Cirkev Adventistov a jej poslanie

Univerzální církev tvoří všichni ti, kteří skutečně věří v Krista. V posledních dnech, v čase rozsáhlého odpadnutí, je církev ostatků povolána zachovávat Boží přikázání a víru Ježíšovu. Tyto ostatky oznamují příchod hodiny soudu, zvěstují, že spasení je možné jen v Ježíši Kristu a hlásají blízkost jeho druhého příchodu. Toto zvěstování symbolizují tři andělé ze 14. kapitoly Zjevení. Současně probíhá v nebi soud a na zemi je jeho výsledkem pokání a náprava. Každý věřící je povolán k účasti na tomto světoširém svědectví.

Cirkev adventistu a jejich poslani

Velký ohnivý drak se přikrčil a čekal připraven. Docílil toho, že odpadla třetina nebeských andělů (Zj 12,4.7- 9) a kdyby se mu nyní podařilo pohltit dítě, které se mělo narodit, vyhrál by celou válku. Žena, která stojí před drakem je oděná sluncem, pod nohama má měsíc a na své hlavě korunu dvanácti hvězd. Chlapec, kterého porodila, má „železnou berlou pást všechny národy. Drak zaútočil, ale jeho úsilí zabít dítě bylo marné. Dítě „bylo přeneseno k Bohu a jeho trůnu .

Rozlícený drak obrací svůj hněv proti matce, která zázrakem dostává křídla a je přenesena na vzdálené místo, které pro ni Bůh připravil. Zde je o ni postaráno po tři a půl roku nebo 1260 dní (Zj 12, 1-6.13.14). V biblických proroctvích představuje čistá žena Boží věrnou církev. Žena, která je popsána jako nevěstka a smilnice představuje Boží lid, který odpadl (Ez 16; Iz 57,8; Jr 31,4.5; Oz 1-3; Zj 17,1-5).

Drak, „dávný had, zvaný ďábel a satan čekal, aby pohltil chlapce, onoho dlouho očekávaného Mesiáše, Ježíše Krista. Satan, bojující proti svému největšímu nepříteli Ježíši, použil římskou říši jako svůj nástroj. Nic, ani smrt na kříži nemohla Kristu zabránit v jeho poslání Spasitele lidstva.

Na kříži Kristus porazil satana. Ježíš, když mluvil o vzkříšení, řekl: „Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. (J 12,31) V knize Zjevení je zaznamenána nebeská píseň vítězství: „Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí… Proto jásejte nebesa i všichni, kdo v nich přebýváte! (Zj 12,10-12) Satanovo vypovězení z nebe omezilo jeho činnost.

Již nemohl obviňovat Boží lid před nebeskými bytostmi. Zatímco se nebe raduje, země je varována: „Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá. (Zj 12,12) Satan dal průchod svému hněvu tím, že pronásledovat ženu – církev (Zj 12,13), která i když prožívala veliké utrpení, přece přežila. Málo obydlené oblasti země – „poušť poskytly Božím věrným útočiště během 1260 prorockých dnů nebo 1260 skutečných let (Zj 12,14-16; viz 4. kapitola, princip den za rok).

Na konci této zkušenosti „pouště se znovu objevuje Boží lid jako odezva na znamení blízkého Kristova návratu. Jan tuto skupinu označuje jako „ostatní… kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova (Zj 12,17). Ďábel nenávidí především tento ostatek (Zj 12,17). Kdy a kde se odehrálo toto pronásledování? Jak k tomu došlo? Kdy se objevil ostatek? Jaké je jeho poslání? Odpověď na tyto otázky vyžaduje studium Písma i pohled do historie.

Velké odpadnutí

Nejprve byla křesťanská církev pronásledována pohanským Římem, potom po svém odpadnutí se pronásledování odehrávalo ve vlastních řadách křesťanů. Toto odpadnutí nebylo žádným překvapením – Jan, Pavel i Kristus ho předpověděli. Ježíš, během svého posledního velkého rozhovoru s učedníky, je varoval před přicházejícím svodem: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné. (Mt 24,4.24)

Jeho následovníci prožijí „hrozné soužení , ale zůstanou naživu (Mt 24,21.22). Mocná znamení v přírodě znamenají konec tohoto pronásledování a ukazují na blízkost Kristova příchodu (Mt 24, 29.32.33). Pavel také varoval: „Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu. (Sk 20,29.30) Tito „vlci povedou církev k odpadlictví.

Pavel říká, že k tomuto odpadnutí dojde ještě před Kristovým příchodem. Bylo to tak jisté, že skutečnost, že k odpadnutí zatím nedošlo byla neochvějným znamením, že Kristův příchod není bezprostředně blízko. Apoštol říká: „Žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat, protože (Kristův příchod) nenastane, dokud nedojde ke vzpouře (odpadnutí) proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti (bezzákonnosti), Syn zatracení. Ten se postaví na odpor a povýší se nade všecko, co má jméno Boží nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce usedne v chrámu (církev) Božím a bude se vydávat za Boha. (2 Te 2,3.4)

Již v době apoštola Pavla toto odpadnutí v omezené míře působilo. Metoda působení byla satanská „se vší mocí a divy i zázraky lživými a se všelikým podvodem nepravosti (2 Te 2, 9.10). Před koncem prvního století Jan říká: „Mnoho falešných proroků vyšlo do světa. A navíc dodává „Je to duch antikristův… který již nyní je na světě. (1 J 4,1.3)

Jak vůbec vznikl tento odpadlý systém?

