fbpx
Zmeň svoj život
ArcheológiaNečakaný dôkaz histórie

Nečakaný dôkaz histórie – 2.časť

2.ČASŤ
DŮKAZY POKROČILÉ KULTURY V DÁVNOVĚKU

Poznámka:
Toto je celá šestá kapitola z knihy Michaela Crema Skrytá historie lidstva. Michael Cremo není kreacionista. Šlo mu však o to sepsat nálezy, na které se zapomnělo a zapomenout i mělo. Tyto nálezy byly určitým způsobem zdokumentovány nebo o nich bylo podáno svědectví a menší část se jich dosud zachovala. Pan Cremo netvrdí, že každý ten nález je stoprocentně jistý, spíše ukazuje, že jich je poměrně dost (a to zdaleka neuvádí všechny). Každému, kdo hledá pravdu, mohou tyto věci zapadnout jako další střípek do mozaiky naší zcela neevoluční minulosti i přítomnosti.

Až dosud budila většina z uvažovaných důkazů dojem, že i kdyby lidé ve vzdálené minulosti existovali, zůstali na poněkud primitivní kulturní a technologické úrovni. Můžeme si položit následující otázku: Pokud lidé ke zdokonalení svých dovedností potřebovali dlouhou dobu, proč nenalézáme staré artefakty, které by naznačovaly rozvíjející se civilizaci?

V r. 1863 tuto pochybnost vyslovil Charles Lyell v knize Antiquity of Man: „Místo těch nejhrubších hrnčířských výrobků a pazourkových nástrojů… bychom měli nalézat sochařská díla překonávající svou krásou nejlepší díla Feidia a Praxitela; koleje ukrytých železničních tratí nebo elektrické telegrafy, ze kterých by dnešní špičkoví inženýři mohli získat neocenitelné tipy. Astronomické nástroje a mikroskopy konstrukčně pokročilejší než jaké zná Evropa a další známky dokonalého umění a vědy.“

Následující zprávy nedosahují zcela tohoto standardu, ale některé z popsaných předmětů naznačují nečekanou dokonalost. Nejen, že některé z předmětů jsou rozhodně pokročilejší než kamenné nástroje, ale mnohé se nacházejí v geologických kontextech mnohem starších, než jsme dosud brali v úvahu. Zprávy o těchto neobvyklých důkazech vycházejí, s několika výjimkami, z nevědeckých zdrojů. Samotné artefakty často nelze nalézt, jelikož nebyly uchovány ve standardních muzeích přírodní historie.

Sami si nejsme jisti důležitostí, jaká by těmto nanejvýš anomálním důkazům měla být připsána. Pro úplnost a za účelem povzbuzení k dalšímu studiu je však uvádíme. V této kapitole se nachází pouze zlomek nám dostupných publikovaných materiálů. Skutečnost, že tyto značně anomální důkazy byly oznamovány jen nepravidelně a nebyly často uchovávány pravděpodobně naznačuje, že úplný souhrn nyní dostupných zpráv odpovídá jen malému zlomku celkového počtu takových objevů učiněných během několika posledních století.

ARTEFAKTY Z AIX-EN-PROVENCE, FRANCIE

V knize Mineralogy zaznamenal hrabě Bournon překvapující objev francouzských dělníků z druhé poloviny 18. století. Při popisování podrobností objevu uvedl: „V letech 1786 až 1788 byli poblíž Aix-en-Provence ve Francii zaměstnáni dobýváním kamene k rozsáhlé rekonstrukci Paláce spravedlnosti. Jednalo se o těžbu tmavě šedého vápence, druhu, který je po vyjmutí z lomu křehký, ale působením vzduchu tvrdne. Vrstvy byly od sebe odděleny nánosem písku smíšeného s víceméně vápenatým jílem.

První opracované kameny neměly vzhled cizích těles, ale po odstranění desáté vrstvy dělníci užasli, protože zjistili, že spodní povrch jedenácté vrstvy, v hloubce 12 až 15 m, byl pokryt lasturami. Po odstranění kamene z této vrstvy a odebrání vrstvy jílovitého písku, která oddělovala jedenáctou a dvanáctou vrstvu, našli pahýly sloupů a fragmenty zpola opracovaných kamenů; kámen se přesně podobal lomovému kameni; navíc našli mince, násady kladívek a další nástroje nebo fragmenty dřevěných nástrojů. Největší pozornost upoutala asi 2,5 cm tlustá a 2 až 2,5 m dlouhá deska.

Byla rozlámána na mnoho kousků, ale žádný nescházel a bylo možné je znovu spojit a dát dohromady původní tvar desky. Tvar odpovídal deskám, jaké používají zedníci a kameníci; byla stejně odřená, na okrajích zaoblená a zvlněná.“

Hrabě Boumon dále uvedl: „Kameny, úplně nebo částečně opracované, vůbec nezměnily svůj původní charakter. Úlomky desky, nástroje a kousky dřevěných nástrojů se ale proměnily na achát, který byl velice jemný a pěkně zbarvený. Máme zde stopy lidské práce v hloubce 15 m a pokryté jedenácti vrstvami kompaktního vápence. Vše nasvědčuje tomu, že práce byla vyhotovena na místě nálezu. Přítomnost člověka předcházela tvorbu tohoto kamene, a to značně, protože už byl na takové civilizační úrovni, že znal umění, opracovával kámen a tvořil z něj sloupy.“

Výše uvedený text publikoval American Journal of Science v r. 1820; dnes je ale nepravděpodobné, aby se taková zpráva na stránkách vědeckého časopisu nacházela. Vědci prostě neberou takové objevy vážně.

PÍSMENA V MRAMOROVÉM KVÁDRU, FILADELFIE

V r. 1830 byly v pevném mramorovém kvádru z lomu 22 km severozápadně od Filadelfie objeveny na mramorovém bloku z hloubky 18 až 21 m tvary podobající se písmenům. Zprávu o objevu otiskl American Journal of Science v r. 1831. Před tím, než se pracovníci lomu dostali k vrstvě, kde se blok nacházel, odstranili vrstvy ruly, slídové břidlice, amfibolu, mastkové břidlice a primitivní jílovité břidlice.

Při prořezávání bloku si dělníci povšimli pravoúhlého zářezu o šířce asi 3,8 cm a výšce asi 1,6 cm s vyobrazením dvou vypouklých znaků (obr. 6.1). Na místo bylo pozváno několik vážených pánů z nedalekého Norristownu ve státě Pennsylvania, kteří předmět prozkoumali. Je obtížné vysvětlit znaky jako výtvory přirozených fyzikálních procesů. To naznačuje, že je vytvořily inteligentní bytosti vzdálené minulosti.

Skrytá historie lidstva-1_písmena.jpg

Obr. 6.1. Tvary podobné vystupujícím písmenům nalezené uvnitř mramorového bloku z dolu nedaleko Filadelfie, Pensylvánie. Mramorový blok je z hloubky 18 až 21 m.

