fbpx

Nečakaný dôkaz histórie – 3.časť

3.ČASŤ
STOPY V UHLÍ

„Vypadá to, že se snažil utéci, když ho překvapila voda. Každopádně jsem své důkazy předal Americkému přírodovědnému muzeu.“

„To jste neměl dělat!“

„Proč ne?“

„Schválně nějaký čas počkejte, a oni popřou, že někdy něco podobného dostali.“

Za chvíli se k tomuhle rozhovoru vrátíme.

**************************************************************

Lidské výrobky (artefakty) jsou jedna věc. Ale našly se někdy stopy současných lidí tam, kde by neměly být? Ale jistě. Takže ke stopám podrobněji. Lidské stopy nalézáme v neporušených vrstvách prakticky kteréhokoli geologického „stáří“ – i v horninových vrstvách, kde se zároveň setkáváme s „nejranějšími“ formami života.

Tady je pár příkladů:

• poušť Gobi (objeveno 1959): otisk rýhované podrážky (bota či sandál velikosti 9) ve „2 miliony let starém“ pískovci (1).

• Fisher Canyon, Nevada: otisk boty s jasnými stopami po dratvi (ševcovské niti), v uhelné sloji „staré 12 milionů let“.

• Okres Pershing, Nevada, 1927: otisk boty se známkami pečlivě vytvarované a dvakrát prošité kožené podrážky, v triaském vápenci „starém 160 až 195 milionů let“ (2). Tenhle nález ověřil odborný geolog z Rockefellerovy nadace v New Yorku. Použitá dratev je tenčí než jakákoli dratev užívaná dnešními výrobci bot.

Je zachován výrok Samuela Hubbarda, emeritního správce archeologických sbírek Oaklandského muzea, který tehdy řekl: „Na zemi dnes existují celé rasy primitivních lidí naprosto neschopných vyrýt obraz či ušít takovýto mokasín. Co zbude z Darwinovy teorie tváří v tvář důkazům, že inteligentní lidé existovali na zemi už mnoho milionů let předtím, než se údajně vyvinuli lidoopi? (3)

Dám vám ještě další příklad toho, jak se zachází s podobnými objevy. Osoba, která učinila objev v okresu Pershing, jej předala do New Yorku. Odevzdala jej na Kolumbijské univerzitě. Ukázala jej také několika čelným lidem z Amerického přírodovědného muzea a předala jim ho. Michael Cremo referuje, „Napsali jsme Americkému přírodovědnému muzeu, a oni o tom nic nevěděli. Řekli nám, že příslušná zpráva v jejich dokumentaci chybí.“ (4). Jak prosté.

• Nevada: otisk polokruhového podpatku ve skále „ staré 10 až 27 milionů let.“

• Cow Canyon, Nevada (37 kilometrů východně od Lovelocku): výborně zachovaný otisk nohy statného člověka v uhelné žíle z „období“ třetihor.

• Anglie, 1948: stopa boty s hlavičkami floků kolem vnějšího okraje, ve „vápenci starém 450 milionů let“.

• Antelope Springs, Utah: stopy obutého člověka, kde levá noha zrovna šlápla na trilobita, tvora, který žil „před 440 miliony let“. Stopy zahrnovaly i nejasně patrnou dětskou nohu (5). K objevu došlo v souvrství Wheeler, v horském pásmu House Range východně od Antelope Springs, v břidličnatém vápenci. 1. června 1968 hledal William Meister fosilie trilobitů. S námahou šplhal po 700 metrů vysoké lomové stěně.

Na chvíli si sedl a urazil svým geologickým kladívkem 5 centimetrů silný úlomek skály. Ten se rozevřel jako kniha a vypadl z něj trilobit v otisku podpatku sandálu. Pan Meister si přizval ke konzultaci o tomhle nálezu dalšího geologa. Ten našel další stopy sandálů a několik stop bosých dětí. Z těchto důkazů by se dalo odvodit, že lidé a trilobiti žili v téže době.