Nadvláda „Člověka nepravosti . Když církev opustila svou `první lásku‘ (Zj 2,4), poskvrnila své čisté učení, vznešené mravní zásady osobního života a neviditelné pouto jednoty, které vytváří Duch svatý. Jednoduchost byla v bohoslužbě nahrazena formalizmem. Popularita a osobní vliv hrál stále větší a větší roli při výběru vůdců, kteří nejprve získali velkou autoritu místního sboru a potom usilovali o rozšíření své autority i na okolní sbory.

Správa místního sboru pod vedením Ducha svatého ustoupila církevní autoritě v rukou jediného představeného, biskupa, kterému byl každý člen sboru osobně podřízen a jen skrze něj měl přístup ke spáse. Od té doby vedení církve přemýšlelo, jak vládnout, místo toho, aby církvi sloužilo. „Největším už nebyl ten, kdo byl „služebníkem všech . Tak postupně vzniklo pojetí kněžské hierarchie, která vstoupila mezi člověka a jeho Pána.“

Se zmenšujícím se významem jednotlivce a místního sboru, se římský biskup stával nejvyšší mocí křesťanství. S císařovou pomocí byl tento nejvyšší biskup nebo papež uznán za viditelnou hlavu obecné církve a získal svrchovanou autoritu nad všemi církevními představiteli církve na celém světě. Pod vedením papežství, se církev dostala do ještě většího odpadnutí. Zvětšující se popularita církve tento úpadek jen urychlila. Výsledkem upadání mravních principů bylo, že se neobrácení lidé cítili v církvi pohodlněji.

K církvi se připojily zástupy lidí, kteří měli o křesťanství jen mlhavou představu. Tito lidé si s sebou přinesli své pohanské učení, obrazy, způsoby bohoslužby, slavnosti, svátky a symboly. Tento kompromis mezi pohanstvím a křesťanstvím vedl k tomu, že povstal člověk hříchu„ – rozsáhlý systém falešného náboženství, spojení pravdy a bludu. Proroctví z 2 Te neodsuzuje jednotlivce, ale poukazuje na náboženský systém, který nese odpovědnost za toto odpadnutí. Mnoho věřících, kteří patří do tohoto systému, však patří k Boží univerzální církvi, protože důsledně žijí podle světla, kterého se jim dostalo.

Trpící církev

V důsledku úpadku duchovnosti, dostala římská církev mnohem světštější podobu s ještě užším propojením s císařskou vládou. Církev a stát se spojili a vytvořili nesvatý svazek. Ve svém klasickém díle O obci Boží popsal Augustin, jeden z nejvlivnějších církevních otců, ideál univerzální církve, která ovládá univerzální stát. Augustinovo myšlení položilo základ pro středověkou katolickou teologii. V roce 553 v dopise, který byl připojen k Justiniánovu kodexu, prohlásil císař Justinián římského biskupa za hlavu všech ostatních sborů.

Uznal také papežovu autoritu při vylučování bludařů. Když Justiniánův generál Belisarius osvobodil Řím v roce 538, byl i římský biskup osvobozen z nadvlády Ostrogótů. Jejich podpora ariánského učení omezovala rozvoj katolické církve. Papež tak mohl užívat privilegia, která mu udělil Justiniánův dekret z roku 533; nyní měl možnost rozšířit autoritu Svaté Stolice„. Tak začalo 1260 let pronásledování, tak jak to bylo předpovězeno biblickým proroctvím (Dn 7,25; Zj 12,6.14; 13,5-7).

Tragické je, že se církev s pomocí státu snažila vnutit své dekrety a učení všem křesťanům. Mnozí opustili svou víru, protože se báli pronásledování, zatímco ti, kdo zůstali věrní učení Písma, prožívali kruté pronásledování. Křesťanský svět se stal bitevním polem. Mnozí byli uvězněni nebo popraveni v Božím jménu! Během 1260 let pronásledování prožívaly miliony věrných věřících obrovské utrpení a někteří zaplatili svou věrnost Kristu životem.

Každá kapka prolité krve vrhá stín na Boží jméno i na Ježíše Krista. Nic neuškodilo křesťanství více než nelítostné pronásledování. Takové jednání církve zcela překroutilo pohled na Boží charakter a také učení o očistci a věčném trápení vedlo mnoho lidí k tomu, že zcela odmítli křesťanství. Již dlouho před vznikem reformace, se uvnitř katolické církve ozývaly hlasy proti nemilosrdnému zabíjení odpůrců, proti domýšlivým vyhlášením a demoralizující zkaženosti.

Neochota církve reformovat se, dala v 16. století vzniknout protestantské reformaci. Její úspěch byl velkou ranou pro autoritu a vážnost římské církve. Prostřednictvím protireformace pokračovalo papežství v krvavé snaze zničit reformaci, ale postupně prohrávalo boj se silami, které bojovaly za občanskou a náboženskou svobodu. Nakonec v roce 1798, 1260 let po roce 538, dostala římskokatolická církev smrtelnou ránu (srov. Zj 13,3).

Velkolepá vítězství Napoleonových armád v Itálii vydala papeže na milost francouzské revoluční vládě, která pohlížela na římskou církev jako na nesmiřitelného nepřítele Republiky. Francouzská vláda nařídila Napoleonovi, aby papeže zajal. Na jeho rozkaz generál Berthier vstoupil do Říma a prohlásil vládu papeže za skončenou. Generál Berthier papeže zajal a odvezl ho do Francie, kde také v exilu zemřel. Pád papežství byl vyvrcholením dlouhé řady událostí spojených s jeho postupným upadáním. Tato událost zakončila prorocké údobí 1260 let. Mnoho protestantů vysvětlovalo tuto událost jako naplnění proroctví.