HŘEB V DEVONSKÉM PÍSKOVCI, SKOTSKO

V r. 1844 podal Sir David Brewster zprávu o objevu hřebu pevně zasazeném v kvádru pískovce v lomu Kingoodie (Mylnfield) Quarry ve Skotsku. Dr. A. W. Medd z Britského geologického průzkumu nám v r. 1985 napsal, že tento pískovec je z „nižší staré červené doby pískovcové“ (devon, stáří 360 až 408 miliónů let). Brewster byl slavný skotský fyzik. Založil Britskou společnost pro pokrok vědy a učinil významné objevy v optice. Ve zprávě pro Britskou společnost pro pokrok vědy Brewster prohlásil: „Kámen v lomu Kingoodie sestává ze střídajících se vrstev tvrdého kamene a měkké jílovité hmoty zvané ,till‘; vrstvy kamene mají tloušťku od 15 cm do 1,8 m.

Kamenný blok, ve kterém byl hřeb nalezen, byl tlustý 23 cm. Při přípravě kamene k úpravě, sestávající z čištění surového kamene, byl nalezen hřeb vyčnívající asi 1,3 cm (docela zrezivělý) do ,tillu‘; zbývající část hřebu ležela podél povrchu kamene o délce hlavy skoro 2,5 cm. Ta procházela přímo do jádra kamene.“ Skutečnost, že hlava hřebu byla schována v kvádru pískovce vylučuje možnost, aby byl hřeb zatlučen do kvádru po jeho vytěžení.

ZLATÉ VLÁKNO V KARBONSKÉM KAMENI, ANGLIE

22. června 1844 se v londýnských Times objevila tato zvláštní zpráva: „Před několika dny bylo dělníky zaměstnanými těžbou kamene poblíž reky Tweed asi 460 m pod místem zvaným Rutherford-mill objeveno zlaté vlákno zasazené v kameni v hloubce asi 2,5 m.“ Dr. A. W. Medd z Britského geologického průzkumu nám vr. 1985 napsal, že tento kámen je z raného karbonu (tj. starý 320 až 360 miliónů let).

KOVOVÁ VÁZA V PREKAMBRIJSKÉ HORNINĚ, DORCHESTER, MASSACHUSETS

V časopise Scientific American (5. Červen 1852) se objevila zpráva nazvaná „Pozůstatek z minulé doby“ („A Relic of a Bygone Age“): „Před několika dny zazněl na hoře Meeting House v Dorchesteru, pár kroků na jih od modlitebny pátera Halla, mocný výbuch. Nálož k odstřelu kamene odhodila obrovskou masu skály. … V kamenné suti byla nalezena kovová nádoba, explozí rozdělena vedví. Tvarově připomínala zvon a byla 11 cm vysoká, se základnou 17 cm, vrcholem o průměru 6 cm a o tloušťce asi 0,3 cm. Materiál těla nádoby připomínal barvou zinek; mohl to být i nějaký smíšený kov se značným podílem stříbra.

Na její straně bylo 6 obrázků květiny nebo kytice, překrásně vykládané čistým stříbrem; kolem spodní části byla vinná réva nebo věnec, také vyložen stříbrem. Rytecká a sochařská práce jsou znamenitým uměleckým dílem. Tato podivná nádoba vypadla z pevného slepence 4,6 m pod povrchem. Nyní je majetkem p. John Kettella. Dr. J. V. C. Smith, který se nedávno vrátil z cesty po Orientu a prošetřil stovky zvláštních domácích nádob, jejichž nákresy si pořídil, nikdy nic podobného neviděl.

Nádobu nakreslil a zaznamenal si její přesné rozměry, aby je mohl postoupit vědcům. Není pochyb o tom, že tato zvláštní věc pochází z odpálené skály, jak bylo uvedeno výše; řekne nám však Professor Agassiz, nebo jiný vědec, jak se tam dostala? Věc je hodná prozkoumání, neboť se nejedná o podvod.“

Redaktoři časopisu Scientific American ironicky poznamenali: „Výše uvedená zpráva je přetiskem z bostonského časopisu Transcript; nejde nám do hlavy, jak může Transcript pokládat prof. Agassize kvalifikovanějšího k tomu, aby řekl, jak se tam nádoba dostala, než např. takového kováře Johna Doyía. Tady se nejedná o zoologii, botaniku nebo geologii, ale o antickou kovovou nádobu, kterou asi vyrobil Tubal Cain, první obyvatel Dorchesteru.“

Podle moderní mapy oblasti Boston-Dorchester na základě materiálů U. S. geologického průzkumu je stáří slepence, nyní zvaného Roxburský konglomerát, prekambrium, tj. přes 600 miliónů let. Podle standardních vysvětlení se na planetě v této době začal život teprve vyvíjet. Nádoba z Dorchesteru ale představuje důkaz přítomnosti umělců zpracovávajících kovy v Severní Americe více než 600 miliónů let před Leifem Eriksonem.

KOULE V TERCIÁRNÍ KŘÍDĚ, LAON, FRANCIE

Dubnové vydání časopisu The Geologist z r. 1826 obsahovalo anglický překlad překvapivé zprávy Maximiliena Melleville, viceprezidenta francouzské Laonské akademické společnosti. Jednalo se o popis oblé křídové koule (obr. 6.2) objevené 75 metrů pod povrchem v raných terciárních naplaveninách lignitu poblíž Laonu.

Lignitová ložiska v Montaigu nedaleko Laonu leží při úpatí hory a byla navrtána horizontálními šachtami. Hlavní šachta byla 600 m hluboká. V srpnu r. 1861 viděli dělníci pracující na výkopech na konci šachty (v hloubce asi 70 m) vypadnout z horní části výkopu kulatý předmět o průměru asi 6 cm a hmotnosti okolo 310 g. Melleville uvedl: „Podívali se, kde přesně se ve vrstvě nacházel a mohou prohlásit, že nepocházel z vnitřku lignitové hmoty, ale že byl zapuštěn na místo kontaktu s klenbou lomu, kde po něm zůstal otisk.“

Dělníci odnesli křídovou kouli Dr. Lejeuneovi. Melleville pak uvedl: „Dlouho před tímto objevem mi pracovníci lomu řekli, ze mnohokrát našli zkamenělé kousky dřeva … se známkami lidské činnosti. Nyní velice lituji, že jsem nepožádal o jejich shlédnutí, ale doposud jsem nevěřil, že by něco takového bylo možné.“

Podle Mellevillea nebylo možné, aby byla křídová koule podvržená. „Opravdu byla přes čtyři pětiny své výšky proniknuta černou bituminózní barvou, která směrem k vršku přecházela do žlutého kruhu, a která je evidentně způsobena stykem s lignitem, do nějž byla po takovou dlouhou dobu pohroužena.