• Laetolil, Afrika: otisky nohou v hornině „staré 12 milionů let“ (6).

• Tulsa, Oklahoma: otisky nohou v hornině „staré 12 milionů let“ (7).

• Carson City, Nevada: otisky sandálů v hornině z „období“ pliocénu „před 12 miliony let“ /8/.

• Glen Rose, Texas: otisky nohou v křídové hornině „staré 70 milionů let“ (9).

• Mt. Victoria, Austrálie: stopa nohy v triasové hornině „staré 200 milionů let“ (10).

• St. Louis, Missouri: stopy nohou v permské hornině „staré 200 milionů let“ (11).

• Bera, Kentucky: stopy nohou v pennsylvánské hornině (svrchní karbon) „staré 200 milionů let“ (12).

• Jezero Windermere, Anglie: stopa sandálu v ordovické hornině „staré 400 milionů let“ (13).

A tak bychom mohli pokračovat dál. Příkladů stále přibývá a nelze je skoro spočítat.

EVOLUČNÍ TEORIE V NESNÁZÍCH

Všimli jste si, že tu něco nehraje? Jsou-li lidské stopy v prastarých horninách pravé, pak buď lidé existovali v době, kdy zde podle evoluční teorie ještě neměli co dělat, nebo jsou naše geologické datovací systémy mylné.

Měl bych zdůraznit, že zmíněné stopy byly nalezeny teprve poté, co byly odstraněny vrstvy hornin nalézající se nad nimi. A vznikly tehdy, kdy byla hornina dost měkká na to, aby se do ní mohly vtlačit.

Uvedené objevy jsou v příkrém rozporu s evoluční geologií. Jak prohlásil pro tisk v souvislosti se současnými nálezy trilobitů a lidí James Madsen, správce geologických sbírek univerzity státu Utah: „Tady není něco v pořádku, jelikož trilobity a lidi dělí miliony let“ (v teorii přes 200 milionů!) (14).

Však také představuje tenhle bezprostředně současný výskyt moderního člověka (obutého do sandálů) s „primitivními“ trilobity pro evoluční teorii vážný problém.

Evoluce? Pravý opak.

MOHLY BY BÝT TYTO „OTISKY NOHOU“ PODVRHY?

Měl bych se zmínit o tom, že existují zoufalé pokusy uvedené stopy zdiskreditovat. Nelze však pochybovat o tom, že mnoho takových stop bylo nalezeno „uvnitř“ zvrstvených usazenin, kde je jakýkoli podvod vyloučen. A znovu opakuji, že otisky vznikly v době, kdy hornina byla dost měkká na to, aby se do ní mohly otisknout.

Jak zdůrazňuje Ivan T. Sanderson, převážná většina otisků „nebyla nalezena ‚na povrchu‘ či ‚mimo‘ desky buď sedimentárních vrstev či na nesedimentárních balvanech…Zmíněné otisky podobné lidským nohám…se objevily, když probíhala těžba v lomech, a našly se na povrchu lamin (vrstev) ‚uvnitř‘ zvrstvených usazenin – a v některých případech několik metrů pod současným povrchem a stovky metrů v nitru lomů.

(Jsou-li tyhle stopy padělané), jak je příslušní vtipálkové dostali do masivní horniny třicet metrů hluboko a třicet metrů do nitra lomu; a pak angažovali nějakého chlapíka, aby rozpůlil právě ty dvě pravé laminy – v přítomnosti svědků, nezapomeňte – , aby předvedl světu celý ten velkolepý podvod. Tak do toho, pochybovači; nemáte nějaké lepší vysvětlení?“ (15)

Nezávislé a pečlivé zkoumání fosilních lidských stop mnoha vědci potvrdilo, že „zrnka písku ve všech stopách jsou více stlačena u sebe než zrnka bezprostředně vně stop či jinde v hornině… vinou tlaku nohy příslušného tvora.“ To svědčí o tom, že jsou stopy pravé (16).