Reformace

Nebiblické učení založené na tradici, neúprosné pronásledování odpůrců, korupce a duchovní úpadek mnoha kněží, patří mezi hlavní příčiny toho, že lidé začali volat po reformách uvnitř církve.

Věroučné otázky:

Následující věroučné otázky jsou příkladem nebiblického učení, které vedlo k podpoře protestantské reformace, ale přitom odlišuje protestanty od římskokatolických věřících.
1. Hlavou pozemské církve je náměstek Kristův. Podle tohoto učení je pouze římský biskup zástupcem Krista na zemi a viditelnou hlavou církve. V protikladu k biblickému pohledu na vedení církve (viz kapitola 11), bylo toto učení založeno na předpokladu, že Kristus učinil Petra viditelnou hlavou církve a tudíž je papež Petrovým nástupcem.

2. Neomylnost církve a její hlavy. Učení, které nejvíce přispělo k vážnosti a vlivu římské církve bylo učení o neomylnosti. Církev tvrdí, že nikdy neučinila chybu a že nikdy ani chybovat nebude. Toto učení je založeno na následujících argumentech, které však nenacházejí žádnou biblickou podporu. Protože je církev božského původu, jednou z jejích získaných vlastností je neomylnost. A navíc, protože Bůh zamýšlel prostřednictvím této božské církve vést všechny lidi dobré vůle do nebe, musí být církev neomylná v učení víry a morálních zásadách.

Kristus tedy prostřednictvím moci Ducha svatého církev ochrání před jakoukoli chybou. Logickým důsledkem toho, že se popírá prvotní porušenost lidí je, že vedení církve musí být také neomylné. V souladu s tím, katolická literatura přisuzuje tuto božskou vlastnost papeži.

3. Zastínění Kristovy prostřednické služby. Jak se zvyšoval vliv římské církve, pozornost věřících byla odvedena od Kristovy prostřednické služby velekněze v nebesích, jejímž předobrazem byly stálé denní oběti starozákonních obřadů ve svatyni (viz kapitola 4 a 23).

Pozornost lidí se obrátila na kněze na zemi a na jejich představeného, sídlícího v Římě. Místo, aby lidé věřili, že jim Kristus odpustí hříchy a dá věčné spasení (viz kapitoly 9 a 10), důvěřovali papeži, kněžím a prelátům. V naprostém rozporu s novozákonním učení o všeobecném kněžství věřících se mělo za to, že pro spasení je životně důležité přijmout od kněze rozhřešení.

Církev ve skutečnosti zrušila Kristovu kněžskou službu v nebesích, kde Kristus uplatňuje zásluhy své smírné oběti ve prospěch kající věřících; a to tím, že nahradila Večeři Páně mší. Avšak na rozdíl od Večeře Páně, obřad, který Ježíš Kristus ustanovil, aby připomínal jeho smrt a byl předobrazem jeho přicházejícího království (viz kapitola 15) – katolická církev tvrdí, že mše je nekrvavou obětí Krista, kterou Bohu přináší pozemský kněz. A protože je Kristus znovu obětován, tak jako byl obětován na Golgotě, byla mše považována za obřad, který věřícím a zemřelým přináší zvláštní milost.

Mnoho lidí, kteří neznali Písmo a znali pouze mši vedenou knězem, ztratilo požehnání přímého přístupu k našemu Prostředníku Ježíši Kristu. Tak bylo odstraněno zaslíbení a pozvání: Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.„ (Žd 4,16)

4. Záslužnický charakter dobrých skutků. Rozšířený názor, že člověk může konáním dobrých skutků obdržet spasitelné zásluhy a že víra nemůže člověka spasit, jsou v protikladu k novozákonnímu učení (viz kapitola 9 a 10). Katolická církev učila, že dobré skutky, které byly výsledkem milosti vložené do srdce hříšníka se stávají zásluhou, což znamená, že člověk získal oprávněný nárok na spasení.

Vlastně člověk mohl vykonat více dobrých skutků, než bylo potřeba ke spasení – tak tomu bylo v případě svatých – a mohl tak shromáždit další zásluhy. Ty bylo možné použít pro druhé. Protože církev věřila, že hříšníci byli ospravedlněni na základě spravedlnosti, která jim byla vlita do srdce, hrály dobré skutky při ospravedlnění člověka důležitou roli.

Zásluhy měly také velký význam v učení o očistci, podle kterého ti, kdo nejsou dokonale čistí, se musí očistit tím, že ponesou dočasný trest za své hříchy v očistci ještě před tím, než vstoupí do nebeské radosti. Svými modlitbami a dobrými skutky mohou živí věřící zkrátit dobu i velikost utrpení těch, kteří jsou v očistci.

5. Učení o pokání a odpustcích. Pokání je svátost, prostřednictvím které mohou křesťané obdržet odpuštění hříchů, kterých se dopustili po křtu. Toto odpuštění hříchů člověk obdrží skrze rozhřešení, které dává kněz. Ještě před tím, než je ho možné udělit, musí křesťané zkoumat své svědomí, činit pokání ze svých hříchů a musí se rozhodnout, že už nikdy nebudou urážet Boha. Potom musí své hříchy vyznat knězi a vykonat pokání – splnit úkol určený knězem.

Pokání však hříšníka plně neosvobozuje. Musí nést dočasný trest buď v tomto životě nebo v očistci. Kvůli tomuto trestu církev zavedla odpustky, prostřednictvím kterých se člověk zbaví časného trestu, který v důsledku hříchu na něm zůstával i po odpuštění viny. Odpustky, které mohly přinést prospěch jak živým lidem, tak i duším v očistci, se udělovaly na základě pokání a vykonání předepsaných dobrých skutků, které často měly formu peněžitého daru církvi.

