2.časť – Identifikácia UFO

ZÁKLADNÍ DRUHY A CHARAKTERISTIKA UFO

Velmi obecně lze dělit neidentifikovatelné létací objekty do dvou kategorií: tzv. měkké a tvrdé.

Do měkké skupiny lze zařadit objekty, které vypadají spíše plynné, i když kompaktní, z nichž se některé posléze rozpadnou do různých směrů. Často při pohledu na takovýto objekt se nám zdá, jako bychom viděli nějakou měňavku, jakýsi živý organismus. Velmi často byly tyto předměty později identifikovány jako kulový blesk, odrazy ve sklech, komety, světelné pohyby měnící se atmosféry, ledové krystaly, odrazy Slunce, Venuše apod. Je zřejmé, že těchto měkkých úkazů je pozorováno mnohem více než tvrdých, a pro mnoho UFO-pozorovatelů je zklamáním, že si s nimi matka příroda takto zažertovala. Dosud je však mnoho těchto úkazů nevysvětleno.

Nás však zajímá ta druhá kategorie – tvrdé fenomény UFO. Tím jsou myšleny stroje, které mají jednoznačný tvar a velikost. Jsou z pevného materiálu (kovové slitiny, různé hmoty), můžeme se jich dotýkat, vystupují z nich mimozemšťané apod. Podle velikosti a účelu se tvrdá UFO dále dělí na:

• mateřské lodě,
• operační lodě
• a automatické či dálkově řízené sondy.

MATEŘSKÉ LODĚ jsou různých tvarů a velikostí, většinou doutníkovité, někdy i diskové, které slouží pro mezigalaktické lety a často to jsou jakási uzavřená města, velikosti několika set metrů až kilometrů, nesoucí na svých palubách menší, tzv. OPERAČNÍ LODĚ, pro které se ujalo označení létající talíře. K tomuto názvu dopomohlo vyjádření pilota Arnolda Kennetha o neobvyklém způsobu letu UFO:

„Letěly, jakoby talířky poskakovaly po vodě.“

Létající talíře mají většinou tvar diskovitý, čočkovitý, kuželovitý, zvonkovitý nebo tvar koule. Někdy jsou na objektu vidět okénka nebo i rotující okraj. V poslední době se často vyskytuje tvar trojúhelníku, delty a bumerangu. Zde však dochází často k záměně s utajovanou vojenskou technikou (projekty Stealth, VTOL, Aurora apod.). Ve dne mívají stříbritou až šedavou barvu, v noci září různými barvami, které zřejmě souvisejí s ionizací vzduchu a luminiscencí kolem UFO v závislosti na rychlosti. Jde o celou škálu barev a bylo vypozorováno, že oranžové až červené září, když stojí nebo letí nízkou rychlostí. Při vyšší rychlosti a obratech svítí žlutě, zeleně, při nejvyšších rychlostech modře až bíle. Připomíná to Dopplerův jev.

Je prokázáno, že UFO kolem sebe vytvářejí silné elektrické a magnetické pole, což se projevuje rušením příjmu, vyřazením trafostanic, zhasínáním motorů, působením neklidu mezi zvířaty apod. UFO létají bezhlučně, mají schopnost „viset“ ve vzduchu, dovedou náhle vyvinout vysokou rychlost, provádět nečekané a náhlé obraty. Jejich letová dráha, dynamika i luminiscenční vlastnosti nelze vysvětlit konvenčním způsobem.

KUŽELOVITÉ UFO

Na obrázku 1 je náčrt kuželovitého UFO s věžičkou. Tento typ vyfotografoval 11. května 1950 Paul Trend. Jeho snímek je považován za pravou fotografii UFO, která prošla složitým počítačovým fotografologickým rozborem. Bližší informace najdete ve známé knize „UFO“, kterou vydalo nakladatelství Gemini, a ve které je popsáno, jakým způsobem byly odhaleny různé padělky a podvody. Další různé typy UFO s rovným dnem jsou schematicky zakresleny na obrázcích 3 až 6: nízký válec (obr. 3), trojúhelníkovité UFO (obr. 4), polokoule (obr. 5).