Ve svém článku v časopisu Scientific American týkajícím se stop v karbonských horninách konstatuje Albert C. Ingalls: „Existoval-li člověk či pouze jeho lidoopí předek či byť jen raný savčí předek nějakého předka onoho lidoopa, ať už vypadal jakkoli, již v tak vzdálené době jako je období karbonu, pak je to s celou geologickou vědou tak špatné, že by měli všichni geologové rezignovat na svá místa a jít jezdit s kamionem. Jenže přinejmenším zatím věda ono atraktivní vysvětlení, že zde zmíněné záhadné stopy v blátě karbonského období zanechal svýma nohama člověk, odmítá“ (17).

Tady to máte. Otevřené přiznání, že jsou fakta úmyslně odsouvána stranou.

TAKŽE CO NÁM TYHLE STOPY ŘÍKAJÍ?

Zcela jistě víme toto: k tomu, aby byly tak dokonale zachované, musely být překryty PRAKTICKY OKAMŽITĚ. A pak je pohřbily další desítky či stovky metrů sedimentů. Zmíněná osoba, která rozšlápla trilobita, udělala zřejmě už jen pár kroků, než ji zachvátila a zabila Velká Potopa.

Jak poznamenává Dr. Burdick: „Tyhle stopy…se zachovaly v hornině stovku či více metrů pod dnešním povrchem terénu; svědčí to o tom, že se tak stalo na počátku či brzy po začátku nějaké velké katastrofy, která obrátila vše vzhůru nohama a pohřbila četné mořské i suchozemské organizmy.“ (18).

Máme zde tedy důkaz o katastrofě…i o přítomnosti člověka již v prekambriu („před vznikem života na zemi“). Co nám TOHLE všechno chce říci? Dobrá, nechme tedy stopy stopami. Co takhle nějací skuteční lidé? Podíváme se na to…

LIDÉ NA NEUVĚŘITELNÝCH MÍSTECH

„Nikdy by mě to v dole nezasypalo“, procedil pomalu mezi zuby Paul. Vždycky byl jako ze škatulky, posedlý čistotou. A popravdě, on by si za žádnou cenu neumazal ruce třeba prací na zahrádce. Nemluvě o tom, že by nikdy nevstoupil do černého, zaprášeného uhelného dolu.

Ani to neměl zapotřebí. Narodil se totiž v bohaté rodině. Někteří jiní lidé museli tvrdě pracovat, aby přežili. Ale o to se ostatní nestarají. Já vám však chci představit několik lidí, které SMRT PŘEKVAPILA v uhelném dole – či (více) dolech, abych byl přesný.

Jak si konkrétně vydělávali na živobytí, o tom nemám ponětí. Někteří z nich byli možná právníci nebo farmáři či někde ředitelovali. Všichni však zemřeli násilnou smrtí a skončili pod nánosy stromů přinesených vodou – ze kterých se nakonec stalo uhlí…které dnes dobýváme.

„NA NESPRÁVNÝCH MÍSTECH“

Zmíněné lidské ostatky se tedy našly „na nesprávných místech“.

V minulé kapitole jsme probírali některé lidmi vyrobené předměty nalezené v uhlí. A to nás nutně dovedlo k otázce, zda člověk existoval na zemi DŘÍVE, než vzniklo uhlí?

A je možné snad ještě něco horšího: existují skutečné objevy fyzických částí lidských těl v uhelných slojích!

• Billings, Montana, listopad 1926: v dole číslo 3 komplexu Eagle Mine u potoka Bear Creek byl nalezen zub prohlášený dentisty za druhou lidskou dolní stoličku v eocenním uhlí „starém 70 milionů let“ (1).

• Itálie: roku 1958 byla v jednom dole nalezena lidská kostra; stáří tamějšího uhlí činí „11 milionů let“ (2).