Mimořádné zásluhy mučedníků, svatých, apoštolů a zvláště Ježíše Krista a Marie umožnily vznik odpustků. Právě jejich zásluhy byly uschovány v pokladnici zásluh„ a bylo je možné převést na ty věřící, jejichž počet zásluh byl nedostačující. Papež, údajný Petrův nástupce, měl klíče od tohoto pokladu a mohl lidi osvobodit z jejich dočasného trestu tím, že jim přidělil část zásluh z tohoto pokladu.

6. Církev je konečnou autoritou. V průběhu staletí přijala církev mnoho pohanských věroučných prvků, svátků a symbolů. Když se objevily hlasy, které volaly proti těmto ohavnostem, přisvojila si římská církev výhradní právo vykládat Bibli. Církev a ne Bible se stala konečnou autoritou (viz kapitola 1). Církev se snažila dokázat, že existují dva zdroje Boží pravdy: (1) Písmo svaté a (2) katolická tradice, kterou tvoří spisy církevních otců, výnosy církevních koncilů, schválená vyznání víry a obřady církve.

V případě, že bylo církevní učení podporováno tradicí, ale ne Písmem, měla tradice přednost. Prostí věřící nemají žádnou autoritu vykládat učení, které Bůh zjevil v Bibli. Tuto pravomoc má pouze katolická církev.

Úsvit nového dne

Ve čtrnáctém století Jan Viklef volal po reformaci církve nejen v Anglii, ale v celém křesťanském světě. V době, kdy existovalo jen velmi málo kopií Bible, poprvé přeložil celou Bibli do angličtiny. Jeho učení o spasení jedině skrze víru v Krista se stalo spolehlivým základem protestantské reformace. Jako jitřenka na úsvitu reformace se Viklef snažil osvobodit Kristovu církev z pout pohanství, které ji spoutávalo v nevědomosti. Založil hnutí, které mělo osvobodit mysl lidí a osvobodit celé národy ze sevření náboženského omylu. Viklefovy spisy oslovily Husa, Jeronýma, Luthera a mnoho dalších.

Martin Luther – ohnivý, vznětlivý a nekompromisní – byl pravděpodobně nejsilnější osobností reformace. Více než kdokoli jiný vedl lidi zpět k Písmu a k velké evangelijní pravdě o ospravedlnění z víry, zatímco nekompromisně brojil proti ospravedlnění ze skutků.

Luther hlásal, že by lidé kromě Písma neměli přijímat žádnou jinou autoritu. Tím se snažil zaměřit pohled věřících vzhůru – od lidských skutků, kněží a pokání ke Kristu jako jejich jedinému Prostředníku a Spasiteli. Říkal, že je nemožné zmenšit lidskými skutky vinu hříchu nebo se vyhnout trestu za něj. Hříšníka může zachránit jedině pokání před Bohem a víra v Krista. Jeho milost je dar, nedá se koupit. Lidé mohou mít naději ne proto, že mají odpustky, ale díky prolité krvi jejich ukřižovaného Spasitele.

Jako archeologická výprava, která nalézá poklady pohřbené pod vrstvami odpadu, který se nashromáždil za celá staletí, stejně tak reformace odhalovala dlouhou dobu zapomenuté pravdy. Byla znovu objevena hluboká pravda evangelia o ospravedlnění z víry a lidé znovu pochopili jednou provždy přinesenou smírnou oběť Ježíše Krista a zcela postačující velekněžskou službu.

Reformace odmítla a opustila mnohé nebiblické učení jako jsou například modlitby za mrtvé, uctívání svatých a jejich ostatků, slavení mše, oslava Marie, očistec, svátost pokání, svěcená voda, kněžský celibát, růženec, inkvizice, transubstanciace (přepodstatnění), poslední pomazání a závislost na tradici.

Protestantští reformátoři téměř jednotně ztotožňovali papežský systém s člověkem nepravosti„, tajemstvím nepravosti„ a malým rohem„ z knihy Daniel, tedy s mocností, která, podle Zj 12,6.14 a 13,5, bude před druhým příchodem pronásledovat pravý Boží lid během 1260 let.  Učení Bible a Bible samotná jako měřítko víry a mravních zásad se stala pro protestantismus základem. Reformátoři podřídili veškerou lidskou tradici vyšší a konečné autoritě Písma.

V otázkách víry nemůže žádná autorita – papež, koncil, církevní otcové, králové nebo vědci – ovládat svědomí. Křesťanský svět se skutečně začal probírat ze spánku a nakonec byla v mnoha zemích vyhlášena náboženská svoboda.

Stagnující reformace

Reformace křesťanské církve neměla skončit v šestnáctém století. Reformátoři vykonali mnoho, ale neobjevili veškeré světlo, které během staletí pohaslo. Vyvedli křesťanství z hluboké temnoty, ale přesto jakoby stále bylo ve stínu. Zlomili železnou ruku středověké církve, dali světu Bibli a obnovili základy evangelia, ale nestačili objevit další důležité pravdy. Křest ponořením, nesmrtelnost jako dar, který Kristus dává při vzkříšení spravedlivých, sedmý den jako biblická sobota a další pravdy (viz kapitoly 7,14,19 a 25) zůstaly i nadále ve stínu.

Místo, aby reformace dále pokračovala, nástupci reformátorů pouze upevňovali to, čeho bylo dosaženo. Nezaměřili svou pozornost na Bibli, ale na slova a názory reformátorů. Bylo jen málo těch, kteří objevili nové pravdy, protože většina se odmítla vzdát toho, čemu věřili první reformátoři. Následkem toho protestantismus upadl do formalizmu a strnulosti a nadále přežívaly omyly, kterých se bylo třeba zbavit. Plamen reformace postupně vyhasl a protestantské církve se staly chladnými, formálními a samy potřebovaly reformu.