Svrchní část, která byla ve styku s nánosem lastur, si naopak zachovala svoji přirozenou matnou křídově bílou barvu…. O hornině, ve které se nacházela, mohu potvrdit, že byla dokonale netknutá a nenese žádnou stopu jakéhokoliv dávného používání. Klenba lomu byla na tomto místě také netknutá a nebylo možné tam vidět žádnou štěrbinu ani jinou prohlubeninu, kterou by mohla koule eventuálně spadnout shora.“

Stran lidského původu křídového předmětu byl Melleville opatrný: „Z jedné skutečnosti, ač tak dobře ustanovené, se neodvažuji vyvodit tak extrémní závěr, že člověk byl současníkem lignitů pařížské pánve. … Touto poznámkou sleduji jediný cíl: seznámit se zvláštním a neobyčejným objevem, ať už je jeho význam jakýkoliv.

Netroufám si jej jakkoliv vysvětlovat, spokojuji se s tím, že jej předávám vědě. Než si na objev v Montaigu utvořím názor, počkám na další objevy, které mi poskytnou prostředky k uvědomění si jeho hodnoty.“

Redaktoři časopisu Geology napsali: „Jeho rozhodnutí počkat s datováním stáří člověka na nižší třetihory pařížské pánve na další potvrzující důkazy považujeme za moudré.“ V r. 1883 Gabriel de Mortillet navrhl, že kousek bílé křídy byl vyválen ve vlnách nastupujících třetihorních moří a po zakulacení zůstal na místě nálezu.

Skrytá historie lidstva-2_křídová koule.jpg

Obr. 6.2. Tato křídová koule byla objevena v raně eocénní vrstvě hnědého uhlí nedaleko města Laon ve Francii. Na základě jejího stratigrafického umístění jí lze připsat stáří 45 až 55 miliónů let.

To ale nevypadá jako velmi pravděpodobné vysvětlení. Za prvé, rysy koule byly nekonzistentní s účinkem vln. Melleville oznámil: „Tři velké odštěpky s ostrými úhly také svědčí pro to, že během opracování byla koule připevněna ke kvádru, z kterého byla vyrobena a byla oddělena teprve po dokončení, a to úderem, jehož následek takový zlom je.“ Je-li jako vysvětlení celkové kulatosti předmětu připuštěn účinek vln, pak by vlny měly zahladit i ostré okraje, které Melleville popsal.

Navíc je pravděpodobné, že déletrvající vystavení vlivu vln by kousek křídy rozložilo. De Mortillet prohlásil, že koule byla nalezena v raně eocenní vrstvě. Pokud ji vyrobili lidé, museli žít ve Francii před 45 až 55 milióny let.

PŘEDMĚTY ZE STUDNIČNÍHO VRTU V ILLINOIS

V r. 1871 ohlásil WilliamE. Dubois ze Smithsonova ústavu nález několika předmětů vyrobených lidmi, které byly objeveny v hlubokých horizontech Illinois. První byla měděná mince (obr. 6.3) z Lawn Ridge (Illinois, okres MarshallJ. V dopise Smithsonovu ústavu J. W. Moffit uvedl, že v srpnu 1870 hloubil studnu za použití „běžného vrtáku na půdu.“

Když vrták vytáhl z hloubky asi 40 m, objevil „na vrtáku“ minci podobný předmět. Do hloubky 40 m se dostal skrze následující vrstvy: 0,9 m ornice; 3,0 m žlutého jílu; 13,4 mmodrého jílu; 1,2 m jílu, písku a štěrku; 5,8 m purpurového jílu; 3,0 m hnědého tvrdého železivce; 2,6 m zeleného jílu; 0,6 m rostlinné černozemě; 0,8 m žlutého jílu; 0,6 m žlutého tvrdého železivce a 6,2 m smíšeného jílu.

Vr. 1881 popsal další minci podobný předmět A. Winchell. Podle dopisu W. H. Wilmota, který Winchell citoval, bylo pořadí vrstev jen nepatrně odlišné od pořadí, které uváděl Moffit. „Mince“ byla objevena ve studnicním vrtu v hloubce 35 m.

Skrytá historie lidstva-3_mince.jpg

Obr. 6.3. Tento objekt podobající se minci ze studničního vrtu poblíž Lawn Ridge v Illinois byl údajně nalezen v houbce asi 35 m pod povrchem. Podle informace poskytnuté Geologickým průzkumem státu Illinois jsou nánosy obsahující minci staré 200 až 400 tisíc let. Na základě Winchellem uvedeného pořadí vrstev odhadl Geologický průzkum státu Illinois stáří nánosů v hloubce 35 m. Utvořily se prý během yarmouthského interglaciálu, „v období před 200 až 400 tis. lety.“

W. E. Dubois prohlásil, že mince je tvarově „mnohoúhelník blížící se kruhu“, a že na obou stranách byly hrubé obrázky a nápisy. Jazyk nápisů Dubois nerozeznal. Vzhledově se mince liší ode všech známých mincí. Dubois dospěl k závěru, že mince musela být vyrobena ve strojnické dílně. Z její rovnoměrné tloušťky usoudil, že „prošla válcovnou; a pokud staří Indiáni takový vynález měli, musel být prehistorický.“ Dále řekl, že musela být odstřihnuta strojními nůžkami nebo dlátem a ostré hrany byly opilovány.

Výše popsaná kvazimince svědčí o existenci civilizace v Severní Americe nejméně před 200 tis. lety. O bytostech s dostatečnou inteligencí k výrobě a používání mincí (Homo sapiens sapiens) se ale obecně myslí, že nežily o moc dříve než před 100 tis. lety. Podle standardních názorů se kovové mince poprvé používaly v Malé Asii v 8. století před n. l.

Moffit také ohlásil nález dalších artefaktů v nedalekém okresu Whiteside ve státě Illinois. V hloubce 37 m objevili dělníci „velký měděný prsten nebo kroužek, podobný kroužkům, které se dnes používají na ráhnech lodí…Také nalezli předmět tvarově podobný lodnímu háku.“ Moffit dodal: „Existují četné případy nálezu relikvií v menších hloubkách.

Železná sekyrka ve tvaru oštěpu byla zapuštěna v jílu v hloubce 12 m; na mnoha místech byly ze země vykopány kamenné trubky a hrnčířské výrobky, v hloubkách od 3 do 15 m.“ V září 1984 Geologický průzkum státu Illinois napsal, že stáří nánosů v hloubce 37 m v okresu Whiteside se značně rozchází. Někde jsou nánosy v hloubce 37 m staré pouze 50 tis. let, zatímco jinde lze nalézt silurské kamenné lože staré 410 miliónů let.