• Freiberg, Sasko: „Ve sbírce uhlí Vysoké školy báňské ve Freibergu mají podivnou lidskou lebku tvořenou hnědým uhlím a hnědelem s příměsí manganu a fosfátů; její původ však není znám. Lebku popsali Karsten a Dechen roku 1842.“ (3).

• Toskánsko, Itálie, 1958: profesor Johannes Hurzeler z Přírodovědného muzea v Basileji, Švýcarsko, našel v kousku miocenního uhlí „starého 10 milionů let“ dětskou čelist slisovanou jako kus ocelového plechu (4).

• Dr. Henry Morris píše o svém rozhovoru s horníkem v Západní Virginii, který našel výborně zachovalou lidskou nohu, která se změnila na uhlí.

• Castenedolo, Itálie, 1860: v neporušených pliocenních vrstvách „starých přinejmenším 12 milionů let“ byly nalezeny lebky dvou dětí, muže a ženy „moderního“ typu (5).

• Olmo, Itálie, 1863: další podobný nález byl učiněn v pliocenních vrstvách.

• Calaveris, Kalifornie, 1886: lebka identifikovaná jako nesporně lidská byla nalezena v nitru hory, rovněž v pliocenních vrstvách (6).

• Moab, Utah, květen, 1971: Lin Ottingerová našla zuby a části dvou koster „Homo sapiens“ („moderního“ člověka) uvnitř geologické vrstvy „staré 100 milionů let“. Tento nález byl dobře zdokumentován.

• Gilman, Colorado: v křídových vrstvách „starých 70 milionů let“ byla nalezena lidská lebka (7).

• La Sal, Utah: další dvě kostry v křídových vrstvách.

• okres Macoupin, Illinois: zpráva o lidské kostře nalezené roku 1862 v důlním úseku z období karbonu byla zveřejněna v časopisu The Geologist, standardním periodiku. K nálezu došlo v hornině „staré až 300 milionů let“

• okres Franklin, Mo.: v silurské hornině „staré 300 milionů let“ byla nalezena lidská kostra /8/.

A to je pouhý začátek. Věděli jste, že v horninách starých více než „100 milionů let“ bylo objeveno několik set „moderních“ lidských koster?

LIDÉ A DINOSAUŘI POSPOLU?

Běžná teorie praví, že dinosauři vymřeli před 65 miliony let, a že lidstvo se vynořilo teprve „nedávno“ jako nejpokročilejší výtvor evoluce.

Ale co když se tu lidé i dinosauři objevili v téže době?

• pánev řeky Palaxy, blízko Glen Rose, Texas: roku 1908 zde byly nalezeny SPOLEČNĚ stopy lidí i dinosaurů – a vyfotografovány.

Roku 1982, a znovu roku 1984, odkryli Dr. Clifford Wilson (bývalý ředitel Australského archeologického institutu) a Dr. Carl Baugh z Texasu ložisko masivního křídového vápence, aby se dostali k dalším podobným stopám. Řada stop svědčících o chůzi člověka spolu se stopami dinosauřími mířila ke skalnímu výchozu, který překrýval onu vrstvu se stopami.

Dr. Wilson zdůraznil, že kdyby šlo o skutečné stopy, a nikoli o pouhé šikovné výtvory dláta, měly by pokračovat stále stejnou vrstvou, která se táhla pod zmíněnou skálou čili stupněm. Nasadil tedy do uvedeného terénu tým pracovníků, kteří dotyčnou skálu nad nálezem odstranili. Jak lidské tak dinosauří stopy pokračovaly dál!