Poreformační éra sice byla naplněna teologickou činností, ale přesto se duchovně pokročilo jen velmi málo. Frederic W. Farrar v tomto období napsal: Svobodu vystřídalo otroctví, obecné principy nahradilo vymlouvání se; pravda se změnila v dogmatismus, nezávislost v tradici, náboženství v systém. Neochvějnou úctu k Písmu vytlačila mrtvá teorie inspirace. Mírná ortodoxie uvolnila místo tvrdé uniformitě a pronikavé myšlení ustoupilo rozporuplné dialektice.„

A ačkoli reformace zlomila olověné žezlo staré scholastiky„, představily protestantské církve novou scholastiku, jehož hůl byla železná„. Robert M. Grant nazýval tento nový scholastický přístup stejně strnulým jako byla každá středověká teologická interpretace„. Protestanté se prakticky sami spoutali omezeními svých vlastních konfesí„.

Vypukly rozpory. Nikdy nebyla doba, ve které by se lidé tolik zaměstnávali odhalováním chyb druhých nebo v které by se nazývali tolika urážlivými jmény.„ Tak se z dobré zprávy stala válka slov. Písmo již neoslovuje srdce, ale kritický rozum.„ Dogmata byla ortodoxní, vyhasla však duchovnost. Teologie vítězila, ale vymizela láska.„

Ostatek

Navzdory odpadnutí a pronásledování odráželi i po 1260 let někteří věřící stále čistotu apoštolské církve. Když v roce 1798 skončilo 1260 let pronásledování ukázalo se, že drak nedokázal zcela vyhladit věrný Boží lid. Proti těmto lidem satan směřoval své další zničující útoky. Jak řekl Jan: Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova. „ (Zj 12,17)

Co je ostatek? Když Jan popisuje boj draka se ženou a jejími potomky, používá výraz ostatní její potomstvo„ (Zj 12, 17). Výraz vlastně znamená ti, co zůstali„, pozůstatek„. Bible představuje ostatek jako malou skupinu Božího lidu, kteří navzdory pohromám, válkám a odpadnutí zůstali Bohu věrní. Tento věrný ostatek byl oddenkem, který Bůh použil, aby na zemi rozmnožil svou viditelnou církev (2 Pa 30,6; Ezd 9,14.15; Iz 10,20-22; Jr 42,2; Ezd 6,8; 14,22).

Bůh ostatek pověřil, aby vyhlašoval jeho slávu a vedl jeho lid, rozptýlený po celém světě k jeho svaté hoře Jeruzalém„, hoře Sión„ (Iz 37,31.32; 66,20; srov. Zj 14,1). O těch, kteří byli takto shromážděni Písmo říká: Ti následují Beránka, kamkoli jde.„ (Zj 14,4)

Zj 12,17 obsahuje popis posledního ostatku v Bohem vyvolené linii věrných věřících – jeho oddaných svědků v posledních dnech před Kristovým druhým příchodem. Jaké jsou tedy charakteristické znaky ostatku?

Vlastnosti typické pro ostatek

V čase konce bude možné ostatek snadno rozpoznat. Jan popisuje tuto skupinu velice konkrétně. Objevuje se po 1260 letém pronásledování a tvoří ho ti, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova„ (Zj 12,17).

Jejich odpovědností je, těsně před druhým Kristovým příchodem, hlásat Boží závěrečné varování všech lidí na světě, poselství tří andělů ze Zjevení 14 (Zj 14,6-12). I tato poselství obsahují popis ostatku, to jsou ti, kteří zachovávají příkazy Boží a víru Ježíšovu„ (Zj 14,12, Žilka). Přemýšlejme hlouběji nad každým z těchto znaků.

1. Ježíšova víra. Boží ostatek se vyznačuje tím, že má víru, která se podobá Ježíšově víře. Odrážejí Ježíšovu neotřesitelnou důvěru v Boha a v autoritu Písma. Věří, že Ježíš Kristus je prorocký Mesiáš, Syn Boží, který přišel jako Spasitel světa. Jejich víra zahrnuje všechny biblické pravdy – ty, kterým Kristus věřil a které učil. Boží ostatek bude hlásat věčné evangelium o spasení na základě víry v Krista.

Bude varovat svět, že nastává hodina Božího soudu a bude ostatní připravovat na setkání s Pánem, který má brzo přijít. Zapojí se do celosvětového misijního úsilí vydat lidem svědectví o Bohu (Zj 14,6.7; 10,11; Mt 24,14).

2. Přikázání Boží. Pravá víra v Ježíše zavazuje ostatek k následování jejich vzoru. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on.„ (1 J 2,6) Protože Ježíš zachovával přikázání svého Otce, bude také ostatek zachovávat Boží přikázání (J 15,10).

Především proto, že jsou pozůstatkem Božího lidu, musí být jejich činnost v souladu s tím, k čemu byli povoláni, jinak je jejich úsilí bezcenné. Ježíš řekl: Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.„ (Mt 7,21) V síle, kterou jim dává Kristus, mohou zachovávat Boží požadavky, včetně všech deseti přikázání, která jsou Boží neměnným morálním zákonem (Ex 20,1-17; Mt 5,17-19; 19,17; Fp 4,13).

3. Ježíšovo svědectví. Jan definuje Ježíšovo svědectví„ jako ducha proroctví„ (Zj 19,10). Ostatek bude veden Ježíšovým svědectvím, které je vyjádřeno skrze dar proroctví. Tento dar Ducha se měl projevovat v celých dějinách církve, až do té doby, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti„ (Ef 4,13). Dar proroctví je jedním z nejvýznamnějších znaků ostatku.