JÍLOVÁ SOŠKA Z NAMPY, IDAHO

Malé vyobrazení lidské podoby, zručně vytvořené v jílu, bylo nalezeno v r. 1889 v Nampě, stát Idaho (obr. 6.4).

Skrytá historie lidstva-4_figurína.jpg

Obr. 6.4. Figurína ze studně z Nampa, Idaho. Tento předmět je z pliopleistocénu, starý asi 2 milióny let.

Figurína byla v hloubce 91 m ve vrtu studny. V r. 1912 G. F. Wright napsal: „Studniční protokol ukazuje, že při dosahování vrstvy, odkud byla figurína vynesena, bylo proniknuto nejdříve asi 15 m zeminy, pak asi 4,5 m Čediče a nakonec střídajícími se vrstvami naplaveniny jílu a pohyblivého písku…. až do hloubky asi 90 m, když tu začalo čerpadlo na písek vynášet četné jílové koule. Některé měly průměr i více než 5 cm a byl na nich hustý povlak oxidu železa. V dolní části vrstvy byly důkazy skrytého povrchu země, na který se slabě naakumulovala rostlinná černozem. Právě odtud, z hloubky 98 m, byla figurka vynesena. O několik desítek hlouběji jsme narazili na písečnou horninu.“

Pokud jde o figurínu, Wright poznamenal: „Je ze stejného materiálu jako jílovité koule a je dlouhá asi 3,8 cm; pozoruhodně dokonale znázorňuje lidskou podobu. Byla to figura ženy a v dokončených oblastech měla realistické rysy, které by dělaly čest klasickým střediskům umění.“

A dále: „Když předmět spatřil Profesor F. W. Putnám, ihned zaměřil pozornost na železný povlak, který mu byl známkou značně staré relikvie. Na chráněných místech byly skvrny bezvodého červeného oxidu železa, které by se nemohly vytvořit na žádném podvrženém předmětu. Při návštěvě naleziště v r. 1890 jsem vyvinul zvláštní úsilí, abych srovnal barevné skvrny oxidu na podobě se skvrnami na jílových koulích, které byly v suti ze studně. Zjistil jsem, že jsou téměř identické.

Tyto potvrzující důkazy, ve spojení s velice uspokojujícím důkazem, který podali objevitelé a potvrdil G. M. Cumming z Bostonu (který byl tehdy vedoucí této divize Oregon Short Line Railroad, znal všechny zúčastněné a byl v terénu 1 nebo 2 dny po objevu), zařadily autentičnost objevu mimo jakoukoli pochybnost. K tomuto důkazu je také nutno přidat obecnou podobnost objektu s ostatními lidskými relikviemi, které byly nalezeny pod nánosy lávy na pobřeží Pacifiku.

Při srovnávání figuríny nelze nebýt očarován podobností s mnoha ´aurignackými figurínami‘ nalezenými v prehistorických jeskyních ve Francii, Belgii a na Moravě. Obzvláště překvapující je podobnost s ,nestoudnou Venuší‘ z Laugerie-Basse.“ Podoba z Nampy je také podobná slavné Willendorfské Venuši, která se pokládá za starou asi 30 tis. let. (obr. 6.5).

Skrytá historie lidstva-5_Venuše.jpg

Obr. 6.5. Venuše z Willendorfu (Evropa), stará 30 tis. let.

Wright také zkoumal, zda nemohla figurína do vyvrtané jámy sklouznout z vyšší úrovně. Uvedl: „Námitky lze lépe zodpovědět po uvedení dalších detailů. Studna měla průměr 15 cm a byla vypažena potrubím ze silného železa, které bylo dolů po částech sesouváno a sešroubováváno. Je tedy nemožné, aby dovnitř proniklo cokoliv ze stran. Po proniknutí nánosu lávy blízko povrchu nebyl vrták použit; trubka ale byla zaražena dolů a materiál, který tam byl, byl občas pomocí čerpadla na písek vynesen ven.“

V dopise odpovídajícím na náš dotaz uvedl Geologický průzkum Spojených států, že vrstva jílu v hloubce více než 90 m je „pravděpodobně útvar Glenns Ferry, horní skupina Idaho, která se obvykle považuje za pliopleistocenní.“ Čedič nad tímto útvarem se považuje stářím za středně pleistocenní. Není znám žádný jiný hominid vyrábějící umělecká díla jako je např. figurína z Nampy než Homo sapiens sapiens. Důkazy tedy nasvědčují tomu, že lidé současného typu žili v Americe v období před 2 milióny lety, na rozhraní pliocénu a pleistocénu.

Skutečnosti, že figurína z Nampy silně zpochybňuje scénář evoluce, si povšiml W. H. Holmes ze Smithsonova ústavu. V r. 1919 ve své knize Handbook of Aboriginal American Antiquities uvedl: „Podle Emmonse je útvar, kde čerpadlo pracovalo, z pozdních třetihor nebo raných čtvrtohor; nepravděpodobnost výskytu dobře vymodelované lidské figuríny v tak starých nánosech vedla k vážné pochybnosti o její autentičnosti. Je zajímavé poznamenat, že stáří tohoto předmětu, za předpokladu jeho pravosti, odpovídá stáří počátečního člověka, jehož kosti v r. 1892 objevil Dubois v pozdně třetihorních nebo raně čtvrtohorních útvarech na Jávě.“

Objev jávského člověka, sám o sobě pochybný, je opět použit k zamítnutí důkazu existence lidí s moderními schopnostmi ve velice dávných dobách. Hypotéza evoluce byla očividně tak privilegovaná, že jakékoliv důkazy, které jí odporovaly, mohly být téměř automaticky zavrženy. Ačkoliv však Holmes o koexistenci bytostí schopných výroby podoby z Nampy s primitivním jávským člověkem pochyboval, vidíme, že dnes koexistují v Africe lidé na různých úrovních technologické odbornosti s gorilami a šimpanzi.

Holmes dále uvedl: „Stejně jako nálezy ve zlatonosných štěrcích v Kalifornii, přijmeme-li je v jejich normálním významu, prokazuje vzorek tak značné stáří neolitické kultury v Americe, že jej váháme bez dalšího uvážení přijmout. I když může zpráva o jeho nálezu odpovídat skutečnosti, zůstává tu možnost, že původně pod lávou nebyl. Je možné, že nález se dostal pod povrch nějakou puklinou nebo vodním proudem a byl dopraven plovoucím pískem a podzemními vodami až na místo, kde byl vyvrtán otvor.“

Je poučné si povšimnout, jak daleko je schopen vědec jako Holmes jít, aby oddiskutoval důkazy, kterým není nakloněn. Měli bychom si ovšem uvědomit, že takto lze bagatelizovat jakékoliv důkazy, včetně těch, které jsou dnes opěrnými pilíři teorie evoluce.