Wilson píše: „Tisk i vědci byli pozváni, aby sledovali naši práci, a třebaže novinářů přišlo celkem dost – a psali o celé věci v pozitivním duchu – , evoluční vědci přišli až příští rok, kdy se jim podařilo prokázat, že stopy jsou ve skutečnosti erodovanými kameny – což v oné době už samozřejmě tak bylo! Přítomní novináři však předtím stihli nahrát na video, jak stopy lidí i dinosaurů odkrýváme, a já osobně mám ve svém archivu nahrávky dokazující jasně, že lidské stopy se skutečně nacházely vedle dinosauřích…“ (9).

Jo, a ještě další věc. V téže vrstvě se nacházel rovněž trilobit, o kterém se obvykle tvrdí, že je starý zhruba 250 milionů let.

Ve zmíněné vrstvě je tedy přinejmenším 70 otisků lidských nohou a 478 stop dinosauřích – ano, pospolu v téže vrstvě. Našly se po odstranění svrchních nedotčených vrstev. Mnoho z nich vykazuje zřetelné znaky toho, že tu někdo kráčel – pravá noha, levá, pravá atd. A nejenže svědčí o tom, že tu kráčel dvounohý tvor, je z nich patrné i to, jak měl postavené prsty, tvar nožní klenby, bříška palce i paty.

Přes dinosauří stopy přecházejí stopy dětí, dospělých i obrů. Stopy pro děti i dospělé jsou pohodlnými nášlapky pro další chůzi. Některé stopy připomínající lidské se dokonce s dinosauřími překrývají, takže není pochyb o tom, že člověk, který zde zanechal tyhle stopy, spatřil živého dinosaura. Lidská stopa přímo na stopě dinosauří

Dr. Burdick sděluje: jeden krok obřích lidí měřil skoro dva metry, „než se onen člověk rozběhl; pak se krok prodloužil na téměř tři metry, přičemž jsou patrná pouze bříška palců, nikoli ostatní prsty. Pak se série stop na břehu ztratila“ (10).

Je jasné, že zkoumané vrstvy se uložily během několika prvních dnů Potopy, kdy voda ještě nestála tak vysoko, což umožňovalo zachování každodenních změn její výšky při přílivu a odlivu a tvorbu vrstev bahna, které zakrylo stopy tvorů hledajících útočiště ve vyšších polohách. Horní vrstvy pak žádné otisky nohou nevykazovaly.

ZAČÍNÁ DEBATA

Mnoho lidských stop bylo z místa nálezu odebráno a vystaveno. Tato dokumentace však nebyla dost pro všechny přesvědčivá, a ty stopy, ponechané na místě, těžce trpěly erozí, která brzy smazala všechny znaky důležité pro identifikaci.

Navíc byla přinejmenším jedna ze stop označena za lidskou mylně, z přílišného nadšení. Skeptici pak oprávněně odmítli uznat tuto stopu za platný důkaz, a i jiní kreační vědci učinili totéž a tyto stopy odmítli. Na druhé straně evolucionisté nevzali stopy vůbec na vědomí či pouze povrchně prozkoumali starší erodované stopy, a tak nenašli žádný přesvědčivý důkaz prohlásit je za lidské. Sami samozřejmě žádné výzkumy a vykopávky neprováděli.

Nicméně řada dalších lidí prováděla vykopávky – třeba Dr. Tom Patton 9. září 2000. Podnikli vlastní nezávislý průzkum a skutečně objevili sady stop dinosaurů společně s lidskými. To vyvrací námitku, že stopy objevené dříve nejsou autentické.

Nyní se rozbíhá další, systematičtější práce s cílem nashromáždit skutečně reprezentativní soubor vzorků in situ pro další vědecké zhodnocení. Zahrnují například nesporně prastarý otisk lidské ruky v téže vrstvě, kde se vyskytují i stopy dinosaurů.

NIČENÍ NĚKTERÝCH DŮKAZŮ

12. srpna 1989 promluvil Dr. Don Patton na konferenci v Daytonu, TN. Uvedl tam přesvědčivé důkazy doprovázené fotografiemi o tom, že na takzvané Taylorově stezce byly kdysi stopy lidí i dinosaurů. Přednášce byli přítomni dva renomovaní evolucionisté. A přinejmenším jeden z nich byl uvedenými fakty zjevně nepříjemně zaskočen.