ZVONKOVITÉ LODĚ

Obrázek 18 ukazuje typ zvonkovitých lodí, jejichž flotila byla vidět nad Franklinem ve státě Virginia 9. 2. 1953. Lodě byly ze stříbrného kovu a načervenale zářily. Jakmile došlo k hlášení stovek obyvatel a začala hrozit panika, letectvo USA je začalo pronásledovat. V listopadu roku 1953 byly spatřeny stejné objekty sedmi členy britské astronomické společnosti nad Norwichem v Anglii. Obrázek 8 ukazuje podobný typ zvonkovité lodi popsané Dino Kraspedonem v knize „Můj kontakt s létajícími talíři“, která se v Británii dočkala 4 vydání a je jednou z nejlepších knih o kontaktech s mimozemšťany.

DISKOVITÉ (DVOUVYPUKLÉ LODĚ

Obrázek 16 schematicky naznačuje diskovitý létající talíř čočkovitého tvaru, který popisuje Enrique Castillo Rincon, jenž od roku 1961 do roku 1973 měl kontakty s mimozemšťany z oblasti Plejad. Na obr. 9 až 12 jsou některé z dalších typů disků.

KULOVITÉ LÉTAJÍCI LODĚ

S kulovitou létající lodí o průměru zhruba 8 metrů se setkali kosmonauté Kovaljonok a Savinič na palubě kosmické stanice Saljut 6 v době od 14. do 17. května 1981 během svého 75denního pobytu ve vesmíru (K178). Schematicky je tato loď na obr. 13.

Kulovité UFO mělo po obvodu 3 řady kulatých okének, v každé řadě 8, přičemž tři prostřední byla zvláště velká. Kovaljov uchopil kameru a tajemný objekt nafilmoval. Za okénky mohl rozpoznat bytosti podobné lidem, s hlavami pokrytými jakýmisi čepicemi, které měly průhlednou clonu a umožňovaly rozpoznat husté zarostlé obočí a velké klasické řecké nosy těchto mimozemšťanů. Kovaljonok a Savinič ohlásili svá pozorování pozemnímu rídicímu centru v Bajkonuru kosmonauti hlásili:

„Máme zde nahoře průvodce a nevíme, kdo to je. Co máme dělat?“

Vydaná instrukce byla šalamounská:

„Udržujte situaci nadále pod kontrolou.“

Když se třetího dne objekt přiblížil na vzdálenost asi 30 metrů, Kovaljonok se zeptal řídicího centra, zda může vystoupit z kosmické stanice a prohlédnout si návštěvníky. Odpověď byla kategorická: „Něť!“ Kosmonauti se rozhodli pro komunikaci pomocí pohledů. Kovaljonok uchopil mapu sluneční soustavy a podržel ji u okna. Byl zcela ohromen, když jeden z členů posádky cizí lodi přiložil na okno stejnou mapu.

Poté se mimozemšťané zřejmě snažili Rusům demonstrovat své manévrovací schopnosti. Šestkrát vyrazila koule z klidu do vesmíru. Kovaljonok jim blahopřál zvednutým prstem, a mimozemšťan toto gesto opakoval. Později vystoupili mimozemšťané ze svého létajícího objektu a pohybovali se v kosmickém prostoru. Byli vysocí, každý kolem dvou metrů. Měli na sobě stejné kosmické obleky, jako na palubě své lodi. Doslova klouzali vesmírem, aniž by měli jakékoliv kyslíkové přístroje či řídicí zařízení. Jejich oděv vypadal jako potápěčský oblek a hledí svých přileb měli zatažené. Pohybovali se tak, aby je bylo možno dobře nafilmovat přes okénko sovětské kosmické stanice.

To bylo také jejich představení na rozloučenou. 17. května opustila vesmírná loď Rusy, prudce zrychlila a vyrazila nepředstavitelnou rychlostí do vesmíru. Tento film byl promítnut 18. 6. 1981 v Ministerstvu výzkumu a plánování Sovětského svazu v Moskvě před dvěma sty vědci, kosmonauty a pracovníky podílejícími se na kosmickém programu.

„Na Kovaljonokův film nikdy nezapomeneme,“ prohlásil jeden z účastníků uvedené tajné konference matematik Alexandr Kazancev.