V tomto výroku Holmese lze nalézt zábrany v předpokladu, že podoba z Nampy byla vyrobena nedávno moderními Indiány a nějak se dostala pod povrch: „Měl bych ovšem poznamenat, že druh umění blízce analogický této podobě se nikde v okolí nenachází. Modelované podoby lidské postavy podobného charakteru nebo stejné umělecké hodnoty neposkytují ani úbočí Pacifiku na západě ani oblast Pueblo na jihu.“

ZLATÝ ŘETĚZ V KARBONSKÉM UHLÍ, MORRISONVILLE, ILLINOIS

11. června 1891 se v The Morrisonville Times psalo: „Paní S.W. Culpová učinila minulé úterý ráno podivuhodný objev. Chystala se přiložit do kamen. Hrouda uhlí byla ale moc velká. Rozlomila ji a uvnitř našla zlatý řetízek o délce asi 25 cm zasazený v kruhovém prostoru. Bylo to starodávné přitažlivé dílo.

Nejdříve si myslela, že řetěz náhodně spadl do uhlí, ale když se pokusila jej vyjmout, ihned tuto myšlenku zavrhla. Když se totiž hrouda uhlí rozpadla, rozdělila se téměř uprostřed a kruhové umístění řetízku zapříčinilo, že oba konce byly blízko sebe. S rozdělením hroudy se uvolnila střední část řetězu, zatímco oba konce zůstaly pevně zasazeny v uhlí. To je rébus pro studenty archeologie, kteří si rádi lámou hlavu geologickou strukturou země, z jejíž starověkých hlubin vždy vychází na světlo něco zvláštního.

Hrouda uhlí zřejmě pochází z dolu Taylorville nebo Pana (jižní Illinois). Člověku bere toto tajemství téměř dech, když si představí, po jak dlouhé věky země tvořila vrstvy, které skryly zlaté články řetízku před našimi zraky. Řetěz byl z 8 karátového zlata a vážil 12,4 g.“

V dopise Ron Calaisovi napsala Vernon W. Lauerová, nedávná vydavatelka The Morrisonville Times: „P. Culp byl v r. 1891 redaktorem a nakladatelem novin. Po jeho smrti se pí. Culpová, která řetízek našla, přestěhovala do Taylorville a znovu se provdala. Zemřela 3. února 1959.“ Calais řekl našemu mladšímu vědeckému pracovníkovi (Stephenu Bernathovi), že řetízek dostal po její smrti jeden z příbuzných. Víc nezjistil.

Geologický průzkum státu Illinois vydal prohlášení, že uhlí, ve kterém byl řetízek nalezen, je staré 260 až 320 miliónů let. To by znamenalo, že v Severní Americe v této době pravděpodobně existovaly kulturní lidské bytosti.

VYŘEZÁVANÝ KÁMEN Z UHELNÉHO DOLU LEHIGH POBLÍŽ WEBSTERU, IOWA

Daily News města Omaha (stát Nebraska) přinesly v r. 1897 článek s názvem „Vyřezávaný kámen pohřben v dole“. Popisoval předmět nalezený v dole nedaleko města Webster ve státu Iowa. Stálo v něm: „Dnes, 2. dubna 1897, narazil při dobývání uhlí v dolu Lehigh jeden z horníků v hloubce 40 m na kousek skály, který jej vyvedl z míry a nedokázal si vysvětlit jeho přítomnost na dně uhelného dolu. Kámen je tmavě šedý, dlouhý asi 0,6 m, široký 0,3 m a 10 cm tlustý.

Na velmi tvrdém povrchu kamene jsou vyryté čáry v takových úhlech, že tvoří dokonalé diamantové obrazce. Střed každého obrazce je poměrně zdařilá tvář starce s podivným zářezem na čele, který je na každém obrázku. Obrázky si jsou pozoruhodně podobné. Všechny tváře mimo dvou se dívají doprava.

Jak se kámen dostal pod vrstvy pískovce do hloubky 40 m horníci nedokázali vysvětlit. Jsou si však jisti tím, že na místě nálezu nebyla hornina nikdy předtím porušena.“ Dotazy na Ústav pro konzervaci historických památek státu Iowa a Státní archeologickou kancelář Iowské univerzity nepřinesly nic nového. Uhlí z Lehigh je pravděpodobně z karbonu.

ŽELEZNÝ POHÁR Z UHELNÉHO DOLU V OKLAHOMĚ

10. ledna 1949 poslal Robert Nordling Frankovi L. Marshovi z Andrewsovy univerzity v Berrien Springs (stát Michigan) fotografii železného poháru. Nordling napsal: „Při návštěvě přítelova muzea v jižním Missouri jsem mezi zvláštnostmi našel železný pohár, jehož snímek přikládám.“

V soukromém muzeu v Sulphur Springs (Arkansas) byl 27. listopadu 1948 železný pohár vystavován spolu s následujícím písemným přísežným prohlášením Franka J. Kenwooda: „V r. 1912 jsem při práci v městské elektrárně v Thomas (Oklahoma) narazil na pevný kus uhlí, který nešlo pro jeho velikost použít. Rozlomil jsem jej železnou palicí. Z jeho středu vypadl tento pohár a zanechal za sebou otisk. Svědkem rozlomení uhlí byl Jim Stall (zaměstnanec společnosti).

Viděl také, jak z něj pohár vypadl. Zjistil jsem, že uhlí pochází z wilburtonských dolů ve státu Oklahoma.“ Podle Roberta O. Faye z Geologického průzkumu Oklahomy je uhlí z dolu Wilburton staré asi 312 miliónů let. V r. 1966 poslal Marsh fotografii a související korespondenci Wilbertu H. Ruschovi, profesoru biologie na Concordia College v Ann Arboru ve státě Michigan. Marsh uvedl: „Přikládám dopis a snímek, který mi asi před 17 lety poslal Robert Nodling.

“ Když jsem se začal o tento ,pohár´ zajímat, (velikost poháru si lze dobře představit porovnáním se sedátkem běžné židle, na kterém spočívá), dozvěděl jsem se za jeden nebo dva roky, že Nordlingův přítel zemřel a jeho malé muzeum bylo rozprodáno. Nordling vůbec nevěděl, kde by mohl železný pohár být. Jeho vystopování by asi vyžadovalo toho nejostražitějšího detektiva…. Je-li pohár tím, co se o něm přísežně tvrdí, je to opravdu ten nejdůležitější artefakt.“ Je nešťastnou skutečností, že důkazy jako tento železný pohár se ztrácejí, když přecházejí z ruky do ruky mezi lidmi, kteří si nejsou vědomi jeho důležitosti.