Takové prorocké vedení činí z ostatku lid proroctví, který hlásá prorocké poselství. Věřící mají proroctví pochopit a zvěstovat je. Pravda zjevená církvi ostatku jí pomáhá splnit poslání připravit svět na Kristův návrat (viz kapitola 17).

Vznik ostatku v posledních dnech

Bible naznačuje, že se ostatek objeví po době velkého pronásledování (Zj 12, 14- 17). Události Francouzské revoluce, které otřásly světem a které vyústily v zajetí papeže na konci období 1260 let (1798) a také naplnění tří velkých vesmírných znamení – při kterých země, slunce, měsíc a hvězdy svědčily o blízkosti Kristova návratu (viz kapitola 24) – to vše vedlo k velkému oživení zájmu o studium Bible. Rychle se rozšířilo očekávání bezprostředního Ježíšova příchodu. Po celém světě mnoho křesťanů poznalo, že nadešla doba konce„ (Dn 12,4).

Naplnění biblických proroctví během druhé poloviny osmnáctého a první poloviny devatenáctého století dalo vzniknout silnému nadcírkevnímu hnutí, které se soustředilo na naději druhého příchodu. V každém sboru bylo možné nalézt ty, kteří uvěřili v blízký Kristův příchod – ti se modlili, pracovali a čekali na vyvrcholení věků. Adventní naděje mezi věřícími podnítila ducha hluboké jednoty a mnoho z nich se spojilo, aby svět upozornili na Kristův brzký příchod.

Adventní hnutí bylo skutečně biblické mezidenominační hnutí, které se soustředilo na Slovo Boží a adventní naději. Čím více studovali Bibli, tím více byli přesvědčeni o tom, že Bůh volá ostatek k tomu, aby pokračoval v nedokončené reformaci křesťanské církve. Sami ve svých církvích zakusili nedostatek reformačního ducha a nezájem o studium a přípravu na druhý příchod.

Když studovali Bibli, zjišťovali, že zkoušky a zklamání, kterými je Bůh provedl, v nich probudily hlubokou duchovní zkušenost, která je spojila dohromady jako Boží ostatek. Bůh je pověřil, aby pokračovali v reformaci, která církvi přinesla tolik radosti a moci. Své poslání přijali s vděčností a pokorou, protože si uvědomili, že se jim Božího poslání nedostalo pro jejich vrozenou nadřazenost a že mohou své poslání úspěšně splnit pouze skrze Kristovu milost a moc.

Poslání ostatku

Proroctví knihy Zjevení jasně představují poslání ostatku. Trojandělské poselství ze Zjevení 14,6-12 obsahuje poselství ostatku, které přinese plnou a konečnou obnovu pravdy evangelia. Toto poselství tří andělů obsahuje Boží odpověď na ohromující satanův svod, který se po světě rozšíří těsně před Kristovým návratem (Zj 13,3.8.14-16). Hned po Boží poslední výzvě světu se Kristus vrátí, aby sklidil úrodu (Zj 14,14-20).

Poselství prvního anděla

Tu jsem viděl jiného anděla, jak letí středem nebeské klenby, aby zvěstoval věčné evangelium obyvatelům země, každé rase, kmeni, jazyku i národu. Volal mocným hlasem: Bojte se Boha a vzdejte jemu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod.„ (Zj 14,6.7) První anděl představuje Boží ostatek, který světu nese věčné evangelium. Toto evangelium je stejnou dobrou zprávou o Boží nekonečné lásce, kterou hlásali dávní proroci, ale také apoštolé (Žd 4,2).

Ostatek nepředstavuje nějaké jiné evangelium – pouze potvrzuje, že na soudu může být hříšník ospravedlněn skrze víru a může přijmout Kristovu spravedlnost. Toto poselství vyzývá svět k pokání. Vybízí všechny, aby se báli„, uctívali Boha a vzdávali mu slávu„ nebo čest. Byly jsme stvořeni proto, abychom svými slovy a činy vzdávali Bohu čest a slávu – tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce„ (J 15,8).

Jan předpovídá, že hnutí, které bude připravovat svět na Kristův druhý příchod položí nový důraz na oslavování Boha. Toto hnutí také bude zdůrazňovat novozákonní výzvu ke správcovství našich životů – vaše tělo je chrámem Ducha svatého„. Nemáme žádné výsadní právo na naše tělesné, morální a duchovní síly; to vše Kristus vykoupil svou krví na Golgotě. Proto svým tělem oslavujte Boha.„ (1 K 6,19.20) Ať tedy jíte či pijete, či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží.„ (1 K 10,31)

To, že přišla hodina jeho soudu„ činí výzvu k pokání velice naléhavou (viz kapitola 23). Ve Zj 14,7 je řecké slovo krisis přeloženo jako soud, souzení a ne jako rozsudek (krima) . Vztahuje se na celý proces soudu včetně obžaloby lidí před Božím soudním tribunálem a zahrnuje zkoumání životních záznamů, rozsudek o osvobození nebo vině, udělení věčného života nebo rozsudek smrti (viz Mt 16,27; Ř 6,23; Zj 22,12). Poselství o hodině soudu také vyhlašuje Boží soud nad všemi, kteří odpadli (Dn 7,9-11.26; Zj 17; 18).

Poselství o soudu především ukazuje na dobu, kdy Kristus zahájil poslední část velekněžské služby v nebeské svatyni a začal soudit (viz kapitola 23).