Oba muži pak druhý den ráno odlétli do Dallasu a okamžitě se odebrali k řece Paluxy. Vím z důvěryhodných zdrojů, že ve zmíněný den odpoledne kutili cosi v řece se „železnou tyčí“. Tři dny před touto jejich návštěvou vypadala řada fotografovaných stop podle očitého svědectví normálně. A za tři dny po jejich pobytu v korytu řeky byly stopy nalezeny ve zničeném stavu, a tak byly též i vyfotografovány.

CO NÁM UKAZUJE PRST

V polovině 80. let 20. století si jeden farmář zajel do lomu pro štěrk na cestu. A přitom objevil fosilizovaný lidský prst! Lékař Dale Peterson z Oklahoma City pak prozkoumal rozřezaný vzorek pomocí rentgenu, počítačové tomografie i magnetické rezonance. Podařilo se mu identifikovat klouby i zbytky šlach po celé délce prstu. Konstatoval, „Není nejmenší pochyby o tom, že jde o fosilní prst.“

Navíc byla fosilizována a do nejmenších podrobností zachována i měkká tkáň. Dr. Peterson píše, „Nehet i kutikula byly dobře patrné a měly normální tvar. Fosilie nevykazovala žádné známky zašlosti, atypického zbarvení či řídnutí kostí. Vypadala prostě i uvnitř přesně tak, jak vypadá pod mikroskopem běžný lidský prst. Jednotlivé vrstvy kůže i subkutánní tkáně se rýsovaly jasně. Kostní dřeň byla jasně patrná včetně znaků charakteristických pro ohýbací i natahovací šlachy.“

V tomto případě jde opravdu o prst kohosi, kdo byl bleskově pohřben v důsledku pradávné katastrofické události (evolučně řazeno do druhohorní vrstvy – poz. edit.).

Hovořil jsem též dlouho s Edem Conradem, dalším průzkumníkem uhlonosných vrstev z takzvaného „věku dinosaurů“. Také on našel nesporně lidské ostatky včetně lebky se zachovanými zuby i lidský prst.

Dvacet lékařských kapacit prohlásilo onen prst za nesporně lidský. To není dobrá zpráva pro evoluční teorii. Ve skutečnosti nemáte ani ponětí o šikaně, ponižování a zesměšňování, kterým lidé jako je Ed Conrad musí čelit. Nemohou-li totiž už evolucionisté podobné nálezy ignorovat, snaží se je popírat, znevažovat či dokonce fyzicky likvidovat. Shromáždil jsem dostatek důkazů o takové praxi – vydaly by na knihu. Ale to může počkat.

LIDSKÝ ZUB SPOLEČNĚ S DINOSAURY

V úterý 16. června 1987 byl na archeologickém nalezišti v Glen Rose, Texas, nalezen lidský zub ve vrstvě slínu (jílu a písku). Zmíněná vrstva ležela mezi dvěma vrstvami křídového vápence, které obě obsahovaly stopy nohou dinosaurů.

Zub našli společně Dr. Carl Baugh z Glen Rose, Mary Lou Del Mulová z Plana, Texas, Melinda Crewsová z Lubbocku, Texas, a Rick Tingle z Tyleru, Texas. S vykopávkami dále pomáhal Bob Helfinstine z Minneapolis, Phillip Isett a Joe Crews z Lubbocku, Texas, jakož i několik dalších dobrovolníků.

Celý tým pracoval několik hodin na tom, aby odstranil část svrchní vrstvy dlouhou asi 2 metry, hlubokou 70 centimetrů a silnou necelého půl metru. To jim umožnilo prozkoumat oblast vrstvy další, ve které, jak doufali, najdou buďto pokračování cestičky již dříve zkoumaného dinosaura, nebo stopy podobné lidským.