PODRÁŽKA BOTY, NEVADA

8. října 1922 byl v části American Weekly tiskoviny New York Sunday American jako nejzajímavější uveden článek „Záhada zkamenělé podrážky boty staré 5 mil. let“. Dr. W. H. Ballou, autor článku, uvedl: „Když John T. Reid, uznávaný důlní inženýr a geolog, pátral v Nevadě po fosíliích, náhle se zarazil a překvapeně se podíval na skálu vedle své nohy. Část samotné skály byla totiž zřejmě otiskem lidské nohy (obr. 6.6). Bližší prozkoumání ukázalo, že se v kámen neproměnil otisk holé nohy, ale zřejmě podrážky boty.

Špička scházela. Byla to ale nejméně dvoutřetinová kontura s dobře znatelnou stopou po niti, která patrně spojovala okolek s podrážkou. Dále tam byla ještě jedna šitá linka. Ve středu, kde by v případě skutečné podrážky zůstala noha, byl důlek přesně odpovídající vtisku, který by zanechala pata po vydření a opotřebování materiálu podrážky. Nález fosílie zůstává velkou záhadou dnešní vědy. Skála, na které se otisk nacházel, je totiž stará nejméně 5 miliónů let.“

Skrytá historie lidstva-6_podrážka boty.jpg

Obr. 6.6. Neúplná podrážka boty v hornině z triasu z Nevady. Trias se datuje na dobu 213 až 248 miliónů let.

Reid přivezl vzorek do New Yorku, kde se jím snažil upoutat pozornost dalších vědců. Reid vypovídá: „Po příjezdu jsem fosílii ukázal Dr. Jamesu F. Kempovi, geologovi na Kolumbijské univerzitě. Dále Prof. H. F. Osbornovi, W. D. Matthewovi a E. O. Hoveyovi z Amerického muzea přírodní historie. Všichni zmínění pánové dospěli ke stejnému závěru, tj. že ,je to nejpozoruhodnější přirozená imitace umělého předmětu, kterou kdy viděli.‘ Shodli se nicméně na tom, že skalní útvar pochází z triasu.

Výrobci bot se shodli na tom, že vzorek byl původně ručně šitá podrážka. Dr. W. D. Matthew napsal o nálezu krátkou zprávu, ve které prohlásil, že ač se vzorek ve všech ohledech podobá podrážce (včetně nití, kterými byla podrážka sešita), byla to jen pozoruhodná imitace, lusus naturae (vrtoch přírody).“ Je ale dost zvláštní, že když jsme se tázali na tuto zprávu v Americkém muzeu přírodní historie, bylo nám oznámeno, že u nich není evidována.

Reid, navzdory Matthewovu zamítnutí, vytrvale pokračoval: „Pak jsem se zmocnil mikrofotografu a analytického chemika z Rockefellerova institutu, který mimo svůj pracovní poměr (aby to nebylo záležitostí institutu) vzorek vyfotografoval a analyzoval. Analýzy nade vší pochyby dokázaly, že podrážka podlehla triasické fosilizaci…

Mikrofotografické zvětšeniny jsou dvacetkrát větší než vzorek a ukazují i ty nejmenší detaily splétání nitě. Jsou nezvratným důkazem, že jde zcela jednoznačně o ruční práci člověka. Nit a zcela symetrické kontury podrážky zřetelně vidíme i pouhým okem. Uvnitř lemu a k němu paralelní je čára, zřejmě pravidelně propíchnutá pro stehy.

Mohu ještě dodat, že nejméně dva geologové, jejichž jména vyjdou jednoho dne na povrch, připustili správnost podrážky, pravost její fosilizace v triasické hornině.“ Dnes je uznáváno, že stáří horniny s fosilní podrážkou je mnohem vyšší než 5 miliónů let. Trias se nyní obecně uvádí jako období před 213 až 248 milióny let.

STĚNA Z KVÁDRŮ V DOLU, OKLAHOMA

W. W. McCormick z texasského Abilene ohlásil výpověď svého děda o stěně z kamenných kvádrů, která se nacházela hluboko v uhelném dolu: „V roce 1928 pracoval A. A. Mathis v uhelném dolu č. 5, 3,2 km na sever od Heaveneru v Oklahomě. Byl to šachtový důl, prý 3,2 km hluboký. Důl byl tak hluboký, že se tam horníci dostávali výtahem… a dolů jim čerpali kyslík.“

Zpráva byla přetištěna v knize od Brada Steigera. Jednoho večera odpaloval Mathis uhlí v bloku 24. „Druhý den ráno,“ řekl Mathis, „leželo v místnosti několik betonových kvádrů. Byly to třiceticentimetrové krychle, jejichž povrch byl tak hladký a vyleštěný, že všech šest ploch mohlo sloužit jako zrcadla. Byly ale plné štěrku, protože jsem jeden z nich krumpáčem rozštípl a uvnitř to byl čistý beton.“

Dodal ještě: „Když jsem začal místnost vykládat roubením, zhroutila se; unikl jsem jen o vlásek. Když jsem se po propadu vrátil, spatřil jsem odkrytou pevnou stěnu z těchto kvádrů. Asi o 90 až 140 m dál po přívodu vzduchu narazil další horník na velice podobnou stěnu.“ Uhlí z dolu je pravděpodobně karbonské, což znamená, že zeď je stará nejméně 286 miliónů let. Podle Mathise vytáhli zástupci důlní společnosti horníky ihned z dolu a zakázali jim mluvit o tom, co viděli. Na podzim r. 1928 byl důl uzavřen a pracovní skupina přešla do dolu č. 24 poblíž Wilburtonu v Oklahomě.

Mathis uvedl, že wilburtonští horníci mluvili o nálezu „kompaktního bloku stříbra ve tvaru sudu…. s otisky planěk.“ Wilburtonské uhlí se utvořilo před 280 až 320 milióny lety. Toto jsou nesporně velice bizarní příběhy a nejsou doprovázeny zrovna mnoha důkazy. Ale takové příběhy se vyprávějí a zajímalo by nás, kolik podobných existuje a zdali je některý z nich pravdivý.

V knize M. K. Jessupa jsme nedávno narazili na následující příběh typu ,stěna v uhelném dolu‘: „Existují… zprávy o tom, že James Parsons, spolu se svými dvěma syny, vyhrabali v r. 1868 v uhelném dolu města Hammondville (stát Ohio) břidlicovou zeď. Byla velká, hladká a odkryla se jejich zrakům po odloupnutí masy uhlí. Na jejím povrchu bylo výraznými obrysy vyryto několik řádků hieroglyfů.“ Samozřejmě, že to mohou být plané povídačky nebo přehnané příběhy, ale mohly by také vést k zajímavému výzkumu.

Uvedené ukázky objevů naznačujících vysoce pokročilou civilizaci v dávných dobách jsme sesbírali ze zpráv publikovaných v 19. a na počátku 20. století. Podobné zprávy se ale objevují i dnes. Některé z nich uvedeme.

KOVOVÉ TRUBIČKY Z FRANCOUZSKÉ KŘÍDY

Skrytá historie lidstva-7_kovová trubi�ka.jpg

Obr. 6.7. Kovová trubička nalezená v Saint-Jean de Livet (Francie), v křídové vrstvě staré 65 miliónů let.

