znamená, že jakékoli náboženství může být svobodně šířeno, ale nesmí být komukoli vnucováno. Tento princip vyloučí napadání cizích náboženských textů těmi, kdo jsou jiné víry a s těmito texty nesouhlasí. Tento princip je zakotven v Matoušově evangeliu 7:12:

„Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak i vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“

V jednom bodě se ale křesťané s muslimy shodnout nemohou: a to v otázce, že je Bible zfalšovaná. Pokud by došlo k takovému shodnutí, přestali by být „solí země“ – a tím by ztratili svou výjimečnou roli (Mat. 5:13). Vzniká tak otázka, zda je za těchto podmínek rovnocenný vzájemný dialog mezi náboženstvími vůbec možný.

3) Spolehlivost pramenů SZ +NZ

Židé měli své opisovače Písem, kteří se úzkostlivě starali o ochranu textů a bránili jakékoli jejich deformaci. Tóra (Pentateuch), tedy pět knih Mojžíšových, byla kanonizována již v 5. století př. Kr. Proroci (Nebiim) byli kanonizováni kolem roku 200 př. Kr. a Spisy (Ketubim) pravděpodobně až v Jamnii kolem roku 90 po Kr. Dále na Starém Zákoně (SZ) pracovali tzv. masoreté (předavači) po celé tisíciletí, od prvního rabiho Akiby (†145 po Kr.) až po posledního, Moše ben Ašera, v 10. století po Kr. (Vladimír Čapek: Historie Bible, str. 9, 10. Kalich, Nakladatelství ČCE v Praze, 1952).

Hebrejské znění SZ se definitivně ustálilo až ve 12. století po Kr., ale nenacházíme v dochovaných rukopisech za celé předcházející tisíciletí žádné podstatné úchylky.”

Origenés v Caesareji (r. 231): V roce 231 přichází do Caesareje Origenés (cca 185–254), zakladatel proslulé teologické školy, která se stala centrem křesťanské učenosti. Origenés provedl první velký pokus o srovnání řeckého textu užívaného v církvi s původním hebrejským textem Starého Zákona. Sám uvádí, že jeden z rukopisů, které přeložil, byl nalezen v hliněném džbánu u Jericha (Kumrán?) za vlády římského císaře Antonina Pia (138–161).

Origenés vytvořil Hexaplu, což byla soubor šesti sloupců různých textů Starého Zákona, uspořádaných vedle sebe pro účely vzájemného srovnání. Na první místo zařadil text hebrejský, převzatý od židovských učenců, čímž zajistil zásadní referenci pro analýzu starozákonních písem.

Diskuse o kánonu Nového Zákona se intenzivněji rozproudila až na koncilech koncem 4. století. První koncil, který se touto otázkou zabýval, byl koncil v Laodiceji v roce 363. Třetí koncil, koncil v Kartágu, v roce 397 vypracoval definitivní seznam 27 knih, které se od té doby staly součástí oficiálního Nového Zákona. Koncil v Hippo Regiu (severní Afrika) v roce 419 přijal stejné rozhodnutí ohledně novozákonního kánonu jako Kartág.

4) Nejstarší a nejcennější rukopisy

Dnes je k dispozici přibližně 5300 rukopisů Nového Zákona. Z tohoto počtu obsahuje 82 papyrů pocházejících z období 2. až 7. století, 266 majuskulních rukopisů z 4. až 10. století a 2754 minuskulních rukopisů z 9. až 15. století. K tomu je třeba přičíst ještě 2135 lekcionářů, kteří představují významný příspěvek k uchování a předávání textu Nového Zákona.

Nejstarší rukopisy Nového Zákona:

  • P52 – Papyrus Rylands (kolem roku 125)
  • p66 – Papyrus Bodmer II (kolem roku 200)
  • p45 – Papyrus Chester Beatty I (kolem roku 220)
  • p46 – Papyrus Chester Beatty II (kolem roku 220)
  • p75 – Papyrus Bodmer XIV-XV (175–225)

Známé rukopisy:

  • Codex Vaticanus – z počátku 4. století, dnes uchováván ve vatikánské knihovně od roku 1481.
  • Codex Sinaiticus – z poloviny 4. století, objeven dr. Tischendorfem v roce 1844 v klášteře sv. Kateřiny na hoře Sinaj.
  • Codex Alexandrinus – z 5. století.
  • Codex Ephraemi – z 5. století.
  • Codex Bezae – z 5. až 6. století.
5) Spolehlivost pramenů NZ ve srovnání s všeobecně uznávanými díly antické literatury posuzovanými z časového hlediska

Tabulka uvádí časový rozdíl mezi vznikem a nálezem kopie zlomku díla a celého rukopisu. Nejstarší kompletní kopie Aristotela byla napsána asi 1300 let po jeho vzniku, u Platóna je to také asi 1300 let, zatímco u evangelií je to cca 60 let (Jan), 80 let (Lukáš), 230 let (Matouš + Marek).

Bible je původní, jako Slovo Boží se neodvolává na žádné jiné duchovní dílo; je autoritou sama o sobě a nepotřebuje opory zvenčí. V Bibli mluvil Bůh k lidem osobně, prostřednictvím proroků, andělů a nakonec prostřednictvím svého Syna a Jeho apoštolů.

Korán je slovo anděla Gabriela, který je Prorokovi přinesl od Boha. Anděl Gabriel, je ztotožňován s „duchem od Boha„, který přináší Muhammadovi Korán, dále Mikáíl, o němž je jen jedna zmínka v 2:92/98 (Hrbek, Korán, str. 89). Korán z Bible čerpá, je plný biblických osob i příběhů, i když od Bible odlišných. Fakt, že se Korán biblické autority dovolává a Bibli cituje, svědčí o tom, že ji ke své existenci nutně potřebuje – viz výše citovaný Průvodce Biblí, ČBS 2004.

D. L. Moody o Bibli: „Ona nepotřebuje ani tolik obhajoby, ale mnohem více prozkoumání, neboť svou obhajobu přejímá sama.“ (Požitek a prospěch pro zkoumatele Bible, str. 8, CASD, Praha 2, Londýnská 30).

Diskusi z křesťanského hlediska je možno vést jen na biblickém základě; nevěříme-li Bíbli, pak diskuse ztrácí smysl a stane se jen prosazováním našich vlastních názorů a omezených pohledů.

SHRNUTÍ

Zhruba lze říci, že centrem biblické zvěsti Starého zákona (SZ) je Panovník Hospodin a lid izraelský; centrem Nového zákona (NZ) zvěsti je oběť Božího Syna na kříži za hříchy lidstva, jehož Boží synovství Korán neuznává a Jeho oběť na kříži popírá.

Súvisiace videá a dokumenty