Pak začali opatrně odstraňovat příslušný silně jílovitý slín. Když jedna z osob odhazovala povrchový materiál, ze zvyku se u ní shromáždili tři pozorovatelé, aby dosvědčili a zdokumentovali jakýkoli případný nález. V tomto případě stála Melinda vpravo, Mary Lou vlevo a Rick Tingle hned před kopáčem.

Jak Rick tak Melinda spatřili lesklý černý předmět ve štěrbince nakopnuté archeologickou lopatkou, a ihned postoupili vpřed, aby se na něj blíže podívali.

„Vypadá to jako kukuřičné zrno“, řekl Rick. „Mohl by to být kus dinosauřího drápu.“

Dr. Baugh předmět opatrně vyzvedl. „Je to zub!“ vykřikl. Opatrně ho vrátili do jamky.

„Musíme ho vyfotit tak, jak jsme ho našli“, řekl Baugh. „Miku?“

Mike Reddick, fotograf, byl z Arlingtonu, Texas. Rychle událost zaznamenal.

Údajný zub se nalézal asi metr od okraje jedné z dinosauřích stop ve spodní vrstvě. Vedle byla také stopa podobná lidské, asi třicet centimetrů od dinosauří stopy. Phillip Isett, edafolog Státní univerzity západního Texasu v Canyonu, Texas, zmíněné naleziště prozkoumal a usoudil, že zub se našel v materiálu nenarušeném intruzí či jinými zdroji kontaminace. (Edafologie zkoumá vztahy mezi půdou a organizmy – pozn. edit.)

„Zub“ – pohled zpředu. Na pravé distální plošce je kousek odštíplý a na faciální plošce prasklina. Dále se zdá, že kořenový dentin na meziánní straně je sice ještě přítomen, ale je rozpraskaný.

Zadní část „zubu“. Všimněte si konkávního tvaru charakteristického pro lidské zuby. Tentokrát je odštíplá levá meziánní ploška.

Dr. James H. Addison, DDS, z dallaského předměstí, byl prvním zubařem, který nalezený zub prozkoumal. Prohlásil, že velikost zubu (7,9 mm) představuje krajní hodnotu pro mladého člověka, uváděnou ve standardních textech jako pohybující se od 6 do 8 mm. Dr. Ken Hogan, DMD, z Washingtonovy univerzity v Fort Smith, Arizona, prohlédl zub ve středu 24. června, a rovněž usoudil, že patřil člověku.

Dr. Richard Neal z Fort Worthu, Texas, byl dalším expertem; připustil, že nečekal nic jiného, než že půjde o zvířecí zub, a že se jeho nálezci, „kteří samozřejmě nebyli zubaři“, mýlili; poté prohlásil, že už nepochybuje o tom, že zub patří člověku.

Všichni zubaři se tedy shodli na tom, že jde o první mléčný řezák z pravé části horní čelisti patřící mladému člověku. Na základě známého tempa dnešního vyzrávání lidí a za předpokladu, že jde o zub lidský, stanovili zubaři stáří jedince, jehož zub zkoumali, na 3 až 7 let. Lidově řečeno šlo o pravý horní přední dětský zub. Odborníci ho nepovažovali za zub, který by měl přirozeně vypadnout, takže ho dítěti musel někdo vyrazit. Tuto hypotézu potvrzoval i fakt, že levá meziánní ploška je odštíplá a faciální ploška je prasklá (11).

Baugh, který je ředitelem Muzea důkazů o Stvoření v Glen Rose, svolal na 24. června tiskovou konferenci. Na ní prohlásil Walter Best, průmyslník z Indianapolis, že stál jednou nohou na DINOSAUŘÍ cestičce a druhou na stezce, kterou prošli LIDÉ, to vše jen půldruhého metru od místa objevu TRILOBITA a LIDSKÉHO ZUBU.