Toto poselství také všechny vyzývá k uctívání Stvořitele. Boží výzva k uctívání Boha je protikladem požadavku uctívat šelmu a její obraz (Zj 13,3.8.15). Brzy se bude muset každý rozhodnout mezi pravou a nepravou bohoslužbou – mezi uctíváním Boha podle jeho vůle (ospravedlnění z víry) nebo podle své vůle (ospravedlnění ze skutků). Tím, že jsme vyzváni, abychom poklekli před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod„ (Zj 14,7; srov. Ex 20,11), upozorňuje toto poselství na čtvrté přikázání.

Vede lidi k pravému uctívání Stvořitele, ke zkušenosti, která v sobě zahrnuje uctívání jeho památníku stvoření – soboty, sedmého dne, Hospodinova dne odpočinku, kterou ustanovil při stvoření a potvrdil v Desateru (viz kapitola 19). Poselství prvního anděla, proto vyzývá k obnovení pravé bohoslužby tím, že je světu představen Kristus Stvořitel a Pán biblické soboty. To je znamením Božího stvoření – znamením, na které většina jeho stvořených bytostí zapomněla.

Boží prozřetelností se začalo zvěstovat poselství, které obrací pozornost lidí k Bohu – Stvořiteli tehdy, když se evoluční filozofii dostalo obrovské podpory díky knize Charlese Darwina O původu druhů (1859). Hlásání poselství prvního anděla postavilo největší překážku rozvoji evoluční teorie.

Nakonec se díky této výzvě také obnoví úcta svatého Božího zákona, který pošlapal člověk nepravosti„ (2 Te 2,3). Bůh může být oslaven jedině tehdy, pokud se obnoví pravá bohoslužba a věřící žijí podle zásad Božího království.

Poselství druhého anděla

Padl, padl veliký Babylón, který opojil všechny národy svým smilstvím a dal jim pít z poháru hněvu. (Zj 14,8) Město Babylón od počátku dějin symbolizovalo otevřený odpor vůči Bohu. Jeho věž se stala památníkem odpadnutí a centrem vzpoury (Gn 11,1-9). Lucifer (satan) byl jeho neviditelným králem (Iz 14,4.12-14) a zdá se, že satan chtěl z Babylóna učinit nástroj svého hlavního plánu ovládnout lidstvo. Spor mezi dobrem a zlem ilustruje v celé Bibli boj mezi Božím městem Jeruzalémem a satanovým městem Babylónem.

Během prvních století křesťanství, kdy Římané pronásledovali židy i křesťany, mluví křesťanská i židovská literatura o městě Římu jako o Babylónu. Mnozí se domnívají, že Petr použil jméno Babylón jako pseudonym pro Řím (1 Pt 5, 13). Kvůli odpadnutí a pronásledování většina protestantů v období reformace i po ní mluvila o římské církvi jako o duchovním Babylóně (Zj 17), který je nepřítelem Božího lidu. Ve Zjevení se Babylón vztahuje na ženu nevěstku, matku všeho smilstva a všech ohavností na zemi.

Představuje všechny odpadlé náboženské organizace a jejich vedení, ačkoli se Babylón především vztahuje na velké náboženské odpadlické spojení mezi šelmou a jejím obrazem. To způsobí závěrečnou krizi popsanou ve Zj 13,15-17. Poselství druhého anděla zjevuje všeobecný charakter babylónského odpadnutí a jeho donucovacích prostředků, protože říká, že opojil všechny národy svým smilstvím a dal jim pít z poháru hněvu„. Víno„ Babylóna představuje jeho bludná učení.

Babylón bude nutit státní moc, aby prosazovala všeobecnou dodržování jeho falešného náboženského učení i jeho nařízení. Smilstvo„ představuje nezákonný vztah mezi Babylónem a národy – mezi odpadlou církví a civilní mocí. Církev by měla být provdána za svého Pána. Jestliže hledá podporu státu, opouští svého muže a dopouští se duchovního smilstva (srov. Ez 16,15; Jk 4,4).

Tento nedovolený vztah ústí v tragédii. Jan vidí obyvatele země opilé„ falešným učením a samotný Babylón zpitý krví svatých a krví Ježíšových svědků„, kteří odmítli přijmout její nebiblické učení a podřídit se její autoritě (Zj 17,2.6). Babylón padá, protože odmítá poselství prvního anděla – evangelium o spravedlnosti skrze víru ve Stvořitele. Stejně jako během několika prvních staletí odpadla římská církev i dnes se mnoho protestantů odchýlilo od velkých biblických pravd reformace.

Toto proroctví o pádu Babylóna nachází především své naplnění ve velkém odklonu protestantismu od čistoty a jednoduchosti věčného evangelia o ospravedlnění z víry, které kdysi tak mocně reformace nesla. Poselství druhého anděla bude s blížícím se koncem nabývat na důležitosti. Bude se blížit svému konečnému naplnění v době, kdy spojení různých náboženských organizací odmítlo poselství prvního anděla. Poselství o pádu Babylóna se opakuje ve Zj 18,2-4, kde se oznamuje jeho úplný pád.

Toto poselství také vyzývá tu část Božího lidu, která je stále v různých náboženských skupinách, které jsou součástí Babylónu, aby se od nich oddělili. Anděl říká: Vyjdi, lide můj, z toho města, nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy.„ (Zj 18,4)

Poselství třetího anděla

Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její cejch na čelo či na ruku, bude pít víno Božího rozhorlení, které Bůh nalévá neředěné do číše svého hněvu; a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem. A jeho muka neuhasnou na věky věků a dnem ani nocí nedojde pokoje ten, kdo kleká před šelmou a jejím obrazem a nechal si vtisknout její jméno. Zde se ukáže vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši. (Zj 14,9-12)

Poselstvím prvního anděla je věčné evangelium a výzva k obnovení pravého uctívání Boha jako Stvořitele, protože se přiblížila hodina jeho soudu.
Druhý anděl varuje před veškerým uctíváním, které má svůj původ v člověku.
Třetí anděl hlásá nejvážnější Boží varování před uctíváním šelmy a její sochy, což všichni, kteří odmítli evangelium o ospravedlnění z víry, nepochybně učiní.