V r. 1968 ohlásili Y. Druet a H. Salfati objev polovejčitých kovových trubiček stejného tvaru ale různé velikosti v křídové křídě (obr. 6.7). Zprávu podáváme podle knihy Ancient Man: A Handbook of Puzzling Artifacts od Williama R. Corlisse. Odhaduje se, že křídová sloj, odkrytá v lomu v Saint-Jean de Livet ve Francii, je stará nejméně 65 miliónů let.

Po zvážení a zavržení několika hypotéz dospěli Druet a Salfati k závěru, že před 65 milióny lety žily inteligentní bytosti. V touze získat více informací jsme napsali geomorfologické laboratoři univerzity v Caen, kam Druet a Salfati údajně vzorky odevzdali. Nedostali jsme ale odpověď. Vyzýváme čtenáře, aby nám sdělili jakoukouliv informaci, kterou o tomto nebo podobném případu mají. Zahrneme ji v budoucích vydáních této knihy.

OTISK BOTY V JÍLOVITÉ BŘIDLICI, UTAH

V r. 1968 ohlásil William J. Meister, kreslíř a amatérský sběratel trilobitů, nález otisku boty ve Wheelerově jílovité břidlici poblíž města Antelope Spring ve státu Utah. Když rozštípl blok jílovité břidlice, uviděl Meister tento botě se podobající obrys /obr. 6.8/ a odlitek. Ve stopě byly jasně vidět zbytky trilobitů, vymřelých mořských antropodů. Jílovitá břidlice s otiskem a fosílie trilobitů jsou z kambria, tj. staré 505 až 590 miliónů let.

Skrytá historie lidstva-8_otisk boty.jpg

Obr. 6.8. Vlevo: otisk podobající se botě, který objevil William Meister v kambrijské břidlici nedaleko Antelope Spring, Utah (naše fotografie). Je-li pravý, je starý více než 505 miliónů let. Vpravo: Bíle je naznačen tvar moderní boty. Otisk se od něj viditelně neliší. Meister popsal starověký otisk podobný botě v článku, který se objevil v časopise Creation Research Society Quarterly: „Otisk paty se zařezával do skály asi o 0,3 cm více než podrážka chodidla. Byl to očividně otisk pravé nohy, protože sandál byl na pravé straně paty charakteristicky obnošen.“

Meister ještě dodal tuto důležitou informaci: „4. června jsem na místo nálezu doprovodil Dr. Clarence Coombse z kolumbijské Union College (Tacoma, Maryland) a Maurice Carlisle, graduovaného geologa z Koloradské univerzity Boulderu. Po pár hodinách kopání nalezl p. Carlisle destičku usazeniny, která ho podle jeho slov přesvědčila o tom, že na tomto místě je jistě možný objev fosilních stop. Tento objev totiž ukazoval, že útvar byl v určité době na povrchu.“

Někteří vědci, když byli o Meisterově objevu uvědomeni, jej s opovržením zamítli. To dokazuje soukromá korespondence, kterou nám poskytl George F. Howe z Baptistické fakulty v Los Angeles, který nás požádal, abychom z ní citovali anonymně. Geolog z Univerzity Brighama Younga, dobře obeznámený s oblastí Antelope Springs, vr. 1981 napsal, že stopa představuje „výstřednost povětrnostních vlivů, kterou neinformovaní lidé chybně vykládají jako fosilní formy.“

Dotázán na Meisterův otisk, jeden profesor evoluční biologie z Michiganské univerzity prohlásil: „S případem trilobita nejsem seznámen…. byl bych však velice překvapen, kdyby to nebyl další případ montáže nebo záměrného zkreslení. Neexistuje jediný případ, kdy by byla taková juxtapozice potvrzena. Dosud je fosilní záznam jedním z nejlepších důkazů, že evoluce nastala. Kreacionisté a ti, kdo věří, že země je plochá, patří podle mě do stejného pytle. Prostě nechtějí věřit skutečnostem a nesentimentálním důkazům.

S takovými lidmi se toho moc dělat nedá…. V posledních letech se neobjevilo nic, co by zvrátilo skutečnost, že evoluce nastala a funguje nadále, bez ohledu na to, co tvrdí samozvaní ´vědečtí‘ kreacionisté. Nepřestává mě udivovat, jak se různá individua naší společnosti nechávají masmédii a jistými osobami ošálit a jak si nechávají vymýt mozek, ať už záměrně nebo nevědomě.“

Evoluční biolog připustil, že se neobeznámil se „skutečnostmi a nesentimentálními důkazy“ vztahujícími se k Meisterovu otisku sandálu. Přesto nad ním vynesl soud. Je tedy vinen ze stejného hříchu, z kterého obviňuje kreacionisty. My nutně nepřijímáme Meisterův otisk za pravý, ale domníváme se, že by měl být hodnocen na základě jeho skutečné podstaty a ne na základě strnulých předsudků. William Lee Stokes, biolog a geolog na Utažské univerzitě, Meisterův otisk po jeho objevu krátce prozkoumal.

Uvedl: „Poté, co jsem vzorek shlédl, vysvětlil jsem Meisterovi, proč jej nemohu přijmout jako otisk nohy a proč jej geologové obecně nepřijmou. Očekávali bychom přinejmenším to, že pravý otisk nohy bude článkem v řadě několika otisků levé a pravé nohy, se stejnými mezerami mezi sebou, o stejné velikosti a postupující pravidelně v jednom směru….

Nejvýznamnější skutečností je, že nebyly objeveny žádné další odpovídající otisky. Není mi znám žádný případ, kdy byl osamocený otisk přijat a ohlášen ve vědeckém časopise jako pravý otisk nohy, bez ohledu na to, jak kvalitně byl uchován.“ Ale v článku, který vyšel v r. 1969 v časopise Scientific American, podal H. de Lumley zprávu o jediném otisku nohy podobné lidské ze středně pleistocenního sídliště v Terra Amata v jižní Francii.

Dále Stokes uvedl: „Pravý otisk nohy by také vykazoval posun nebo promáčknutí měkkého materiálu, do kterého se noha otiskla, do stran…. Po prošetření tohoto vzorku mohu říci, že žádné takové odsunutí nebo odtlačení matrice není přítomno.“

V r. 1984 jeden z nás (Thompson) navštívil Meistera v Utahu. Pozorná prohlídka otisku neodhalila žádný jasný důvod, proč by nemohl být přijat jako pravý. Co se týká odtlačení matrice do stran, záleží hodně na konzistenci matrice a povaze objektu, který se otiskuje. Zaoblené kontury holé nohy způsobí větší odtlačení matrice než ostré okraje podrážek obuvy.

