Hermeneutika

V třináctém století byl ustanoven (TA244) nejhorší ze všech nástrojů papežství – inkvizice. Kníže temnoty zpracoval vůdce papežské hierarchie. Na jejich tajných radách ovládal satan a jeho andělé mysli zlých lidí, zatímco mezi nimi stál anděl Boží, který psal strašný záznam o jejich hanebných výnosech, psal i historii skutků, která je příliš hrozná, než by se mohla zjevit lidským očím.

Viděla jsem, že Boží andělé dostali příkaz, aby opatrovali ty svaté důležité pravdy, které měly všem generacím Kristových učedníků sloužit jako kotva. Duch svatý byl vylit zvláštní měrou na apoštoly, kteří byli svědky důležitých pravd o ukřižování, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení našeho Pána – to je těch pravd, které měly být nadějí Izraele.

Učedníci odpočinuli v sobotu, oplakávajíce smrt jejich Pána, zatímco Ježíš, Král slávy, ležel v hrobce. Když se blížila noc, vojáci byli rozmístěni, aby hlídali místo Spasitelova odpočinku, zatímco andělé, neviditelní, se vznášeli nad tímto svatým místem.

Ježíš byl během své služby pronásledován z místa na místo. Kněží a vládcové Ho stále sledovali. Nesprávně pochopili Jeho poslání a dílo. Přišel do vlastního a Jeho vlastní Ho nepřijali. Andělé sledovali tento jev na každém kroku. Viděli ducha a dílo nepřítele. Pozorovali s úžasem plány satanovy proti Synu Božímu.

Období Kristovy osobní služby mezi lidmi bylo dobou, kdy mocnosti království temna vyvinuly největší činnost. Po věky se satan se svými padlými anděly snažil ovládnout těla a duše lidí, přivést je do hříchu a utrpení.

Nebeští andělé shlíželi s intenzivním zájmem na scénu Spasitelova křtu, a kdyby oči těch, kteří přihlíželi, mohly být otevřeny, mohli by vidět nebeský zástup obklopující Syna Božího, když se sklonil na břehu Jordánu.

Když přemýšlíme nad vtělením Krista do lidství, stojíme bezradně před nevysvětlitelným tajemstvím, které lidská mysl nedokáže pochopit. Čím více nad tím uvažujeme, tím úžasnější nám to připadá. Jak velký je rozdíl mezi Božskostí Krista a bezmocností novorozence v betlémských jeslích!

Jako ve dnech Sidracha, Mizacha a Abdenága, tak v posledním závěrečném období světové historie bude Bůh mocně pracovat na straně těch, kteří nepohnutě stojí (TA139,140) za pravdou. Ten, jenž se procházel s hebrejskými mládenci v rozpálené peci, bude se svými následovníky, ať jsou kdekoli. Jeho stálá přítomnost je bude utěšovat a posilovat. Uprostřed doby soužení – a bude to soužení, jakého nebylo za celou dobu existence národa – Jeho vyvolení budou stát neotřeseni.

Po jeho prvním vystoupení před Achabem, kterému odhalil soudy Boží zapříčiněné odpadnutím Achaba i Izraele, vedl Bůh Eliášovy kroky z moci Jezabel na místo bezpečí v horách u potoka Karit. Tady poctil Eliáše tím, že mu posílal skrze anděla z nebe jídlo ráno a večer. Po vyschnutí potoka ho poslal ke vdově ze Sarepty a prováděl denně zázrak, aby zachoval vdovinu rodinu i Eliáše a měli co jíst.

Bůh ve starých dobách posílal své anděly, aby sloužili nebo obcovali s jednotlivci. Když ti zjistili, že to byl anděl, kterého viděli nebo s kterým mluvili, pocítili hrůzu a dostali strach, že zemřou. Měli tak vznešený pohled na hroznou majestátnost a moc Boží, že si mysleli, že se dostali do tak úzkého spojení s tím, kdo přichází přímo od Jeho Svaté Přítomnosti, že je tato blízkost zničí…

Kristus byl tím andělem vyvoleným Bohem, který kráčel před Mojžíšem v poušti a vedl Izraelity v jejich putování do země Kanán. Po celou cestu Božího vedení nacházeli (Izraelité) vodu, aby občerstvili svou žízeň, chléb z nebe, aby uspokojili svůj hlad, klid a bezpečí pod stinným oblakem ve dne a ohnivým oblakem v noci. Andělé jim sloužili, když šplhali do velkých výšek nebo se proplétali hrbolatými cestami pouště.

Zatímco plnil své denní povinnosti (Mojžíš), uviděl keř, jehož větve, listí i kmen hořely, ale přece nebyl stráven. Přišel blíž, aby se podíval zblízka na tento zvláštní úkaz, když uslyšel hlas adresovaný jemu, který vycházel z ohně. Byl to hlas Boží. Byl to ten, který se jako anděl smlouvy zjevoval jeho otcům v minulých dobách. Tělo Mojžíšovo se zachvělo, dostal strach, když ho Bůh zavolal jeho jménem. Chvějícími se rty odpověděl: „Aj, teď jsem.“ Byl varován, aby se nepřibližoval ke svému Stvořiteli s nepatřičnou důvěrností.

Bůh udělil Abrahámovi velkou poctu. Andělé z nebe se s ním procházeli a mluvili s ním jako přítel s přítelem. Bůh sděloval svou vůli Abrahámovi skrze své anděly. Kristus se mu ukázal a dal mu jasné poučení o požadavcích morálního zákona a o velkém díle spasení, které bude dokončeno skrze Něho samotného.

Zahrada Eden zůstala na zemi ještě dlouho poté, co z ní byl vyhnán člověk. Padlému pokolení bylo dlouho dovoleno vzhlížet k domovu nevinnosti, jehož vstup však střežili strážní andělé.

Kristus pracoval v nebeských dvorech, aby přesvědčil satana o jeho hrozném omylu, dokud nakonec ten zlostník spolu se svými stoupenci nepovstali ve své otevřené vzpouře proti Bohu.

Andělé byli stvořeni plní dobroty a lásky. Milovali se navzájem nezištnou láskou, svého Boha milovali nadevše a Jeho láskou byli pobízení konat Mu potěšení. Zákon Boží pro ně nebyl svazujícím jhem, bylo pro ně radostí činit Jeho přikázání a naslouchat hlasu Jeho Slova. Ale v tomto stavu pokoje a čistoty vzniká hřích spolu s tím, kdo byl dokonalý ve všech svých cestách.

Dříve než byli stvořeni lidé nebo andělé, Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. Svět byl učiněn Jím „a bez Něho nic není učiněno, což učiněno jest.“ Pokud Kristus učinil všechny věci, existoval před všemi věcmi. Slova, která jsou v souvislosti s tím mluvena, jsou tak přesvědčivá, že nenechají nikoho na pochybách.

Tento článek pojednává o tématu, které budí celosvětový zájem. Lidé ve všech zemích mají zájem o otázku: jestliže andělé skutečně existují, kdo vlastně jsou? Duchové mrtvých? Jsou přátelští, nebo ne? Mohou s námi komunikovat?