Šelma popsaná ve Zj 13,1-10 je spojení církve a státu, které po mnoho století vládlo v křesťanském světě a které Pavel popisuje jako člověka nepravosti„ (2 Te 2,2-4) a Daniel jako malý roh„ (Dn 7,8.20-25; 8,9-12). Socha šelmy (tak EP, kralický překlad používá výraz obraz šelmy„ – obě slova však vyjadřují naprosto stejnou myšlenku napodobování šelmy – pozn. překl.) tu představuje formu odpadlého náboženství, která se projeví v době, kdy se církve, které ztratily pravého ducha reformace, spojí se státem proto, aby své učení vnutily ostatním.

V propojení církve a státu se stanou dokonalou sochou té šelmy – odpadlé církve, která pravé věřící pronásledovala po 1260 let. Proto ono pojmenování socha šelmy.

Poselství třetího anděla obsahuje nejvážnější a nejhroznější výstrahu Bible. Ukazuje, že ti, kdo se během poslední pozemské krize podřídí lidské autoritě budou místo Boha uctívat šelmu a její sochu. Během tohoto posledního konfliktu vzniknou dvě rozdílné skupiny lidí. Jedna bude obhajovat evangelium lidských smyšlenek a bude uctívat šelmu a její sochu; tím na sebe svolá nejstrašnější soudy. Druhá skupina bude, v nápadném kontrastu, žít skutečným evangeliem a zachovávat přikázání Boží a věrnost Ježíši„ (Zj 14,9.12).

Závěrečný spor se týká pravého a nepravého uctívání a skutečného a falešného evangelia. Když se tento spor ve světě jasně projeví, pak ti, kteří odmítli Boží památník stvoření, biblickou sobotu, a rozhodli se zachovávat a ctít neděli i když si plně uvědomovali, že to není den, který pro bohoslužbu určil Bůh – tito lidé obdrží cejch šelmy„ (kralický překlad používá výraz pečeť„ – pozn. překl.). Tato pečeť je symbolem vzpoury. To, že si šelma osobuje právo změnit den bohoslužby, ukazuje její autoritu i nad Božím zákonem.

Poselství třetího anděla zaměřuje pozornost světa na následek odmítnutí přijmout věčné evangelium a Boží poselství o obnově pravé bohoslužby. Jasně popisuje konečný výsledek lidského rozhodnutí v otázce bohoslužby. Není to jednoduché rozhodnutí, protože ať už se člověk rozhodne pro cokoli, bude vždy trpět. Ti, kteří se řídí Boží vůlí zakusí hněv draka (Zj 12,17) a nakonec budou v nebezpečí smrti (Zj 13,15), zatímco na ty, kdo se rozhodli klanět šelmě a její soše dolehne sedm posledních ran a nakonec budou uvrženi do hořícího jezera„ (Zj 15; 16; 20,14.15).
I když obě rozhodnutí s sebou nesou utrpení, jejich výsledek se liší.

Ti, kdo uctívají Stvořitele, budou vysvobozeni ze smrtelného hněvu draka a spolu s Beránkem se postaví na hoře Sijón (Zj 14,1; 7,2.4). Ty, kdo se klaní šelmě a její soše, postihne plný Boží hněv a v přítomnosti svatých andělů a Beránka nakonec zemřou (Zj 14,9.10; 20,14).

Každý člověk si musí vybrat, komu bude sloužit. Buď se člověk rozhodne pro ospravedlnění z víry, což se projeví tím, že má člověk účast na způsobu bohoslužby, který Bůh schválil. Nebo si vybere ospravedlnění ze skutků a účastní se bohoslužby způsobem, který Bůh zakázal, ale který šelma a její socha naopak vyžaduje – lidské bohoslužby. Bůh tuto druhou formu bohoslužby nemůže přijmout, protože na první místo neklade Boží, ale lidská přikázání.

Tato forma usiluje o ospravedlnění na základě lidských skutků, ne skrze víru, která vzniká z úplného odevzdání se Bohu jako Stvořiteli, Vykupiteli a Obnoviteli. V tomto smyslu je tedy poselství třetího anděla poselstvím o ospravedlnění z víry.Bůh má své děti ve všech církvích. Bůh však skrze církev ostatku hlásá poselství, které má obnovit jeho pravou bohoslužbu tím, že volá jeho lid, aby vyšel z odpadnutí a připravil se na Kristův návrat. Ostatek tím, že uznává, že mnoho lidí z Božího lidu se k němu ještě nepřipojilo, přiznává svou neschopnost a slabost při svém úsilí splnit toto závažné poslání. Uvědomuje si, že jedině z Boží milosti je možné vykonat tento závažný úkol.

Ve světle brzkého Kristova příchodu a nutnosti se připravit na setkání s ním promlouvá ke každému z nás Boží naléhavá a soucitná výzva: Vyjdi, lide můj, z toho města, nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy. Neboť jeho hříchy se navršily až k nebi a Bůh nezapomněl na jeho viny.„ (Zj 18,4.5)

Súvisiace videá a dokumenty

( Biblické lekcie k dispozícii – STIAHNUŤ )