Podobně 26. 5. 1987 šest malých kulatých UFO doprovázelo velkou mateřskou loď. Když se vyslaná stíhačka přiblížila k této flotile, vysadil jí motor a pilot se zachránil katapultováním.

Doutníkovité a válcovité tvary

Tento tvar mají většinou mateřské lodě. Přelety válcovitých mateřských lodí byly pozorovány například 30. 6. 1990 v 15 hodin nad obcí Botnice (Jihlava).

POHON LODÍ

V oblasti vlastního pohonu lodí jsme odkázáni na větší či menší ochotu mimozemšťanů sdělit nám něco o svých lodích.

Shoichi Harukawa z Japonska byl kontaktován mimozemšťany a pomocí průzkumné lodě o průměru 15 metrů dopraven na mateřskou loď, kde viděl hangár průzkumných lodí. Bylo mu vysvětleno, že řízení některých lodí je zcela zvláštní – pomocí myšlenek, tj. myšlenkových kmitů přenášených na řídicí obrazovky. Mateřské lodě mohou řídit pouze mistři. Lodě mají různé pohony, které pracují na odlišných principech podle konstrukce a původu lodí. Některé vesmírné lodě překonávají ve vteřinách ohromné vzdálenosti pomocí hyperprostoru. K pohonu využívají sluneční a psychickou energii. Jsou obklopeny vrstvou vibrujícího magnetického pole.

Apolinarovi Vilovi mimozemšťané sdělili, že jejich loď je chráněna magnetickým pláštěm, který odvádí radarové paprsky a umožňuje jim operovat nepozorovaně v atmosféře. Mohou se však učinit viditelnými pro radar. Základny mají na Měsíci a uvnitř satelitu Marsu zvaného Phobos. Jejich létající talíř měl průměr kolem dvaceti metrů a mimozemšťané byli vyšší postavy, kolem 2,10–2,70 m.

Při popisu vnitřku venušské průzkumné lodě, jenž je popsán na str. 32 knihy M. Hesemanna: „Kontakty“, se mj. hovoří o centrálním sloupu cca 60 cm širokém, který sahal od nejvyššího místa kupole do středu podlahy. Byl to údajně magnetický pól lodi. Loď měla své vlastní gravitační pole, které vznikalo elektrickou cestou a způsobovalo, že nebylo cítit zrychlení při startu. Tato energie se údajně vyrábí ve třech koulích na spodní straně lodě, které slouží jako kondenzátory pro statickou elektřinu. Ta je k nim přiváděna od magnetického pólu. Tato energie je všude ve vesmíru. V přírodě ji můžeme pozorovat v koncentrované podobě jako kulový blesk. Energii čerpají lodě z hvězd.

Další sdělení bylo předáno 7. 1. 1977 Mercadovi, který již předtím navštívil v přítomnosti mimozemšťana kosmickou loď. Byla to informace o tom, že rychlost světla není nejvyšší dosažitelnou rychlostí. Existují energie, které se pohybují mnohem rychleji. Ve vesmíru se rovněž vyskytují energetické kanály, které pocházejí ze záporných a kladných sfér, jež obsahují všechny hvězdy. Tato pásma procházejí od hvězd k planetám a dále do kosmického prostoru. Mezi těmito pásmy zůstává vždy koridor a v těchto koridorech se pohybují lodě bez jakéhokoliv tření s ohromným zrychlením. Když lodě potřebují energii, vstoupí do energetických kanálů a tam ji načerpají. Jejich přístroje anulují v lodích gravitaci, nebo ji regulují tak, aby tlak a tíže zůstaly v lodi zachovány na účelné úrovni.