Pozorovali jsme, že boty a sandály mohou zanechat v relativně kompaktním, vlhkém plážovém písku velice ostré otisky s jen velmi nepatrnými známkami odsunutí matrice do stran. Jílovitá břidlice, hornina, ve které se nacházel Meisterův otisk, je utvořena sesednutím jílu, bahnitého nánosu nebo siltu. Lze mikroskopicky prozkoumat strukturu zrn jílovité břidlice v oblasti otisku a rozhodnout, zda existuje či nikoliv důkaz, že otisk nebyl způsoben tlakem shora.

Stokes dospěl k závěru, že Meisterův vzorek byl výsledkem drolení se, přirozeným porušením horniny a prohlásil, že oddělení geologie na Utažské univerzitě má ve své sbírce několik produktů drolení, z nichž některé se podobají otiskům nohy. Museli bychom vidět tyto vzorky, abychom mohli posoudit, podobají-li se opravdu otiskům nohy do takové míry, jako Meisterův vzorek.

Tvar Meisterova otisku, jak vychází z naší vizuální prohlídky a počítačové analýzy, téměř přesně odpovídá otiskům moderních bot. Drolení navíc normálně probíhá na povrchu hornin. Meisterův otisk byl ale nalezen uvnitř bloku jílovité břidlice, který byl rozštípnut.

Významným faktem je, že jílovitá břidlice v oblasti otisku má hrubší strukturu než na ostatních částech povrchu bloku. To naznačuje, že hornina se rozštípla na daném místě nikoliv náhodou, ale z důvodu slabší linie podél rozhraní obou struktur. Tvrdíme, že tuto slabou oblast ve tvaru boty způsobila stará bota. Nebo mohla být výsledkem nějaké jiné neznámé příčiny. V tom případě je tvar boty zcela náhodný.

To by byl ale poněkud pozoruhodný rozmar přírody, protože otisk se od tvaru pravé boty ani trochu neliší. Meisterův otisk je jako důkaz lidské přítomnosti ve vzdálené minulosti problematický. Někteří vědci jej zamítli jen po zběžné prohlídce. Jiní jej zavrhli, aniž by jej viděli, pouze z důvodu, že kambrijské stáří jej staví mimo oblast očekávanou standardní teorií evoluce. Proto tvrdíme, že možnosti empirického zkoumání ještě nebyly vyčerpány a že Meisterův otisk si zaslouží další výzkum.

DRÁŽKOVANÁ KOULE Z JIŽNÍ AFRIKY

Během posledních několika desetiletí našli jihoafričtí horníci stovky kovových koulí, z nichž nejméně jedna má po obvodu tři paralelní drážky, (obr. 6.9). Podle článku J. Jimisona existují dva druhy těchto koulí: „jeden je z kompaktního namodralého kovu s bílými skvrnami a druhý je dutá koule vyplněná bílým houbovitým středem.“ Roelf Marx, správce muzea v jihoafrickém městě Klerksdorp, kde jsou některé z koulí uloženy, řekl: „Představují úplnou záhadu. Vypadají, jako by je vyrobil člověk, přestože v době historie Země, kdy v této hornině spočinuly, neexistoval žádný inteligentní život. Nic podobného jsem ještě neviděl.“

Napsali jsme Roelfu Marxovi, aby nám poskytl o koulích další informace. Odpověděl v dopise z 12. září 1984: „O koulích nevyšla žádná vědecká zpráva. Skutečnosti jsou ale následující: jsou nalézány v pyrofylitu, který se těží nedaleko městečka Ottosdal v Západní Transvaalii. Pyrofylit je poměrně měkký druhotný minerál. Na Mohsově stupnici odpovídá jeho tvrdost bodu 3. Vytvořil se usazováním před asi 2,8 miliardami let. Koule, které mají uvnitř vláknitou strukturu a navrchu plášť, jsou naopak velice tvrdé a nelze na nich vytvořit rýhu ani ocelí.

Mohsova stupnice tvrdosti je pojmenována po Friedrichu Mohsovi, který za vztažné body pro srovnání tvrdosti zvolil 10 minerálů. Nejměkčí je mastek s tvrdostí 1, nejtvrdší diamant s tvrdostí 10. V dopise, který nám Marx napsal, uvedl, že A. Bisschoff, profesor geologie na Potchefstroomské univerzitě, mu řekl, že koule jsou „limonitové konkrece.“ Limonit je druh železné rudy. Konkrece je kompaktní, zaoblená masa horniny utvořená soustředěným zpevňováním kolem jádra.

Jedna potíž s hypotézou, že předměty jsou limonitové konkrece, souvisí s jejich tvrdostí. Jak již bylo uvedeno, kovové koule nelze poškrábat ani ocelovým hrotem. Jsou tedy mimořádně tvrdé. Standardní reference však prohlašují, že limonit patří na Mohsově stupnici do oblasti od 4 do 5,5. To ukazuje na jeho poměrně malou tvrdost.

Limonitové konkrece se navíc obvykle vyskytují ve skupinách připomínajících agregáty na sebe nalepených mýdlových bublin. Jak se zdá, není běžné, aby se vyskytovaly o samotě a aby byly dokonale kulaté, jako je tomu se spornými objekty. Ani je normálně neobepínají paralelní vrypy (obr. 6.9).

Pro účel této studie nás nejvíce zajímá koule s třemi paralelními vrypy po obvodu. I když připustíme, že koule je limonitovou konkrecí, zbývá ještě vysvětlit tři paralelní zářezy. V nepřítomnosti uspokojujícího přirozeného vysvětlení je nález poněkud záhadný. Zůstává otevřena možnost, že jihoafrická koule s vrypy nalezená v nánosech starých 2,8 miliard let byla vyrobena inteligentní bytostí.

Skrytá historie lidstva-9_drážkovaná koule.jpg

Obr. 6.9. Kovová koule z Jižní Afriky s třemi paralelními vrypy po obvodu. Byla nalezena v minerálním nánosu z prekambria, údajně starém 2,8 miliard let.

SOUHRNNÝ PŘEHLED ANOMÁLNÍCH DŮKAZŮ VE VZTAHU KE STÁŘI ČLOVĚKA

Naleziště uvedená v knize jsou v tomto přehledu seřazena v pořadí uveřejněného minimálního stáří, které pokládáme za nejpravděpodobnější nebo hodné uváženi.

Použité termíny

eolity = přirozeně nalámaný kámen s jednou nebo dvěma hranami úmyslně modifikovanými nebo odřenými používáním.
paleolitické artefakty = kameny záměrně vytvořené odštípáním do rozeznatelného typu nástroje.
broušené nástroje = nejpokročilejší kamenné nástroje.
lidský = identifikováno alespoň nějakými odborníky.
ryté, zlámané, pořezané nebo oškrábané kosti = záměrně modifikované kosti zvířat.

Súvisiace videá a dokumenty