Tato magnetická pole, která se rozprostírají v proudech vesmírem spojují navzájem všechna tělesa v kosmickém prostoru, slouží jako jakési dálnice a jsou mimozemšťany zmapována. Jejich síťka se pohybuje mezi 1,5 a 5 km. Nejvyšších rychlostí dosahují na okrajích těchto magnetických drah, zatímco uprostřed je rychlost nulová. Zde také mohou lodě zakotvit. Loď manévruje pomocí magnetických motorů, které fungují jako vesla vedoucí loď do správných magnetických proudů. Magnetická pole umožňují létat fantastickými rychlostmi. (K99)

GRAVITACE JAKO KOMBINACE JEVŮ

Co se týká operativních létajících talířů, poměrně podrobně měl možnost prohlédnout si jejich palubu Dino Kraspedon v letech 1952–1978. Mimo jiné mu bylo sděleno, že jednou z největších iluzí našich vědců je prý domněnka, že gravitace existuje jako samostatná síla. Ve skutečnosti je gravitace kombinací různých jevů, v nichž má rozhodující význam atmosférická hustota. Princip gravitace spočívá ve vertikální složce magnetismu. To, co naše věda nazývá gravitací, je vlastně otázka rozdílu v hustotě těles. Např. kouř z cigarety je těžší než vzduch, ale protože je teplejší než okolní vzduch, stoupá vzhůru. Rozdíl v hustotě je zde tedy vyrovnán teplotou dýmu.

Dva faktory tedy ovlivňují výsledný efekt: Hustota a teplota. Podobně gravitace je kombinací dvou složek: na jedné straně je to tedy hustota, teplota a atmosférický tlak, a na druhé straně vertikální složka magnetismu.

„Létající talíře nejsou poháněny zrušením gravitace, nýbrž využitím atmosférického tlaku, který jim dodává potřebnou poháněcí sílu.“

Jestliže na horní straně vyvoláme dekompresi a pod létajícím talířem zůstává tlak, vznese se loď obrovskou rychlostí vzhůru. Je-li na jedné straně nižší tlak, je na druhé straně loď vystavena plnému atmosférickému tlaku.

Ve směru, ve kterém cestuje, prostě vytváří vakuum. V důsledku regulace vakua ve směru letu se může talíř pohybovat vpřed každou myslitelnou rychlostí, a to aniž by docházelo ke tření. Navíc lze s lodí manévrovat velmi snadno tak, že vakuum přeneseme do jiného směru. Každým předmětem, ať je jakýkoli, lze pohybovat tak, že regulujeme rozdíly v energetickém potenciálu. Atmosférický tlak, jemuž je vystavena loď o průměru 20 metrů, je 2 800 tun. U lodi o průměru 70 metrů je to již 30 000 tun. Ať přenesete vakuum kamkoli, je do něj loď „vtahována“ a současně z druhé strany „tlačena“ obrovskou atmosférickou silou, aniž by bylo potřeba dalších pohonných látek.

Takové je tajemství jejich klidného a silného zdroje energie. Principiálně je tento jev zachycen na obr. 19.

Dalším zajímavým sdělením od mimozemšťanky Semjanse, pocházející z Plejád, doktoru Fredovi Bellovi v letech 1971–1990, kdy se uskutečnila mnohá setkání, bylo, že cestu z Plejád na Zemi jejich mateřská loď zvládne za 7 dní při vzájemné vzdálenosti 450 světelných let. Loď vysílá před sebou paprsek, který tvoří v prostoru jakousi prázdnotu (zřejmě vakuum). Do této prázdnoty se loď řítí obrovskou rychlostí. (K142)

Různorodost pohonů ukazuje na jejich postupný vývoj. Vezmeme-li v úvahu zprávy před tisíci lety, setkáváme se tam s některými popisy i hlučných a kouřících létacích objektů. Pokud to nebyl záměr, jak na sebe upozornit, svědčilo by to o tom, že se jednalo o špatně seřízené spalovací motory.

VYPOZOROVANÉ SOUVISLOSTI

Zajímavé souvislosti vyplývají mezi drahami přeletů, četností pozorovaných výskytů UFO a geomagnetickými anomáliemi na naší planetě. Hlubinné zlomy mají silná elektromagnetická pole a vypadá to, jakoby pro UFO sloužily hned ze dvou důvodů. Jednak pro „orientaci v terénu“ a za druhé jako čerpací stanice na doplnění zásob energetických soustav UFO. (V124)

Je jasné, že věda nesložila ruce v klín a nečeká, až nám „laskaví mimozemšťané“ předají technologii ke stavbě jejich lodí. A tak se provádějí různé pokusy a zkoušejí všemožné principy. Již roku 1923 experimentoval T. Townsed Brown s „gravitatorem“, pak roku 1926 s „vozítkem“, jež vytvářelo vlastní elektrogravitační pole, nezávislé na tíhové síle Země, a pohybový mechanismus spočíval ve změně směru a síly elektrické polarizace. Zajímavé přitom je, že fyzikálně nejvhodnější tvar byl disk. T. Brown vysvětluje:

„Pole se chová jako vlna se záporným pólem na vrchní a kladným pólem na spodní straně.“

Disk se pohybuje jako surfovací prkno na stoupající vlně, kterou udržuje neustále v pohybu elektrogravitační generátor. Vzhledem k tomu, že orientaci pole lze ovládat, může disk na své vlně letět libovolným směrem. Vzhledem k výbojům velmi vysokého napětí je disk obklopen lehkým zhnutím. (E97) Jinými pokusy se zabývá japonský fyzik, prof. Shinichi Seiki. Pomocí tří kulových kondenzátorů, které se střídavě nabíjejí a vybíjejí přes tři magnetické cívky, vytvořil rotující elektrické pole, které vytváří umělé gravitační pole. Pro pohon lodí by však bylo třeba poměrně velkého výkonu cca 30 MW, což by však již dnes byl schopen zajistit malý atomový generátor.

Samozřejmě, že největší zájem o nové progresivní pohony má vojsko. Veřejnosti v USA byly v obsáhlejším dvouhodinovém TV pořadu „UFO Cover up: Live“, vysílaném 14. 10. 1988, poodhaleny velmi zajímavé informace o prověřování UFO. V pořadu vystoupili vysocí vojenští činitelé, piloti a další. Tento pořad dodal odvahu porušit mlčenlivost i dalším vědcům a technikům. Jeden z nich, Robert Lazar, který pracoval na vývoji „pokročilých pohonných systémů“, řekl, že měl možnost studovat pohon použitý v havarovaném UFO:

Základní pohonnou jednotkou je antihmotový reaktor. V něm se nachází čip supertěžkého prvku 115, který se na Zemi ani nevyskytuje, ani ho zde nelze vyrobit. Pokud ho ostřelují protony, prvek se rozpadá a uvolňuje antihmotu a gravitační vlny. „Vodiče vln“ a „gravitační zesilovače“ svádějí gravitační vlny dohromady a vytvářejí z nich silné gravitační pole kolem disku.

Lazar dále hovořil o zkouškách supertajných leteckých modelů (např. A-12 Aurora) a tajných letech vojenských specialistů s mimozemskými UFO (kterých vlastní celkem 9 ks) ve střežené oblasti Groom Lake. Existenci „Střediska cizích (tedy mimozemských) technologií“ – „Alien Technology Center“ v Groom Lake potvrdili i další technici. (F47)

Výzkumy neřeší pouze různé druhy a principy pohonů, ale i způsob a ovládání letu. Charakteristickým rysem létajících talířů je jejich tichý let a vysoké manévrovací schopnosti. Jak uvádějí sdílnější mimozemšťané, je toho dosaženo způsobem pohonu spočívajícím ve vytváření vakua ve směru letu, do kterého je loď „vcucávána“ (zároveň z druhé strany na ni působí plný atmosférický tlak).

Naproti tomu veškeré naše moderní pohony spočívají v tom, že motory vyvíjejí proud plynů, které tlačí letadlo či raketu vpřed. I sebelépe aerodynamicky postavená raketa však musí rozrážet vzduch, a tím ho víceméně tlačit před sebou. Proto někteří vědci navrhli znemožnit zhušťování částic vzduchu před přídí rakety jakýmsi odsáváním – vytvářením „vakua“. Je to myšlenka neobyčejně prostá. K takovému „vysávání“ je možné použít principu působení elektromagnetického pole na plyny. Teoreticky byl tento problém rozpracován již v 50. letech.

Je zajímavé, že k využití tohoto efektu se hodí nejlépe tvar sférický, cylindrický nebo diskovitý. Již přes čtyřicet let je nám tedy znám princip, který je využíván a doveden k dokonalosti u UFO. Francouzský fyzik Jean-Marie Petit navrhl létací stroj založený na těchto principech. (M4/95/26)

Súvisiace videá a dokumenty

( Biblické lekcie k dispozícii – STIAHNUŤ )